Ramanauskas proti Litvě

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 74420/01

Datum: 5. 2. 2008

Prejudikatura Soudu: Delcourt proti Belgii, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, stížnost č. 2689/65, Série A č. 11, str. 13 – 15, § 25; Edwards a Lewis proti Spojenému království, rozsudek ze dne 27. 10. 2004, stížnost č. 39647/98 a 40461/98, ESLP 2004-X, § 46 – 48; Eurofinacom proti Francii, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 7. 9. 2004, stížnost č. 58753/00, ESLP 2004-VII; Jasper proti Spojenému království, 2) rozsudek velkého senátu ze dne 16. 2. 2000, stížnost č. 27052/95, § 50 a 58; Khudobin proti Rusku, rozsudek ze dne 26. 10. 2006, stížnost č. 59696/00, § 136; Klass a další proti Německu, rozsudek ze dne 6. 9. 1978, stížnost č. 5029/71; Série A č. 28, str. 24 – 26, § 52 – 56; Lüdi proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 15. 6. 1992, stížnost č. 12433/86, Série A č. 238; Sequiera proti Portugalsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 6. 5. 2003, stížnost č. 73557/01, ESLP 2003-VI; Shannon proti Spojenému království, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 6. 4. 2004, stížnost č. 67537/01, ESLP 2004-IV; Teixeira de Castro proti Portugalsku, 3) rozsudek ze dne 9. 6. 1998, stížnost č. 25829/94, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-IV; § 33 – 36 a 39; Van Mechelen a další proti Nizozemí, rozsudek ze dne 23. 4. 1997, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997-III, str. 1562, § 34; Vanyan proti Rusku, rozsudek ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 53203/99, § 46–47

Složení velkého senátu: N. Bratza, přeseda senátu (Spojené království), J.-P. Costa (Francie), Ch. Rozakis (Řecko), B. M. Zupančič (Slovinsko), P. Lorenzen (Dánsko), F. Tulkens (Belgie), I. Cabral Barreto (Portugalsko), R. Türmen (Turecko), C. Bîrsan (Rumunsko), A. Baka (Maďarsko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), A. Mularoni (San Marino), S. Pavlovschi (Moldavsko), E. Fura-Sandström (Švédsko), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), D. Spielmann (Lucembursko), R. Jaeger (Německo).

[§ 1. – 8. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

9. Stěžovatel, pan Kestas Ramanauskas, je občanem Litvy, narodil se v roce 1966 a žije ve městě Kaišiadorys.

10. Dříve pracoval jako prokurátor v regionu Kaišiadorys.

11. Stěžovatel uvedl, že na konci roku 1998 a v roce 1999 ho kontaktoval prostřednictvím známého V. S. jistý A. Z., kterého do té doby neznal. A. Z. ho požádal, aby zajistil pro třetí osobu zproštění obvinění a nabídl mu za to úplatek ve výši 3 000 USD. Stěžovatel nejprve odmítl, ale později, poté, co A. Z. několikrát zopakoval svou nabídku, souhlasil.

12. Vláda uvedla, že V. S. a A. Z. kontaktovali stěžovatele a domlouvali s ním úplatek z jejich vlastní iniciativy, aniž by o tom nejprve informovali státní orgány. Tvrdili, že A. Z. podezříval stěžovatele, že v minulosti přijal úplatky.

13. Blíže neurčeného data informoval A. Z., který je ve skutečnosti policistou zvláštní protikorupční jednotky ministerstva vnitra (dále jen „STT“), své nadřízené, že stěžovatel přijal úplatek.

14. Dne 26. 1. 1999 STT požádala zástupce nejvyššího prokurátora o povolení k použití modelu simulovaného trestného jednání. Tento požadavek zněl následovně:

„Vedoucí komisař (GM), šéf jednotky operačních aktivit (STT), po zvážení informací týkajících se trestné činnosti [stěžovatele], zjistil, že [stěžovatel] přijímá úplatky, jelikož se dohodl na pomoci obžalovanému výměnou za finanční odměnu.

Při realizaci modelu simulovaného trestného jednání, jehož účelem je zjištění, prokázání a ukončení nezákonné činnosti, by pracovník STT předal [stěžovatel] 12 000 litas ve vnitrostátní nebo zahraniční měně.

Uskutečnění tohoto modelu by vyžadovalo, aby A. Z. simuloval trestnou činnost spadající pod skutkovou podstatu § 284 a 329 trestního zákona.

S odkazem na § 11 zákona o operativně pátracích činnostech ... níže podepsaný žádá zástupce nejvyššího prokurátora o povolení k využití modelu simulace trestné činnosti po dobu jednoho roku.

