Uzun proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 35623/05

Datum: 2. 9. 2010

Složení senátu: P. Lorenzen, předseda senátu (Dánsko), R. Jaeger (Německo), K. Jungwiert (Česká republika), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-Lefevre (Monako), M. Lazarova Trajkovska (Makedonie), G. Yudkivska (Ukrajina).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

5. Stěžovatel se narodil v roce 1967 a žije v Mönchengladbachu.

A. Pozadí případu

6. Na jaře 1993 započalo Oddělení na ochranu ústavy Severního Porýní - Vestfálska (Verfassungsschutz) s dlouhodobým sledováním stěžovatele, podezřelého z účasti na trestných činech spáchaných tzv. Antiimperialistickou buňkou (Antiimperialistische Zelle), organizací pokračující v ozbrojeném boji, od kterého v roce 1992 upustila Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion), ultralevicové extremistické teroristické hnutí.

7. V důsledku toho byl stěžovatel příležitostně podroben osobnímu sledování ze strany zaměstnanců Oddělení na ochranu ústavy a vstupy do jeho bytu byly filmovány kamerami. Odposlouchávány byly rovněž telefony v domě, ve kterém žil stěžovatel se svou matkou (od 26. 4. 1995 do 25. 2. 1996). Navíc byla otvírána a kontrolována stěžovateli adresovaná pošta (od 29. 4. 1993 do 29. 3. 1996).

8. Obdobnému dohledu byl od roku 1993 podroben S., považovaný za možného spolupachatele stěžovatele. Úřad na ochranu ústavy v Hamburku (Hamburg Office for the Protection of the Constitution) odposlouchával telefonní hovory z telefonu umístěného v domě rodičů S. a kontroloval jeho poštu. Rovněž byl pověřenými zaměstnanci tohoto úřadu příležitostně sledován.

9. V říjnu 1995 zahájil spolkový generální státní zástupce trestní stíhání proti stěžovateli a S. pro účast na bombových útocích, ke kterým se přihlásila Antiimperialistická buňka. Vedením vyšetřování byl pověřen Spolkový úřad kriminálního vyšetřování.

10. Po zahájení trestního stíhání byli stěžovatel a S. podrobeni vizuálnímu sledování ze strany zaměstnanců Spolkového úřadu kriminálního vyšetřování (Federal Office for Criminal Investigations, FOCI), a to zejména o víkendech v období od 30. 9. 1995 do jejich zatčení dne 25. 2. 1996. Vchod do domu, ve kterém v dané době stěžovatel žil se svou matkou, byl navíc sledován pomocí další videokamery instalované FOCI (od října 1995 do února 1996). Na základě příkazu vyšetřujícího soudce Spolkového soudního dvora byly odposlouchávány telefony v tomto domě, v telefonní budce umístěné poblíž tohoto domu a v bytě S. v Hamburku (od 13. 10. 1995 do 27. 2. 1996). Vyšetřující soudce rovněž nařídil policejní sledování stěžovatele a S. a jimi používaných vozidel. FOCI také sledoval pomocí videokamer vchod do bytu S. (od října 1995 do února 1996). Odposloucháváno bylo dále i profesionální rádiové spojení používané S.

11. V říjnu 1995 dále instaloval FOCI dva vysílače (Peilsender) do vozidla ve vlastnictví S., které stěžovatel a S. často společně používali. Stěžovatel a S. nicméně tyto vysílače odhalili a zničili. Jelikož měli podezření, že jsou jejich telekomunikační prostředky odposlouchávány a že jsou osobně sledováni, přestali spolu komunikovat prostřednictvím telefonů a v mnoha případech se jim podařilo uniknout i vizuálnímu sledování ze strany vyšetřovatelů.

12. S ohledem na to byl na základě příkazu spolkového generálního státního zástupce v prosinci 1995 do vozidla S. instalován GPS přijímač (GPS - Global Positioning System). Takto mohl FOCI určovat polohu a rychlost jízdy automobilu v každé minutě. Data byla ovšem vždy získávána až následující den, aby se zabránilo odhalení přijímače. Toto sledování trvalo do dne zatčení stěžovatele a S., tj. do 25. 2. 1996.

13. GPS je radiový navigační systém fungující za pomoci satelitů. Umožňuje kontinuální a okamžité zjišťování polohy objektů vybavených GPS přijímačem kdekoliv na zemi, s maximální odchylkou 50 metrů v daném okamžiku. Jeho součástí není žádný vizuální či akustický dohled. Na rozdíl od radiových vysílačů není u GPS nezbytná znalost o tom, kde se přibližně nachází osoba, jejíž poloha má být určena.

B. Řízení před odvolacím soudem v Düsseldorfu

14. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli a S. zamítl odvolací soud v Düsseldorfu svým rozhodnutím ze dne 12. 12. 1997 námitku stěžovatele směřující proti tomu, aby byly jako důkazy proti němu používány výsledky získané na základě jeho sledování pomocí GPS. Soud dospěl k závěru, že § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu (viz § 29 dále) opravňoval k použití GPS v daném případě. Spolehlivé informace takto získané tedy mohly být použity v soudním řízení. Tyto informace byly podloženy důkazy získanými na základě - v souladu se zákonem vedeného - kamerového a osobního sledování obžalovaných. V rozporu s tím, co tvrdil stěžovatel, navíc použití GPS nevyžadovalo předchozí vydání soudního příkazu, protože doplňovalo další legální metody sledování použité v daném případě. Podle trestního řádu nemusí být pro sledování s využitím GPS vydáván soudní příkaz, na rozdíl od jiných opatření, která mnohem významněji zasahují do práva na sebeurčení v oblasti informací (Recht auf informationelle Selbstbestimmung). Možnost nařízení dalšího dohledového opatření spolu s již využívanými opatřeními závisela na proporcionalitě užití tohoto dalšího opatření.

15. Dne 1. 9. 1999 shledal odvolací soud v Düsseldorfu stěžovatele krom jiného vinným z pokusu o vraždu a ve čtyřech bodech obžaloby rovněž ze způsobení výbuchu, a odsoudil jej k 13 letům vězení. Soud shledal, že stěžovatel a S., od roku 1995 jediní členové tzv. Antiimperialistické buňky, umístili v období mezi lednem a prosincem roku 1995 bomby před domy členů nebo dřívějších členů parlamentu a před peruánský honorární konzulát.

16. Odvolací soud uvedl, že stěžovatel se vzdal práva nevypovídat při sdělení obvinění z uvedených trestných činů a že S. pouze v obecné rovině přiznal svou účast na bombových útocích bez sdělení jakýchkoliv detailů. Nepřímé důkazy získané při provádění sledovacích opatření nicméně prokázaly, že se oba dopustili trestných činů, pro které byli odsouzeni.

