K. H. a ostatní proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 32881/04

Datum: 28. 4. 2009

Složení senátu: N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), L. Garlicki (Polsko), G. Bonello (Malta), L. Mijović (Bosna a Hercegovina), J. Šikuta (Slovensko), M. Poalelungi (Moldavsko), N. Vučinić (Černá Hora).

[§ 1-5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stížnost podalo osm slovenských romských žen.

7. Stěžovatelky byly během těhotenství a porodu ošetřovány na gynekologickém a porodnickém oddělení dvou nemocnic na východním Slovensku. I přes opakované pokusy otěhotnět žádné ze stěžovatelek se to od jejich posledního pobytu v nemocnici, kdy rodily císařským řezem, nepodařilo. Stěžovatelky měly podezření, že důvodem jejich neplodnosti mohla být sterilizace provedená zdravotnickým personálem během porodu císařským řezem v navštěvovaných nemocnicích. Několik stěžovatelek bylo požádáno, aby před porodem nebo při propouštění z nemocnice podepsaly dokumenty, nebyly si ale jisty obsahem těchto dokumentů.

8. Stěžovatelky spolu s několika dalšími romskými ženami daly plnou moc právníkům z Poradny pro občanská a lidská práva, nevládní organizace fungující v Košicích. Tito právníci byli zmocněni kopírovat zdravotní záznamy těchto žen, aby mohli vyhodnotit důvody jejich neplodnosti a možnosti jejich léčení. Stěžovatelky rovněž zmocnily právní zástupce, aby okopírovali jejich úplné zdravotní záznamy jako možný důkaz pro budoucí občanskoprávní řízení na náhradu škody, a k zajištění, aby tato dokumentace nebyla zničena nebo se neztratila. Fotokopie měly být učiněny právníky na přenosné kopírce na náklady Centra pro občanská a lidská práva.

9. Stěžovatelky se v srpnu a září 2002 pokusily v příslušných nemocnicích získat prostřednictvím své právní zástupkyně přístup k zdravotním záznamům. Ta neúspěšně požádala vedení nemocnice, aby jí umožnilo nahlédnout do zdravotních záznamů osob, které ji k tomu zmocnily, a okopírovat je.

10. Dne 11. 10. 2002 představitelé Ministerstva zdravotnictví vyjádřili názor, že § 16 odst. 6 zákona o zdravotní péči z roku 1994 neumožňoval pacientovi, aby zmocnil jinou osobu k nahlédnutí do jeho zdravotních záznamů. Výše uvedené ustanovení mělo být interpretováno restriktivně a pojem „právní zástupce“ zahrnoval výhradně rodiče nezletilého nebo opatrovníka ustanoveného k zastupování osoby, jež byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jíž byla způsobilost omezena.

A. Občanskoprávní řízení

11. Stěžovatelky podaly proti zmíněným nemocnicím žalobu. Požadovaly, aby jim bylo nařízeno zpřístupnit příslušnou zdravotní dokumentaci jejich právní zástupkyni a umožnit jí získat fotokopie dokumentů založených v záznamech.

1. Žaloba proti Fakultní nemocnici J. A. Reimana v Prešově

12. Šest stěžovatelek zažalovalo dne 13. 1. 2003 Fakultní nemocnici J. A. Reimana v Prešově.

13. Dne 18. 6. 2003 Okresní soud v Prešově vynesl rozsudek nařizující nemocnici umožnit žalobkyním a jejich právní zástupkyni nahlédnout do zdravotnické dokumentace a pořídit si ruční výpisky z nich. Příslušná pasáž rozsudku nabyla právní moci 15. 8. 2003 a byla vykonatelná 19. 8. 2003.

14. S odkazem na § 16 odst. 6 zákona o zdravotní péči z roku 1994 okresní soud zamítl žádost o fotokopii zdravotní dokumentace. Soud poznamenal, že záznamy byly majetkem příslušné zdravotní instituce a toto omezení bylo odůvodněno předejitím zneužití. Nemělo se jednat o rozpor s právy a svobodami žalovaných garantovaných Úmluvou. Stěžovatelky se proti této části rozsudku odvolaly.