Tato žádost je založena na informacích získaných při předběžném šetření.“

15. Dne 26. 1. 1999 zaslala STT zástupci nejvyššího prokurátora dopis, v němž popisuje model následovně:

„Pracovníci STT shromáždili operační informace svědčící o tom, že [stěžovatel] přijímá úplatky.

Při realizaci modelu simulovaného trestného jednání, jehož účelem je zjištění, prokázání a ukončení nezákonné činnosti, bude pracovník STT simulovat trestný čin úplatkářství a porušování měny a bezpečnostních předpisů.

S ohledem na výše uvedené a v souladu s ustanovením § 11 zákona o operačních činnostech tímto žádám o povolení k použití modelu simulovaného trestného jednání, a tím výjimku z trestní odpovědnosti pro A. Z. pokud jde o trestné činy podle § 284 a 329 trestního zákona, které budou simulovány.

Model bude uskutečněn ze strany pracovníků STT na základě operačního akčního plánu.“

16. Zástupce nejvyššího prokurátora udělil dne 27. 1. 1999 požadované povolení tím, že stvrdil výše uvedený dopis svým podpisem a úředním razítkem. Tento dokument představoval definitivní podobu modelu.

17. Dne 28. 1. 1999 přijal stěžovatel 1 500 USD od A. Z.

18. A. Z. předal stěžovateli dalších 1 000 USD dne 11. 2. 1999.

19. Téhož dne zahájil nejvyšší prokurátor trestní řízení proti stěžovateli z důvodu přijetí úplatku, což představuje trestný čin podle § 282 trestního zákona platného v relevantní době.

20. Dne 17. 3. 1999 odvolal nejvyšší prokurátor stěžovatele z funkce prokurátora z důvodů týkajících se korupčního jednání. S odkazem na relevantní ustanovení zákona o prokuratuře nejvyšší prokurátor konstatoval, že stěžovatel byl odvolán z důvodu disciplinárního deliktu a činnosti, která diskredituje úřad prokuratury.

21. Blíže neurčeného dne bylo ukončeno přípravné řízení trestní a případ byl předán Krajskému soudu v Kaunasu. Během řízení stěžovatel přiznal svou vinu, ale namítal, že byl při páchání deliktu vystaven nepřiměřenému nátlaku ze strany A. Z.

22. Dne 18. 7. 2000 udělil zástupce nejvyššího prokurátora souhlas soudci Krajského soudu v Kaunasu, aby odhalil podrobnosti toho, jak byl použit model simulovaného jednání za předpokladu, že „nebudou poškozeny zájmy“ jednotlivců a státních činitelů podílejících se na této operaci.

23. Krajský soud v Kaunasu uznal dne 29. 8. 2000 stěžovatele vinným z přijetí úplatku ve výši 2 500 USD od A. Z. v rozporu s ustanovením § 284 trestního zákona v tehdejším znění a uložil mu trest odnětí svobody v rozsahu 19 měsíců a 6 dnů. Soud zároveň nařídil konfiskaci majetku stěžovatele ve výši 625 litas (LTL). Soud zjistil, že A. Z. poskytl stěžovateli úplatek během schůzky dne 28. 1. a 11. 2. 1999 za příslib, že stěžovatel příznivě zasáhne v trestní věci třetí osoby, a že A. Z. navázal kontakt se stěžovatelem a vyjednával jménem V. S..

24. Závěry soudu byly převážně založeny na důkazech předložených A. Z. a tajných nahrávkách rozhovorů mezi A. Z. a stěžovatelem. Soud rovněž vyslechl A. P., prokurátora pracujícího ve stejné kanceláři jako stěžovatel, který se vyjádřil pouze k tomu, že stěžovatel vystupoval v trestní věci vedené proti třetí osobě označené A. Z. V. S. nebyl předvolán k soudu, jelikož nebylo známé místo jeho pobytu. Před soudem však bylo čteno jeho vyjádření, které bylo zaznamenáno orgány činnými v trestním řízení. Krajský soud v Kaunasu však k tomuto prohlášení nepřihlédl, když rozhodoval o vině stěžovatele. Rozsudek soudu neobsahuje žádnou známku rokování o oprávnění použít simulační model a způsobu jeho použití.

25. Dne 26. 10. 2000 potvrdil odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně a zamítl odvolání stěžovatele. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k podněcování k trestnému činu a že státní orgány nevyvíjely aktivní tlak na stěžovatele, aby spáchal trestný čin.