17. Odvolací soud konkrétně shledal, že v případě bombového útoku, který byl spáchán po provedeném sledování vozidla S. prostřednictvím GPS přijímače, bylo prokázáno, že tento automobil byl zaparkován v blízkosti místa činu v den spáchání daného trestného činu, jakož i po několik dnů předcházejících. Vozidlo bylo dále zaparkováno v blízkosti míst, na kterých obžalovaní pořizovali fotokopie dopisů, v nichž se hlásili k odpovědnosti za provedené činy, tyto dopisy zde ukrývali a odsud je později odesílali. Vozidlo se pohybovalo v blízkosti lesních lokalit, v nichž byly vyšetřovateli později odhaleny úkryty obsahující materiál nezbytný pro výrobu bomby. Tyto důkazy byly dále podepřeny informacemi získanými s využitím dalších metod sledování, obzvláště monitorováním vchodu do domu stěžovatele pomocí videokamer a přímým sledováním obžalovaných ze strany vyšetřovatelů FOCI. Účast obžalovaných na bombových útocích předcházejících jejich sledování prostřednictvím GPS byla prokázána na základě obdobného způsobu spáchání daných činů, jakož i informací získaných sledováním jejich domovů videokamerami a odposloucháváním telekomunikačních prostředků.

C. Řízení před Spolkovým soudním dvorem

18. V odvolání založeném na tvrzení nesprávného právního posouzení věci stěžovatel vznesl námitky zejména proti tomu, že v řízení byly jako důkazy použity informace získané dle jeho názoru nezákonným sledováním, obzvláště sledováním pomocí GPS.

19. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2001 zamítl Spolkový soudní dvůr odvolání stěžovatele jako neopodstatněné. Tento soud shledal, že shromažďování dat pomocí GPS mělo zákonný základ v ustanovení § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu. Proto mohly být tímto způsobem získané informace použity v trestním řízení vedeném proti stěžovateli.

20. Soud zejména uvedl, že použití technických lokalizujících zařízení, jako je GPS, nezasahovalo do práva stěžovatele na obydlí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl podezřelý ze spáchání trestných činů vysoké závažnosti, a sice z účasti na bombových útocích spáchaných teroristickou organizací, představovalo použití GPS přiměřený zásah do jeho práva na respektování soukromého života (jež je rovněž chráněno čl. 8 Úmluvy) a jeho práva na sebeurčení v oblasti informací. Další metody vyšetřování by měly menší naději na úspěch s ohledem na to, že se stěžovateli i S. často podařilo uniknout těmto jiným formám sledování.

21. Spolkový soudní dvůr se ztotožnil s odůvodnění rozsudku odvolacím soudem a shledal dále, že současné využití několika opatření v průběhu vyšetřování nevyžaduje přijetí nějakého dodatečného právního základu, příp. vydání soudního příkazu. Vyšetřující orgány musí nicméně zvažovat, zda nařízení dalšího opatření dohledu nad rámec těch, která již byla přijata, bude stále vyhovovat kritériu proporcionality. V daném případě každopádně nedošlo k úplnému dohledu nad stěžovatelem, kdy pouze takový dohled by mohl představovat poručení principu proporcionality a práva osoby na respektování jejího soukromí, a který by mohl vést k vyloučení takto získaných důkazů z trestního řízení.

22. Spolkový soudní dvůr poukázal na to, že v důsledku změny právní úpravy v roce 2000 zakotvil nově § 163f odst. 4 trestního řádu, že jakékoliv sledování trvající déle než jeden měsíc musí být nařízeno soudcem, bez ohledu na to, zda byly či nebyly použity technické prostředky dohledu. Tato nezbytnost vydání soudního příkazu nicméně dříve nevyplývala ani z trestního řádu, ani z ústavního práva či z čl. 8 Úmluvy.

D. Řízení před Spolkovým ústavním soudem

23. Stěžovatel se následně obrátil se svou stížností na Spolkový ústavní soud. Ve své stížnosti zejména namítal, že jeho sledováním ze strany Úřadu na ochranu ústavy pro Severní Porýní - Vestfálsko a Hamburk a ze strany FOCI od října 1995 až do února 1996, jakož i rozsudky odvolacího soudu a Spolkového soudního dvora bylo porušeno jeho právo na soukromí. Ustanovení § 100c odst. 1 písm. b trestního řádu nemohlo být dle stěžovatele považováno za dostatečně určitý právní základ pro sledování prostřednictvím GPS, kterému byl vystaven. Pro použití takového opatření chyběla dostatečná soudní kontrola a použití několika dohledových prostředků zároveň by vyžadovalo samostatnou oporu v právu. Použití informací získaných na základě těchto opatření v soudním řízení bez zákonného podkladu navíc vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

24. Dne 12. 4. 2005 zamítl Spolkový ústavní soud po provedeném řízení ústavní stížnost stěžovatele (sp. zn. 2 BvR 581/01). Shledal, že tato stížnost byla neopodstatněná, pokud jde o námitky stěžovatele proti použití důkazů v soudním řízení získaných na základě jeho sledování s pomocí GPS v kombinaci s dalšími opatřeními dohledu a námitku nezákonnosti těchto opatření.

25. Možnost sledování stěžovatele s pomocí GPS vyplývala z § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu. Toto ustanovení je v souladu s ústavou. Samotný termín „zvláštní technické prostředky použité pro účely sledování“ byl dle soudu dostatečně určitý. Na rozdíl od vizuálního či akustického sledování zahrnoval tento pojem lokalizaci a určení místa, kde se daná osoba nachází, na základě sledování této osoby s pomocí technických zařízení, jako je GPS. Zákonodárce nebyl povinen formulovat metody sledování takovým způsobem, který by vylučoval použití nových forenzních technik. Existovalo nicméně riziko porušení práva na sebeurčení v oblasti informací, tedy práva jednotlivce ovlivnit využívání jeho osobních údajů. Zákonodárce byl proto dle soudu povinen sledovat technický pokrok a v případě nutnosti zabezpečit respektování základních práv vyšetřovacími orgány přijetím dodatečných zákonných ustanovení.

26. Předmětné opatření navíc nezasáhlo nepřiměřeně do práva stěžovatele na respektování jeho soukromí. Jeho sledování nevedlo k narušení základu jeho soukromého života. Sledování s využitím takových technických prostředků by v některých případech naopak mohlo vést k tomu, že by nebylo nutné přistupovat k mnohem závažnějším zásahům, jakým je např. odposlouchávání komunikace. Nebylo tedy nepřiměřené nařídit použití takového sledovacího opatření, jestliže se jednalo teprve o počáteční podezření ze spáchání trestného činu (nicméně vysoké závažnosti) a jestliže ostatní metody vyšetřování měly menší naději na úspěch. Zákonodárce dále nebyl povinen stanovit další záruky pro dlouhodobé sledování - k čemuž přistoupil později přijetím § 163f odst. 4 trestního řádu, ale mohl nejprve sledovat faktický vývoj v této oblasti.

