Bigaeva proti Řecku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 26713/05

Datum: 28. 5. 2009

Složení senátu: N. Vajic, předsedkyně senátu (Chorvatsko), Ch. Rozakis (Řecko), A. Kovler (Rusko), K. Hajiyev (Azerbajdžán), D. Spielmann (Lucembursko), G. Malinverni (Švýcarsko), G. Nicolaou (Kypr).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka se narodila v roce 1970 a žije v Aténách.

6. V roce 1993 se poté, co získala pracovní povolení platné do 31. 3. 1994, usadila v Řecku. Toto povolení poté úspěšně prodloužila do 31. 3. 1995, 31. 3. 1996 a konečně do 5. 7. 1996.

7. Během svého pobytu v Řecku se stěžovatelka naučila řecky a v roce 1995 byla přijata na Právnickou fakultu v Aténách. Dne 21. 8. 1996 získala povolení k pobytu za účelem studia na univerzitě, kterou navštěvovala. Toto povolení se automaticky ze stejného důvodu bez přerušení prodlužovalo každý rok, a to až do 30. 5. 2005.

8. V roce 2000 dokončila právnické vzdělání a zapsala se na postgraduální univerzitní studium do oboru mezinárodní právo. V roce 2002 v tomto oboru získala diplom a rozhodla se pokračovat v doktorandském studiu.

9. V mezičase, v roce 2000, přijala Advokátní komora v Aténách stěžovatelku jako koncipientku. Podle osvědčení Advokátní komory v Aténách přijatého dne 3. 1. 2007 byla stěžovatelka přijata jako koncipientka nedopatřením; považovali ji za řeckou občanku, neboť vlastnila diplom z řecké univerzity.

10. Podle advokátního řádu je ukončení koncipientní praxe v délce osmnácti měsíců podmínkou sine qua non pro následný zápis koncipienta do seznamu vedeného advokátní komorou. Poté, co stěžovatelka ukončila v roce 2002 svou koncipientskou praxi, požádala Advokátní komoru v Aténách o účast na zkouškách touto komorou pořádaných, aby mohla být zapsána do zmíněného seznamu. Její žádost byla zamítnuta s tím že stěžovatelka není řeckou státní příslušnicí, což je podmínka vyžadovaná článkem 3 advokátního řádu. Toto ustanovení rovněž požaduje, aby státní příslušník třetí země, který v mezičase získal řecké občanství, mohl být jmenovaný advokátem až po pěti letech od své naturalizace.

11. Dne 3. 9. 2002 podala stěžovatelka k Státní radě žalobu na zrušení zamítnutí její žádosti o účast na zkouškách pořádaných advokátní komorou. K této žalobě připojila žádost o odklad vykonatelnosti napadeného aktu. Nezjištěného data Státní rada vyhověla žádosti o odklad vykonatelnosti, aby se stěžovatelka mohla zúčastnit výše uvedených zkoušek. Tento vrcholný orgán správního soudnictví se navíc domníval, že přerušením účinnosti napadeného aktu nezíská stěžovatelka právo na zápis do seznamu vedeného advokátní komorou v případě úspěchu při složení zkoušky, neboť o meritu věci ještě nebylo rozhodnuto (rozhodnutí č. 717/2002).

12. Po úspěšném složení advokátních zkoušek požádala stěžovatelka ministerstvo spravedlnosti podle relevantních právních předpisů o zápis do seznamu advokátů. Jelikož neobdržela odpověď, podala k Státní radě druhou žalobu na neplatnost konkludentně provedeného zamítavého rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o jejím zápise do seznamu vedeného Advokátní komorou v Aténách.

13. Dne 26. 1. 2005 Státní rada zamítla první žalobu na neplatnost s odůvodněním, že právní praxe není pouze svobodnou profesí, ale že zároveň zahrnuje prvky veřejné funkce. S ohledem na významnou roli advokacie ve fungování spravedlnosti disponuje stát širokou diskreční pravomocí při stanovení podmínek přístupu k této profesi. Státní rada uzavřela, že zamítnutím žádosti stěžovatelky o účast na zkouškách organizovaných advokátní komorou nedošlo k zásahu do jejího práva na svobodný rozvoj její osobnosti zaručeného článkem 5 Ústavy (rozsudek č. 204/2005).