26. Stěžovatel podal dne 23. 11. 2000 kasační stížnost. Tvrdil, s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 5. 2000, že neexistují taková zákonná ustanovení, která by umožňovala státním orgánům podnítit nebo provokovat osobu ke spáchání trestného činu. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že několikrát neúspěšně žádal soudy 1. i 2. stupně, aby zvážily vliv ze strany A. Z. a V. S. na jeho tendenci ke spáchání trestného činu. Dále stěžovatel namítl, že oba soudy nebraly v potaz skutečnost, že A. Z. je policista, a nikoli soukromá osoba. Tvrdil, že A. Z. ho podněcoval k přijetí úplatku. Dále stěžovatel uvedl, že státní orgány neměly žádný rozumný důvod zahájit tajnou operaci v jeho případě a že překročily meze svých vyšetřovacích pravomocí, když stěžovatele naváděly, aby přijal úplatek. Stěžovatel rovněž uvedl, že V. S. nebyl vyslýchán před soudem.

27. Dne 27. 2. 2001 zamítl Nejvyšší soud kasační stížnost stěžovatele rozhodnutím obsahujícím následující pasáže:

„Ve spisu není důkazu o tom, že [stěžovatelova] svobodná vůle byla potlačena nebo jinak omezena takovým způsobem, že by se nemohl vyhnout nezákonnému jednání. [A. Z.] ani nenařídil stěžovateli, aby zasahoval ve prospěch osoby nabízející úplatek, ani mu nevyhrožoval. Pouze ho ústně požádal o pomoc při zajištění ukončení trestního stíhání třetí osoby ... K. Ramanauskas porozuměl tomu, že tato žádost je nezákonná ..., a Krajský soud ho proto správně uznal vinným ...

[Stěžovatel] napadá zákonnost [modelu] ..., když uvedl, že jeho případ je jasným příkladem podněcování k přijetí úplatku (kurstymas) ze strany zvláštních služeb... [Stěžovatel tvrdí], že povolení k simulování trestného činu nemůže být dáno v případě, kdy chybí jakýkoli důkaz o přípravě spáchání tohoto trestného činu. Tento postup tudíž nemůže být veden za účelem podněcování osoby ke spáchání trestného činu. Kdyby byl tento model využíván k takovému účelu, bylo by to nezákonné a informace takto získané by nemohly být použity jako důkazy... Tento model nemůže být povolen a proveden, dokud dotčená osoba nezačala plánovat nebo páchat trestný čin, přičemž důkazy musí být předloženy prokurátorovi... Ze spisu vyplývá, že [státní orgány] byly kontaktovány V. S. a A. Z. po úvodní schůzce s K. Ramanauskasem, během níž on v zásadě souhlasil, že provede požadované kroky za 3 000 USD ... Státní orgány se tudíž pouze zapojily do trestné činnosti, která již probíhala, když povolily použití modelu.

...


Spis neobsahuje žádnou informaci o tom, že V. S. je zaměstnancem zvláštních služeb ... A. Z. pracuje pro STT jako řidič policejního auta ... to však neznamená, že nesmí jednat jako soukromá osoba. Neexistuje důkaz o tom, že V. S. a A. Z. vyjednávali s K. Ramanauskasem na základě policejních instrukcí. Bylo však zjištěno, že mu V. S. a A. Z. předali peníze na základě pokynu policie.

Soud zastává názor, že provokace (provokacia) ke spáchání trestného činu se podobá podněcování (kurstymas), nejedná se však o totéž ... Provokace je forma podněcování spočívající v podporování osoby ke spáchání trestného činu ... a má za následek trestní odpovědnost, takže vede k potrestání dotčené osoby. Jelikož je takové jednání morálně hanebné, nepoužívá se termín „provokace“ v trestním zákoně ani v trestním řádu, ani v zákoně o operativně pátracích činnostech ze dne 22. 5. 1997 ... Z právního pohledu nepředstavuje provokace okolnost vylučující trestní odpovědnost osoby, která byla tímto způsobem podnícena k trestné činnosti ...