27. Stejně tak nebylo povinností zákonodárce upravit použití několika dohledových opatření současně. Úplný dohled nad osobou, skrze který by bylo možno pořídit celkový osobnostní profil dané osoby, by byl protiústavní, jemu však i dříve bránily existující procesní záruky. Úřad státního zástupce však za tím účelem musel zajistit vedení řádné dokumentace v daném spisu a spolkových registrech, tak aby mu byla známa veškerá další opatření dohledu nařízená proti dané osobě ve stejný okamžik. Úkolem zákonodárce pak bylo rovněž sledovat, zda jsou existující procesní záruky s ohledem na další pokrok v oblasti dostatečné pro účinnou ochranu základních práv a pro zabránění nekoordinovaného použití vyšetřovacích opatření různými orgány.

28. V daném případě byl zásah do práv stěžovatele založený jeho sledováním prostřednictvím GPS přiměřený, zejména s přihlédnutím k závažnosti trestných činů, z jejichž spáchání byl podezřelý, a k tomu, že jiným sledovacím opatřením se úspěšně vyhýbal. Současné použití několika sledovacích opatření nevedlo k totálnímu dohledu nad stěžovatelem. S pomocí GPS byl sledován jen tehdy, když se nacházel ve vozidle S. Jiná opatření byla v zásadě používána jen o víkendech a obnášela jen v malé míře odposlouchávání jeho komunikace.

[§ 29. - 32. Relevantní vnitrostátní právo]

33. Stěžovatel namítá, že jeho sledováním prostřednictvím GPS ve spojení s několika dalšími dohledovými opatřeními, jakož i použitím takto získaných dat v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní následovně:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého ... života.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

34. Vláda námitku stěžovatele popírá.

1. Vláda

35. Vláda namítá, že stěžovatel nevyčerpal plně vnitrostátní prostředky nápravy ve smyslu čl. 35 Úmluvy. V řízeních před vnitrostátními soudy stěžovatel nenapadl přímé sledování své osoby jako takové, které přitom právě představovalo spojující článek mezi stěžovatelem a daty získanými sledováním s pomocí GPS, jelikož teprve vizuální sledování prokázalo přítomnost stěžovatele ve vozidle S. Stěžovatel dále před vnitrostátními soudy nenapadal kromě sledování s pomocí GPS zákonnost dalších dohledových opatření, zejména odposlouchávání jím užívaných telekomunikačních prostředků.

36. Podle vlády stěžovatel rovněž nemá postavení oběti porušení práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Vláda uvádí, že sledování vozidla spolupachatele S. prostřednictvím GPS se nedotýkalo přímo osoby stěžovatele.

2. Stěžovatel

37. Stěžovatel se proti vyjádření vlády ohradil. Uvádí zejména, že vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy. Zdůrazňuje, že jak před vnitrostátními soudy, tak před tímto Soudem si stěžoval na sledování své osoby s pomocí GPS, jež bylo použito ve spojení s dalšími paralelně využívanými metodami sledování, a že napadal použití důkazů získaných na základě jeho sledování prostřednictvím GPS, nikoliv pouhé použití dat získaných z přijímače GPS jako takových. Navíc v průběhu těchto řízení namítal, že byl podroben totálnímu dohledu s ohledem na akumulaci jednotlivých sledovacích opatření ve spojení s užitím GPS. Toto tvrzení je podepřeno odůvodněním rozsudků vnitrostátních soudů, které se v nich danými námitkami zabývaly - a po věcném posouzení je zamítly.

B. Závěry Soudu

38. Pokud jde o rozsah předložené stížnosti, Soud poznamenává, že stěžovatel v ní ve smyslu čl. 8 Úmluvy napadá sledování své osoby prostřednictvím GPS. Uvádí přitom, že uplatnění tohoto opatření již samo o sobě vedlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života. K porušení čl. 8 pak v každém případě došlo vzhledem k současnému použití tohoto opatření společně s dalšími prostředky a metodami sledování. Dále si stěžuje na použití takto shromážděných dat v proti němu vedeném trestním řízení. Stěžovatel nerozporoval kromě sledování prostřednictvím GPS zákonnost žádného z dalších sledovacích opatření. Soud se domnívá, že tyto námitky obsažené ve stížnosti vznesl stěžovatel v řízení před odvolacím soudem v Düsseldorfu, Spolkovým soudním dvorem a Spolkovým ústavním soudem, kteréžto soudy se jimi zabývaly a meritorně je zamítly (viz § 14, 18-22 a 23-28). S ohledem na to musí být námitka vlády, že nebyly vyčerpány vnitrostátní prostředky nápravy, zamítnuta.

39. K otázce, zda si stěžovatel může nárokovat postavení oběti ve smyslu čl. 34 Úmluvy, jejíž právo na respektování soukromého života bylo porušeno, jestliže sledováním s pomocí GPS nebylo monitorováno jeho vlastní vozidlo, ale vozidlo spolupachatele, Soud uvádí, že tato otázka je úzce spjata s podstatou stížnosti pro porušení čl. 8. Proto Soud připojuje tuto vládou vznesenou předběžnou námitku k meritu věci.

40. Soud dále poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále poznamenává, že není nepřijatelná na základě jiných důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

A. K otázce, zda došlo k zásahu do soukromého života

1. Argumenty účastníků řízení

41. Dle stěžovatele vedl úplný dohled nad jeho osobou s využitím zařízení GPS k porušení jeho práva na soukromí. Jakkoliv byl přijímač GPS umístěn do objektu (vozidlo S.), byl využíván k sledování pohybu jeho osoby (a pohybu S.). Toto sledování umožnilo vyšetřujícím orgánům vytvořit si ucelený vzorec jeho pohybování se ve veřejném prostoru po dobu několika měsíců, s využitím zařízení, které bylo velice přesné a jež bylo obtížné odhalit. Bez jeho svolení tak byl veškerý jeho pohyb zpřístupněn třetím osobám. Informace získané na základě dohledu s pomocí GPS vedly dané orgány k provádění dalšího vyšetřování mj. na místech, kam jeho pohyb směřoval.

42. Podle vlády nedošlo sledováním s pomocí GPS k porušení práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Toto sledování se přímo netýkalo osoby stěžovatele, jelikož přijímač GPS byl zabudován do vozidla jeho spolupachatele S. a shromážděná data pouze odhalila, kde se přijímač nacházel v určitou dobu, nikoliv to, kdo právě cestoval v daném vozidle patřícím S.

