K. U. proti Finsku

Typ rozhodnutí: rozsudek 4. senátu

Číslo stížnosti: 2872/02

Datum: 2. 12. 2008

Složení senátu: N. Bratza, předseda senátu (Velká Británie), L. Garlicki (Polsko), G. Bonello (Malta), L. Milovic (Bosna a Hercegovina), D. T. Björgvinsson (Island), J. Šikuta (Slovensko), P. Hirvelä (Finsko).

[§ 1. – 5. Průběh řízení pře Soudem]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatel se narodil v roce 1986.

7. Dne 15. 3. 1999 umístila neznámá osoba nebo skupina osob bez vědomí stěžovatele jeho jménem na seznamovací server inzerát. Stěžovateli bylo v té době 12 let. Text inzerátu obsahoval rok narození stěžovatele, jeho věk, podrobný popis jeho vzezření, odkaz na webovou stránku, kde se v té době nacházely jeho fotografie, a telefonní číslo, které se od skutečného telefonního čísla stěžovatele lišilo pouze v jedné číslici. V inzerátu bylo uvedeno, že stěžovatel hledá intimní vztah s chlapcem stejného věku nebo starším, který by mu „ukázal cestu“.

8. Stěžovatel se o inzerátu dozvěděl, když obdržel e-mail od muže, který mu nabízel schůzku, na které by se „vidělo, co chce“.

9. Stěžovatelův otec se obrátil na policii, aby identifikovala osobu, která umístila inzerát na Internet. Poskytovatel služby však odmítl prozradit identitu majitele tzv. dynamické IP adresy, o kterou se jednalo, neboť se cítil být vázán povinností ctít důvěrnost telekomunikací stanovenou zákonem.

10. Policie poté požádala Okresní soud v Helsinkách (käräjäoikeus, tingsrätten), aby poskytovateli uložil povinnost tuto informaci prozradit na základě § 28 zákona o kriminálním vyšetřování (esitutkintalaki, förundersökningslagen; zákon č. 449/1987, ve znění zákona č. 692/1997).

11. V rozhodnutí vydaném 19. 1. 2001 to Okresní soud odmítl s tím, že povinnost poskytovatele odhalit identifikační údaje o uživatelích telekomunikací v rozporu s profesní mlčenlivostí není výslovně stanovena žádným zákonným ustanovením. Soud dále podotkl, že na základě §5a odst. 3 zákona o donucovacích prostředcích (pakkokeinolaki, tv?ngsmedelslagen; zákon č. 450/1987) a § 18 zákona o ochraně soukromí a bezpečnosti informací v telekomunikacích (laki yksityisyydensuojasta televiestinnässä ja teletoiminnan tietoturvasta, lag om integritetsskydd vid telekommunikation och dataskydd inom televerksamhet; zákon č. 565/1999) měla policie právo získat identifikační údaje o použití telekomunikací v souvislosti s některými trestnými činy, bez ohledu na povinnost mlčenlivosti. Pomluva však mezi nimi uvedena nebyla.

12. Dne 14. 3. 2001 potvrdil toto rozhodnutí Odvolací soud (hovioikeus, hovrätten) a 31. 8. 2001 se Nejvyšší soud (korkein oikeus, högsta domstolen) odmítl zabývat dovoláním stěžovatele.

13. Osoba, která odpověděla na předmětný inzerát a spojila se se stěžovatelem, byla identifikována pomocí její emailové adresy.

14. Ředitel společnosti, která poskytovala internetovou službu, nemohl být obviněn, neboť státní zástupce označil ve svém rozhodnutí ze dne 2. 4. 2001 daný skutek za promlčený. Jednalo se o přestupek proti zákonu o osobních údajích (henkilötietolaki, personuppgiftslagen; zákon č. 523/99, který nabyl účinnosti dne 1. 6. 1999), přesněji měl přestupek spočívat v tom, že poskytovatel publikoval urážlivý inzerát na svém webovém serveru bez toho, aby ověřil identitu autora inzerátu.

II. Relevantní vnitrostátní právní úprava a praxe

15. Finská ústava (Suomen hallitusmuoto, Regeringsform för Finland; zákon č. 94/1919, ve znění zákona č. 969/1995) byla účinná do 1. 3. 2000. Její čl. 8 odpovídá čl. 10 stávající finské ústavy (Suomen perustuslaki, Finlands grundlag; zákon č. 731/1999), který stanoví, že právo každého na soukromý život je zaručeno.