14. Dne 3. 2. 2005 Státní rada zamítla i druhou žalobu stěžovatelky na neplatnost. Domnívala se, že ministr spravedlnosti byl oprávněn konkludentně odmítnout žádost stěžovatelky, neboť zamítnutí její žádosti o účast na zkouškách bylo na základě rozsudku č. 204/2005 stejného orgánu posouzeno jako souladné se zákonem (rozsudek č. 295/2005).

15. Dne 18. 8. 2005 stěžovatelka získala nové pracovní povolení, nejprve platné do 17. 8. 2006 a poté prodloužené do 18. 8. 2008.

II. Relevantní vnitrostátní právní úprava

[§ 16 A. Ústava Řecké republiky

§ 17 B. Zákonný dekret č. 3026/1954, advokátní řád]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy samostatně a v kombinaci s čl. 14 Úmluvy

18. Stěžovatelka se dovolává skutečnosti, že zamítnutí její žádosti o účast na zkouškách, jejichž složení je nutnou podmínkou k zápisu do seznamu advokátů Advokátní komory v Aténách, způsobilo zásah do jejího práva na respektování jejího soukromého profesního života a že vyloučení cizinců z výkonu advokacie je diskriminačním opatřením. Uplatňuje článek 8 samostatně a v kombinaci s článkem 14 Úmluvy. Relevantní pasáže těchto ustanovení zní takto:

Článek 8

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Článek 14

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

I. K přijatelnosti

A. Argumenty stran

19. Podle vlády je stížnost nepřijatelná pro svůj nesoulad ratione materiae. Tvrdí, že podle judikatury Soudu zahrnuje výraz „soukromý život“ prvky lidské identity, její fyzické i morální integrity, zdraví a za určitých podmínek jejího profesního života. Pokud jde zejména o posledně zmíněný aspekt, vláda uvádí, že každý zásah do něj nespadá automaticky pod článek 8 Úmluvy. Tvrdí, že v dané věci článek 8 do hry nevstupuje, neboť advokátní profese je podle vnitrostátního práva zpodobňována s funkcí služby ve veřejném zájmu, což ospravedlňuje vyloučení cizích státních příslušníků.

20. Mimoto je podle vlády použití článku 8 nepřijatelné i ratione personae. Tvrdí, že řecký stát jakožto stát přijímající nikdy nezaručil stěžovatelce přístup k jakékoli profesi a zejména k profesím vyhrazeným pro řecké státní příslušníky či občany členských států Evropské unie. Naopak, řecký stát jí několikrát vydal povolení k pobytu za účelem výkonu práce a studia a vždy v tomto ohledu své povinnosti dodržel.

21. Stěžovatelka uvádí, že ve své stížnosti na porušení čl. 8 Úmluvy se nikterak nedovolává skutečnosti, že Úmluva zaručuje či měla zaručit právo usadit se a pracovat ve vybrané zemi. Stěžovatelka tvrdí, že lze čl. 8 Úmluvy na danou věc použít do té míry, že se legálně nacházela na území přijímajícího státu a že tedy měla mít možnost přístupu k profesi přiměřené její kvalifikaci.

B. Posouzení Soudem

1. K námitce ratione materiae

22. Soud připomíná, že „soukromý život“ je širokým pojmem, který nemá vyčerpávající definici (Sidabras a Džiautas proti Litvě, § 43). Článek 8 Úmluvy totiž chrání právo na osobní rozvoj (K. A. a A. D. proti Belgii, § 83), a to ať ve formě osobnostního vývoje (Christine Goodwin proti Spojenému království, § 90) či v aspektu osobní svébytnosti, což odráží významnou svébytnou zásadu ve výkladu záruk čl. 8 Úmluvy (Pretty proti Spojenému království, § 61). Pokud na jedné straně Soud připustí, že každý má právo na svobodný život vzdálen jakékoli nechtěné pozornosti (Smirnova proti Rusku, § 95), měl by na straně druhé zvážit, zda není příliš restriktivní v omezení pojmu „soukromý život“ na „úzký kruh“, kde každý může vést svůj profesní život podle své chuti a zcela odstranit z tohoto kruhu vnější svět (Niemietz proti Německu, § 29). Článek 8 tak zaručuje „soukromý život“ v širokém významu slova, což zahrnuje právo vést „sociální život“, tedy možnost pro jednotlivce rozvíjet svou sociální identitu. Z tohoto pohledu se posuzované právo věnuje možnosti směřovat k jiným cílům vedoucím k navazování a rozvoji vztahů s podobnými osobami (srov., v tomto smyslu, Campagnano proti Itálii, § 53).

