Abdolkhani a Karimnia proti Turecku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 30471/08

Datum: 22. 9. 2009

Složení senátu: F. Tulkens, předsedkyně senátu (Belgie), I. Cabral Barreto (Portugalsko), V. Zagrebelsky (Itálie), D. Jočien? (Litva), D. Popović (Srbsko), N. Tsotsoria (Gruzie), I. Karakaş (Turecko).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelé se narodili v roce 1973 a 1978 a v současné době jsou zajištěni v Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince Gaziosmanpaşa v K?rklareli (Turecko).

7. První stěžovatel v roce 1992 a druhý v roce 2001 vstoupili do organizace Mudžáhidé íránského lidu („PMOI“, známá rovněž pod názvem „Mujahedin-e-Khalq“). V blíže neurčeném datu přicestovali do Iráku. Pobývali v táboře Al-Ashraf určeném pro pobyt členů PMOI v Iráku, a to až do roku 2005, resp. 2006, kdy z organizace pro svůj nesouhlas s cíli a metodami PMOI vystoupili. Po odchodu z PMOI se přihlásili v Zařízení pro pohovory a dočasnou ochranu („TIPF“; Temporary Interview Protection Facility), táboře zřízeném v Iráku Spojenými státy americkými. Toto zařízení bylo následně přejmenováno na uprchlický tábor Ashraf (ARC).

8. Se stěžovateli byl v době jejich pobytu v Iráku proveden pohovor, na základě kterého ústředí Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) v Ženevě prvnímu stěžovateli dne 5. 5. 2006, druhému dne 16. 10. 2007 přiznalo status uprchlíka. Pokud jde o prvního stěžovatele, UNHCR shledal, že má odůvodněný strach z pronásledování v Íránu na základě svého politického přesvědčení, charakterových vlastností a pevného postoje ve svých politických názorech. V tomto smyslu přihlédl UNHCR k stěžovatelovu desetiletému napojení na PMOI, k tomu, jak je v Íránu zacházeno s členy PMOI, jakož i k neskrývaným názorům stěžovatele na potřebu sekulárního státního zřízení v zemi jeho původu. UNHCR tak pokládal za přiměřeně prokázané, že stěžovatel by byl vystaven pronásledování ze strany bezpečnostních složek a po návratu do Íránu by se jeho pobyt v zemi stal neúnosným.

9. V případě druhého stěžovatele UNHCR shledal, že má odůvodněný strach mj. z toho, že ze strany íránských orgánů dojde k porušení jeho práva na život, na ochranu proti svévolnému a nezákonnému zbavení života, proti mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení, svévolnému zatčení či jinému zbavení svobody, jakož i jeho práva na spravedlivý a veřejný proces. S ohledem na členství stěžovatele v PMOI, na jeho politické postoje a zacházení se skutečnými či domnělými členy PMOI a jejich sympatizanty v Íránu UNHCR usoudil, že stěžovatel unesl důkazní břemeno „dostatečné pravděpodobnosti“, že by byl vystaven např. svévolnému zbavení svobody, mučení a obdobnému zacházení.

10. V dubnu 2008 bylo TIPF uzavřeno a stěžovatelé byli spolu s dalšími dřívějšími členy PMOI přemístěni do severního Iráku.

11. V blíže neurčeném datu přicestovali oba stěžovatelé do Turecka. Zde byli zadrženi bezpečnostními složkami a z důvodu nelegálního vstupu na turecké území byli dne 17. 6. 2008 deportováni zpět do Iráku.

12. Bezprostředně poté stěžovatelé znovu přicestovali do Turecka.

13. Dne 21. 6. 2008 byli stěžovatelé zadrženi četníky ze stanice Gökyaz? při silničním hraničním přechodu v Muşu pro neplatnost jejich cestovních dokladů.

14. Dne 21. 6. 2008 učinili stěžovatelé na příslušné četnické stanici výpovědi, ve kterých uvedli, že v případě navrácení do Íránu by byli popraveni z důvodu jejich odporu proti íránské vládní politice. Uvedli dále, že i v Iráku by byli v ohrožení života a že jejich úmyslem je požádat v Istanbulu o azyl a povolení k odchodu do Kanady.

15. Následně byli stěžovatelé umístěni na cizinecké oddělení policejního velitelství ve čtvrti Hasköy v Muşu.

16. Dne 23. 6. 2008 byli stěžovatelé pro nelegální vstup do Turecka obžalováni státním zástupcem u Magistrátního soudu v Muşu (Muş Magistrate´s Court).

17. Téhož dne byli stěžovatelé předvedeni před Magistrátní soud v Muşu. Soudce nejprve poznamenal, že budou vyhoštěni, sdělil jim body obžaloby a vyslechl jejich výpovědi. Stěžovatelé uvedli, že opustili Írán, jelikož zde čelili hrozbě smrti. Do Turecka vstoupili nezákonně s pomocí pašeráka, aby odtud odjeli do Kanady, kde mají rodinu. Soud je shledal vinnými dle obžaloby, nicméně současně rozhodl o odkladu výkonu trestu po dobu pěti let v souladu s článkem 231 trestního řádu. Následně byli opět převezeni na policejní velitelství v Hasköy.

18. Z vyjádření stěžovatelů dále vyplývá, že dne 28. 6. 2008 se turecké orgány opět pokusily vyhostit je ze země, tentokráte do Íránu. Stěžovatelé se deportaci vyhnuli tím, že hovořili arabsky a předstírali, že nerozumí jazyku farsí. V důsledku toho je íránské úřady odmítly vpustit do země. Vláda se ve svém vyjádření k Soudu o tomto pokusu o vyhoštění vůbec nezmínila. Namísto toho uvedla, že stěžovatelé budou vyhoštěni do severního Iráku, odkud do země vstoupili.

19. Dne 30. 6. 2008 se na policejní velitelství v Hasköy dostavil Vedat Şengül, ředitel muşské pobočky Asociace pro lidská práva (Human Rights Association), aby se na žádost UNHCR v Ankaře setkal se stěžovateli. Podle vyjádření V. Şengüla se v den jeho návštěvy první ze stěžovatelů pokusil spáchat sebevraždu, jelikož mu policejní příslušník měl sdělit, že bude deportován do Íránu. Policie V. Şengülovi setkání se stěžovateli neumožnila.

20. Ve dnech 30. 6., 1. a 2. 7. 2008 učinili stěžovatelé na policii další výpovědi, ve kterých uvedli, že jsou bývalými členy PMOI. První stěžovatel vypověděl, že v průběhu svého členství v organizaci navštěvoval výuku angličtiny, farsí a arabštiny a prošel i vojenským výcvikem. Sdělil rovněž, že během pobytu v TIPF pracoval jako fotograf a učitel arabštiny. Nikdy se nepodílel na žádné ozbrojené činnosti. Druhý stěžovatel uvedl, že kromě výše řečených jazyků se v době svého členství v PMOI učil i turecky. V TIPF pobýval dva roky a ani on se nikdy neúčastnil žádných ozbrojených aktivit. Oba stěžovatelé uvedli, že do Turecka přijeli proto, aby se zde na radu amerických příslušníků přihlásili u UNHCR.

21. Totožné výpovědi učinili stěžovatelé na policii v Hasköy písemně v jazyku farsí. …

22. Stěžovatelé tyto písemné výpovědi podepsali, přičemž uvedli rovněž jednací čísla svých případů projednávaných UNHCR, jména svých rodičů a data narození.

23. Na policejním velitelství v Hasköy v Muşu byli stěžovatelé drženi až do dne 26. 9. 2008, kdy byli přemístěni do Přijímacího a pobytového střediska pro cizince v Kerklareli.

24. Dne 18. 10. 2008 sepsali stěžovatelé žádosti adresované guvernérovi Kerklareli, ve kterých požádali o dočasný azyl v Turecku. Podle informací vyplývajících ze spisu neobdrželi do dnešního dne žádnou odpověď.

25. Dne 15. 12. 2008 druhý stěžovatel uzavřel manželství s jinou íránskou žadatelkou o azyl zajištěnou v Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v Karklareli. Ředitel centra jim pomohl získat oddací list.

26. Dne 16. 1. 2009 získal druhý stěžovatel plnou moc ověřenou notářem, kterou zmocnil A. Babu a následně S. Uludaa, advokáty se sídlem v Istanbulu, aby jej v Turecku právně zastupovali. Notář svolil k ověření plné moci na základě výše uvedeného oddacího listu.

27. Dne 16. 3. 2009 podal právní zástupce druhého stěžovatele stížnost k Ministerstvu vnitra, ve které napadl jeho zajištění. Dle informací vyplývajících ze spisu neobdržel druhý stěžovatel k dnešnímu dni žádnou odpověď.

28. Na základě žádosti UNHCR se dne 25. 3. 2009 zavázala švédská vláda, že posoudí případy stěžovatelů ve věci jejich možného přesídlení do této země. Dle informací vyplývajících ze spisu posuzování těchto případů nebylo doposud skočeno.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 29. A. Ústava

§ 30. B. Správní řád (zákon č. 2577)

§ 31. – 32. C. Zákon o cestovních dokladech (zákon č. 5682) a zákon o pobytu a pohybu cizinců v Turecku (zákon č. 5683)

§ 33. D. Zákon o advokacii (zákon č. 1136)

§ 34. – 45. E. Právo a praxe ve věcech žadatelů o azyl

1. Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951

2. Nařízení z roku 1994

3. Oběžník č. 57

4. Národní akční plán

5. Rozsudek Správního soudu v Ankaře ze dne 17. 9. 2008]

III. Relevantní mezinárodní dokumenty

A. Zpráva UNHCR Resettlement Service (Služba UNHCR pro přesídlení) z února 2009

46. Ve zprávě nazvané „Informace o situaci íránských uprchlíků v Zařízení pro pohovory a dočasnou ochranu (ex-TIPF/ARC) v Al-Ashrafu, Irák“, kterou Soudu předložili stěžovatelé, uvádí UNHCR mj. následující:

„… 14. …Dle dostupných zpráv dochází ze strany íránské vlády k extrémně tvrdému zacházení se skutečnými či domnělými členy či sympatizanty PMOI, což v období po islámské revoluci obnášelo dlouhodobá uvěznění i tisíce poprav. Sporadicky má docházet k popravám členů PMOI i v současnosti, včetně mimosoudních usmrcení v třetích zemích. Z toho důvodu budou mít mnozí členové PMOI/NLA/NCRI, či jejich stoupenci či rodinní příslušníci odůvodněný strach z pronásledování z politických důvodů.
…

18. Íránští uprchlíci z řad bývalých členů PMOI jsou vystaveni obzvláštnímu nebezpečí v Iráku. Zde je některými lidmi vnímána PMOI jako spojenec bývalého iráckého režimu Saddáma Hussaina s ohledem na protekci, kterou za tohoto režimu požívala. Někteří se rovněž domnívají, že jednotky PMOI/NLA se podílely na potlačení povstání iráckých Kurdů a Šíitů podporovaných íránskými autoritami v roce 1991. Skupiny, které byly napojeny na režim Saddáma Hussaina, nebo jsou vnímány jako skupiny osob, které tento režim preferoval, jsou nyní terčem hrozeb a násilných útoků. Příkladem mohou být Palestinci.

