S. a Marper proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 30562/04 a 30566/04

Datum: 4. 12. 2008

Složení senátu: J. P. Costa, předseda senátu (Francie), Ch. Rozakis (Řecko), N. Bratza (Spojené království), P. Lorenzen (Dánsko), F. Tulkens (Belgie), J. Casadevall (Andora), G. Bonello (Malta), C. Bîrsan (Rumunsko), N. Vajić (Chorvatsko), A. Kovler (Rusko), S. Pavlovschi (Moldávie), E. Myjer (Nizozemí), D. Jočien? (Litva), J. Šikuta (Slovensko), M. Villiger (Lichtenštejnsko), P. Hirvelä (Finsko), L. Bianku (Albánie)

[§ 1.-8. Průběh řízení před ESLP]

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

9. Stěžovatelé, kteří se narodili v roce 1989 a 1963, bydlí v Sheffieldu.

10. První ze stěžovatelů byl zadržen dne 19. 1. 2001 a obviněn z pokusu o loupež. Tehdy mu bylo osmnáct let. Byly mu sejmuty otisky prstů a byl mu odebrán vzorek DNA . Byl zproštěn obvinění dne 14. 6. 2001.

11. Druhý stěžovatel byl zadržen dne 13. 3. 2001 a obviněn z týrání své družky. Byly mu sejmuty otisky prstů a dále odebrán vzorek DNA. Před projednáním věci se obviněný se svou družkou usmířil a tak jeho družka nedala souhlas s jeho trestním stíháním. Dne 11. 6. 2001 oznámil Úřad královské prokuratury právním zástupcům stěžovatelů svůj záměr zastavit trestní stíhání a dne 14. 6. téhož roku věc formálně zastavil.

12. Každý ze stěžovatelů požadoval, aby byly zničeny jeho otisky prstů a vzorky DNA, což policie v obou případech odmítla. Stěžovatelé požádali o soudní přezkum rozhodnutí policie a dne 22. 3. 2002 Správní soud (Lord Justice Rose a soudce Leveson) jejich žádost zamítl [srov., [2002] EWHC 478 (Admin) ].

13. Dne 12. 9. 2002 potvrdil odvolací soud rozhodnutí Správního soudu většinou dvou hlasů (Lord Woolf, Chief Justice a Lord Justice Waller) proti jednomu (Lord Justice Sedley) [srov., [2003] EWCA Civ 1275]. Pokud šlo o nezbytnost uchování vzorků DNA, Lord Justice Waller prohlásil následující:

„(…)otisky prstů a profily DNA odhalují pouze málo informací o osobním charakteru. Biologické vzorky obsahují potenciálně informace mnohem častější, osobnější a detailnější. Je zde obava, že věda jednoho dne umožní analýzou vzorků dojít tak daleko, že bude možné získat informace o sklonech jednotlivce páchat určité trestné činy, a že bude moci být použita k tomuto účelu tak, jak je upraveno dnes [článek 82 zákona z roku 2001 o trestním soudnictví a policii]. Je rovněž možné se domnívat, že zákon může být změněn tak, že bude povoleno použití vzorků pro jiné než ve zmíněném článku uvedené účely. Budeme rovněž moci říct, že od chvíle, kdy jsou vzorky uchovány, existuje riziko, že budou použity způsobem, který zákon zakazuje. Tudíž lze sledovaného cíle dosáhnout způsobem méně zasahujícím do práv jednotlivců (…). Proč není možné dosáhnout cíle uchováním profilů, aniž by bylo potřeba uchovávat vzorky?

Podle mého názoru je odpověď na následující argumenty tato. Zaprvé, uchování vzorků dovoluje a) ověřit celistvost a budoucí užitek systému databáze DNA; b) přistoupit k nové analýze za účelem zlepšení profilů DNA v případě objevení nové technologie umožňující zvýšit rozlišovací schopnost procesu porovnání DNA; c) přistoupit k nové analýze a tak umožnit získání nových ukazatelů DNA a tím poskytnout výhody pokud jde o rychlost, citlivost a cenu výzkumů databáze; d) přistoupit k doplňující analýze v případě dovolávání se justičního omylu; a konečně za e) přistoupit k doplňující analýze za účelem určení případných analytických či procesních omylů. To jsou výhody, jež musí být v rovnováze s riziky identifikovanými „Liberty“. Pokud jde o tato rizika, naše pozice je za všech okolností zaprvé taková, že jakákoli změna zákona musí být v souladu s Úmluvou, zadruhé jakákoli změna v praxi musí být také v souladu s Úmluvou a za třetí nesmí být předpokládána nezákonnost. Za těchto okolností nejsou výše zmíněná rizika vysoká a jsou vyvažována výhodami v oblasti stíhání a předcházení zločinnosti.“

14. Lord Justice Sedley se domníval, že vrchní konstábl měl využít své pravomoci a v každém případě zničit údaje, které může normálně uchovávat, ať by šlo o jakkoli ojedinělý případ, kdyby byl hluboce přesvědčen, že dotčená osoba byla zproštěna jakéhokoli obvinění. Rovněž poznamenal, že rozdíl mezi uchováním vzorků DNA a profilů DNA je takový, že uchování vzorků otevírá do budoucnosti možnost získat více informací, než bylo dříve možné.

15. Dne 22. 7. 2004 zamítla Sněmovna lordů opravný prostředek podaný stěžovateli. Lord Steyn, který rozsudek jménem většiny vydal, předložil historický exkurz čl. 64 odst. 1A zákona z roku 1984 o policii a důkazech v trestních věcech (dále jen „zákon o policii“). Zejména připomněl, že toto ustanovení bylo Parlamentem přijato poté, co společnost vyjádřila své znepokojení nad předešlým zákonem, který stanovoval, že vzorek odebraný od osoby, jež poté nebyla stíhána nebo byla zproštěna obžaloby, musely být zničeny a že získané informace nemohly být použity. Ve dvou případech nemohly být použity přesvědčivé důkazy DNA spojující jednoho podezřelého s násilnou činností a druhého s vraždou, neboť v době, kdy bylo srovnání provedeno, byl jeden z podezřelých osvobozen a druhý využil zastavení vyšetřování pokud šlo o trestné činy, pro něž byly profily DNA realizovány, a v důsledku toho nemohl být žádný z podezřelých odsouzen.

16. Lord Steyn zdůraznil, že zájem na zachování otisků prstů a vzorků získaných od podezřelých osob byl značný. Citoval například případ z roku 1999, v rámci něhož byly údaje o DNA pocházející od pachatele trestného činu srovnány s osobou „I“ prostřednictvím hledání v národní databázi. Avšak vzorek odebraný osobě „I“, který měl být zničen, zničen nebyl. „I“ byl uznán vinným ze znásilnění a odsouzen. Pokud by vzorek nebyl omylem zachován, pachatel mohl uniknout spravedlnosti.

17. Lord Steyn též odkázal na statistické údaje, z nichž vyplývalo, že více než 6000 profilů DNA bylo spojeno s profily stop zajištěných na místech trestných činů a které měly být zničeny za účinnosti původní právní úpravy. Mezi těmito trestnými činy bylo 53 vražd, 33 pokusů o vraždu, 94 znásilnění, 38 sexuálních deliktů, 63 závažných krádeží a 56 případů nedovoleného obchodu s omamnými látkami. Na základě existujících archivů statistiky Ministerstva vnitra odhadují, že existuje 40% možnost, že vzorek zajištěný na místě činu ihned souhlasí s profilem uloženým v databázi. Pro lorda Steyna výše uvedené dokazuje, že otisky prstů a vzorky DNA, které mohou být napříště uchovány, mohly hrát v průběhu minulých tří let hlavní roli v odhalování a stíhání závažných trestných činů.

18. Lord Steyn rovněž poznamenal, že zákon o policii zacházel odlišně s odebíráním otisků prstů a biologických vzorků, s jejich uchováváním a použitím.