15. Dne 17. 2. 2004 potvrdil Krajský soud v Prešově prvoinstanční rozhodnutí, podle něhož neměly stěžovatelky právo si činit fotokopie svých zdravotních záznamů. Nic nenasvědčovalo tomu, že právo stěžovatelek mít v budoucnu posouzenou žalobu na náhradu škody v souladu s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo ohroženo. Podle příslušného zákona měla zdravotnická zařízení povinnost předložit vyžádanou informaci mj. soudům, např. v kontextu občanskoprávního řízení týkajícího se pacientovy žaloby na náhradu škody.

2. Žaloba proti Nemocnici s poliklinikou v Krompaších

16. H. M. a V. Ž., dvě zbývající stěžovatelky, podaly identickou žalobu proti Nemocnici s poliklinikou v Krompaších 13. 1. 2003.

17. Dne 16. 7. 2003 Okresní soud v Spišské Nové Vsi nařídil žalované, aby umožnila právní zástupkyni stěžovatelek nahlédnout do zdravotní dokumentace a učinit si z ní výpisky. Zamítl návrh týkající se kopírování zdravotnické dokumentace. Soud odkázal na § 16 odst. 6 zákona o zdravotní péči z roku 1994 a poznamenal, že ani soudy nebo jiné úřady neměly právo získat kopie zdravotních záznamů. Toto restriktivní čtení bylo nezbytné k ochraně a prevenci zneužití osobních údajů v nich obsažených.

18. Stěžovatelky se proti rozhodnutí týkajícímu se kopírování zmíněných dokumentů odvolaly. Opíraly se o čl. 6 a 8 Úmluvy a argumentovaly, že na rozdíl od úřadů a zdravotnických zařízení, ony měly jen omezený přístup ke svým záznamům. To je omezovalo ve zvažování dalšího postupu a v podání žaloby na náhradu škody.

19. Dne 24. 3. 2004 Krajský soud v Košicích potvrdil prvoinstanční rozhodnutí a odmítl nárok týkající se kopírování zdravotnické dokumentace.

B. Ústavní řízení

1. Stížnost z 24. 5. 2004

20. Dne 24. 5. 2004 podalo šest stěžovatelek, které žalovaly prešovskou nemocnici, stížnost podle čl. 127 Ústavy. Namítaly, že prešovská nemocnice, Okresní soud v Prešově a Krajský soud v Prešově porušily mj. jejich práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy.

21. Co se týče čl. 6 odst. 1, stěžovatelky tvrdily, že v praxi mohou být výpisky ze zdravotnické dokumentace zneužity úplně stejně jako fotokopie příslušných dokumentů. Nicméně bránění stěžovatelkám, aby si činily fotokopie dokumentace, je znevýhodňuje oproti státu, jemuž jsou dotčené zdravotní pracoviště podřízeny a jenž by vystupoval jako žalovaný v možném budoucím sporu o náhradu škody. Dále, princip rovnosti zbraní vyžaduje, aby stěžovatelky měly možnost disponovat s veškerou dokumentací ve formě fotokopií. To by umožnilo předložit ji nezávislému odborníkovi nebo expertovi ze zahraničí nebo zabránit jejímu případnému zničení.

22. Stěžovatelky namítaly, že v rozporu s čl. 8 Úmluvy jim nebyl umožněn plný přístup k dokumentům týkajícím se jejich soukromého nebo rodinného života tím, že jim bylo zabráněno si z nich dělat fotokopie.

23. Dne 8. 12. 2004 Ústavní soud (třetí senát) odmítl tuto stížnost. Neshledal zdání porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v řízení vedoucímu k rozsudku krajského soudu ze dne 17. 2. 2004. Pokud jde o namítané porušení čl. 8 Úmluvy, ústavní soud uvedl, že krajský soud korektně aplikoval § 16 odst. 6 zákona o zdravotní péči z roku 1994, a zabezpečil tak spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy. Odkázal při tom na důvodovou zprávu k zmíněnému zákonu. Mimo to, čl. 8 Úmluvy nezahrnuje právo na pořizování si fotokopií zdravotnické dokumentace.