19. S ohledem na prohlubující se vazby mezi Íránskou islámskou republikou a současnou šíitskou vládní koalicí v Iráku, jakož i vazby mezi íránskou vládou a šíitskými milicemi, vzrůstají obavy o bezpečnost uprchlíků z řad bývalých členů PMOI. Na setkání s UNHCR v Jordánsku v srpnu 2006 vyjádřili iráčtí představitelé svůj záměr vyhostit z Iráku do šesti měsíců všechny bývalé i stávající členy PMOI/NLA. V prosinci 2007 obdržel UNHCR informaci o tom, že obyvatelé tábora v Al-Ashraf se stali terčem výhrůžek… Ačkoliv tyto výhrůžky nebyly zřejmě směřovány proti uprchlíkům v ARC, ale pouze proti osobám pobývajícím v Al-Ashraf, UNHCR se domnívá, že uprchlíci v ARC jsou ve stejném nebezpečí již s ohledem na jejich dřívější spojení s PMOI/NLA.
…

23. Vzhledem k výše popsaným změnám bilaterálních vztahů mezi íránskou a iráckou vládou a k domnělému napojení bývalých členů PMOI na minulý režim nelze integraci těchto uprchlíků v Iráku coby azylové zemi považovat za vhodné trvalé řešení. Totéž platí, pokud jde o kurdskou oblast v severním Iráku, Kurdistán (KRG). Přístup KRG k bývalým členům PMOI/NLA je rovněž značně nepřátelský s ohledem na vnímané napojení této skupiny na dřívější režim. KRG odmítl zvážit žádost UNHCR o přemístění dalších osob do této oblasti. …

24. V současné době UNHCR nepodporuje ani neasistuje při dobrovolné repatriaci uprchlíků z Iráku do Íránu. Mezinárodní výbor Červeného kříže (International Committee of Red Cross; ICRC) v minulosti poskytl omezenou logistickou podporu při dobrovolné repatriaci do Íránu, kterou podstoupilo zhruba 200 členů PMOI/NLA z tábora Al-Ashraf po přechodném pobytu v táboře ARC. Spolehlivých informací o dalším osudu těchto jednotlivců je velmi málo, jelikož ani UNHCR ani ICRC nemají možnost monitorovat situaci navrátilců. UNHCR nicméně obdržel věrohodné informace, že někteří z těchto navrátilců byli po svém návratu přinuceni/„vyzváni“ k tomu, aby v televizi učinili veřejná doznání a nařčení proti PMOI/NLA. Organizace obětí PMOI složená z osob prezentujících se jako dřívější členové PMOI (včetně navrátilců), zvaná Nejat, informovala UNHCR, že navrátilci po příchodu do Íránu nečelí žádným problémům. UNHCR nekontaktoval žádný z navrátilců, kteří odešli do Íránu z tábora v Al-Ashraf nebo ARC. Íránské autority i nadále v médiích označují členy PMOI za „Monafeqin“, tj. „Pokrytce“.

25. Dle dostupných zpráv byl po určitou dobu Írán ochoten akceptovat návrat členů PMOI z Iráku s výjimkou 50 vysoce postavených členů, pod podmínkou, že tito navrátilci vysloví politování nad svou minulostí. Tento příslib amnestie ovšem nikdy nebyl oficiálně potvrzen prezidentem Ahmadínežádem. UNHCR zaslal v roce 2004 vládě Íránské islámské republiky dopis, ve kterém žádal íránské autority, aby potvrdily ústně deklarovanou amnestii, a aby umožnily UNHCR přímý a bezproblémový přístup k navrátilcům. UNHCR doposud neobdržel žádnou odpověď. Při různých příležitostech byla tato žádost ze strany UNHCR zopakována v průběhu roku 2006, 2007 a naposledy dne 24. 1. 2008. Drtivá většina bývalých členů PMOI/NLA tak nadále dává přednost dalšímu pobytu v ARC v Iráku pod dohledem Mnohonárodnostních složek – Irák (Multinational Forces – Iraq; „MNF-I“) před návratem do Íránu, a to navzdory odloučení od rodin a dlouholetému omezení svobody pohybu. Někteří z nich nedávno podstoupili riziko odchodu do severního Iráku či Turecka, aby opustili ARC a vyhledali azyl někde jinde. Někteří z těch, co se pokusili odejít do Turecka, byli násilně navráceni zpět do Iráku.
…

31. Od listopadu 2007 poskytují americké jednotky podporu uprchlíkům z řad bývalých členů PMOI k odchodu z tábora ARC. Většina těchto uprchlíku odešla do severního Iráku, někteří se pokusili vstoupit na turecké území s jednosměrnou propustkou k přechodu, které vydávají irácké orgány s asistencí americké armády. Někteří z uprchlíků rovněž obdrželi dopis amerického plukovníka, ve kterém je uvedeno:

„Pan nebo paní …. hodlá vycestovat ze země s propustkou vydanou vládou Iráku a je k tomuto vycestování oprávněn/a. Jeho/jejím úmyslem je získat víza na hraničním přechodu a vstoupit do Turecka. Tento postup byl schválen MNF-I a americkou ambasádou v Bagdádu a irácká vláda s ním vyslovila souhlas.“

32. UNHCR nesouhlasí s vydáváním těchto dokumentů a obává se, že uprchlíci opouštějí ARC na základě neúplných a nepřesných informací o tom, že jim v severním Iráku UNHCR zajistí přesídlení, nebo že budou na tureckých hranicích schopni získat vízum a přejít do Turecka. Tyto informace neodpovídají skutečnosti. Uprchlíci, kteří se rozhodnou opustit ARC, se vystavují riziku, že uvíznou v severním Iráku, nebo že budou zadrženi či deportováni z jiné země, zejména z Turecka. Po odchodu z tábora ARC a nelegálním překročení hranic bylo v Turecku zadrženo více než 35 uprchlíků z řad bývalých členů PMOI. Devatenáct z nich bylo následně deportováno do severního Iráku, kde byli zadrženi v Mosulu. Dalších deset zůstává v zadržení v Turecku za velmi nejistých podmínek. Někteří dřívější uprchlíci jsou pohřešováni a UNHCR se obává, že byli deportováni do své země původu. Dalšímu uprchlíkovi z ARC, který vkročil nelegálně do Německa, bylo na základě soudního rozhodnutí umožněno vstoupit do země a získal ochranu proti vypovězení (refoulement).
…

34. Dne 19. 11. 2008 podepsaly Írán a Turecko memorandum o vzájemném porozumění za účelem prohloubení bezpečnostní spolupráce a společného úsilí v potlačování pašování drog a terorismu. UNHCR se domnívá, že s ohledem na tuto dohodu mohou být vyhošťováni uprchlíci z tábora ARC, kteří uvízli v zadržení v Turecku nebo na jeho hranicích. …“

B. Tisková zpráva UNHCR ze dne 25. 4. 2008

47. Dne 25. 4. 2008 UNHCR vydal následující prohlášení: „UNHCR odsuzuje vyhoštění uprchlíků z Turecka, které mělo za následek smrt 4 z nich.

Ženeva – Čtyři muži, mezi nimi i jeden íránský uprchlík, se utopili poté, co byla skupina 18 lidí přinucena tureckou policií k přechodu dravé řeky na turecké jihovýchodní hranici s Irákem. Tuto skutečnost potvrdili svědci uprchlické agentuře Spojených národů.

K události došlo ve středu dne 23. 4. na nehlídaném úseku hranice poblíž oficiálního hraničního přechodu v Haburu (Silopi) v provincii Sirnak v jihovýchodním Turecku. Dle očitých svědků se již dříve pokusily turecké orgány přes hraniční přechod násilně deportovat do Iráku 60 osob různé národnosti. Irácká hraniční kontrola umožnila vstoupit do země 42 Iráčanům, 18 Íránců a Syřanů bylo však odmítnuto. Turecká policie poté těchto 18 osob, mezi nimi i pět íránských uprchlíků uznaných UNHCR, převezla na místo, kde řeka přirozeně rozděluje obě země, a donutila je tuto řeku přeplavat.

Podle oslovených svědků byly čtyři osoby silným proudem řeky odplaveny a utopily se. Jejich těla nebyla nalezena.

UNHCR kontaktoval zbývající uprchlíky skrze svůj úřad v Erbilu v severním Iráku. Podle zaměstnanců UNHCR jsou tímto prožitkem silně traumatizováni.

UNHCR již dříve oslovil tureckou vládu s požadavkem, aby těchto pět íránských uprchlíků, zadržených při neúspěšném pokusu nestandardním způsobem překročit hranice do Řecka, nebylo deportováno. Navzdory tomuto požadavku UNHCR byli minulé úterý naloženi do autobusu společně s dalšími deportovanými osobami a převezeni k iráckým hranicím po cestě, která trvala 23 hodin. UNHCR přitom opakovaně upozorňoval tureckou vládu, že pro tyto uprchlíky není Irák bezpečnou azylovou zemí.

UNHCR požaduje od turecké vlády vysvětlení a informace o okolnostech násilného vyhoštění těchto uprchlíků a jejich tragické smrti.“

C. Informační zpráva o zemi původu Írán – United Kingdom Border Agency

48. Ve své informační zprávě o Íránu jako zemi původu ze dne 21. 8. 2009 uvádí britská Border Agency následující:

„… Human Rights Watch dne 27. 2. 2006 zaznamenala, že:

,Dne 7. 2. byl ve věznici v Karaj’s Gohardasht popraven Hojjat Zamani, člen opoziční organizace Mojahedin e-Khalq postavené v Íránu mimo zákon. Stalo se tak dle vyjádření Human Rights Watch po procesu, který neodpovídal mezinárodním standardům.‘

Amnesty International uvádí ve svém veřejném prohlášení ze dne 27. 2. 2006, že:

,V Íránu dochází v alarmujícím měřítku k dalším popravám. Amnesty International v roce 2005 zaznamenala 94 poprav, skutečná čísla jsou ovšem zřejmě mnohem vyšší. V roce 2006 bylo doposud zaznamenáno 28 popravených. Většina obětí byla odsouzena pro trestné činy jako je vražda, jeden z nedávno popravených byl ovšem politickým vězněm. Jedná se o Hojjata Zamaniho, člena PMOI, který byl do Íránu násilně navrácen z Turecka v roce 2003 a o rok později zde byl odsouzen k trestu smrti za účast na bombovém útoku v Teheránu v roce 1988, při kterém byli zabiti tři lidé (viz Urgent Actions AI Index EUR 44/025/2003, ze dne 5. 11. 2003, a MDE 13/032/2004). Dne 7. 2. 2006 byl vyveden ze své cely ve vězení v Gohar Dasht a téhož dne byl popraven, ačkoliv íránští představitelé oficiálně potvrdili jeho smrt až 21. 2.

Poprava Hojjata Zamaniho vyvolala obavy, že i další političtí vězni jsou vystaveni bezprostřednímu riziku popravení. Dle neoficiálních zpráv, které se objevují od počátku února, byli další političtí a ostatní vězni odsouzení k trestu smrti vězeňskými představiteli vyrozuměni, že budou popraveni v případě, že bude svolána Rady bezpečnosti OSN kvůli obnovení íránského jaderného programu. … Mezi těmito [uvězněnými] jsou další členové PMOI, která je v Íránu ilegální organizací. Íránská Národní rada odporu, jejímž členem je PMOI, totiž přinesla v roce 2002 důkazy odhalující íránský nukleární program okolnímu světu.‘
…

Podle dánské FFM, leden 2005:

,UNHCR v Teheránu hlásí, že se 58 členů íránské opoziční organizace MKO rozhodlo k dobrovolnému návratu do Íránu. Jejich návrat byl organizován ICRC. UNHCR nemá dostupné informace, dle kterých by tyto osoby byly pronásledovány.

UNHCR v Ankaře hlásí, že řadoví členové organizace Mujahedin-e-Khalq se do Íránu vrátili, z dostupných informací však nemá zprávy, že by byly tyto osoby pronásledovány nebo stíhány.

Mezinárodní oddělení Organisation for Defending Victims of Violence uvedlo, že mnoho členů Mujahedin-e-Khalq se do Íránu vrátilo a není zde vystaveno žádnému postihu.

