Eugenia Lazar proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 32146/05

Datum: 16. 2. 2010

Složení senátu: J. Casadevall, předseda senátu (Andora), E. Fura (Švédsko), C. Birsan (Rumunsko), B. M. Zupančič (Slovinsko), A. Gyulumyan (Arménie), E. Myjer (Nizozemsko), I. Ziemele (Lotyšsko).

[§ 1. - 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka se narodila v roce 1951 ... a žije v Dobra.

A. Okolnosti úmrtí syna stěžovatelky

6. V noci z 10. na 11. 7. 2000 vezla stěžovatelka svého syna, v té době 22letého, s příznaky dušení do okresní nemocnice ve městě Deva. Ve 2.30 h jejího syna Adriana přijali na pohotovosti této nemocnice, kde ho vyšetřil lékař M. Poté byl poslán na otorhinolaryngologické oddělení (dále jen „ORL“) této nemocnice, kde ho vyšetřila lékařka C., která mu injekcí podala dvanáct ampulí kortizonu. Kolem 2.45 h. C. nechala zavolat lékaře M., který v tu dobu pobýval doma. S ohledem na vážný stav pacienta se M. rozhodl provést tracheotomii s cílem uvolnit pacientovy dýchací cesty. Za asistence C. započal s operací kolem 3.15 h. Během ní se Adrianovy dýchací potíže zhoršily; poté, co přestal dýchat, zavolali dozorujícího lékaře N. Ten se pokusil pacienta oživit, avšak marně. Kolem 5 hodiny ráno pacient zemřel.

7. Dne 20. 7. 2000 podala stěžovatelka u Okresního soudu v Hunedoaře trestní oznámení na lékaře nemocnice v Devě, kteří Adriana v noci z 10. na 11. 7. 2000 vyšetřovali. Vytýkala jim vážné pochybení v plnění jejich povinností konat rychle s cílem zachránit život jejího syna.

B. Posudky z oboru soudního lékařství a disciplinární posudky k okolnostem a příčinám úmrtí

1) Posudky z oboru soudního lékařství

8. Dne 6. 11. 2000 laboratoř soudního lékařství v Devě vyhotovila na návrh místní policie detailní pitevní protokol. V něm bylo upřesněno, že Adrian zemřel na následky udušení způsobeného oboustranným plicním pneumotoraxem vzniklým následkem tracheotomie, jež byla provedena správně, avšak pozdě. Protokol zmiňoval, že zpoždění, s kterým byla tato operace provedena, bylo způsobeno nefungující organizací práce vyplývající z nedostatku koordinace při rozpisu služeb lékařů urgentní lékařské péče. S upřesněním, že chyba spočívala ve způsobu, kterým byl pacient nasměrován po příjmu na pohotovosti, zpráva uvádí, že v kritické situaci, v níž se Adrian nacházel, měla být tracheotomie provedena bez prodlení ihned v prostorách pohotovosti a pacient neměl být přemísťován na oddělení ORL.

9. Dne 6. 11. 2000 na žádost státního zastupitelství Kontrolní komise Institutu soudního lékařství v Temešváru vydala stanovisko ke zprávě vyhotovené laboratoří soudního lékařství v Devě. Uvedla v něm, že v kritické situaci, v níž se Adrian nacházel, „měla být tracheotomie provedena bez prodlení, v daném případě přímo v prostorách pohotovosti, aniž by byl pacient přemísťován na oddělení ORL.“ Uzavřel však, že „takový nedostatek v koordinaci mezi odděleními nemocnice nemohl založit lékařskou odpovědnost“ praktických lékařů, kteří Adriana vyšetřovali v noc, kdy zemřel.

10. Dne 15. 10. 2001 na podnět státního zastupitelství se Nejvyšší lékařská komise Institutu „Mina Minovici“ v Bukurešti - nejvyšší národní orgán v oblasti soudního lékařství - vyjádřila k posudkům vydaným laboratoří soudního lékařství v Devě a Institutem soudního lékařství v Temešváru. Prohlásila, že v případě, jako je ten Adrianův, odborná literatura doporučuje provedení tracheotomie bezodkladně v případě, kdy zde nejsou náznaky zlepšení zdravotního stavu po aplikaci kortizonu injekcí. S ohledem na uvedené doporučení uzavírá, že lékaři, kteří se spolupodíleli na neúspěšné léčbě Adriana, jednali de lege artis , aniž by se dopustili lékařského pochybení.

2) Disciplinární řízení proti C.

11. V neupřesněný den se Disciplinární komise Okresní rady Lékařské komory v Hunedoaře začala zabývat lékařským případem otevřeným na základě úmrtí Adriana. Po posouzení celé věci rozhodla posledně jmenovaná neuložit disciplinární trest lékařům poskytujícím Adrianovi péči v noci, kdy zemřel. Zdůvodnila to přitom několika posudky vypracovanými primáři nemocnic v Temešváru a Kluži, z nichž vyplynulo, že při posouzení Adrianova případu je nutné vzít v úvahu nedostatek vybavení nezbytného k provedení operace v prostorách pohotovosti, pavilónovou strukturu nemocnice a nemožnost provést úkony ORL na daném oddělení. Výše uvedené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 17. 1. 2001.

12. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla u Nejvyšší disciplinární komise Národní rady Lékařské komory. Dopisem datovaným dne 8. 5. 2001 informovala Okresní radu Lékařské komory v Hunedoaře o tom, že proti jejich rozhodnutí podala opravný prostředek a vybídla je k zaslání spisu ve věci úmrtí jejího syna orgánu příslušnému k jejímu posouzení.

13. Dne 19. 10. 2001 Nejvyšší disciplinární komise Národní rady Lékařské komory zrušila sporné rozhodnutí a C. pokárala. Po posouzení odvolání stěžovatelky, obsahu lékařského spisu Adriana, prohlášení C. a lékařských posudků vyhotovených kompetentními ústavy soudního lékařství (srov. § 8 a 9) dospěla k závěru, že C. se v Adrianově případě neodůvodněně opozdila s provedením tracheotomie, což vedlo k jeho úmrtí. Mimoto zdůraznil, že C. pokračovala ve výkonu lékařské profese v nemocnici v Devě dokonce i po dosažení důchodového věku, čímž ji lze vinit z nelegálního výkonu medicíny, což je trestný čin, na nějž pamatuje trestní zákoník.

14. Dne 20. 3. 2002 na základě odvolání podaného C. soud prvního stupně zrušil rozhodnutí Nejvyšší disciplinární komise Národní rady Lékařské komory z důvodu, že stěžovatelka měla podat svůj opravný prostředek k Okresní radě Lékařské komory v Hunedoaře - jíž příslušelo odeslat spis ve věci úmrtí Adriana Národní radě Lékařské komory - a nikoli přímo této poslední instanci.

C. Trestní řízení proti lékařům před státním zastupitelstvím

1) Úvod trestního stíhání

15. Dne 5. 11. 2001 státní zastupitelství při soudu prvního stupně v Devě rozhodlo o zastavení trestního stíhání proti lékařům vyšetřujícím syna stěžovatelky v noci z 10. na 11. 7. 2000. Přitom vycházelo z posudku vyhotoveného na jeho žádost dne 15. 10. 2001 Nejvyšší lékařskou komisí Institutu „Mina Minovici“ v Bukurešti, podle něhož „všichni lékaři, kteří se spolupodíleli na neúspěšné léčbě Adriana, jednali de lege artis , aniž by se dopustili lékařského pochybení.“

16. Dne 9. 6. 2001 na základě stížnosti podané stěžovatelkou dozorující státní zástupce tohoto státního zastupitelství dané rozhodnutí potvrdil.

