Leroy proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 36109/03

Datum: 2. 10. 2008

Složení senátu: P. Lorenzen (předseda senátu) (Dánsko), J. P. Costa (Francie), V. Butkevych (Ukrajina), R. Jaeger (Německo), M. Villiger (Lichtenštejnsko), I. Berro-Lefevre (Monako), M. Lazarova Trajkovska (Makedonie).

[§ 1.-3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

4. Stěžovatel je kreslířem a jako takový spolupracuje s různými lokálními periodiky; jedním z nich je i baskický týdeník Ekaitza mající své sídlo a vedení v Bayonnu. Ekaitza je týdeníkem „politické levice, abertzale, vycházejícím každý čtvrtek“.

5. Dne 11. 9. 2001 došlo ve Spojených státech amerických k atentátům namířeným proti dvěma věžím Světového obchodního centra.

6. Ve stejný den stěžovatel odeslal redakci obrázek symbolizující tento atentát (čtyři výškové budovy bortící se v mračnu prachu poté, co do nich narazila dvě letadla) s titulkem napodobujícím reklamní slogan známé značky „VŠICHNI JSME O TOM SNILI … HAMAS TO PROVEDL“.

7. Stěžovatel udává, že tím zamýšlel v den atentátu, který zasáhl New York, vylíčit zničení amerického impéria.

8. Obrázek byl uveřejněn dne 13. 9. 2001 na straně 3 v čísle 787.

9. V důsledku tohoto uveřejnění podal prefekt regionu Pyrénées-Atlantiques prokurátoru republiky v Bayonnu návrh na zahájení trestního stíhání proti týdeníku Ekaitza. Prokurátor obeslal stěžovatele i ředitele vydání těchto novin, aby se dostavili k trestnímu soudu z důvodu spáchání spolupachatelství trestného činu schvalování terorismu, respektive pachatelství tohoto činu.

10. Tento týdeník věnoval v čísle 788, vydaném následující týden, stránku „velmi živé kresbě“ s uveřejněním úryvků dopisů a emailů obdržených v reakci na kresbu, stejně jako pasáží článku ředitelství novin vyjadřujícího stěžovateli svou podporu: „… V tuto chvíli můžeme s plným vědomím konstatovat, že náš kreslíř si zasluhuje mnohem více než hlasité reakce. Pokud ilustrovaný text ze správného důvodu vzrušil, či dokonce šokoval určitou část našich čtenářů, pak mu celé naše vedení prokazuje svou důvěru …“. Rovněž byla uveřejněna stěžovatelova reakce:

„Špatná kresba vyžaduje ke svému pochopení vysvětlení a je evidentní, že pár poznámek musím učinit vzhledem k tomu, který se minulý týden objevil v Ekaitze. Když jsem v bezprostřední době po atentátech na Světové obchodní centrum a Pentagon tento obrázek kreslil, chtěl jsem tím ilustrovat pád symbolů a nebral jsem v úvahu lidské utrpení ani nezamýšlel budoucí ohlasy. Navíc text vadil některým čtenářům novin, kteří se cítili zahrnuti ve slovíčku „my“, když jsem se snažil parodovat reklamu: „Vy jste o tom snili, Sony to provedlo“. Jiní v tom našli potvrzení nebezpečné viny Hamásu, a to pohledem velice rozšířené rovnice Hamás = arab = terorista. Když kreslíř reaguje na určitou aktualitu, nemá vždy výhodu odstupu. Média nás zahrnula lidským utrpením, a tak si mohu být jen vědom neštěstí způsobeného obětem a jejich rodinám. Avšak čím je jejich utrpení více mediální než to, jenž zažívají Iráčané při každoměsíčním bombardovaní americkými a britskými letouny? Chirurgické řezy ve formě útoků se zdají být méně účinné při vyhýbání se civilistům na zemi než při ničení západních mozků. Desítky milionů dětí mrtvých každý rok v přímé souvislosti se světovým embargem prosazeným Spojenými státy vůči Iráku nemají v současné době správnou váhu.

Nebudu zde vyjadřovat důvody mého protiamerického postoje, světové dějiny posledních sedmdesáti let by měly postačit. Protiamerickým postojem myslím negativní zahraniční a ekonomickou politiku Spojených států, po okraj naplněný pohár státu, který jedná jen v zájmu vlastní ekonomiky a cynismu, státu, který se vždy cítí v právu.

Vím, že jsem nebyl jediný, kdo v těchto atentátech viděl útok proti samotným symbolům Spojených států a nedomnívám se, že osoby a skupiny projevující podporu Ekaitze po přehnané medializaci mého „dušení“ tak nečinily za účelem potvrzení svého krvavého fanatismu. Rovněž jsem si po následných ohlasech uvědomil: jsou pouze příliš zastrašující. Svatá válka: „dobří proti zlým“, celý západní svět, jenž se připravuje na křížovou výpravu proti neurčenému nepříteli. Bude třeba zmasakrovat muslimy z celého světa, aby bylo možné Spojeným státům vrátit neposkvrněnost. Jaká bude záruka jejich klidu, zatímco již zaútočily svými pěšáky vyzbrojenými, financovanými a vycvičenými k terorismu a partyzánským válkám. Když vidím, jakou rychlostí se necháváme zatáhnout do tohoto víru, mám strach a mám chuť zakřičet: „NEJSEM AMERIČAN“.