IOM v Teheránu potvrdil, že členové Mujahedin-e-Khalq se navrátili do Íránu, zejména z Iráku. Rovněž tomuto zdroji nebylo známo, že by tyto osoby zažívaly jakékoliv represálie. IOM monitoroval návrat neúspěšných žadatelů o azyl ze Spojeného království. Dle tohoto zdroje nebyl žádný z nich pronásledován.‘

Zpráva USSD za rok 2007 uvádí: ‚Z dostupných zpráv vyplývá, že vláda po několik let držela ve vězení několik osob obžalovaných z podpory nezákonných skupin, jako například Mujahedin-e-Khalq (MEK). … Vláda udělila amnestii řadovým členům íránské teroristické organizace MEK, kteří pobývali mimo zemi. Následně ICRC v průběhu roku pomáhal při dobrovolné repatriaci přinejmenším 12 stoupenců MEK z Iráku pod ochranným dohledem MNF-I.‘ …“

D. Tiskové zprávy Amnesty International

49. Ve dvou tiskových zprávách ze dne 7. 9. 2006 a 20. 3. 2009 Amnesty International uvedla, že v íránských věznicích zemřelo za nejasných okolností několik politických vězňů, mezi nimi i dva členové PMOI, Valiollah Feyz Mahdavi a Abdolreza Rajabi. Jejich smrt nebyla řádně prošetřena.

E. Současný vývoj událostí ve vztahu k členům PMOI v Iráku

50. Irácký poradce pro národní bezpečnost a mluvčí irácké vlády učinili v prosinci 2008 a březnu 2009 prohlášení, že irácká vláda hodlá členy PMOI z tábora Al-Ashraf deportovat do jejich země původu nebo do třetí země, a vyzývá současně mezinárodní společenství, aby pro ně našlo umístění mimo Irák.

Následně dne 14. 4. 2009 vydal předseda výboru pro migraci, uprchlíky a populaci Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE) tiskové prohlášení, ve kterém apeloval na iráckou vládu, aby do Íránu násilně nenavracela obyvatele tábora Al-Ashraf, kteří by zde byli vystaveni pronásledování, a aby nedošlo k jejich vyhoštění do jiné země, která by je následně vyhostila do Íránu. Rovněž apeloval proti násilnému přesídlování těchto osob uvnitř Iráku.

Dne 24. 4. 2009 přijal Evropský parlament usnesení o humanitární situaci obyvatel tábora Al-Ashraf, jejíž klíčové pasáže zní následovně:

„Evropský Parlament

… B. – vzhledem k tomu, že v roce 2003 ozbrojené síly USA v Iráku odzbrojily obyvatele tábora Ashraf a poskytly jim ochranu, neboť tyto osoby byly uznány „chráněnými osobami“ ve smyslu Ženevských úmluv
…

D. – vzhledem k tomu, že na základě dohody o právním postavení ozbrojených sil uzavřené mezi USA a Irákem byl dohled nad táborem Ashraf od 1. ledna 2009 opět převeden na irácké bezpečnostní síly,

E. - vzhledem k tomu, že podle nedávných prohlášení, jež údajně učinil irácký poradce pro národní bezpečnost, mají státní orgány v úmyslu přistupovat k přetrvávající přítomnosti obyvatel tábora Ashraf se stále menší tolerancí, a vzhledem k tomu, že se údajně zmínil také o vyhoštění/extradici těchto osob nebo jejich nuceném přesídlení v rámci území Iráku,

1. naléhavě žádá iráckého předsedu vlády, aby zajistil, že irácké státní orgány nepodniknou žádné kroky, jež by byly porušením lidských práv obyvatel tábora Ašraf, a aby objasnil, jaké má irácká vláda s těmito osobami úmysly; vyzývá irácké státní orgány, aby chránily životy a fyzickou a mravní integritu obyvatel tábora Ashraf a zacházely s těmito osobami v souladu s povinnostmi vyplývajícími z Ženevských úmluv a aby zejména nepřikročily k jejich nucenému přesídlení, deportaci, vyhoštění či repatriaci, a neporušily tak zásadu nenavracení;

2. pokud jde o osobní přání všech obyvatel tábora Ashraf týkající se jejich budoucnosti, domnívá se, že osobám žijícím v táboře Ashraf a dalším íránským státním příslušníkům, kteří v současnosti žijí v Iráku poté, co opustili Irán z politických důvodů, by v případě, že budou nedobrovolně navráceni do Iránu, hrozilo nebezpečí vážného porušení lidských práv, a trvá na tom, že by se nemělo přistupovat k navrácení žádné osoby, ať už přímo či přes třetí zemi, jestliže by to pro tuto osobu znamenalo vystavení nebezpečí týrání či jiného závažného porušení lidských práv; …“

V mezidobí dne 26. 1. 2009 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí, na základě kterého byla PMOI vyňata ze seznamu jednotlivců, skupin a těles zapojených do teroristických činů, v souladu s rozhodnutím Soudního dvora Evropských společenství ze dne 4. 12. 2008 ve věci T-284/08.

F. Zpráva United Nations Working Group on Arbitrary Detention

51. Dne 7. 2. 2007 byla zveřejněna zpráva pracovní skupiny OSN pro svévolné zbavení svobody (UN Working Group on Arbitrary Detention) o výsledcích mise do Turecka (A/HRC/4/40/Add.5). Ve vztahu k zajištění cizinců čekajících na vyhoštění z Turecka uvedla pracovní skupina OSN následující:

„…86. Cizinci nacházející se v Turecku bez příslušných povolení opravňujících je k pobytu v zemi mohou být a často bývají zatčeni policií nebo četnictvem. Po krátkém pobytu v policejní cele jsou převezeni do tzv. „hostelů“ (guest houses) pro cizince, které jsou zřizovány Ministerstvem vnitra. V těchto zařízeních jsou navzdory jejich přívětivému označení pro všechny případy uzamčeni a zde pak čekají na vyhoštění. Neobdrží přitom žádný písemný dokument o chystaném vyhoštění.

87. Článek 23 zákona o pobytu cizinců stanoví, že cizinci, o jejichž vyhoštění bylo rozhodnuto a kteří nemohou být okamžitě vyhoštěni, budou umístěni do zařízení určeného Ministerstvem vnitra. Toto ustanovení nepředstavuje dostatečný právní základ pro uvedenou praxi. Tento zákon ani jiný právní předpis neupravuje blíže podmínky, otázky změny nebo maximální doby trvání tohoto umístění do zařízení pro cizince před vyhoštěním. Jelikož se nejedná o opatření přijaté v průběhu trestního řízení, smírčí soudci nemají žádnou pravomoc rozhodovat o opravných prostředcích proti těmto opatřením. Jakkoliv se zdá, že příslušnými by mohly být správní soudy, ve skutečnosti tyto opravné prostředky nejsou v praxi vůbec využívány. Opravný prostředek proti rozhodnutí o vyhoštění sice může mít dopad i na otázku zajištění, nepředstavuje ovšem skutečný prostředek obrany proti zbavení osobní svobody dle čl. 9 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

88. Je třeba zdůraznit, že výše uvedené skutečnosti nijak nesouvisí s trestním řízením, které může být vedeno proti cizinci za nelegální vstup do Turecka. Taková řízení jsou zahajována jen zřídka a v případě shledání cizince vinným může být jejich výsledkem pokuta, nikoliv zbavení osobní svobody.

89. Dalším přitěžujícím aspektem, který vyplývá z informací poskytnutých policií, je ten, že do zmiňovaných „hostelů“ jsou umísťováni (a tedy zbavováni osobní svobody) nejen cizinci, o jejichž vyhoštění bylo již rozhodnuto, ale také osoby, u nichž lze dle mínění policie předpokládat nepříznivý výsledek řízení o vyhoštění. Touto praxí je porušován dokonce i článek 23 zákona o pobytu cizinců. 90. Závěrem lze říci, že cizinci čekající na vyhoštění nemají prostředek obrany proti zajištění a zajištění cizinců není podrobeno žádné soudní kontrole. Jakkoliv se v některých případech může jednat jen o několik dnů pobytu v „hostelu“, v jiných případech při potížích se získáním platných cestovních dokladů (což je časté v případě mnoha imigrantů z Afriky) může zajištění trvat i několik měsíců nebo i více než rok…“

K předběžné námitce vlády a k přijatelnosti

I. K tvrzenému nedostatku postavení oběti

52. Vláda ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelé před svým zadržením dne 21. 6. 2008 vstoupili na turecké území nelegálně, a byli proto v souladu s vnitrostátním právem deportováni do Iráku, odkud do Turecka přišli. Vláda dále uvedla, že navzdory této deportaci nemají stěžovatelé status oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, jelikož v jejich věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vyhoštění.

53. Stěžovatelé ve svém vyjádření uvedli, že byli deportováni do Iráku a turecké orgány se je rovněž pokusily deportovat do Íránu bez toho, že by jim byl jakýkoliv příkaz k vyhoštění doručen. Zastávají proto názor, že měli status oběti, i když v dané věci nebyl vydán příkaz k vyhoštění.

54. Soud nejprve poznamenává, že vládu výslovně žádal, aby předložila informace týkající se právního základu vyhoštění stěžovatelů do Iráku dne 17. 6. 2008 a tvrzeného pokusu o deportaci do Íránu dne 28. 6. 2008. Dále soud požadoval, aby vláda předložila kopie příkazů k vyhoštění a dokumenty prokazující, že tyto příkazy byly stěžovatelům doručeny. Vláda ovšem požadovanou dokumentaci nepředložila. Vláda navíc uvedla, že stěžovatelé vstoupili do Turecka ilegálně a byli do Iráku vyhoštěni před jejich zatčením bezpečnostními složkami. Soud tak shledal, že stěžovatelé byli vnitrostátními orgány vyhoštěni přinejmenším jednou, a to do Iráku dne 17. 6. 2008, bez vydání či bez předchozího doručení příkazů k deportaci.

55. Za daných okolností se Soud domnívá, že absence příkazů k vyhoštění nemůže vést k závěru, že stěžovatelům ze strany tureckých orgánů nehrozilo a nadále nehrozí nebezpečí vyhoštění do Iráku či Íránu. Z toho důvodu Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé mají postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy, a námitku vlády zamítl.

II. K tvrzenému nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

56. Další argument vlády byl takový, že v případě vydání příkazů k vyhoštění mohli a měli stěžovatelé tyto příkazy napadnout u správních soudů v souladu s článkem 125 Ústavy. Uvedla, že dle tureckého práva se mohou cizinci, kteří mají být vyhoštěni, obrátit na správní soudy s návrhem na přerušení řízení o vyhoštění, jakož i s návrhem na zrušení správních rozhodnutí. Vyhoví-li v těchto případech soudy návrhu na přiznání odkladného účinku, správní orgány přeruší řízení o vyhoštění. Vláda dospěla k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy.

57. Stěžovatelé uvedli, že nemohli napadnout rozhodnutí, které jim nikdy nebylo doručeno.

58. Soud uvedl, že již dříve ve svém rozsudku Gebremedhin (Gaberamadhien) proti Francii (§ 66) shledal, že v případech, kdy se stěžovatel snaží zabránit své deportaci ze smluvního státu Úmluvy, lze za účinný prostředek nápravy považovat jen takový, který má bezprostřední odkladný účinek (viz rovněž Conka proti Belgii, § 79). Obdobně ve věci N. A. proti Spojenému království (§ 90) dospěl Soud dále k závěru, že za účinný prostředek nápravy, který v zásadě musí stěžovatelé vyčerpat před podáním stížnosti k Soudu či návrhu na předběžné opatření k odkladu vyhoštění dle článku 39 Jednacího řádu Soudu, je nutno považovat soudní přezkum, je-li tato možnost dostupná a jestliže podání k příslušnému soudu bude představovat překážku vyhoštění.

59. Soud konstatuje, že návrh na zrušení příkazu k vyhoštění podaný ke správnímu soudu dle článku 125 Ústavy nemá bezprostřední odkladný účinek. Správní soud by musel zvláštním postupem nařídit odklad (viz Jabari proti Turecku, § 49). Z toho tedy plyne, že i za předpokladu, že by stěžovatelům byl příkaz k vyhoštění doručen a měli by tak možnost napadnout jej u správního soudu, nebylo by na nich Soudem požadováno, aby se na správní soud obrátili a vyčerpali tak vnitrostátní prostředky nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Z toho důvodu Soud námitku vlády zamítl.