17. Usnesením ze dne 14. 2. 2002 dozorující státní zástupce sekce státního zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře obdržel stížnost podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vydanému státním zastupitelstvím nižšího stupně. Dané rozhodnutí zrušil a nařídil, aby ve vyšetřování pokračovala sekce trestního stíhání státního zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře. Ve svém usnesení uvedl, že předchozí vyšetřování bylo neúplné a v tomto ohledu zdůraznil, že státní zástupce pověřený vyšetřováním případu opomenul vzít do úvahy:

- posudek Nejvyšší disciplinární komise Národní rady Lékařské komory a pokárání uložené C. za neoprávněné opoždění provedení tracheotomie u Adriana vedoucí k jeho úmrtí;

- posudek vyhotovený dne 6. 11. 2000 Kontrolní komisí Institutu soudního lékařství v Temešváru, z něhož vyplynulo, že opoždění s provedením tracheotomie bylo způsobeno organizační nefunkčností vyplývající z nedostatku koordinace při rozpisu služeb lékařů urgentní lékařské péče.

18. Dne 28. 3. 2002 dozorující státní zástupce státního zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře vydal usnesení o zastavení trestního stíhání proti C., M., V. a N., tedy lékařům, kteří Adriana vyšetřovali v noci, kdy zemřel. Přitom vycházel zejména z:

- posudku vydaného dne 15. 10. 2001 Lékařskou komisí Institutu „Mina Minovici“ v Bukurešti, jenž kvalifikoval jako posudek „kompetentního orgánu nejvyššího stupně pro posouzení otázky, zda došlo k lékařskému pochybení;“

- posudků, o jejichž vypracování požádala Okresní lékařská rada v Hunedoaře primáře nemocnic v Temešváru a Kluži, z nichž plyne, že při posouzení Adrianova případu je nutné vzít v úvahu nedostatek vybavení nezbytného k provedení operace v prostorách pohotovosti, pavilónovou strukturu nemocnice a nemožnost provést úkony ORL na daném oddělení.

19. Státní zástupce uzavřel, že skutkový stav tak, jak jej zjistila Národní rada Lékařské komory, nedostačoval ke konstatování trestní odpovědnosti daných lékařů, a že již nebylo namístě vyhledávat nové důkazy za účelem pokračování vyšetřování, neboť veškeré posudky z oboru soudního lékařství, jež mohly být podle zákona požadovány, již byly vypracovány.

2) Následující trestní stíhání

20. Dne 15. 8. 2002 státní zástupce státního zastupitelství při odvolacím soudu v Alba-Iulii vyhověl stížnosti stěžovatelky proti usnesením o zastavení trestního stíhání vydaným státním zastupitelstvím nižšího stupně. Zrušil je a poslal spis státnímu zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře k jeho doplnění. K tomuto závěru dospěl po prostudování závěrů různých ústavů soudního lékařství - jež posoudil jako „nejasné a protichůdné“ - a konstatoval, že skutkové okolnosti byly nepřesně a nedostatečně zjištěny. Konečně usoudil, že je zcela nezbytné vyhotovit nový posudek z oboru soudního lékařství skupinou specialistů a vyhotovil seznam otázek, na něž je třeba odpovědět. Mezi nimi figurovala i otázka, zda dušení, jež bylo na počátku Adrianova úmrtí, bylo komplikací následující po tracheotomii, což by bylo okolností vylučující lékařské pochybení, či bylo způsobeno prodlevou s provedení této operace.

21. Dne 3. 12. 2002 státní zastupitelství při soudu v Hunedoaře pověřilo okresní oddělení soudního lékařství vypracováním posudku k příčinám úmrtí Adriana. Za tímto účelem mu poskytlo seznam otázek, které měl za povinnost zodpovědět a které byly uvedeny v usnesení vydaném dne 15. 8. 2002 státním zastupitelstvím při odvolacím soudu v Alba-Iulii (srov. § 20).

22. Dne 23. 2. 2003 okresní oddělení soudního lékařství v Devě státnímu zastupitelství odpovědělo, že v situaci, kdy Institut soudního lékařství v Temešváru a Institut „Mina Minovici“ v Bukurešti již v dané věci posudek vypracovali, již není kompetentní k vypracování nového posudku či k doplnění toho stávajícího, které samo již vyhotovilo.

23. Dne 25. 2. 2003 požádalo státní zastupitelství při soudu v Hunedoaře Institut soudního lékařství v Temešváru o vypracování posudku ve věci příčin úmrtí Adriana a zaslalo mu seznam otázek s žádostí o odpověď (srov. § 20).

24. Dne 3. 3. 2003 tento institut požadavek na jeho vypracování zamítl. Státnímu zastupitelství odpověděl, že zákon č. 459/2000 o činnosti ústavů soudního lékařství a prováděcí předpis k vládnímu nařízení č. 1/2000 (dále jen „VN č. 1/2000“) neumožňuje soudním orgánům vyžádat si nový znalecký posudek v oboru soudního lékařství u ústavů soudního lékařství hierarchicky podřízených Institutu „Mina Minovici“ v případě, kdy Nejvyšší komise posledně jmenovaného již vypracovala vlastní posudek tak, jak tomu bylo v posuzované věci.

25. Dne 26. 5. 2003 vydalo státní zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře rozhodnutí o zastavení trestního stíhání proti lékařům vyšetřujícím Adriana v noci, kdy zemřel, s odůvodněním, že s ohledem na zjištěný skutkový stav vyplývající ze spisu jim nelze vytknout žádné lékařské pochybení.

3) Opakování trestního stíhání

26. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ze dne 26. 5. 2003 k nadřízenému státnímu zastupitelství stížnost, v níž namítala, že z pitevního protokolu zesnulého a rozhodnutí ze dne 19. 10. 2001 - na základě něhož Nejvyšší disciplinární komise Národní rady Lékařské komory pokárala C. - vyplynulo, že k úmrtí jejího syna došlo v důsledku opožděného provedení tracheotomie.

27. Stěžovatelka byla informována, že státní zastupitelství při odvolacím osudu v Alba-Iulii vyhovělo její stížnosti proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vydanému podřízeným státním zastupitelstvím, k němuž byla věc postoupena k doplnění vyšetřování. Ve svém rozhodnutí, kterým vrátilo věc zpět podřízenému státnímu zastupitelství, tento nadřízený orgán zdůraznil, že důkazy nashromážděné státním zastupitelstvím nižšího stupně nebyly dostatečné a nevedly k žádnému závěru a že tento orgán neprovedl doplňující vyšetřování, jak mu to nařizovalo usnesení ze dne 15. 8. 2002. Vyzval jej zejména k zjištění, zda tím, že C. požádala M., aby k pacientovi přijel do nemocnice ze svého bydliště, což zkrátilo čas využitelný k provedené lékařského zákroku, jednala v souladu s rozpisem služeb, i když věděla, že v nemocnici je operační blok s lékaři ve službě přímo vedle oddělení ORL a chirurgie. Zdůraznil mimo jiné i skutečnost, že dříve získané výpovědi byly neúplné a vzájemně si odporující a proto znovu nařídil vyhotovení posudku z oboru soudního lékařství skupinou specialistů a vypracoval seznam otázek, na něž je třeba odpovědět.

28. Dne 25. 3. 2004 státní zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře zaslalo Institutu soudního lékařství „Mina Minovici“ dotaz, zda mohou odborníci tohoto ústavu vypracovat posudek z oboru soudního lékařství a připojit k němu spis probíhajícího vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení podaného matkou zesnulého.

29. Dopisem ze dne 30. 4. 2004 Nejvyšší komise Institutu „Mina Minovici“ státnímu zastupitelství odpověděla, že již jeden posudek vyhotovila a že článek 28 prováděcího předpisu k VN č. 1/2000 jí v případě, kdy zde nejsou nové lékařské údaje či z průběhu vyšetřování nová zjištění, neumožňuje vyhotovit nový posudek z oboru soudního lékařství.

30. Dne 18. 5. 2004 zastavil státní zástupce při Okresním soudu v Hunedoaře trestní stíhání proti lékařům C., V., M. a N. Dospěl k závěru, že průběh vyšetřování nepřinesl žádná nová zjištění ve věci. V tomto ohledu odkázal na odpověď Institutu „Mina Minovici“ ze dne 30. 4. 2004, podle níž nebylo možné nový posudek vyhotovit (srov. § 31). Dále poznamenal, že již uplynula dlouhá doba - přibližně 4 roky - od smrti Adriana a tedy již nelze provést žádné jiné opatření ke zjištění pravdy nad rámec těch již provedených. Připomněl, že ustanovení VN č. 1/2000 neumožňuje soudním orgánům vyžádat si nový znalecký posudek v oboru soudního lékařství u ústavů soudního lékařství hierarchicky podřízených Institutu „Mina Minovici“ v případě, kdy nejvyšší komise posledně jmenovaného již vlastní posudek vypracovala. Na závěr usoudil, že okolnosti skutkového stavu zjištěného během vyšetřování se shodují se závěry posudků z oboru soudního lékařství, jež jsou součástí spisu.