2. Závěry Soudu

a) Rekapitulace obecných zásad

43. Soud připomíná, že pojem soukromý život je pojmem širokým a nepřipouštějícím vyčerpávající definici. Článek 8 poskytuje ochranu, mimo jiné, právu na identitu a osobní rozvoj, jakož i právu na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi a okolním světem. Proto také určitý prostor interakce osoby s dalšími osobami, i ve veřejném kontextu, může spadat pod rámec „soukromého života“ (viz P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 56; Peck proti Spojenému království § 57; Perry proti Spojenému království, § 36).

44. Při řešení otázky, zda je soukromý život osoby dotčen opatřeními prováděnými mimo jeho obydlí či soukromé prostory, je třeba zvážit celou řadu faktorů. Jelikož jsou známy okolnosti, kdy se lidé vědomě či úmyslně zapojují do činností, jež jsou nebo mohou být veřejně zaznamenávány či sledovány, může být významným, ačkoliv ne nutně rozhodujícím faktorem i rozumné očekávání dané osoby, pokud jde o soukromí (viz Perry proti Spojenému království, § 37). Osoba kráčející po ulici bude nevyhnutelně viditelná pro další osoby, které se na ní právě nacházejí. Stejné povahy je monitorování daného veřejného prostoru s pomocí technologických prostředků (např. zaměstnanci ostrahy sledující prostor skrze kamery v uzavřeném televizním okruhu, CCTV) (viz rozsudek Soudu ve věci Herbecq a Association Ligue des droits de l'homme proti Belgii, s. 92, jež se týkala použití fotografického zařízení, při němž nedocházelo k zaznamenávání získaných vizuálních dat). Otázky týkající se práva na soukromí mohou vyvstat v okamžiku, kdy vznikne jakýkoliv systematický či stálý záznam takového materiálu pořízeného z veřejného prostoru (viz P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 57; Peck proti Spojenému království, § 58-59; Perry proti Spojenému království, § 38).

45. K dalším faktorům, kterými se Soud v tomto smyslu zabýval, patří rovněž otázky, zda došlo ke shromažďování dat týkajících se určité osoby, zda byly zpracovávány či použity osobní údaje či zda došlo ke zveřejnění takového materiálu ve způsobu či míře nikoliv běžně předvídatelné.

46. Soud takto shledal, že systematický sběr a uchovávání dat týkajících se určitých osob bezpečnostními službami, i v případě, kdy nebyly použity metody skrytého sledování, představovalo zásah do soukromí daných osob (viz Rotaru proti Rumunsku, § 43-44; P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 57; Peck proti Spojenému království, § 59; Perry proti Spojenému království, § 38; srov. rovněž Amman proti Švýcarsku, § 65-67, ve kterém uchovávání informací o stěžovateli na kartě ve spise bylo shledáno porušením práva na soukromý život, ačkoliv spis neobsahoval citlivé informace a pravděpodobně do něj nebylo nikdy nahlíženo). Soud v tomto kontextu odkazoval rovněž na Úmluvu Rady Evropy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat ze dne 28. 1. 1981, která mj. pro Německo vstoupila v platnost 1. 10. 1985, a jejímž účelem je „zajistit na území každé smluvní strany pro každého jednotlivce respektování jeho práv a základních svobod, zejména jeho práva na soukromí, ve vztahu k automatickému zpracování jeho osobních údajů“ (článek 1), kdy takové údaje jsou definovány jako „jakákoliv informace vztahující se k identifikovanému či identifikovatelnému jednotlivci“ (článek 2) (viz P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 57).

47. Soud dále zvažoval, zda konkrétní rozporované opatření dosáhlo takového stupně zpracování nebo užití osobních údajů, že založilo zásah do práva na respektování soukromého života (viz Perry proti Spojenému království, § 40-41). Soud tak např. shledal, že takovým zpracováním osobních údajů stěžovatele, jímž došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života, bylo trvalé a záměrné pořizování stopáže stěžovatele bezpečnostní kamerou na policejní stanici a následné použití tohoto materiálu při videoidentifikaci (viz Perry proti Spojenému království, § 39-43). Obdobně bylo Soudem za zpracování osobních údajů vedoucí k zásahu do soukromého života shledáno skryté a stálé nahrávání zvukových projevů stěžovatelů na policejní stanici za účelem jejich další analýzy coby hlasových vzorků přímo relevantních pro identifikaci daných osob v kontextu dalších osobních údajů (viz P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 59-60; Perry proti Spojenému království, § 38).

48. Závěrem Soud připomněl, že rovněž zveřejňování materiálu získaného na veřejně přístupných místech způsobem nebo v míře, kterou nelze běžně předvídat, může vést k podřazení takto zaznamenaných údajů či materiálů pod rozsah čl. 8 odst. 1 (viz rozsudek Soudu ve věci Peck proti Spojenému království, § 60-63, která se týkala poskytnutí video stopáže stěžovatele pořízené na veřejně přístupném místě za účelem jejího odvysílání médiím; srov. rovněž Perry proti Spojenému království, § 38).

b) Použití uvedených zásad v posuzovaném případě

49. Pro rozhodnutí o tom, zda sledování s pomocí GPS prováděné vyšetřujícími orgány zasáhlo do práva stěžovatele na respektování soukromého života, musí Soud s přihlédnutím k výše uvedeným zásadám nejprve určit, zda toto opatření představovalo shromažďování údajů o stěžovateli. Soud poukazuje na vyjádření vlády, že se nejednalo o takové shromažďování s ohledem na to, že přijímač GPS byl zabudován do objektu (vozidla), jež patřilo třetí osobě (spolupachateli stěžovatele). Vyšetřující orgány nicméně tímto postupem jednoznačně zamýšlely získat informace o pohybu jak stěžovatele, tak jeho spolupachatele, když z předchozího vyšetřování jim bylo známo, že oba podezřelí společně používali vozidlo S. o víkendech, o kterých došlo k dřívějším bombovým útokům (viz § 11 a 17; viz dále, mutatis mutandis , Lambert proti Francii, § 21, kdy námitka, že k odposlouchávání telefonu došlo na lince třetí osoby, byla shledána irelevantní pro vyslovení závěru o zásahu do soukromého života stěžovatele).

50. Navíc skutečnost, že stěžovatel, stejně jako S., musí být považován za subjekt sledovaný pomocí GPS, nelze zpochybnit, protože informace o pohybu vozidla S. mohly být dány do souvislosti se stěžovatelem pouze na základě dodatečného vizuálního sledování, aby mohla být prokázána jeho přítomnost v tomto vozidle. Žádný z vnitrostátních soudů skutečně nevyslovil jakoukoliv pochybnost o tom, že to byla osoba stěžovatele, která byla podrobena sledování s pomocí GPS (viz zejména § 14, 17, 20 a 26).