11. Rozsudkem ze dne 8. 1. 2002 trestní soud v Bayonnu odsoudil stěžovatele za spáchání trestného činu schvalování terorismu ve spolupachatelství a ředitele vydání za spáchání trestného činu schvalování terorismu k peněžitému trestu ve výši 1 500 € pro každého, k uveřejnění rozsudku v plném znění v týdeníku Ekaitza na své vlastní náklady a k nákladům řízení s možností odnětí svobody pro případ jejich neuhrazení.

12. Soud se domníval, že list Ekaitza vytýkaný čin spáchal tím, že kresbou výslovně evokoval tragické zničení věží dvojčat na Manhattanu dne 11. 9. 2001 formou násilného činu a tuto kresbu doplnil výkladem kvalifikovaným jako „nepochybně pochvalným“ vytvářejícím sen, tedy dávající ohromný význam aktu smrti. Dále byl soud názoru, že postačí „vyslovit trest přizpůsobený porušování veřejného pořádku v regionu obzvláště citlivém na terorismus“.

13. Stěžovatel podal odvolání zejména s odkazem na diskriminaci jeho osoby, jelikož ve stejné době televizní relace „Les Guignoles de l’info“ napodobovala stejný reklamní slogan velice podobnými výrazy, avšak nestala se předmětem stíhání místními orgány.

14. Rozsudkem ze dne 24. 9. 2002 odvolací soud v Pau potvrdil rozhodnutí trestního soudu s následujícím odůvodněním:

„Pokud obvinění projevili svou lítost nad vhodností publikace, vysvětlili svou volbu připojením se k symbolům spojeným se zhroucením klenotu amerického kapitalismu a nikoli k vůli zaútočit na paměť obětí a žal jejich rodin. Nicméně posouzení osobní motivace není předmětem stíhání.

Pokud článek 10 Úmluvy vedle Světové deklarace lidských práv chrání svobodu myšlení a projevu jako svébytné právo jednotlivce, obaluje jeho výkon z důvodu povinností a odpovědnosti, jež v sobě zahrnuje, určitými formalitami, podmínkami, omezeními či sankcemi, které stanoví zákon a které zakládají opatření nezbytná v demokratické společnosti, zejména v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku, předcházení zločinnosti a ochrany práv jiných.

Nelze tudíž připustit, jak to poznamenává čl. 24 zákona ze dne 29. 7. 1881, aby podněcování k spáchání trestného činu byť nedokonaného, zejména když kresba či psaný text jsou předmětem uveřejnění, zakládalo trestný čin schvalování terorismu.

Tak tomu je i v dané věci. Ve skutečnosti tím, že učinil přímou narážku na masivní útoky, jejichž dějištěm byl Manhattan, přisoudil tyto události všeobecně známé teroristické organizaci a zidealizoval tento otřesný projekt použitím slovesa „snít“ a nepochybně zvýšil hodnotu aktu smrti, kreslíř ospravedlnil použití terorismu. Připojil se totiž použitím první osoby množného čísla „my“ k tomuto prostředku destrukce prezentovanému jako završení snu a definitivně nepřímo povzbudil potenciálního čtenáře k pozitivnímu ocenění úspěchu trestného činu.

Rovněž je brána jako forma schvalování účinnost použití teroristické formy a prospěšný charakter jeho účinků.

Obžalovaní neměli právo dovolávat se pro sebe diskriminace založené článkem 14 Úmluvy, jelikož místní orgány jednající v mezích výsad, jež jim jsou přiznány a územních pravomocí, jež jim jsou vlastní, legitimně vykonávali právo stíhat bez jediného odkazu na různá kritéria, jmenovitě spojená s politickým míněním či příslušností k národní menšině.

Příklady zmíněné obhajobou se týkají výhradně vnitrostátních médií.“

15. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, aniž se v řízení před Státní radou a Kasačním soudem nechal zastupovat advokátem. Ve svém podání hájil „právo rozšiřovat nepřímo formou kresby názor, který není sdílen většinou, nebo názor, jež je s to ublížit či šokovat“ a ujistil, že nikdy nebylo jeho záměrem přiznat terorismu nějaký prospěšný charakter.

16. Dopisem ze dne 21. 2. 2003 informoval generální advokát o výsledku svých závěru, které spěly k odmítnutí kasační stížnosti. V rámci repliky ze dne 19. 4. téhož roku se stěžovatel domáhal zjištění skutkových a právních důvodů podporujících tento závěr. Nicméně odpověď neobdržel a jeho kasační stížnost byla posouzena Kasačním soudem dne 25. 3. 2003 bez toho, že by byl k jednání předvolán.