2. Stížnost z 25. 6. 2004

24. Dne 25. 6. 2004 podaly zbývající dvě stěžovatelky podobnou stížnost podle čl. 127 Ústavy, v níž namítaly porušení mj. čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy pramenící z jednání zástupců krompašské nemocnice a z řízení vedoucího k rozsudku Krajského soudu v Košicích ze dne 24. 3. 2004.

25. Dne 27. 10. 2004 Ústavní soud (druhý senát) odmítnul stížnost jako předčasnou. Podle rozhodnutí podaly stěžovatelky dovolání proti výroku, v němž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno jejich žalobě o přístup k zdravotnické dokumentaci.

C. Následný vývoj

26. Později byla zdravotnická dokumentace sedmi stěžovatelkám zpřístupněna a bylo jim umožněno činit si z ní kopie na základě nově přijatého zákona o zdravotní péči z roku 2004 (viz odst. 35 níže). Okolnosti jsou uvedené v rozhodnutí o přijatelnosti této stížnosti.

27. Co se týče osmé stěžovatelky J. H., prešovská nemocnice jí pouze poskytla krátký záznam o průběhu operace, naznačující, že v průběhu operace byla stěžovatelka sterilizovaná. Dne 22. 5. 2006 informoval zmíněnou stěžovatelku ředitel prešovské nemocnice, že její úplný zdravotní spis nebyl nalezen a je považován za ztracený. Dne 31. 5. 2007 Ministerstvo zdravotnictví připustilo, že prešovská nemocnice porušila zákon o zdravotní péči z roku 2004 tím, že nezabezpečila řádné uchování zdravotního spisu paní J. H.

II. Relevantní právní úprava a vnitrostátní právní praxe

[§ 28. – 32. A. Občanský soudní řád

§ 33. – 34. B. Zákon o zdravotní pěči z roku 1994

§ 35. C. Zákon o zdravotní pěči z roku 2004

§ 36. D. Doporučení výboru ministrů Rady Evropy č. 5 z roku 1997 o ochraně zdravotních údajů]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

37. Stěžovatelky namítaly, že na základě zákona o zdravotní péči z roku 1994 nemohly získat fotokopie své zdravotnické dokumentace. Opíraly se o čl. 8 Úmluvy, jehož podstatné části zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, …

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatelky

38. Stěžovatelky trvaly na tom, že pouhá možnost nahlížení do záznamů a činění si výpisků z nich jim neposkytuje účinný přístup k důležitým dokumentům týkajícím se jejich zdraví. Zdravotnická dokumentace obsahovala diagramy, grafy, nákresy a další údaje, které nemohly být snadno reprodukované ručními poznámkami. Dokumentace byla obvykle rozsáhlá a její ruční přepis byl nejen nedostatečný, ale také časově náročný a únavný.

39. Originály záznamů obsahovaly informace, jež stěžovatelky považovaly za důležité z hlediska jejich psychické a fyzické integrity. Stěžovatelky se zvláště obávaly, že byly podrobeny zásahu ovlivňujícímu jejich reprodukční schopnosti. Záznamy by obsahovaly nejen informace o takovémto zásahu, ale také zda k němu daly stěžovatelky souhlas a za jakých okolností. Ruční nebo na stroji pořízený opis těchto záznamů nemohl věrně znázornit zvláštní prvky původních záznamů, které v některých případech nesly podpisy stěžovatelek. S fotokopiemi záznamů mohly stěžovatelky nejenom připravit podklady pro občanskoprávní řízení, ale mohly také dokázat svým rodinám a svému okolí, že jejich neplodnost nebyla důsledkem záměrného jednání z jejich strany.