16. Ustanovení § 27 odst. 3 trestního zákona (rikoslaki, strafflagen; zákon č. 908/1974) stanovilo v době spáchání činu následující:

„Osoba, která se způsobem jiným, než uvedeným níže dopustí urážky třetí osoby hanlivým tvrzením, výhružkou nebo jiným ponižujícím způsobem, bude potrestán pokutou nebo trestem odnětí svobody do výše třech měsíců.

Pokud k urážce došlo na veřejnosti nebo v tištěné, psané či jiné grafické podobě rozšiřované viníkem nebo na jeho popud, bude tento potrestán odsouzen k peněžitému trestu nebo k trestu odnětí svobody ve výši až čtyř měsíců.“

17. Zákon o donucovacích prostředcích ve svém §5a odst. 3 stanovil:

„Předpoklady sledování telekomunikačních prostředků

Tam, kde je důvod k podezření osoby ze spáchání

1) trestného činu, za který hrozí nejméně trest odnětí svobody ve výši čtyř měsíců;

2) trestného činu proti počítačovému systému s terminálem nebo trestného činu spojeného s drogami, nebo

3) pokusu o výše uvedené trestné činy

může být úřadu, který vede trestní vyšetřování, povoleno sledovat telekomunikační spojení na zařízeních ve vlastnictví podezřelého nebo o kterých se dá předpokládat, že je podezřelý používá, nebo mu může být povoleno takové spojení dočasně vyřadit z provozu, a to za předpokladu, že takto získaná informace významnou měrou napomůže vyšetřování daného trestného činu.“

18. Ustanovení § 18 odst. 1(1) zákona o ochraně soukromí a bezpečnosti informací v telekomunikacích, který nabyl účinnosti 1. 8. 1999 a který byl zrušen 1. 9. 2004, stanovil, že:

„Bez ohledu na povinnost mlčenlivosti uvedenou v § 7 zákona má policie právo obdržet:

1) data identifikující určitý přenos dat na serveru fungujícím na bázi předplatitelů, a to se souhlasem poškozeného a majitele serveru, pokud je taková informace nezbytná pro účely vyšetřování trestných činů uvedených v § 16 odst. 9a, § 17 odst. 13(2) a § 24 odst. 3a trestního zákona“

19. § 48 zákona o osobních údajích zavádí trestní odpovědnost poskytovatele služby, který si neověří identitu odesílatele pomlouvačného oznámení před jeho zveřejněním na své webové stránce. § 47 stanoví, že poskytovatel je také odpovědný za náhradu škody.

20. V době, kdy k předmětným událostem došlo, bylo zpracování a zveřejňování citlivých údajů o sexuálním chování osob na internetovém serveru bez jejich souhlasu považováno za přestupek proti ochraně osobních údajů dle § 43 zákona o osobních spisech (zákon č. 630/1995) a podle § 38 odst. 9 trestního zákona (zákona č. 578/1995). Stejné jednání je možné považovat také za porušení ochrany údajů ve smyslu § 44 zákona o osobních spisech a může také zakládat odpovědnost k náhradě škody dle § 42 stejného zákona.

21. Zákon o výkonu svobody projevu v hromadných sdělovacích prostředcích (laki sanavapauden käyttämisestä joukkoviestinnässä, lagen om yttrandefrihet i masskommunikation: zákon č. 460/2003), který nabyl účinnosti 1. 1. 2004, v § 17 stanoví:

„Zveřejnění identifikačních údajů o zprávě šířené po síti

Na žádost policie…, státního zástupce nebo poškozeného, může soud přikázat držiteli vysílače, serveru nebo jiného obdobného zařízení, aby zveřejnil údaje o odesílateli zprávy šířené po síti, a to za podmínky, že existuje důvodné podezření, že zveřejněním zprávy by mohlo dojít ke spáchání trestného činu. Poškozené osobě mohou být identifikační údaje poskytnuty pouze v případě, že v této trestní věci může být soukromým žalobcem. Žádost musí být podána k okresnímu soudu dle místa bydliště držitele vysílacího zařízení nebo Okresnímu soudu v Helsinkách ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění zprávy. Soud může příkaz vydat také pod hrozbou pokuty.“