19. Pokud jde o analýzu Úmluvy, Lord Steyn upřesnil, že směřoval k myšlence, že samotná skutečnost uchovávání otisků prstů a vzorků DNA nezakládá zásah do práva na respektování soukromého života a dodal, že pokud se mýlil, případný zásah by byl opravdu nepatrný. Otázka, zda je zde riziko, že by uchované vzorky mohly být v budoucnu zneužity, se mu nezdála relevantní pro posouzení současného použití uchovaných vzorků pro odhalování a stíhání trestných činů. Pokud by to budoucí vědecký vývoj vyžadoval, bylo by možné v případě potřeby vydávat soudní rozhodnutí pro zajištění souladu systému s Úmluvou. Podle něj ustanovení omezující použití odebraného materiálu k „účelu spojenému s předcházením či odhalováním trestné činnosti …“ nezákonně nerozšiřovala povolené použití, neboť to bylo omezeno jeho kontextem.

20. S odkazem na případ, kde bylo nezbytné ospravedlnit nepatrný zásah do soukromého života, Lord Steyn prohlásil, že se připojuje k názoru vyjádřenému Lordem Justice Sedleyem před Odvolacím soudem, podle kterého byl účel uchování – a to předcházení trestné činnosti a ochrana práv druhých před kriminalitou – „v souladu se zákonem“ dle čl. 8 Úmluvy.

21. Pokud se jedná o otázku odůvodnění jakéhokoli zásahu, stěžovatelé tvrdili, že uchování otisků prstů a vzorků DNA vzbuzovalo podezření u osob, jež byly zproštěny obvinění. Rada ministra vnitra tvrdila, že podobné uchovávání nemělo nic společného s minulostí, tedy s trestným činem, z jehož spáchání byla daná osoba zproštěna obvinění, ale směřovala k usnadnění vyšetřování trestné činnosti v budoucnu. Uchovávání jejich vzorků DNA mohlo mít pro stěžovatele důsledky pouze v tom případě, pokud by se jejich profil shodoval s některým z těch, které by v budoucnu byly nalezeny na místě trestného činu. Lord Steyn se domnívá, že k závěru, že zásah byl přiměřený sledovanému cíli, vede pět faktorů: i) otisky prstů a vzorky byly uchovávány výhradně pro přesně určený účel: odhalování a stíhání trestných činů a jejich vyšetřování; ii) otisky a vzorky neměly žádné využití bez dalších otisků a vzorků odebraných na místě trestného činu, s kterými by bylo možné je porovnat; iii) otisky nebyly pořízeny veřejně; iv) nebylo možné identifikovat určitou osobu neproškoleným okem na základě uchovaného materiálu; a v) rozšíření databáze vyplývající s uchovávání vzorků znamenala obrovskou výhodu při boji proti závažné kriminalitě.

22. V odpovědi na argument, podle něhož mohlo být stejného legislativního účelu dosaženo méně invazivními prostředky, a to formou posouzení případ od případu, zda uchovávání otisků a vzorků vyhovovalo či nikoli, Lord Steyn odkázal na komentáře Lorda Justice Wallera před Odvolacím soudem: „… pokud musí být odůvodnění uchovávání v každém stupni závislé na pohledu policie ohledně stupně neviny, tak by osoby, které byly zproštěny obvinění a jejichž vzorky byly uchovány, mohly oprávněně tvrdit, že je to stigmatizuje či diskriminuje a mohou se domnívat, že byť patří do skupiny osob zproštěných obvinění a tudíž považovaných za nevinné, je s nimi zacházeno jako s viníky. Ve skutečnosti se nikterak nestigmatizují osoby zproštěné obvinění s tvrzením, že uchovávání legálně odebraných vzorků zakládá norma a je ve veřejném zájmu, aby policie disponovala co možná největší databází v rámci boje proti kriminalitě“.

23. Lord Steyn nepředpokládá, že rozdíl mezi vzorky a profily DNA změní něco na tom, co již vyjádřil.

24. Sněmovna lordů dále zamítla žalobu stěžovatelů, podle níž je uchovávání jejich otisků prstů a vzorků podrobilo diskriminačnímu zacházení, které je v rozporu s článkem 14 Úmluvy, když se obecně jiné osoby nemusí podrobovat odběru otisků prstů a biologických vzorků policií v rámci trestního vyšetřování. Lord Steyn se domníval, že byť bychom připustili, že uchovávání otisků prstů a vzorků vyplývá z čl. 8 Úmluvy, a tím umožňuje aplikaci čl. 14, rozdíl v zacházení namítaný stěžovateli se nezakládal na žádném „postavení“ ve smyslu článku 14 Úmluvy, nýbrž jednoduše odkazoval na historickou skutečnost nezávislou na jakékoli osobní charakteristice, kdy orgány již po zákonném odběru držely otisky prstů a vzorky DNA příslušných osob. Podle něj stěžovatelé a osoby, s nimiž byli srovnáváni, nemohli být za žádných okolností pokládány za osoby nacházející se v analogické situaci. Lord Steyn doplnil, že, byť by opačně, než se domnívá, bylo nezbytné zkoumat ospravedlnění případného rozdílného zacházení, bylo stanoveno určité objektivní ospravedlnění: zaprvé, existuje nepopiratelný legitimní cíl, jelikož rozšiřování databáze obsahující otisky prstů a vzorky DNA slouží veřejnému zájmu dovolujícímu odhalovat a stíhat závažnou trestnou činnost a ospravedlňovat nevinné a zadruhé, byl splněn požadavek přiměřenosti, jelikož článek 64 odst. 1A zákona o policii objektivně představuje vyváženou a přiměřenou odpověď na cíl legislativce spočívající v boji proti závažné kriminalitě.

25. Baronka Hale of Richmond se odklonila od většiny, když tvrdila, že uchovávání otisků prstů a vzorků DNA je zásahem státu do práva na respektování soukromého života a domáhala se tak ospravedlnění s ohledem na Úmluvu. Podle jejího názoru se zde jednalo o aspekt utajení osobních údajů. Tudíž podle ní není pro jednotlivce nic více soukromého a důvěrného, než znalost jeho genetického složení. Navíc se domnívala, že rozdíl mezi informacemi týkajícími se otisků prstů a vzorků DNA se stává důležitější, pokud se jedná o ospravedlnění jejich uchovávání, neboť takové ospravedlnění může být pro oba typy údajů rozdílné. S většinou souhlasila v tom, že takové ospravedlnění bylo jasně konstatováno v případě obou stěžovatelů.

II. RELEVANTNÍ VNITROSTÁTNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA A JINÉ DOKUMENTY

[§ 26-40]

III. RELEVANTNÍ VNITROSTÁTNÍ A MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY

[§ 41-55]

IV. POSTŘEHY TŘETÍCH STRAN

[§ 56-57]

I. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

58. Stěžovatelé namítají, že na základě článku 64 odst. 1A zákona o policii byly uchovávány jejich otisky prstů, buněčné vzorky a genetické profily. Spatřují v tom porušení článku 8 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého (…) života (…)

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (…) ochrany pořádku a předcházení zločinnosti (…).“

A. Existence zásahu do soukromého života

59. Soud bude nejprve zkoumat, zda uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA stěžovatelů státními orgány představuje zásah do soukromého života stěžovatelů.

1. Argumenty stran

a. Stěžovatelé

60. Stěžovatelé tvrdí, že uchovávání jejich otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA zakládá zásah do jejich práva na soukromý život. Tyto skutečnosti byly totiž úzce spjaty s jejich osobní identitou a představovaly kategorii osobních údajů zasluhujících si kontrolu. Připomínají, že počáteční shromažďování podobných biologických informací je stále považováno za zásah do článku 8 Úmluvy a argumentují, že jejich uchovávání je ještě kontroverznější, pokud jde o množství osobních informací, které jsou takto neustále k dispozici ostatním a unikají kontrole dané osoby. Zdůrazňují zejména sociální stigmatizaci a psychologické důsledky, které podle nich způsobuje uchovávání takových informací, pokud jde o děti, což je důvodem, pro který by měl být zásah do soukromého života ještě vážnější u prvního stěžovatele.