31. Dne 2. 7. 2004 dozorující státní zástupce státního zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře potvrdil opodstatněnost usnesení ze dne 18. 5. 2004. V odůvodnění zejména zdůraznil, že závěry Národní rady Lékařské komory, z nichž vyplynulo, že C. se neoprávněně zpozdila s provedením tracheotomie na pacientovi, který následně zemřel, nebyly posudky z oboru soudního lékařství vypracovanými pro potřeby vyšetřování potvrzeny. A to byly jediné možné důkazy, jež by bylo možno pro trestní řízení použít.

32. V neupřesněný den stěžovatelka podala proti výše uvedenému rozhodnutí stížnost k soudu prvního stupně v Devě.

D. Trestní řízení ve věci lékařů před národními soudy

33. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2004 soud prvního stupně v Devě přijal stěžovatelčinu stížnost, zrušil usnesení o zastavení trestního stíhání vydané státním zastupitelstvím a vrátil mu věc zpět s příkazem zahájit proti C. trestní stíhání pro trestný čin zabití z nedbalosti podle čl. 178 trestního zákoníku.

34. Soud kritizoval způsob, jakým státní zastupitelství vedlo vyšetřování a uvedl, že v takto komplexní kauze mělo být trestní stíhání zahájeno již na podzim 2000, tedy v době, kdy byl dostatek důkazů pro určení míry odpovědnosti lékařů v dané věci. Jako nepřijatelnou posoudil skutečnost, že trestní stíhání nebylo zahájeno po dobu pěti let a že bylo ignorováno několik rozhodnutí o jeho znovuzahájení navzdory povinnosti tak učinit. Dospěl k závěru, že hodnota nashromážděných důkazů vedoucích k jasnému určení, co se stalo během noci z 10. na 11. 7. 2000, se tímto zhoršila.

35. Pokud jde o následný průběh vyšetřování, uvedl, že jako první musí státní zastupitelství za pomoci výslechu zainteresovaných osob a jejich srovnání s již učiněnými prohlášeními zaprotokolovanými ve spisu sestavit chronologický průběh skutkového stavu. Upřesnil, že by státní zastupitelství v dané věci mělo určit, zda oddělení ORL v dotčené nemocnici splňovalo podmínky pro výkon operace na zemřelém pacientovi a zda C. provedla nezbytnou přípravu k tomuto zákroku.

36. Soud podotkl, že Institut „Mina Minovici“ měl provést posudek z oboru soudního lékařství důstojný svému jménu, což považoval za absolutně nezbytný krok k prokázání pravdy v této věci. Přišlo mu nepochopitelné, že tento ústav uznávaný jako vrcholná instituce pro provádění posudků z oblasti soudního lékařství se dovolával některých právních ustanovení za účelem vyhnout se své povinnost vypracovat posudek v dané věci a poznamenal, že k prokázání pravdy může vést pouze expertní posudek vysoké vědecké a intelektuální úrovně.

37. Soud mimo jiné zdůraznil, že zůstaly nezodpovězené otázky formulované státním zastupitelstvím při odvolacím soudu v Alba-Iulii (srov. § 20). Rovněž podotkl, že závěry prvních expertních posudků vypracované lékařskými institucemi v Devě, u nichž podtrhl jejich „striktní vědeckost“ a „profesionalitu“ a z nichž vyplývalo, že tracheotomie byla provedena správně, avšak pozdě, byly „oslabeny“ následnými posudky provedenými hierarchicky nadřazenými lékařskými ústavy. Dospěl k závěru, že posledně jmenované ve skutečnosti „posoudily jednání a opomenutí daného lékařského personálu z abstraktního a neosobního pohledu s důrazem na nedostatek koordinace lékařského systému a oddělení v nemocnici“. Se zvláštním odkazem na posudek Institutu „Mina Minovici“ podotkl, že se omezil na pouhý popis rozpisu lékařských služeb, který je třeba v podobných situacích, jako byl případ Adriana, respektovat a zprostil dotčené lékaře veškeré odpovědnosti, aniž by provedl analýzu či vědecké vysvětlení na podporu takového závěru.

38. Uzavřel, že trestní stíhání vedené státním zastupitelstvím bylo nedostatečné a věc vrátil státnímu zastupitelství při Okresním soudu v Hunedoaře k doplnění.

39. Státní zastupitelství i C. výše uvedené rozhodnutí napadly s tvrzením, že Adrianovo úmrtí bylo způsobeno komplikacemi vzniklými během chirurgického zákroku a nikoli údajným opožděním při jeho provádění.

40. Pravomocným rozsudkem ze dne 8. 2. 2005 vyhotoveným dne 16. 3. 2005 Okresní soud v Hunedoaře uznal jako přijatelnou a důvodnou stížnost podanou státním zastupitelstvím a C. Posoudil věc v meritu a stěžovatelčinu stížnost proti usnesením o zastavení trestního stíhání vydaným státním zastupitelstvím při stejném soudu zamítl. Poté, co zdůraznil, že Nejvyšší komise Institutu soudního lékařství „Mina Minovici“ v Bukurešti je vrcholným národním orgánem v oblasti posudků ze soudního lékařství, prohlásil, že posledně jmenovaná uvedla, že nemůže vypracoval žádný nový posudek za situace, kdy se již k dané otázce vyjádřila. Připomněl, že právní úprava týkající se organizace národního systému soudního lékařství neumožňuje soudním orgánům vyžádat si nový znalecký posudek v oboru soudního lékařství u ústavů soudního lékařství hierarchicky podřízených Institutu „Mina Minovici“ v případě, kdy nejvyšší komise posledně jmenovaného již vlastní posudek vydala. S konstatováním, že se v dané věci neobjevila žádná nová skutečnost a s odkazem na poslední posudek vydaný Institutem „Mina Minovici“ soud dospěl k závěru, že Adrian zemřel následkem pooperačních komplikací, jejichž příčiny nešlo předvídat a že C. je tedy zproštěna veškerého obvinění ze spáchání trestného činu zabití z nedbalosti.

II. Relevantní vnitrostátní právní úprava a praxe

A. K posudkům z oboru soudního lékařství a orgánům zákonem oprávněným je vydávat

41. V posuzované době byl výkon soudního lékařství podřízen VN č. 1/2000 o organizaci a fungování speciálních ústavů soudního lékařství, předpisu přijatému dne 7. 9. 2000 k jeho provedení a procesním předpisům týkajícím se lékařských posudků a ostatních činností v oboru soudního lékařství.

[§ 42. Relevantní ustanovení prováděcího předpisu k VN č. 1/2000]

43. VN č. 1/2000 svěřuje kontrolu zákonnosti podmínek provádění činností v oblasti soudního lékařství smíšeným komisím složeným ze soudních lékařů z Ministerstva zdravotnictví a právníků z Ministerstva spravedlnosti. Obě zmíněná ministerstva mohou tyto komise oslovit v případě existence podezření ze spáchání trestného činu. Vydávají písemná stanoviska. Pokud usoudí, že došlo k porušení zákona, mohou se obrátit na soud nebo příslušné orgány Národní rady Lékařské komory. Tato ustanovení zůstala nezměněna i po novele VN č. 1/2000 ve znění mimořádného vládního nařízení č. 57/2001, schváleného zákonem č. 271/2004 a uveřejněného v Úředním věstníku dne 10. 11. 2005.

44. Prováděcí předpis k VN č. 1/2000 byl doplněn vládním nařízením č. 1204/2002, které zejména upřesnilo podmínky jmenování řídících orgánů ústavů soudního lékařství a řízení před smíšenými komisemi ...

