Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 25803/04 a 25817/04

Datum: 30. 6. 2009

Složení senátu: P. Lorenzen, předseda senátu (Dánsko), R. Maruste (Estonsko), K. Jungwiert (Česká republika), R. Jaeger (Německo), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-Lef?vre (Monako), A. Saiz Arnaiz, soudce ad hoc (Maďarsko).

[§ 1. - 7. Průběh řízení před ESLP]

A. Okolnosti případu

8. Prvním stěžovatelem je politická strana Herri Batasuna, založená dne 5. 6. 1986

9. Druhým stěžovatelem je politická strana Batasuna, založená dne 3. 5. 2001

I. Vznik případu

10. Dne 27. 6. 2002 přijal španělský parlament zákon č. 6/2002 o politických stranách (dále jen „ZPS“). Podle jeho důvodové zprávy bylo cílem tohoto zákona rozvést články 1, 6, 22 a 23 Ústavy formou změny a novelizace zákona č. 54/1978 ze dne 4. 12. 1978 o politických stranách, to vše s ohledem na zkušenosti nashromážděné během těchto let a nastolení koherentního a uceleného právního rámce pro politické strany odpovídajícího jejich roli v ustálených demokraciích.

11. Hlavní novinky zavedené novým předpisem byly obsaženy v kapitole II. týkající se organizace, fungování a činnosti politických stran a v kapitole III. zabývající se rozpouštěním politických stran a pozastavení jejich činnosti soudem.

12. Kapitola II. obsahuje základní kritéria umožňující zachování ústavního mandátu, podle něhož organizace a fungování politických stran musí být demokratické a jejich aktivity svobodné při dodržování Ústavy a zákona. Čl. 9 zákona zaručuje dodržování demokratických zásad a lidských práv stranami. Za tímto účelem zákon detailním způsobem formuluje jednání jdoucí proti těmto zásadám. Podle důvodové zprávy zákon vychází ze zásady, že každý záměr či cíl je v souladu s Ústavou do té míry, kdy chrání před jednáním poškozujícím demokratické zásady a základní práva občanů. Účelem zákona není zákaz obrany idejí či doktríny uvádějící v soulad svobodu a pluralitu s dodržováním lidských práv a ochranou demokracie. Podle důvodové zprávy je k rozpuštění politických stran vyžadováno časté opakování nakumulovaných skutečností nevyvratitelným způsobem prokazujících jednání v příkrém rozporu s demokratickými pravidly a poškozující ústavní hodnoty, demokracii a práva občanů. Za tímto účelem čl. 9 odst. 2 písm. a), b) a c) jasně stanovují hranici mezi organizacemi, které chrání ideje a programy takové, jaké jsou při starostlivém dodržování demokratických metod a zásad, a těmi, které svou politickou činnost zakládají na tichém souhlasu s násilím, politické podpoře teroristických organizací či porušování práv občanů nebo demokratických zásad.

13. Kapitola III. obsahuje důvody umožňující rozpuštění politických stran či soudní pozastavení jejich činnosti, stejně jako pravidla procesní. V tomto ohledu zákon na základě čl. 61 zákona o moci soudní (dále jen „ZMS“) uděluje „speciálnímu senátu“ Nejvyššího soudu pravomoci k rozpuštění politických stran. Dále pak zákon upravuje zvláštní typ řízení, přednostní a pouze jednostupňový, který může zahájit pouze státní zástupce či vláda z vlastní iniciativy či na žádost Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Předpokládaná procedura podle důvodové zprávy k ZPS uvádí do souladu právní jistotu a právo na obhajobu s nezbytnou rychlostí a dodržováním rozumných lhůt. Rozsudek vydaný Nejvyšším soudem se může stát pouze předmětem stížnosti na právní ochranu podávanou k Ústavnímu soudu. Článek 12 uvádí účinky soudního rozpuštění politické strany. Poté, co je rozsudek oznámen, musí dotčená strana ukončit veškeré své aktivity. Dále je pak zakázáno zakládat politická uskupení či používat jinou již existující stranu k pokračování v činnostech strany prohlášené jako nezákonnou a zrušenou. Za účelem posouzení této kontinuity se Nejvyšší soud opírá o existenci „podstatné podobnosti“ mezi strukturou, organizací a fungováním stran či dalšími důkazními prostředky jako je totožnost jejich členů či vůdců, jejich prostředky financování nebo podpory násilí a terorismu. Majetek zrušených politických stran je zlikvidován a převeden do státního rozpočtu pro sociální a humanitární účely.

14. ZPS byl v Úředním věstníku publikován dne 28. 10. 2002 a vešel v účinnost následujícího dne.

II. Řízení o rozpuštění stěžovatelů

15. Události daného případu tak, jak byly stranami vyloženy, lze shrnout následujícím způsobem.

1. Ustanovení stěžovatelů jako politických stran

16. Politická organizace Herri Batasuna byla založena jako volební koalice a účastnila se všeobecných voleb konaných dne 1. 3. 1979 (první volby ve Španělsku po vstupu Ústavy z roku 1978 v účinnost). Dne 5. 6. 1986 byla Herri Batasuna zapsána do seznamu politických stran vedeného na ministerstvu vnitra.

17. Následně po odsouzení dvaceti tři členů národního vedení Herri Batasuny rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1997 k trestům odnětí svobody pro zločinné spolčení, byla dne 2. 9. 1997 založena Euskal Herritarrok (dále jen „EH“) tak, aby se představila v baskických volbách, které se konaly dne 25. 10. téhož roku, nejprve jako sdružení voličů a později jako politická strana.

18. Dne 3. 5. 2001 dodala stěžující si strana Batasuna do rejstříku politických stran dokumenty potřebné pro její zápis jako politické strany.


2. Žaloba na protiústavnost ZPS podaná autonomní vládou Baskického státu

19. Dne 27. 9. 2002 podala autonomní vláda Baskického státu žalobu na protiústavnost ZPS a zejména jeho čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 5 odst. 1, 6 a 9, kapitoly III. (čl. 10 a 12) a odstavce 2 přechodného ustanovení.

20. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2003 Ústavní soud prohlásil zákon za souladný s ústavou. Jelikož se dokonce jednalo o zákon předpokládající rozpuštění politických stran a jeho účelem podle baskické vlády bylo „tzv. zavedení modelu vojenské demokracie, na základě které jedno z omezení uložené politickým stranám spočívalo v nezbytnosti akceptovat určitý politický režim či systém jdoucí nad rámec dodržování ústavních předpisů“, vrcholný soudní orgán upřesnil následující:

„Žalující vláda zakládá předchozí tvrzení na odkazech obsažených v různých odstavcích čl. 6, 9 a 10 ZPS, na „ústavních hodnotách vyjádřených v ústavních zásadách a lidských právech“ (čl. 9 odst. 1), na „demokratických zásadách“ (čl. 6 a čl. 9 odst. 2), na „svobodě“ a „demokratickém systému“ [čl. 9 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 písm. c)] a na „ústavním pořádku“ a „občanském smíru“ [čl. 9 odst. 2 písm. c)]. Navzdory skutečnosti, že tyto odkazy mají právní význam pouze v kontextu celého ustanovení, které je obsahuje v každém případě, a že dané ustanovení samo musí být vyloženo v kontextu celého zákona i právního řádu, je třeba uznat, jak to potvrzuje i baskická vláda, že náš ústavní řád nepovoluje model „vojenské demokracie“ tak jak jej vnímá, tedy model, v němž je prosazován nejen respekt, ale i pozitivní přístup k nastolenému řádu a na prvním místě k Ústavě. … Napadený zákon nikterak tento model demokracie nepřipouští. Podle důvodové zprávy vychází ze zásady rozlišení na ideje a cíle politickou stranou proklamované na jedné straně a její činností na straně druhé a zdůrazňuje, že „samotné cíle výslovně zmíněné jsou ty, jež dávají příčinu k spáchání trestného činu“ s tím, že „každý projekt či cíl je považován za souladný s Ústavou s výhradou případů, kdy je obhajován prostřednictvím činnosti porušující demokratické zásady a základní práva občanů“. V důsledku toho pokud jde o aspekt, který nás v tomto případě obzvlášť zajímá, zákon přesně považuje za příčinu prohlášení nezákonnosti každé „chování“, to znamená jednání politických stran, které svou činností a nikoli prostřednictvím cílů figurujících v jejich programech nenaplňuje požadavky čl. 6 Ústavy, který daný zákon pouze upřesňuje.

… Zadruhé, a to zejména, je zjevné, že zásady a hodnoty v zákoně vyjmenované mohou být pouze ty, které Ústava zná, a že jejich obsah a rozsah závisí na smyslu vyplývajícím z celkového výkladu ústavních norem. Takto mohou být v našem systému „demokratické principy“ pouze zásadami vlastními demokratickému řádu vycházejícího z institucionální a normativní soustavy pravidel, jejichž konkrétní fungování vyúsťuje v systém mocí, práv a rovnováhy, který dává vzniknout variaci demokratického modelu, jež není rozdílný od toho, který Ústava účinně bere za svůj, když vytváří ze Španělska sociální a demokratický právní stát ( čl. 1 odst. 1 Ústavy).“

21. Co se týče údajného zásahu do základních práv ideologické svobody, svobody podílení se na věcech veřejných, projevu a informací z důvodu, že ustanovení zákona, jmenovitě určité případy výrazů uvedených v čl. 9 odst. 3 (např. tichý souhlas) jsou věnována „vojenské demokracii“, Ústavní soud prohlašuje následující:

„… je třeba předběžně přistoupit k popisu systému, který zavádějí první tři odstavce článku 9 ZPS. První odstavec neodkazuje na samotný pozitivněprávní odkaz, nýbrž na pouhé dodržování ústavních hodnot, tedy respekt, který musí strany prokázat při výkonu své činnosti a který je v souladu s nejširší ideologickou svobodou. Druhý odstavec uvádí, že stranu lze prohlásit za nezákonnou, pouze „pokud její činnost poškozuje demokratické zásady, zejména pokud je jejím cílem poškozovat či zničit svobodu či bránit nebo odstraňovat demokratický systém za použití jakéhokoli z jednání dále popsaných, použitého opakovaně a závažným způsobem.“ Konečně jsou pod písmeny a), b) a c) vyjmenovány obecné podmínky, při jejichž splnění musí být strana, s ohledem na své jednání, prohlášena za nezákonnou. … Pokud jde o odstavec 3 článku 9 ZPS, chybná formulace jeho úvodu může vést k závěru, že jednání zde vyjmenovaná doplňují ta popsaná v předchozím odstavci a že tedy musí být vykládána samostatně. Nehledě k předchozímu, výklad těchto dvou ustanovení z celkového hlediska i celého článku, který je obsahuje, ukazuje, že jednání popsané v čl. 9 odst. 3 podává všeobecné rysy uvedené v odstavci 2 stejného článku. Chování vyjmenované v čl. 9 odst. 3 zákona zakládají pouze specifikaci či upřesnění hlavních obecně formulovaných případů nezákonnosti v čl. 9 odst. 2 zákona. Individuální výklad a aplikace těchto druhů jednání lze provést pouze na základě okolností uvedených v čl. 9 odst. 2.