51. Soud dále poznamenává, že vyšetřující orgány prostřednictvím sledování stěžovatele s využitím GPS po dobu zhruba tří měsíců systematicky shromažďovaly a uchovávaly údaje o tom, kde se za daných okolností stěžovatel nacházel a o jeho pohybu ve veřejném prostoru. Tyto orgány rovněž zaznamenávaly a používaly osobní údaje s cílem vytvořit si schéma pohybu stěžovatele pro potřeby dalšího vyšetřování a získání dalších důkazů na místech, na které pohyb stěžovatele směřoval, a jež byly následně použity v trestním řízení vedeném proti stěžovateli (viz § 17).

52. Podle názoru Soudu je sledování prostřednictvím GPS již s ohledem na jeho povahu třeba odlišit od ostatních metod vizuálního či akustického sledování, jež zpravidla mohou mnohem citlivěji zasáhnout do práva osoby na respektování jejího soukromého života, s ohledem na to, že odhalují více informací o jednání dané osoby, o jejích názorech či pocitech. S přihlédnutím k zásadám, k nimž ve vlastním předchozím rozhodování dospěl, Soud nicméně shledává výše uvedené faktory dostačující k vyslovení závěru, že za okolností daného případu představovalo sledování stěžovatele prostřednictvím GPS, jakož i zpracování a použití dat získaných tímto výše popsaným způsobem zásah do soukromí stěžovatele ve smyslu čl. 8 odst. 1.

53. Z toho důvodu musí být zamítnuta předběžná námitka vlády, že stěžovatel nenaplňuje postavení oběti porušení práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 34 Úmluvy.

B. K otázce, zda byl daný zásah důvodný

1. Byl daný zásah „stanoven zákonem“?

a) Argumenty účastníků řízení

i. Stěžovatel

54. Stěžovatel namítá, že uvedený zásah nebyl odůvodněný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Ustanovení § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu nepředstavovalo dostatečný právní základ pro takový zásah. Nebylo v úmyslu zákonodárce, aby předmětné ustanovení zahrnovalo i taková sledovací opatření, jež nebyla v době jeho přijetí ještě známa. Navíc pojem „zvláštní technické prostředky použité pro účely sledování“ uvedený v daném ustanovení nebyl dostatečně určitý a s ohledem na budoucí možný technický pokrok není po obsahové stránce dostatečně předvídatelný pro osoby, jichž se předmětné ustanovení může dotknout. Tento závěr byl implicitně potvrzen Spolkovým ústavním soudem, když shledal, že existuje riziko porušování základních práv při používání nových forenzních technik, s tím, že zákonodárce musí zabezpečit respektování těchto práv přijetím nové právní úpravy, jestliže to bude nezbytné (viz § 25).

55. Stěžovatel navíc uvádí, že relevantní právní úprava, na jejímž základě bylo sledování prostřednictvím GPS nařízeno, neodpovídala kvalitativním požadavkům stanoveným v dosavadní judikatuře Soudu týkající se prostředků utajeného sledování (stěžovatel odkazuje zejména na případy Weber a Saravia proti Německu a Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku). Tato úprava postrádala zejména zákonem stanovenou lhůtu pro trvání takového sledování. Navíc s ohledem na intenzitu zásahu nebyla dána ani dostatečná záruka proti svévolnému postupu, když k nařízení takového sledování byl oprávněn státní zástupce a nikoliv vyšetřující soudce.

56. Stěžovatel se rovněž domnívá, že použití řady dalších opatření dohledu nad rámec sledování prostřednictvím GPS vedlo k úplnému dohledu státních orgánů nad jeho osobou, čímž došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 z toho důvodu, že právní úprava daná zákonem neobsahovala dostatečné záruky proti zneužití, a to zejména proto, že pro vydání potřebného oprávnění a dohled nad těmito sledovacími opatřeními nebyl nezbytný příkaz nezávislého tribunálu. Následný soudní přezkum těchto opatření sám o sobě neposkytoval dostatečnou ochranu dotčeným osobám. K tomuto soudnímu přezkumu mohlo dojít jen v případě, že následně bylo zahájeno vlastní trestní řízení a jestliže na základě použitého opatření byly obžalobou získány důkazy, jež hodlala v daném trestním řízení použít.

§ 163f trestního řádu (viz § 32) nebyl v dané době platný a účinný a ani toto ustanovení samo o sobě neobsahovalo dostatečné záruky proti zneužití.

ii. Vláda

57. Vláda uvádí, že i za předpokladu, že sledování stěžovatele prostřednictvím GPS představovalo zásah do jeho práva na respektování soukromí, byl by takový zásah odůvodněný ve smyslu čl. 8 odst. 2. Tento zásah byl založen na § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy na základě právního ustanovení, které splňovalo nezbytné kvalitativní požadavky, zejména požadavek předvídatelnosti. Podle stanoviska vlády není možné aplikovat zásady, jež se vyvinuly v dřívější judikatuře Soudu týkající se odposlouchávání telekomunikačních zařízení, na daný případ, v němž se jedná o sledování s pomocí GPS, jelikož toto opatření zasahuje do soukromí dotčené osoby v mnohem menší míře než např. odposlouchávání telefonu. Jak potvrdily i vnitrostátní soudy ve svých rozsudcích, pojem „zvláštní technické prostředky použité pro účely sledování“ obsažený v § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu, jímž zákonodárce zamýšlel zakotvit oprávnění k užití budoucích metod sledování, zahrnoval rovněž sledování prostřednictvím GPS.

58. Vláda dále uvedla, že relevantní právní ustanovení zakotvovala dostatečné záruky proti svévolným zásahům do práv občanů ze strany státních orgánů. Sledování s použitím technických prostředků, jako např. GPS, bylo podle § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu v souladu se zákonem pouze v případě vyšetřování závažných trestných činů. Podle § 100c odst. 2 trestního řádu (viz § 29) mohlo být takové opatření použito pouze proti osobám, jimž bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu. Podle tehdy platných a účinných právních ustanovení byl k vydání příkazu k sledování oprávněn státní zástupce. Nebylo nezbytné přenést tuto pravomoc na soudce. V každém případě byl zaručen soudní přezkum použitých opatření v následném trestním řízení. Navíc, což přesvědčivě zdůvodnily i vnitrostátní soudy, nebyl soudní příkaz k sledování prostřednictvím GPS nezbytný i s ohledem na to, že toto opatření doplňovalo několik dalších již uplatněných sledovacích opatření.