23. S ohledem na výše uvedené Soud znovu potvrzuje, že neexistuje žádný zásadní důvod domnívat se, že by „soukromý život“ vylučoval profesionální aktivity. Omezení působící na profesní život mohou spadat pod článek 8 Úmluvy, pokud se odrážejí tak, že jednotlivec utváří svou sociální identitu rozvojem vztahů se sobě podobnými. K tomuto bodu je vhodné poznamenat, že právě při práci má většina lidí mnoho, ba dokonce maximum příležitostí navazovat vazby s vnějším světem (Niemietz proti Německu, výše uvedený, § 29). Mimoto profesní život se stále překrývá s životem soukromým v přesném slova smyslu natolik, že není vždy snadné rozlišit, z jaké pozice v ten určitý moment jednotlivec jedná. Krátce řečeno, profesní život je součástí interaktivní zóny mezi jednotlivcem a druhými osobami, která dokonce ve veřejném kontextu může záviset na „soukromém životě“ (srov. Mółka proti Polsku).

24. V tomto případě Soud poznamenává, že se stěžovatelka ve věku dvaceti tří let legálně usídlila v Řecku. Naučila se řecky a pokračovala ve svém univerzitním a následném studiu práva. V tomto ohledu její následný výběr vykonat koncipientskou praxi s cílem účastnit se zkoušek pořádaných advokátní komorou byl úzce spjatý s osobním rozhodnutím přijatým během času a majícím odraz jak v soukromém, tak v profesionálním životě. Dokončení koncipientské praxe a perspektiva účasti na advokátních zkouškách byly kulminačním bodem dlouhé osobní a akademické tratě zakládající její vůli integrovat se do společnosti přijímajícího státu tím, že bude vykonávat profesi příslušející její odborné kvalifikaci.

25. S ohledem na předcházející je Soud názoru, že sporná omezení měla své důsledky na výkon práva stěžovatelky na respektování „soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Musí tedy odmítnout vládou vznesenou námitku ratione materiae a uzavřít, že za okolností daného případu je článek 8 Úmluvy použitelný.


2. K námitce ratione personae

26. Soud se domnívá, že tato námitka je ve své podstatě úzce spjata se stížností stěžovatelky týkající se čl. 8 a rozhodl ji posoudit v meritorní části.

27. Mimoto Soud konstatuje, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

II. K meritu

A. Argumenty stran

28. Vláda tvrdí, že sporná omezení byla v souladu se zákonem a sledovala legitimní cíl v rámci demokratické společnosti. Dodává, že zákonodárce má volnost při zavedení omezení týkajících se svobody výkonu povolání zaručené v článku 5 Ústavy. Pokud se speciálně jedná o profesi advokáta, je vláda názoru, že jde samozřejmě o svobodné povolání, avšak jedná se rovněž o funkci vykonávanou ve veřejném zájmu, což vyplývá z článků 88 a 99 Ústavy (srov. § 16). Na tomto základě se vláda dovolává toho, že stát může uložit podmínky ohledně státní příslušnosti a vyloučit přístup k profesi advokáta pro ty, kteří nejsou občany toho konkrétního státu či jiného státu Evropské unie.

29. Stěžovatelka argumentuje, že žije v Řecku bez přerušení od roku 1993 a že by tedy měla být brána jako státní příslušnice třetího státu dlouhodobě pobývající v přijímacím státě. Stěžovatelka se v tomto ohledu dovolává směrnice Rady č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, jež mimo jiné ukládá členským státům Evropské unie, aby občanům třetích zemí s dlouhodobým pobytem v tomto členském státě zajistily soubor práv podle možností co nejvíce se blížící těm, kterými disponují občané Evropské unie. Stěžovatelka dodává, že v dané věci u ní Advokátní komora v Aténách vzbudila legitimní očekávání, že by mohla být účastna advokátních zkoušek komorou pořádaných, což je podmínkou zápisu do seznamu advokátů, a to od chvíle, kdy byla přijata k výkonu praxe advokátního koncipienta za tímto účelem.