III. K otázce splnění dalších kritérií přijatelnosti

60. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně nepodložená a není zneužíváno právo podat stížnost ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále poznamenává, že stížnost není nepřijatelná na základě jiných důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

K tvrzenému porušení čl. 2 a čl. 3 Úmluvy

61. Stěžovatelé si dle čl. 2 a 3 stěžují na své vyhoštění do Iráku dne 17. 6. 2008, na pokus orgánů vyhostit je do Íránu dne 28. 6. 2008 a na trvající hrozbu vyhoštění do jedné ze zmíněných zemí. Tvrdí přitom, že v případě vyhoštění by byli vystaveni zřejmému riziku usmrcení či nedovoleného zacházení. Ve stížnosti uvedli, že v případě vyhoštění do Íránu by čelili reálnému riziku usmrcení či nedovoleného zacházení. Uvedli, že v Íránu jim hrozí nebezpečí trestu smrti zejména s ohledem na jejich bývalé členství v PMOI. Dále uvedli, že v Iráku by byli vystaveni špatnému zacházení, protože v této zemi jsou iráckými orgány vnímáni jako spojenci dřívějšího režimu Saddáma Hussaina.

62. Soud shledal, že je vhodnější posuzovat stížnosti stěžovatelů z hlediska článku 3 Úmluvy (viz N. A. proti Spojenému království, § 95; Said proti Nizozemsku, § 37). Článek 3 Úmluvy zní:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

63. Vláda s tvrzením stěžovatelů nesouhlasí.

I. Argumenty účastníků řízení

A. Vláda

64. Podle vlády byli stěžovatelé členy PMOI, tedy organizace prohlášené Spojenými státy americkými a Evropskou Unií za teroristickou. Z toho důvodu by umožnění jejich pobytu na tureckém území znamenalo riziko pro bezpečnost státu a veřejný pořádek. Vláda uvedla, že stěžovatelé byli v souladu s vnitrostátním právem deportováni zpět do Iráku při jejich prvním vstupu do země. Dále uvedla, že stěžovatelé budou znovu vyhoštěni do Iráku, odkud do země vstoupili. Vláda nicméně respektuje předběžné opatření nařízené dle článku 39 Jednacího řádu Soudu. V souvislosti s tím poznamenala, že irácká vláda dosáhla na poli bezpečnosti značného pokroku a Irák, který je pod kontrolou a správou spojeneckých vojsk, je tedy bezpečnou zemí. Vláda tak dospěla k závěru, že vyhoštěním do Iráku nevznikne stěžovatelům žádné nebezpečí.

B. Stěžovatelé

65. Stěžovatelé ve svém vyjádření uvedli, že turecké orgány se je pokusily vyhostit do Íránu dne 28. 6. 2008 bez jakéhokoliv záznamu tohoto vyhoštění, a že vláda žádným způsobem nezkoumala rizika, kterým mohou čelit v zemi původu. S odkazem na rozsudek Soudu ve věci Chahal proti Spojenému království (§ 96) stěžovatelé žádají Soud, aby samostatně posoudil rizika, kterým by mohli být v Íránu vystaveni. Stěžovatelé tvrdí, že by jako bývalí členové PMOI byli v Íránu podrobeni špatnému zacházení, možná i popraveni. V tomto smyslu odkazují na status uprchlíků, který jim byl přiznán UNHCR.

66. V souvislosti s tím první stěžovatel uvedl, že do PMOI vstoupil během výkonu své vojenské služby mezi lety 1992 a 1994. V roce 1995 byl zatčen při pokusu o pomoc členovi PMOI k útěku ze země, pročež byl po dobu 24 hodin zadržen, vystaven špatnému zacházení, poté se mu podařilo ze zadržení uprchnout a následně utéci do Iráku. Navzdory tomu, že prošel vojenským výcvikem, se nepodílel na žádné vojenské operaci vedené PMOI. Když začal projevovat svůj nesouhlas s cíli a metodami organizace, byl předvoláván a vyslýchán. V roce 2001 byl opět vystaven špatnému zacházení a uvězněn po dobu 4 měsíců v budově uvnitř tábora Al-Ashraf. V říjnu 2005 se mu podařilo opustit PMOI a odejít do TIPF. Následně jej UNHCR prohlásil za uprchlíka.

67. Druhý stěžovatel uprchl z Íránu v roce 2000 a odjel do Turecka, protože pro něj byl další život v teokratickém íránském režimu nepředstavitelný. V Íránu byl zhruba 20–30krát zatčen pro porušování rozličných společenských a mravních příkazů či kodexů oblékání. Do PMOI vstoupil v roce 2001 a odcestoval z Turecka do Iráku. Po jeho vstupu do PMOI začaly íránské orgány vyvíjet značný nátlak na jeho rodinu, jeho matka v důsledku toho utrpěla srdeční infarkt a jeho otec prodělal mrtvici, kvůli které přišel o řeč. Dva měsíce po svém příjezdu do Iráku požádal druhý stěžovatel o propuštění z organizace PMOI, protože ji shledal diktátorskou. V důsledku toho byl tři měsíce uvězněn v táboře Al-Ashraf. V roce 2006 byl převezen do TIPF, následně byl UNHCR prohlášen za uprchlíka.

68. Stěžovatelé dále uvedli, že ani v Iráku nebudou v bezpečí. Poukázali předně na stav všeobecného násilí, který v Iráku panuje. Navíc kdyby byli do této země z Turecka vyhoštěni, byli by zde jako dřívější členové PMOI vystaveni riziku pronásledování ze strany stávající irácké vlády, či dokonce riziku vyhoštění do Íránu. Poznamenali, že TIPF bylo v dubnu 2008 armádou Spojených států uzavřeno, a tudíž by se ani nemohli vrátit na místo, ze kterého do Turecka přijeli. Dále konstatovali, že tábor v Al-Ashrafu, ve kterém pobývají členové PMOI, je od prosince 2008 pod kontrolou irácké vlády, přičemž několik nevládních organizací zaměřených na lidská práva vyjádřilo vzrůstající obavy o bezpečnost obyvatel tohoto tábora bez dohledu mnohonárodnostních složek. Stěžovatelé závěrem uvedli, že mezi Tureckem a Irákem neexistuje žádná readmisní dohoda ve vztahu k íránským státním příslušníkům a že irácké úřady systematicky odmítaly readmisi uprchlíků z řad dřívějších členů PMOI. V tomto ohledu stěžovatelé poznamenali, že jsou známy případy, kdy turecké orgány provedly deportace nelegálními způsoby, mezi něž patří i deportace stěžovatelů ze dne 17. 6. 2008, při které byli nuceni překročit hranici do iráckého regionu Diyana.

II. Vyjádření zúčastněné osoby

69. UNHCR ve svém vyjádření uvedl, že někteří bývalí členové PMOI, mezi něž patří i stěžovatelé, byli prohlášeni za uprchlíky pod mandátem UNHCR. Uvedl, že 24 bývalých členů PMOI, kteří byli takto prohlášeni za uprchlíky pod mandátem UNHCR, bylo deportováno zpět z Turecka do Iráku a tři z nich byli přemístěni přímo do Íránu. Ve spojení s tím se UNHCR vyjádřil, že tyto deportace a pokusy o ně byly provedeny bez ohledu na skutečnost, že tyto osoby byly prohlášeny za mandátní uprchlíky. Vláda měla UNHCR informovat, že prohlášení za uprchlíka pod mandátem UNHCR uznává jen v případě, že takové prohlášení bylo učiněno v Turecku. UNHCR uvedl, že ačkoliv prohlášení za uprchlíka pod jeho mandátem není samo o sobě pro státy závazné, nesmí být bez řádného odůvodnění ignorováno a musí mu být přiznána vysoká průkazní hodnota při posuzování existence odůvodněného strachu z pronásledování.

70. UNHCR objasnil, že před případným navrácením do první azylové země je nezbytné posoudit otázku, zda bude jednotlivci v dané zemi poskytnuta ochrana před vypovězením (refoulement), zda mu bude umožněno v dané zemi zůstat a budou zde dodržována jeho základní lidská práva do doby, než bude nalezeno trvalé řešení. Pokud jde o Irák, poznamenal UNHCR, že tento stát není ani smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ani jejího Protokolu z roku 1967. Vzhledem k vysoce nestabilní bezpečnostní situaci v Iráku, jakož i pokračujícímu vnitřnímu i vnějšímu přesídlování osob, ke kterému s ohledem na stav obecného násilí dochází, existuje vysoké riziko závažného porušování lidských práv uprchlíků, kteří by do této země byli navráceni.

71. UNHCR se dále vyjádřil v tom smyslu, že bývalí členové PMOI čelí vedle všeobecně panujícího stavu nebezpečí v Iráku i dalším bezpečnostním rizikům. Bývalí členové PMOI jsou vnímáni jako spojenci dřívějšího režimu Saddáma Hussaina, který jim v minulosti poskytoval ochranu. Menší skupině uprchlíků z řad bývalých členů PMOI nebyly v severním Iráku vystaveny průkazy uprchlíků a byla jim udělena pouze povolení k dočasnému pobytu, která musejí být každý měsíc prodlužována. Jejich pobyt v severním Iráku je tolerován jen proto, že irácké orgány očekávají, že UNHCR zajistí přesídlení těchto osob do jiné země. S rostoucí nejistotou ohledně jejich přesídlení současně slábne tolerantní postoj ze strany severoiráckých orgánů.

III. Závěry Soudu

A. Obecné zásady

72. Soud v úvodu znovu zdůrazňuje, že smluvním stranám Úmluvy vyplývá z mezinárodního práva a z jimi uzavřených mezinárodních smluv, Úmluvu nevyjímaje, právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců ze svého území (viz Üner proti Nizozemsku, § 54; Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 67; Boujlifa proti Francii, § 42). Právo na politický azyl výslovně nezakotvuje Úmluva ani její Protokoly (viz Salah Sheeks proti Nizozemsku, § 35). Vyhoštění ze země, která je smluvní stranou, může mít nicméně význam z hlediska článku 3 a může tak vyvolat odpovědnost daného státu podle Úmluvy v těch případech, kdy existují podstatné důvody se domnívat, že dotčený jednotlivec by byl v případě vyhoštění vystaven reálnému riziku zacházení v rozporu s článkem 3. V takovém případě zakládá článek 3 zákaz vyhoštění dané osoby do příslušné země (viz Saadi proti Itálii, §125).

73. Posouzení existence odůvodněné obavy, že stěžovatel bude čelit takovému reálnému riziku, nevyhnutelně vede Soud k nutnosti posoudit podmínky v přijímající zemi ve vztahu ke standardům zakotveným v článku 3 Úmluvy (viz Mamatkulov a Askarov proti Turecku, § 67). Z těchto standardů vyplývá, že špatné zacházení, jemuž bude stěžovatel dle svého tvrzení vystaven, musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, aby na něj dopadlo ustanovení článku 3. Zhodnocení této otázky je relativní, jelikož závisí na všech okolnostech daného případu (viz Hilal proti Spojenému království, § 60).

74. S ohledem na bezpodmínečnou povahu práva zaručeného článkem 3 není existence závazku nevypovězení závislá na tom, zda riziko špatného zacházení vychází z faktorů, na kterých se přímo či nepřímo podílejí orgány přijímající země. Článek 3 tak dopadá i na situace, kdy nebezpečí pramení z jednání osob či skupin osob, které nejsou veřejnými činiteli. Relevantní je v tomto smyslu pouze to, zda stěžovatel může získat ochranu či požadovat nápravu, resp. odškodnění za činy proti němu spáchané (viz Salah Sheeks proti Nizozemsku, § 147).