40. Konečně, stěžovatelky nespatřovaly opodstatněnost argumentu vlády, podle něhož předložení opisů částí svých záznamů policejním vyšetřovatelům, prokurátorům nebo soudu chránilo jejich soukromí lépe než pořízení kopií dostupných spisů.

2. Vláda

41. Vláda tvrdila, že znemožnění kopírování zdravotnické dokumentace bylo v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o zdravotní péči z roku 1994. Za daných okolností to bylo v souladu s právem stěžovatelek na jejich soukromý a rodinný život. Navíc bylo stěžovatelkám umožněno procházet si své záznamy a činit si z nich výpisky.

42. Odmítnutí umožnit stěžovatelkám, aby si činily fotokopie svých zdravotních záznamů, bylo v příslušné době odůvodněno povinností státu chránit příslušné informace před zneužitím. Stát disponuje při regulaci podobných oblastí mírou posuzovací volnosti. Ta v případě stěžovatelek, jimž nebylo bráněno získat všechny podstatné informace týkající se jejich zdraví, nebyla překročena. Pozitivní povinnosti vyplývající z čl. 8 Úmluvy nepokrývaly povinnost umožnit jednotlivcům, aby si činili fotokopie své zdravotnické dokumentace.

43. Podle příslušného zákona měla zdravotnická zařízení povinnost poskytnout na základě písemné žádosti pouze výpisky ze zdravotnické dokumentace policejním vyšetřovatelům, prokurátorům nebo soudu. Výhodou této právní úpravy bylo, že na rozdíl od kopie zdravotních záznamů, zpřístupňovala podstatné části záznamů bez odhalení dalších informací nevztahujících se k předmětu řízení.

B. Zhodnocení Soudem

44. Předložená stížnost se týká uplatnění práv stěžovatelek na účinný přístup k informacím ohledně jejich zdraví a reprodukčních schopností. Jako taková je provázaná s jejich soukromými a rodinnými životy ve smyslu čl. 8 (viz, mezi jinými, Roche proti Spojenému království, § 155).

45. Soud připomíná, že vedle primárně negativních závazků obsažených v čl. 8 Úmluvy se zde vyskytují i pozitivní povinnosti patřící k účinnému respektu soukromého života. Při rozhodování, zda takovéto pozitivní povinnosti existují, nebo ne, bude Soud brát ohled na zabezpečení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a protichůdnými zájmy dotyčného jednotlivce. Okolnosti vyjmenované v druhém odstavci článku 8 mohou představovat jisté vodítko (viz např. Gaskin proti Spojenému království, § 42).

46. Existence těchto pozitivních povinností byla uznána Soudem mj. v situaci, kdy stěžovatelé usilovali o přístup k informacím o rizicích pro jejich zdraví a blaho vyplývajících ze znečištění prostředí (Guerrová a další proti Itálii, § 60), přístup k informacím, jež by umožnily vyhodnotit riziko vyplývající z jejich účasti na jaderných testech (McGinley a Egan proti Spojenému království, § 101) nebo testech zahrnujících vystavení se toxickým chemikáliím (Roche proti Spojenému království). Soud zvláště uvedl, že pozitivní povinnosti byly založeny tam, kde měly poskytnout „účinnou a dostupnou proceduru“ umožňující stěžovatelům přístup ke „všem podstatným a náležitým informacím” (viz, mezi jinými, Roche proti Spojenému království, § 162).

Obdobně byly pozitivní povinnosti shledány tam, kde stěžovatelé požadovali přistup k záznamům sociálních služeb obsahujících informace o jejich dětství a osobní historii (viz Gaskin proti Spojenému království, a M.G. proti Spojenému království, § 31).

47. S ohledem na to, že uplatnění práva v čl. 8 na respekt k soukromému a rodinnému životu musí být praktické a účinné (viz např. Phinikaridou proti Kypru, § 64), je Soud toho názoru, že tyto pozitivní povinnosti by měly dosahovat i na případy podobné tomu posuzovanému, v nichž se jedná o osobní údaje, aby bylo umožněno tomu, jehož se osobní údaje týkají, činit si jejich kopie.

