Lexa proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 54334/00

Datum: 23. 9. 2008

Složení senátu: N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), L. Gar-licky (Polsko), G. Bonello (Malta), L. Mijović (občanka Bosny a Hercego-viny), D. T. Björgvinsson (Island), J. Šikuta (Slovensko), Mihai Poale-lungi (Moldávie).

[§ 1.-6. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

7. Stěžovatel se narodil v roce 1961 a žije v Bratislavě.

A. Pozadí případu

8. Mezi lety 1995 a 1998 byl stěžovatel ředitelem Slovenské informační služby, což je slovenská zpravodajská služba.

9. Dne 31. 8. 1995 byl pan Michal Kováč, syn tehdejšího prezidenta Slovenské republiky, násilně zavlečen ze Slovenska do rakouské vesnice nedaleko slovenských hranic. Na základě telefonátu ho našla rakouská policie opilého v autě. Byl zadržen, protože na něj vydal Mnichovský okresní soud (Amtsgericht) zatykač.

10. Dne 20. 2. 1996 odmítl Vídeňský odvolací soud (Oberlandesgericht) vydat pana Kováče do Německa za účelem jeho stíhání na místě. Vídeňský odvolací soud shledal inter alia, že svědecké výpovědi bývalého člena Slovenské informační služby a prezidenta Slovenské republiky podporovaly tvrzení pana Kováče, že ho v rámci politického boje na Slovensku zavlekli členové slovenské tajné služby do Rakouska.

11. Slovenská policie zahájila vyšetřování incidentu a vyjádřila předpoklad, že došlo ke spáchání několika trestných činů.

12. Dne 3. 3. 1998 přijal premiér Vladimír Mečiar, vykonávající tou dobou podle čl. 105 odst. 1 ústavy některé pravomoci prezidenta Slovenské republiky, rozhodnutí o amnestii, jehož příslušné pasáže znějí:

„Premiér Slovenské republiky, využívaje svých pravomocí podle čl. 105 odst. 1 a čl. 102 písm. i) Ústavy Slovenské republiky a při příležitosti 5. výročí založení Slovenské republiky, vynáší následující rozhodnutí o amnestii jako příspěvku k dosažení občanského usmíření a v zájmu odstranění možných zdrojů napětí ve společnosti: …

Článek VI

Nařizuji, aby nebylo zahájeno trestní stíhání týkající se trestných činů spáchaných v kontextu únosu Michala Kováče mladšího do zahraničí, a pokud už zahájeno bylo, aby bylo zastaveno.”

Rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce zákonů 3. 3. 1998.

13. Dne 7. 7. 1998 bylo ve Sbírce zákonů zveřejněno další rozhodnutí o amnestii vynesené toho samého dne panem V. Mečiarem jednajícím jako zastupující prezident Slovenské republiky:

„Předseda vlády Slovenské republiky, využívaje svých pravomocí podle čl. 105 odst. 1 a čl. 102 písm. i) Ústavy Slovenské republiky a v zájmu odstranění sporů týkajících se výkladu rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998…, vyhlašuje toto rozhodnutí o amnestii: …

Článek II

Nařizuji, aby se nezahajovalo, a pokud už bylo zahájeno, aby se zastavilo, trestní stíhání pro podezření z trestných činů, které byly údajně spáchány v souvislosti s oznámeným zavlečením Ing. Michala Kováče… do ciziny, ke kterému mělo dojít 31. 8. 1995.”

14. Dne 18. 9. 1998 policejní vyšetřovatel rozhodnul, že nebude pokračovat ve vyšetřování výše uvedených trestných činů, které byly, jak bylo uvedeno v rozhodnutí, spáchány neznámými pachateli. Bylo přitom odkázáno na rozhodnutí o prezidentské amnestii ze dne 7. 7. 1998 a na § 11 odst. 1 písm. a) a § 159 odst. 2 písm. a) trestního řádu.

15. V září 1998 byl stěžovatel zvolen na čtyři roky za člena Národní rady Slovenské republiky (parlamentu).

16. Dne 8. 12. 1998 nově jmenovaný premiér Mikuláš Dzurinda vynesl ve zmiňovaném případu jako zastupující prezident nové rozhodnutí o amnestii. Rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce zákonů ten samý den a zní:

„Premiér Slovenské republiky při výkonu svých pravomocí podle čl. 105 odst. 1 a čl. 102 odst. 1 písm. j) Ústavy Slovenské republiky v zájmu odstranění sporů ohledně souladu rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 s ústavou…, vyhlašuje následující rozhodnutí o amnestii:

Článek I

Článek… VI rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998… a článek… II rozhodnutí o amnestii ze dne 7. 7. 1998 jsou odvolány.”

17. V únoru 1999 vydal deník Sme odtajněné části zprávy o činnosti Slovenské informační služby předložené jejím nově zvoleným ředitelem. Zpráva zmiňovala inter alia, že Slovenská informační služba přijala rozsáhlá opatření s cílem zamaskovat své zapojení do únosu pana Kováče a zmařit případné vyšetřování okolností obklopujících tento incident.

B. Trestní stíhání stěžovatele a jeho držení ve vazbě

18. Poté, co byly příslušné pasáže výše uvedených rozhodnutí o prezidentské amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 odvolány, policejní vyšetřovatel informoval 26. 2. 1999 Národní radu Slovenské republiky, že je stěžovatel podezřelý ze spáchání několika trestných činů v souvislosti s únosem pana Kováče. Protože měl stěžovatel jako člen parlamentu imunitu, vyšetřovatel požádal Národní radu o souhlas s jeho stíháním. V rozhodnutí z 9. 4. 1999 vyhověla Národní rada vyšetřovatelově žádosti.

19. Dne 9. 4. 1999 zahájil vyšetřovatel proti stěžovatelovi trestní stíhání. Stěžovatel byl obviněn z několika trestných činů na základě toho, že byl v roce 1995 jako ředitel Slovenské informační služby zapleten do únosu pana Kováče.