75. V případech, kdy stěžovatel tvrdí, že je členem skupiny systematicky vystavené špatnému zacházení, je ochrana dle článku 3 zaručena tehdy, když stěžovatel prokáže odůvodněnou obavu z existence takové praxe a své příslušnosti k dané skupině (viz Saadi proti Itálii, § 132). Soud pak již netrvá na tom, aby stěžovatel prokázal existenci dalších zvláštních určujících znaků, pokud by se jejich prokazováním stala ochrana poskytovaná dle článku 3 ochranou zcela iluzorní. Tato otázka bude posuzována ve světle výpovědi stěžovatele a dostupných informací o situaci v zemi určení ve vztahu k předmětné skupině (viz Salah Sheeks proti Nizozemsku, § 148).

76. Pokud k vyhoštění již došlo, musí být existence rizika posuzována primárně s ohledem na skutečnosti, které smluvní straně byly nebo měly být známy v době extradice či vyhoštění. Soudu však nic nebrání v tom, aby zohlednil i informace vyvstalé po okamžiku extradice či vyhoštění (viz Mamatkulov a Askarov proti Turecku, § 69). Jestliže stěžovatel ještě vydán či vyhoštěn v době rozhodování Soudu nebyl, rozhodnou bude doba, v níž probíhá řízení u Soudu (viz Saadi proti Itálii, § 133).

B. Použití uvedených zásad v posuzovaném případě

77. Soud úvodem podotýká, že stěžovatelé stížností napadají své vyhoštění do Iráku, ke kterému došlo dne 17. 6. 2008, a že dotčená vláda ve svém vyjádření rovněž přiznala, že stěžovatelé byli do Iráku vyhoštěni při prvním vstupu do Turecka. Vláda rovněž potvrdila, že stěžovatelé budou v souladu s vnitrostátním právem opět vyhoštěni do Iráku, odkud vstoupili na turecké území. Za běžných okolností by tak Soud zkoumal existenci rizika v době, kdy došlo k prvnímu vyhoštění, tj. ke dni 17. 6. 2008, a dále rizika, kterému by čelili v případě jejich nynějšího vyhoštění. Nicméně Soud se s ohledem na to, že stěžovatelé se do Turecka vrátili ihned po první deportaci a jsou v současné době zajištěni v přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v Turecku, domnívá, že není třeba se blíže zabývat prvním případem vyhoštění. Soud proto přistoupí k posuzování existence rizik, kterým by stěžovatelé byli vystaveni v případě jejich nynějšího vyhoštění do Iráku.

78. Soud dále poukazuje na tvrzení stěžovatelů, že turecké orgány se je dne 28. 6. 2008 pokusily vyhostit do Íránu. Vláda se ovšem k této otázce ve svých podáních nevyjádřila. Beze snahy vyvozovat z mlčení vlády jakékoliv závěry musí Soud přesto vzít toto tvrzení stěžovatelů v úvahu a zabývat se tak rovněž otázkou, zda by stěžovatelé byli vystaveni riziku zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy v případě jejich vyhoštění do Íránu, země původu.

79. V tomto druhém kontextu Soud přihlíží zejména k informacím vyplývajícím ze zprávy United Kingdom Border Agency (informační zpráva o zemi původu) ze dne 21. 4. 2009 týkající se Íránu (dále jen „zpráva UK Home Office“) a k vyjádřením UNHCR, dle kterých se vyskytly případy vyhoštění stávajících či bývalých členů PMOI z Turecka přímo do Íránu (viz § 46 a 48). Zpráva UK Home Office zaznamenala informace zveřejněné Amnesty International a Human Rights Watch, dle kterých byl dne 7. 2. 2006 popraven člen PMOI navrácený v roce 2003 tureckými orgány do Íránu. Tato zpráva rovněž cituje Zprávu US State Department z roku 2007, podle níž byly některé osoby v Íránu drženy ve vězení po dobu i několika let, např. pro sympatizování s PMOI.

80. Ze zprávy UNHCR Resettlement Service dále vyplývá, že sporadicky dochází v Iránu i nadále k popravám členů PMOI, jakož i k případům mimosoudního zabití v dalších zemích. V souvislosti s tím UNHCR odkázal na tiskovou zprávu Amnesty International ze dne 7. 9. 2006 týkající se smrti stoupence PMOI v íránském vězení, ke které došlo za podezřelých okolností. Podle jiné tiskové zprávy Amnesty Inetrnational ze dne 20. 3. 2009 zemřel dne 30. 10. 2008 ve vězení rovněž za nejasných okolností další člen PMOI.

81. Naproti tomu zpráva UK Home Office uvádí, že od roku 2005 došlo k dobrovolnému návratu několika členů PMOI usídlených v táboře Al Ashraf pod dohledem Mezinárodního výboru Červeného kříže (dále jen „ICRC“). Dle zprávy UNHCR Resettlement Service je málo dostupných nezávislých informací o tom, co se s těmito jednotlivci stalo (celkově se jedná o 200 osob), jelikož UNHCR ani ICRC nemají možnost monitorovat situaci navrátivších se osob. UNHCR obdržel o těchto osobách rozporné výpovědi. Některé zdroje naznačovaly, že tito navrátilci nečelí žádným obtížím, jiné věrohodné zdroje uvedly, že některé z osob, které se do země vrátily, byly nuceny k veřejným doznáním a nařčením namířeným proti PMOI. Za těchto okolností nemůže Soud dospět k jednoznačným závěrům o pravděpodobném osudu členů PMOI navrátivších se do Íránu. Skutečnost, že o tak velké skupině osob neexistují spolehlivé veřejně dostupné informace, je ovšem sama o sobě významná. Soud navíc nemůže přehlížet skutečnost, že UNHCR nemá k navrátilcům do Íránu přístup, ani to, že íránská vláda nikdy nerealizovala příslib amnestie pro členy PMOI.

82. Soud musí před vlastním hodnocení rizika, kterému by stěžovatelé mohli být vystaveni v případě vyhoštění do Íránu, rovněž náležitě zohlednit závěry, ke kterým ve věci stěžovatelů dospěl UNHCR (viz Jabari proti Turecku, § 41; N. A. proti Spojenému království, § 122). K tomu Soud poznamenává, že na rozdíl od tureckých orgánů UNHCR se stěžovateli provedl pohovor a měl tak možnost prověřit věrohodnost jejich obav a podloženost jejich výpovědí o situaci v zemi původu. V návaznosti na tyto pohovory UNHCR shledal, že stěžovatelé jsou ve své zemi původu vystaveni riziku svévolného zbavení života, uvěznění a špatného zacházení (viz § 8 a 9).

83. Za těchto okolností má Soud za prokázané, že existují vážné důvody se domnívat, že bývalí i stávající členové PMOI a její stoupenci by v Íránu mohli být zbaveni života nebo podrobeni špatnému zacházení, a že stěžovatelé byli s touto organizací spjati. Navíc ve světle posouzení UNHCR existují závažné důvody, pro které je třeba přijmout tvrzení, že stěžovatelé budou v případě navrácení do Íránu vystaveni hrozbě porušování svých práv dle článku 3 Úmluvy z důvodu jejich politických názorů.

84. Pokud jde o tvrzená rizika ohledně Iráku, Soud úvodem konstatuje, že vláda nezareagovala na vyjádření stěžovatelů, dle kterého není mezi Tureckem a Irákem uzavřena žádná readmisní dohoda s ohledem na íránské státní příslušníky a irácké orgány hraniční kontroly systematicky odmítají readmisi uprchlíků z řad bývalých členů PMOI. Bez tohoto vyjádření vlády k právnímu rámci prováděných deportací státních příslušníků jiné než irácké příslušnosti do Iráku je Soud nucen dospět k závěru, že vyhoštění íránských státních příslušníků do této země je prováděno bez existence řádné zákonné procedury.

85. Soud v tomto ohledu poznamenává, že UNHCR a některé další zdroje zmiňují případy násilného a nezákonného vyhoštění osob jiné než irácké příslušnosti do Iráku ze strany tureckých orgánů. UNHCR ve svém vyjádření Soudu odkázal na vlastní tiskovou zprávu ze dne 25. 4. 2008, dle které byl svědky doložen pokus tureckých orgánů deportovat dne 23. 4. 2008 do Iráku 60 osob skrze oficiální hraniční přechod. Protože irácké orgány připustily přechod pouze iráckých občanů a naopak odmítly vstup do země 18 uprchlíkům jiné státní příslušnosti, byli tito uprchlíci přinuceni tureckou policií k tomu, aby přeplavali dravou řeku. Čtyři z těchto osob utonuly a jejich těla nebyla nikdy nalezena.

86. Zpráva UNHCR Resettlement Service z února 2008 dále uvádí, že v roce 2007 bylo do severního Iráku deportováno celkem devatenáct uprchlíků z řad bývalých členů PMOI. Někteří z nich byli zatčeni iráckými bezpečnostními složkami a následně uvězněni v Mosulu. Dle zprávy je několik těchto osob pohřešováno a UNHCR se obává, že byly iráckými orgány deportovány do Íránu. Soud shledává tyto obavy UNHCR odůvodněnými, přičemž bere v úvahu zejména skutečnost, že Irák není smluvní stranou Ženevské úmluvy z roku 1951.

87. Ve spojení s tím se Soud domnívá, že strategie irácké vlády vydávat jednosměrné cestovní doklady dřívějším členům PMOI (viz § 46), nedávné vyjádření irácké vlády o záměru ukončit přítomnost PMOI v Iráku, které způsobilo okamžitou odezvu ze strany Evropského parlamentu a předsedy výboru pro uprchlíky Parlamentního shromáždění Rady Evropy (viz § 50), jakož i proměna vztahů mezi iráckou a íránskou vládou a nepřátelský postoj kurdských oblastí k členům PMOI, na které poukazuje UNHCR, vedou ve svém souhrnu k vysoké pravděpodobnosti vyhoštění osob spojených s PMOI z Iráku do Íránu.

88. Soud s ohledem na výše uvedené opětovně zdůrazňuje, že nepřímé vyhoštění cizince do zprostředkující země nemá vliv na odpovědnost vyhošťující smluvní strany Úmluvy za to, že cizinec nebude v důsledku daného rozhodnutí o vyhoštění vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy (viz T. I. proti Spojenému království; Salah Sheeks proti Nizozemsku, § 141).

89. S ohledem na to, že vyhoštění stěžovatelů do Iráku by bylo provedeno za absence právního rámce obsahujícího přiměřené záruky proti hrozbě usmrcení či špatného zacházení v Iráku a proti dalšímu přemístění stěžovatelů z Iráku do Íránu, Soud usuzuje, že existují podstatné důvody domnívat se, že stěžovatelům v případě vyhoštění do Iráku hrozí porušení jejich práv dle článku 3 Úmluvy.

90. Soud za těchto okolností shledává, že důkazy předložené stěžovateli a osobou zúčastněnou na řízení společně s materiály získanými vlastním přičiněním Soudu dostatečně odůvodňují závěr, že stěžovatelům hrozí reálné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy v případě jejich vyhoštění do Iráku či Íránu. Soud dále poznamenává, že vláda nepředložila žádné tvrzení či dokument, který by mohl rozptýlit obavy obsažené v podáních stěžovatelů ohledně rizik, jímž mohou čelit v Íránu a Iráku (viz Saadi proti Itálii, § 128 a 129).

91. Závěrem, pokud jde o tvrzení vlády, že umožnit pobyt členů PMOI, mezi nimi i stěžovatelů, na tureckém území by představovalo hrozbu pro bezpečnost státu a veřejný pořádek, Soud opět zdůrazňuje bezpodmínečnou povahu článku 3 Úmluvy. Soud opakovaně judikoval, že není možné při zvažování otázky, zda vyvstala odpovědnost státu dle článku 3 Úmluvy, vyvážit riziko špatného zacházení předkládanými důvody pro vyhoštění, a to ani v případech, kdy k takovému zacházení dochází ze strany druhého státu. Jednání dotčených osob, jakkoliv by bylo nežádoucí či nebezpečné, nemůže být v tomto smyslu bráno v úvahu (viz Chahal proti Spojenému království § 81; Saadi proti Itálii, § 138). Soud navíc připomíná, že stěžovatelé opustili řady PMOI v roce 2005 a 2006, a byli UNHCR prohlášeni za uprchlíky. Z toho důvodu Soud argumenty vlády odmítá.