17. Kasační soud byl toho názoru, že odůvodnění odvolacího soudu v Pau bylo náležité a dostatečné k prokázání, že tento soud řádně posoudil skutkový stav a naplnil všechny podstatné prvky trestného činu schvalování terorismu. Dále se domníval, že odvolací soud správně prokázal, že trestný čin spadal do výjimek stanovených v druhém odstavci článku 10 Úmluvy. Kasační stížnost z podstatné části odmítl, pouze v jediném bodě týkajícím se možnosti odnětí svobody pro případ neuhrazení nákladů řízení z důvodu, že posledně uvedené nebylo možné vyslovit pro trestné činy politického charakteru, rozsudek odvolacího soudu v Pau zrušil bez postoupení věci k dalšímu projednání.

II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní právní úprava

18. Ustanovení článku 24 odst. 6 tiskového zákona ze dne 29. 7. 1881 zní následovně:

„Kdo jedním z prostředků uvedeným v předchozím odstavci přímo podnítí ke spáchání následujících trestných činů: …, a to i v případě, kdy by tato výzva neměla účinek, bude potrestán trestem odnětí svobody v trvání pěti let a pokutou ve výši 45 000 EUR.

Kdo stejnými prostředky přímo podnítí ke spáchání trestných činů terorismu uvedených v části II hlavy IV trestního zákona nebo jej budou schvalovat, bude potrestán tresty uvedenými v prvním odstavci. …“

III. Texty a dokumenty Rady Evropy

19. Relevantní ustanovení Úmluvy Rady Evropy o předcházení terorismu ze dne 16. 5. 2005 (Francií ratifikovanou dne 29. 4. 2008) uvádí následující:

„… Přejíc si, aby byla přijata účinná opatření k předcházení terorismu a k postavení se zejména veřejnému podněcování ke spáchání trestných činů terorismu …

Uznávajíc, že tato úmluva není na újmu nastoleným zásadám týkajícím se svobody projevu …

Článek 5 – Veřejné podněcování ke spáchání trestného činu terorismu

Ve smyslu této úmluvy se „veřejným podněcováním ke spáchání trestného činu terorismu“ rozumí rozšíření či každá jiná forma předání na veřejnost určitého poselství se záměrem podnítit spáchání trestného činu terorismu, když takové chování přímo či nepřímo vychvalující spáchání takového trestného činu vytváří nebezpečí, že jeden či více takových trestných činů mohou být spáchány.

Každá smluvní strana přijme opatření jevící se jako nezbytná k nastolení trestní odpovědnosti v souladu s vnitrostátním právem pro veřejné podněcování ke spáchání trestného činu terorismu tak, jak je definován v prvním odstavci, pokud je spáchán protiprávně a úmyslně.“

Článek 8 – Nevázanost na výsledek

Ke spáchání trestného činu ve smyslu článků 5 až 7 této úmluvy není nezbytné, aby byl takový čin dokonán.“

Článek 12 – Podmínky a záruky

Každá smluvní strana je povinna zaručit, že zavedení a provádění trestního stíhání uvedeného v článku 5 … bude prováděno při respektování povinností týkajících se zaručených lidských práv, zejména svobody projevu …“

20. Výkladová zpráva k Úmluvě ze dne 16. 5. 2005 stanoví následující:

„Úvod (§ 17)

Je třeba připomenout, že od své první schůze v říjnu 2003 CODEXTER rozhodl založit pracovní skupinu CODEXTER-Apologie za účelem provádění analýzy závěrů nezávislých expertních zpráv k tématům „schvalování terorismu“ a „podněcování k terorismu“ jako skutkových podstat trestných činů v národních právních řádech smluvních států a pozorovatelských států Rady Evropy, zprávy sepsané na základě relevantních právních předpisů a judikatury v členských a pozorovatelských státech Rady Evropy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Analýza situace ve smluvních státech Rady Evropy ukázala, že většina těchto států nepředvídá ve svých právních řádech zvláštní skutkovou podstatu trestného činu „schvalování terorismu.“

…


Článek 5

„… CODEXTER-Apologie se rozhodl zaměřit na veřejné vyjadřování podpory teroristickým trestným činům a/nebo teroristickým organizacím; příčinná souvislost – přímá či nepřímá – se spácháním trestného činu terorismu.

Výbor se tedy zaměřil na nábor teroristů a na vytváření nových teroristických skupin; podněcování etnického a náboženského napětí, jež může posloužit jako základ terorismu; rozšiřování „nenávistných projevů“ a podpora ideologie podporující terorismus, to vše s poskytnutím zvláštního zřetele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se aplikace čl. 10 odst. 2 Úmluvy a na zkušenosti států při provádění jejich národních ustanovení ve věci „schvalování terorismu“ a/nebo „podněcování k terorismu“ za účelem bedlivé analýzy potenciálních rizik omezování základních svobod. …

Je třeba odpovědět na otázku, kde se nachází hranice mezi přímým podněcováním ke spáchání trestného činu terorismu a legitimním vyjádřením kritiky. Tuto otázku CODEXTER právě posuzoval. …

Přímé podněcování nevyvolává zvláštní problém, jelikož je již určitými formami zakotveno jako trestný čin ve většině právních systémů. Trestnost nepřímého podněcování je namířena k zaplňování mezer existujících v mezinárodním právu nebo v mezinárodním jednání tím, že doplňuje v této oblasti právní ustanovení.