45. Tento legislativní rámec uděluje ústavům soudního lékařství - které jsou institucemi ryze veřejnoprávními s omezeným počtem daným zákonem - výlučné kompetence k vyhotovování úředních zjištění, vypracovávání expertíz a posudků z oblasti soudního lékařství, jež mohou národním soudům sloužit jako důkazní prostředky k prokázání pravdivosti v případech zásahu do života, tělesné integrity a zdraví člověka. Tyto ústavy mají za úkol zejména provádět na žádost justičních orgánů úřední zjištění a expertízy na mrtvolách, operace, jež jsou v případě násilné smrti, u níž je jisté podezření či u náhlé smrti, která nastala v krátkém časovém intervalu po provedené operaci, součástí pitvy a hledají příčiny úmrtí. Jejich činnost koordinuje a kontroluje Ministerstvo zdravotnictví. Financovány jsou z rozpočtu Ministerstva spravedlnosti (pokud jednají na základě příkazu soudu) nebo z rozpočtu státního zastupitelství (pokud je zde příkaz ze strany tohoto orgánu). Soudní lékaři jsou povinni dodržovat zásady lékařské etiky. ...

Nejvyšší komise soudního lékařství Národního institutu soudního lékařství „Mina Minovici“ v Bukurešti je vrcholnou instancí v oblastí soudního lékařství. Skládá se z několika stálých členů - a to ředitele a zástupce ředitele tohoto ústavu, ředitelů ústavů soudního lékařství při rumunských univerzitních centrech, představitelů kateder morfopatologie lékařské fakulty Univerzity v Bukurešti a čtyř zkušených soudních lékařů vybraných na návrh ředitele Institutu „Mina Minovici“, jejichž seznam je schvalován vyhláškou ministerstva zdravotnictví na návrh Nejvyšší rady soudního lékařství. Jejím úkolem je na žádost soudních orgánů kontrolovat a vypracovávat vědecké posudky na základě závěrů plynoucích ze spisů soudního lékařství vypracovaných ostatními veřejnými orgány nižšího stupně zřízenými zákonem k provádění úředních zjištění, dále provádět expertízy a vypracovávat posudky z oboru soudního lékařství, a to konkrétně: a) kabinety soudního lékařství, b) okresními odděleními soudního lékařství, a c) ústavy soudního lékařství při univerzitních centrech.

Posledně jmenované instituce mají k dispozici komise oprávněné na žádost soudních orgánů formulovat vědecké posudky na základě zpráv a posudků z oboru soudního lékařství hierarchicky podřízených ústavů, tedy kabinetů soudního lékařství a okresních oddělení soudního lékařství.

Do působnosti Nejvyšší komise soudního lékařství Národního institutu soudního lékařství „Mina Minovici“ (dále jen „Nejvyšší komise“) nespadá provádění šetření na místě a zkoumání konkrétních osob. V případě, že dojde k závěru o nemožnosti schválit závěry plynoucí ze spisů soudního lékařství vypracovaných orgány jí podřízených, může doporučit úplné či částečné znovuotevření daných případů. Posudky, které vydává po provedení kontroly expertních zpráv vydaných orgány hierarchicky podřízenými na základě žádosti justičních orgánů, musí být posledně jmenovaným doručeny ve lhůtě 40 dnů.

46. VN č. 1/2000 nikterak neupřesňuje formu daných posudků. Obecně odkazuje na ustanovení trestního řádu, což může vzbudit zdání, že tato ustanovení lze aplikovat i na expertízy z oblasti soudního lékařství. Procesní pravidla pro vypracovávání lékařských expertíz a ostatních činností v soudním lékařství (srov. § 41 in fine ) uvádí, že: a) expertní zpráva z oblasti soudního lékařství je dokumentem vypracovaným jedním odborníkem na žádost justičních orgánů a obsahujícím pasáže týkající se vypracovaného posudku a b) posudek je aktem vydaným na základě žádosti justičních orgánů Nejvyšší komisí pro soudní lékařství či komisemi kontroly lékařských spisů, který schvaluje obsah a závěry spisů ze soudního lékařství mu poslaných ke kontrole, doporučuje znovuotevřít již provedené expertní práce či obsahuje závěry vyslovené kontrolními komisemi. Jejich úkolem je znovu posoudit již provedenou činnost a v případě potřeby provést nové vyšetřování. Vydává závěry na základě úředních zjištění uvedených v předchozích dokumentech, důkazů obsažených ve spisu a námitek formulovaných justičními orgány.

B. Ustanovení trestního řádu týkající se posudku jako důkazního prostředku v trestním řízení

47. Článek 119 odst. 2 trestního řádu uvádí, že pokud zvláštní zákon stanoví, že posudek musí vypracovat ústav specializovaný v oboru soudní lékařství, tak orgány provádějící vyšetřování a soudy se mohou za účelem jeho vyhotovení obrátit pouze na něj. Toto ustanovení bylo několikrát zpochybněno cestou námitky protiústavnosti podané účastníky řízení, kteří ústavnímu soudu navrhli jeho prohlášení za protiústavní z důvodu, že soudům a státním zastupitelstvím zabraňuje svěřit vyhotovení posudku z oboru soudního lékařství nezávislému odborníku, což může vést k zásahu do práv na obhajobu jakož i nezávislosti justice. Rovněž po ústavním soudu požadovali, aby nařídil změnu a doplnění čl. 119 odst. 2 trestního řádu v tom smyslu, aby posudky vyžadované justičními orgány bylo možno realizovat nejen veřejnými, nýbrž i soukromými ústavy, specialisty či nezávislými experty disponujícími zákonným oprávněním.

48. Rozhodnutím č. 944/2006 vydaným v dané věci dospěl rumunský ústavní soud k závěru, že ustanovení článku 119 odst. 2 trestního řádu neodporuje právu na obhajobu ani nezávislosti justice. Navíc se prohlásil nepříslušným k tomu, aby nařídil přepracovat výše zmiňované ustanovení za účelem zavedení možnosti svěřit provádění posudků nezávislými znalci či soukromými ústavy a zdůraznil, že takový krok by s sebou přinesl i úpravu pravidel pro dokazování v trestních věcech, což je ve výlučné působnosti moci zákonodárné.

49. Článek 123 trestního řádu uvádí, že každý znalecký posudek musí obsahovat:

a) úvod zmiňující zejména předmět posudku, otázky, jež má znalec zodpovědět, dokumenty, na jejichž základě byl posudek vypracován; b) detailní popis úkonů provedených v rámci realizace posudku; c) závěry posudku, jenž musí obsahovat odpovědi na položené otázky a názor znalce.

50. Článek 124 trestního řádu umožňuje orgánům činným v trestním řízení nařídit vypracování doplňujícího posudku či požádat znalce o vyjasnění, pokud dospějí k závěru, že posudek není úplný. O upřesnění a vyjasnění lze požádat písemně zejména u oddělení soudního lékařství či specializovaného ústavu, který posudek vyhotovil. Podle čl. 125 stejného zákona mohou orgány činné v trestním řízení nařídit vypracování nového posudku, pokud mají pochybnosti o přesnosti závěrů toho původního ...

51. Článek 63 trestního řádu nepřisuzuje důkazním prostředkům vloženým do vyšetřovacího spisu žádnou zvláštní průkazní hodnotu. Orgány provádějící vyšetřování a/nebo soudy volně posuzují hodnotu každého z nich podle jejich vnitřního přesvědčení, a to s ohledem na souhrn všech důkazů ve spisu obsažených.