B. Posouzení Soudu

1. Pokud jde o čl. 8 Úmluvy samostatně

30. Soud připomíná, že hlavním předmětem článku 8 Úmluvy je ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci. Aby byl odstavec 2 článku 8 v souladu s odstavcem prvním, musí být zásah do výkonu práva zaručeného posledně jmenovaným „v souladu se zákonem“, odůvodněný jedním nebo více legitimními cíly stanovenými v tomto odstavci a musí být „nezbytný v demokratické společnosti“ při plnění tohoto či těchto cílů (Vitiello proti Itálii, § 51).

31. S ohledem na výše uvedené úvahy Soud podotýká, že za okolností daného případu zakládá zamítnutí její žádosti o účast na zkouškách jako předpokladu pro zápis do seznamu advokátů v Aténách evidentně zásah do jejího práva na respektování jejího soukromého života. Mimoto Soud konstatuje, že tento zásah byl v souladu se zákonem, a to čl. 3 advokátního řádu (zákonná dekret č. 3026/1954) a sledoval legitimní cíl ochrany pořádku, neboť jeho cílem byla úprava přístupu do komory u profese, jenž je součástí řádného výkonu spravedlnosti.

32. Soud se tedy zaměřil na posouzení otázky, zda byl sporný zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy a zda důvody národních orgánů k jeho ospravedlnění jsou relevantní a dostatečné. Soud poznamenává, že Advokátní komora v Aténách stěžovatelku nejprve jako advokátní koncipientku přijala a ta koncipientskou praxi vykonala s tím, že bude zapsána do seznamu vedeného advokátní komorou. Takto Advokátní komora v Aténách určitým způsobem u stěžovatelky vzbudila očekávání, že se bude moci účastnit závěrečné zkoušky. Je vhodné v tomto bodě připomenout, že podle čl. 3 odst. 3 zákonného dekretu č. 3026/1954 není vykonání koncipientské praxe v délce osmnácti měsíců volbou ponechanou na uvážení konkrétní osoby, nýbrž nezbytnou podmínkou pro následnou účast na advokátních zkouškách za účelem zápisu této osoby do seznamu advokátů při advokátní komoře. Profesionální činnost advokátního koncipienta tedy představuje fázi sine qua non, jež mu umožňuje plnohodnotný výkon advokátní profese.

33. V tomto případě tkví podstata problému ve skutečnosti, že Advokátní komora v Aténách se vrátila zpět ke svému původnímu rozhodnutí umožnit stěžovatelce absolvování koncipientské praxe a nakonec jí nepovolila účast na daných zkouškách. Soud zdůrazňuje, že k tomuto zamítnutí došlo v poslední fázi procesu zápisu do seznamu advokátů, tedy stadiu, kdy otázka státní příslušnosti stěžovatelky byla poprvé namítána jako překážka pro účast na advokátních zkouškách. Tím tedy profesní komora náhle převrátila profesionální situaci stěžovatelky poté, co posledně jmenovaná obětovala osmnáct měsíců svého profesionálního života k splnění podmínky absolvování koncipientské praxe. S ohledem na povahu a důvod koncipientské praxe tak, jak vyplývá z relevantního vnitrostátního práva, by stěžovatelka neměla žádný zjevný důvod absolvovat tuto praxi, pokud by Advokátní komora ab initio odpověděla záporně na danou žádost.