61. Jejich tvrzení posiluje judikatura orgánů Úmluvy, jak to činí současné rozhodnutí přijaté Informačním soudem (Information Tribunal) Spojeného království [Chief Constables of West Yorkshire, South Yorkshire and North Wales Police v. the Information Commissioner, [2005] UK IT EA 2005 0010 (12. 10. 2005), 173]. Toto rozhodnutí by se mělo opírat o názor vyslovený baronkou Hale během řízení před Sněmovnou lordů (srov. § 25) a v podstatě by mělo převzít její závěr při rozhodování podobné otázky týkající se aplikace čl. 8 Úmluvy na uchovávání údajů týkajících se odsouzení.

62. Stěžovatelé se domnívají, že uchovávání buněčných vzorků zahrnuje ještě větší zásah do práv zaručených čl. 8, jelikož obsahují genetické dědictví dané osoby stejně jako genetické informace o jejích blízkých příbuzných. Otázkou tedy není, zda údaje byly ze vzorku skutečně získány či zda způsobily v daném případě újmu, když každý má právo na záruku, že informace tvořící jeho součást zůstanou důvěrné a nebudou sděleny či zpřístupněny jiné osobě bez jejího souhlasu.

b. Vláda

63. Vláda připouští, že otisky prstů, profily DNA a vzorky jsou „osobními údaji“ ve smyslu zákona o ochraně údajů, v rukou těch, kteří mohou identifikovat jednotlivce. Nicméně se domnívá, že samotné uchování otisků prstů, profilů DNA a vzorků za účelem omezeného využití povolené čl. 64 zákona o policii není podřízeno právu na respektování soukromého života uvedenému v článku 8 Úmluvy. Na rozdíl od odebírání nezasahuje uchovávání údajů do fyzické a psychologické integrity jednotlivce a ani neporušuje právo na osobní rozvoj, na utváření a rozvíjení vztahů s ostatními osobami, ani na sebeurčení.

64. Vláda se domnívá, že se stěžovatelé ve skutečnosti bojí možného budoucího použití uložených vzorků, objevení nových metod analýzy údajů z DNA a rizika zásahu do soukromého života jednotlivců prostřednictvím aktivního dohledu. V tomto ohledu zdůrazňuje, že působnost těchto údajů je výslovně a jasně omezena právním rámcem, technickými postupy extrakce profilů DNA a povahou těchto získaných profilů.

65. Profil DNA není nic jiného než řada čísel umožňující identifikovat osobu na základě buněčných vzorků a neměl by obsahovat žádnou informaci nežádoucí povahy o dané osobě či její osobnosti. Databáze DNA je sbírkou profilů DNA, které by mohly být vyhledány při zkoumání vzorků zajištěných na místech spáchaných trestných činů. Osoba by mohla být identifikovaná pouze v případě shody jejího profilu se vzorkem. Ke zkoumání rodinných vazeb by se na základě částečných shod přistupovalo pouze v extrémně vzácných a přísně hlídaných případech. Otisky prstů a profily a vzorky DNA by neměly být předmětem subjektivních komentářů a neměly by poskytovat nejmenší informaci o aktivitách dané osoby; neměly by představovat žádné riziko změny vnímání dané osoby ani měnit její pověst. I kdyby uchovávání takových údajů mohlo spadat do působnosti článku 8 odst. 1 Úmluvy, pak by případné extrémně omezené negativní důsledky měly vést k závěru, že takové uchovávání není dostatečně závažné stanovení zásahu.

2. Posouzení Soudem

a. Obecné zásady

66. Soud připomíná, že pojem „soukromý život“ má široký rozsah, který není možné definovat vyčerpávajícím způsobem, zahrnujícím fyzickou i morální integritu osoby (Pretty proti Spojenému království, § 61 a Y. F. proti Turecku, § 33). Může tedy spojovat několikeré aspekty fyzické a sociální integrity jednotlivce (Mikulić proti Chorvatsku, § 53). Prvky jako například identifikace pohlaví, jméno, sexuální orientace a sexuální život spadají do osobní sféry chráněné článkem 8 (srov., mezi jinými, Bensaid proti Spojenému království, § 47 spolu s dalšími citovanými odkazy, a Peck proti Spojenému království, § 57). Mimo jméno, soukromý a rodinný život může zahrnovat další prostředky osobní identifikace a vazby na rodinu (srov., mutatis mutandis, Burghartz proti Švýcarsku, § 24 a Ünal Tekeli proti Turecku, § 42). Informace týkající se zdraví osoby představuje důležitý aspekt jejího soukromého života (Z. proti Finsku, § 71). Soud se navíc domnívá, že etnická identita jednotlivce musí být také považována za důležitý prvek soukromého života [srov., zejména článek 6 Úmluvy o ochraně dat (§ 41), který uvádí osobní údaje prozrazující rasový původ spolu s dalšími citlivými údaji o jednotlivci mezi zvláštními kategoriemi důkazů, které mohu být uchovávány pouze prostřednictvím vhodných záruk.] Článek 8 chrání mimo jiné právo na osobní rozvoj a na vytváření a rozvoj vztahů s podobnými osobami a vnějším světem (srov. např. Burghartz, výše uvedený, § 47, a Friedl proti Rakousku, § 45). Pojmem soukromého života se rozumí dále aspekty odkazující na právo na vlastní podobu (Sciacca proti Itálii, § 29).

67. Obyčejné zaznamenání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce zakládá zásah ve smyslu čl. 8 (Leander proti Švédsku, § 48). Není rozhodující, zda byly zaznamenané informace později použity či nikoli (Amann proti Švýcarsku, § 69). Nicméně k určení, zda informace osobního charakteru uložené státními orgány zahrnují i výše uvedené prvky soukromého života, Soud náležitě bere do úvahy jednotlivý kontext, v němž byly informace získány a uloženy, povahu uložených údajů, způsob, jak jsou použity a jak je s nimi nakládáno a výsledky, které z nich mohou být získány (srov., mutatis mutandis, Friedl, výše uvedený, § 49-51, a Peck proti Spojenému království, výše uvedený, § 59).

b. Použití výše uvedených zásad v daném případě

68. Soud na úvod poznamenává, že tři kategorie osobních informací uložených veřejnými orgány v daném případě, a to otisky prstů, profily DNA a buněčné vzorky, představují osobní údaje ve smyslu Úmluvy o ochraně údajů, neboť se vztahují na identifikované a identifikovatelné jednotlivce. Vláda ze své pozice připouští, že v těchto třech případech se jedná o „osobní údaje“ ve smyslu zákona z roku 1998 o ochraně osobních údajů, které jsou v rukou osob majících možnost identifikovat dané jednotlivce.

69. Orgány Úmluvy se již mnohokrát v kontextu trestního řízení vyjádřily k otázkám spjatým s uchováváním takových osobních údajů národními orgány. Pokud jde o povahu a rozsah informací obsažených v každé ze tří kategorií údajů, Soud v minulosti rozlišoval mezi uchováváním otisků prstů a buněčných vzorků a profilů DNA s ohledem na skutečnost, že informace v posledně dvou jmenovaných kategoriích mají širší potenciál při budoucím využití (Van der Velden proti Nizozemí). V dané věci se domnívá, že otázka zásahu do práv stěžovatelů na respektování jejich soukromého života musí být posuzována pro uchovávání buněčných vzorků a profilů DNA a pro otisky prstů odděleně.

i. Buněčné vzorky a profily DNA

70. Ve věci Van der Velden se Soud domníval, že s ohledem na budoucí využití, jež si je možné představit zejména u buněčných vzorků, bylo systematické uchovávání takového materiálu dostatečně nežádoucí aby způsobilo zásah do práva na respektování soukromého života. Vláda tento závěr kritizovala s argumentem, že Soud spekuloval o možném využití vzorků v budoucnosti, když v současnosti k žádnému zásahu nedošlo.

