HLÁSENSKÝ A HLÁSENSKÁ proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 5. října 2010 ve věci č. 63233/09 – Hlásenský a Hlásenská proti České republice

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž bylo na poli práva na přístup k soudu kritizováno uplatnění formálního požadavku na předložení ústavní stížnosti sepsané advokátem.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelé v srpnu 2009 podali ústavní stížnost, kterou sami podepsali a k níž připojili plnou moc vystavenou advokátovi. Ústavní soud je poučil, že stížnost musí být advokátem sepsána, jinak bude odmítnuta, a stanovil jim lhůtu k odstranění této vady. Advokát odpověděl, že zastupuje stěžovatele od počátku řízení a že tito si nepřejí ústavní stížnost jakkoli doplnit. Ústavní soud v září 2009 stížnost odmítl a mimo jiné poznamenal, že stěžovatelé podávali ústavní stížnosti i v minulosti, a byli tudíž s formálními požadavky obeznámeni.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé napadali údajně přepjatý formalismus Ústavního soudu.

Soud poznamenal, že právo na přístup k soudu není absolutní, výklad vnitrostátního práva přísluší v prvé řadě vnitrostátním soudům a jejich výklad, pakliže není svévolný, nemůže Soud nahradit výkladem svým. To platí rovněž pro procesní pravidla. Je-li přístup jednotlivce k soudu omezen, musí Soud ověřit, zda nedošlo k zásahu do samotné podstaty práva na přístup k soudu, a tedy prozkoumat přiměřenost omezujícího opatření.

Podle Soudu sleduje požadavek právního zastoupení u nejvyšších soudních instancí legitimní zájem na řádném výkonu soudnictví. Ústavní soud stěžovatelům poskytl dodatečnou lhůtu pro splnění požadované formální náležitosti a jednoznačně je poučil o následcích jejího nesplnění. Okolnosti případu samy o sobě nesvědčí o nepřiměřeném břemeni, které by na stěžovatele bylo uvaleno, neboť Ústavní soud sledoval legitimní cíle: právní jistotu a řádný výkon soudnictví. Stížnost na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž zjevně neopodstatněná.