34. Je nesporné, že vláda poskytla dopředu potvrzení vydané dne 3. 1. 2007 Advokátní komorou v Aténách, podle něhož byla stěžovatelka přijata jako advokátní koncipientka nedopatřením. Soud se však domnívá, že i přes domněnku, že úvodní zápis stěžovatelky jako advokátní koncipientky byl v důsledku omylu ze strany Advokátní komory v Aténách a že se tedy v důsledku toho nejednalo o konkludentní uznání práva účasti na advokátních zkouškách vzdor její státní příslušnosti, tato skutečnost nepostačuje k ospravedlnění zásahu do jejího profesionálního života. Ve skutečnosti otázka, zda důvod pro vyloučení stěžovatelky z účasti na zkouškách organizovaných advokátní komorou, a to státní příslušnost, byl oprávněný, není v dané věci prvořadou; naopak, důležitá je zde skutečnost, že vnitrostátní orgány stěžovatelce povolily realizovat koncipientskou praxi, byť bylo zřejmé, že po jejím absolvování nebude mít právo na zápis do seznamu advokátů vedeném advokátní komorou.

35. S ohledem na výše uvedené se Soud domnívá, že takové jednání příslušných národních orgánů postrádalo logiku a respekt k osobě a profesnímu životu stěžovatelky a tím zasáhlo do jejího práva na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy.

36. Soud tedy odmítá námitku vlády pokud jde o namítaný nedostatek povahy oběti u stěžovatelky a uzavírá, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

2. Pokud jde o čl. 8 Úmluvy v kombinaci s čl. 14 Úmluvy

37. Soud připomíná, že článek 14 pouze doplňuje ostatní hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Neexistuje samostatně, neboť slouží výhradně k „užívání práv a svobod“ jí zaručených. Použití článku 14 nezbytně nepředpokládá porušení jednoho z hmotných práv zaručených Úmluvou. Postačí, když skutečnosti dané věci spadají „do sféry“ alespoň jednoho z článků Úmluvy (Stec a další proti Spojenému království, § 39).

38. Navíc Soud připomíná, že rozlišování ve smyslu čl. 14 je diskriminačním, pokud „postrádá objektivní a rozumné odůvodnění“, tedy pokud nesleduje „legitimní cíl“ či zde není „rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“. Dále pak strany Úmluvy požívají jisté míry uvážení k určení, zda a v jaké míře rozdíly mezi situacemi z jiných pohledů totožných ospravedlňují rozdílnost zacházení (srov. Karlheinz Schmidt proti Německu, § 24).

39. Pokud jde o posuzovanou věc, Soud na začátek poznamenává, že z pohledu čl. 14 Úmluvy stěžovatelka státu vytýká, že svévolným a diskriminačním způsobem zakázal přístup k advokátní profesi cizincům mimo občanů členských států Evropské unie. Zaprvé se Soud domnívá, že pokud si stěžovatelka obecně stěžuje na podmínky přístupu k profesi advokáta, tak rozdílné zacházení nespadá pod článek 14, jelikož má vazbu na přístup k jednotlivému povolání; Úmluva totiž nezaručuje svobodný výkon povolání (Thlimmenos proti Řecku, § 41). Mimoto Soud souhlasí s vládou v tom, že advokát sice vykonává svobodné povolání, to ale zároveň plní funkci služby veřejnému zájmu. V tomto bodě Soud připomíná, že judikatura tuto zvláštnost advokátní profese vyzdvihla; pokud na jedné straně připouští, že se dá toto povolání spodobnit s jinou veřejnou funkcí (srov. Rainys a Gasparavičius proti Litvě, § 36), tak na druhé straně zdůrazňuje, že advokát napomáhá spravedlnosti, což vyžaduje specifické povinnosti pro výkon jeho funkce (srov. Casado Coca proti Španělsku, § 46).

40. V důsledku toho se Soud domnívá, že v dané věci příslušelo národním orgánům disponujícím mírou uvážení při definování podmínek přístupu k advokátní profesi rozhodnout, zda řecká státní příslušnost či státní příslušnost členského státu Evropské unie je podmínkou vyžadovanou v tomto smyslu. Relevantní právní úprava vylučující státní příslušníky třetích zemí z přístupu k advokacii by neměla sama o sobě postačovat k založení diskriminačního rozlišování mezi dvěma kategoriemi výše uvedených osob. Zejména s ohledem na předmět sporu tedy Soudu nepřísluší nahrazovat posouzení náležející kompetentním státním orgánům, které podle článku 3 advokátního řádu rozhodly nepovolit stěžovatelce účast na zkouškách organizovaných advokátní komorou. Jelikož zde nedošlo k svévoli, tak by Soud neměl znovu důvody, které vedly národní orgány k posouzení této volby jako objektivně a rozumně odůvodněné, brát jako sporné.