92. S ohledem na výše uvedené dospěl Soud k závěru, že vyhoštěním stěžovatelů do Íránu či Iráku by došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy

93. Stěžovatelé se dovolávali porušení článku 13 Úmluvy na základě toho, že jim nebyl dostupný účinný vnitrostátní prostředek nápravy, s jehož využitím by mohli hájit svá práva dle čl. 2 a 3 Úmluvy. Zejména uvedli, že jim nebylo umožněno podat žádost o azyl ani se bránit proti hrozbě vyhoštění. Článek 13 Úmluvy zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

94. Vláda s tvrzením stěžovatelů nesouhlasí.

I. Argumenty účastníků řízení

A. Vláda

95. Vláda úvodem svého vyjádření sdělila, že Turecko se nachází na spojnici dopravních tras mezi Asií, Afrikou a Evropou, díky čemuž jsou turecké orgány zahlceny případy ilegálního přistěhovalectví. Dále uvedla, že v rámci tohoto boje s ilegálním přistěhovalectvím ovšem turecké orgány učinily všechny kroky k ochraně osob, které potřebují mezinárodní ochranu. V souvislosti s tím byly přijaty změny výše citovaného nařízení z roku 1994 i oběžníku č. 57. Navíc se počítá s přijetím nového azylového zákona za účelem harmonizace vnitrostátní právní úpravy v rámci procesu přidružení k Evropské unii.

96. Ve svém vyjádření ze dne 14. a 17. 11. 2008 vláda uvedla, že stěžovatelé při svém prvním vstupu do Turecka nepodali před svým vyhoštěním žádost o azyl či dočasný azyl v souladu s nařízením z roku 1994. Poznamenala, že v souladu s nařízením z roku 1994 a oběžníkem č. 57 je nezbytné, aby se cizinci, kteří ilegálně vstoupí na území Turecka, přihlásili v přiměřené lhůtě státním orgánům a požádali o azyl či dočasný azyl; v opačném případě jsou v Turecku považováni za nelegální přistěhovalce. Vláda dále prohlásila, že státní orgány se otázkou, zda cizinec může být vystaven v zemi původu hrozbě špatného zacházení, zabývají v rámci azylového řízení. Z toho důvodu vláda považuje stěžovatele za ilegální přistěhovalce, kteří mohou být v souladu s vnitrostátním právem ze země vyhoštěni. Dále poznamenala, že mnoho ilegálních přistěhovalců zajištěných při pokusu o překročení hranic Turecka do jiných evropských zemí si zažádá o azyl a následně se obrátí k Soudu, přičemž jediným motivem jejich jednání je snaha zabránit vyhoštění.

97. Ve vyjádření ze dne 31. 3. 2009 vláda uvedla, že státní orgány se zabývají všemi žádostmi o azyl bez ohledu na skutečnost, zda se někteří žadatelé bez řádného zdůvodnění nepřihlásili v přiměřené době, ačkoliv tuto možnost měli. Poznamenala, že povolení k pobytu či mezinárodní ochrana je přiznávána i osobám, které si zažádají o azyl poté, co byly zadrženy pro nelegální vstup do země, nelegální pobývání v zemi nebo pokus o ilegální překročení tureckých hranic do dalších zemí. V souvislosti s tím odkázala vláda na případ M. B., který podal stížnost proti Turecku k Soudu (stížnost č. 32399/08).

98. Vláda dále uvedla, že příslušným orgánem k přijímání a posuzování žádostí o azyl je Ministerstvo vnitra, které při tom bere v úvahu doporučující stanoviska Ministerstva zahraničních věcí a UNHCR. Uvedla dále, že v případě zamítnutí žádosti o azyl či dočasný azyl má stěžovatel možnost podat proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání v souladu s § 12 oběžníku č. 57. Žadatelé o azyl mohou rovněž podat ke správním soudům žalobu na zrušení rozhodnutí o neudělení azylu i rozhodnutí o vyhoštění. V souvislosti s tím vláda zmínila případ íránského státního příslušníka A. A., který nelegálně přicestoval do Turecka, napadl rozhodnutí o vyhoštění žalobou u správního soudu a v důsledku stížnosti k Soudu mu byl udělen dočasný pobyt v Karamanu (stížnost č. 23980/08).

99. Vláda uvedla, že zatímco vnitrostátní orgány dodržují procesní lhůty při vyřizování žádostí o azyl a dočasný azyl, proces vedoucí k prohlášení za uprchlíka ze strany UNHCR v Turecku trvá několik měsíců, v některých případech i let. Dále vláda upozornila Soud na skutečnost, že mezi lety 2006 až 2008 se UNHCR podařilo přesídlit do třetí země pouze dvě osoby.

100. Vláda dále uvedla, že stěžovatelé měli v zajištění možnost získat právní zastoupení a rovněž o ně zažádali. V tomto ohledu poznamenala, že žadatel o azyl zajištěný v „hostelu“ v Kumpak? měl přístup k právní pomoci advokáta a udělil mu plnou moc pro zastupování. Dále uvedla, že příslušné orgány v odůvodněných případech umožňují UNHCR setkat se se zajištěnými žadateli o azyl.

B. Stěžovatelé

101. Stěžovatelé uvedli, že se při mnoha příležitostech pokoušeli zažádat o azyl a povolení k dočasnému pobytu, orgány jim ovšem automaticky a trvale zabraňovaly v přístupu k azylovému řízení. Nikdy s nimi nebyl učiněn pohovor a nebyla posouzena jejich tvrzení, že v případě vyhoštění by byli vystaveni nebezpečí pronásledování, špatnému zacházení a usmrcení. Stěžovatelé dále uvedli, že jim byl odepřen přístup k soudnímu přezkumu rozhodnutí o vyhoštění, jelikož jim nikdy nebyly doručeny příkazy k vyhoštění. Poznamenali, že soudní řízení v Turecku je nicméně stejně neúčinné, s ohledem na to, že správní soudy nemají pravomoc zabývat se meritem rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti o azyl. Stěžovatelé konečně poznamenali, že jim byl během jejich pobytu na policejním velitelství v Hasköy odepřen přístup k právnímu zástupci. V Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v K?rklareli byly jejich snahy o získání právního zastoupení neúspěšné kvůli tomu, že neměli platné osobní doklady. Tyto osobní doklady nemohli v souladu s § 3 oběžníku č. 57 získat proto, že jim nebylo umožněno podat žádost o azyl u příslušných orgánů.

II. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

102. UNHCR se vyjádřil v tom smyslu, že v Turecku provádí UNHCR procesy přiznávání statutu uprchlíka (Refugee Status Determinations; RSDs) souběžně s vnitrostátními řízeními o udělení dočasného azylu, protože na základě turecké územní výhrady k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 potřebují státní příslušníci jiných než evropských zemí v Turecku mezinárodní ochranu. UNHCR začal působit v Turecku v roce 1960 a od poloviny 80. let zde provádí výše uvedená posuzování. UNHCR uvedl, že tato posuzování jsou ze strany vnitrostátních orgánů vnímána jako prostředek přenesení části břemene na mezinárodní společenství. Navíc bylo postavení UNHCR nepřímo potvrzeno v nařízení z roku 1994, kde mu byla přiznána úloha organizace zajišťující přesídlování a pomoc uprchlíkům.

103. UNHCR dále uvedl, že všichni žadatelé, kteří jsou u něj v Turecku registrováni, jsou informováni o vnitrostátních pravidlech pro získání dočasného azylu a jsou odkázáni na vnitrostátní orgány příslušné dle nařízení z roku 1994. V případě, že UNHCR přizná určité osobě status uprchlíka pod mandátem UNHCR, je této osobě vydán průkaz uprchlíka a UNHCR začne zkoumat možnosti přesídlení dané osoby do jiné země. Podle UNHCR pak turecké orgány obvykle vyčkávají, dokud případ nezhodnotí UNHCR, před vlastním rozhodováním o tom, zda udělit povolení k dočasnému pobytu. V takových případech vnitrostátní orgány většinou přistoupí k udělení dočasné ochrany osobám s přiznaným statutem uprchlíka. UNHCR nicméně shledal, že vnitrostátní orgány mají tendenci zamítat žádosti o povolení k dočasnému pobytu v následujících případech: v případě, kdy byl po prvotním zamítnutí případ UNHCR znovu otevřen a posuzován; žádosti osob, jejichž tvrzení jsou dle mínění orgánů učiněna ve „zlé víře“, např. jsou-li tyto žádosti podány až poté, co jsou tyto osoby zadrženy z důvodu nelegálního pobývání v zemi; žádosti osob žádajících o azyl v prostorech mezinárodního letiště; azylové žádosti osob, kterým UNHCR přiznal status uprchlíka v jiné zemi; a dále žádosti těch, jejichž pobyt v Turecku je vnímán jako hrozba pro bezpečnost státu.

104. UNHCR uvedl, že se vyskytly případy odepření ochrany osobám s přiznaným statutem uprchlíka. V případě pěti iráckých uprchlíků uznaných UNHCR a vyhoštěných do Iráku se Turecko dovolávalo důvodů ochrany bezpečnosti státu. Těmto osobám byl v Turecku odepřen přístup k řízení o dočasném azylu a byly vystaveny nebezpečí přímého či nepřímého vypovězení (refoulement), jelikož byly zajištěny a vyhoštěny buď do předchozí azylové země, nebo do země původu. Tento případ se týkal bývalých členů PMOI.

105. UNHCR dále uvedl, že se setkal s velkými obtížemi v případě zajištěných mandátních uprchlíků, kteří byli za uprchlíky prohlášeni před svým příchodem do Turecka, jakož i v případě zajištění dalších osob, které byly vnímány jako hrozba pro bezpečnost státu. UNHCR poznamenal, že dne 14. 10. 2008 byl Ministerstvem vnitra ústně vyrozuměn, že ministerstvo neumožní UNHCR přístup k zajištěným uprchlíkům, v jejichž případě bylo nařízeno předběžné opatření dle článku 39 Jednacího řádu Soudu.

106. Dle UNHCR mají právní zástupci de iure přístup k zajištěným žadatelům o azyl, v praxi ovšem čelí mnoha překážkám. Zatímco v některých zajišťovacích zařízeních nejsou v přístupu k žadatelům o azyl nijak omezeni, jako např. v Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v Kumpak?, v dalších je tento přístup problematický. Závěrem UNHCR uvedl, že zajištěným cizincům není vždy doručen formální příkaz k vyhoštění, v důsledku čehož dochází často k tomu, že se vyhoštění nemohou účinně bránit u vnitrostátních soudů pro neexistenci formálního správního rozhodnutí.

III. Závěry Soudu

107. Soud úvodem připomíná, že článek 13 zaručuje dostupnost vnitrostátního prostředku nápravy k prosazování podstaty práv a svobod vyplývajících z Úmluvy bez ohledu na formu, v jaké jsou tato práva a svobody zabezpečeny ve vnitrostátním právním řádu. Smyslem tohoto článku tak je požadavek zakotvení vnitrostátního opravného prostředku, který příslušnému státnímu orgánu umožní zabývat se věcným obsahem předmětné stížnosti na porušení Úmluvy a poskytnout příslušnou pomoc, jakkoliv je smluvním stranám ponechána jistá míra uvážení ohledně způsobu, jakým bude zajištěn soulad s tímto ustanovením Úmluvy. Za určitých okolností mohou být navíc požadavky článku 13 naplněny souhrnem opravných prostředků vyplývajících z vnitrostátního práva (viz Chahal proti Spojenému království, § 145).

108. S ohledem na nevratnou povahu škody, ke které by došlo v případě, že by se naplnilo riziko mučení či špatného zacházení, a s ohledem na závažnost, kterou Soud článku 3 přiznává, vyžaduje pojetí účinného opravného prostředku i) nezávislé a důkladné posouzení tvrzení, že jsou dány podstatné důvody se domnívat, že v případě vyhoštění stěžovatele do země určení by tento byl vystaven reálnému riziku zacházení v rozporu s článkem 3; a ii) bezprostřední odkladný účinek opravného prostředku [viz Muminov proti Rusku, § 101; Gebremedhin (Gaberamadhien) proti Francii, § 66; Jabari proti Turecku, § 39].