71. Soud znovu potvrzuje svůj názor, podle kterého je starost jednotlivce o možné využití uchovávaných soukromých údajů v budoucnu národními orgány legitimní a relevantní pokud jde o otázku, zda došlo či nedošlo k zásahu. Avšak s ohledem na rychlé tempo, kterým probíhají inovace v oblasti genetiky a informačních technologií, Soud nemůže nepřihlédnout k možnosti, že aspekty soukromého života svázané s genetickými informacemi budou v budoucnu předmětem zásahu novými formami, jež nelze dnes s přesností předvídat. Soud tudíž nenachází žádný dostatečný důvod k tomu, aby vycházel ze svých zjištění ve věci Van der Velden.

72. Nicméně legitimní obavy týkající se možného budoucího využití buněčných vzorků by neměly být jediným faktorem, který je třeba vzít do úvahy k odpovědi na položenou otázku. Soud poznamenává, že buněčné vzorky mají nanejvýš osobní charakter a navíc obsahují velké množství citlivých informací o jednotlivci, zejména o jeho zdraví. Navíc vzorky obsahují unikátní genetický kód mající značný význam jak pro danou osobu, tak i pro její rodinu. V tomto ohledu Soud souhlasí s názorem vyjádřeným baronkou Hale před Sněmovnou lordů (srov. § 25).

73. S ohledem na povahu a množství osobních informací obsažených v buněčných vzorcích musí být v jejich uchovávání spatřován per se zásah do soukromého života dotčených osob. Nic na tom nemění skutečnost, že pouze malé množství těchto informací je ve skutečnosti vyňato a využito orgány pro potřeby vytváření profilů DNA a nezpůsobuje to v jednotlivém případě přímý zásah (srov. Amann, výše uvedený, § 69).

74. Pokud jde o profily DNA, Soud zdůrazňuje, že obsahují méně osobních informací, neboť se jedná o výtažky z buněčných vzorků ve formě kódu. Vláda tvrdí, že profil DNA není ničím jiným než sledem čísel či čárkovým kódem obsahujícím čistě objektivní a nevyvratitelné informace a že k identifikaci určité osoby dojde pouze v případě shody s profilem obsaženým v databázi. Rovněž deklaruje, že jelikož byly dané informace zakódovány, bylo potřeba uchýlit se k použití informačních technologií tak, aby se staly srozumitelnými, a že pouze omezený počet osob mohl daná data interpretovat.

75. Soud nicméně podotýká, že profily obsahují značné množství údajů výhradně osobního charakteru. I když mohou být informace obsažené v profilech považovány za objektivní a nevyvratitelné ve smyslu nabízeném vládou, jejich automatické zpracovávání dovoluje národním orgánům jít přes hranici neutrální identifikace. V tomto ohledu poznamenává, že i vláda souhlasí s tím, že profily DNA mohou být použity – a v určitých případech byly – pro pátrání po rodině za účelem odhalení možných genetických vztahů mezi jednotlivci. Vláda rovněž uznává vysoce citlivý charakter takového pátrání a nezbytnost velmi striktní kontroly v dané oblasti. Podle Soudu sama skutečnost, že profily DNA poskytují prostředek k odhalení genetických vztahů, jež mohu mezi jednotlivci existovat (srov. § 39), stačí k závěru, že jejich uchovávání představuje zásah do práva na soukromý život jednotlivců. Frekvence pátrání po rodině, na ně navázané záruky a pravděpodobnost, že v daném případě dojde k újmě, jsou v tomto ohledu nepodstatné (srov. Amann, výše uvedený, § 69). Rovněž skutečnost, že zakódovaná informace se stane čitelnou až po použití informatiky a může být interpretována pouze omezeným počtem osob, na tomto závěru nic nemění.

76. Soud zdůrazňuje, že vláda nepopírá, že zacházení s profily DNA umožňuje orgánům určit pravděpodobný etnický původ dárce a že tato technika je účinně používaná v rámci policejního pátrání (srov. § 40). Možnost profilů DNA dospět k závěrům o etnickém původu činí jejich uchovávání o to citlivější a náchylnější k zásahu do práva na soukromý život. Tento závěr je v souladu s Úmluvou o ochraně údajů a zákona o ochraně údajů, když tyto dva texty klasifikují osobní údaje o etnickém původu mezi zvláštní kategorie údajů mající zvýšenou ochranu (srov. § 30-31 a 41).

77. Za těchto podmínek Soud uzavírá, že uchováváním buněčných vzorků i profilů DNA stěžovatelů došlo k zásahu do jejich práv na soukromý život ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy.

ii. Otisky prstů

78. Je jisté, že otisky prstů neobsahují takové množství informací jako buněčné vzorky či profily DNA. Otázku dopadu jejich uchovávání orgány do práva na respektování soukromého života již orgány Úmluvy studovaly.

79. Byla to Komise, která se ve věci McVeigh poprvé pustila do otázky odebírání a uchovávání otisků prstů. Otisky byly v dotčené věci odebrány jako součást pátracích opatření. Komise připustila, že nejméně některé z těchto opatření zasáhly do práva na respektování soukromého života stěžovatelů, avšak nezabývala se otázkou, zda mohlo samotné uchovávání otisků prstů zakládat stejný zásah (McVeigh, O'Neill a Evans, § 224).

80. Ve věci Kinnunen se Komise domnívala, že uchovávání otisků prstů a fotografií po zadržení stěžovatele nelze považovat za zásah do soukromého života, neboť tyto údaje neobsahují žádné sporné subjektivní hodnocení. Komise nicméně poznamenala, že dané údaje byly zničeny devět let po žádosti stěžovatelů (Kinnunen proti Finsku).

81. S ohledem na tyto závěry a na otázky vyvolané tímto případem se Soud domnívá, že je problematiku třeba znovu posoudit. Na úvod poznamenává, že očíslované otisky prstů stěžovatelů představovaly osobní údaje (srov. § 68) a že obsahovaly jisté vnější identifikační rysy stejně jako například fotografie či hlasové ukázky.

82. Ve věci Friedl se Komise domnívala, že uchovávání anonymních fotografií pořízených na veřejné manifestaci nezasahuje do soukromého života. K tomuto závěru dospěla přiznáním zvláštního důrazu skutečnosti, že předmětné fotografie nebyly uloženy v žádném systému správy dat a že orgány nepřijaly opatření k identifikaci vyfocených osob prostřednictvím zpracování dat (srov. Friedl, výše uvedený, § 49-51).

83. Ve věci P. G. a J. H. byl Soud názoru, že záznam údajů a systematický či stálý charakter tohoto záznamu mohl zasáhnout právo na respektování soukromého života, byť předmětné údaje byly dostupné veřejně či jiným způsobem. Poznamenal, že hlasový záznam osoby na stálý nosič za účelem pozdější analýzy byl v kombinaci s jinými osobními údaji zjevně způsobilý usnadnit identifikaci této osoby. Usoudil tedy, že hlasový záznam stěžovatelů pro účely pozdější analýzy způsobil zásah do práva na respektování soukromého života (P. G. a J. H. proti Spojenému království, § 59-60).

84. Soud se domnívá, že přístup zvolený orgány Úmluvy ve věci fotografií a hlasových záznamů musí být rovněž použitelný na otisky prstů. Vláda je názoru, že je třeba posledně jmenované odlišit z důvodu, že jde o neutrální, objektivní a nevyvratitelný materiál, který na rozdíl od fotografií není při nedostatku dalších otisků prstů ke srovnání pro zkušené oko rozpoznatelný. Jistě to ale nemění nic na skutečnosti, že otisky prstů objektivně obsahují jedinečné informace o daném jednotlivci a umožňují přesnou identifikaci ve velkém množství okolností. Otisky prstů jsou tedy s to zasáhnout do soukromého života a na jejich uchovávání bez souhlasu dané osoby nelze pohlížet jako na neutrální a banální opatření.