20. Dne 15. 4. 1999 Národní rada vyhověla návrhu vyšetřovatele, aby byl stěžovatel vzat do vyšetřovací vazby. Ve stejný den rozhodl Okresní soud Bratislava o vzetí stěžovatele do vazby s odkazem na § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutí uvádělo, že stěžovatel by mohl ovlivňovat svědky nebo jinak mařit vyšetřování.

21. Stěžovatel podal stížnost. Mimo jiné v ní tvrdil, že výše jmenované rozhodnutí předsedy vlády z 8. 12. 1998 bylo v rozporu s ústavou. Krajský soud v Bratislavě zamítl jeho stížnost 17. 5. 1999. Stěžovatelův případ podle tohoto rozhodnutí spadal do příslušnosti ústavního soudu. Krajský soud dále tvrdil, že stěžovatel byl držen ve vazbě v souladu s příslušným zákonem.

22. Dne 27. 5. 1999 a 15. 6. 1999 zažádal stěžovatel o propuštění. Dne 15. 6. 1999 byla tato žádost Okresním soudem v Bratislavě zamítnuta. Podle rozhodnutí se stěžovatel snažil spojit s jinými členy Slovenské informační služby a mohl by v případě svého propuštění ovlivňovat svědky.

23. Dne 17. 6. a 12. 7. 1999 podal stěžovatel stížnost proti tomuto rozhodnutí. Dne 12. 7. uváděl s odkazem na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 30/99 ze dne 28. 6. 1999 (viz „Řízení před ústavním soudem” níže), že rozhodnutí o zrušení příslušné části prezidentské amnestie bylo v rozporu s Ústavou. Stěžovatel dále namítal, že neexistoval žádný rozumný důvod pro jeho vazbu.

24. Dne 19. 7. 1999 nařídil Krajský soud v Bratislavě stěžovatelovo propuštění. Krajský soud shledal, že většina podstatných důkazů byla shromážděna a že předpoklad, že by stěžovatel mohl ovlivňovat svědky a spoluobviněné dále nebyl důvodný. Stěžovatel byl proto v tento den propuštěn.

25. Ministr spravedlnosti podal mimořádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Dne 10. 9. 1999 ho Nejvyšší soud zamítl. Podle něho postupoval krajský soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Nejvyšší soud dále poznamenal, že případ byl v přípravné fázi, a proto bylo na orgánech činných v trestním řízení, aby posoudily, jaké závěry si vzít z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 1999, podle něhož Ústava neumožňovala zrušení dřívějších amnestií.

26. Dne 27. 11. 2000 byli stěžovatel a dvanáct dalších osob obžalováni Krajským soudem v Bratislavě III z několika trestných činů.

27. Dne 29. 6. 2001 zastavil Okresní soud trestní stíhání stěžovatele a dalších obviněných s odkazem na § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Okresní soud posoudil jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí o amnestii. Uvedl, že premiérovo rozhodnutí z 8. 12. 1998 odvolat příslušná ustanovení rozhodnutí jeho předchůdce vydat amnestii v souvislosti s trestnými činy přičítanými stěžovateli a jeho spoluobviněným bylo neplatné a že nemělo oporu v trestním řádu. Rozhodnutí o amnestii vydané 3. 3. 1998 bylo konečné, neodvolatelné a nepodléhalo přezkumu. Jak trestní charakter projednávaného jednání, tak jakákoli případná trestní odpovědnost byla tímto odstraněna a ve slovenských zákonech neexistovalo další ustanovení, které by toto mohlo změnit.

28. Dne 5. 6. 2002 zamítl Krajský soud v Bratislavě stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu. Zamítl také stížnost podanou stěžovatelem a spoluobviněnými týkající se příslušných ustanovení zákona, na nichž spočívalo rozhodnutí o zastavení stíhání.

29. S odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodl krajský soud, že orgány činné v trestním řízení byly povinny bez ohledu na vlastní názor respektovat amnestii udělenou premiérem při vykonávání některých pravomocí svěřených prezidentovi. Udělení amnestie bylo projevem individuální vůle osoby oprávněné k vynesení takovéhoto rozhodnutí podle příslušných ústavních článků. Podle krajského soudu neexistoval pro změnu této vůle další prostor.

30. Generální prokuratura podala stížnost proti rozhodnutí krajského soudu.

31. Stížnost byla zamítnuta Nejvyšším soudem dne 20. 12. 2002. V rozhodnutí bylo řečeno, že amnestie z 3. 3. 1998 týkající se trestných činů přičítaných stěžovateli a spoluobviněným bránila pokračování v trestním stíhání. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů, že rozhodnutí vyšetřovatele z 18. 9. 1998 ukončit stíhání bylo pravomocné a že trestní řád neobsahoval další ustanovení, jež by umožňovala obnovit trestní řízení týkající se předmětných trestných činů poté, co se věc stala res iudicata.

32. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí Ústavního soudu č. I. ÚS 30/99 z 28. 6. 1999 potvrzovalo toto stanovisku s odkazem na doktrínu a existující praxi. Obecně platí, že rozhodnutí o amnestii, které je řádně zveřejněno, nemůže být zrušeno. I když je pravda, že tento nález Ústavního soudu nemohl mít přímý dopad na sporné rozhodnutí o amnestii z 8. 12. 1998, interpretace příslušné otázky Ústavním soudem byla rozhodující pro stanovení, zda příslušný orgán nebo osoba překročily své pravomoci. Rozhodnutí nižších soudů o zastavení trestního řízení bylo proto v souladu s čl. 1 Ústavy definující Slovenskou republiku jako právní stát.

33. Nejvyšší soud se ztotožnil s interpretací Ústavního soudu (nález č. I. ÚS 48/99) o rozhodnutích o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998. Připustil, že poněkud neobvyklé formulování těchto rozhodnutí znesnadňovalo jejich interpretaci. Nižší soudy měly proto povinnost při interpretování a naplňování rozhodnutí o amnestii držet se principu in dubio pro reo. Rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 bylo vydáno v souladu se slovenským právním řádem. To se ale nedá říct o následujícím rozhodnutí rušícím příslušné pasáže těchto rozhodnutí. Soudy měly povinnost držet se platného práva.