III. Relevantní mezinárodní dokumenty

A. Rada Evropy

22. Rychlý vývoj telekomunikačních technologií, ke kterému došlo v posledních desetiletích, dal vzniknout novým druhům trestných činů a také umožnil páchat tradiční zločiny za pomoci nových technologií. Rada Evropy si je vědoma potřeby adekvátně a rychle odpovědět na tyto výzvy nejméně od roku 1989, kdy Výbor ministrů přijal Doporučení R (89) 9 k počítačové kriminalitě. V roce 1995 přijal Výbor ministrů doporučení R (95) 13 o otázkách trestního řízení spojených s počítačovou kriminalitou, které mělo orgány, již šetří tento druh trestné činnosti, vybavit příslušnými speciálními pravomocemi. Bod 12 zásad, které tvoří přílohu doporučení stanoví, že:

„Poskytovatelé veřejných telekomunikačních služeb, provozovaných jak na veřejných, tak soukromých sítích, by měli mít povinnost poskytnout informace vedoucí k identifikaci uživatele, pokud o to požádá kompetentní subjekt podílející se na vyšetřování.“

23. Jiné pravidlo týkající se spolupráce se subjekty vyšetřování stanoví:

„9. Většina právních systémů umožňuje vyšetřujícím subjektům uložit osobě, aby vydala předmět, který vlastní a který má sloužit jako důkaz. Obdobně by mělo existovat ustanovení, které umožní žádat vydání dat uložených v počítači, a to ve formě, kterou zvolí vyšetřující subjekt.

10. Vyšetřující subjekt by měl mít pravomoc uložit osobě, která vlastní data ve svém počítači, aby umožnila přístup do počítače a k datům tam uloženým. Trestní právo procesní by mělo zajistit, aby obdobný příkaz mohl být dán i jakékoli třetí osobě, která umí s tímto počítačem zacházet nebo která zná prostředky použité k ochraně těchto dat.

24. V roce 1996 Evropský výbor pro otázky kriminality zřídil výbor expertů, který se zabýval počítačovou kriminalitou. Experti se shodli na tom, že ačkoli dvě předešlá doporučení k hmotnému i procesnímu právu nezůstala bez odezvy, k tomu, aby boj proti zločinům v kyberprostoru byl opravdu účinný, je třeba závazného mezinárodního instrumentu. Úmluva o počítačové kriminalitě byla otevřena k podpisu 23. 11. 2001 a nabyla účinnosti 1. 7. 2004. Jde o první a jedinou mezinárodní dohodu o zločinech páchaných prostřednictví Internetu a může se k ní připojit jakýkoli stát. Úmluva po smluvních stranách vyžaduje, aby vytvořily nové skutkové podstaty těchto trestných činů: nezákonný přístup k počítačové síti, nezákonné odposlouchávání, zasahování do údajů, zasahování do systému, zneužití zařízení, podvod a padělání související s počítači, trestné činy související s dětskou pornografií, porušení autorských a příbuzných práv. Dodatkový protokol k Úmluvě, přijatý v roce 2003, dále vyžaduje kriminalizaci internetových projevů nesnášenlivosti, xenofobie a rasismu. Procesní ustanovení se týkají i jiných zločinů, než jaké definuje Úmluva, a jako takové se aplikují na jakýkoli trestný čin spáchaný pomocí počítačového systému.

„Čl. 14 - Rozsah působnosti procesních ustanovení

1. Každá strana přijme legislativní a jiná opatření, která mohou být nezbytná pro vymezení pravomocí a postupů stanovených v tomto oddíle za účelem zvláštního vyšetřování nebo řízení v trestních věcech.

2. … každá strana uplatňuje pravomoci a postupy uvedené v odstavci 1. na:

a) trestné činy uvedené v článcích 2 až 11 této úmluvy,

b) ostatní trestné činy spáchané prostřednictvím počítačového systému; a

c) shromažďování důkazů o trestném činu v elektronické formě.