85. Soud se tedy domnívá, že uchovávání otisků prstů identifikovaných a identifikovatelných osob ve svazcích národních orgánů může samo o sobě i přes objektivní a nevyvratitelný charakter údajů vést k závažnému znepokojení, pokud jde o respektování soukromého života.

86. V dané věci Soud mimoto poznamenává, že otisky prstů stěžovatelů byly odebrány v rámci trestního řízení tak, aby byly poté zaznamenány do národní databáze za účelem jejich stálého uchování a pravidelného automatického zpracování s cílem identifikovat trestnou činnost. V tomto ohledu každý na základě toho, co buněčné vzorky a profily DNA obsahují za informace, připustí, že uchovávání tohoto materiálu má mnohem větší dopad na soukromý život než otisky prstů. Nicméně Soud stejně jako baronka Hale (srov. § 25) je názoru, že pokud by mělo být nezbytné rozlišovat mezi otisky prstů na jedné straně a vzorky a profily na straně druhé, jde-li o otázku ospravedlnění jejich získání, použití a skladování, nezůstává, než konstatovat, že uchovávání otisků prstů zakládá zásah do práva na respektování soukromého života.

B. Ospravedlnění zásahu

1. Argumenty stran

a. Stěžovatelé

87. Stěžovatelé tvrdí, že uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA není s ohledem na čl. 8 odst. 2 Úmluvy ospravedlnitelné. Vnitrostátní právní úprava udělila orgánům velmi široký prostor pro použití vzorků a profilů DNA, jelikož pouze předpokládá, že musí být použité pro účely spojené s „předcházením a odhalováním trestné činnosti“, „vyšetřováním trestných činů“ nebo „vedením vyšetřování“. Tyto cíle jsou vágní a zneužitelné, jelikož je zde zejména riziko porovnávání detailních osobních údajů mimo rámec vyšetřování daného trestného činu. Stěžovatelé se mimoto domnívají, že procesní záruky proti nevhodnému či zneužitelnému použití těchto informací jsou nedostatečné. Složky obsažené v národní databázi policie byly přístupné nejen policii, ale také padesáti šesti jiným subjektům, mezi nimiž figurovaly veřejné či správní organizace, soukromé subjekty jako British Telecom a Asociace britských pojišťoven a dokonce někteří zaměstnavatelé. Navíc byla tato databáze napojená na Schengenský informační systém fungující na úrovni EU. V důsledku toho došlo v jejich věci k velmi značnému a kritickému zásahu do práva na respektování jejich soukromého života, jak to zejména ilustruje současná veřejná debata ve Spojeném království na toto téma a k tomu vyjadřovaný nesouhlas. Odlišně k tvrzení vlády měla otázka uchovávání tohoto materiálu povahu vzbudit živé znepokojení u jednotlivců a stát v dané věci disponoval pouze úzkou mírou posouzení.

88. Podle stěžovatelů nemůže uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA po časově neurčenou dobu projít kritériem „nezbytné v demokratické společnosti“ za účelem předcházení trestné činnosti. Zvláště zde nebylo absolutně nic, co by ospravedlňovalo uchovávání buněčných vzorků pro účely extrahování profilu DNA. Efektivnost uchovávání profilů také nebyla přesvědčivě prokázána, jelikož se nedokázalo, že by zvýšený počet shod DNA uvedený vládou nasvědčoval úspěšnému odsouzení obviněných. Taktéž ve většině přesných případů citovaných vládou to nebylo uchovávání záznamů, které by umožnilo úspěšné trestní stíhání a u jiných stíhání mohlo dojít k úspěšnému ukončení trestního stíhání i za podmínky, že by uchovávání daného materiálu bylo rozsahově i časově omezenější.

89. Stěžovatelé mimoto obhajují neúměrný charakter uchovávání sporného materiálu, které bylo indiferentní, časově neomezené, aniž by bylo rozlišováno dle trestného činu a předmětné osoby. Dále pak rozhodnutí uchovávat či nikoli daný materiál neučinil ani nekontroloval nezávislý orgán. Režim uchovávání nebyl nadto v souladu s orientací definovanou Radou Evropy v této oblasti. Konečně uchovávání posuzovaných otisků prstů vrhl pochybnost na osoby, jež byly zproštěny obvinění ze spáchání trestného činu nebo s nimi bylo zastaveno řízení, neboť to naznačovalo, že nebyli zcela nevinní. Toto opatření tedy vedlo ke stigmatizaci obzvláště škodící dětem, v tomto případě osobě S., a členům určitých etnických skupin uložených v databázi.

b. Vláda

90. Vláda se domnívá, že za předpokladu, že uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA stěžovatelů způsobilo zásah do jejich práv, bylo to ospravedlnitelné z pohledu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Nejprve toto uchovávání bylo v souladu se zákonem, přesněji s čl. 64 zákona o policii, který detailně vyjmenovává pravomoci a omezení u odebírání otisků prstů a buněčných vzorků a jasně určuje, že tento materiál je uchováván orgány bez ohledu na výsledek řízení, v rámci níž byly odebrány. Za všech okolností výkon diskreční pravomoci uchovávat otisky prstů a vzorky byl rovněž podroben obvyklým právním zásadám upravujícím výkon této pravomoci a byl schopen soudní kontroly.

91. Jinak byl zásah nezbytný a přiměřený legitimním cílům ochrany pořádku a předcházení zločinnosti a/nebo ochrany práv a svobod jiných. Bylo obecně velmi důležité pro společnost, aby složky zplnomocněné k prosazování práva mohly v maximální míře využívat nástroje, které jim poskytuje moderní technologie a kriminalistika v rámci předcházení, vyšetřování a odhalování trestné činnosti. Vláda za podpory statistiky tvrdí, že uchovávaný materiál představoval neocenitelnou hodnotu pro boj s kriminalitou a terorismem a odhalování trestné činnosti. Domnívá se, že výhody, které systém trestního soudnictví vytěží z jejich uchování jsou nesmírné, jelikož předmětný materiál podle ní umožňuje nejen najít pachatele, ale i zbavit viny nevinné a předcházet a korigovat justiční omyly.

92. Vláda uvádí, že ke dni 30. 9. 2005 obsahovala národní databáze DNA 181 000 profilů DNA osob, které měly být smazány před přijetím změny zákona z roku 2001. Následkem toho 8 251 z těchto profilů bylo ztotožněno se stopami zajištěnými na místech 13 079 trestných činů, z nichž bylo 109 vražd, 55 pokusů o vraždu, 116 znásilnění, 67 sexuálních trestných činů, 105 závažných krádeží a 126 případů nedovoleného obchodování s omamnými látkami.

93. Vláda rovněž cituje zvláštní případy 18 věcí, kde použití DNA umožnilo dovést vyšetřování k úspěšnému odsouzení pachatelů. V deseti z těchto případů souhlasily profily DNA podezřelých osob se stopami zajištěnými dříve na místě činu nevztahujícího se nikterak k činu, z kterého byl podezřelý, což pomohlo odsoudit pachatele těchto trestných činů. V dalším případě byli dva zadržení podezřelí ze znásilnění vyňati z vyšetřování, jelikož jejich profily DNA nesouhlasily se zajištěnými stopami. Ve dvou dalších případech umožnilo uchování profilů DNA osob odsouzených pro méně závažné trestné činy (porušování veřejného pořádku a krádež) dokázat jejich účast na jiných trestných činech spáchaných později. V jednom případě usnadnilo uchování profilu DNA osoby podezřelé z údajného spáchání trestného činu proti imigračním předpisům jeho vyhoštění ze Spojeného království, když o rok později byl jednou z obětí identifikován jako osoba, která znásilnila a vraždila. Konečně ve čtyřech případech bylo téměř dva roky po spáchání trestného činu zjištěno, že profily DNA čtyřech osob podezřelých ze spáchání několika trestných činů (držení útočných zbraní, výtržnictví a napadení), ale neodsouzených, souhlasily se stopami zajištěnými na obětech znásilnění.