109. V předloženém případě Soud poznamenává, že v kontextu řízení o udělení azylu či dočasného azylu upravených v nařízení z r. 1994 a oběžníku č. 57 mohou mimoevropští žadatelé o azyl zajištění po nelegálním vstupu na turecké území (mezi nimi i stěžovatelé), požádat o udělení dočasného azylu do doby jejich přesídlení do třetí země. Z těchto podzákonných předpisů vyplývá, že osobám v této skupině musí být oznámeno rozhodnutí v jejich věci a mohou proti zamítavému rozhodnutí 1. stupně podat odvolání ve lhůtě 2 dnů. Zatímco stěžovatelé i osoba zúčastněná na řízení uvedli, že těmto osobám je obecně bráněno v přístupu k řízení o udělení dočasného azylu, vláda toto tvrzení popřela s odkazem na případ M. B., kterému bylo uděleno povolení k pobytu v Turecku po jeho zajištění pro nelegální vstup na turecké území. Poukázala rovněž na případ A. A., který získal povolení k pobytu v důsledku toho, že napadl rozhodnutí o vyhoštění žalobami u správních soudů.

110. Soud nepovažuje za nutné porovnávat případ stěžovatelů s případem M. B. nebo z něj vyvozovat závěry, jelikož vláda nepředložila žádné tvrzení, ze kterého by vyplývala skutková podobnost těchto případů. Své vyjádření nepodpořila ani žádnými podklady. Pokud jde o případ A. A., Soud poznamenává, že tato osoba napadla u správních soudů zákonnost svého zajištění v přijímacím a pobytovém středisku pro cizince. Věc, kterou správnímu soudu předložila, se tedy netýkala hrozby jejího vyhoštění.

111. Soud poznamenává, že při prvním vstupu do Turecka byli stěžovatelé deportováni do Iráku bez možnosti učinit výpověď u orgánů hraniční kontroly (viz § 11) a zřejmě i bez vydání formálního příkazu k vyhoštění. Vláda uvedla, že stěžovatelé při svém prvním vstupu na turecké území nepodali žádost o azyl. Soud nepovažuje toto tvrzení vlády za přesvědčivé, jelikož opět nebylo doloženo žádnými podklady. Při absenci zákonné procedury regulující vyhoštění stěžovatelů a poskytující procesní záruky je důvod se domnívat, že žádosti stěžovatelů by nebyly úředně zaregistrovány ani v případě, kdy by při vstupu do Turecka o azyl požádali.

112. Soud dále uvádí, že při druhém vstupu na turecké území a zadržení učinili stěžovatelé na policii ústní a písemná vyjádření a jasně sdělili, že jsou uprchlíky pod mandátem UNHCR. Objasnili svůj původ, své dřívější napojení na PMOI, povahu svých aktivit v této organizaci a své vystoupení z ní. Požadovali rovněž vydání povolení k dočasnému pobytu na základě dočasného azylu a výslovně požádali o právní zastoupení (viz § 21). Před Magistrátním soudem v Muşu, který posuzoval jejich nelegální vstup do Turecka a shledal je v této věci vinnými, vypověděli, že svou zemi původu opustili kvůli riziku usmrcení v Íránu. Soudce toliko konstatoval, že stěžovatelé budou vyhoštěni. Stěžovatelům nicméně nebylo rozhodnutí o vyhoštění doručeno a nebyly jim ani sděleny důvody vyhoštění. Magistrátní soud je nevyslechl k otázce rizik, kterým by dle jejich názoru byli vystaveni v případě vyhoštění do Iráku či Íránu.

113. Soud zaráží skutečnost, že jak správní, tak soudní orgány zůstaly zcela nečinné, pokud jde o závažná tvrzení stěžovatelů o riziku špatného zacházení v případě jejich navrácení do Iráku či Íránu. Soud se domnívá, že nedostatek jakékoliv odezvy vnitrostátních orgánů na tato tvrzení stěžovatelů představuje nesplnění požadavku „řádného přezkoumání“, jež vyplývá z článku 13 Úmluvy.

114. Stěžovatelé mimoto neměli po svém zatčení a po sdělení obvinění vůči nim přístup k právní pomoci navzdory tomu, že výslovně žádali o přidělení advokáta. Tato nemožnost získat právní pomoc pokračovala v průběhu jejich zadržování na policejním velitelství v Hasköy. Vláda nijak nepopřela tvrzení, že řediteli muşské pobočky Asociace pro lidská práva (Human Rights Asscociation) a současně policie nedovolila advokátovi se dne 30. 6. 2008 setkat se stěžovateli. Za těchto okolností a s ohledem zejména na skutečnost, že stěžovatelé požadovali právního zástupce již od června 2008, nemůže Soud přijmout tvrzení vlády, že stěžovatelé mohli získat právní pomoc, kdyby o ni požádali, alespoň pokud se jedná o dobu, kterou strávili na policejním velitelství v Hasköy.

115. K naplnění požadavků dle článku 13 Úmluvy je nezbytné, aby účinný prostředek nápravy byl nejen zakotven v právu, ale i v praxi. V daném případě bylo stěžovatelům znemožněno hájit svá práva dle článku 3 Úmluvy v rámci řízení o dočasném azylu zakotveném v nařízení z r. 1994 a oběžníku č. 57 tím, že se vnitrostátní orgány nezabývaly žádostmi stěžovatelů o dočasný azyl, nesdělily jim důvody, proč se nebudou zabývat jejich žádostmi o dočasný azyl a že neumožnily stěžovatelům přístup k právní pomoci při zadržení na policejním velitelství v Hasköy.

116. Navíc se stěžovatelé nemohli dožadovat zrušení rozhodnutí o vyhoštění před správními či soudními orgány, jelikož jim nikdy nebyly doručeny příkazy k vyhoštění v jejich věci vydané. Nebylo jim ani sděleno, z jakých důvodů mají být vyhoštěni z Turecka. V každém případě nelze soudní přezkum rozhodnutí o vyhoštění v Turecku považovat za účinný opravný prostředek nápravy, jelikož návrh na zrušení příkazu k vyhoštění nemá odkladný účinek, pokud správní soud samostatně nenařídí odklad výkonu tohoto příkazu (viz § 59).

117. Ve světle výše uvedeného Soud dospěl k závěru, že za daných okolností případu nebyl stěžovatelům dostupný účinný prostředek nápravy ve vztahu k jejich stížnostem dle článku 3 Úmluvy, jelikož jejich tvrzení, že vyhoštění do Iráku či Íránu by vedlo k rozporu s tímto ustanovením, nebylo nikdy posouzeno vnitrostátními orgány. Z tohoto důvodu došlo k porušení článku 13 Úmluvy.

K tvrzeným porušením čl. 5 Úmluvy

118. Stěžovatelé se dovolávali ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy toho, že jejich zajištění bylo nezákonné. Dále uvedli, že nebyli vyrozuměni o důvodech zajištění dle čl. 5 odst. 2 Úmluvy, počínaje dnem 23. 6. 2008 do dnešního dne. Ve smyslu čl. 5 odst. 4 pak uvedli, že neměli možnost napadnout nezákonnost jejich zajištění. Článek 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 a odst. 4 zní následovně:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
…

f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
…
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“

119. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.

I. Vyjádření účastníků řízení

120. Vláda uvedla k stížnostem stěžovatelů dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy, že jednotlivci, kteří požádají o azyl poté, co jsou zadrženi pro nelegální vstup, pobyt či pokus o nelegální odchod z Turecka, nejsou v Turecku zbaveni svobody, ale je jim poskytováno útočiště v přijímacích a pobytových střediscích pro cizince. Uvedla, že zatímco ke zbavení osobní svobody dochází v souladu s rozhodnutím soudu, stěžovatelé pobývají v Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v K?rklareli. Důvodem pro jejich umístění do tohoto střediska je nezbytnost zajistit dohled orgánů nad stěžovateli během řízení o jejich vyhoštění. Vláda uvedla, že tato praxe se nijak neliší od praxe v jiných zemích a je zakotvena v § 23 zákona č. 5683 a § 4 zákona č. 5682.

121. Vláda se nevyjádřila k tvrzení stěžovatelů, že nebyli vyrozuměni ohledně důvodů zajištění a že neměli možnost napadnout nezákonnost svého zajištění v Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v Karklareli.

122. Stěžovatelé uvedli, že jejich zadržení na policejním velitelství v Hasköy od 23. 6. do 26. 9. 2008 a zajištění v Přijímacím a pobytovém středisku pro cizince v K?rklareli od 26. 9. 2008 do současnosti se neopíralo o řádný právní základ. Nezakládalo se na žádném příkazu k vyhoštění. Orgány navíc nepředložily ani žádný jiný důvod pro jejich již tak nepřiměřeně dlouhé zajištění. Rovněž poznamenali, že nemohli řádně komunikovat s okolním světem. Ve svém vyjádření poukázali stěžovatelé na zprávu UN Working Group on Arbitrary Detention v Turecku, dle které nezakládá § 23 zákona č. 5683 dostatečný právní základ pro zajištění osob před jejich vyhoštěním.

123. Stěžovatelé uvedli, že po rozhodnutí Magistrátního soudu v Muşu o jejich odsouzení dne 23. 6. 2008 byli nadále zadržováni na policejním velitelství v Hasköy, důvody pro jejich další uvěznění jim ovšem sděleny nebyly.

124. Stěžovatelé uvedli, že jim nebyl dostupný účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 5 odst. 4 pro urychlený přezkum zákonnosti jejich zajištění. Poznamenali, že případ íránského státního příslušníka A. A., ačkoliv na něj vláda neodkazovala v kontextu svého vyjádření k článku 5, není s jejich situací srovnatelný, jelikož této osobě byl doručen skutečný příkaz k vyhoštění a navíc se očekával její okamžitý odchod z Turecka s ohledem na Švédskem udělené vízum. Navíc rozhodování věci předložené touto osobou soudu trvalo téměř dva měsíce, což nelze považovat za „urychlený soudní přezkum“ požadovaný čl. 5 odst. 4. Při jeho propuštění ze zajištění rovněž vznikaly průtahy; tato osoba zůstala zajištěna po dobu dalšího měsíce po vydání rozhodnutí správního soudu.

II. Závěry Soudu

A. K otázce existence zbavení svobody

125. Soud poznamenává, že vláda nesouhlasila s tvrzením, že stěžovatelé byli zbaveni svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy. Soud opakuje, že právem na svobodu prohlášeným v článku 5 se míní svoboda pohybu jednotlivce a smyslem tohoto článku je zajistit, aby nikdo nebyl svévolně této svobody zbaven. Pro posouzení, zda byl někdo „zbaven svobody“ ve smyslu článku 5, je třeba vyjít z konkrétní situace, ve které se nachází, a je třeba vzít v úvahu celou řadu kritérií, jako např. druh, délku trvání, následky a způsob provádění předmětného opatření (viz Amuur proti Francii, § 42).

126. V daném případě byli stěžovatelé zatčeni četníky dne 21. 6. 2008 a zadržováni na četnické stanici do 23. 6. 2008 na základě obvinění ze spáchání trestného činu nelegálního vstupu do Turecka. Tohoto dne byli pro daný čin odsouzeni, nicméně výkon rozsudku byl odložen. Následně byli téhož dne umístěni na policejním velitelství v Hasköy, kde byli zadržováni do 26. 9. 2008, tedy až do doby jejich převezení do Přijímacího a pobytového střediska pro cizince v Kerklareli, provozovaného oddělením cizinecké policie policejního velitelství v Kerklareli. Soud tedy poznamenává, že stěžovatelé jsou zadržováni policií ode dne 23. 6. 2008.