59. Vláda dále zdůrazňuje, že osoba, vůči níž směřovalo dané sledovací opatření, musela být o tomto sledování vyrozuměna bezprostředně poté, co tímto vyrozuměním nebylo možno ohrozit vlastní účel vyšetřování (§ 11 odst. 1 trestního řádu; viz § 31). Rovněž princip proporcionality byl zachován, jelikož podle § 100c odst. 1 písm. b trestního řádu bylo možné některou z daných sledovacích metod nařídit pouze v případě, že použití jiných vyšetřovacích prostředků by bylo méně účinné či by bylo spojeno s většími obtížemi. Také doba, po kterou probíhalo sledování prostřednictvím GPS, musela být přiměřená.

b) Závěry Soudu

i. Obecné zásady

60. Podle dosavadní judikatury Soudu je pro naplnění pojmu „stanoven zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 nezbytné, aby dané opatření mělo určitou oporu ve vnitrostátním právu; tento pojem také poukazuje na určitou kvalitu dané právní úpravy, tj. aby byla přístupná a ve svých důsledcích předvídatelná pro dotčené osoby, a aby byla v souladu s principy právního státu (viz mj. Kruslin proti Francii, § 27; Lambert proti Francii, § 23; Perry proti Spojenému království, § 45).

61. Pokud jde o požadavek předvídatelnosti práva ve výše uvedeném smyslu, Soud připomíná, že v případě utajených sledovacích metod musí být právní úprava dostatečně určitá, aby dávala občanům dostatečnou představu o podmínkách a okolnostech, za jakých jsou příslušné orgány oprávněny přistoupit k jakémukoliv z těchto opatření (viz mj. Malone proti Spojenému království, § 67; Valenzuela Contreras proti Španělsku, § 46; Bykov proti Rusku, § 76). S ohledem na riziko zneužití, které je vlastní jakémukoliv systému tajného dohledu, musí být taková opatření založena na právní úpravě, jež je obzvláště přesná, zejména s ohledem na to, že dostupné technologie jsou stále sofistikovanější (viz Weber a Saravia proti Německu, § 93; Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, § 75; Liberty a další proti Spojenému království, § 62; Iordachi a další proti Moldavsku, § 39).

62. Soud dále v kontextu čl. 7 Úmluvy uvedl, že v jakémkoliv odvětví práva, včetně práva trestního, je bez ohledu na přesnost znění příslušného právního ustanovení nevyhnutelná jeho určitá interpretace ze strany soudů. Vždy bude existovat potřeba vyjasnění určitých pochybnosti vyvolávajících bodů a potřeba přizpůsobení daného ustanovení měnícím se podmínkám. Ve všech smluvních státech Úmluvy představuje postupný rozvoj trestního práva skrze soudcovské nalézání práva či interpretaci dobře zavedenou a nezbytnou součást právní tradice. Úmluva nemůže být vykládána tak, že zakazuje postupné objasňování pravidel trestní odpovědnosti skrze soudní interpretaci založenou na jednotlivých případech za předpokladu, že výsledek tohoto vývoje je v souladu s podstatou daného trestného činu a mohl být rozumně předvídán (viz mj. S. W. proti Spojenému království, § 36; Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, § 50). Soud se domnívá, že tyto obecné zásady přijaté ve smyslu čl. 7 Úmluvy jsou použitelné i v kontextu posuzovaného případu.

63. Dále je třeba uvést, že pro užívání utajených sledovacích opatření ze strany státních orgánů je pro zajištění souladu s principy právního státu nezbytné, s ohledem na nedostatek veřejné kontroly a nebezpečí zneužití moci, aby vnitrostátní právo poskytovalo dostatečnou ochranu proti svévolným zásahům do práv zaručených článkem 8 (viz, mutatis mutandis , Amann proti Švýcarsku, § 76-77; Bykov proti Rusku, § 76; Weber a Saravia proti Německu, § 94; Liberty a další proti Spojenému království, § 62). Soudu musí být prokázáno, že v tomto smyslu jsou dány dostatečné a účinné záruky proti zneužití. Zhodnocení této otázky závisí na všech okolnostech daného případu, jako např. na povaze, rozsahu a délce trvání předmětných opatření, na důvodech, jež vedly k jejich nařízení, na orgánech oprávněných k jejich povolení, provádění a kontrole nad jejich prováděním, jakož i na povaze prostředků nápravy zakotvených ve vnitrostátní právní úpravě (viz Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, § 77; Klass a další proti Německu, § 50).

ii. Použití uvedených zásad v posuzovaném případě

64. Soud při posuzování toho, zda zásah do práva stěžovatele na respektování soukromého života založený jeho sledováním prostřednictvím GPS byl „stanoven zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2, bere v úvahu, že tento zásah vycházel z německé zákonné úpravy dané § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy z právního ustanovení, které bylo či mohlo být stěžovateli známo.

65. Pokud jde o předvídatelnost této právní úpravy a její soulad s principy právního státu, Soud úvodem poznamenává, že stěžovatel se ve svém vyjádření zejména dovolává minimálních záruk proti zneužití, které mají být zakotveny v zákonné úpravě tak, jak byly rozvinuty v judikatuře Soudu v kontextu stížností týkajících se odposlouchávání telekomunikací. Podle těchto zásad musí být zákonem stanoveno, pro jaké druhy trestných činů je možno nařídit příkaz k odposlouchávání, jaká je kategorie osob, jejichž komunikace může být monitorována, jaká je lhůta trvání takového monitorování, jaké postupy musí být dodržovány při hodnocení, užívání a uchovávání získaných údajů, jaká bezpečnostní opatření musí být zachovávána při sdělování získaných údajů třetím osobám, jakož i to, za jakých okolností mají či musí být smazána získaná data či zničeny záznamy těchto dat (viz Weber a Saravia proti Německu, § 95).

66. Ačkoliv Soudu nic nebrání v tom, aby čerpal inspiraci rovněž z těchto zásad, shledává nicméně, že tyto poměrně přísné standardy, vytvořené a uplatňované v poněkud specifickém rámci odposlouchávání telekomunikací (viz Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku, § 76; Liberty a další proti Spojenému království, § 62; Iordachi a další proti Moldavsku, § 39), nelze aplikovat na případy jako je tento, které se týkají sledování pohybu na veřejnosti pomocí GPS, tedy opatření, které je třeba nahlížet jako menší zásah do soukromého života dotčené osoby než představuje např. odposlech jejích telefonních hovorů (viz § 52). Soud proto bude uplatňovat obecnější zásady týkající se přiměřené ochrany proti svévolným zásahům do práv zaručených článkem 8 tak, jak byly vymezeny výše (viz § 63).