94. Podle vlády nemohlo být uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA stěžovatelů excesem, neboť tento materiál byl uskladněn za přesným účelem definovaným v zákoně, za splnění bezpečnostních opatření a předpokládaných záruk. Uchovávání nebylo nikterak motivováno snahou podezírat stěžovatele z jejich účasti na trestné činnosti či z toho, že mají sklon k jejich spáchání a netýkalo se také nijak údajů vztahujících se k údajných trestným činům, které byly již v minulosti vyšetřovány. Údaje byly uchovávány, jelikož je policie již měla legálně k dispozici a jelikož mohly v budoucnu posloužit díky rozšíření databáze údajů k předcházení a odhalování trestné činnosti obecně. Uchovávání nezpůsobilo žádnou stigmatizaci a pro stěžovatele neměla žádný praktický důsledek s výjimkou situace, kdy by uchovaný materiál souhlasil s profilem zajištěným ze stop na místě spáchání trestného činu. Byla tedy dosažená správná rovnováha v mezích míry uvážení členského státu mezi právy jednotlivců a veřejným zájmem společnosti.

2. Posouzení Soudem

a. V souladu se zákonem

95. Soud připomíná svou stálou judikaturu, podle níž výraz „v souladu se zákonem“ znamená, že sporné opatření musí mít svůj základ v národním právu a musí být v souladu se zásadou právního státu, jež je výslovně zmíněná v preambuli Úmluvy a je vlastní předmětu a cíli jejího článku 8. Zákon tedy musí být dostatečně dostupný a předvídatelný, tedy vyjádřený s velkou mírou přesnosti tak, aby jednotlivci dovolil – v případě potřeby jasným vysvětlením - regulovat své chování. Aby bylo možné zákonnou úpravu posoudit jako souladnou s těmito požadavky, musí poskytovat přiměřenou ochranu proti svévoli a v důsledku toho s dostatečnou jasností definovat rozsah a způsob výkonu pravomocí svěřených kompetentním orgánům (Malone proti Spojenému království, § 66-68, Rotaru proti Rumunsku, § 55, a Amann, výše uvedený, § 56).

96. Úroveň přesnosti požadované po vnitrostátní právní úpravě – která v žádném případě nemůže počítat se všemi eventualitami – závisí na značné míře obsahu zkoumaného textu, na oblasti, kterou má pokrývat a počtu a statutu osob, kterým je určena (Hassan a Tchaouch proti Bulharsku, § 84 a citované odkazy).

97. Soud zdůrazňuje, že podle čl. 64 zákona o policii mohou být otisky prstů či buněčné vzorky zajištěné u určité osoby během vyšetřování trestného činu uchovávány poté, co splnily účel, pro který byly odebrány (srov. § 27). Soud s vládou souhlasí, že uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a genetických profilů stěžovatelů mělo právní základ ve vnitrostátním právu. Zdá se být také jasné, že mimo výjimečné okolnosti je tento materiál v praxi uchováván. Skutečnost, že policejní komisaři měli oprávnění je ve výjimečných případech zničit, neznamená, že je zákon z pohledu Úmluvy nedostatečně přesný.

98. Pokud jde o podmínky a nastavení ukládání do paměti a použití těchto osobních informací, je čl. 64 naopak mnohem méně přesný. Uvádí, že uchovávané vzorky a otisky prstů nesmí být nikým použity s výjimkou případů využití za účelem předcházení a odhalování zločinnosti, vyšetřování trestných činů a vedení trestního stíhání.

99. Soud se stěžovateli souhlasí v tom, že nejméně první z cílů je vyjádřen velice obecně a umožňuje velice široký výklad. Připomíná, že v tomto kontextu jako v případě telefonních hovorů, tajného dohledu a sběru informací je nezbytné stanovit jasná a detailní pravidla upravující rozsah a použití opatření a ukládat minimální požadavky obsahující zejména délku, uložení, použití, přístup třetích osob, procedury vedoucí k ochraně celistvosti a důvěrnosti údajů a procedury jejich ničení, a to způsobem, aby jednotlivci disponovali dostatečnými zárukami proti riziku zneužití a svévole (srov., mutatis mutandis, Kruslin proti Francii, § 33 a 35, Rotaru, výše uvedený, § 57-59, Weber a Saravia proti Německu, Asociace pro evropskou integraci a lidská práva a Ekimdjiev proti Bulharsku, § 75-77, Liberty a další proti Spojenému království, § 62-63). Soud nicméně poznamenává, že tyto aspekty jsou v dané věci úzce spjaty s širší otázkou týkající se nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti. S přihlédnutím k analýze, k níž přistoupil v níže uvedených § 105 až 126, je Soud názoru, že není potřeba rozhodnout, zda text čl. 64 odpovídá požadavkům na „kvalitu“ zákona ve smyslu požadavků uvedených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

b. Legitimní cíl

100. Soud spolu s vládou připouští, že uchovávání údajů z otisků prstů a genetických vzorků sleduje legitimní cíl: odhalování a důsledkem toho předcházení zločinnosti. Zatímco první odběr je určen k zjištění spojitosti mezi konkrétní osobou a jednotlivým trestným činem, z jehož spáchání je podezřelý, uchovávání sleduje širší cíl, a to identifikaci budoucích pachatelů.

c. Nezbytný v demokratické společnosti

i. Základní zásady

101. Zásah je považován za „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení legitimního cíle, pokud odpovídá na „neodkladnou sociální potřebu“ a zvláště pokud je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a pokud důvody předložené národními orgány k jejich ospravedlnění jsou „vhodné a dostatečné“. Byť náleží národním orgánům jako prvním posoudit, zda jsou naplněny všechny podmínky, definitivně náleží Soudu rozhodnout otázku nezbytnosti zásahu s ohledem na požadavky Úmluvy (Coster proti Spojenému království, § 104 a citované odkazy).

102. V tomto ohledu je potřeba přiznat určitou míru posouzení kompetentním národním orgánům. Rozsah této míry je variabilní a závisí na určitém počtu faktorů, kterými jsou povaha předmětného práva zaručeného Úmluvou, význam pro danou osobu, povaha zásahu a jeho účel. Tato míra se stává užší, čím více je dané právo nezbytné k zajištění účinného užívání základních a důvěrných práv jednotlivcem (Connors proti Spojenému království, § 82 a citované odkazy). Pokud je v sázce určitý důležitý aspekt existence či identity jednotlivce, je míra posouzení ponechaná státu úzká (Evans proti Spojenému království, § 77). Naopak pokud neexistuje shoda mezi členskými státy Rady Evropy buď v otázce relativní důležitosti určitého zájmu, který je ve hře, nebo nejvhodnějších prostředků na jeho ochranu, je míra posouzení širší (Dickson proti Spojenému království, § 78).

103. Ochrana osobních údajů hraje základní roli při výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy. Vnitrostátní legislativa musí tedy poskytovat vhodné záruky k zabránění jakéhokoli použití osobních údajů neslučitelné se zárukami předpokládanými v tomto článku (srov., mutatis mutandis, Z. proti Finsku, výše uvedený, § 95). Nezbytnost disponovat takovými zárukami je o to větší, když se jedná o ochranu osobních údajů podrobených automatickému zpracování, zejména pokud jsou tyto údaje využívané k policejním cílům. Vnitrostátní právo musí zejména zaručit, že tyto údaje jsou relevantní a nejsou přehnané vzhledem k účelu, pro který byly zajištěny a že jsou uchovávány ve formě umožňující identifikaci osob během doby nepřesahující nezbytnou míru k dosažení účelu, pro který byly zajištěny [preambule a čl. 5 Úmluvy o ochraně dat a 7. zásada doporučení R(87)15 Výboru ministrů týkající se úpravy a využití osobních údajů v policejním sektoru]. Vnitrostátní právo musí rovněž obsahovat záruky schopné účinné ochrany získaných osobních údajů proti nevhodnému a zneužitelnému použití (srov., zejména čl. 7 Úmluvy o ochraně údajů). Výše uvedené úvahy jsou především platné v případě, kdy jde o ochranu zvláštních více citlivých údajů (čl. 6 Úmluvy o ochraně údajů), jmenovitě DNA, která do té míry, že obsahuje genetické informace o jednotlivci, má velkou důležitost jak pro něj samotného, tak pro jeho rodinu [doporučení č. R (92) 1 Výboru ministrů o využívání analýzy DNA v rámci systému trestního soudnictví].