C. K občanskoprávní odpovědnosti lékařského personálu

52. Dříve než zákon č. 95/2006 o provedení reformy v sektoru zdravotnictví a občanskoprávní odpovědnosti lékařského personálu a dalších osob vykonávajících lékařské, zdravotní a farmaceutické služby vstoupil v účinnost, připouštěla doktrína a vnitrostátní praxe, aby bylo možné občanskoprávní odpovědnost lékařského personálu založit na základě čl. 998-1000 obč. zák. [ohledně detailního popisu těchto ustanovení srov. Iambor proti Rumunsku (č. 1), § 142, a Pantea proti Rumunsku, § 153]. S ohledem na čistě subjektivní povahu byla tato odpovědnost založena na pochybení způsobeném úmyslně či z nedbalosti. V daném případě doktrína stanovila dvojí rozlišení, a to zaprvé na pochybení způsobené jednáním (v rumunštině „culpa comisiva“) - plynoucí z nevhodného lékařského zákroku - a na pochybení způsobené opomenutím („culpa omisiva“) jako výsledek neprovedení určitého nezbytného a povinného zákroku a zadruhé na pochybení in eligendo (chybný výběr lékařských postupů) a na pochybení in vigilando (opomenutí při poskytnutí pomoci v kritické situaci).

53. Praxe národních soudů rovněž odrážela subjektivní povahu lékařské odpovědnosti. Z několika rozhodnutí poskytnutých vládou vyplývá, že nehledě ke zproštění trestní odpovědnosti z důvodu, že vytýkané skutky nedosáhly dostatečného stupně společenské nebezpečnosti ¹⁰⁾ k naplnění znaků trestného činů, byli lékaři odsouzeni v občanskoprávním řízení k úhradě náhrady škody za újmu způsobenou jejich profesním pochybením. Aby mohlo dojít k odškodnění, musela být chyba na základě posudku z oboru soudního lékařství vypracovaného orgány disponujícími zákonným oprávněním (srov. § 40) náležitě zjištěna.

54. Kapitola XV. zákona č. 95/2006 ... zavedla termín „profesní pochybení“ a zakotvila jej jako základ pro občanskoprávní odpovědnost lékařského personálu. Kapitola V. obsahuje povinné pojištění profesní občanskoprávní odpovědnosti upravené v čl. 656 tohoto zákona. Doktrína zastává názor, že tento zákon zavedl nový právní základ povahy objektivní pro odpovědnost lékařského personálu. Tato odpovědnost je tedy od nynějška spojená s riziky výkonu povolání a může být založena nejen na základě jednání či opomenutí přičitatelného lékařskému personálu, nýbrž i na základě jednání či opomenutí jim nepřičitatelným, včetně případů, kdy vznik škody nešlo z pohledu lékařských znalostí dané doby předvídat. Lékaři jsou odpovědni za veškerou újmu, kterou svým pacientům způsobí, jelikož na sebe berou rizika své profese. Každá újma na životě a/nebo zdraví pacientů zakládá odpovědnost lékaře, byť v daném případě nepochybili.

[§ 55. - 58. Předběžné námitky]

K tvrzenému porušení čl. 2 Úmluvy

59. Stěžovatelka ve své stížnosti klade smrt svého syna za vinu nefunkčnosti lékařských oddělení nemocnice v Devě, jakož i způsobu, jakým národní orgány vedly vyšetřování zahájené na základě jejího trestního oznámení. Dovolává se přitom článku 6 Úmluvy.

60. Soud připomíná, že sám právně kvalifikuje skutková zjištění daného případu a necítí se tudíž nikterak vázán právním posouzením stěžovatele či vlád. Podle zásady jura novit curia například posuzoval z úřední povinnosti stížnosti v pohledu článku či odstavce, jejichž porušení stěžovatel vůbec nenamítal. Stížnost je charakterizována skutečnostmi, které sděluje a nikoli namítanými právními prostředky a argumenty (srov., mutatis mutandis, Guerra a ostatní proti Itálii, § 44, a Berktay proti Turecku, § 167). Ve světle těchto zásad Soud považuje za daných okolností za nezbytné posoudit celou podanou stížnost z pohledu článku 2 Úmluvy, jehož relevantní pasáže zní takto:

„1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života ...“

I. K přijatelnosti

61. Vláda trvá na nepřijatelnosti stížnosti pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy. Zdůrazňuje, že stěžovatelka využila pouze dvou právních prostředků nápravy existujících a dostupných v rumunském právu, a to nástrojů disciplinárních a trestních, avšak současně nepodala občanskoprávní žalobu, jež by mohla vést k náhradě namítané újmy za smrt jejího syna. Upřesňuje, že v zásadě i nejmírnější pochybení dostačuje ke vzniku občanskoprávní deliktní odpovědnosti pachatele, zatímco podmínky pro naplnění trestní odpovědnosti jsou přísnější.

62. Stěžovatelka toto tvrzení odmítá. Tvrdí, že jednoduše využila účinné právní prostředky nápravy, jež jí rumunské právo nabízí. Upozorňuje zejména na skutečnost, že se jako soukromoprávní strana účastnila trestního řízení proti C. Pokud jde o podání zvláštní občanskoprávní žaloby, tvrdí, že by taková žaloba byla nejen velmi nákladná z důvodu extremně vysokých soudních poplatků, nýbrž bylo zde i riziko nejistého výsledku, neboť trestní soudy nekonstatovaly žádnou odpovědnost C. za její lékařské pochybení. Zdůrazňuje, že občanskoprávní soudy v praxi neumožní ve sporu straně žádající náhradu škody v případech, kdy protistrana byla zproštěna veškeré viny konečným rozhodnutím trestního soudu.

63. Soud zdůrazňuje, že argumenty podané vládou na podporu jí formulované předběžné námitky jsou úzce spjaty s podstatou stížnosti na porušení čl. 2 Úmluvy. Je tedy namístě spojit projednání námitky se samotným meritem věci. Dále Soud konstatuje, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. Meritum věci

A. Tvrzení stran

64. Stěžovatelka se domnívá, že smrt jejího syna byla způsobena nefunkčností lékařských oddělení nemocnice v Devě. Podle jejího názoru lékaři v této nemocnici pochybili při plnění své povinnosti jednat rychle s cílem zachránit život jejího syna. Namítá, že soudní systém v její zemi jí neumožnil dospět k efektivnímu prošetření případu úmrtí jejího syna. S kritikou způsobu, kterým orgány vedly vyšetřování zahájené na základě jejího trestního oznámení, si stěžuje na postupné předávání věci mezi různými státními zastupitelstvími, jakož i odmítnutí - v jejích očích neodůvodněné - státních zastupitelství hierarchicky podřízených tomu při odvolacím soudu v Alba-Iulii podřídit se pokynům a rozhodnutím posledně jmenovaného za účelem vyjasnění příčin úmrtí a určení odpovědnosti lékařů, kteří podle ní nesplnili své povinnosti.

65. Vláda je názoru, že úmrtí syna stěžovatelky nemělo svůj základ v jednání či pochybení orgánů veřejné moci. Dokládá to tím, že posudky vypracované různými nejustičními odborníky z oboru medicíny dospěly k závěru, že k lékařskému pochybení během urgentního zásahu u syna stěžovatelky nedošlo. S odkazem na skutečnost, že Úmluva nezná právo stěžovatele nechat stíhat či odsoudit třetí osoby či povinnost dosáhnout výsledku s předpokladem, že každé stíhání musí být korunováno odsouzením, se vláda domnívá, že vyšetřování vedené ve věci úmrtí syna stěžovatelky bylo komplexní a účinné. Všechny potenciálně možné důkazní prostředky byly na příkaz státního zastupitelství provedeny a zaprotokolovány do spisu tak, aby byl zcela zjištěn skutkový stav. Tvrdí, že článek 28 prováděcího předpisu k VN č. 1/2000 opravňoval Institut „Mina Minovici“ k odmítnutí vypracování nového znaleckého posudku na základě žádosti justičních orgánů. V tomto bodě odkazuje na dopis ze dne 6. 9. 2007, kterým ředitel tohoto ústavu potvrdil, že v dané věci posledně jmenovaný postupoval v souladu s výše uvedeným ustanovením. Konečně tvrdí, že stěžovatelka mohla využít kontrolního řízení, jež lze vést před smíšenou komisí ustanovenou na základě VN č. 1/200111) a sdělit jí případná provinění, kterých se měly dopustit osoby odpovědné za vypracování různých znaleckých posudků z oboru soudního lékařství.