Státy disponují určitou mírou volností, pokud jde o definování trestného činu a jeho zavedení. Například prezentování trestného činu terorismu jako nezbytného a ospravedlnitelného může být základem trestného činu přímého podněcování.

Nicméně tento článek se použije pouze, pokud jsou splněny dvě podmínky. Zaprvé zde musí být přítomný výslovný úmysl podněcovat k trestnému činu terorismu, tedy kritérium, k němuž se přidávají ta vyjmenovaná v odst. 2 (srov. výše), a to, že podněcování musí být spácháno protiprávně a úmyslně.

Zadruhé musí zamýšlený skutek zakládat riziko spáchání trestného činu terorismu. K zhodnocení, zda je takové riziko vyvoláno, je potřeba vzít do úvahy povahu autora a příjemce výzvy, stejně jako kontext, v němž je trestný čin spáchán ve smyslu stanoveném judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Aspekt mnohovýznamnosti a věrohodná povaha rizika by měly být brány v úvahu v případě, kdy v souladu s podmínkami stanovenými vnitrostátním právem je toto ustanovení aplikováno. …“

21. Dne 2. 3. 2005 přijal Výbor ministrů deklaraci o svobodě projevu a poskytování informací v médiích v kontextu boje proti terorismu. Relevantní pasáže zní takto:

„Deklarace apeluje na složky veřejné moci v členských státech v tom, aby:

- nezaváděly nová omezení svobody projevu a poskytování informací médií, ledaže by nebyly striktně nezbytné a přiměřené v demokratické společnosti a to až po pečlivém posouzení, zda zákony a další opatření již nejsou v tomto ohledu dostatečné;

- nepřijímaly opatření, jež by zpodobňovala skutek spočívající v informování o terorismu s jeho podporou; …

Vyzývá média a novináře, aby vzali do úvahy následující prohlášení, podle něhož mají:

- mít stále na mysli svou zvláštní odpovědnost v kontextu terorismu tak, aby nepřispívali k cílům sledovaným teroristy; měli by zejména chránit, aby nevzrůstal pocit strachu, který mohou vyvolat teroristické činy a aby teroristům nenabídli fórum tím, že jim poskytnou nadměrný prostor k prezentaci; …

- mít stále na mysli významnou roli, jež mohou hrát při prevenci proti „projevům nenávisti“ a podněcování k násilí, stejně jako při podpoře vzájemného porozumění …

- si být vědomi rizika, že média a novináři mohou neúmyslně sloužit jako prostředek k vyjadřování rasistických, xenofobiích a nenávistných pocitů; …“

I. K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

22. Stěžovatel se dovolává toho, že jeho odsouzení pro spáchání trestného činu schvalování terorismu ve spolupachatelství porušilo článek 10 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice ….

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

A. K přijatelnosti

23. Vláda tvrdí, že stížnost je nepřijatelná na základě článku 17 Úmluvy. Předpokládá, že je třeba jej použít na danou věc v té míře, že teroristické akty tak, jak jsou definovány ve francouzském právu, tedy že jsou spojeny s útoky mající za cíl narušovat veřejný pořádek formou zastrašování a teroru, výslovně spadají do působnosti článku 17. A o to více tím, že tyto činy spolutvoří současnou realitu a zvyšují riziko. Vláda se domnívá, že možná více než popírající projevy spadá do pole působnosti článku 17 Úmluvy právě schvalování terorismu.

24. Vláda se při své argumentaci dovolává podpory mnoha rozhodnutí Komise a Soudu, která jsou buď přímo či nepřímo spojená s čl. 17 Úmluvy, aby prohlásil tyto stížnosti, jejichž autoři se dovolávali zásahu do svobody projevu, za nepřijatelné (Glimmerveen a další proti Nizozemí; Remer proti Německu; Marais proti Francii; Lehideux a Isorni proti Francii, § 47; Garaudy proti Francii; Norwood proti Spojenému království; Witzsch proti Německu).

25. Stěžovatel toto tvrzení popírá. Vyobrazení aktuálního dění každý týden formou jednoho či dvou kreseb, jež mají být zveřejněny, nepředstavuje „činnost“ ve smyslu čl. 17 Úmluvy. Dále také popírá, že by schvaloval terorismus.

26. Soud připomíná, že „čl. 17, stejně jako míří na skupiny nebo jednotlivce, má za cíl znemožnit jim čerpat z Úmluvy právo dovolující jim vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření práv a svobod stanovených Úmluvou; tak ani žádná osoba nesmí mít možnost využívat ustanovení Úmluvy k vyvíjení činnosti zaměřených na popření výše uvedených práv a svobod …“ (Lawless proti Irsku, § 7).