C. Řízení před Ústavním soudem

1. Řízení ve věci č. I. ÚS 40/99

34. Dne 17. 5. 1999 byl doručený návrh skupiny 46 poslanců parlamentu na výklad čl. 102 písm. i) Ústavy. Skupina poslanců pokládala rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 za zneužívající oprávnění prezidenta a v rozporu se zásadou právního státu. Navrhovala, aby soud podal výklad uznávající, že výkon ústavních pravomocí prezidenta Slovenské republiky byl limitovaný složeným slibem jednat v zájmu občanů a zachovávat i obhajovat ústavu a další zákony.

35. Dne 17. 6. 1999 Ústavní soud odmítl návrh z důvodu nesplnění zákonem předepsaných náležitostí. Rozhodnutí předsedy vlády se žádným způsobem nedotýkala pravomocí Národní rady a souvisejících práv poslanců, nemohl proto vzniknout právně relevantní spor o výklad ustanovení čl. 102 písm. i) Ústavy.

2. Řízení ve věci č. I. ÚS 30/99

36. Dne 19. 2. 1999 podala skupina 37 poslanců Národní rady návrh na výklad čl. 102 písm. i) Ústavy týkající se prezidentova práva udílet amnestie. Poslanci tvrdili, že zrušení prezidentova rozhodnutí o amnestii nemělo oporu v zákoně. Udávaným důvodem pro rozhodnutí z 8. 12. 1998 bylo odstranění sporů o ústavnost rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a rozhodnutí ze 7. 7. 1998. Podle poslanců je ale pouze Ústavní soud příslušný rozhodovat podobné sporné záležitosti.

37. Předseda vlády M. Dzurinda ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že projednávaná otázka není ústavou řešena. Z principu právního státu zakotveného v čl. 1 ústavy vyplývá, že rozhodnutí, která nepodléhají přezkumu, je možné ve výjimečných případech změnit. Bylo všeobecně známou skutečností, že Slovenská informační služba a její představitelé byli podezřelí ze spolupachatelství trestných činů krytých amnestií. Z toho důvodu bylo ve veřejném zájmu osvětlení této záležitosti. Rozhodnutí předchozího předsedy vlády udělit v této záležitosti amnestie představovalo zneužití moci a bylo v rozporu se zájmy občanů. Dodržování principu právního státu vyžaduje, aby byla tato situace napravena. Prezident nebo zastupující prezident měl možnost využít práv jemu svěřených mu Ústavou pouze v rozsahu platných slovenských ústavních principů. Odkázáno bylo na Deklaraci Valného shromáždění OSN č. 47/133 přijatou 18. 12. 1992. Premiér uvedl, že rozhodnutí o amnestii mohlo být výjimečně změněno nebo zrušeno, pokud jeho obsah byl v rozporu s ústavou a principy, na nichž je postavena.

38. Dne 28. 6. 1999 první senát Ústavního soudu přijal rozhodnutí podle čl. 128 odst. 1 ústavy, nález č. I. ÚS 30/99, jehož operativní část zní:

„… výklad čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy Slovenské republiky:

Právem prezidenta Slovenské republiky upraveným článkem 102 odst. 1 písm. i) Ústavy Slovenské republiky je udělit amnestii některou z forem, jež jsou v tomto článku uvedené.

Součástí tohoto práva však není oprávnění prezidenta Slovenské republiky jakýmkoli způsobem měnit rozhodnutí o amnestii již uveřejněné ve Sbírce zákonů Slovenské republiky.”

39. Nález č. I. ÚS 30/99 byl uveřejněn ve Sbírce zákonů 24. 7. 1999. První senát Ústavního soudu se v něm opřel o rozsáhlý lingvistický, logický, historický a systematický výklad předmětného ustanovení. Uvedl, že trestní řád nepočítal s možností obnovit trestní řízení po rozhodnutí rušícím amnestii. Poukázáno bylo také na čl. 17 odst. 2 ústavy a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy. Pokud jde o Rezoluci OSN č. 47/133, ta se týkala udělení amnestie, ale nevyplývalo z ní, že amnestie, která byla jednou udělená, by mohla být zrušena.

40. Pravomoc udílet amnestie a povinnost jim vyhovět potvrzuje dělbu moci ve státě založeném na principu právního státu, právní jistoty a nezbytnosti chránit získaná práva. Amnestie (individuální milost) není součástí základních práv a svobod a nejedná se ani o právní institut, na který by měl občan nárok. Prezident proto neměl povinnost amnestii udělit. Prezident republiky využitím práva udělit amnestii vstoupil svým rozhodnutím mezi soudní moc a občany. Udělením amnestie přerušil jejich vzájemnou vazbu a jako představitel exekutivy přebral na sebe zodpovědnost za své rozhodnutí.

41. Je nutno přiznat, že údajná trestná činnost pokrytá amnestií byla vážná. Nicméně podle slovenské legislativy nebyly z amnestie vyloučeny žádné konkrétní skutkové podstaty. Amnestie byl individuální právní akt, u něhož nebyl dostupný žádný opravný prostředek. Nebylo proto možné předpokládat u rozhodnutí o amnestii z 8. 12. 1998 retroaktivní efekt.

42. Ústavní soud dne 28. 6. 1999 zaujal stanovisko, že čl. 102 odst. 1 písm. i) ústavy nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí, jímž by prezident Slovenské republiky z trestněprávního hlediska zhoršil postavení, jež osoby nabyly udělením amnestie.

3. Řízení ve věci II. ÚS 69/99

43. V návrhu z 22. 4. 1999 poukazoval stěžovatel před Ústavním soudem na to, že jeho práva včetně práva zakotveného v čl. 17 odst. 2 Ústavy byla porušena tím, že navzdory vydanému rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 bylo pokračováno v trestním stíhání proti němu.