Jelikož spis obsahuje rozporuplné důkazy ohledně jednání V. S. a A. Z. před tím, než byl model simulovaného trestného jednání povolen, je těžké určit, kdo byl podněcovatelem (iniciatorius) nabízení a přijetí úplatku, jinými slovy kdo podnítil koho k nabídnutí a přijetí úplatku. V. S. uvedl, že poté, co kontaktoval K. Ramanauskase, aby ho požádal o intervenci při zajištění ukončení trestního stíhání třetí osoby, K. Ramanauskas byl první, kdo vyslovil, že tuto věc zařídí za 3 000 USD. A. Z. sdělil, že K. Ramanauskas nabídl, že ukončení trestního stíhání by stálo 3 000 USD. K. Ramanauskas ve své výpovědi uvedl, že V. S. se ho zeptal, zda by 3 000 USD stačilo k zajištění ukončení trestního stíhání. Za těchto okolností nemůže být s určitostí zjištěno, kdo byl podněcovatelem uplácení, ani nemůže být vyvozeno, že V. S. a A. Z. podněcovali K. Ramanauskase k přijetí úplatku. Navíc není ani důvodu usuzovat, že V. S. a A. Z. vyprovokovali trestnou činnost spáchanou K. Ramanauskasem spočívající v přijetí úplatku. Může být pouze jednoznačně řečeno, že iniciativa směřující k požádání K. Ramanauskase o ukončení trestního stíhání [vůči třetí osobě] vzešla ze strany A. Z.

Soud však považuje odpověď na otázku, zda osoba skutečně podnítila (palenké) nebo vyprovokovala (sukursté) jinou osobu k nabízení nebo přijetí úplatku, za irelevantní, pokud jde o právní posouzení jednání [stěžovatele]. Podněcování (kurstymas) ke spáchání trestného činu je jednou z forem spolupachatelství. V oblasti trestního práva zabývajícího se spolupachatelstvím je podněcování formou komplotu. Osoba, která spáchá trestný čin poté, co k tomu byla podněcována, vyvolává stejnou trestní odpovědnost jako osoba, která tak jedná z vlastní vůle ... I kdybychom předpokládali, že K. Ramanauskas byl podněcován V. S. a A. Z. k přijetí úplatku, je nutné zdůraznit, že podněcování mělo formu nabídky, a nikoli hrozeb či vydírání. Bylo tudíž možné nabídku odmítnout (a mělo se tak stát) ... Z výpovědi K. Ramanauskase vyplývá, že rozuměl povaze činů, o něž byl požádán, a přijal úplatek na základě své svobodné vůle ...

Současně je třeba podotknout, že specifickým znakem úplatkářství je to, že na jedné straně stojí podněcovatel tohoto trestného činu (kurstytojas). Státní činitel vyžadující úplatek je podněcovatelem ve smyslu § 284 trestního zákona v platném znění, když vyžaduje po jiném úplatek v rozporu s tímto ustanovením. Osoba nabízející úplatek státnímu činiteli je podněcovatelem ve smyslu § 284 trestního zákona, když při činění své nabídky podněcuje státního činitele k přijetí úplatku, což znamená trestný čin podle tohoto ustanovení ... Jak osoba poskytující úplatek, tak osoba úplatek přijímající vykonávají svou svobodnou vůli ..., a mohou tudíž volit mezi různými způsoby jednání. Osoba, která si úmyslně vybere trestnou činnost, ačkoli má možnost klást odpor tomuto podněcování, správně vyvolá trestní odpovědnost bez ohledu na vnější faktory, které mohly ovlivnit její volbu ...“

28. Dne 27. 3. 2001 stěžovatel nastoupil výkon trestu. Zůstal ve věznici do 29. 1. 2002, kdy byl podmíněně propuštěn.

29. Zákaz činnosti vztahující se k právnickému zaměstnání byl vůči stěžovateli zrušen v červenci 2002. V lednu 2003 bylo odsouzení stěžovatele zahlazeno.

[§ 30. – 34. II. Relevantní vnitrostátní právo]
[§ 35. – 37. III. Relevantní mezinárodní právo]

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

38. Stěžovatel tvrdí, že byl podněcován ke spáchání trestného činu v rozporu se svým právem na spravedlivý proces chráněným čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ...“

A. Argumentace stran

1. Stěžovatel

39. Stěžovatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože byl podněcován ke spáchání trestného činu, který by nebyl spáchal, kdyby nebylo zásahu „agentů provokatérů“.

40. Dále tvrdí, že státní orgány nesou odpovědnost za jednání A. Z. a V. S.. Nejvyšší soud ve svém rozsudku vydaném v daném případě uznal, že A. Z. byl de facto pracovníkem zvláštní protikorupční jednotky ministerstva vnitra (STT) a vyprovokoval trestný čin. Stěžovatel trvá na svém názoru, že státní orgány nemohou legitimně tvrdit, že se pouze „připojily“ k trestné činnosti vyprovokované jedním z jejich vlastních zaměstnanců. Stěžovatel požaduje, aby státní orgány přijaly plnou odpovědnost za jednání A. Z. ještě před okamžikem, kdy byl schválen model simulovaného trestného jednání. Každopádně všechny schůzky s A. Z. – ať už před schválením modelu, nebo po něm – proběhly z iniciativy A. Z., jak potvrzuje i nahrávka telefonických hovorů stěžovateli. Stěžovatel tudíž tvrdí, že by nedošlo ke spáchání trestného činu bez zásahu státních orgánů.