27. Soud zastává názor, že sporné vyjádření nespadá do pole působnosti uveřejnění, která jsou článkem 17 Úmluvy brána jako vyňata z ochrany čl. 10. Na jednu stranu základní poselství učiněné stěžovatelem – zničení amerického imperialismu – uveřejněným humoristickou, ale zajisté kontroverzní formou karikatury nesměřovala k popírání základních práv a nerovnala se projevům namířeným proti hodnotám stojícím na pozadí Úmluvy, jako je rasismus, antisemitismus (Garaudy, výše uvedený, a Ivanov proti Rusku) či islamofobie (Norwood, výše uvedený). Na druhou stranu, nehledě na kvalifikaci schvalování terorismu, jíž se drží národní soudy, je Soud názoru, že sporná kresba a doprovodný komentář nezakládají odůvodnění v tomto nepochybném bodě pro teroristický čin, který by je mohl zbavit ochrany svobody tisku zaručené článkem 10 Úmluvy. Konečně útok vedený na paměť obětí atentátů z 11. 9. 2001 formou sporného uveřejnění je třeba posoudit ve světle práva chráněného čl. 10 Úmluvy, které není absolutní; Soud již dříve posuzoval obsah podobných projevů z pohledu tohoto ustanovení (Kern proti Německu). Z výše uvedeného vyplývá, že svoboda projevu požadovaná stěžovatelem musí být tímto ustanovením pokryta a jeho stížnost tedy není neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy.

28. Soud se dále ve světle všech argumentů podaných stranami domnívá, že tato stížnost klade vážné skutkové a právní otázky, jež nemohou být vyřešeny v tomto stádiu posuzování stížnosti, ale vyžadují přezkum ve věci samé; z uvedeného vyplývá, že stížnost nelze prohlásit za zjevně nepodloženou ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

1. Argumenty stran

29. Za předpokladu, že čl. 10 lze použít, se vláda domnívá, že sankce uložená stěžovateli spadá do rámce ustanovení odstavce 2 tohoto článku.

30. Zásah do svobody projevu stěžovatele byl založen ustanoveními čl. 24 zákona ze dne 29. 7. 1881, který trestá činy podněcování a schvalování trestných činů terorismu. V tomto ohledu vláda naznačuje, že francouzský tiskový zákon ze dne 29. 7. 1881 představuje neoddiskutovatelný právní základ s ohledem na požadavek Úmluvy na předvídatelnost (Mamčre proti Francii). Sleduje legitimní cíle, tedy ochranu veřejné bezpečnosti, pořádku a předcházení zločinnosti.

31. Pokud jde o nezbytnost zásahu v demokratické společnosti, vláda nejprve tvrdí, že sporné uveřejnění představující atentát na americká Dvojčata jako společný sen konečně zrealizovaný bylo vůči obětem a jejich rodinám obzvláště šokující a urážející. Dále se domnívá, že vnitrostátní soudy ospravedlnily nezbytnost odsouzení se zřetelem k vyjádření se zbaveného nejasností ke spornému textu idealizujícímu smrt a vychvalujícímu účinnost terorismu, čímž podporuje čtenáře k pozitivnímu nazírání na jeho kladné účinky.

32. Vláda považuje za podstatný kontext sporného uveřejnění. Je jím tak právě datum, a to den po atentátech, tedy moment, kdy veřejné mínění ještě bylo silně zasaženo. Je potřeba vzít v úvahu i místo. Kresba byla uveřejněna v regionu, kde riziko terorismu stále doutná a kde takové schvalování vedoucí ke zlehčování velmi závažných činů může mít vážné následky.

33. Konečně pokud jde o přiměřenost uložené sankce, vláda zdůrazňuje malou výši peněžitého trestu.

34. Stěžovatel popírá, že by spáchal trestný čin schvalování terorismu. Tvrdí, že jeho kresba nebyla projevem nějakého přesvědčení, pokud jde o tvrzený prospěšný charakter teroristického činu, a vysvětluje, že jeho úmyslem byla pouze kritika amerického kapitalismu a imperialismu. Zdůrazňuje, že výklad doprovázející tuto kresbu neměl být výrazem pozitivního ocenění atentátů na Světové obchodní centrum, nýbrž měla humorně napodobit slavný reklamní slogan (na značku Sony).

35. Dále vysvětluje, že tento obrázek nakreslil v hodinách následujících po atentátech a tudíž neměl nezbytný odstup, aby uvážil veškeré důsledky a ohlasy této kresby. Upřesňuje, že v pondělí dne 1. 10. 2001 odvysílal televizní kanál Canal+ program s názvem „Týden gumáků“ parodující podobným způsobem stejnou reklamu na stejnou značku zboží. Zdůrazňuje, že nikdo z autorů tohoto vysílání nebyl trestně stíhán.