Takto, i když Ústavnímu soudu nenáleží určit, zda pouhé neodsouzení [za teroristické akce] lze vyložit či nikoli jako tichou podporu terorismu, je jasné, že legitimitu teroristických činů či omluvu nebo minimalizaci jejich nedemokratického významu a poškozování základních práv v sobě zahrnujících lze provést za určitých podmínek implicitně formou průkazného jednání. Je tudíž v tomto případě nadmíru jasné, že nelze hovořit o zásahu do svobody projevu. Obecně lze prohlásit stejnou věc i v případě čl. 10 odst. 2 písm. c) ZPS: ,pokud jeho jednání opakovaně a závažným způsobem poškozuje demokratické zásady či poškozuje a ničí systém svobody nebo narušuje či odstraňuje demokratický systém, a to jednáním uvedeným v čl. 9.“ Mimoto je v tomto ohledu třeba upřesnit, že toto ustanovení se omezuje na politické strany a nerozšiřuje se nikterak na jejich předmět a cíle. V důsledku toho samotnými slovy tohoto ustanovení rozpuštěním politické strany je stižen pouze ten subjekt, který se svým jednáním a nikoli svou ideologií snaží účinně a skutečně „poškodit a zničit systém svobody.‘

22. Pokud jde o míru, s níž baskická vláda napadla přiměřenost opatření spočívající v rozpuštění podle zákona, Ústavní soud odpověděl takto: „… žádné z jednání popsaných v čl. 9 ZPS nemůže izolovaně vést k rozpuštění strany; aby k tomu oficiálně došlo, je potřeba, aby k danému jednání došlo opakujícím se a závažným způsobem‘ tak, jak to předvídá čl. 9 odst. 2. Zadruhé je potřeba připomenout, že existence strany, která svou činností spolupracuje či podporuje teroristické násilí nebo ohrožuje životaschopnost pluralitního řádu vyhlášeného ústavou, představuje nebezpečí, proti němuž se zdá být jako jediné možně řešení použití sankce ve formě rozpuštění za účelem nápravy narušeného právního řádu. Konečně je namístě uvést, že článek 6 Ústavy obsahuje definici pojmu politické strany; podle Ústavy lze za stranu považovat pouze takový subjekt, který je výrazem politické plurality. Důsledkem toho je z ústavněprávního pohledu naprosto přijatelné, aby strana napadající svou činností pluralitu a úplně či částečně ohrožující životaschopnost demokratického pořádku byla rozpuštěna. Stejným myšlenkovým postupem Soud dospěl k závěru, že i když musí být míra posuzovací volnosti států v případě rozpouštění politických stran omezená, je-li pluralita idejí a stran vlastní demokracii v ohrožení, může stát zabránit realizaci či pokračování takového politického záměru v počátku tohoto nebezpečí [Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku].

… nestačí prohlásit existenci pouze jednoho ze zákonem definovaných jednání. Naopak je třeba, aby k tomuto jednání docházelo „opakovaným a závažným způsobem“ (čl. 9 odst. 2) či „ opakováním a nashromážděním“ (čl. 9 odst. 3). … I když tato jednání budou s konečnou platností zvláště závažná, tak sama jsou považována za příčiny rozpuštění ta, jenž ozřejmují zřejmý nesoulad s mírovými a právními prostředky vlastní procesu účasti na politice, pro který Ústava požaduje kvalifikovanou součinnost politických stran. … Kritéria stanovená judikaturou Soudu v oblasti rozpouštění politických stran jsou tedy dodržena [Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku; Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku; Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku; Yazar a další proti Turecku; Dicle pour le Parti de la Démocratie (DEP) proti Turecku] do té míry, že podmínky souladu s Úmluvou jsou plně dodrženy a to: a) zákonné vyjmenování důvodů rozpuštění (toto kritérium je evidentně posuzovanými normami dodrženo, jelikož jsou pozitivně právně upravena); b) legitimita sledovaného cíle (který, jak jsme viděli, není v daném případě jiný než ochrana demokratických procesů politické účasti zprostředkující vyloučení jakékoli společenské jednotky postavené naroveň straně vykonávající činnosti, jež jsou v nesouladu s definicí politické strany obsažené v Ústavě); a c) charakter „nezbytnosti v demokratické společnosti“ rozpuštění (tedy to, co bylo prokázáno v rámci předchozí analýzy konkrétních důvodů rozpuštění uvedených v zákoně).

Pravidelné umísťovaní odsouzených teroristů uvnitř vedení či na volební kandidátce může vytvořit výraz solidarity s metodami teroru, což jde proti požadavkům, které Ústava ukládá každé politické straně. Jinak skutečnost, že tuto okolnost lze posuzovat pouze, pokud odsouzení „veřejně neodmítli cíle a prostředky terorismu“, nelze vykládat jako povinnost odsoudit jejich dřívější činnost. Dané ustanovení [čl. 9, odst. 3 písm. c)] lze aplikovat pouze do budoucnosti a na politické strany mající ve svém čele či kandidátce odsouzené osoby a pokládá za důvod pro rozpuštění pravidelné využití osob, o nichž se lze důvodně domnívat, že jsou nakloněny metodám teroru a nikoli na ideje a programy, jež mohou případně usilovat o využití teroristických organizací. …“

23. Konečně, pokud jde o stížnost vztahující se k zásadě zákazu retroaktivity podanou baskickou vládou uvedenou v čl. 9 odst. 4 a v odstavci 2 přechodného ustanovení ZPS, soud se vyjádřil následujícími slovy:

„Za účelem použití článku 9 odst. 4 ZPS obsahujícího výčet znaků, které lze brát v úvahu při posuzování a kvalifikaci skutečností schopných vyvolat zrušení politické strany, výše uvedený odstavec pokládá za neslučitelné se zákonem ,založení, v době okamžitě před nebo vzápětí po vstupu zákona v platnost, politické strany pokračující či následující aktivity jiné strany s jediným cílem, a to vyloučit použití posledně jmenovaného ustanovení tohoto zákona‘. Tak, jak je koncipováno, si toto ustanovení nikterak nenárokuje, aby bylo kvalifikováno jako neústavní do té míry, kdy je naprosto zřejmé, že má výhradně za cíl umožnit použití článku 9 odst. 4 ZPS ,na činnosti vykonávané po vstupu v účinnost tohoto zákona‘, jak to zdůrazňuje samo posuzované ustanovení. To ve skutečnosti v žádném případě nepředpokládá možnost posuzovat činnosti a jednání před účinností ZPS, jelikož zákon pokládá za určující pouze ta následující po jeho vstupu v účinnost.

Jinak řečeno, výslovným zněním zákona rozdílné důvody, které mohou případně zavdat příčinu k rozpuštění strany lze vzít v úvahu pouze od počátku účinnosti zákona. Činnosti zkoumané odděleně jako ,kontinuální a opakující se‘, jak zmiňuje čl. 9 odst. 4 a na nějž odkazuje přechodné ustanovení, následují po vstupu ZPS v účinnost. Tímto způsobem za účelem určení smyslu těchto činností a kvalifikace významu s ohledem na celkové chování dané strany (pouze k těmto účelům, neboť vzít do úvahy chování předcházející účinnosti zákona k odůvodnění prohlášení nezákonnosti by bylo protiústavní do té míry, kdy by narušovalo zásadu zákazu retroaktivity stanovené čl. 9 odst. 3 Ústavy), je ovšem možné vzít do úvahy to, co zákon nazývá ,průběh‘ (čl. 9 odst. 4), který může zahrnovat jednání předcházející účinnosti zákona, což nemůže být nikterak považováno za případ zákazu retroaktivity zakázané Ústavou“.

24. Ústavní soud rovněž odmítl stížnosti týkající se zásady ne bis in idem , nedostatku předvídatelnosti, singulární povahy zákona, zvláštnosti soudního řízení, stejně jako tvrzení týkající se režimu zakládání politických stran a jejich zápisu do seznamu. V důsledku toho zamítl opravný prostředek s upřesněním v bodě 23 odůvodnění, že články 3.1, 5.1, 9.2 a 3, stejně jako odstavec 2 jediného přechodného ustanovení „jsou ústavní pouze v případě, pokud [byly] vykládány pomocí pojmů uvedených v bodech 10, 11, 12, 13, 16, 20 a 21 odůvodnění tohoto rozsudku“.

25. Vláda autonomního společenství Baskického státu následně podala stížnost k Soudu (č. 29134/03), která byla dne 3. 2. 2004 prohlášena za nepřijatelnou pro nesoulad ratione personae.

3. Řízení vedoucí k rozpuštění stran stěžovatelů

26. V mezičase prohlásil dne 26. 8. 2002 vyšetřující soudce č. 5 u Audiencia Nacional v rámci trestního stíhání pro trestný čin nezákonného sdružování (čl. 515 trestního zákona) pozastavení činnosti Batasuny a uzavření místních organizací, jež by mohly využívat Herri Batasuna a Batasuna, na tři roky. Stejné opatření využil i v případě strany EH, která není v postavení stěžovatele před Soudem.