41. Stěžovatel dále namítá, že vnitrostátní soudy nezodpověděly uspokojivě otázku odpovědnosti státních orgánů za navádění ke spáchání trestného činu. Uvedl, že V. S. hrál rozhodující roli v simulaci, která ho vedla k přijetí úplatku, když seznámil stěžovatele s A. Z. Tvrdí, že V. S. je dlouhodobým informátorem policie, což potvrzuje ta skutečnost, že ho policie pověřila, aby jednal v daném případu jako tajný agent. Z toho stěžovatel vyvodil, že výslech V. S. by byl zásadní z hlediska zjištění, zda byl stěžovatel podněcován ke spáchání trestného činu, a že nepředvolání V. S., aby vypovídal jako svědek, porušuje právo stěžovatele podle ustanovení čl. 6 Úmluvy. Soud se nepokusil zjistit, zda V. S. spolupracoval se soudními orgány. Stěžovatel tudíž tvrdí, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Vláda

42. Vláda uvedla, že případ stěžovatele nespadá do pravomoci Soudu, když stížnost obsahuje především otázky týkající se skutkového stavu a aplikace vnitrostátního práva a Soud není „soudním orgánem čtvrté instance“.

43. Dále vláda tvrdila, že státní orgány v žádném případě nepodněcovaly stěžovatele, aby spáchal trestný čin, a že simulační model, který je hlavním předmětem stížnosti, neporušil práva stěžovatele plynoucí z čl. 6.

44. V této souvislosti vláda poukázala na to, že V. S. a A. Z. kontaktovali stěžovatele a sjednali s ním úplatek z jejich vlastního podnětu, aniž by o tom informovali státní orgány. Použití předmětného simulačního modelu bylo schváleno až následně za účelem ochrany základních zájmů společnosti a na základě předběžných informací poskytnutých ze strany A. Z. svědčících o tendenci stěžovatele přijmout úplatek. Při schválení a uskutečnění simulačního modelu, který je předmětem stížnosti, státní orgány pouze sledovaly cíl „zapojit se “ do trestné činnosti, kterou stěžovatel plánoval společně s V. S. a A. Z., kteří jednali z vlastní iniciativy a jako soukromé osoby. Státní orgány nemohou být zodpovědné za jednání V. S. a A. Z., které se uskutečnilo předtím, než byl simulační model schválen.

45. Vláda dodala, že pouze A. Z. jednal jako tajný agent státních orgánů, když byl simulační model schválen v jeho prospěch. Vláda poukázala na to, že než STT povolila použití simulačního modelu, důkladně ověřila informace předložené A. Z. ohledně záměrů stěžovatele spáchat trestný čin, a shledala, že tyto informace potvrzují jiné údaje, které již měla STT k dispozici. Orgány činné v trestním řízení vytvořily podrobný akční plán uskutečnění simulačního modelu, který jasně definoval povahu a rozsah opatření, která měla být provedena. Vláda prohlásila, že není schopna předložit Soudu kopii tohoto akčního plánu ani jakékoli jiné údaje ze spisu STT týkajícího se stěžovatele, jelikož byl tento spis skartován v pětileté lhůtě v souladu s předpisem Ministerstva vnitra o archivování tajných spisů. Ujistila však Soud, že ve všech případech tohoto druhu nejvyšší prokurátor nebo jeho zástupce pečlivě prozkoumali spis STT týkající se podezřelého, než vydali souhlas k použití modelu simulovaného trestného jednání.

46. Vláda uvedla, že trestný čin by byl každopádně spáchán i bez zásahu státních orgánů, když stěžovatel jasně projevil tendenci spáchat trestný čin i předtím, než byl simulační model schválen. Na podporu tohoto argumentu vláda uvedla, že bezprostředně poté, co byl simulační model schválen, stěžovatel přijal ústní nabídku úplatku ze strany A. Z. a že státní orgány nepodrobily stěžovatele žádným výhrůžkám ani jiným formám nepřiměřeného nátlaku. Vina stěžovatele je o to vyšší, že se jedná o státního činitele zodpovědného za vymáhání práva, který si byl plně vědom toho, že jeho činnost je protiprávní. Na závěr vláda uvedla, že na rozdíl od situace v případu Texeira de Castro nedošlo v daném případě k podněcování k porušení zákona.