2. Posouzení Soudu

36. Soud se domnívá, že sporné odsouzení bude posuzováno jako „zásah“ do výkonu svobody projevu stěžovatele. Podobný zásah čl. 10 neporušuje v případě, kdy je v „souladu se zákonem“, týká se jednoho či více legitimních cílů ve smyslu druhého odstavce a jejich dosažení je „nezbytné v demokratické společnosti“ (Fressoz a Roire proti Francii, § 41). Dále již není zpochybněno, že by zásah nebyl v souladu se zákonem – čl. 24 tiskového zákona ze dne 29. 7. 1881 – a sledoval více legitimních cílů, s ohledem na citlivý charakter boje proti terorismu stejně jako nezbytnost pro orgány být bdělými tváří v tvář činům způsobilým zvyšovat násilí, a to formou udržování veřejné bezpečnosti a ochrany pořádku a předcházení zločinnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

37. Zbývá určit, zda tento zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení stejného cíle. Soud odkazuje na základní zásady vyplývající ze své judikatury týkající se článku 10 (srov., mezi jinými, Ceylan proti Turecku, § 32). Připomíná, že tyto zásady se aplikují na opatření přijatá národními orgány v rámci boje proti terorismu. Musí s přihlédnutím k okolnostem každého případu a míry uvážení, kterou každý stát disponuje, zkoumat, zda byla mezi základním právem jednotlivce na svobodu projevu a legitimním právem demokratické společnosti chránit se proti jednání teroristických skupin respektována správná rovnováha (Zana proti Turecku, § 55). Zvláště pak, a jak to dokazují dokumenty Rady Evropy v dané věci (srov. § 20), hlavní obtíž spočívá v možnosti trestat schvalování terorismu, aniž by bylo bráněno základním svobodám, jako je svoboda projevu.

38. Soud obrací zvláštní pozornost na výrazy použité k vysvětlení kresby a na kontext, v němž byly zveřejněny, a to vše s přihlédnutím k okolnostem spojeným s obtížemi při boji proti terorismu (Karatas proti Turecku, § 51) včetně ohledu na situaci vládnoucí v Baskicku, které se již týkalo rozhodnutí ve věci Sdružení Ekin proti Francii a který je brán do úvahy v dané věci k určení výše peněžitého trestu uloženého stěžovateli (srov. § 12).

39. Soud tak rovněž učiní ve světle jazyka použitého v kresbě, jež může být definováno provokativně formou uměleckého výrazu (Vereinigung Bildender Künstler proti Rakousku, § 33).

40. Jelikož byl stěžovatel odsouzen jako spolupachatel za oslavování teroristického činu prostřednictvím týdeníku, jehož ředitel vydání byl odsouzen za jeho schvalování, je třeba konečně posoudit daný zásah s ohledem na zásadní roli, kterou hraje tisk v dobře fungující politické demokracii (srov., mezi jinými, Lingens proti Rakousku, § 41, a Fressoz a Roire, výše uvedený, § 45). Pokud tisk nesmí překročit stanovené mantinely, zejména ochranu životních zájmů států jako je národní bezpečnost či územní celistvost proti hrozbě násilí či terorismu, nebo ochranu pořádku či předcházení zločinnosti, tak mu přesto přísluší sdělovat informace a názory na politické otázky včetně těch, kde se názory rozchází. K jeho funkci spočívající v jejich rozšiřování se přidává právo veřejnosti je přijímat (Sürek a Özdemir proti Turecku, § 58; Yalcin Küçük proti Turecku, § 38; Halis Dođan proti Turecku, § 33). Z důvodu této funkce, kterou tisk má, je součástí novinářské svobody rovněž možnost odvolání se na určitou dávku přehánění, ba i provokace (Gaweda proti Polsku, § 34).

41. Soud zároveň zdůrazňuje, že tragické činy z 11. 9. 2001, které byly základem sporného vyjádření, způsobily světový chaos a že otázky, jež se poté vyvalily, včetně výkladu, který uvedl stěžovatel, podléhají debatě mající veřejný zájem.

42. Soud poznamenává, že kresba znázorňující zhroucení věží doprovázené výkladem „my jsme o tom snili, Hamas to provedl“ napodobující reklamní slogan jedné velké značky byl národními soudy považován za způsobilý založit spolupachatelství trestného činu schvalování terorismu. Podle orgánů se sporné uveřejnění, dokonce bez následných účinků, dovolávalo účinnosti teroristického činu idealizováním atentátů provedených 11. září. Vždyť odvolací soud rozhodl, že „učiněním přímé narážky na masivní útoky, jejichž dějištěm byl Manhattan a připsáním těchto událostí notoricky známé teroristické organizaci a idealizováním tohoto otřesného plánu použitím slovesa „snít“ kreslíř ospravedlnil použití terorismu, navíc s připojením první osoby množného čísla („my“) k tomuto destruktivnímu prostředku prezentovanému jako výsledek snu a celkem vzato nepřímým povzbuzením potenciálního čtenáře k pozitivnímu ocenění úspěchu kriminálního činu“. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že popřel jeho opravdový záměr závisející na politickém a vojenském vyjádření, kterým bylo veřejně oznámit svůj protiamerický postoj formou satiristického obrázku a ilustrovat úpadek amerického imperialismu. Podle něj znaky zakládající trestný čin schvalování terorismu nebyly v dané věci naplněny tak, aby ospravedlnily omezení svobody projevu.