127. Soud dále poznamenává, že stěžovatelé neměli možnost opustit prostory policejního velitelství v Hasköy či Přijímacího a pobytového střediska pro cizince v Kerklareli. Se svým právníkem se navíc mohou setkat pouze v případě, že je schopen orgánům předložit notářsky ověřenou plnou moc. Přístup UNHCR k stěžovatelům dále podléhá povolení Ministerstva vnitra. Za těchto okolností Soud nemůže akceptovat definici „zbavení svobody“, jak ji předkládá vláda ve svém vyjádření. Ta je ve skutečnosti definicí útěkové vazby v rámci trestního řízení. Dle Soudu umístění stěžovatelů do zmíněných zařízení dosáhlo stupně „zbavení svobody“ vzhledem k omezením uvaleným na ně správními orgány, bez ohledu na způsob klasifikace tohoto umístění dle vnitrostátního práva. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé byli zbaveni svobody.

B. K souladu s čl. 5 odst. 1

128. Soud zdůrazňuje, že článek 5 zakotvuje základní lidské právo, a sice ochranu jednotlivce proti svévolným zásahům státu do jeho práva na svobodu. Jednotlivá ustanovení pod písmeny a) až f) čl. 5 odst. 1 obsahují taxativní seznam přípustných důvodů, na základě kterých může být osoba zbavena svobody, přičemž žádné omezení svobody nelze považovat za zákonné, pokud jej nelze podřadit pod některý z těchto důvodů. Jedna z výjimek, zakotvená pod písm. f), umožňuje státu kontrolovat svobodu pohybu cizinců ve smyslu imigračních kontrol (viz A. a další proti Spojenému království, §162 a 163; Saadi proti Spojenému království, § 43).

129. Článek 5 odst. 1 písm. f) nevyžaduje pro zadržení či zajištění, aby bylo přiměřeně nezbytné, např. pro to, aby bylo jedinci zabráněno spáchat trestný čin nebo uprchnout. Dle druhé věty čl. 5 odst. 1 písm. f) je ospravedlnitelné jakékoliv zbavení svobody za předpokladu, že probíhá příslušné řízení o vyhoštění či extradici. Nicméně v případě, že tato řízení nebudou vedena řádně, omezení svobody pohybu přestane být dovoleným ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f (viz A. a další proti Spojenému království, § 164).

130. Zbavení svobody musí dále být „zákonné“. V případech, kdy jsou pochybnosti o „zákonnosti“ zadržování, např. vzniká-li otázka o tom, zda byl dodržen soulad s „řízením stanoveným zákonem“, odkazuje Úmluva zejména na vnitrostátní právo a zakládá povinnost dodržet hmotná a procesní pravidla stanovená vnitrostátním právem. Dále stanoví požadavek, aby jakékoliv zbavení svobody bylo v souladu se smyslem a účelem článku 5, jímž je ochrana proti svévoli. Smyslem čl. 5 odst. 1, dle kterého jakékoliv zbavení svobody musí být provedeno „v souladu s řízením stanoveným zákonem“, je zejména požadavek, aby každé zatčení či jiné zbavení svobody mělo právní oporu ve vnitrostátním právu. Tato slova ovšem neodkazují pouze na vnitrostátní právo. Vztahují se rovněž k požadavku na určitou kvalitu práva, které musí být v souladu s principem zákonnosti jakožto principem, jež je podstatou všech článků Úmluvy.

131. V daném případě stěžovatelé uvedli, že nebyli zajištěni s ohledem na vyhoštění a že v každém případě jejich zajištění nemělo žádnou oporu ve vnitrostátním právu. Vláda ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelé nebyli zbaveni svobody ve smyslu tureckého práva, ale byli umístěni do daných zařízení ve smyslu § 23 zákona č. 5683 a § 4 zákona č. 5682 v průběhu řízení o vyhoštění.

132. Soud úvodem poznamenává, že zadržování stěžovatelů na policejním velitelství v Hasköy od 23. do 30. 6. 2008 před rozhodnutím Soudu dle článku 39 lze považovat za omezení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění, jelikož Magistrátní soud v Muşu uvedl ve svém rozsudku, že stěžovatelé budou vyhoštěni (viz § 17). Ve spojení s tím se Soud musí dále zabývat otázkou, zda zajištění cizinců mělo skutečně oporu ve vnitrostátním právu.

133. Soud poznamenává, že výše uvedené předpisy, na které odkazuje vláda ve svém vyjádření, stanoví, že cizinci, kteří nemají platné cestovní doklady, nebo kteří nemohou být vyhoštěni, jsou povinni pobývat na místech určených Ministerstvem vnitra. Tato ustanovení se nevztahují na zbavení svobody v kontextu řízení o vyhoštění. Dopadají na pobyt určitých cizinců v Turecku, nikoliv na jejich zajištění. Rovněž neupravují žádné podrobnosti ohledně podmínek pro nařízení a prodloužení zbavení svobody před vyhoštěním, nestanoví ani maximální dobu pro tato zbavení svobody. Soud proto shledává, že zadržování stěžovatelů mezi 23. 6. a 30. 6. 2008 postrádalo dostatečný právní základ.

134. Stejné úvahy lze uplatnit, pokud jde o zajištění stěžovatelů od 30. 6. 2008 do současnosti. Vláda nepředložila žádné tvrzení či podklad, ze kterého by vyplývalo, že zajištění stěžovatelů do dnešního dne se opírá o jasně vymezený zákonný základ ve vnitrostátním právu. Navíc od nařízení předběžného opatření Soudem dle článku 39 dne 30. 6. 2008 vláda nemohla vyhostit stěžovatele, jelikož by se dopustila porušení povinnosti dle článku 34 Úmluvy [viz Gebremedhin (Gaberamadhien) proti Francii, § 73 a 74]. Jakákoliv řízení o vyhoštění stěžovatelů by musela být přerušena s možnými důsledky pro zbavení svobody stěžovatelů s tím spojené. Ustanovení článku 39 nebrání tomu, aby stěžovatelé byli deportováni do jiné země, pokud by byl odůvodněn závěr, že orgány této země je nevyhostí do Íránu či Iráku. Vláda se ovšem ani v tomto směru nevyjádřila.

135. Shrne-li Soud výše uvedené, při absenci zákonného zakotvení řízení týkajícího se nařízení a prodlužování zajištění cizince před vyhoštěním a zakotvení lhůt pro takové zajištění nebylo zbavení svobody, kterému byli stěžovatelé podrobeni, spojeno s přiměřenými zárukami proti svévoli (viz Nasrulloyev proti Rusku, § 77; Chahal proti Spojenému království, § 118; Saadi proti Spojenému království, § 74). Vnitrostátní systém tak neochránil stěžovatele proti svévolnému zbavení svobody, v důsledku čehož nemůže být jejich zajištění považováno za „zákonné“ ve smyslu článku 5 Úmluvy.

Soud tedy dospěl k závěru, že byl porušen čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

C. K souladu s čl. 5 odst. 2

136. Soud zdůrazňuje, že čl. 5 odst. 2 zakotvuje základní záruku, že každá osoba, která byla zbavena svobody, má právo znát důvody pro své zbavení svobody. Toto ustanovení je neoddělitelnou součástí systému ochrany zakotveného v článku 5: v důsledku čl. 5 odst. 2 musí být každá osoba zatčená či jinak zbavená svobody vyrozuměna jednoduchým, neodborným jazykem, kterému lze snadno porozumět, o základních právních a skutkových důvodech pro zatčení, tak aby v případě, že to uzná za vhodné, mohla u soudu napadnout nezákonnost tohoto zatčení ve smyslu čl. 5 odst. 4. Otázku, zda obsah a včasnost poskytnutého vyrozumění byly dostačující, je třeba posuzovat v každém případě individuálně s ohledem na jeho specifické okolnosti. Soud poznamenává, že v daném případě není žádný důvod, proč upřít stěžovatelům právo vyplývající z odstavce 2, jelikož odstavec 4 tohoto článku nečiní žádný rozdíl mezi osobami zbavenými svobody na základě zatčení a na základě zajištění či jiného zbavení svobody (viz Shamayev a další proti Gruzii a Rusku, § 413 a 414).

137. Soud uvádí, že stěžovatelé byli zatčeni dne 21. 6. 2008 a následně byli zadrženi v policejní vazbě. Téhož dne podepsali dokument, podle kterého byli vyrozuměni o důvodech zatčení. Dne 23. 6. 2008 byli shledáni vinnými z nelegálního vstupu. Přesto nebyli z vazby na policejním velitelství propuštěni. Ode dne 23. 6. 2008 do současnosti tudíž nebyli nadále zadržováni z důvodu trestního obvinění, ale v souvislosti s imigrační kontrolou. Soud proto musí posoudit otázku, zda od uvedeného data byli stěžovatelé srozuměni s tímto zajištěním ve smyslu požadavků stanovených čl. 5 odst. 2 Úmluvy.

138. Soud dodává, že vláda byla výslovně požádána, aby se vyjádřila k tomu, zda stěžovatelé byli vyrozuměni o důvodech svého zajištění a předložila příslušné podklady na podporu svého tvrzení. Vláda tak nicméně neučinila. Absence odpovědi vlády i jiného podkladu ve spisu, které by nasvědčovaly tomu, že stěžovatelé byli srozuměni s důvody pro jejich pokračující zajištění, vede Soud k závěru, že důvody zajištění stěžovatelů ode dne 23. 6. 2008 do současnosti jim nikdy nebyly ze strany vnitrostátních orgánů sděleny.

Došlo tedy k porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy.

D. K souladu s čl. 5 odst. 4

139. Soud připomíná, že smyslem čl. 5 odst. 4 je zaručit osobám zatčeným či jinak zbaveným svobody právo na soudní dohled nad zákonností opatření, kterému byly podrobeny (obdobně viz De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, § 76). Zadržené osobě musí být dostupný opravný prostředek zaručující přístup k urychlenému soudnímu přezkumu zákonnosti zbavení svobody. V rámci tohoto přezkumu by mělo být možné v odůvodněných případech dosáhnout propuštění. Existence opravného prostředku ve smyslu čl. 5 odst. 4 musí být dostatečně zakotvena nejen v teorii, ale rovněž v praxi, jinak nebude považováno za dostupné a účinné ve smyslu tohoto ustanovení (obdobně viz Stoichov proti Bulharsku, § 66; Vachev proti Bulharsku, § 71; Chahal proti Spojenému království, § 127).

140. Soud poznamenává, že vláda v tomto ohledu nepředložila žádné vyjádření k danému případu, ze kterého by vyplývalo, že stěžovatelé měli přístup k soudnímu přezkumu zákonnosti jejich zajištění.

141. Soud navíc již výše dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli vyrozuměni o důvodech zbavení jejich svobody ode dne 23. 6. 2008 do současnosti a že jim bylo odepřeno právo na právní pomoc během jejich zajištění na policejním velitelství v Hasköy (viz § 114). Soud uvážil, že tyto skutečnosti samy o sobě vedou k závěru, že právo stěžovatelů odvolat se proti svému zajištění by bylo zcela neúčinné (viz Shamayev a další proti Gruzii a Rusku, § 432). Soud se proto domnívá, že žádost o propuštění, kterou druhý ze stěžovatelů učinil vůči vnitrostátním orgánům, nemůže představovat opravný prostředek splňující náležitosti dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

142. V souladu s tím Soud uzavírá, že turecký právní systém nezajistil stěžovatelům přístup k opravnému prostředku, na základě kterého by mohli dosáhnout soudního přezkumu zákonnosti jejich zajištění ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy (viz S. D. proti Řecku, § 76).

Došlo tedy k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

[§ 143. – 153. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

rozhodl, že v případě vyhoštění stěžovatelů do Íránu či Iráku by byl porušen čl. 3 Úmluvy;

rozhodl, že čl. 13 Úmluvy, ve vztahu k stížnosti dle čl. 3 Úmluvy, byl porušen;

rozhodl, že čl. 5 odst. 1, 2 a 4 byly porušeny.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.