47. S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti vláda usuzuje, že stěžovatel požíval spravedlivého procesu.

B. Právní posouzení Soudem

48. Stěžovatel namítá, že použití důkazů, které byly získány na základě policejní provokace vůči němu, bylo v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces.

1. Obecné zásady

49. Soud na úvod podotýká, že si je vědom těžkostí, kterým čelí policejní orgány při plnění úkolů spočívajících ve vyhledávání důkazů a jejich zajišťování za účelem odhalování a vyšetřování trestných činů. Aby mohly splnit tyto úkoly, bývají čím dál více nuceny využívat tajné agenty, informátory a utajené metody, zejména při stíhání organizovaného zločinu a korupce.

50. Navíc korupce – včetně korupce v oblasti justice – se stala závažným problémem v mnoha zemích, jak potvrzuje rovněž Úmluva Rady Evropy o trestním právu. Tento dokument povoluje použití zvláštních pátracích prostředků, jako jsou tajní agenti, které mohou být nezbytné při zajišťování důkazů v této oblasti, za předpokladu, že práva a závazky plynoucí z mezinárodních mnohostranných úmluv týkajících se „speciálních otázek“, například lidských práv, tím nebudou dotčeny.

51. Použití zvláštních pátracích metod – zejména tajných postupů – nesmí tudíž porušovat právo na spravedlivý proces. Vzhledem k riziku policejní provokace, které je obsaženo v těchto technikách, musí mít jejich použití jasné meze.

52. V této souvislosti je nutno zopakovat, že je úkolem Soudu v souladu s čl. 19 zajistit dodržování těchto závazků přijatých státy, které jsou smluvními stranami Úmluvy. Přípustnost důkazů je v prvé řadě předmětem úpravy ve vnitrostátním právu a hodnocení předložených důkazů je zpravidla úkolem vnitrostátních soudů. Co se Soudu týče, jeho úkolem je zjistit, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé (viz Van Mechelen a další proti Nizozemí, § 50; Texeira de Castro proti Portugalsku, § 34; Sequeira proti Portugalsku a Shannon proti Spojenému království). V této souvislosti není úkolem Soudu určovat, zda určité důkazy byly získány protiprávně, nýbrž spíše prozkoumat, zda taková „protiprávnost“ měla za následek porušení některého z práv chráněných Úmluvou.

53. Soud především předem nevylučuje, aby byly v přípravném stádiu a tam, kde to povaha trestného činu vyžaduje, jako důkaz využity zdroje typu anonymních informátorů. Následné využití takových zdrojů soudem pro odsouzení obžalovaného je však jiná věc a je přijatelné, pouze pokud fungují dostatečné záruky proti zneužití, zejména jasný a předvídatelný postup schvalování, uskutečňování a kontroly takových pátracích metod (viz Khudobin proti Rusku, § 135; Klass a další proti Německu, § 52 – 56). Přestože nárůst organizovaného zločinu vyžaduje, aby byla přijata vhodná opatření, právo na spravedlivý proces, z něhož je odvozován požadavek řádného výkonu spravedlnosti, se vztahuje na všechny druhy trestných činů, od těch nejjednodušších až po ty nejsložitější. Právo na řádný výkon spravedlnosti zaujímá tak významnou roli v demokratické společnosti, že nemůže být obětována ve prospěch účelnosti (viz Delcourt proti Belgii, § 25).

54. Zatímco použití tajných agentů může být tolerováno za předpokladu, že je podrobeno jasným omezením a zárukám, institut veřejného zájmu navíc nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných prostřednictvím policejní provokace, protože by byl obviněný vystaven riziku, že bude od začátku definitivně zbaven práva na spravedlivý proces (viz např. Texeira de Castro, § 35 – 36 a 39; Khudobin, § 128; Vanyan proti Rusku, § 46–47).

55. O policejní provokaci lze hovořit tehdy, když se dotčení policisté – ať už členové bezpečnostních sil, nebo osoby jednající na základě jejich instrukcí – neomezí pouze na vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem, ale uplatňují takovou formu vlivu na jednotlivce, aby podnítily spáchání trestného činu, který by jinak nebyl spáchán, a to za tím účelem, aby byl odhalen trestný čin, to znamená, aby byly opatřeny důkazy a zahájeno trestní stíhání (viz Texeira de Castro proti Portugalsku, § 38; naproti tomu Eurofinacom proti Francii).