44. Druhý senát Ústavního soudu tuto stížnost odmítl 15. 7. 1999 (nález č. II. ÚS 69/99). Tento nález mj. uvádí, že rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 byla formulována takovým způsobem, že nevyloučila možnost stěžovatelova stíhání pro příslušné trestné činy a jeho vazbu bez ohledu na rozhodnutí z 8. 8. 1998.

45. Dále rozhodnutí o výkladu příslušných ustanovení Ústavy přijaté v nálezu č. I. ÚS 30/99 z 28. 6. 1999 bylo abstraktní povahy a nemělo právní účinky ve vztahu ke konání, opomenutí nebo rozhodnutím státních orgánů, jež vedly ke vzniku sporu. Nález č. I. ÚS 30/99 z 28. 6. 1999 nemohl mít právní účinky před přijetím a uveřejněním ve Sbírce zákonů. V každém případě neovlivnil rozhodnutí o amnestii z 8. 12. 1998. Výše uvedené závěry byly později uveřejněny ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky.

4. Řízení ve věci č. II. ÚS 70/99

46. Dne 24. 4. 1999 stěžovatel tvrdil, že orgány, jež přijaly rozhodnutí vedoucí k jeho vzetí do vazby (parlament, policejní vyšetřovatel, Krajský prokurátor v Bratislavě a Okresní soud Bratislava) porušily ústavní právo upravené v čl. 17 ústavy.

47. Druhá komora Ústavního soudu prohlásila dne 15. 7. 1999 toto podání za nepřijatelné. Dospěla k závěru, že předmětné řízení stále probíhalo. Výše uvedené orgány jednaly v souladu s příslušnými zákony a nic nenaznačovalo, že by stěžovatelova práva upravená v čl. 17 ústavy, byla porušena.

5. Řízení ve věci č. II. ÚS 80/99

48. Dne 22. 6. 1999 podal stěžovatel další podnět k Ústavnímu soudu. Namítal, že došlo k porušení čl. 17 odst. 2 Ústavy tím, že byl stíhaný pro trestné činy, jež byly pokryté amnestiemi z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998.

49. Dne 18. 8. 1999 druhý senát Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Tento nález mj. uvádí, že nález č. I. ÚS 30/99 z 28. 6. 1999 se týkal pouze výkladu příslušného ustanovení Ústavy. Jako takové nemohl retroaktivně ovlivnit platnost rozhodnutí o amnestii z 8. 12. 1998, neboť rozhodnutí o výkladu ustanovení Ústavy vyvolávalo právní účinky pouze po svém zveřejnění ve Sbírce zákonů 24. 7. 1999. Závěrem, rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7 1998 se vztahovala k trestným činům, u nichž součástí skutkové podstaty bylo „oznámení“ únosu pana Kováče a jeho „oznámené zavlečení”, ale nevztahovala se na trestné činy spáchané v kontextu jeho únosu jako takového. Trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy spáchané v kontextu únosu byly proto v každém případě povolené.

6. Řízení ve věci č. I. ÚS 48/99

a) Řízení vedoucí k rozhodnutí z 20. 12. 1999

50. Dne 22. 7. 1999 prohlásil první senát Ústavního soudu částečně přijatelnou stížnost jednoho ze stěžovatelových spolupachatelů (případ č. I. ÚS 48/99).

51. Rozhodnutí se mj. zabývalo otázkou, zda vláda pověřila premiéra, jak to vyžaduje čl. 105 odst. 1 Ústavy, rozhodnout o amnestii 8. 12. 1998. Úřad vlády předložil pouze rozhodnutí z 3. 3. 1998 pověřující pana V. Mečiara k výkonu některých pravomocí prezidenta včetně té podle čl. 102 písm. i) Ústavy. Žádné další obdobné rozhodnutí, které by dokládalo, že nová vláda složená po parlamentních volbách konaných v září 1998 by zmocnila premiéra M. Dzurindu k výkonu relevantních prezidentských pravomocí, předloženo nebylo. Ústavní soud uzavřel, že rozhodnutí o amnestii z 8. 12. 1998 bylo vyneseno v rozporu s čl. 2 odst. 2 Ústavy, a nebylo proto právním aktem ( non negotium ).

52. Dne 12. 10. 1999 Ústavní soud povolil premiérovi M. Dzurindovi a stěžovateli vstup do řízení jako vedlejším účastníkům. Premiér tvrdil, že byl řádně pověřen vykonávat prezidentské pravomoci podle čl. 102 písm. i) Ústavy. Ústavní soud dospěl k závěru, že tuto otázku už posoudil ve výše zmíněném rozhodnutí z 22. 7. 1999.

53. Dne 20. 12. 1999 první senát Ústavního soudu rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele uvedeného v čl. 17 odst. 2 Ústavy tím, že vyšetřovatel proti němu zahájil 1. 2. 1999 trestní řízení bez ohledu na to, že na trestní činy, ze kterých byl obviněn, byla udělena amnestie 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998. Ústavní soud zrušil usnesení vyšetřovatele. V důsledku toho bylo trestní stíhání proti stěžovatelovi zastaveno.

54. Rozhodnutí vyšetřovatele z 18. 9. 1998 zastavit trestní stíhání bylo pravomocné a nemohlo být změněno na základě slovenské legislativy.

55. Ústavní soud se také vyjádřil k otázce, k jakému datu byl účinný jeho nález č. I. ÚS 30/99. Nález týkající se interpretace čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy bylo jako takové deklaratorní povahy. Toto rozhodnutí je platné ex tunc, vždy v případech, kde je to v konkrétní věci efektivní. To, že státní orgán považuje své jednání za slučitelné s Ústavou před tím, než Ústavní soud rozhodl, že tomu tak není, nemůže být omluvou pro pokračování v tomto jednání i po negativním rozhodnutí Ústavního soudu.