B. Posouzení Soudem

66. Soud připomíná, že první věta článku 2 figurující mezi prvořadými ustanoveními Úmluvy pro své zasvěcení jedné ze základních hodnot demokratických společností tvořících Radu Evropy (srov. například McCann a ostatní proti Spojenému království, § 147) ukládá státu povinnost nejen zdržet se „úmyslného“ usmrcení, nýbrž i přijmout nezbytná opatření k ochraně života osob patřících pod jeho jurisdikci (L.C.B. proti Spojenému království, § 36; Calvelli a Cigliová proti Itálii, § 48). Tyto zásady jsou použitelné i v oblasti veřejného zdraví, kde výše uvedené pozitivní závazky v sobě zahrnují povinnost státu přijmout právní rámec ukládající nemocnicím, ať veřejným či soukromým, přijmout opatření schopná zaručit ochranu života svých pacientů (srov. zejména Šilih proti Slovinsku, § 192; Calvelli a Cigliová, cit. výše, § 49; Byrzykowski proti Polsku, § 104; Erikson proti Itálii; Powell proti Spojenému království).

67. Soud zdůrazňuje, že stěžovatelka nenamítala, že by jejího syna zbavili života lékaři veřejné nemocnice, jež mu měla poskytnout péči v noci, kdy zemřel, úmyslně. Naopak, z pohledu hmotněprávní stránky citovaného článku 2 stěžovatelka tvrdí, že dotčení lékaři pochybili při plnění svých profesních povinností tím, že nepodnikli urgentní opatření k záchraně života jejího syna, jenž měli ve svých rukou. S ohledem na zásady uvedené v předešlém odstavci je třeba na daný případ použít článek 2 Úmluvy.

68. Soud by neměl vyloučit fakt, že jednání a opomenutí orgánů v rámci politiky veřejného zdraví mohou za určitých okolností vyvolat odpovědnost z pohledu hmotněprávní stránky článku 2. Několikrát však již judikoval, že i když smluvní stát učinil vše, co je třeba k zajištění vysoké kompetentnosti lékařských pracovníků a zaručení ochrany života pacientů, nelze připustit, aby samotné otázky jako chybný úsudek ze strany lékaře či špatná koordinace mezi nimi zejména v rámci péče o pacienta zakládaly povinnost smluvního státu skládat účty na základě pozitivního závazku chránit právo na život zaručení článkem 2 Úmluvy (Byrzykowski, cit. výše, § 104; Erikson, cit. výše; Powell, cit. výše).

69. V posuzované věci byla na základě některých zpráv a rozhodnutí vydaných odděleními soudního lékařství a disciplinárními orgány posuzujícími příčiny úmrtí syna stěžovatelky, mezi nimiž figurovaly laboratoř soudního lékařství v Devě (srov. § 8), Institut soudního lékařství v Temešváru (srov. § 9) a Národní rada Lékařské komory (srov. § 13), konstatována nefunkčnost v koordinaci lékařských oddělení ve veřejné nemocnici v Devě.

70. I přes výskyt takto znepokojivých nedostatků v koordinaci veřejné nemocnice by však Soud neměl spekulovat o příčinách úmrtí syna stěžovatelky. Domnívá se, že je vhodnější spíše prošetřit události vedoucí k tomuto tragickému úmrtí a vyvodit případnou odpovědnost lékařů v této věci a zkoumat, zda právní prostředky nápravy, jež mohly vnést na národní úrovni světlo do průběhu událostí, byly vhodně zvolené (srov., mutatis mutandis , Powell, cit. výše).

71. V tomto ohledu přisuzuje zvláštní význam procesní povinnosti implicitně obsažené v čl. 2 Úmluvy, z níž v okolnostech dané věci plyne pro stát nutnost nastolit účinný a nezávislý soudní systém umožňující určit příčinu smrti jednotlivce, za nějž mají odpovědnost zdravotnické profese - jak z veřejného tak i soukromého sektoru - a v případě potřeby je učinit za jejich jednání odpovědnými (srov. zejména Calvelli a Cigliová, cit. výše, § 49, Byrzykowski, cit. výše, § 104; Erikson, cit. výše; Powel, cit. výše). Nejedná se zde o odpovědnost za výsledek, nýbrž za zvolené prostředky (Paul a Audrey Edwards proti Spojenému království, § 71).

72. V dané věci Soud zdůrazňuje, že stěžovatelka nejprve - a jako stěžejní - využila vnitrostátního právního prostředku nápravy povahy trestní s cílem žalovat skutečnost, jež kvalifikovala jako zanedbání povinnosti lékařů nemocnice v Devě jednat rychle s cílem zachránit život jejího syna. Soud nejprve posoudí, zda vyšetřování vedená národními orgány na základě trestního oznámení podaného stěžovatelkou odpovídala požadavkům pohotovosti, účinnosti a rozumné péče plynoucím z procesního hlediska článku 2 Úmluvy. Poté bude hledat odpověď na otázku, zda národní soudní systém stěžovatelce popřípadě poskytl jiné druhy právních prostředků nápravy umožňujících v okolnostech daného případu založit odpovědnost dotčených lékařů.

1) K stížnosti podané stěžovatelkou v trestním řízení

a) Délka vyšetřování prováděného v trestním řízení státními orgány

73. Soud zdůrazňuje, že stíhání v dané věci zahájené na základě trestního oznámení podaného stěžovatelkou trvalo déle než čtyři roky. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2004 tvrdě kritizujícím způsob, jakým statní zastupitelství seznámené s daným případem vedlo trestní stíhání, soud v Devě považoval za nepřijatelné, aby se trestní stíhání protáhlo na tak dlouhou dobu a aby byla ignorována rozhodnutí o znovuzahájení trestního stíhání nařizující doplnění vyšetřování, jež měly závazný charakter (srov. § 34).

74. Soud s výše uvedeným může pouze souhlasit. V tomto ohledu připomíná, že v případech lékařské nedbalosti plynoucí z článku 2 Úmluvy z tohoto ustanovení vyplývá požadavek na pohotovost a rozumnou péči. Pokud dojde k překážkám či těžkostem bránícím postupu v konkrétní situaci, pak zde musí být jako hlavní požadavek promptní reakce orgánů k nastolení důvěry veřejnosti v právní stát a předejití jakéhokoli zdánlivého tolerování nezákonného jednání či přihlížení při jejich páchání (Šilih, cit. výše, § 195; Paul a Audrey Edwards, cit. výše, § 72). Znalost skutkového stavu a případných pochybení k nimž došlo při výkonu lékařské péče je důležitá k tomu, aby umožnila daným zařízením a lékařskému personálu zabránit případným selháním a předejít podobných pochybením. Okamžité prošetření takového případu je tedy významné pro bezpečnost uživatelů veškerých lékařských služeb (Šilih, cit. výše, § 196; Byrzykowski, cit. výše, § 117).

75. Soud zdůrazňuje, že kritizované řízení se ve dvou stupních protáhlo celkově přibližně na čtyři roky a pět měsíců a že samotné vyšetřování vedené státním zastupitelstvím trvalo více než čtyři roky. Domnívá se, že tato délka neodpovídá požadavkům na rychlé prošetření věci bez zbytečných průtahů.

b) Efektivnost trestního vyšetřování vedeného státními orgány

i. Nedostatek spolupráce odborníků na soudní lékařství s vyšetřujícími orgány

76. I přes dlouhé období, během něhož nevyřízený případ koloval mezi různými státními zastupitelstvími, se ukazuje, že vyšetřující orgány nebyly schopny získat ucelenou a vědecky podloženou odpověď na položené otázky. V tomto ohledu Soud klade důraz na skutečnost, že odpovědi formulované státním zastupitelstvím při odvolacím soudu v Alba-Iulii - jenž situaci zhodnotil dne 15. 8. 2002 tak, že odborné posudky různých ústavů soudního lékařství jsou nejasné a vzájemně si protiřečící a že průběh daného případu nebyl dostatečně zjištěn tak, aby bylo možné posoudit se znalostí celé kauzy případnou odpovědnost lékařů (srov. § 20) - zůstaly nezodpovězeny. Orgány obzvláště neodpověděly na otázku, v tomto případě klíčovou, zda k dušení, jež předcházelo Adrianově smrti, došlo náhodně během prováděné tracheotomie, a lze tedy vyloučit lékařské pochybení či zda bylo důsledkem zpoždění s provedením této operace, což by mohlo mít významné, ba dokonce rozhodující důsledky pro trestní odpovědnost lékařského personálu v dané věci.