48. Lze souhlasit s tím, že je na držiteli záznamů těchto osobních údajů, aby stanovil okolnosti jejich kopírování a určil, zda náklady na jejich kopírování mají jít na vrub toho, jehož se data týkají. Soud se nicméně nedomnívá, že tyto osoby by měly mít povinnost zvláštním způsobem odůvodňovat žádost o poskytnutí kopie svých soukromých údajů. Je spíše na úřadech, aby prokázaly přesvědčující důvody pro odmítnutí této služby.

49. Stěžovatelé v předloženém případě získali soudní nařízení umožňující jim nahlížet do své zdravotnické dokumentace v plném rozsahu; podle zákona o zdravotní péči z roku 1994 jim ale nebylo umožněno činit si její fotokopie. Je na Soudu, aby rozhodnul, zda tímto postupem úřady dotčeného státu jednaly v souladu s pozitivními povinnostmi a zvláště, jestli důvody vznesené při odmítání byly dostatečně přesvědčivé, aby převážily nad právem stěžovatelek obsaženém v čl. 8 na získání kopií své zdravotnické dokumentace.

50. Přestože nebylo na stěžovatelkách, aby odůvodnily žádosti o kopie svých zdravotních záznamů (viz odst. 48 výše), Soud by přesto zdůraznil, že stěžovatelky se domnívaly, že možnost učinit si výhradně ruční výpisky zdravotních záznamů jim neposkytla účinný přístup k příslušným dokumentům týkajícím se jejich zdraví. Originální záznamy, které nemohly být reprodukovány manuálně, obsahovaly informace, jež stěžovatelky považovaly za důležité, co se týče jejich psychické a fyzické integrity, neboť měly pochybnosti o tom, zda nebyly podrobeny zásahu dopadajícímu na jejich reprodukční schopnosti.

51. Soud rovněž poznamenává, že stěžovatelky považovaly za důležité mít veškerou dokumentaci ve formě fotokopií, aby je mohl nezávislý odborník nebo expert ze zahraničí prošetřit a rovněž aby bylo možné zabránit jejímu případnému neúmyslnému zničení. Pokud jde o druhý bod, nelze přehlédnout, že zdravotní dokumentace jedné stěžovatelky byla ztracena (viz odst. 27 výše).

52. Vnitrostátní soudy obhajovaly zákaz pořizování fotokopií zdravotnické dokumentace zejména potřebou chránit důležité údaje před zneužitím. Vláda se odvolávala na posuzovací volnost smluvní strany v podobných případech a měla za to, že slovenské úřady vyhověly požadavkům čl. 8 tím, že umožnily stěžovatelkám nebo jejich zástupkyním procházet si záznamy a činit si z nich výpisky.

53. Argumenty předložené vnitrostátními soudy a vládou nejsou dostatečně přesvědčivé s ohledem na okolnosti vyjmenované v druhém odstavci čl. 8, aby převážily nad právem stěžovatelek pořídit si kopie svých zdravotních záznamů.

54. Soud zejména nerozumí tomu, jak mohly stěžovatelky, které stejně měly přístup do svých záznamů v plné míře, zneužít informace týkající se vlastní osoby tím, že by činily fotokopie příslušných dokumentů.

55. Co se týče argumentu o možném zneužití informací třetími osobami, Soud už v minulosti prohlásil, že zdravotní údaje mají při uplatňování práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy mimořádnou důležitost a respektování důvěrnosti těchto dat je přední zásadou právních systémů všech členských zemí Úmluvy (viz I. proti Finsku, § 38).

56. Vzdor tomu mohlo být riziku takového zneužití zabráněno jinými prostředky než upření možnosti kopírovat si své údaje stěžovatelkám. Předávání a zpřístupňování údajů o zdraví, jež by mohlo být v rozporu s garancemi v čl. 8 Úmluvy, by mohlo být zabráněno prostředky, jako je zakotvení nezbytných bezpečnostních opatření přísně omezujících okolnosti, za nichž mohou být tato data zpřístupněna, a omezujících okruh osob majících k nim přístup (viz také Z. proti Finsku, § 95-96).