67. Při posuzování otázky, zda příslušná ustanovení právní úpravy relevantní pro sledování stěžovatele prostřednictvím GPS odpovídala požadavku „předvídatelnosti“, bere Soud na vědomí tvrzení stěžovatele, že pojem „zvláštní technické prostředky použité pro účely sledování“ obsažený v § 100c odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl dostatečně určitý a nemohl zahrnovat rovněž sledování prostřednictvím GPS. Naproti tomu vnitrostátní soudy, které jsou v prvé řadě povolány k výkladu a aplikaci vnitrostátního práva (viz mj. Kopp proti Švýcarsku), dospěly k jednomyslnému závěru, že předmětné ustanovení zákona dopadá i na dohled či sledování s pomocí takových zařízení (viz § 14, 19 a 25).

68. Soud se domnívá, že ze znění § 100c odst. 1 písm. b) vykládaného v souvislosti s § 100c odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního řádu bylo zřejmé, že předmětnými technickými prostředky byly míněny jiné než vizuální či akustické metody sledování a užívané zejména „k určení polohy či místa, kde se pachatel zdržuje“. Vzhledem k tomu, že GPS nepředstavuje ani vizuální ani akustický dohled a umožňuje lokalizaci objektů vybavených GPS přijímačem a tím pádem i osob jimi cestujících, shledává Soud závěry vnitrostátních soudů, že tato metoda sledování spadá pod § 100c odst. 1 písm. b), dostatečně předvídatelným výkladem a objasněním předmětného ustanovení trestního řádu prostřednictvím soudní interpretace.

69. Při posuzování otázky, zda vnitrostátní právo obsahovalo dostatečné a účinné záruky proti zneužití této pravomoci, Soud poznamenává, že sledování osoby na základě zabudování GPS přijímače do vozidla, které tato osoba používá, společně s přímým vizuálním sledováním této osoby umožňuje státním orgánům sledovat pohyb dané osoby ve veřejném prostoru, kdykoliv tato osoba cestuje v předmětném vozidle. Je skutečností, že pro dané sledování nebyla zákonem stanovena pevná lhůta, což namítal stěžovatel ve svém vyjádření. Tato pevně stanovená lhůta byla zakotvena do zákona teprve na základě nového ustanovení § 163f odst. 4 trestního řádu, dle kterého jakékoliv systematické sledování podezřelého na základě příkazu státního zástupce nemůže překročit dobu jednoho měsíce a kdy každé prodloužení této lhůty je možné pouze na základě soudního příkazu (viz § 32). Soud nicméně shledává, že trvání předmětného dohledového opatření podléhalo principu přiměřenosti s ohledem na konkrétní okolnosti případu a že vnitrostátní soudy přezkoumaly hledisko přiměřenosti v tomto smyslu (viz např. § 28). Dospěl proto k závěru, že německé právo poskytovalo v daném ohledu dostatečné záruky proti zneužití.

70. Pokud jde o důvody vedoucí k nařízení sledování osoby prostřednictvím GPS, Soud poukazuje na to, že podle § 100c odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu mohlo být takové sledování nařízeno pouze u osob podezřelých ze spáchání vysoce závažných trestných činů, či pouze za určitých úzce vymezených okolností i proti třetím osobám, podezřelým z kontaktu s obviněnou osobou, a pouze tehdy, pokud by další prostředky pro určení místa, kde se obviněný zdržuje, měly menší šanci na úspěch či by jejich použití bylo spojeno s většími obtížemi. Soud proto shledává, že vnitrostátní právo zakotvuje poměrně přísné standardy pro použití takového opatření.

71. Soud dále podotýká, že podle vnitrostátního práva byl k nařízení sledování osoby prostřednictvím GPS oprávněn státní zástupce, sledování bylo následně prováděno policejními orgány. Podle stěžovatele by přitom dostatečná ochrana proti svévoli byla zajištěna pouze v případě, kdy by pravomocí nařídit takové sledování byl nadán vyšetřující soudce. Soud poukazuje na to, že podle § 163f odst. 4 trestního řádu, který nabyl účinnosti poté, co bylo sledování stěžovatele prostřednictvím GPS ukončeno, skutečně vyžaduje systematické sledování podezřelého po dobu překračující jeden měsíc vydání příkazu soudcem. Soud kvituje toto výslovné zakotvení ochrany práv podezřelých osob na respektování jejich soukromého života. Podotýká nicméně, že i dle právní úpravy platné a účinné v dané době podléhalo sledování osoby prostřednictvím GPS soudní kontrole. V následném trestním řízení vedeném proti dotčené osobě mohly trestní soudy přezkoumávat zákonnost takového dohledového opatření a v případě, že bylo toto opatření shledáno nezákonným, měly příslušné soudy pravomoc vyloučit z trestního řízení důkazy, které byly jeho prostřednictvím získány (takový soudní přezkum byl proveden i v posuzovaném případě, viz zejm. § 14, 19 a 21).

72. Podle Soudu představuje takový soudní přezkum, jakož i možnost vyloučení důkazů získaných na základě nezákonného sledování prostřednictvím GPS, důležitou záruku, která odrazuje vyšetřující orgány od shromažďování důkazů nezákonnými prostředky. S ohledem na to, že sledování prostřednictvím GPS je třeba chápat jako menší zásah do práva osoby na soukromí než např. telefonní odposlechy [které mohou být jak dle vnitrostátního práva (viz § 100b odst. 1 trestního řádu), tak podle čl. 8 Úmluvy (viz zejména Dimitru Popescu proti Rumunsku, § 70 -71; Iordachi a další proti Moldavsku, § 40) nařízeny pouze na základě příkazu nezávislého orgánu], Soud považuje následný soudní přezkum sledování osoby prostřednictvím GPS za dostatečnou ochranu proti svévoli. § 101 odst. 1 trestního řádu navíc obsahoval další záruku proti zneužití, když stanovil, že dotčená osoba musí být za určitých okolností informována o sledovacích opatřeních, kterým byla podrobena (viz § 31).

73. Soud konečně neopomíjí skutečnost, že podle trestního řádu nemuselo být sledování pomocí GPS nařízeno a dohlíženo soudem v případě, že toto sledovací opatření mělo doplnit jiné již používané sledovací prostředky, soud tedy nemusel povolit všechna tato sledovací opatření ve svém souhrnu. Soud se domnívá, že dostatečné záruky proti zneužití vyžadují zejména to, aby bylo zabráněno nekoordinovanému uplatňování vyšetřovacích opatření ze strany různých orgánů. Státní zástupce si tedy předtím, než nařídí sledování osoby prostřednictvím GPS, musí být vědom všech dalších již uplatňovaných metod dohledu. Soud nicméně přihlédl k závěrům Spolkového ústavního soudu v této otázce, a shledal, že v dané době dostupné záruky pro prevenci úplného dohledu nad určitou osobou a dodržení zásady přiměřenosti dostatečně bránily zneužití těchto oprávnění.

74. V souladu s předchozími závěry Soud shledal, že zásah do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života byl „stanoven zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2.