…“

25. Mezi procesní pravomoci patří: urychlené uchování uložených počítačových údajů, urychlené uchování a částečné zpřístupnění přenášených údajů, příkaz k předložení, prohlídka a zajištění uložených počítačových údajů, sběr přenášených dat v reálném čase, zachycení obsahových údajů. Zvláště důležitá je pravomoc přikázat poskytovateli služeb poskytnout informace o předplatiteli jeho služeb; vysvětlující zpráva však popisuje těžkosti, ke kterým v praxi dochází při odhalování totožnosti pachatele v sítěmi propojeném prostředí:

„Čl. 18 – Příkaz k předložení

1. Každá strana přijme legislativní nebo jiná opatření, které mohou být nezbytné pro udělení povolení příslušným orgánům nařídit:

a) osobě na jejím území, aby předložila specifikované počítačové údaje v držení anebo pod kontrolou této osoby, které jsou uloženy v počítačovém systému nebo na paměťovém nosiči počítačových dat, a

b) poskytovateli služeb, který nabízí své služby na území této strany, aby předložil informace o předplatiteli týkající se takových služeb, které jsou v držení nebo pod kontrolou poskytovatele.

2. Pravomoci a postupy uvedené v tomto článku podléhají čl. 14 a 15.

3. Pro účely tohoto článku se „informacemi o předplatiteli“ rozumí všechny informace obsažené ve formě počítačových dat nebo v jiné formě, odlišné od přenášených nebo obsahových údajů, které má k dispozici poskytovatel služeb, týkají se předplatitelů jeho služeb, a na jejichž základě lze zjistit:

a) typ použité komunikační služby, technická opatření přijatá v souvislosti s ní a čas trvání služby;

b) totožnost předplatitele, poštovní nebo zeměpisnou adresu, telefonní a jiné přístupové číslo, informace o účtech a platbách, které jsou dostupné na základě dohody anebo ujednání o poskytování služeb;

c) jakékoli jiné informace o místě instalace komunikačního zařízení, které jsou dostupné na základě dohody nebo ujednání o poskytování služeb.“

26. Důvodová zpráva konstatuje, že v průběhu trestního vyšetřování účastníka mohou být informace potřebné hlavně ve dvou situacích. Za prvé, s cílem určit, které služby a související technické opatření byly použity nebo jsou používány v tom, jako je typ telefonní služby, typ dalších souvisejících služeb (například volání, hlasový mail), telefonní číslo nebo jiné technické řešení (například emailová adresa). Dále v případě, že technické řešení je známo, jsou informace o předplatiteli zapotřebí, aby pomohly při vytváření identity dané osoby. Příkaz k předložení nabízí méně rušivé a méně náročné opatření, které orgány činné v trestním řízení mohou uplatnit namísto opatření, jako je zachycení obsahu dat a shromažďování údajů o provozu v reálném čase, které musí nebo může být omezeno pouze na závažné trestné činy (čl. 20 a 21 ).

27. Celosvětová konference „Spolupráce proti počítačové trestné činnosti“, která se konala ve Štrasburku ve dnech 1. - 2. dubna 2008 přijala „Pokyny pro spolupráci mezi orgány činnými v trestním řízení a poskytovateli internetových služeb proti počítačové trestné činnosti.“ Jejich cílem je pomoci orgánům činným v trestním řízení a poskytovatelům internetových služeb ve formování jejich spolupráce při boji s počítačovou kriminalitou. Za účelem zvýšení kyberbezpečnosti a minimalizace využívání služeb k nezákonným účelům, bylo považováno za nezbytné, aby obě strany vzájemně účinně spolupracovaly. Metodické pokyny vybízí orgány činné v trestním řízení a poskytovatele služeb k přijetí praktických opatření, která mají zlepšit výměnu informací s cílem posílit jejich schopnost identifikovat a bojovat proti vznikajícím typům počítačové trestné činnosti. Zejména poskytovatelé služeb byli vyzváni, aby spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení na snížení míry, ve které jsou služby používány pro trestnou činnost, jak ji definuje zákon.