27. Dne 2. 9. 2002 právní zástupce státu jménem španělské vlády a za účelem splnění dohody přijaté radou ministrů podal k Nejvyššímu soudu žalobu na rozpuštění politických stran Herri Batasuna, EH a Batasuna s odůvodněním, že porušily nový ZPS, neboť opakovaně prováděly činnosti nevyvratitelným způsobem prokazující jednání porušující demokracii a ústavní hodnoty, demokratické zřízení a práva občanů.

28. Ve stejný den podal rovněž generální prokurátor k Nejvyššímu soudu žalobu vedoucí k rozpuštění politických stran Herri Batasuna, EH a Batasuna, a to v souladu s čl. 10 a násl. ZPS. Požadoval, aby byly tyto strany prohlášeny za nezákonné a vyškrtnuty ze seznamu politických stran, stejně jako okamžité ukončení jejich činnosti a rozšíření účinku zákona na jakoukoli nově založenou stranu pohrdající zákonem či následující výše uvedené strany, likvidaci jejich majetku a jejich zrušení v souladu s čl. 12 odst. 1 ZPS.

29. Dne 10. 3. 2003 požádala Batasuna o položení předběžné otázky týkající se neústavnosti ZPS k Ústavnímu soudu, neboť se domnívala, že zákon ve svém celku a zejména několik jeho článků porušují právo na svobodu sdružování, projevu, myšlení, zásady právní jistoty a zákazu retroaktivity trestních zákonů méně příznivých, zásady proporcionality a ne bis in idem , či právo účastnit se věcí veřejných.

30. Jednomyslným rozsudkem ze dne 27. 3. 2003 odmítl Nejvyšší soud podat předběžnou otázku v dané věci Ústavnímu soudu s připomínkou, že námitky vznesené Batasunou, pokud jde o ústavnost ZPS, již byly posouzeny a rozsudkem Ústavního soudu dne 12. 3 téhož roku zamítnuty. Ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší soud prohlásil strany Herri Batasuna, EH a Batasuna za nezákonné a rozhodl o jejich rozpuštění s odůvodněním, že odpovídaly strategii „taktického oddělení“ terorismu. Považoval za prokázané, že mezi třemi posuzovanými stranami existovalo zásadní propojení, stejně jako to, že mezi těmito třemi a teroristickou organizací ETA, že šlo tedy o „tři uskupení v podstatě se stejnou ideologií … a navíc úzce kontrolované výše uvedenou teroristickou organizací“ a dospěl k závěru, že existoval „jediný reálný subjekt, a to teroristická organizace ETA, jež se ukrývala za zdání rozmanitosti právnických osob založeným v různé době v souladu s „operativním následnictvím“ předběžně touto organizací koncipovaným“. Své rozhodnutí založil na čl. 9 odst. 2 a 3 ZPS. Přistoupil rovněž v souladu s čl. 12 odst. 3 písm. c) stejného zákona k likvidaci majetku těchto stran.

31. Ve svém rozsudku Nejvyšší soud poznamenal, že pokud byly politické strany založeny na hlavním základě politické plurality, tak jejich činnost a obrana jejich záměrů měly probíhat za dodržování zákonnosti a demokratických prostředků. Zejména nelze tolerovat jejich činnost směřující k porušování a omezování základních práv jiných. Nejvyšší soud odkázal na španělský ústavní systém, který podle něj nezaložil model „vojenské demokracie“, na rozdíl od jiných právních systémů, kde jedinou podmínkou pro vyjádření rozdílnosti bylo dodržování práv jiných. Připomněl, že ZPS uznává, že každý projekt či cíl je v souladu s Ústavou s výjimkou případu, kdy je „obhajován prostřednictvím činnosti porušující demokratické zásady a základní práva občanů“. V tomto ohledu samotná „činnost“ politických stran vyjádřená souborem „jednání“ proklamovaných závažným a opakujícím se způsobem byla s to způsobit prohlášení strany za nezákonnou v souladu s tímto zákonem. Podle Nejvyššího soudu v dané věci výzvy k násilí ospravedlňující omezování svobody daných stran vycházely z vědomého rozdělení úkolů mezi terorismus a politiku, jelikož ETA pojímala „odůvodnění nezbytnosti terorismu jako jednu z funkcí“ zasvěcené straně Herri Batasuna.

32. Nejvyšší soud se s vědomím historického a sociálního kontextu boje proti terorismu v Evropě domníval, že teroristická organizace ETA a její satelitní organizace, Koordinadora Abertzale Sozialista (dále jen „KAS“), řídily stranu Herri Batasuna od samotného začátku. K tomuto závěru dospěl tak, že jej založil na důkazech prokazujících existenci hierarchických vazeb mezi třemi organizacemi do té míry, že KAS, jako organizace pověřená organizací ETA, kontrolovala a účastnila se na procesu dosazování špiček odpovědných ve straně Herri Batasuna a jejich nástupců (EH a Batasuna). Ve skutečnosti podle Nejvyššího soudu bylo založení strany Herri Batasuna odpovědí na iniciativu ETY zaměřenou na postup vedoucí k „organizačně-strukturálnímu rozštěpení“ na vojenské a masové činnosti, což dospělo až k „jasně hierarchické podřízení“ posuzovaných stran teroristické organizaci ETA. V tomto ohledu se interní dokument organizace KAS vyjadřoval následujícím způsobem:

„KAS … pojímal ozbrojený boj jako mezičlánek boje mas a institucionálního boje, přičemž posledně jmenovaný zabezpečovali předchůdci, což představovalo hlavní výhodu a revoluční triumf; boj mas rovněž vyžadoval historické spojení Lidové jednoty, jehož současnou konkrétní formu představuje Herri Batasuna …“

33. Pokud jde o „operativní následnictví“ zjištěné mezi třemi politickými stranami prohlášenými za nezákonné, Nejvyšší soud se opíral o časovou shodu u osob zajímajících odpovědné posty v těchto třech organizacích, zejména u jejich mluvčího A. O., stejně jako členy různých parlamentních skupin. Rovněž vzal do úvahy existenci místních základen společných daným stranám. Pokud jde o vazby mezi stěžujícími si stranami a teroristickou organizací ETA, Nejvyšší soud odkázal na odsouzení několika jejich členů, jmenovitě jejich mluvčího A. O., pro trestné činy spojené s terorismem.

34. Nejvyšší soud se domníval, že níže uvedený důkazní materiál, časově následující po vstupu ZPS v účinnost, prokázal, že stěžující si politické strany tvořily nástroj teroristické strategie organizace ETA:

– dne 3. 7. 2002 odmítla strana Batasuna ustanovit zástupce do baskického parlamentu, který se zabývá situací a potřebami obětí terorismu, jelikož to považovala za „politické, formální a podjaté“;

– k rozhodnutí hlavního vyšetřujícího soudce č. 5 při Audiencia Nacional, kterým byla Batasuna prohlášena občanskoprávně odpovědná za škodu způsobenou během násilné městské potyčky (kale borroka) její mluvčí A. O. vybídl baskický lid k „energické“ odpovědi na „tuto novou agresi“ obviňujíc výše uvedené rozhodnutí z nastolení „závažných a nedemokratických poměrů“;

– dne 7. 7. 2002 A. O. při příležitosti uctění památky bitvy na hoře Albertia z roku 1936 prohlašoval následující:

„Musíme pokračovat v práci a boji, a to buď legálně nebo v ilegalitě. Jistá je skutečnost, že naše ruce se netřesou, neboť se nacházíme v historickém kontextu, kdy musíme zahájený proces učinit nezvratným.“

– dne 13. 7. 2002 se starosta města Lezo a radní za stranu Batasuna zúčastnil manifestace na podporu teroristů příslušejících k organizaci ETA a žijících ve Venezuele;

– J. I., lokální mluvčí Batasuny během shromáždění konaného dne 16. 7. 2002 před vedením radnice v San Sebastianu vysvětloval, že cílem této manifestace je sdělit státním orgánům, že „by se neměly beztrestně pohybovat po Euskal Herria“;

– dne 19. 7. 2002 J. E. B., mluvčí Batasuny na radnici ve Vitoriu, upřesnil, že tato strana „neusiluje o to, aby ETA zastavila zabíjení, nýbrž aby Euskal Herria nepocítila žádný druh násilí a aby ti, kteří jej konají, přestali existovat“;

– Batasuna odmítla během městského plenárního zasedání dne 30. 7. 2002 odsoudit výhružnou akci namířenou proti radním Baskické socialistické strany (PSE-EE) na radnici v Amorebietě;

– starosta a předseda komise lidských práv na radnici v Ondarroa, L. A. a A. A., členové Batasuny, během tiskové konference konané dne 2. 8. 2002 k případnému vydání K. B., člena organizace ETA odsouzeného ve Francii, do Španělska podpořili posledně jmenovaného a „všechny ty, kteří se nacházejí ve stejné situaci“;

– Batasuna a její předáci odmítli odsoudit atentát ze Santa Pola ze dne 4. 8. 2002, během něhož zemřely dvě osoby; k tomuto tématu A. O. během tiskové konference v Pamploně tuto událost kvalifikoval jako „bolestný důsledek“ neřešení „politických konfliktů“ v Baskicku; obvinil předsedu španělské vlády [kterým byl v dané době J. M. Aznar], že je „hlavním zodpovědným“ toho, „co přichází v daný moment a co může následovat v budoucnu“;

– na radnicích pod vedením Batasuny a na internetovém portálu této strany figuroval anagram „Gestoras Pro-Amnistía“, organizace prohlášené hlavním vyšetřujícím soudcem č. 5 při Audiencia Nacional za nezákonnou a zapsané na Evropské listině teroristických organizací (společný postoj Evropské rady č. 2001/931/PESC);

– během manifestace svolané Batasunou, která se konala dne 11. 8. 2002 v San Sebastianu, v jejímž čele byli vedoucí představitelé této strany A. O., J. P. a J. A., kteří provolávali slogany podpory vězňům ETY, výhružné výrazy jako „borroka da bide bakarra“ (boj je jedinou cestou), „zuek faxistak zarete terroristak“ (vy, fašisti, vy jste opravdoví teroristi) či „gora ETA militarra“ (ať žije vojenská ETA);

– ve dnech 12. a 14. 8. 2002 byly fasády radnic vedených Batasunou plné plakátů na podporu terorismu či na podporu těch, kteří jej provádí, v narážce na převoz „baskických vězňů zpět do Baskicka“, stejně jako fotek některých z teroristů;

– A. O. během tiskové konference Batasuny konané dne 21. 8. 2002 v Bilbau kritizoval „genocidní strategii španělského státu“ a prohlašoval, že baskický lid se „zorganizuje“ a bude „bojovat“ za to, aby již nikdy „malý španělský fašista“ Baskům nediktoval, jaké má být jejich zřízení; rovněž varoval vládu a Autonomní společenství Baskického státu (vládní nacionalistická koalice ), že pokud by se účastnili na ukončení jejich politických mandátů, tak by to vyvolalo „nežádoucí scénář“; tyto výroky byly den nato v médiích interpretovány jako „hrozba baskické výkonné moci“;

– J. U., zástupce Batasuny v baskickém parlamentu, dne 23. 8. 2002 během rozhovoru pro noviny Egunkaria potvrdil, že „ETA není pro ojedinělý ozbrojený boj, nýbrž [že je] organizací, která vidí jako nezbytnost použít veškeré prostředky k tomu, aby čelila státu“;

– J. P. během sněmu Batasuny konaného dne 23. 8. 2002 v Bilbau po manifestaci organizované touto stranou proti svému rozpuštění obvinil vedení baskické nacionalistické strany z nedostatku „národní důstojnosti“ z důvodu, že dodržují španělské zákony; rovněž podnítil účastníky „vyjít do ulic s odhodláním odpovědět“.