2. Účel a nezbytnost zásahu

a) Argumenty účastníků řízení

75. Stěžovatel ve svém vyjádření namítá, že předmětný zásah nebyl v demokratické společnosti nezbytný ve smyslu čl. 8 odst. 2, neboť jak bylo vyloženo výše (viz § 54-56), použitelné právo neskýtalo dostatečnou ochranu před svévolným zásahem ze strany státních orgánů.

76. Podle vlády sledovalo předmětné sledovací opatření legitimní cíle, protože bylo v souladu se zájmy národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných. Opatření bylo rovněž nezbytné v demokratické společnosti. Jak bylo objasněno výše, existovaly při jeho použití dostatečné záruky proti zneužití. Je skutečností, že zákonodárce následně přijetím § 163f odst. 4 trestního řádu dále posílil práva dotčených osob tím, že podrobil uplatnění daných sledovacích opatření soudnímu příkazu a dodržení stanovené lhůty. To však samo o sobě neospravedlňuje závěr, že předmětné opatření neodpovídalo za předchozí úpravy minimálním standardům zakotveným Úmluvou. Sledování stěžovatele prostřednictvím GPS po dobu přibližně dvou a půl měsíců nemohlo být považováno za nepřiměřené. Nepřiměřeným nečinilo zásah do práv stěžovatele ani současné použití několika sledovacích metod. Vizuální přímé sledování bylo kupříkladu prováděno téměř výlučně o víkendech, a závažnost trestného činu, z jehož spáchání byl stěžovatel podezřelý, jakož i nebezpečnost tohoto činu pro veřejnost ospravedlňovaly jeho sledování takovým způsobem.

b) Závěry Soudu

77. Sledování stěžovatele prostřednictvím GPS nařízené spolkovým státním zástupcem za účelem vyšetření několika případů pokusů o vraždu, k nimž se přihlásilo dané teroristické hnutí, a za účelem zabránění dalším bombovým útokům, bylo v souladu se zájmy národní bezpečnosti a veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti a ochrany práv a svobod jiných.

78. Při posuzování otázky, zda bylo sledování stěžovatele prostřednictvím GPS v daném případě „nezbytné v demokratické společnosti“, Soud připomíná, že pojem nezbytnosti implikuje, že takový zásah musí vycházet z naléhavé potřeby společnosti a zejména, že musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli [viz Leander proti Švédsku, § 58; Messina proti Itálii (č. 2), § 65]. Při zkoumání, zda ve světle daného případu jako celku bylo předmětné opatření přiměřené sledovaným legitimním cílům, Soud podotýká, že sledování stěžovatele prostřednictvím GPS nebylo nařízeno od samého počátku. Vyšetřující orgány se nejprve pokoušely zjistit, zda se stěžovatel podílel na daných bombových útocích, pomocí jiných opatření, která zasahovala do jeho práva na respektování soukromého života v menší míře. Především se pokoušely určit místa, na kterých se stěžovatel zdržoval, instalováním vysílačů do vozidla S., jejichž použití však vyžadovalo alespoň přibližnou znalost místa, kde se nachází osoba, jejíž poloha má být přesně určena. Stěžovateli a jeho spolupachateli se nicméně podařilo tyto vysílače odhalit a zneškodnit, stejně jako se jim podařilo při mnoha příležitostech uniknout přímému sledování prováděného státními orgány. S ohledem na to je zřejmé, že jiné metody vyšetřování, jež byly méně obtěžující než sledování prostřednictvím GPS, se ukázaly být méně účinnými.

79. Soud dále poznamenává, že v projednávaném případě doplnilo sledování prostřednictvím GPS další dříve nařízená a částečně se překrývající opatření. Tato zahrnovala přímé sledování ze strany zaměstnanců Oddělení na ochranu ústavy Severního Porýní - Vestfálska, jakož i ze strany vyšetřovatelů FOCI. Dále zahrnovala video monitoring vstupu do domu, ve kterém stěžovatel žil, odposlouchávání telefonů v tomto domě a nedaleké telefonní budky ze strany obou zmíněných orgánů zvlášť. Oddělení na ochranu ústavy Severního Porýní - Vestfálska navíc v rozhodné době monitorovalo jeho poštovní korespondenci.

80. Soud se domnívá, že za těchto okolností vedlo sledování stěžovatele prostřednictvím GPS k poměrně rozsáhlému dohledu nad jeho jednáním ze strany dvou rozdílných státních orgánů. Zejména skutečnost, že byl stěžovatel podroben dvěma stejným sledovacím opatřením ze strany rozdílných orgánů, vedla k významnějšímu zásahu do jeho soukromého života, protože se navyšovalo množství osob, jimž byly přístupné informace o jeho jednání. Ve světle těchto souvislostí vyžadoval zásah spočívající v dodatečném sledování stěžovatele prostřednictvím GPS závažnější důvody, aby jej bylo možné shledat opodstatněným. Sledování prostřednictvím GPS nicméně probíhalo v poměrně krátkém časovém období (přibližně tři měsíce) a stejně jako přímému sledování ze strany státních orgánů mu byl podroben v podstatě jen o víkendech a po dobu, kdy cestoval ve vozidle S. Nelze tedy konstatovat, že by byl podroben úplnému a všestrannému dohledu. Vyšetřování, v rámci kterého byl tento dohled stanoven, se navíc týkalo vysoce závažných trestných činů, zejména několika pokusů o vraždu politiků a státních zaměstnanců skrze bombové útoky. Jak bylo popsáno výše, snaha o vyšetření těchto trestných činů a především zabránění jejich opakování s použitím méně obtěžujících metod sledování nebyla předtím úspěšná. Proto se Soud domnívá, že sledování stěžovatele prostřednictvím GPS bylo za okolností projednávaného případu přiměřené sledovaným legitimním cílům a tudíž „nezbytné v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2.

81. Z toho důvodu nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

82. Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že v trestním řízení byly použity informace získané prostřednictvím jeho sledování, jež bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy, kdy tyto informace představovaly základ pro jeho odsouzení. Odvolával se na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě ... projednána nezávislým a nestranným soudem ... který rozhodne o ... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu ...“

83. Vláda s tímto vyjádřením nesouhlasí.

84. Soud poznamenává, že tato námitka je spojena s výše posouzenou stížnostní námitkou a musí být tedy rovněž prohlášena za přijatelnou.

85. S přihlédnutím k výše uvedenému závěru, že sledování stěžovatele prostřednictvím GPS nepředstavovalo porušení čl. 8 Úmluvy, se Soud domnívá, že použití na jeho základě získaných informací a důkazů v trestním řízení vedeném proti stěžovateli není třeba samostatně posuzovat ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;

2. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebylo třeba samostatně posuzovat.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.