43. Soud se neztotožňuje s posouzením stěžovatele. Naopak se domnívá, že kritérium použité odvolacím soudem v Pau k posouzení, zda poselství vydané stěžovatelem terorismus obhajuje, je v souladu s čl. 10 Úmluvy. Obrázek čtyř výškových budov bortících se v oblaku prachu zajisté může v sobě obsahovat záměr autora. Ale společně s doprovodným textem toto dílo nekritizuje americký imperialismus, nýbrž podporuje a oslavuje jeho násilné zničení. V tomto ohledu se Soud opírá o výklad doprovázející kresbu a konstatuje, že stěžovatel vyjadřuje svoji podporu a morální solidaritu s předpokládanými strůjci atentátů z 11. 9. 2001. Použitými výrazy stěžovatel kladně posuzuje násilí spáchané proti tisícům civilistů a poškozuje důstojnost obětí. Soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, podle nějž „nebyly stěžovatelovy záměry předmětem stíhání“; tyto záměry byly navíc vyjádřeny až později a z pohledu kontextu nebyly způsobilé odstranit kladné ocenění účinků kriminálního činu. V tomto ohledu zdůrazňuje, že podněcování nebylo nezbytně následováno účinky zakládajícími spáchání trestného činu (srov. § 14, § 19 a zvláště čl. 8 Úmluvy o předcházení terorismu).

44. Tato podněcování jistě závisí na satiře, kde již Soud konstatoval, že se jednalo o „formu uměleckého vyjádření a o sociální výklad, [který] svou skutečným charakterem pro nadsázku a zkreslení reality, … přirozeně míří k vyprovokování a podněcování pobouření (srov. Vereinigung Bildender Künstler, výše uvedený, § 33). Rovněž dodal, že jakýkoli zásah do práva umělce uchýlit se znovu ke stejnému způsobu vyjadřování musí být posouzen s náležitou pozorností (ibidem). Pak z něj nicméně zbude jen tvůrce, jehož dílo vyvstává z politického a vojenského vyjádření, neuniká jakékoli možnosti omezení ve smyslu článku 10 odst. 2 Úmluvy: kdokoli zakládající si na své svobodě projevu na sebe bere dle tohoto článku „práva a odpovědnost“.

45. V tomto ohledu, pokud vnitrostátní soudy nevzaly do úvahy záměr stěžovatele, tak na druhou stranu podle čl. 10 posoudily, zda kontext dané věci a veřejný zájem ospravedlňovaly případné použití určité dávky provokativnosti a nadsázky. Z tohoto pohledu je třeba konstatovat, že karikatura měla v okolnostech daného případu zvláštní široký dopad, jež stěžovatel nemohl ignorovat. V den atentátů, 11. 9. 2001, odevzdal svou kresbu a ta byla uveřejněna o dva dny později, kdy celý svět byl z této zprávy v šoku, aniž by neopatrnost ve vyjadřování měla na věci nějaký podíl. Tento časový rozměr musel podle Soudu uplynout, aby se zvýšila odpovědnost stěžovatele za podání zprávy o tragické události z uměleckého či novinářského pohledu. Navíc dopad takového poselství v politicky citlivém regionu nelze zanedbat; nehledě na jeho omezený charakter odůvodněný jeho uveřejněním v daném týdeníku, Soud konstatuje, že toto vyvolalo reakce (srov. § 10), schopné rozdmýchat násilí a projevit svůj pravděpodobný dopad na veřejný pořádek v regionu.

46. V důsledku toho Soud uzavírá, že „trest“ uložený stěžovateli spočívá v „relevantním a dostatečném“ odůvodnění.

47. Soud také poznamenává, že stěžovatel byl odsouzen ke sníženému peněžitému trestu. Povaha a tíže uložených trestů jsou taktéž faktory, které je potřeba vzít v úvahu, pokud se jedná o zvážení přiměřenosti zásahu.

Za těchto okolností a zvláště s ohledem na souvislosti, za jakých byla sporná karikatura uveřejněna, se Soud domnívá, že opatření přijatá proti stěžovateli nebyla nepřiměřená sledovanému legitimnímu cíli.

48. Závěrem, národní soudce mohl rozumně považovat zásah do výkonu stěžovatelova práva na svobodu projevu za nezbytný v demokratické společnosti ve smyslu článku 10 Úmluvy. Nedošlo tedy k porušení tohoto ustanovení.

II. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

49. Stěžovatel se dovolává skutečnosti, že nemohl těžit z práva na spravedlivý proces, pokud jde o skutečnost, že neměl právo být ve spojení se soudem při hodnocení zprávy soudce zpravodaje, ani reagovat na právní závěry generálního advokáta a že nebyl předvolán k jednání před Kasačním soudem. Namítá článek 6 odst. 1 Úmluvy, který zní takto:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě … projednána soudem …, který rozhodne … o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

A. K námitce namířené k nedostatku komunikace ohledně zprávy soudce zpravodaje a data jednání

1. K přijatelnosti

50. Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále zdůrazňuje, že zde není ani jiný důvod jejího odmítnutí. Proto prohlašuje stížnost za přijatelnou.