– radnice vedené posuzovanými stranami hájily teroristické aktivity, jak to dosvědčuje skutečnost, že dva teroristé z organizace ETA byli prohlášeni radnicemi v Legazpia a Zaldivia čestnými občany (hijo predilecto);

– od 29. 6. 2002 používali představitelé Batasuny na radnicích ve Vitoria a Lasarte-Oria vůči nenacionalistickým stranám nátlaku, což vytvořilo prostředí občanské konfrontace;

– radnice řízené Batasunou zveřejnily plakáty a graffity podněcující k boji proti státu, osobám představujícím státní moc či jiným politickým stranám nebo členům těchto stran, jmenovitě předsedovi španělské vlády a šéfům Lidové strany a Španělské socialistické strany;

– po účinnosti ZPS sledovaly tři dané strany stejnou strategii politického doplnění teroristické organizace ETA v rámci režimu „operativního nástupnictví“ těchto stran.

35. Na základě výše uvedených důkazů Nejvyšší soud dospěl k názoru, že aktivity stěžujících si politických stran vyjádřené souhrnem skutků odpovídajících strategii předdefinované teroristickou organizací ETA měly povahu „doplňovat a politicky podporovat akci teroristických organizací za účelem dosažení svých cílů spočívajících v ochromení ústavního pořádku či narušení občanského smíru“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) ZPS. Takto jednání vytýkané stěžovatelům spadá do případů uvedených v článku 9 odst. 3 písm. a), b), d), f) a h) tohoto zákona. Zaprvé některá z výše uvedených jednání jako manifestace Batasuny v San Sebastianu doprovázená skandováním sloganů na podporu organizace ETA bylo možné kvalifikovat jako výslovnou politickou podporu terorismu. Z jiných skutků jako odmítnutí strany Batasuna a jejich vůdců odsoudit atentát v Santa Pola ze dne 4. 8. 2002 byl zaměřen k „omluvě teroristických akcí a minimalizaci jejich významu a k porušování dotčených základních práv“. V tomto ohledu Nejvyšší soud upřesnil následující:

„Nelze z ústavněprávního pohledu tolerovat existenci politických stran, které se pojmově nestaví jasně a jednoznačně k teroristické činnosti či které projevujíc kalkulovanou dvojznačnost se snaží systematicky skrývat nechuť odmítnout vlastní kriminální činy, byť formálně litují jejich důsledků, avšak bez zahrnutí jediného slova kritického posouzení barbarského postoje těch, kteří je podněcují opírajíce se o násilí k splnění svých cílů.

...


Pro účely tohoto sporu strategicky a systematicky opakované mlčení politické strany s ohledem na teroristickou činnost lze z pohledu politického a ústavního vykládat pouze jako její jasné znamení ,opomenuté schvalování‘ či ,implicitní schvalování‘, tedy jako přizpůsobení se tvrzením pachatelů trestných činů a tiché uznání násilí jako způsobu, jak dosáhnout stanovených cílů, kterých lze v našem ústavním systému nezbytně dosáhnout pouze mírovými prostředky.“

36. Zadruhé se Nejvyšší soud domníval, že ostatní jednání vytýkané stěžující si straně jako používání nátlaku na představitele nenacionalistických stran na radnicích ve městech Vitoria a Lasarte vytvořilo prostředí občanské konfrontace směřující k zastrašení těch, kteří se stavěli proti terorismu a zbavení jejich svobodného přesvědčení.

37. Dále se Nejvyšší soud domníval, že jednání jako veřejná prezentace vězňů organizace ETA jako politických vězňů či používání anagramů „Gestoras Pro-Amnistía“ dokazují, že dané strany převzaly symboly ztotožňující s terorismem nebo násilím. Konečně podotknul, že stěžující si strany se rovněž účastnily činností, jejichž předmětem bylo vzdávat poctu teroristickým činům.

38. Nejvyšší soud při svém posuzování nezbytnosti a přiměřenosti rozpuštění stěžujících si stran připomněl, že vzal v úvahu text Úmluvy stejně jako judikaturu Soudu, která nutně provází výklad základních ústavních práv dle čl. 10 odst. 2 Ústavy. Domníval se, že ve světle častého odvolávání se na násilí pocházejícího od stěžujících si stran, kde osvědčoval výše uvedené důkazy, bylo nařízení jejich rozpuštění odůvodněné z pohledu ochrany základních práv druhých „nezbytnou součástí demokracie“. Nejvyšší soud zejména odkázal na rozsudek Soudu ve věci Refah Partisi do té míry, že stanovil opravdovou právní povinnost distancovat se od všech dvojsmyslných či málo jasných odkazů na použití násilí stranami usilujícími vykonávat funkce v demokratické společnosti (ibidem, bod 131). Zejména zdůraznil, že vyzývání k násilí se v tomto případě zdá být výslovnější než v citovaném tureckém případě.

4. Stížnost na právní ochranu před Ústavním soudem

39. Strany Batasuna a Herri Batasuna podaly k Ústavnímu soudu proti rozsudku Nejvyššího soudu dvě stížnosti na právní ochranu.

40. Zaprvé si stěžovaly na podjatost předsedy Nejvyššího soudu, soudce zpravodaje ve věci rozpuštění daných politických stran, který byl zároveň předsedou Valné soudcovské rady, tedy orgánu připravujícího příznivou zprávu k přípravě návrhu posuzovaného zákona. Kumulace funkce soudní a konzultační na jednu osobu podle nich v sobě zahrnuje ztrátu objektivní nestrannosti. Batasuna se v tomto ohledu dovolává článku 24 odst. 2 Ústavy (právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem).

41. Stěžovatelé se dále dovolávali porušení práva na spravedlivý proces, co se týče všech záruk, na nichž bylo rozpuštění Batasuna založené, mezi jinými na předpokládané chování některých městských radních v Zaldibii a Legazpii, kteří jmenovali čestnými občany (hijo predilecto) jednoho domnělého a jednoho dalšího člena organizace ETA. Ti byli odsouzeni a jejich trest zahlazen, což bylo bez námitek zjištěno, avšak stěžovatelé se nemohli bránit proti obviněním, jelikož fáze řízení, v níž bylo možné předkládat nové důkazy, skončila.

42. Dovolávali se rovněž porušení zásady presumpce viny, pokud jde o skutečnosti prokázané v rozsudku Nejvyššího soudu na základě ojedinělé tiskové informace. Dále na to, že Batasuně a jejím členům bylo přičteno chování příslušející jiné politické formaci, a to EH. Dále pak rozsudek ze dne 27. 3. 2003 považoval za prokázané, že Batasuna byla založena na základě dohody mezi funkcionáři Herri Batasuny a organizace ETA, a že Herri Batasuna, EH a Batasuna ve skutečnosti odpovídaly jediné organizaci, jenž byla brána tak, že propůjčuje určité funkce od ETY a jedná pod jejím vedením. Tato tvrzení jsou založena na dokumentech, které nelze považovat za průkazné a na výpovědích svědků-expertů závislých na španělské vládě.

43. Konečně se stěžující strany domnívají, že jejich rozpuštěním bylo porušeno jejich právo na svobodu projevu, myšlení a sdružování.

44. Dvěma jednomyslnými rozsudky ze dne 16. 1. 2004 Ústavní soud stížnosti zamítl.

45. V rozsudku vydaném v rámci stížnosti pro porušení práva podané stranou Batasuna převzal vrcholný soudní orgán svou argumentaci ze svého rozsudku ze dne 12. 3. 2003 týkající se domnělé „vojenské demokracie“. Trval na tom, že „každý projekt či cíl je považován za souladný s Ústavou s výhradou případu, kdy je obhajován činnostmi poškozujícími demokratické zásady a základní práva občanů“. Ústavní soud dále připomněl, že „ústavnost čl. 9 ZPS byla potvrzena rozsudkem č. 48/2003 a námitky vznesené stěžující se stranou Batasuna pokud jde o ústavnost [chování popsané ustanoveními posuzovaného zákona] lze nalézt v důvodové zprávě k tomuto zákonu“.