41. S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že článek 8 v kombinaci s článkem 14 Úmluvy nebyl porušen.

[§ 42. – 50. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně rozhodl, že stížnost je přijatelná;

2. čtyřmi hlasy proti třem rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen;

3. jednomyslně rozhodl, že čl. 8 v kombinaci s čl. 14 Úmluvy nebyl porušen.

K naší velké lítosti nemůžeme souhlasit s názorem většiny, pokud se jedná o konstatování porušení článku 8 Úmluvy, a to z následujících důvodů.

Nejprve, jak to Soud již opakovaně potvrdil, Úmluva nezaručuje právo na výkon povolání podle vlastního výběru jako takové (Thlimmenos proti Řecku, § 41). V rozporu s vládou nicméně akceptujeme, že tato část stížnosti stěžovatelky může v dané věci spadat pod aplikaci článku 8 z titulu ochrany soukromého života. Naopak jsme ale názoru, že žalovaný stát stěžovatelce nikdy nezaručil přístup k advokátní profesi, ani u ní nevzbudil naději, že by ji někdy mohla provozovat.

V Řecku stejně jako v jiných státech je advokacie sice svobodným povoláním, je však rovněž vykonávána ve službách veřejného zájmu (č. 88 a 89 řecké ústavy). Soud již mnohokrát v judikatuře připomínal zvláštní specifika této profese. Pokud na jedné straně připouští, že se dá toto povolání spodobnit s jinou veřejnou funkcí (srov. Rainys a Gasparavičius proti Litvě, § 36), tak na druhé straně zdůrazňuje, že advokát napomáhá spravedlnosti, což vyžaduje specifické povinnosti pro výkon jeho funkce (srov. Casado Coca proti Španělsku, § 46). Státní orgány tedy mají oprávnění uložit podmínky výkonu této profese, zejména pokud jde o státní příslušnost, a vyloučit z jejího vykonávání cizince. Národní právní předpis byl v tomto aspektu zcela jasný a přesný (srov. § 17).

Dále jsme názoru, že pokud byl prvotní zápis stěžovatelky za advokátní koncipientku administrativním omylem ze strany Advokátní komory v Aténách, pak by neměl být vykládán jako konkludentní uznání práva stěžovatelky účastnit se advokátních zkoušek či vykonávat advokátní profesi. Jinými slovy, podle našeho názoru nemůže administrativní omyl v žádném případě zakládat právní nárok, ani vnucovat státu přijetí rozhodnutí, jež jsou ve zjevném rozporu s jeho vlastním právním řádem.

Dále v žádném případě ze spisu nevyplývá, že by spolu s přijetím ke koncipientské praxi přijala rovněž ujištění advokátní komory, že se následně může zúčastnit jí pořádaných zkoušek a zapsat se do seznamu advokátů.

V důsledku toho se nemůžeme připojit k argumentu většiny, podle níž advokátní komora vzbudila u stěžovatelky jakékoli očekávání spočívající v možnosti účasti na zkouškách, když byla přijata, aby za tímto účelem absolvovala koncipientskou praxi (srov. § 34). Naopak si myslíme, že jako vzdělávající se právník měla stěžovatelka znát podmínky výkonu advokacie v zemi, kde žila již několik let a kde absolvovala své právní studium.

Pro nás je praxe jednou věcí a výkon určité profese věcí druhou a znalosti, které stěžovatelka získala během její praxe jí mohou být užitečné pro výkon jiné profese než je advokacie.

Za těchto podmínek není důležité, že správní orgány spolu se Státní radou stěžovatelce postupně povolili absolvovat koncipientskou praxi a předložit žádost o složení advokátních zkoušek, když jí následně zabránily zapsat se do seznamu advokátů vedeného advokátní komorou.

Podle našeho názoru vnitrostátní orgány bezpochyby udělaly administrativní chybu, která byla k újmě stěžovatelky. Jejich jednání ovšem nebylo natolik závažné, aby svévolným způsobem zasáhlo do jejího práva na soukromý život. Z tohoto důvodu nemůžeme dospět k porušení článku 8 Úmluvy.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.