B. Organizace spojených národů

28. Vedle řady usnesení přijatých v oblasti kyberprostoru, je pro účely tohoto případu důležité zmínit dvě rezoluce Valného shromáždění, a to rezoluci č. 55/63 ze dne 4. 12. 2000 a rezoluci č. 56/121 ze dne 19. 12. 2001 na téma „Boj proti trestnému zneužití informačních technologií. Rezoluce 55/63 doporučila mimo jiné jako jedno z opatření k boji proti tomuto zneužívání následující :

„(f) právní systémy by měly umožnit zachování a rychlý přístup do elektronických dat souvisejících s vyšetřováním některých trestných činů;“

29. Následné usnesení vzalo na vědomí hodnoty jednotlivých opatření a znovu vyzvalo členské státy, aby je vzaly v úvahu.

C. Evropská unie

30. Dne 15. 3. 2006 přijal Evropský parlament a Rada Evropské unie směrnici 2006/24/ES o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, kterou se mění předchozí Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích č. 2002/58/ES. Cílem směrnice je harmonizovat právní úpravu týkající se povinnosti poskytovatelů komunikací uchovávat některé údaje, tak, aby bylo zajištěno, že jsou k dispozici údaje pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažné trestné činnosti, jak jsou vymezeny každým členským státem v jeho vnitrostátních právních předpisech. To se vztahuje na provozní a lokalizační údaje o právnických a fyzických osobách a na související údaje nezbytné k identifikaci účastníka nebo registrovaného uživatele. Nevztahuje se na obsah elektronických komunikací. Směrnice požaduje, aby členské státy zajistily, že určité kategorie údajů budou uchovávány po dobu od šesti měsíců do dvou let. Článek 5 definuje údaje, které mají být zachovány:

„1. Členské státy zajistí uchovávání těchto kategorií údajů v souladu s touto směrnicí:

a) údaje potřebné k dohledání a identifikaci zdroje sdělení:

…


2. pokud jde o připojení k internetu, internetovou elektronickou poštu a internetovou telefonii:

…;


iii) jméno a adresa účastníka nebo registrovaného uživatele, jemuž byla v době komunikace přidělena adresa internetového protokolu (IP), označení uživatele nebo telefonní číslo;“

31. Členské státy měly povinnost provést tuto směrnici do 15. 9. 2007. Nicméně 16 států včetně Finska, využilo právo odložit používání této směrnice, pokud jde o uchovávání komunikačních údajů týkajících se připojení k internetu, internetové telefonie a internetové elektronické pošty až do 15. 3. 2009.

IV. Srovnávací právo

32. Srovnání vnitrostátních právních předpisů členských států Rady Evropy ukazuje, že ve většině zemí existují zvláštní povinnosti na straně poskytovatelů telekomunikačních služeb předložit na žádost vyšetřujícího nebo soudního orgánu počítačová data, včetně informací o účastníkovi, a to bez ohledu na povahu trestného činu. Některé země mají pouze obecná ustanovení o předložení dokladů a dalších údajů, které by mohly být v praxi rozšířeny také na povinnost předložit stanovené počítačové údaje a údaje o předplatiteli. Několik zemí dosud neprovedlo ustanovení článku 18 Úmluvy Rady Evropy o počítačové kriminalitě.

V. Návrhy třetích stran

33. Podle Helsinské nadace pro lidská práva jde v tomto případě o hledání rovnováhy mezi ochranou soukromí, cti a dobré pověsti na jedné straně a výkonu práva na svobodu projevu na straně druhé. Nadace má za to, že tento případ nabízí Soudu možnost definovat pozitivní závazky státu v této oblasti, a tím podpořit vytvoření společných standardů v používání Internetu v členských státech.

34. Nadace zdůraznila, že Internet je velmi zvláštní způsob komunikace a že jedním ze základních principů jeho fungování je anonymita. Vysoká úroveň anonymity podporuje svobodu projevu a vyjadřování různých názorů. Na druhou stranu, Internet je mocný nástroj pro hanobení či urážení lidí a pro porušování jejich práva na soukromí. Oběť je právě díky anonymitě Internetu ve zranitelné pozici. Na rozdíl od tradičních médií, není snadné odhalit totožnost pachatele, neboť ten se může ukrýt za přezdívku nebo dokonce použít falešné identity.

K tvrzenému porušení čl. 8 a 13 Úmluvy

35. Stěžovatel má za to, že došlo k narušení jeho soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy a že neexistoval žádný účinný prostředek, který by vedl k odhalení totožnosti osoby, která měla dát jeho jménem hanlivý text na Internet, což je v rozporu s článkem 13 Úmluvy.