77. Soud poznamenává, že státní zastupitelství se několikrát pokusilo objasnit zásadní otázky daného případu způsobem, jak jim to umožňovalo - minimálně teoreticky - ustanovení článků 124 a 125 trestního řádu (srov. § 50). Všechny tyto pokusy však ztroskotaly na odporu ústavů soudního lékařství, které odmítly zodpovědět jejich otázky s odkazem na zvláštní ustanovení prováděcího předpisu k VN č. 1/2000, jež jim, jejich pohledem, bránily akceptovat příkaz státního zastupitelství k vypracování nového posudku v situaci, kdy vlastní posudek již vypracoval vnitrostátní orgán nejvyšší instance provádějící expertízy v oboru soudního lékařství a/nebo se neobjevila v případu žádná nová skutečnost (srov. § 21-24 a 28-29).

Podle jeho názoru soud rozhodující v posledním stupni posvětil posudek vydaný nejvyšší komisí - i když jej soudci na prvním stupni považovali za neúplný a žádali o nový posudek (srov. § 40) - z důvodu, že tento dokument byl dílem vnitrostátního orgánu nejvyšší instance v oboru soudního lékařství a vypracování nového posudku za situace, že zde nebyly žádné nové skutečnosti, bránil zvláštní právní předpis upravující činnost ústavů soudního lékařství (srov. § 36-37).

78. Z odůvodnění podaného tímto orgánem posledního stupně nezbytně vyplývá, že nelze získat přesvědčivý důkaz, dokud se v posuzované věci neobjeví nová skutečnost či ho nebude možné získat za pomoci jiného důkazu stejné vědecké hodnoty. Takový závěr je zcela v rozporu s procesním závazkem zakotveným v čl. 2 Úmluvy, jenž přesně ukládá národním orgánům přijmout opatření k zajištění získání důkazů schopných poskytnout úplný a jasný přehled o skutečnostech a objektivní analýzu klinických zjištění, zejména příčiny smrti. Jakýkoli nedostatek vyšetřování oslabující schopnost zjistit příčinu úmrtí či určit odpovědnost může představovat riziko vedoucí k závěru, že této právní normě neodpovídá (srov., mutatis mutandis , Slimani proti Francii, § 32; McKerr proti Spojenému království, § 113; Paul a Audrey Edwards, cit. výše, § 71).

79. Na základě zásady volného hodnocení důkazů ovládající rumunské trestní právo (srov. § 51) mají soudy zajisté povoleno odstranit důkaz, který se jim zdá být nevěrohodný či nepřesvědčivý. Taková možnost by však zůstala ryze teoretickou, pokud by soudy nesměly nařídit vyhotovení znaleckého posudku mimo síť ústavů soudního lékařství oprávněných k tomu zákonem a jejichž posudky jsou jako jediné přijatelné jako důkazy v rámci trestního řízení (srov. § 45), anebo požádat tyto instituce o přehodnocení svých závěrů, pokud jim přijdou neúplné a nedostatečně jasné k tomu, aby jim vyjasnily situaci a napomohly vydat rozhodnutí.

80. Ať posuzovaná věc představuje ojedinělý případ či reflektuje běžnou praxi Institutu soudního lékařství „Mina Minovici“ spočívající ve vyhýbání se žádostem adresovaným justičními orgány za účelem získat informace potřebné při plné znalosti skutkového stavu věci k vydání objektivního rozhodnutí, Soud se domnívá, že samotná existence ustanovení ve vnitrostátním právním řádu umožňující ústavům soudního lékařství příslušným k vyhotovené posudků vyhnout se žádosti justičních orgánů a odmítnout s nimi spolupracovat vždy, když to vyžaduje vyšetřování, může být sotva v souladu s prvořadou povinností státu zaručit právo na život tak, že nastolí účinný právní a správní rámec, jenž bude sto zjistit příčinu úmrtí jednotlivce, za nějž mají odpovědnost zdravotnické profese (srov. Powell, cit. výše; Byrzykowski, cit. výše, § 104; Erikson, cit. výše).

ii. Nedostatečné odůvodnění posudku z oboru soudního lékařství

81. Na národní úrovni lze posudky vydávané kabinety a odděleními soudního lékařství na žádost justičních orgánů podrobit následné kontrole dalších ústavů soudního lékařství hierarchicky nadřazených a v posledním stupni Nejvyšší komisi (srov. § 45). Soudu nepřísluší posuzovat in abstracto efektivnost takto hierarchizované a vertikální veřejné struktury. Pokud může zájem na dobré správě justice odůvodnit, aby vypracování posudků bylo svěřeno veřejným institucím specializovaným na případy týkající se tvrzeného zásahu do práva na život, pak nezbývá, než aby státem zavedený právní rámec upravující výkon soudního lékařství obsahoval dostatečné záruky proti svévoli za účelem upevnění důvěry občanů v účinnou justici a věrohodnost systému ve svém celku.

82. V dané věci Soud zdůrazňuje, že laboratoř soudního lékařství v Devě vykonávající svou činnost v blízkosti místa úmrtí ve své zprávě jasně konstatovala, že rozpis o službách na pohotovosti v nemocnici v Devě postrádal funkčnost, z čehož pramenilo zpoždění s provedením chirurgického zákroku. Tento závěr se jeví být potvrzen nejméně zčásti kontrolou provedenou Institutem soudního lékařství univerzitního cesta v Temešváru. Nejvyšší komise, jejímž jediným úkolem je pouze vyjadřovat se k posudkům ústavů na nižším stupni, aniž by prováděla šetření na místě (srov. § 45), se však zaměřila na odstranění tohoto závěru, aniž by důvody k tomuto kroku upřesnila (srov. § 10). Jak to již přesně uvedl soud prvního stupně v Devě (srov. § 36-37), omezila se na pouhý popis lékařského protokolu a zprostila dotčené lékaře veškeré odpovědnosti. A to byl právě rozhodující posudek k vyjasnění příčiny úmrtí Adriana a určení odpovědnosti lékařů, neboť daná komise byla orgánem posledního stupně v oblasti soudního lékařství.

83. Aniž je třeba posuzovat profesní kvalifikaci dvanácti lékařů tvořících tuto nejvyšší komisi, již musí podle zákona být nadáni širokými zkušenostmi z lékařství (srov. § 45), Soud se domnívá, že by jediný podrobný vědecký posudek obsahující odůvodněný závěr vzhledem k případným nesouladům mezi posudky ústavů nižšího stupně a odpovídající na otázky položené státním zastupitelstvím byl sto vzbudit u účastníků řízení důvěru v akceschopnost justice a pomoci justičním orgánům ve výkonu jejich pravomocí (srov., mutatis mutandis , Tysiąc proti Polsku, § 117).

Soud zdůrazňuje, že jak VN č. 1/2000, tak ani procesní předpisy týkající se lékařských posudků a ostatních činností v oboru soudního lékařství neupřesňují obsah případných povinných informací (srov. § 46). Za předpokladu, že ustanovení trestního řádu týkající se formálních podmínek expertních zpráv jsou na předmětné posudky použitelné za použití obecného odkazu v ustanovení VN č. 1/2000 na tento text (srov. § 46 a 48), je třeba konstatovat, že v posudku, který nejvyšší komise v posuzované věci vydala, nezachytila otázky, na něž měla odpovědět, nepopsala kroky provedené v rámci své kontroly a neupřesnila konkrétní důvody, o které se opřela při formulaci svých závěrů. Pokud by povinnost odůvodňovat posudky z oboru soudního lékařství měly pouze ústavy příslušné pro vypracování prvních úředních zjištění a expertních zpráv a nikoli orgány kontrolní, tak by tato záruka spočívající v upevnění věrohodnosti posudků a efektivity celého národního systému posudků z oboru soudního lékařství byla bezzubá, neboť posledně jmenované orgány mají pravomoc zcela měnit závěry předmětných ústavů (srov. § 46).