57. Skutečnost, že zákon o zdravotní péči z roku 2004 zrušil příslušná ustanovení zákona o zdravotní péči z roku 1994 a explicitně upravil možnost pacientů nebo pověřených osob si činit kopie zdravotnické dokumentace, je v souladu s výše uvedenými závěry. Změna legislativy, jakkoli je vítaná, nemůže změnit názor na projednávaný případ.

58. Došlo proto k porušení pozitivní povinnosti zajistit účinný respekt k soukromému a rodinnému životu stěžovatelek v rozporu s čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy

59. Stěžovatelky dále namítaly, že jejich právo na přístup k soudu bylo porušeno v důsledku zamítnutí okopírování své zdravotnické dokumentace. Opíraly se o čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který v příslušné pasáži zní:

“Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla… projednána… soudem… který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích… “

60. Stěžovatelky tvrdily, že jim bylo znemožněno mít účinný přístup k jejich zdravotnické dokumentaci a zajistit důkazy obsažené v těchto záznamech formou fotokopií. Pořízení fotokopií těchto záznamů bylo důležité pro pozdější občanskoprávní řízení týkající se případných nároků na náhradu škody a pro unesení důkazního břemena, jež by bylo na nich jako žalující straně.

61. Zajištění kopií zdravotnické dokumentace bylo klíčové pro vyhodnocení, za asistence nezávislého experta, možností stěžovatelek, jejich postavení a perspektivy na úspěch v budoucích občanskoprávních žalobách. Tato okolnost byla podstatná, neboť stěžovatelky, jež žily ze sociálních dávek, by musely nahradit žalované straně náklady, jestliže by byla jejich žaloba zamítnuta.

62. Stěžovatelky měly za to, že se nedomůžou nápravy požádáním soudu podle čl. 78 občanského soudního řádu o zabezpečení záznamů jako důkazů v řízení. Využily § 16 odst. 5 zákona o zdravotní péči z roku 1994, který umožňoval soudům získat informace ze zdravotní dokumentace výhradně formou výpisků, ne však vlastních záznamů nebo jejich kopií. Vnitrostátní soudy proto nemohly přímo ověřit případné nesrovnalosti ve zdravotnické dokumentaci stěžovatelek.

63. Vláda odkázala na závěry Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004. Nahlížení do zdravotnické dokumentace a činění výpisků z ní poskytlo stěžovatelkám dostatečnou příležitost vyhodnotit své postavení v jejich případech a zahájit případně řízení. Příslušná ustanovení občanského soudního řádu poskytovala stěžovatelkám záruky, aby se mohly účinně domáhat nápravy před soudy, pokud se jedná o porušení jejich práv. To mohly vyhodnotit z nahlédnutí do své zdravotnické dokumentace. Využití výpisků ze záznamů mělo výhodu ochránění důvěrnosti informací a osobních údajů, jež by neměly v řízení žádný význam.

64. Soud zdůrazňuje, že právo na přístup k soudu je neodmyslitelným aspektem záruk zakotvených v čl. 6. Zaručuje každému přednesení jeho nároku týkajícího se občanských práv a povinností před soud. Tam, kde je přístup jednotlivce omezen ať už zákonem, nebo praxí, Soud posoudí, zda toto omezení narušilo podstatu tohoto práva, především, zda sledovalo legitimní cíl a panoval přijatelný vztah přiměřenosti mezi užitými prostředky a zamýšlenými cíli (viz Ashingdane proti Spojenému království, § 57).

65. Soud akceptuje argument stěžovatelek, že byly vystaveny nejistotě, pokud jde o jejich zdraví a reprodukční schopnosti v návaznosti na jejich ošetřování ve dvou předmětných nemocnicích a že obdržení důležitých důkazů, zvláště formou fotokopií, bylo klíčové pro posouzení jejich postavení v řízeních z pohledu perspektivy na účinné domáhání se nápravy před soudy z důvodu možných nedostatků při jejich léčení.