Čl. 8 Úmluvy stanoví, že:

1. „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Čl. 13 Úmluvy zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

A. Tvrzení účastníků

36. Stěžovatel tvrdí, že finská legislativa v rozhodné době chránila pachatele, kdežto oběť neměla žádné prostředky k zajištění nápravy nebo ochrany před narušením soukromí. Napadený skutek bylo možné potrestat dle trestního zákona, vláda však nezajistila, aby zákon o ochraně soukromí a bezpečnosti informací v telekomunikacích a zákon o donucovacích prostředcích byly v souladu. Tvrdí, že možnost domoci se občanskoprávní náhrady škody, a to zejména od třetí strany, neposkytovalo dostatečnou ochranou jeho právům. Zdůraznil, že neměl prostředky jak identifikovat osobu, která umístí inzerát na Internet. V některých případech může být přiznání odškodnění účinným prostředkem nápravy, záleží však na tom, zda bylo vyplacena osobou, která porušila práva obětí. V tomto případě tomu tak nebylo. V souladu s tím, co tvrdí vláda, má stěžovatel za to, že pokud by v době, kdy došlo k napadeným skutečnostem již platila právní úprava, která platí v současnosti, podání této stížnosti by nebylo třeba. Vláda nevysvětlila, proč mu v rozhodné době nebyla schopna poskytnout příslušnou ochranu. Proto má za to, že došlo k porušení článků 8 a 13 Úmluvy.

37. Vláda zdůraznila, že v tomto případě byl zásah do soukromého života spáchán ze strany jiné osoby. Podle vnitrostátního práva je napadený skutek považován za trestný čin pomluvy a již tento samotný fakt má odstrašující účinek. Bylo zahájeno pátrání po totožnosti osoby, která umístila inzerát na Internet, ale toto šetření bylo neúspěšné v důsledku platných právních předpisů, které měly za cíl chránit svobodu projevu a právo na anonymní vyjádření. Ochrana autora anonymní internetové zprávy byla tak rozsáhlá, že vztahovala také na zprávy, které mohly zasahovat do soukromí jiné osoby. s jinou osobou. Tento vedlejší účinek byl způsoben tím, že pojem zprávy, která je schopna zasáhnout do soukromí třetí osoby nebylo možné přesně definovat, a tudíž ani vyloučit z ochrany poskytované zákonem. Existovaly však i jiné cesty vedoucí k nápravě jako například ustanovení zákona o osobních údajích, který poskytuje ochranu proti pomluvě, tak že provozovatel serveru je pod hrozbou trestní odpovědnosti a odpovědnosti k nápravě škody povinen zajistit, aby citlivé údaje byly zpracovány se souhlasem osoby, které se týkají. Navíc, ačkoli přestupek proti tomuto zákonu byl již promlčen, stěžovatel měl stále šanci žádat odškodnění od vydavatele inzerátu. Ve srovnání s případem X a Y proti Nizozemsku, odpovědnost za náhradu škody způsobenou méně závažným trestným činem poskytuje dostatečný odstrašující efekt. Kromě toho existovaly další mechanismy, které mohl stěžovatel využít, jako policejní vyšetřování, trestní stíhání, soudní řízení a náhrada škody.

38. Vláda tvrdila, že je důležité se podívat na právní úpravu v jejím společenském kontextu, kdy rychlý nárůst používání Internetu byl na svém začátku. Stávající právní úprava, zákon o výkonu svobody projevu ve sdělovacích prostředcích (§ 2 a 17), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2004, dává policii širší pravomoci k prolomení ochrany autora anonymní internetové zprávy při vyšetřování trestné činnosti. Nová legislativa odráží reakci zákonodárce na zvýšené užívání - a také zneužívání Internetu, které vyžaduje předefinování mezí ochrany. S tím, jak se změnila situace ve společnosti, právní úprava dále posílila ochranu soukromého života v souvislosti se svobodou projevu a zejména s ochranou vydavatelů internetových anonymních zpráv.

39. Nicméně, nejdůležitější v tomto případě bylo, že i právní předpisy platné v rozhodné době poskytovaly stěžovateli prostředky ochrany před porušováním jeho soukromého života, a to tak, že provozovatel internetového serveru, na kterém byla zpráva zveřejněna, byl ze zákona povinen ověřit, že dotyčná osoba dala souhlas se zpracováním citlivých informací ne serveru. Tato povinnost byla posílena trestní odpovědností a odpovědnost za náhradu škody. To znamená, že právní úprava poskytovala stěžovateli dostatečnou ochranu soukromí a účinné prostředky nápravy.