56. První senát Ústavního soudu odmítl argument, že by jeho nález č. I. ÚS 30/99 byl účinný pouze od okamžiku jeho zveřejnění ve Sbírce zákonů 24. 7. 1999. Především ani zákon č. 38/1993 Sb. o Ústavním soudu Slovenské republiky, ani zákon č. 1/1993 Sb. o Sbírce zákonů Slovenské republiky nezakotvují povinné zveřejňování rozhodnutí podle čl. 128 odst. 1 ústavy. Závaznost těchto rozhodnutí proto nemůže záviset na tom, zda jsou zveřejněna ve Sbírce zákonů nebo ne.

57. Nález č. I. ÚS 48/99 z 30. 12. 1999 byl později zveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Zvýrazněn byl jeho závěr, že podle příslušné judikatury je trestní stíhání činů, jejichž trestnost zanikla, v rozporu s čl. 17 odst. 2 Ústavy.

b) Samostatné stanovisko soudce Kľučky

58. Soudce Kľučka vyjádřil nesouhlas s výše uvedeným rozhodnutím prvního senátu Ústavního soudu složeného ze tří soudců. V době vynesení nálezu příslušné zákony neumožňovaly zveřejnění samostatných stanovisek zároveň s nálezem. Jeho nesouhlasné stanovisko bylo publikováno později v časopise Justičná revue (č. 2/2000).

59. Podle stanoviska se nález č. I. ÚS 48/99 rozcházel s předešlou (a ustálenou) praxí týkající se požadavku na vyčerpání dalších opravných prostředků nápravy před podáním návrhu k Ústavnímu soudu. Takovéto rozhodnutí podkopalo právní jistotu a mohlo vést k nejasnostem ohledně toho, které instituce nesou primárně odpovědnost za ochranu základních práv a svobod jednotlivců. Takovýto odklon od předchozí praxe Ústavního soudu postrádal objektivní důvod.

D. Prohlášení generálního prokurátora z 9. 7. 1999

60. Po doručení nálezu Ústavního soudu č. I. ÚS 30/99 Slovenská tisková agentura vydala 9. 7. 1999 zprávu vyjadřující stanovisko generálního prokurátora. Ze stanoviska vyplývalo, že interpretace čl. 102 písm. i) Ústavy, jak ji provedl Ústavní soud, měla být aplikována na budoucí případy bez dopadu na závaznost rozhodnutí o amnestii, které byly dříve zveřejněny ve Sbírce zákonů.

61. Nebyl proto důvod, aby bylo řízení proti stěžovateli zastaveno, neboť gramatický a logický výklad příslušných ustanovení rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 vedl k závěru, že tato rozhodnutí se nevztahovala na trestné činy násilného zavlečení pana Kováče mladšího do cizí země spáchané 31. 8. 1995 jako takové nebo na jiné trestné činy, jichž se trestní řízení týkala.

62. Na závěr bylo odkázáno na několik probíhajících řízení před Ústavním soudem, jejichž výsledek byl rozhodující pro další prošetření obvinění stěžovatele a spoluobviněných.

E. Následný vývoj

63. Po propuštění stěžovatele se skupina poslanců několikrát pokusila zrušit výše uvedená rozhodnutí o amnestii vydaná panem Mečiarem předložením ústavního zákona k tomuto směřujícímu. Tyto pokusy selhaly, protože pro návrhy nehlasovala nezbytná většina devadesáti členů parlamentu.

II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe

[§ 64. – 71. A. Příslušné články Ústavy a komentář k nim

§ 72. B. Příslušná praxe Ústavního soudu

§ 73. – 77. C. Zákon č. 38/1993 Sb., o Ústavním soudu Slovenské republiky

§ 78. – 84. D. Trestní řád]

III. Právní názory a zprávy slovenských nevládních organizací

[§ 85. – 86. A. Prohlášení skupiny právníků

§ 87. B. Zpráva Institutu pro veřejné otázky]

IV. Zákony, praxe a právní názory v jiných zemích

[§ 88. – 95.]

V. Mezinárodní právo a praxe

[§ 96. – 99.]

100. Stěžovatel v podání ze 7. 9. 2005 vyzval Soud, aby rozhodl, že skutkové okolnosti případu nasvědčovaly porušení čl. 5 Úmluvy a to jak jednotlivě, tak ve spojení s čl. 18 Úmluvy.

101. Soud zdůrazňuje, že rozsah projednávaného případu je předurčen rozhodnutím o přijatelnosti (viz mutatis mutandis, Ciraklar proti Turecku, § 28).

102. V rozhodnutí o přijatelnosti z 5. 7. 2005 prohlásil soud předmětnou stížnost týkající se zákonnosti držení stěžovatele ve vazbě za přijatelnou podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Další projednávání případu se proto omezí na tuto otázku.

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

103. Stěžovatel namítal, že jeho trestní stíhání po udělení amnestie dne 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 nebylo v souladu se slovenskou legislativou, a proto nebyla jeho vyšetřovací vazba v souladu s řízením stanoveným zákonem. Opíral se při tom o čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná ustanovení stanovují:

„Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

(c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;…“

A. Tvrzení účastníků řízení

1. Stěžovatel

104. Stěžovatel se opíral o nález Ústavního soudu č. I. ÚS 30/99 a nález č. I. ÚS 48/99 a namítal, že jejich odůvodnění jasně dokládala, že jeho vazba nebyla v souladu s vnitrostátním právem. Nález č. I. ÚS 30/99 byl zveřejněn ve Sbírce zákonů Slovenské republiky a byl účinný ex tunc.

105. Co se týče nálezu č. I. ÚS 48/99, představoval závaznou judikaturu zveřejněnou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky, následkem čehož bylo trestní stíhání osoby pro jednání, jehož trestnost zanikla, v rozporu s čl. 17 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel vstoupil do tohoto řízení jako vedlejší účastníků a výše uvedené závěry se vztahovaly na jeho případ v důsledku principu beneficium cohaesionis.