84. Soud se domnívá, že povinnost odůvodňovat odborné posudky byla v daném případě velmi důležitá, neboť podle vnitrostátních předpisů týkajících se posudků v oboru soudního lékařství vypracování posudku vrcholných národním orgánem v dané oblasti - Institutem „Mina Minovici“ - brání orgánům nižšího stupně vypracovat novou expertizu nebo doplnit tu dříve vypracovanou (srov. § 21-24 a 28-29). K tomu se přidává okolnost, že justiční orgány a účastníci řízení mající po vzoru stěžovatelky postavení soukromoprávního žalobce tvrdícího, že došlo k zásahu do práva na život, neměly možnost - a stále nemají - z pohledu důkazních prostředků opírat se o odborné posudky vypracované jinými nezávislými ústavy než veřejnými institucemi vypočtenými ve VN č. 1/2000. V tomto posledním ohledu Soud podotýká, že otázka, zda je vhodné rozšířit kompetence v oblasti vypracovávání posudků z oboru soudního lékařství na soukromé ústavy a/nebo další nezávislé odborníky požívající zákonného oprávnění již byla předmětem debaty na národní úrovni (srov. § 48).

85. Soudu jistě nenáleží pravomoc zasahovat do těchto debat a přiklánět se k tomu či onomu možnému řešení. Nezbývá však s ohledem na okolnosti daného případu než konstatovat, že vnitrostátní režim posudků z oboru soudního lékařství musí být zajištěn dostatečnými zárukami schopnými ochránit jejich věrohodnost a efektivnost zejména tím, že odborníci - z veřejného i soukromého sektoru - budou povinni odůvodňovat své posudky a spolupracovat s justičními orgány pokaždé, když to bude probíhající vyšetřování vyžadovat.

2) K ostatním opravným prostředkům podaným v předmětné době na národní úrovni

86. Vláda tvrdí, že stěžovatelka měla možnost požádat smíšenou komisi složenou ze zástupců ministerstva spravedlnosti a ministerstva zdravotnictví o přezkoumání posudků vydaných ústavy soudního lékařství a orgánů příslušných ke kontrole zákonnosti takto vydaných aktů. Dále uvádí, že stěžovatelka mohla podat proti C. samostatnou žalobu na náhradu škody založenou na občanskoprávní deliktní odpovědnosti (srov. § 52 a 61).

87. Je pravdou, že v případech, kdy - jako v posuzovaném případě - zásah do práva na život či fyzickou integritu není vědomý, procesní povinnost plynoucí z článku 2 zajistit účinný soudní systém nezbytně nevyžaduje ve všech případech právní prostředek nápravy v oblasti trestní (Mastromatteo proti Itálii, § 90). Ve specifickém kontextu lékařské nedbalosti může být podobný závazek splněn tím způsobem, že dotčený právní systém například nabízí účastníkům řízení právní prostředek nápravy v oblasti občanskoprávní, a to samostatně nebo v kombinaci s prostředkem v oblasti trestní, jenž umožňuje určit případnou odpovědnost dotčených lékařů a popřípadě a využít veškeré relevantní občanskoprávní sankce jako je uložení náhrady škody a/nebo zveřejnění rozsudku. Lze takto uvažovat i o disciplinárních opatřeních (Calvelli a Cigliová, cit. výše, § 51, a Vo proti Francii, § 90).

88. V dané věci Soud zdůrazňuje, že stěžovatelka podala proti C. marně disciplinární stížnost. Podotýká dále, že soud prvního stupně výslovně a jednoduše zrušil rozhodnutí, kterým Nejvyšší disciplinární komise Národní rady Lékařské komory pokárala C., z důvodu, že stěžovatelka měla svou stížnost podat k Okresní komisi v Hunedoaře, které příslušelo odeslat spis na vyšší stupeň. Takový formalistický exces se v dané věci dá jen těžko pochopit, neboť jasně ze spisu vyplývá, že stěžovatelka náležitě informovala oba disciplinární orgány o stížnosti, kterou podala k Nejvyšší disciplinární komisi Národní rady Lékařské komory (srov. § 12), a že posledně jmenovaný orgán rozhodl na základě úplné znalosti obsahu lékařského spisu, což jasně vyplývá z řádně odůvodněného rozhodnutí, které dne 19. 10. 2001 vydala (srov. § 13).

89. Pokud jde o případný právní prostředek nápravy před smíšenými komisemi, Soud zdůrazňuje, že se jedná o orgány složené z lékařů a úředníků jmenovaných ministerstvem spravedlnosti a nikoli o nezávislý a nestranný soudní orgán (srov. § 43). I když zákon těmto komisím uděluje pravomoci požádat soud či Radu Lékařské komory o jejich přezkoumání, nepočítá s žádnou sankcí ani kontrolní procedurou v případě, že tyto komise odmítnou této pravomoci využít. Navíc mohou požádat soud pouze v případě, kdy konstatují, že byl porušen zákon (srov. § 43). Za těchto podmínek je právní prostředek nápravy podaný k těmto komisím zbaven veškerého účinku, neboť samotný zákon umožňuje ústavům soudního lékařství nevyhovět žádostem justičních orgánů o zpracování posudku či doplnění vyšetřování v momentě, kdy již Nejvyšší komise svůj vlastní posudek vydala.

90. Pokud jde konečně o podání občanskoprávní žaloby na náhradu škody, jak uvedla vláda, není zde sporu o to, že takovou žalobu by teoreticky bylo možné podat na základě čl. 998 a 999 obč. zák. Jak již však Soud připomněl, povinnost státu ve vztahu k článku 2 Úmluvy je splněna pouze v případě, kdy zákonem předpokládané ochranné mechanismy účinně fungují v praxi (Calvelli a Cigliová, cit. výše, § 53; Lazzarini a Ghiacci proti Itálii; Byrzykowski, cit. výše, § 117).

V tomto ohledu je jisté, že v předmětné době měla odpovědnost lékařů charakter subjektivní a byla založena na lékařském pochybení dané osoby (srov. § 52-53). Z toho plyne, že efektivita vyšetřování provedeného státními zastupitelstvími a vnitrostátními soudy na základě podání stěžovatelky, která namítala, že lékařka C. pochybila při plnění své povinnosti jednat rychle s cílem zachránit život jejího syna je bezpochyby rozhodující pro konstatování, že tato podaná žaloba má šanci pokrýt i výše uvedenou odpovědnost. Soud tudíž konstatoval, že trestní stíhání vedené v dané věci bylo neúplné a nedostatečné v tom, že neumožnilo rozhodným orgánům dospět k jasné odpovědi na otázku, zda došlo k lékařskému pochybení či nikoliv (srov. zejména § 76-85). Za těchto podmínek by byla občanskoprávní žaloba odsouzena k nezdaru, minimálně však by měla nejistý výsledek. Soud zdůrazňuje, že vláda nedodala žádné rozhodnutí národního justičního orgánu, jež by prokazovalo, že by v posuzované době mohl být lékař odsouzen k náhradě škody bez konstatování jeho lékařského pochybení. Předběžnou námitku vlády tedy Soud odmítá.

91. Soud dále bere na vědomí vývoj národní právní úpravy v oblasti veřejného zdraví, jež do budoucna spojuje odpovědnost lékaře s pojmem rizika spjatého s výkonem profese (srov. § 54) založeného na objektivním základě. To umožňuje využít účinnějších právních nástrojů vedoucích k náhradě škody způsobené na životě a zdraví pacientů. Nicméně podotýká, že tyto novelizace nelze na posuzovaný případ zpětně použít.

3) Závěr

92. S ohledem na výše uvedené a zejména na nemožnost národních justičních orgánů vyjádřit se s plnou znalostí okolností dané věci k příčinám úmrtí syna stěžovatelky a případné odpovědnosti lékařů, kteří o něj pečovali během noci, kdy zemřel (srov. § 76-85), Soud uzavírá, že došlo k porušení článku 2 Úmluvy z procesního hlediska.

[§ 93. - 100. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 2 Úmluvy byl z procesního hlediska porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.