56. V případu Texeira de Castro (§ 38) Soud shledal, že dva policisté se neomezili na „vyšetřování trestné činnosti pana Texeira de Castra v podstatě pasivním způsobem, ale vykonávali takový vliv, že podnítili spáchání trestné činnosti“. Soud konstatoval, že jejich činnost zašla dále, než přísluší tajným agentům, neboť vyprovokovali trestnou činnost, a nic nenasvědčovalo tomu, že by tato trestná činnost byla spáchána i bez jejich zásahu (ibid, § 39).

Soud při vytváření tohoto rozhodnutí položil důraz na několik faktorů, zejména tu skutečnost, že se činnost těchto dvou policistů neuskutečnila jako součást zásahu proti obchodu s drogami nařízeného a kontrolovaného soudcem a že vnitrostátní orgány neměly pádný důvod podezřívat stěžovatele, že je drogový dealer: neměl záznam v trestním rejstříku a dokud ho nekontaktovala policie, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl zapojit do obchodu s drogami (ibid, § 37–38).

Konkrétně Soud zjistil, že neexistovalo objektivní podezření, že je stěžovatel zapojen do jakékoli trestné činnosti. Neexistoval ani důkaz podporující argument vlády, že stěžovatel měl tendenci páchat trestné činy. Naopak se jednalo o jednotlivce, který nebyl policii znám a nedržel žádné drogy, dokud je policisté nezačali od něj požadovat; byl tudíž schopen policistům drogy dodat prostřednictvím známého, který je získal od dealera, jehož totožnost zůstala neznámá. Ačkoli pan Texeira de Castro měl v úmyslu spáchat trestný čin, neexistoval objektivní důkaz naznačující, že by inicioval trestnou činnost před zásahem policistů. Soud proto zamítl rozlišování, které činila portugalská vláda mezi vytvářením úmyslu páchat trestný čin, který dříve neexistoval, a odhalením latentně existujícího úmyslu spáchat trestný čin.

57. Za použití stejných kritérií shledal Soud porušení čl. 6 odst. 1 v případu Vanyan, v němž se jednalo o testovací nákup drog, který Soud zhodnotil jako provokaci. Ačkoli byla tato operace vykonána soukromou osobou vystupující jako tajný agent, byla ve skutečnosti organizována a monitorována policií.

58. V rozhodnutí Eurofinacom Soud potvrdil tyto zásady, když rozhodl, že provokace ze strany policistů spočívající v nabídkách služeb prostitutek nevyvolala ve skutečnosti spáchání trestného činu kuplířství ze strany stěžovatelovy společnosti, protože v době, kdy byly tyto nabídky učiněny, disponovala již policie informacemi, z nichž vyplývalo, že datové komunikační služby stěžovatelovy společnosti byly využívány prostitutkami ke kontaktování potenciálních klientů.

59. V případu Sequeira Soud konstatoval, že nedošlo k policejní provokaci a své rozhodnutí odůvodnil následovně:

„V projednávaném případě bylo vnitrostátními soudy zjištěno, že A. a C. začali spolupracovat s oddělením kriminální policie a vyšetřování v okamžiku, kdy stěžovatel kontaktoval A. s úmyslem zorganizovat přepravu kokainu do Portugalska. Navíc byla od tohoto okamžiku činnost A. a C. monitorována oddělením kriminální policie a vyšetřování a prokuratura byla informována o této operaci. Státní orgány měly navíc pádný důvod podezřívat stěžovatele z přípravy akce spočívající v obchodu s drogami. Tyto skutečnosti zakládají zřetelný rozdíl mezi projednávaným případem a případem Texeira de Castro, potvrzují, že A. a C. nemohou být označeni za agenty provokatéry. Jak zdůraznily vnitrostátní soudy v případu Lüdi proti Švýcarsku, jejich činnost nepřekročila meze tajných agentů. 60. Soud také konstatoval, že když obžalovaný tvrdí, že byl vyprovokován ke spáchání trestného činu, trestní soudy musí provést důkladný přezkum dokumentů založených ve spisu, jelikož všechny důkazy získané v důsledku policejní provokace musí být vyloučeny, má-li být řízení považováno za spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To platí zejména tehdy, když policejní akce proběhla bez dostatečného zákonného vymezení nebo přiměřených záruk (viz Khudobin, § 133 – 135).

61. Na závěr je nutno uvést, že tam, kde informace předložené orgány činnými v trestním řízení neumožňují Soudu rozhodnout, zda byl stěžovatel podroben policejní provokaci, je nezbytné, aby Soud přezkoumal v každém případě postup, podle něhož byl spor o provokaci rozhodnut, aby bylo zajištěno, že práva obžalovaného jsou dostatečně chráněna, zejména právo na kontradiktorní řízení a na rovnost zbraní (viz Edwards a Lewis proti Spojenému království, § 46 – 48; mutatis mutandis Jasper proti Spojenému království, § 50 a 58).