104. Zájem předmětné osoby a společnosti jako celku na ochraně osobních údajů a zejména údajů z otisků prstů a DNA může být převážen legitimním zájmem na předcházení zločinnosti (čl. 9 Úmluvy o ochraně údajů). Nicméně s ohledem na velmi osobní charakter těchto informací musí Soud přistoupit k přísnému posouzení každého státem přijatého opatření k povolení jejich uchovávání a používání národními orgány bez souhlasu dotčené osoby (srov., mutatis mutandis, Z. proti Finsku, výše uvedený, § 96).

ii. Posouzení těchto zásad v daném případě

105. Pro Soud je mimo veškerou pochybnost skutečnost, že boj proti kriminalitě a zejména proti organizovanému zločinu a terorismu, který představuje jednu z výzev, kterým evropská společnost v současnosti musí čelit, závisí na širokém použití moderních vědeckých technologií vyšetřování a identifikace. Rada Evropy uznala již více než před patnácti lety, že techniky analýzy DNA představují výhody pro trestní soudnictví [srov. doporučení R (92), § 43-44]. Dále je jasné, že členské státy od té doby prošly rychlým a podstatným vývojem v oblasti používání DNA k určení viny či neviny.

106. Nicméně i přes uznání důležité role, kterou hrají informace v odhalování trestné činnosti, musí Soud vymezit rozsah svého přezkumu. Otázkou není určit, zda uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků či profilů DNA obecně může být ospravedlnitelné ve světle Úmluvy. Jediným bodem, o který se Soud musí opřít, je otázka, zda uchovávání otisků prstů a DNA stěžovatelů podezřelých ze spáchání určitých trestných činů, ale nakonec neodsouzených, bylo ospravedlnitelné z pohledu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

107. Soud přistoupil k vlastnímu posouzení s patřičným zřetelem k relevantním nástrojům Rady Evropy a práva i praxe účinných v ostatních členských státech. Podle klíčových zásad v dané věci musí být uchovávání údajů přiměřené cíli, pro který byly údaje zajištěny a musí být časově omezené (srov. § 41-44). Je patrné, že členské státy systematicky aplikují tyto zásady v souladu s Úmluvou o ochraně dat a pozdějších doporučení Výboru ministrů v policejním sektoru (srov. § 45-49).

108. Pokud jde speciálně o buněčné vzorky, většina členských států povoluje jejich odebírání v rámci trestního řízení pouze u osob podezřelých ze spáchání trestných činů určitého stupně závažnosti. Ve velké většině členských států disponujících databází DNA musí být buněčné vzorky a genetické profily zničeny či vymazány, a to buď ihned nebo v určité lhůtě po zproštění obvinění či zastavení trestního stíhání. Určité členské státy povolují omezený počet výjimek z této zásady (srov. § 47-48).

109. Situace, která v současné době převládá ve Skotsku tvořícího součást Spojeného království je v tomto ohledu zvláště významná. Jak bylo uvedeno výše (srov. § 36), Skotský parlament povolil uchovávání DNA neodsouzených osob pouze v případě dospělých osob obviněných z násilných a sexuálních deliktů a dokonce i v tomto případě pouze na dobu tří let s možností uchování tohoto materiálu po dobu dalších dvou let se souhlasem šerifa.

110. Tato situace je v souladu s doporučením R (92) 1 Výboru ministrů, které trvá na nezbytnosti rozlišit mezi různými druhy případů a aplikovat přesně dané lhůty dokonce i u závažných případů. (srov. § 43-44). Ve skutečnosti Anglie, Wales a Severní Irsko mají jako jediní v Radě Evropy právní řády, které povolují neomezené uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA u všech osob, bez ohledu na jejich věk, podezřelých ze spáchání trestného činu zapisovaného do policejního rejstříku.

111. Vláda trvá na skutečnosti, že Spojené království je průkopníkem rozvoje užívání vzorků DNA pro účely odhalování trestné činnosti, a že ostatní státy dozrály do stejného stádia, pokud jde o rozsah a zdroje jejich databází vzorků DNA. Podle ní srovnávací rozbor právní úpravy a praxe platných v ostatních členských státech má pouze omezenou důležitost.

112. Soud nicméně nemůže ignorovat skutečnost, že navzdory výhodám vyplývajícím z maximálního rozšiřování databáze vzorků DNA se ostatní členské státy rozhodly stanovit meze uchovávání a používání takových údajů s cílem dosáhnout vhodné rovnováhy s konkurenčním zájmem zakládajícím ochranu soukromého života. Soud podotýká, že ochrana poskytnutá článkem 8 Úmluvy by byla nepřijatelným způsobem oslabena, kdyby použití moderních vědeckých technik v systému trestního soudnictví bylo povoleno za každou cenu a bez pozorného vyvážení výhod plynoucích z širokého používání technologií na jedné straně a základních zájmů spojených s ochranou soukromého života na straně druhé. Podle Soudu silný konsenzus existující v tomto ohledu v členských státech má značný význam a zmenšuje míru posouzení, kterou žalovaný členský stát disponuje k určení, jak daleko může jít zásah do soukromého života dovolený v této oblasti. Soud se domnívá, že každý členský stát domáhající se pionýrské role ve vývoji nových technologií na sebe bere zvláštní odpovědnost nalézt správnou rovnováhu v dané oblasti.

113. V této věci byly otisky prstů a buněčné vzorky stěžovatelů odebrány a jejich profily DNA vytvořeny v rámci trestního řízení vedeného pro pokus krádeže u prvního stěžovatele a pro týrání družky u stěžovatele druhého. Údaje byly uloženy v souladu se zákonem povolujícím jejich uchovávání na dobu určitou, byť bylo u prvního stěžovatele trestní stíhání zastaveno a u druhého byl případ odložen.

114. Soud musí zkoumat, zda neomezené uchovávání otisků prstů a vzorků DNA všech osob podezřelých, ale neodsouzených, se zakládá na relevantních a dostatečných důvodech.

115. I když pravomoc uchovávat otisky prstů, buněčné vzorky a profily DNA neodsouzených osob v Anglii a Walesu existuje až od roku 2001, vláda se domnívá, že je prokázáno, že uchovávání tohoto materiálu je v rámci boje s kriminalitou nezbytné. A ve skutečnosti statistiky spolu s dalšími důkazy předloženými Sněmovně lordů a převzatými do dokumentů předložených vládou Soudu (srov. § 92) vzbuzují dojem do té míry, kdy určují, že profily DNA, jež měly být již dříve zničeny, byly ve velkém počtu využity při porovnávání se stopami zajištěnými na místech trestné činnosti.

116. Stěžovatelé nicméně tvrdí, že se statistiky mýlí, stejně jak to potvrzuje Nuffieldova zpráva. Ve skutečnosti, stejně jak zdůrazňují stěžovatelé, čísla neuvádí, do jaké míry tato „spojitost“ se stopami zajištěnými na místech spáchání trestných činů vedla k odsouzení daných osob, stejně jako neuvádí počet odsouzených osob za pomoci uchování vzorků neodsouzených osob. Navíc ani neprokazují, že velký počet shod se stopami pocházejícími z místa činu byl možný pouze díky neomezenému uchovávání vzorků DNA všech kategorií osob. Stejně tak ve většině specifických případů citovaných vládou (srov. § 93) vzorky DNA získané z odběrů od podezřelých vyústil výlučně ke shodě se stopami dříve uchovaným v databázi údajů. Tudíž této shody mohlo být dosaženo i při nedostatku současného schématu povolujícího neomezené uchovávání vzorků DNA všech osob podezřelých, ale nikoli odsouzených.