106. Stěžovatel tvrdil, že nálezy č. II. ÚS 69/99 a II. ÚS 80/99, v nichž druhý senát Ústavního soudu odmítl jeho dvě stížnosti, byly chybné a neměly závaznou povahu. Argumenty vlády tvrdící opak nerespektovaly ústavní systém a nezávislost soudní moci na Slovensku.

107. Rozhodnutí premiéra z 8. 12. 1998 zrušit dřívější rozhodnutí o amnestii bylo neplatné, neboť slovenské právo tento postup neumožňovalo. Zastupující prezident navíc postrádal oprávnění k vydání rozhodnutí o amnestii, protože k tomu nebyl pověřen rozhodnutím vlády, jak to předpokládal čl. 105 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 48/99 z 22. 7. 1999.

108. Trestní řízení týkající se trestných činů přisuzovaných stěžovateli bylo zastaveno pravomocným rozhodnutím z 18. 9. 1998, vyneseném na základě rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998. Jeho následné stíhání pro tuto trestnou činnost bylo nepřípustné podle vnitrostátního práva stejně jako vyšetřovací vazba. Stěžovatel uzavřel, že jeho právo na svobodu zakotvené v čl. 5 odst. 1 Úmluvy bylo porušené.

2. Vláda

109. Vláda zastávala stanovisko, že případ by měl být posuzovaný v širším kontextu. Rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 byla především bezprecedentním zneužitím moci v rozporu s praxí demokratických zemí. Odkázala na množství reakcí jak na Slovensku, tak ze zahraničí.

110. Zbavení svobody stěžovatele nebylo svévolné, protože se opíralo o příslušná ustanovení trestního řádu. Poté, co byla rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 prohlášena za neplatná rozhodnutím vydaným 8. 12. 1998 a poté, co byl zveřejněn nález Ústavního soudu č. I. ÚS 30/1999 ve Sbírce zákonů 24. 7. 1999, čili poté, co byl stěžovatel propuštěn, neexistovaly už žádné právní překážky jeho stíhání orgány činnými v trestním řízení a jeho vyšetřovací vazbě. Nález Ústavního soudu č. II. ÚS 69/99 z 15. 7. 1999 potvrdil toto stanovisko.

111. Dále, jak naznačil nález Ústavního soudu č. II. ÚS 80/99 z 18. 8. 1999, rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 byla formulována způsobem, jenž nebránil trestnímu stíhání pro trestné činy spáchané v kontextu násilného zavlečení pana Kováče do zahraničí jako takové. Tyto skutkové podstaty nebyly v rozhodnutích o amnestii zmíněné, neboť výslovně odkazovaly na „trestné činy spáchané v souvislosti s oznámeným zavlečením” nebo „oznámené zavlečení”.

112. V nálezu č. I. ÚS 48/99 se první senát Ústavního soudu odchýlil od judikatury Ústavního soudu tím, že návrh přijal navzdory tomu, že další dostupné opravné prostředky nebyly vyčerpány. V každém případě, řízení se týkalo návrhu podaného jinou osobou. Nález č. I. ÚS 48/99 proto neměl nijaký dopad na stěžovatelův případ. Závěry prvního senátu Ústavního soudu o účincích ex tunc nálezu č. I. ÚS 30/99 o výkladu čl. 102 písm. i) Ústavy byl mylný a v rozporu s principem právní jistoty.

113. Vláda ve svém stanovisku předloženém 12. 9. 2005 uzavřela, že stěžovatelova vazba byla zákonná, vycházela z § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Existovaly dostatečné důvody pro obžalování stěžovatele z trestného činu. Dostupné informace nasvědčovaly tomu, že se stěžovatel pokoušel kontaktovat jiné členy Slovenské informační služby, kteří byli také podezřelí ze zapojení do únosu pana Kováče.

114. Ve svém dodatečném stanovisku z 21. 12. 2006 vláda uvedla, že z celkového pohledu na případ vyplývá, že stěžovatel byl mezi léty 1998 a 2006 obviněn ve 14 trestních řízeních. Nakonec byla všechna trestní řízení ukončena, buď nebyl stěžovatel shledán vinným, nebo prokurátor dospěl k závěru, že k předmětným skutkovým okolnostem nedošlo nebo nepředstavovaly trestní čin.

115. Vláda dále poukázala na různící se rozhodnutí dvou senátů Ústavního soudu a na důvody, z nichž nižší soudy zastavily trestní stíhání proti stěžovateli. Vyjádřily názor, že skutkové okolnosti případu vznášely závažné otázky týkající se čl. 5 odst. 1 Úmluvy s ohledem na zákonnost stěžovatelova zbavení svobody.

3. Světové sdružení bývalých politických vězňů

116. Světové sdružení bývalých politických vězňů vyslovilo názor, že v době, kdy došlo k příslušným skutečnostem, byly na Slovensku páchány zločiny podobné těm z období komunistického režimu. Jako příklad uvedlo sdružení únos prezidentova syna a smrt svědka v tomto případě, jehož auto vybouchlo. Vedlejší účastník se domníval, že státní agenti se přímo podíleli na těchto akcích, aniž by byla celá záležitost náležitě vyšetřena.

117. Podle názoru vedlejšího účastníka Slovensko nebylo tou dobou právním státem, neboť pachatelé nebyli potrestáni. Ústavní soud sám přispěl k situaci tím, že ve svém nálezu č. I. ÚS 30/99 dezinterpretoval Deklaraci OSN o ochraně všech osob proti násilnému zmizení.

B. Posouzení soudem

1. Příslušné principy

118. Soud zdůrazňuje, že čl. 5 Úmluvy zaručuje základní právo na svobodu a bezpečnost. Jeho hlavním cílem je zabránit svévolnému nebo neodůvodněnému zbavení svobody (viz McKay proti Spojenému království, § 30). Všichni mají nárok na ochranu tohoto práva, jinými slovy, nemohou být zbaveni práva na svobodu nebo jim toto právo nesmí být delší dobu upíráno (viz Weeks proti Spojenému království, § 40) s výjimkou situací specifikovaných v čl. 5 odst. 1.