46. Ústavní soud se vyjádřil následujícím způsobem:

„Odmítnutí politické strany odsoudit teroristické atentáty může v určitých případech založit postoj ,tiché politické podpory ... terorismu‘ [čl. 9 odst. 3 písm. a) ZPS] či legitimitu teroristických akcí zaměřených na politické cíle [čl. 9 odst. 3 písm. a) ZPS] do té míry, že to může zbavit viny či minimalizovat význam terorismu ... . Zdržet se odsouzení teroristických akcí rovněž zakládá tichý či vnitřní projev určitého postoje k teroru. ... V kontextu terorismu vládnoucího již déle než 30 let a jehož pachatelé stále ospravedlňují teror na základě rovnocennosti mezi povahou opozičních sil a tím, co je prezentováno jako jediné možné řešení údajného historického konfliktu, odmítnutím strany odsoudit konkrétní teroristický čin jako nepopiratelné potvrzení vyznamenat se vzhledem k pozici odsouzení takových činů jinými politickými stranami, se obohacuje o hodnotu přisuzovanou stranou, jenž hlásí pochopení fenoménu terorismu jako nevyhnutelné reakce na minulou a nespravedlivou agresi státu napadeného terorem. ... Dále pak ... odmítnutí odsoudit [teroristické činy] se připojuje k pluralitě činů a jednání, závažných a opakujících se, dovolujících dospět k závěru o ústupku vůči terorismu a proti organizovanému soužití v rámci demokratického státu. ... Je tedy třeba uzavřít, že vzetí do úvahy skutečností právně prokázaných - během řízení dodržujícího veškeré požadované zásady – ve věci rozpuštění předpokládaného ZPS, jehož neústavnost in abstracto byla rozsudkem Ústavního soudu č. 48/2003 popřena, se nezdá být nerozumná či chybná – což vylučuje jakýkoli možný zásah do článku 24 Ústavy – a nezahrnuje porušení hmotných základních práv, zejména práva politického sdružování ( čl. 22 odst. 6 Ústavy), právo na svobodu svědomí ( čl. 16 odst. 1 Ústavy) a právo na svobodu projevu [ čl. 20 odst. 1 písm. a) Ústavy].“

47. Uzavřeme-li to, rozsudek Ústavního soudu vydaný na základě stížnosti strany Batasuna výše připomíná, že posledně jmenovaná strana ve svém podání doslovně tvrdila, že ZPS „brání – v rozporu s demokratickými procedurami – ideologiím spojeným s terorismem a násilím jakékoli možnosti zákonným způsobem se rozvíjet“, a že Batasuna poté trvala na tom, aby dotčený zákon prohlásil za nezákonnou „pouhou skutečnost poskytnutí politické a ideologické podpory akci teroristické organizace vedoucí k narušení demokratického řádu“. Pro Ústavní soud toto „spolčování se s terorismem a násilím … vychází ze zákonného rámce, z ústavněprávního pohledu, svobody sdružování a projevu a může tedy být demokratickým zákonodárcem zakázán.“

48. Pokud jde o stížnost na právní ochranu podanou stranou Herri Batasuna, Ústavní soud rovněž odkázal na svůj rozsudek ze dne 12. 3. 2003, v němž upřesnil, že různé příčiny, které mohou způsobit rozpuštění politické strany, byly brány do úvahy pouze ode dne účinnosti zákona. „Takto za účelem zjištění smyslu těchto činností a kvalifikace jejich významu s ohledem na celkové jednání dané strany (a pouze pro tyto účely, neboť vzít do úvahy jednání před účinností zákona k ospravedlnění prohlášení strany za nezákonnou by bylo neústavní do té míry, že by porušovalo zásadu zákazu retroaktivity zaručenou v čl. 9 odst. 3 Ústavy), je zcela možné přihlédnout k tomu, co zákon nazývá ,průběh‘ (čl. 9 odst. 4), který může zahrnovat jednání před účinností zákona, což nemusí být nikterak bráno jako případ retroaktivity zakázané Ústavou“. Ústavní soud připomíná, že stěžující si strana nebyla rozpuštěna na základě skutečností předcházejících účinnost zákona, ani jednání přičitatelnému jiným stranám, nýbrž proto, že soud usoudil, že Batasuna, Herri Batasuna a EH „vytvořily související jednotky“ věcně jednotné, tedy politickou formaci formalizovanou skupinou teroristů sloužících zakázaným cílům. Byly de facto rozpuštěny časově související jednotky stejné politické strany. Rozpuštění prohlášené Nejvyšším soudem mělo svou příčinu v následných skutcích, které lze celkově přičitatelné stěžující si straně, a to z důvodu hmotné totožnosti, kterou Nejvyšší soud mezi třemi rozpuštěnými stranami konstatoval.“

49. Ústavní soud nakonec odmítl stížnosti na nedostatek nestrannosti a nedodržování zásady kontradiktornosti z důvodu nedostatku ústavního obsahu.

5. Následující skutečnosti

50. Dne 6. 6. 2007 ukončila organizace ETA příměří deklarované dne 24. 3. 2006. Poté Španělsko zažilo několik smrtelných atentátů.

B. Relevantní vnitrostátní právní úprava

1. Ústava Španělského království

2. Zákon č. 6/1985 ze dne 1. 7. 1985 o moci soudní (změněný zákonem č. 6/2002 ze dne 27. 6. 2002 o politických stranách)

3. Zákon č. 6/2002 ze dne 27. 6. 2002 o politických stranách (ZPS)

4. Právo Evropské unie

5. Právo Rady Evropy

K tvrzenému porušení čl. 11 Úmluvy

51. Stěžovatelé tvrdí, že jejich rozpuštění znamenalo porušení jejich práva na svobodu sdružování. Stěžují si na nesrozumitelný a nepředvídatelný charakter ZPS se zřetelem k jeho povaze zákona ad hoc, stejně jako retroaktivní aplikace daného zákona a nedostatku legitimního cíle, mělo rozpuštění za cíl eliminovat politickou debatu v Baskicku. Domnívali se, že opatření přijaté proti nim nelze považovat za nezbytné v demokratické společnosti a usoudili, že je v rozporu se zásadou přiměřenosti. Relevantní části článku 11 Úmluvy zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se ....

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. ...“

A. K existenci zásahu

52. Strany uznávají, že rozpuštění stěžujících si politických stran je zásahem do výkonu jejich práva na svobodu sdružování. To je rovněž i názorem Soudu.

B. K odůvodnění zásahu

53. Podobný zásah článek 11 neporušuje v případě, kdy je „v souladu se zákonem“, týká se jednoho či více legitimních cílů ve smyslu druhého odstavce a jejich dosažení je „nezbytné v demokratické společnosti“.

I. „V souladu se zákonem“

a) Tvrzení stran

54. Stěžovatelé se domnívají, že ZPS nenaplňuje podmínky předvídatelnosti a stability vyžadované judikaturou Soudu. Ve skutečnosti byly aplikovány retroaktivně, čímž nebyly v souladu se zásadou právní jistoty.

55. Ze svého pohledu se vláda domnívá, že rozpuštění stěžujících si stran mělo základ v existujícím, dostupném a předvídatelném zákoně.

b) Posouzení Soudem

56. Soud připomíná, že výraz „v souladu se zákonem“ vyskytující se v čl. 8 a čl. 11 Úmluvy nevyžaduje pouze skutečnost, aby posuzované opatření mělo základ ve vnitrostátním právu, nýbrž aby rovněž sledovalo kvalitu daného zákona, který musí být dostatečně dostupný a předvídatelný, tedy dostatečně přesně vyjádřen, aby umožnil jednotlivci – za pomoci jasného návodu – uspořádat své jednání (srov., mezi jinými, Sunday Times proti Spojenému království (č. 1), § 49, byť zkušenost ukazuje nemožnost dospět k absolutní přesnosti při tvorbě zákonů (srov. např. Ezelin proti Francii, § 45).

57. V dané věci Soud konstatuje, že sporný zákon vstoupil v účinnost dne 29. 6. 2002, což je den po jeho uveřejnění v úředním věstníku, a že k rozpuštění stěžujících si stran došlo dne 27. 3. 2003. Tento zákon definoval dostatečně přesným způsobem organizaci a činnost politických stran, stejně jako chování schopné vyvolat rozpuštění či zrušení strany (kapitola III. zákona).

58. Pokud jde o námitku retroaktivní aplikace zákona, Soud upřesňuje, že i když většina skutečností odkazuje na stranu Batasuna, Nejvyšší soud považuje Batasunu a Herri Batasunu za „jediný reálný subjekt … ukrytý za toto zdání rozmanitosti právnických osob“ (srov. § 30). Soud se tedy domnívá, že tato námitka se týká všech stěžovatelů.

59. Pokud se jedná o hmotný základ této námitky, Soud připomíná, že čl. 7 odst. 1 Úmluvy zaručuje zákaz retroaktivity pouze v trestním řízení, což v daném případě nenastalo. Za všech okolností Soud konstatuje, že skutky, které vzal Nejvyšší soud v úvahu, než dospěl k závěru o rozpuštění stěžujících si stran, byly spáchány mezi 29. 6. 2002 a 23. 8. 2002, tedy po nabytí účinnosti ZPS, a ostatně uvádí, že žádné ustanovení Úmluvy nevylučuje možnost opírat se o skutečnosti předcházející přijetí zákona.

60. V důsledku toho se Soud domnívá, že daný zásah byl „v souladu se zákonem“ a že kritika tohoto opatření ze strany stěžovatelů vyplývá spíše z posouzení nezbytnosti sporného zásahu.

II. „Legitimní cíl“

a) Tvrzení stran

61. Podle názoru stěžovatelů byl cíl rozpuštění strany nelegitimní do té míry, kdy sledoval odstranění bojujícího baskického politického proudu politického a demokratického života.

62. Vláda odůvodňuje toto rozpuštění jako prostředek bránící tomu, aby stěžující si strany působily proti demokratickému systému a základním svobodám občanů za podpory násilí a aktivit teroristické organizace ETA. Tvrdí, že stěžovatelé představují hrozbu pro lidská práva, demokracii a pluralitu. Navíc vláda popírá, že by se snažila odstranit politickou pluralitu ve Španělsku a připomíná jako příklad mírového soužití mnoho nacionálních politických stran bojujících na španělském území za nezávislost, které svou činnost vykonávají přijatelným způsobem.

b) Posouzení Soudem

63. Soud se domnívá, že nebylo stěžovateli prokázáno, že jejich rozpuštění bylo odůvodněno jinými důvody než těmi použitými vnitrostátními soudy. Ve skutečnosti Soud nemůže souhlasit s argumentem stěžovatelů týkajícím se záměru vlády vyloučit jakoukoli debatu o bojující baskické levici formou jejího rozpuštění. V tomto bodě se připojuje k námitkám vlády uvedeným v předešlém odstavci a připomíná, že několik politických stran označovaných za „separatistické“ spolužijí v míru v mnoha španělských autonomních společenstvích.