66. Ochrana práv jednotlivce zakotvených v čl. 6 podle Soudu vyžaduje, aby záruky tohoto ustanovení zasahovaly do situací, v nichž podobně jako stěžovatelky v předloženém případě, se osoba s občanskoprávním nárokem domnívá, že možnosti získání důkazů vyplývající z platných zákonů jí brání v účinném domáhání se práv před soudem nebo toto domáhání komplikují bez dostatečného odůvodnění.

67. Je pravdou, že zákonné podmínky kopírování záznamů platné v příslušné době stěžovatelkám zcela nebránily v podání žalob na základě informací získaných při nahlížení do jejich zdravotnické dokumentace. Nicméně Soud má za to, že § 16 odst. 6 zákona o zdravotní péči z roku 1994 nepřiměřeně omezuje jejich schopnost podávat k soudům žaloby účinným způsobem. Důležité v tomto ohledu je, že stěžovatelky považovaly originální podoby záznamů, jež nemohly být manuálně reprodukované a jež podle výše uvedeného ustanovení nemohly být dostupné ani stěžovatelkám, ani soudům (srov. v této souvislosti McGinley a Egan, § 90), za rozhodující pro zhodnocení jejich případů.

68. Při posuzování skutkových okolností případu podle čl. 8 Úmluvy Soud nenašel žádné dostatečně silné důvody bránící stěžovatelkám v kopírování jejich zdravotnické dokumentace. Ze stejných důvodů nemohou být tato omezení považována za kompatibilní s účinným uplatňováním práva stěžovatelek na přístup k soudu.

69. Z toho důvodu došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy

70. Stěžovatelky namítaly, že neměly dostupný právní prostředek nápravy, pokud jde o jejich stížnosti podle čl. 8 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Namítaly porušení čl. 13 Úmluvy, jenž zní:

“Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvy byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.”

71. Vláda tvrdila, že stěžovatelky měly k dispozici účinný právní prostředek nápravy, jmenovitě stížnost podle čl. 127 Ústavy.

A. Tvrzené porušení článku 13 ve spojení s článkem 8

72. Soud připomíná, že čl. 13 nezaručuje opravný prostředek, jestliže se jedná o zákon, jenž může být napaden před vnitrostátními orgány (viz M. A. a 34 dalších proti Finsku). Ze znění podání stěžovatelů vyplývá, že na prvním místě napadají legislativu. Nicméně, jak bylo zmíněno, čl. 13 nezaručuje v takovýchto případech právní prostředek nápravy.

Za těchto okolností Soud uzavírá, že nedošlo k porušení čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

B. Tvrzené porušení článku 13 ve spojení s článkem 6 odst. 1

73. Ve světle závěrů ve vztahu k čl. 6 odst. 1 (viz odst. 69 výše), Soud nepovažuje za nezbytné samostatně se v tomto případě samostatně zabývat stížností ve vztahu k čl. 13, jehož požadavky jsou méně přísné, než u čl. 6 odst. 1 v tomto případě (viz také McGinley a Egan proti Spojenému království, § 106).

[§ 74. - 82. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl

1. jednomyslně, že čl. 8 Úmluvy byl porušen;

2. většinou, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

3. jednomyslně, že čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy nebyl porušen;

4. jednomyslně, že čl. 13 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy není třeba samostatně posuzovat;

5. jednomyslně, že

a) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy , zaplatit

i. 3 500 euro každé stěžovatelce plus daň, jež může být na částku uvalena

ii. 8 000 euro společně všem stěžovatelkám plus daň, jež může být na částku uvalena

b) tato částka bude navýšena o prostý úrok rovnající se nejnižší výpůjční sazbě Evropské centrální banky navýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

6. Soud odmítá zbytek požadavků stěžovatelek na spravedlivé zadostiučinění.




© Wolters Kluwer, a. s.