119. Seznam výjimek zakotvený v čl. 5 odst. 1 je taxativní a pouze úzká interpretace výjimek je konzistentní s cílem tohoto ustanovení, a sice zajištěním, aby nikdo nebyl svévolně zbaven svobody (viz Amuur proti Francii, § 42; Labita proti Itálii, § 170 a Assanidze proti Gruzii, § 170).

120. Výrazy „zákonný“ a „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ v čl. 5 odst. 1 v prvé řadě odkazují na vnitrostátní právo a ukládají povinnost dodržovat jeho hmotněprávní a procedurální pravidla. Ačkoliv jsou to na prvním místě vnitrostátní orgány, zvláště soudy, kdo má interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo, podle čl. 5 odst. 1 představuje porušení vnitrostátního práva porušení Úmluvy a Soud může a má zkoumat, zda bylo vnitrostátní právo dodržené (viz mj. Benham proti Spojenému království, § 41 a Assanidze proti Gruzii, § 171).

121. Soud už dříve judikoval, že by bylo nesmyslné interpretovat legislativu upravující amnestii takovým způsobem, že by umožňovala vyšetřovací vazbu osob, proti nimž byla v důsledku této legislativy zastavena všechna trestní stíhání (viz Gusinskiy proti Rusku, § 68).

2. Aplikace příslušných principů na předložený případ

122. Klíčovým bodem sporu mezi stranami je, zda bylo nebo nebylo přípustné trestní řízení proti stěžovateli ve světle různých rozhodnutí o amnestii týkajících se trestných činů jemu přisuzovaných. Protože § 68 ve spojení s § 160 trestního řádu umožňují vyšetřovací vazbu osoby v souvislosti s řízením týkajícím se trestného činu, z něhož je ona osoba obviněná, odpověď na výše zmíněnou otázku předznamenává řešení sporného bodu projednávaného případu, zda stěžovatelova vyšetřovací vazba trvající od 15. 4. 1999 do 19. 7. 1999 byla zákonná ve smyslu čl. 5 odst. 1.

a) Rozsah rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998

123. Vláda tvrdila, že rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 se nevztahovala na trestné činy, z nichž byl stěžovatel obviněný. Opírala se při tom o nález Ústavního soudu č. II ÚS 80/99, v němž bylo řečeno, že rozhodnutí se vztahovala na „oznámení“ zavlečení pana Kováče a jeho „oznámený únos“, ale ne na trestné činy spáchané v souvislosti s jeho únosem jako takovým. Druhý senát Ústavního soudu proto dovodil, že stíhání stěžovatele pro posledně zmíněné trestné činy bylo možné. Podobný postoj zaujal ve svém prohlášení generální prokurátor 8. 7. 1999 (viz § 61 výše).

124. Soud připomíná, že navzdory výše uvedeným názorům, první senát Ústavního soudu ve svém nálezu č. I. ÚS 48/99 uvedl, že předmětné trestné činy byly amnestií z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 kryté (viz § 53 výše). Stejně tak trestní soudy ve třech instancích zaujaly stanovisko, že rozhodnutí o amnestii se vztahovala na trestné činy, za které byl stěžovatel stíhán. Zejména Nejvyšší soud připustil ve svém rozhodnutí z 20. 12. 2002, že poněkud neobvyklé formulování těchto rozhodnutí znesnadňovalo jejich interpretaci. Nicméně nižší soudy měly povinnost dodržet princip in dubio pro reo, když interpretovaly a uváděly v život rozhodnutí o amnestii (viz § 33 výše).

125. Rozhodnutí ze 7. 7. 1998 bylo vyneseno „v zájmu odstranění sporů týkajících se výkladu rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998”. Čl. II naznačuje, že se vztahovalo na „stíhání pro podezření z trestných činů, které byly údajně spáchány v souvislosti s oznámeným zavlečením pana Michala Kováče… ”.

126. S ohledem na dostupné dokumenty nevidí Soud důvod pro zpochybnění pozdější interpretace vyložené prvním senátem Ústavního soudu a nižšími soudy, které nakonec shledaly, že trestné činy, pro něž byl stěžovatel stíhán, byly kryté rozhodnutími o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998.

b) Účinky rozhodnutí o amnestii z 8. 12. 1998

127. Dne 18. 9. 1998 policejní vyšetřovatel rozhodl dále se nezabývat řízením ohledně trestných činů, jichž se týkalo rozhodnutí ze 7. 7. 1998. Musí být proto posouzeno, zda rozhodnutí zastupujícího prezidenta z 8. 12. 1998 zrušit rozhodnutí předchozího prezidenta o amnestii představovalo právní základ pro stíhání stěžovatele pro tyto činy a související vyšetřovací vazbu.

128. První senát Ústavního soudu po rozsáhlé analýze judikoval, že čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy neumožňuje prezidentovi Slovenské republiky měnit rozhodnutí o amnestii nebo nepříznivě ovlivňovat postavení jednotlivce vyplývající z amnestie (viz § 38 – 42 výše).

129. Rozhodnutí o výkladu čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy bylo zveřejněné ve Sbírce zákonů. Podle všeho je na Slovensku obecně přijímané. Nebylo nijak zpochybněné rozhodnutími druhého senátu Ústavního soudu, senát také nepovažoval za nutné předkládat záležitost k posouzení plénu Ústavního soudu podle § 6 zákona o Ústavním soudu. Následné navrhované novelizace příslušných ustanovení Ústavy rovněž nijak neovlivnily výše uvedené závěry.