B. Právní posouzení Soudem

40. Úvodem Soud konstatuje, že stěžovatel, nezletilý ve věku 12 let, se stal objektem internetového inzerátu sexuální povahy umístěného na seznamovacím serveru. Totožnost osoby, která inzerát na stránku umístila, však nemohla být zjištěna od poskytovatele Internetu v důsledku právních předpisů platných v té době.

41. Není sporu o tom, že je třeba použít čl. 8: skutečnosti, obsažené ve stížnosti se dotýkají „soukromého života“, což je pojem, který zahrnuje fyzickou a mravní integritu člověka (X a Y proti Nizozemsku, § 22). Ačkoli vnitrostátní právo se na danou událost dívá jako na pomluvu, Soud by chtěl, s ohledem na možné negativní dopady na fyzický a duševní vývoj stěžovatele a s ohledem na zranitelnost spojenou s jeho nízkým věkem, zdůraznit právě tyto aspekty pojmu soukromého života.

42. Soud připomíná, že ačkoli cílem článku 8 je především chránit jednotlivce proti svévolnému zasahování ze strany orgánů veřejné moci, nejde jen o to, aby se stát zdržel takových zásahů: vedle tohoto primárně negativního závazku, mohou v rámci účinného respektování soukromého a rodinného života existovat také pozitivní závazky (Airey proti Irsku, § 32).

43. Tyto závazky mohou zahrnovat přijetí opatření k zajištění respektování soukromého života dokonce i ve sféře vztahů mezi jednotlivci. Existují různé způsoby, jak zajistit respektování soukromého života a charakter povinnosti státu bude záležet na konkrétním aspektu soukromého života, který je předmětem sporu. Zatímco výběr jednotlivých prostředků k zajištění souladu s čl. 8 v oblasti ochrany před akty jednotlivců je v zásadě na volném uvážení státu, účinná prevence proti závažným trestným činům, kde jsou v sázce důležité hodnoty a základní aspekty soukromého života, vyžaduje účinné trestně právní předpisy (viz X a Y proti Nizozemsku, § 23-24 a § 27, August proti Spojenému království, a M. C. proti Bulharsku, § 150).

44. Míra volného uvážení národních orgánů je však omezena ustanoveními Úmluvy. Při jejich výkladu je, protože úmluva je v první řadě systémem ochrany lidských práv, třeba brát ohled na měnící se podmínky ve smluvních státech a například reagovat na snahy o dosažení příslušným standardů (viz Christine Goodwin proti Spojenému království, § 74).

45. Ačkoli se Soud domnívá, že tento případ nedosahuje závažnosti případu X a Y proti Nizozemsku, kde bylo porušení čl. 8 zapříčiněno nedostatkem účinného trestního postihu za znásilnění mentálně a zdravotně postižené dívky, nelze ani tento případ považovat za triviální. Šlo o trestný čin, jehož objektem byl nezletilý chlapec, který se stal terčem útoků pedofilů (v této souvislosti viz též § 41).

46. Vláda připustila, že v rozhodné době nemohlo být provozovateli serveru nařízeno, aby poskytl informace o totožnosti pachatele. Tvrdila, že ochranu poskytoval již samotný fakt, existence trestného činu pomluvy a možností podat trestního stíhání provozovatele serveru či podáním žaloby na náhradu škody proti němu. Soud konstatuje, vytvoření skutkové podstaty trestného činu má omezené odstrašující účinky, pokud neexistují účinné prostředky vedoucí k odhalení skutečného pachatele a jeho předvedení před soud. Soud dále poznamenává, že není vyloučeno, že pozitivní závazky státu vyplývající z čl. 8 – povinnosti chránit fyzickou a mravní integritu, mohou být rozšířeny i na otázku účinnosti trestního vyšetřování, a to i v případě, že se nejedná o vyšetřování trestné činnosti orgánu státu (viz Osman proti Spojenému království, § 128). Pro státy podle Soudu vyplývá z čl. 8 pozitivní závazek kriminalizovat útoky páchané proti osobě, a to včetně pokusů, a dále posílit odstrašující účinek tím, že budou uplatňovat trestněprávní předpisy v praxi při účinném vyšetřování a trestním stíhání (viz, mutatis mutandis , M. C. proti Bulharsku, § 153). V případě, že jde o fyzický a morální vývoj dítěte musí být takovému případu přikládána ještě větší důležitost. Soud v této souvislosti připomíná, že sexuální zneužívání je nesporně jeden z nejodpornějších druhů trestné činnosti, který má závažné negativní důsledky na své oběti. Děti a další zranitelné osoby mají nárok na ochranu ze strany státu, a to v podobě účinného odrazení potenciálních pachatelů takovéhoto vážného činu (Stubbings a další proti Spojenému království, § 64).