64. S ohledem na okolnosti daného případu se domnívá, že rozpuštění sledovalo více legitimních cílů vyjmenovaných v článku 11, zejména dodržování veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a ochrany práv a svobod jiných.

III. „Nezbytný v demokratické společnosti“ a „přiměřenost opatření“

a) Tvrzení stran

1. Stěžovatelé

65. Stěžovatelé upozorňují, že ZPS porušuje zásadu přiměřenosti, když prohlášení nezákonnosti je jediným způsobem zásahu, který zákon zná pro různorodé jednání rozdílné závažnosti. Zákon tak ignoruje judikaturu Soudu, která vyžaduje, aby zásahy veřejné moci do výkonu práva na sdružování byly přizpůsobeny závažnosti vytýkaného chování a aby k rozpuštění docházelo jen v situacích, kdy činnost dané politické strany ohrozí kontinuitu samotného demokratického systému.

66. Zejména první stěžovatel se domnívá, že tím, že stojí stranou hypotetické „operativní jednoty“ s Batasunou a EH, tak v dané situaci neexistují skutečnosti mu přičitatelné, jenž by byly s to odůvodnit jeho rozpuštění.

67. Z jeho hlediska druhý stěžovatel kritizuje tvrzení obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož výzvy k násilí jsou mnohem zřetelnější v případě Batasuny, než ty formulované členy Refah Partisi (Strana prosperity) prohlášené za nezákonnou tureckým státem [srov. Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku] s tím, že tento rozdíl odůvodňuje rozpuštění strany v daném případě. Pokud jde o skutečnosti považované za důvody rozpuštění uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, druhý stěžovatel formuluje následující poznámky:

– ke skutečnosti, že nebyli ustanoveni zástupci do výboru baskického parlamentu pověřeného situací a potřebami obětí terorismu: stěžovatel se domnívá, že se jedná o skutečnost vyplývající z práva na svobodu myšlení, které podle jeho názoru nedosahuje tak „zvláštní závažnosti“ vyžadované ZPS pro rozpuštění politické strany;

– prohlášení A. O. v reakci na rozsudek hlavního vyšetřujícího soudce č. 5 při Audiencia Nacional, kterým byl stěžovatel prohlášen občanskoprávně odpovědným za škodu způsobenou během násilné městské potyčky (kale borroka): z pohledu stěžovatele se jedná o demonstraci svobody projevu funkcionáře stěžující si strany, který mimoto nebyl předmětem žádného trestního stíhání ze strany španělských orgánů;

– účast A. O. na uctění památky baskických bojovníků, obětí fašismu během občanské války, organizované „Baskickým nacionalistickým bojem“, legitimní politickou stranou: stěžovatel připomíná, že takové jednání není považováno za důvod pro rozpuštění strany v žádném ustanovení zákona a v důsledku toho to nemůže vláda kritizovat, jak učinila ve svých námitkách;

– účast starosty města Lezo a radního stěžující si strany na manifestaci na podporu teroristů příslušejících k organizaci ETA a žijících ve Venezuele: tím, že tato manifestace nebyla baskickou vládou zakázána, se stěžovatel domnívá, že ji nelze považovat za důvod pro rozpuštění strany; dále upozorňuje, že trestní stíhání zahájená proti účastníkům skončila jejich zproštěním a že tyto skutky nebyly ani předmětem správního potrestání;

– prohlášení městského mluvčího stěžující si strany v San Sebastianu: byť mohly být použité výrazy brány jako „schopné urážet, rozklížit či narušit stát“, je stěžovatel názoru, že jsou pod ochranou svobody projevu, kterou disponují aktivní členové politické strany;

– prohlášení mluvčího Batasuny na radnici ve Vitorii: stěžovatel se domnívá, že výroky mluvčího byly soudy vyloženy subjektivně a že jeho jednání musí být chráněno právem na svobodu projevu;

– odmítnutí zvolených zástupců stěžující si strany odsoudit výhrůžky, jejichž předmětem byli někteří vůdci jiných politických formací během zasedání městské rady na radnici v Amorebietě: stěžovatel upozorňuje, že tyto informace vycházejí z článku uveřejněného v jednom deníku a že nebyly porovnány se zápisem ze schůze; tím pádem tento důvod nezákonnosti strany byl založen na pouhé domněnce;

– tisková konference organizovaná starostou a předsedou komise pro lidská práva v Ondarroa ve věci předání člena organizace ETA odsouzeného ve Francii do Španělska, což Nejvyšší soud posoudil tak, že šlo o výslovnou politickou podporu daného člena ETY považovaného za „oběť politických represí“: stěžovatel se domnívá, že pokud je tato informace založená čistě na novinovém článku, tak ji nelze brát v úvahu: je výsledkem hodnotového posouzení novináře, který článek napsal; v tomto ohledu upozorňuje na to, že tiskovou konferenci nepořádala Batasuna a dále že to byla sesterská organizace ETY, která si vzala slovo, aniž by bylo možné přisuzovat nějaká prohlášení starostovi města; za všech okolností se podle stěžovatele jedná o projev ideologické a politické svobody, jenž je potřeba oddělit od procesu prohlášení politické strany za nezákonnou;

– odmítnutí stěžující si strany odsoudit smrtelný atentát spáchaný organizací ETA v Santa Pola: stěžovatel poznamenává, že během posuzování tohoto důvodu nezákonnosti vzaly vnitrostátní soudy v úvahu pouze jednotlivé výrazy stěžovatelem použité, aniž by je posoudily v kontextu celého projevu a bez „přijatelného posouzení relevantních skutečností“, jak to požaduje judikatura Soudu [Dicle pour le Parti de la Démocratie (DEP) proti Turecku]; v tomto ohledu stěžovatel poznamenává, že Nejvyšší soud dospěl ve svém rozsudku k závěru, že existuje „minimální standard“, soubor zahrnující pravidla chování vyžadujících od stěžovatele výslovné odsouzení atentátů; jelikož tato pravidla nejsou výslovně vyjádřená, je stěžovatel názoru, že jeho chování mohlo být předmětem nanejvýš sociálního odsouzení, avšak nikoli politické sankce;

– užívání anagramu Gestoras Pro-Amnistia (organizace figurující na Evropské listině teroristických organizací) na radnicích vedených stranou Batasuna: stěžovatel popírá argument vlády, podle něhož může být takové užívání „bez potíží spojeno jak s použitím teroristického násilí, tak i s těmi, kteří jej provádějí“; upozorňuje, že výše uvedená loga neobsahují žádný odkaz na organizaci ETA a že se jednoduše jedná o projev ideologické svobody;

– postoj vůdců Batasuny během manifestace v San Sebastianu v roce 2002: stěžovatel se domnívá, že kritika vlády týkající se hesel ve prospěch organizace ETA, které takto zazněly, a které pocházely od vůdců strany, nebyla oprávněná. Podle něj se jednalo o přesný komentář, jež nelze spojovat s terorismem a který za všech okolností nedosahuje zvláštní závažnosti požadované zákonem jako důvod pro rozpuštění strany; ve skutečnosti nebylo vůči organizátorům vedeno žádné trestní řízení;

– veřejné vystavování plakátů podporujících terorismus na fasádách radnic vedených stěžovatelem: stěžovatel upozorňuje, že plakáty byly vylepeny pouze na menším počtu radnic a proto tuto skutečnost nelze kvalifikovat jako „opakující se jednání“ požadované ZPS;

– prohlášení A. O. během tiskové konference stěžovatele v Bilbau: stěžovatel k tomu poznamenává, že se jednalo o „politické hodnocení“ soudního rozhodnutí ve věci zahájení řízení o pozastavení činnosti Batasuny; kritika pronášená proti vládě během této konference byla drsná a nepřátelská; stěžovatel nicméně připomíná, že v souladu s judikaturou Soudu tato prohlášení „nejsou sama o sobě důkazy dovolující přiřadit stranu k ozbrojeným skupinám provádějícím násilnou činnost“ [srov., Dicle pour le Parti de la démocratie (DEP), výše uvedený, § 59 a 60]. Dále pak stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že A. O. byl zproštěn obvinění ze spáchání trestného činu teroristického ohrožení; prohlášení jsou tudíž součástí výkonu práva na svobodu projevu vůdce politické strany vyjadřujícího svůj soukromý pohled na španělský stát;

– prohlášení vůdce Batasuny v baskickém deníku: podle stěžovatele se jednalo pouze o kritiku vlády nepřesahující meze svobody projevu;

– prohlášení vůdce Batasuny během schůze této politické strany svolané za účelem protestu proti jejímu rozpuštění: stěžovatel se domnívá, že daný vůdce pouze „plnil svůj úkol zdůraznit obavy svých voličů“ [srov. Dicle pour le Parti de la démocratie (DEP), výše uvedený, § 60] tváří v tvář vážnosti případného prohlášení jeho strany za nezákonnou; ve skutečnosti se jednalo o kritiku v rámci politické debaty spojenou s otázkou veřejného zájmu, a to prohlášení politické formace zastupující široký sektor baskické společnosti za nezákonnou; navíc se jednalo o manifestaci svobody projevu, a v tomto ohledu byla trestní stíhání zastavena;

– pocta teroristům jejich prohlášením za čestné občany (hijos predilectos): stěžovatel tvrdí, že toto jednání Batasuna neorganizovala; upozorňuje ostatně skutečnost, že k těmto událostem došlo po 26. 8. 2002, tedy datu, kdy bylo prohlášeno pozastavení činnosti stran Batasuna a Herri Batasuna a že se jedná o skutky vyplývající ze svobody projevu;

– nátlak na některých radnicích vůči městským zastupitelům z nenacionalistických stran ze strany členů Batasuny: stěžovatel poznamenává, že jeho účast na uvedených skutečnostech nebyla vnitrostátními soudy prokázána;

– plakáty a graffity podněcující k boji proti státu na některých radnicích vedených Batasunou: stěžovatel upozorňuje v tomto ohledu na naprostý nedostatek důkazů; za všech okolností se domnívá, že texty a obsah nelze považovat za projev násilí či terorismu, nýbrž že jsou pouhým projevem ideologie.

