HARTMAN proti České republice

Anotace rozhodnutí ze dne 9. března 2010 ve věci č. 44720/06 – Hartman proti České republice

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost týkající se náhrady za protiprávní zbavení svobody v 80. letech a nepřiměřené délky řízení vedeného po roce 2000, je nepřijatelná po řadě pro nevyčerpání prostředků nápravy a pro zjevnou neopodstatněnost.

(i) Okolnosti případu

V říjnu 1990 zrušil Městský soud v Praze podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci odsuzující rozsudek vydaný nad stěžovatelem v roce 1983. Ministerstvo spravedlnosti mu přiznalo podle téhož zákona náhradu utrpěné majetkové škody a nákladů. Stěžovatel se v září 2000 obrátil na Vrchní soud v Praze se žalobou na náhradu utrpěné nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti. Věc byla postoupena napřed Obvodnímu soudu pro Prahu 1, později Obvodnímu soudu pro Prahu 2. V červenci 2004 tuto žalobu zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 z důvodu promlčení nároku. V lednu 2005 městský soud tento rozsudek potvrdil, ovšem s tím, že zákon o soudní rehabilitaci jako lex specialis stejně neumožňoval nahradit nemajetkovou újmu. V lednu 2006 tuto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud usnesením, které bylo advokátovi stěžovatele doručeno v květnu téhož roku. Stěžovatel, zastoupen již jiným advokátem, se obrátil na Ústavní soud; učinil tak však dva dny po uplynutí lhůty, a proto Ústavní soud jeho stížnost odmítl pro opožděnost s tím, že nemůže napravovat případné nedostatky komunikace stěžovatele s jeho advokátem.

Stěžovatel se následně začal domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu délky předchozího soudního řízení. Ministerstvo spravedlnosti v lednu 2007 sice uznalo, že délka řízení nebyla přiměřená, avšak odmítlo přiznat peněžitou satisfakci s tím, že konstatování porušení práva představuje dostatečnou nápravu. Stěžovatelovu žalobu znějící na 100 tis. Kč zamítl po řadě obvodní soud i městský soud s tím, že délka řízení nebyla nepřiměřená, neboť prodlevu u soudu prvního stupně ještě bylo možné tolerovat.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel vznesl různé námitky, z nichž Soud se podrobněji zabýval dvěma.

Předně, stěžovatel namítal porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který zaručuje právo na náhradu za protiprávní zbavení svobody, tím, že mu nebyla přiznána náhrada nemajetkové újmy za jeho protiprávní uvěznění v 80. letech. Soud k tomu však uvedl, že stěžovatel nerespektoval ani lhůtu stanovenou v zákoně o soudní rehabilitaci, ani lhůtu pro podání ústavní stížnosti, přestože v dané době nebylo zřejmé, zda právní řád připouští přiznání náhrady nemajetkové újmy za protiprávní zbavení svobody. Tato část stížnosti tudíž byla nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

Následně se Soud též zabýval námitkou nepřiměřené délky řízení. Konstatoval sice, že stěžovatel, který se v rámci řízení o přiznání zadostiučinění podle zákona o odpovědnosti za škodu neobrátil na Nejvyšší soud ani na Ústavní soud, vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, neboť by řízení před těmito vrcholnými instancemi bylo pro stěžovatele potenciálně dlouhé a nákladné a navíc by tyto instance zatěžovalo. Soudy prvního a druhého stupně ovšem dospěly k závěru, že k překročení požadavku přiměřené délky nedošlo, a proto lze stěžovatele i nadále považovat za oběť porušení Úmluvy.

Řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy asi šest let a dva měsíce. Věc nebyla zvláště složitá, byť existovaly určité potíže např. při určení, který ze zákonů se na případ použije, a který ze soudů je příslušný v prvním stupni. Nicméně po vydání prvostupňového rozsudku řízení probíhalo poměrně svižně. Podle Soudu je nicméně rozhodující, že předmět řízení nebyl pro stěžovatele natolik významný, když náhradu majetkové škody za protiprávní odsouzení obdržel již počátkem 90. let a na soud se ohledně nemajetkové újmy obrátil po deseti letech. Ve shrnutí tedy Soud přisvědčil názoru vnitrostátních soudů, že délka řízení požadavek přiměřenosti nepřekročila, a tato část stížnosti byla zjevně neopodstatněná.