47. Pokud jde o argument vlády, že žadatel měl možnost žádat náhradu škody od třetích stran, tedy od poskytovatele služby, Soud se domnívá, že to nebylo vzhledem k okolnostem případu dostatečné. Je zřejmé, že jak veřejný zájem, tak ochranu zájmů obětí trestných činů spáchaných proti jejich fyzické nebo psychické integritě, vyžadují účinné prostředky nápravy umožňující odhalení skutečného pachatele a jeho předvedení před soud. V daném případě je proto třeba potrestat osobu, která jménem stěžovatele vyvěsila inzerát na server a zajistit, aby oběti poskytla finanční odškodnění.

48. Soud si je vědom toho, že pozitivní povinnost nesmí být vykládána způsobem, který ukládá nesplnitelné úkoly nebo neúměrně zatěžuje orgány státu, v tomto případě zákonodárce. Je také třeba vzít v potaz to, že pravomoc provádět prevenci kriminality, kontrolovat a vyšetřovat trestné činnosti musí být vykonávána způsobem, jež plně respektuje spravedlivý proces a jiné záruky, které oprávněně omezují policejní vyšetřování trestné činnosti, včetně záruk obsažených v článcích 8 a 10 Úmluvy. Soud pečlivě zvážil argument vlády, že každý nedostatek právní úpravy je třeba vidět v jeho společenském a dobovém kontextu. Zároveň však musí konstatovat, že k incidentu došlo v roce 1999, tedy v době, kdy již bylo dobře známo, že Internet, právě pro svůj anonymní charakter, by mohl být používán pro páchání trestné činnosti (viz § 22 a 24 výše). Stejně tak rozšířený problém sexuálního obtěžování dětí byl v té době známý již přes deset let. Proto nelze říci, že by vláda neměla dostatek příležitostí zavést systém ochrany dětských obětí před útoky pedofilů pomocí Internetu.

49. Soud se domnívá, že ochrana stěžovatele vyžadovala, aby byly provedeny účinné kroky k identifikaci a stíhání pachatele, tj. osoby, která umístila inzerát na server. V projednávaném případě taková ochrana nebyla poskytnuta. Účinné vyšetřování nemohlo být zahájeno z důvodu mlčenlivosti, která byla upřednostněna. Přestože svoboda projevu a důvěrnosti komunikací je velmi důležitá a uživatelé telekomunikačních a internetových služeb musí mít záruku, že jejich vlastní soukromí a svoboda projevu bude respektována, nejedná se o absolutní záruku, a jako taková musí být v určitých případech omezena ve prospěch předcházení nepokojům nebo zločinnosti nebo pro ochranu práv a svobod druhých. Aniž by se Soud zabýval otázkou, zda chování osoby, která vyvěsila inzerát na seznamovací server, může požívat ochrany článků 8 a 10, s ohledem na jeho zavrženíhodný charakter, je však úkolem zákonodárce poskytnout právní rámec pro vyvážení jednotlivých práv, která si zaslouží ochranu. Takováto právní úprava však v rozhodné době neexistovala, což zapříčinilo, že pozitivní povinnost Finska nemohla být naplněna. Tento nedostatek byl později vyřešen, nicméně mechanismy, které přinesl zákon o výkonu svobody projevu ve sdělovacích prostředcích (viz § 21 výše) přišly pro stěžovatele příliš pozdě.

50. Soud konstatuje, že v daném případě došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

51. S ohledem na zjištění týkající se článku 8 má Soud za to, že není nutné zkoumat, zda v tomto případě došlo i k porušení článku 13 (viz Sallinen a další proti Finsku, § 102 a § 110, a Copland proti Spojenému království, § 50-51).

[§ 52. – 59. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok Soudu

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že

1. čl. 8 Úmluvy byl porušen;

2. není třeba samostatně přezkoumávat, zda došlo k porušení článku 13 Úmluvy.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.