68. Druhý stěžovatel se domnívá, že z analýzy těchto osmnácti skutečností, braných jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, vyplývá, že nemohou odůvodňovat tak přísné opatření, jakým je rozpuštění politické strany. Navíc považuje toto rozpuštění za opatření v jasném nesouladu se sledovaným cílem. Na základě stejných argumentů jako první stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že ZPS nepředpokládá přechodné sankce s tím, že rozpuštění politické strany je jediným možným zásahem do výkonu práva na svobodu sdružování, aniž by byla brána v úvahu závažnost vytýkaných skutků nebyly brány v úvahu. Stěžovatel je názoru, že rozpuštění mělo být výlučně vyhrazeno činnostem strany ohrožujícím kontinuitu demokratického systému.

69. Ve světle výše uvedeného stěžovatel uzavírá, že rozpuštění strany představovalo zásah do výkonu práva na svobodu sdružování, jež nelze považovat za souladný se zákonem. Dále pak toto opatření nesledovalo legitimní cíl a nebylo nezbytné v demokratické společnosti.

70. Vedle toho se stěžovatel domnívá, že argumentace týkající se článku 11 Úmluvy platí rovněž i pro článek 10 a žádá Soud o učinění závěru také k porušení tohoto ustanovení.

2. Vláda

71. Vláda připomíná, že v souladu s čl. 9 odst. 2 ZPS je sporné opatření vyhrazeno pro případy, kdy k jednání tímto článkem předvídanému dochází opakovaně a závažným způsobem.

72. Domnívá se, že opatření bylo nezbytné pro ochranu demokracie ve španělské společnosti a v tomto ohledu cituje judikaturu Soudu, podle níž je demokracie základním prvkem evropského veřejného pořádku. Vláda vypočítává několik prvků odůvodňujících závažnost přijatého opatření: výslovná výzva rozpuštěných stran k násilí; používání některých symbolů; zapsání jedinců odsouzených za terorismus a jednání a projevy podpory teroristických činů jako členů těchto stran. Dále se vláda domnívá, že s ohledem na politickou realitu předmětných stran Nejvyšší soud přiměřeným způsobem zvážil zájmy, které byly ve hře, když uzavřel, že stěžovatelé představovali hrozbu pro demokracii.

73. S ohledem na tuto realitu vláda trvá na zdůraznění následujících skutečností: omluva stěžovatelů pro opakované vraždění ETY; uznávání násilí jako metody k dosažení politických cílů; vytvoření klimatu teroru okolo občanů stavících se proti požadavkům těch, kteří, jako stěžovatelé, jsou součástí teroristického prostředí (revoluční daň). V tomto kontextu vláda připomíná věc Gorzelik a další proti Polsku, § 96 a upozorňuje, že na prvním místě přísluší vnitrostátním orgánům posoudit existenci „naléhavé sociální potřeby“ k prosazení omezení práv zaručených články 10 a 11 Úmluvy s výhradou možnosti provedení kontroly ze strany Soudu.

b) Posouzení Soudem

1. Základní zásady

74. Soud upozorňuje, že i přes svou nezávislou roli a specifičnost své aplikační působnosti je potřeba na článek 11 pohlížet rovněž optikou článku 10 Úmluvy. Ochrana názorů a svoboda je vyjadřovat představuje jeden z cílů svobody shromažďování a sdružování chráněných článkem 11. O to více je tomu tak v případě politických stran s ohledem na jejich nezbytnou roli při zachovávání plurality a dobrého chodu demokracie [srov. Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 44].

75. Pokud v tomto ohledu vykonává Soud svou kontrolu, pak není jeho úkolem nahrazovat příslušné vnitrostátní soudy, nýbrž prověřovat z pohledu čl. 11 rozhodnutí vydaná na základě jejich posuzovacích možností. Nevyplývá z toho, že se musí omezit na zkoumání, zda bránící se stát užil tuto pravomoc v dobré víře, pečlivě a rozumně: musí posuzovat sporný zásah ve světle celého případu a určit, zda byl „přiměřený legitimnímu sledovanému cíli“ a zda důvody, na něž se státní orgány dovolávaly při jeho ospravedlňování se ukázaly jako „relevantní a dostatečné“. Takto Soud musí přisvědčit tomu, že národní orgány aplikovaly pravidla v souladu se zásadami zakotvenými v čl. 11 Úmluvy a to navíc na základě přijatelného posouzení důležitých skutečností [srov. např. Sidiropoulos a další proti Řecku, Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 47 a Partidul Comunistilor (Nepeceristi), a Ungureanu proti Rumunsku, výše uvedený, § 49].

76. V souladu s ustálenou zásadou v judikatuře Soudu není demokracie bez plurality. Ve skutečnosti jedna ze základních charakteristik demokracie spočívá v možnosti nabízející projednávat otázky vznesené různými proudy politického mínění formou dialogu a bez použití násilí, a to i v případě, kdy obtěžují či znepokojují. Demokracie je ve skutečnosti živena svobodou projevu. Proto tato svoboda zakotvená v čl. 10 platí s výhradou odstavce 2 nejen pro „informace“ či „myšlenky“ přijímané pozitivně či považované za neškodné a neutrální, ale také pro ty, které uráží, šokují a znepokojují (srov., mezi mnoha jinými, Handyside proti Spojenému království, § 49, a Jersild proti Dánsku, § 37). Tím, že se politické strany účastní kolektivního výkonu svobody projevu, mohou nárokovat ochranu článků 10 a 11 Úmluvy (Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, výše uvedený, § 43 a 46).

77. Výjimky uvedené v čl. 11 totiž fakticky vyžadují restriktivní výklad, tudíž pouze přesvědčivé a naléhavé důvody mohou odůvodnit omezení svobody sdružování. K ospravedlnění existence nezbytnosti ve smyslu čl. 11 odst. 2 v takovém případě disponují státy omezenou mírou posuzovací volnosti, jenž je doplněna o přísnou evropskou kontrolu zaměřenou zároveň na zákony a rozhodnutí je aplikující včetně těch vydaných nezávislými soudy (srov. např. Sidiropoulos a další, výše uvedený, § 40). O to více to platí u politických stran s ohledem na jejich důležitou roli v „demokratické společnosti“ (srov. např. Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, výše uvedený, § 25, 43 a 46).

78. Mimoto v souladu s ustálenou judikaturou Soudu lze taková přísná opatření jako rozpuštění politické strany aplikovat pouze v nejzávažnějších případech [srov. Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku; Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, výše uvedený, § 46; Socialistická strana a další proti Turecku; Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku]. V tomto smyslu jsou povaha a závažnost zásahů aspekty, které je třeba vzít v úvahu při posuzování jejich přiměřenosti [srov. např. Sürek proti Turecku (č. 1), § 64].

79. Přesto však musí Soud rovněž připomenout, že politická strana může vést kampaň ve prospěch změny právních předpisů či zákonné nebo ústavní struktury státu s dvěma podmínkami: (1) použité prostředky v takovém případě musí být bez výjimky zákonné a demokratické; (2) navrhovaná změna musí být sama o sobě v souladu se základními demokratickými zásadami. Z toho nezbytně vyplývá, že politická strana, jejíž vedoucí představitelé podněcují k násilí či navrhují politický program nerespektující jedno či více pravidel demokracie nebo je zaměřen na její zničení, stejně jako neuznávání práv a svobod, které demokracie uznává, nemůže požívat ochrany Úmluvy proti sankcím uvalených z těchto důvodů [srov. mutatis mutandis , Socialistická strana a další proti Turecku, výše uvedený, § 46 a 47; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, výše uvedený, § 46, Yazar a další proti Turecku, výše uvedený, § 49; a Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku, výše uvedený, § 98].

80. Soud již samozřejmě určil, že statut a program politické strany nelze brát v úvahu jako jediné kritérium při posouzení jejích cílů a záměrů. Je třeba porovnat obsah takového programu s jednáním a postoji členů a vůdců dané strany. Souhrn těchto jednání a postojů za podmínky, že odkrývá veškeré cíle a záměry strany, může přicházet do úvahy v řízení o rozpuštění politické strany (výše zmíněné rozsudky Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 58, a Socialistická strana a další proti Turecku, § 48).

81. Soud se nicméně domnívá, že nelze po státu požadovat, aby předtím, než zasáhne, očekával, že si politická strana přisvojí moc a začne uskutečňovat politický program, jenž není v souladu s Úmluvou a demokratickými normami, tím, že přijme k realizaci svého záměru konkrétní opatření, byť je jeho nebezpečí pro demokracii dostatečně prokázáno a bezprostředně hrozí. Soud souhlasí s tím, že pokud je přítomnost takového nebezpečí formou podrobného prošetření podrobeného přísné evropské kontrole vnitrostátními orgány zjištěna, tak musí mít stát schopnost „rozumně zabránit naplnění … politického programu neslučitelného s normami Úmluvy dříve, než bude uveden do praxe konkrétními činy odůvodňujícími riziko z narušení občanského smíru a demokratického režimu ve státě“ (Refah Partisi, výše uvedený, § 102).

82. Podle Soudu je podobná schopnost preventivního zásahu státu rovněž v souladu s pozitivními povinnostmi, ke kterým se smluvní strany zavázaly v rámci čl. 1 Úmluvy, a to dodržovat práva a svobody osob ve své jurisdikci. Tyto povinnosti se neomezují pouze na případné zásahy umožňující vyústit v jednání nebo opomenutí přičitatelné státním zaměstnancům či veřejným orgánům, nýbrž se týká i zásahů ze strany soukromých osob v rámci nestátních struktur. Smluvní strana Úmluvy opírající se o pozitivní povinnosti může uložit politickým stranám, formacím určeným k uchopení moci a řízení podstatné části státního aparátu povinnost dodržovat práva a svobody zaručená Úmluvou stejně jako povinnost nenavrhovat politický program příčící se základním zásadám demokracie (srov. Refah Partisi, výše uvedený, § 103).

83. V tomto smyslu Soud připomíná, že přídavné jméno „nezbytný“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy v sobě zahrnuje „naléhavou sociální potřebu“. Tudíž otázka, zda rozpuštění politické strany z důvodu nebezpečí zásahu do demokratických zásad odpovídá „naléhavé sociální potřebě“ (srov., například, Socialistická strana a další proti Turecku, § 49) by se mělo zaměřit na otázku, zda existují indicie prokazující, že nebezpečí ohrožení demokracie, pod podmínkou, že je nastolena, je dostatečně a rozumně blízké a posoudit, zda jednání a projevy zakládají celek, který podává jasný obrázek o modelu společnosti pojímaného a hlásaného stranou a který by byl v rozporu s koncepcí „demokratické společnosti“ (srov. Refah Partisi, výše uvedený, § 104).