2. Meritum věci

51. Vláda naznačuje, že Kasační soud zavedl od 1. 2. 2003 nová pravidla pro řízení ve věcech osvobozených od povinného zastoupení. Tvrdí, že od tohoto data strany podávající kasační stížnost, jež nejsou zastoupeny zapsaným advokátem, přistupují ze zásady k informacím o řízení, jež jsou stejné jako pro strany zastoupené generálním advokátem. Tak ve skutečnosti obdrží ve chvíli, kdy je kasační stížnost sepsána, vysvětlující zprávu k tomuto právnímu prostředku nápravy, který je informuje o tom, že mohou na svou žádost obdržet u podatelny Kasačního soudu veškeré informace o svém soudním řízení. Tato zpráva by měla krátce připomínat různé etapy řízení a zejména zajistit, že mohou na svoji žádost volně nahlédnout do zprávy soudce zpravodaje a zjistit datum jednání.

52. Stěžovatel popírá, že by obdržel jakoukoli vysvětlující zprávu po doručení své kasační stížnosti sepsané dne 26. 9. 2002 Kasačnímu soudu. Uznává, že obdržel něco ve smyslu závěrů generálního advokáta směřujícího k odmítnutí této kasační stížnosti, ale popírá, že by obdržel zmínku o možnosti nahlédnout do zprávy soudce zpravodaje poté, co se obrátí na soudní kancelář Kasačního soudu. Dále tvrdí, že obsílka ze soudní kanceláře neobsahovala žádné informace týkající se data nařízeného jednání, jež by mu dovolila odpovědět formou podání námitky.

53. Soud připomíná, že nedostatek komunikace se stěžovatelem či jeho zástupcem před jednáním ve věci zprávy soudce zpravodaje, zatímco tento dokument byl zaslán generálnímu advokátovi, se neslučuje s požadavky spravedlivého procesu (srov. Bertin proti Francii, § 26, a Ledru proti Francii, § 15). V dané věci Soud konstatuje, že stěžovatel nebyl informován dopisem soudní kanceláře Kasačního soudu o datu uložení zprávy soudce zpravodaje a o možnosti do ní nahlédnout. Z tohoto důvodu nevidí důvod v tomto bodu dospět k jinému závěru.

54. Soud uzavírá, že v této části stížnosti došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

55. Pokud jde o nedostatek informací stěžovatele o datu soudního jednání, Soud se domnívá, že s ohledem na výše uvedené závěry (§ 55-56) a v souladu se svou konstantní judikaturou není třeba posuzovat zvlášť stížnost týkající se nevyrozumění stěžovatele o zprávě soudce zpravodaje (viz mutatis mutandis , Bertin, výše uvedený, § 29, a Ledru, výše uvedený, § 23).

B. K námitce namířené na nedostatek sdělení právních závěrů generálního advokáta

56. Soud připomíná, že pokud je stěžovateli před jednáním zaslán dopis uvádějící závěry generálního advokáta a možnost podat písemnou repliku, požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou zachovány (Marion proti Francii, § 15). Jelikož byl stěžovateli oznámen smysl závěrů generálního advokáta dopisem ze dne 21. 2. 2003, na nějž mohl reagovat, se Soud domnívá, že řízení v jeho věci před Kasačním soudem proběhlo spravedlivě. Stížnost tedy musí být odmítnuta jako zjevně nepodložená za použití článku 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

C. K ostatním námitkám

57. Stěžovatel namítá skutečnost, že se stal obětí diskriminace z pohledu své příslušnosti k baskické menšině. Uvádí, že v dané době jeden vnitrostátní televizní kanál napodoboval podobnými výrazy stejnou reklamu a nebyl za to místními orgány stíhán. Dovolává se článku 14 Úmluvy, který zní takto:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

58. V rámci této námitky s ohledem na skutečnosti zjištěné v dané věci a v míře, v jaké má pravomoc k posouzení položených stížností Soud neshledal žádnou známku porušení práv a svobod zaručených namítaným ustanovením Úmluvy. Závěrem se domnívá, že je zjevně nepodložená ve smyslu článku 35 odst. 3 a musí být dle článku 35 odst. 4 Úmluvy odmítnuta.

[§ 59.-66. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná v námitkách k čl. 10 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy týkající se nedostatku informací poskytnutých stěžovateli ohledně zprávy soudce zpravodaje a data jednání;

2. čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen, pokud jde o námitku týkající se nedostatku informací poskytnutých stěžovateli ohledně zprávy soudce zpravodaje a nebylo potřeba posuzovat zvlášť námitku týkající se informování o datu jednání;

3. čl. 10 Úmluvy nebyl porušen.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.