117. I přes skutečnost, že jak statistiky, tak ani příklady poskytnuté vládou nevedly k přesvědčení, že by nebylo možné identifikovat a s úspěchem stíhat pachatele trestných činů bez neomezeného a nerozlišujícího uchovávání otisků prstů a vzorků DNA všech osob nacházejících se v situaci analogické stěžovatelům, Soud připouští, že rozšíření databáze přispělo k odhalování a předcházení zločinnosti.

118. Nicméně zbývá určit, zda je takové uchovávání přiměřené a odráží správnou rovnováhu mezi veřejnými a soukromými zájmy nacházejícími se ve vzájemné konkurenci.

119. V tomto ohledu je Soud překvapen obecným charakterem pravomoci uchovávání údajů platným v Anglii a Walesu. Dané údaje totiž mohou být uchovávány bez rozdílu povahy a závažnosti trestného činu, pro který byla osoba původně podezřelá a nezávisle na jejím věku; je možné odebrat – a poté uchovat – otisky prstů a biologické vzorky u všech osob bez ohledu na jejich věk zadržených v souvislosti s trestným činem, který se zapisuje do policejního rejstříku s ohledem na to, že i trestné činy méně závažné či ty nepodléhající trestu odnětí svobody mohou být taktéž do takového rejstříku zapisovány. Dále pak není uchovávání vzorků omezeno časově: materiál je uchováván neustále, nezávisle na povaze či závažnosti trestného činu, který měla podezřelá osoba spáchat. Navíc pro osobu, se kterou bylo zastaveno trestní stíhání, existuje pouze pár možností, jak dosáhnout vymazání údajů z národní databáze či zničení vzorků (srov. § 35); zákonodárce zejména nepočítal s výkonem nezávislé kontroly nad odůvodněním uchovávání materiálu na základě přesných kritérií, jako je závažnost trestného činu, předchozí zadržení, síla podezření u dané osoby či další zvláštní okolnosti.

120. Soud uznává, že zásah do práva stěžovatelů na soukromý život mohl být rozdílného stupně pro každou ze tří kategorií uchovávaných osobních údajů. Uchovávání buněčných vzorků je obzvláště nežádoucí z důvodu hojnosti v nich obsažených genetických informací týkajících se zdravotního stavu. Tudíž takový režim nerozdílného a bezpodmínečného uchovávání jako v daném případě vyžaduje provádění přísného posouzení bez ohledu na jejich rozdíly.

121. Vláda obhajuje, že uchovávání mohlo mít přímý či významný dopad na stěžovatele pouze, pokud shoda s databází údajů později v budoucnosti odhalila jeho účast na trestném činu. Soud se s tímto argumentem neztotožňuje. Znovu zde zdůrazňuje, že na samotný fakt uchovávání či memorování osobních údajů veřejnými orgány, ať jsou získány jakýmkoli způsobem, musí být nahlíženo tak, že má přímý vliv na soukromý život dané osoby, ať k použití jeho údajů dojde či nikoli (srov. § 67).

122. Obzvláštní znepokojení v dané věci nabízí riziko stigmatizace vyplývající ze skutečnosti, že s osobami v situaci stěžovatelů, jež nebyly uznány vinnými ze spáchání některého trestného činu a mají tedy právo požívat presumpce neviny, je zacházeno stejně jako s odsouzenými. V tomto ohledu musí mít Soud na paměti, že právo každého požívat presumpce neviny zaručené Úmluvou, je obecným pravidlem, proti němuž již nelze vyjadřovat podezření týkající se neviny obviněné osoby v momentě, kdy byla osvobozena (Rushiti proti Rakousku, § 31 a citované odkazy). Je samozřejmé, že uchovávání osobních údajů stěžovatelů nelze srovnávat s vyjadřováním podezření. Nicméně dojem, který stěžovatelé mají z toho, že nejsou považováni za nevinné, je posílen skutečností, že údaje o jeho osobě jsou uchovávány neomezeně stejně jako u odsouzených osob, když údaje o osobách nikdy nepodezřelých ze spáchání trestného činu mají být zničeny.

123. Vláda argumentuje tím, že pravomoc uchovávat údaje se aplikuje na všechny otisky prstů a biologické vzorky odebrané osobě v rámci vyšetřování trestného činu a nezávisí na nevině či vině. Navíc otisky prstů a vzorky byly stěžovatelům odebrány legálně a jejich uchovávání nebylo spojeno s tím, že stěžovatelé byli na počátku podezřelí ze spáchání trestného činu, nýbrž vyplývalo z pouhé starosti o rozšíření využitelnosti databáze údajů za účelem identifikace pachatelů v budoucnosti. Soud se nicméně domnívá, že tento argument se těžko shoduje s povinností předpokládanou v čl. 64 odst. 3 zákona o policii zničit otisky prstů a vzorky na vlastní žádost u osob, které se odebrání podrobily dobrovolně, a to i přesto, že by vzorky napomohly zvýšit rozsah a účelnost databáze. Od vlády se požadovaly silnější důvody, aby mohl Soud ospravedlnit takové rozdílné jednání mezi osobními údaji stěžovatelů a těmi odsouzených osob.

124. Soud se domnívá, že uchovávání údajů neodsouzených osob může poškodit zejména mladistvé, jako v případě prvního stěžovatele, a to z důvodu jejich zvláštního postavení a důležitosti jejich rozvoje a integrace do společnosti. Soud již dříve, inspirován ustanoveními čl. 40 Úmluvy Spojených národů o právech dítěte z roku 1989, trval na zvláštní pozici, kterou mají mladí v oblasti trestního soudnictví a zejména zdůraznil nezbytnost ochrany jejich soukromého života v kontextu trestního řízení (T. proti Spojenému království, § 75 a 85). Stejným způsobem se Soud domnívá, že je potřeba se zvláštní péčí chránit mladistvé před každou újmou, jež by mohla vyplynout z uchovávání jejich osobních údajů národními orgány poté, co byli zbaveni obvinění. Soud sdílí názor Nuffieldské rady pokud jde o důsledky vyplývající pro mladé lidi z časově neomezeného uchovávání jejich vzorků a profilů DNA a bere na vědomí znepokojení vyjádřené tímto orgánem nad přehnaným objevováním se mladistvých a členů etnických menšin, kteří nebyli shledáni vinnými pro žádný trestný čin, v těchto databázích (srov. § 38-40).

125. Závěrem se Soud domnívá, že obecný a nerozlišující charakter pravomoci uchovávat otisky prstů, buněčné vzorky a profily DNA osob podezřelých ze spáchání trestných činů, avšak neodsouzených tak, jak tomu bylo v případě stěžovatelů v dané věci, nevyjadřuje správnou rovnováhu mezi vzájemně si zde konkurujícími veřejnými a soukromými zájmy, a že žalovaný stát překročil veškerou míru uvážení přijatelnou v dané věci. Sporné uchovávání je tudíž posouzeno jako nepřiměřený zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života a nemůže být nezbytné v demokratické společnosti. Tento závěr Soudu poskytuje prostor pro posouzení kritiky formulované stěžovateli proti určitým aspektům týkajících se režimu uchovávání sporných údajů, jako je podle nich přístup k těmto údajům a nedostatečná ochrana proti nevhodnému či zneužitelnému použití těchto údajů.

126. V dané věci tedy došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

[§ 127.-131. K tvrzenému porušení čl. 14 v kombinaci s čl. 8 Úmluvy]

[§ 132.-141. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 8 Úmluvy byl porušen;

2. čl. 14 Úmluvy nebylo potřeba samostatně posuzovat.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.