2. Použití těchto zásad v daném případě

84. Soud věnoval první část svého přezkumu zjištěním, zda rozpuštění stran odpovídalo „naléhavé sociální potřebě“. Poté posoudil, zda v daném případě tato sankce byla „přiměřená sledovaným legitimním cílům“. K dosažení toho se na způsob Nejvyššího soudu (srov. § 30 – 33) domníval, že oba stěžovatelé tvořili „jediný subjekt“. Tudíž výše uvedené argumenty musí být použitelné na oba stěžovatele.

i) Naléhavá sociální potřeba

85. Soud upozorňuje, že při rozhodování o rozpuštění se Nejvyšší soud neomezil pouze na poznámku o nedostatku odsouzení atentátů provedených organizací ETA ze strany stěžovatelů, nýbrž vyjmenoval skutky umožňující dovodit, že stěžující si politické strany působily jako nástroj teroristické strategie ETY. Podle názoru Soudu bylo možno tyto důkazy rozdělit do dvou skupin: na ty, které podporovaly konfrontační sociální prostředí a na ty, které tvořily činnosti tiše podporující terorismus vedený organizací ETA. Soud zejména připomíná hesla a výrazy prohlašované během manifestace svolané dne 11. 8. 2002 do San Sebastianu Batasunou, v jejímž čele byli vedoucí představitelé této strany A. O., J. P. a J. A. Ve skutečnosti stranou hesel podporujících vězně ETA byly slyšeny vyhrožující výrazy jako „borroka da bide bakarra“ (boj je jedinou cestou), „zuek faxistak zarete terroristak“ (vy, fašisti, vy jste opravdoví teroristi) či „gora ETA militarra“ (ať žije vojenská ETA). Dále pak musí rovněž učinit poznámku k rozhovoru zástupce Batasuny v baskickém parlamentu pro noviny Egunkaria ze dne 23. 8. 2002, kde prvně jmenovaný potvrdil, že „ETA není pro ojedinělý ozbrojený boj, nýbrž [že je] organizací, která vidí jako nezbytnost použít veškeré prostředky k tomu, aby čelila státu“. Konečně Soud zaujala účast radního Batasuny na manifestaci podporující ETU, uznání teroristů z výše uvedené organizace jako čestných občanů ve městech pod vedením stěžovatelů a skutečnost, že na internetových stránkách druhého stěžovatele figuroval anagram „Gestoras Pro-Amnistía“, organizace prohlášené za nezákonnou rozhodnutím hlavního vyšetřujícího soudce č. 5 při Audiencia Nacional a zapsané na Evropskou listinu teroristických organizací (společný postoj Evropské rady č. 2001/931/PESC).

86. Ve všech případech, jak to zdůraznily vnitrostátní soudy, se jednalo o jednání velmi blízké výslovné podpoře násilí a vychvalování osob pravděpodobně napojených na terorismus. Tak lze na tyto prvky nahlížet jako na navádění k sociálním konfliktům mezi stoupenci stěžujících si stran a zbytku politického spektra, zejména toho v Baskicku. V tomto ohledu připomíná, že jednání a projevy členů a vedoucích představitelů stěžujících si stran uváděných Nejvyšším soudem nevylučovaly odvolávání se na použití síly pro účely realizace svých plánů. V důsledku toho se Soud domnívá, že argumentace vnitrostátních soudů dostatečně odůvodnily, že tyto konfrontace ohrožovaly vyvolání násilných proudů ve společnosti, jež by narušily veřejný pořádek, k čemuž již v minulosti došlo.

87. V tomto bodě nemůže přijmout argumenty stěžovatele naznačující, že žádné z jednání, na které Nejvyšší soud upozornil, nefiguruje jako důvod rozpuštění politické strany uvedený v ZPS. Soud je totiž názoru, že jednání stěžovatelů je třeba posuzovat souhrnně jako součást strategie k prosazení svého politického programu, který je ve své podstatě v rozporu se zásadami demokracie ctěných ve španělské ústavě. To odpovídá důvodu rozpuštění uvedenému v čl. 9 odst. 2 písm. c) ZPS, tedy doplňovat a politicky podporovat jednání teroristických organizací za účelem dosažení cílů spočívajících v porušení ústavního pořádku či v závažném narušení občanského smíru. Dále, pokud jde o argumenty stěžovatelů, podle nichž je třeba tyto manifestace považovat za projev chráněné svobody projevu, se Soud domnívá, že použité metody nedodržely meze stanovené judikaturou k Úmluvě, a to zákonnost použitých prostředků k výkonu tohoto práva a jejich soulad se základními demokratickými zásadami.

88. Soud souhlasí s argumentací Ústavního soudu uvedenou výše (srov. § 46), kdy tento soud považoval odmítnutí odsoudit násilí jako tichou podporu terorismu, a to v kontextu terorismu existujícího více než třicet let a který odsoudily všechny ostatní politické strany. Podle názoru stěžovatele mělo být rozpuštění založeno výlučně na tomto nedostatku odsouzení násilných činů. Nicméně Soud zdůrazňuje, že tento prvek nebyl jediným základem pro rozpuštění stěžujících si stran. Ústavní soud totiž tvrdil, že se přidal k většině činů a chování, závažných a opakujících se, umožňujících dospět k závěru, že zde došlo k přijetí teroru a odmítnutí organizovaného spolužití v rámci demokratické Evropy. Za všech okolností Soud upozorňuje, že pouhá skutečnost, že rozpuštění bylo založeno také na tomto důvodu, by nemělo být v rozporu s Úmluvou, jelikož chování politiků obvykle zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, nýbrž rovněž za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které se mohou rovnat uchopení pozice a lze o nich hovořit stejně jako o výslovné podpoře (srov., mutatis mutandis, Ždanoka proti Lotyšsku, § 123 a 130).

89. Soud se domnívá, že v dané věci dospěly vnitrostátní soudy po detailním studiu skutečností, které měly k dispozici, k rozumnému závěru a nevidí zde žádný důvod, pro nějž by se měl odchýlit od odůvodnění Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru o existujícím vztahu mezi stěžujícími si stranami a organizací ETA. Navíc s ohledem na situaci týkající se teroristických atentátů existující ve Španělsku již mnoho let, obzvláště v „politicky citlivém regionu“ jako je Baskicko (srov., mutatis mutandis, Leroy proti Francii, § 45), lze tyto vztahy objektivně považovat za hrozbu demokracie.

90. Podle názoru Soudu je potřeba tvrzení Nejvyššího soudu brát z mezinárodního kontextu odsouzení obhajoby terorismu, jak to dokazuje na evropské úrovni rámcové rozhodnutí o boji proti terorismu přijaté Radou Evropské unie ze dne 13. 6. 2002, jež ve svém článku 4 upravuje návod k terorismu; společný postoj Evropské unie ze dne 27. 12. 2001 o boji proti terorismu přijatý brzy po atentátech ze dne 11. září, jež státy zavazuje k přijetí opatření k odstranění „aktivní a pasivní podpory“ teroristů a teroristických organizací; a konečně Rezoluce č. 1308 (2002) Parlamentního shromáždění Rady Evropy o omezeních týkajících se politických stran v členských státech Rady Evropy, stejně jako Úmluva Rady Evropy o předcházení terorismu, účinná od 1. 6. 2007, Španělskem podepsaná i ratifikovaná, která ve svém článku 5 předpokládá trestní postih pro „veřejnou výzvu ke spáchání teroristického trestného činu“. Dále posledně jmenovaný předpis v článku 10 uznává odpovědnost právnických osob účastnících se teroristických trestných činů uvedených v úmluvě a článek 9 trestá přispění ke spáchání některého z těchto trestných činů.

91. Důsledkem toho se Soud připojuje k argumentaci Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a domnívá se, že jednání a projevy přičitatelné stěžujícím si politickým stranám představují celek, který podává jasný obrázek o modelu společnosti pojímaného a hlásaného stranou a který by byl v rozporu s koncepcí „demokratické společnosti“ [srov. a contrario , Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu, výše uvedený]. Sankce uložené stěžovatelům Nejvyšším soudem a potvrzené soudem Ústavním tedy lze byť v rámci omezené míry uvážení, kterou státy disponují, rozumně považovat za odpovídající „naléhavé sociální potřebě“.

ii) Přiměřenost sporného opatření

92. Zůstává tedy zodpovědět, zda sporný zásah byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.

93. V tomto ohledu Soud připomíná, že již konstatoval, že daný zásah odpovídal „naléhavé sociální potřebě“. Tudíž s ohledem na skutečnost, že výše uvedené projevy jsou v rozporu s koncepcí „demokratické společnosti“ a představují silné nebezpečí pro španělskou demokracii, je stěžovatelům uložená sankce přiměřená sledovanému legitimnímu cíli ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy [srov. Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku, výše uvedené, § 133 a 134].

C. Závěry Soudu k čl. 11 Úmluvy

94. Jako výsledek přísného posouzení pokud jde o přítomnost přesvědčivých a naléhavých důvodů dovolujících odůvodnit rozpuštění stěžujících si politických stran se Soud domnívá, že tento zásah odpovídal „naléhavé sociální potřebě“ a byl „přiměřený sledovanému cíli“. Z toho vyplývá, že rozpuštění lze považovat za „nezbytné v demokratické společnosti“, zejména pro zachování veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a ochrany práv a svobod jiných ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy.

95. Ve světle předcházejícího Soud uzavírá, že článek 11 Úmluvy nebyl porušen.

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

96. Stěžovatelé rovněž namítají článek 10 Úmluvy, který zní takto: „1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

97. Soud je názoru, že otázky vznesené stěžovateli z pohledu tohoto článku se týkají stejných skutečností jako ty posouzené optikou článku 11 Úmluvy. Domnívá se tedy, že je není potřeba samostatně posuzovat.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 11 Úmluvy nebyl porušen;

2. čl. 10 Úmluvy nebylo potřeba samostatně posuzovat.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.