130. Soud poznamenává, že Ústava neobsahuje ustanovení výslovně umožňující zrušení prezidentova rozhodnutí o amnestii. Příslušná ustanovení trestního řádu neumožňují obnovení trestního řízení, která se stala res iudicata, mj. v důsledku rozhodnutí o amnestii (viz § 31 výše). Nic nenapovídá, že by existovala praxe vnitrostátních soudů nebo doktrína umožňující dospět k jinému závěru. Naopak, komentář k Ústavě vydaný pod vedením předsedy Ústavního soudu v roce 1997 obsahuje názor, že prezidentova rozhodnutí o amnestii nemohou být zrušena (viz § 67 výše).

131. Za těchto okolností Soud dochází k závěru, že není důvod pochybovat o interpretaci příslušných ustanovení Ústavy, jež vylučují možnost zrušit dřívější rozhodnutí o amnestii. Dále poukazuje na to, že obecně zrušení milostí není akceptované zákony, praxí a převažující právní vědou v jiných smluvních zemích Úmluvy (viz § 92 – 95 výše).

c) Přípustnost stíhání stěžovatele po rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998

132. Soud zdůrazňuje, že v řízení vedoucímu k rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 12. 2002 trestní soudy ve třech instancích dospěly k závěru, že rozhodnutí o amnestii vydané 3. 3. 1998 bylo pravomocné, neodvolatelné a nepodléhalo přezkumu. Jak trestní povaha předmětného jednání, tak jakákoli trestní odpovědnost z něho vyplývající proto pominuly a trestní řád neobsahoval žádná ustanovení umožňující obnovení řízení týkající se předmětných trestných činů poté, co se záležitost stala res iudicata v důsledku vyšetřovatelova rozhodnutí z 18. 9. 1998 dále se případem nezabývat (viz § 27 – 32 výše).

133. Podle názoru Soudu tato interpretace odpovídá statu quo projednávaného případu. Jak bylo řečeno výše, Ústava neobsahuje ustanovení výslovně umožňující zrušení prezidentova rozhodnutí o amnestii a nic nenapovídá existující praxi vnitrostátních soudů nebo doktríně, jež by umožňovaly dospět k jinému závěru.

134. Co se týče účinků nálezu č. I. ÚS 30/99 na stěžovatelovo stíhání, jeho odpovídající části se opíraly o různící se názory, vyjádřené dvěma senáty Ústavního soudu (viz § 45, § 49 a § 55-56 výše).

135. Nižší soudy opřely své závěry ve prospěch zastavení řízení o vlastní vyhodnocení faktů případu a interpretaci příslušného práva. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 12. 2002 je jednoznačně řečeno, že nález Ústavního soudu č. I. ÚS 30/99 z 28. 6. 1999 podepřel své stanovisko doktrínou a existující praxí. Soud nevidí důvod, proč nesouhlasit s takovýmto hodnocením. Nepovažuje za relevantní argument, že zastupující prezident byl oprávněn vydat rozhodnutí z 8. 12. 1998, neboť v té době výklad prezidentova oprávnění podle čl. 102 písm. i) doposud neexistoval.

136. Podle čl. 2 odst. 2 Ústavy mají státní instituce povinnost jednat výhradně na základě Ústavy a v jejích mantinelech. Skutečnost, že veřejná instituce považovala své jednání za vyhovující Ústavě, tento postup neopravňuje, ani jej nečiní zákonný, pokud soudy dojdou k závěru, byť až následně, že příslušné právo má být interpretováno a aplikováno jiným způsobem (viz také § 55 výše).

137. Za těchto okolností se Soud přiklání k závěru, že rozhodnutí zastavit trestní řízení ohledně trestných činů přisuzovaných stěžovateli se stalo pravomocným dne 18. 9. 1998 a že jeho pozdější stíhání pro stejné trestné činy nebylo podle vnitrostátního práva přípustné.

138. Po dosažení tohoto rozhodnutí Soud nepovažuje za nutné dále zkoumat stěžovatelův argument, že vláda řádně nepověřila předsedu vlády k vynesení rozhodnutí o amnestii z 8. 8. 1998.

d) Další úvahy

139. Soud vzal rovněž v potaz obecný kontext vedoucí ke sporu o platnosti příslušných tří rozhodnutí o amnestii a argumenty vlády odůvodňující rozhodnutí zastupujícího prezidenta z 8. 8. 1998. Už v minulosti uvedl, že pokud je zaměstnanec státu obviněný z trestných činů zahrnujících mučení nebo špatné zacházení, je nanejvýše důležité, aby trestní řízení a vynášení rozsudku nebylo časově limitováno a aby udílení amnestie nebo milosti nebylo přípustné (viz Abdülsamet Yaman proti Turecku, § 55). Podobný závěr může být učiněn na základě mezinárodního práva a praxe (viz § 96 - 99 výše).

140. Soud také zaznamenal legislativní změny přijaté později, jako např. změnu rozsahu prezidentských pravomocí udílet milosti, požadavek kontrasignace členem vlády a následné snahy o zrušení rozhodnutí o amnestii z 3. 3. 1998 a 7. 7. 1998 schválením ústavního zákona (viz § 63 a § 65 - 66 výše).

141. Tyto informace umožňují lepší pochopení širšího faktického a právního kontextu případu, který ve své době vzbuzoval politické kontroverze, různící se názory v právní komunitě a živou veřejnou debatu probíhající v médiích. Tyto informace však nemohou svojí povahou ovlivnit výsledek rozhodování Soudu (viz § 102 výše).

e) Závěr

142. Soud dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí týkající se trestných činů bylo vydáno 18. 9. 1998 a že stěžovatelovo následné stíhání pro tyto trestné činy nebylo podle vnitrostátního práva přípustné. S ohledem na § 68 ve spojení s § 160 trestního řádu nemůže být proto stěžovatelova vazba v rámci tohoto trestního řízení považována za „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ nebo „zákonnou“.

Z tohoto důvodu došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

[§ 143. - 150. K tvrzenému porušení čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl, že

1. čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

2. shledání porušení samo o sobě představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu způsobenou stěžovateli.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.