2. Aplikace uvedených zásad na projednávaný případ

62. Z důkazů předložených v projednávaném případu se jeví, že žádost o udělení souhlasu k použití modelu simulované trestné činnosti společně s žádostí o udělení výjimky z trestní odpovědnosti bylo učiněno ze strany STT dne 26. 1. 1999, přičemž předtím kontaktoval A. Z. prostřednictvím V. S. stěžovatele a stěžovatel zjevně souhlasil s tím, že se zasadí o to, aby byla třetí osoba zproštěna obvinění výměnou za úplatek ve výši 3 000 USD. Podle tvrzení vlády tento sled událostí dokazuje, že V. S. a A. Z. jednali ze své vlastní iniciativy, aniž by předtím informovali státní orgány. Schválením a uskutečněním simulačního modelu pak orgány činné v trestním řízení pouze vstoupily do takového postavení, aby mohly prokázat stěžovateli trestnou činnost, kterou měl v úmyslu spáchat. Orgány činné v trestním řízení se tudíž nedopustily provokace.

63. Soud nemůže přijmout takovou argumentaci. Vnitrostátní orgány nemohou být zbaveny své odpovědnosti za činy policistů pouze na základě toho, že policisté jednali jako „soukromé osoby“, i když ve skutečnosti plnili úkoly policie. Je obzvláště důležité, aby státní orgány uznaly svou odpovědnost, jelikož počáteční fáze celé operace, zejména úkony provedené do 27. 1. 1999, se odehrály za neexistence jakéhokoli právního rámce nebo souhlasu soudu. Tím, že státní orgány schválily použití simulačního modelu a vyňaly A. Z. z trestní odpovědnosti, došlo navíc k prohlášení této fáze ex post facto za zákonnou a k využití jejích výsledků.

64. Navíc nedošlo k uspokojivému vysvětlení osobních motivů, které mohly vést A. Z. ke kontaktování stěžovatele z jeho vlastní iniciativy a bez uvědomění jeho nadřízených, a důvodů, proč nebyl trestně stíhán za činy spáchané v průběhu této počáteční fáze. K tomuto bodu se vláda vyjádřila pouze tak, že všechny relevantní dokumenty byly skartovány.

65. Litevské orgány nesou odpovědnost podle Úmluvy za jednání A. Z. a V. S. také v době před schválením simulačního modelu. Opačný názor by otevřel cestu ke zneužitím a svévoli, protože by umožnil, aby byly platné zásady obcházeny prostřednictvím „privatizace“ policejní provokace.

66. Soud musí tudíž přezkoumat, zda činnost namítaná stěžovatelem, která je přičitatelná státním orgánům, může být považována za provokaci zakázanou čl. 6 Úmluvy.

67. Aby mohl Soud určit, zda se A. Z. a V. S. omezili na „vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem“, musí přihlédnout k následujícím okolnostem. Zaprvé neexistuje důkaz, že by stěžovatel dříve spáchal jakýkoli trestný čin, zejména takový, který se vztahuje ke korupci. Zadruhé, jak vyplývá z nahrávek telefonických hovorů, všechny schůzky mezi stěžovatelem a A. Z. se odehrály z podnětu A. Z., což je skutečnost, která je v rozporu s argumentem vlády, že státní orgány nepodrobily stěžovatele žádnému tlaku nebo výhrůžkám. Naopak, prostřednictvím styku navázaného z iniciativy A. Z. a V. S., se stěžovatel zdá být objektem očividného ponoukání ke spáchání trestného činu, ačkoli neexistoval objektivní důkaz – kromě pomluv, které by svědčily o tom, že se stěžovatel zamýšlel zapojit do takové činnosti.

68. Tyto skutečnosti Soudu postačují k tomu, aby dospěl k závěru, že činnost dotčených jednotlivců vybočila z mezí pasivního vyšetřování již existující trestné činnosti.

69. Čl. 6 Úmluvy bude dodržen, pouze pokud má stěžovatel účinnou možnost namítnout existenci provokace v průběhu řízení, ať už formou námitky, nebo jinak. K tomuto účelu nepostačuje – na rozdíl od toho, co tvrdí vláda –, že byly dodrženy obecné zásady, jako je rovnost zbraní nebo práva obžalovaného.

70. Je úkolem prokurátora, aby dokázal, že nedošlo k provokaci, za předpokladu, že tvrzení obžalovaného nejsou zcela nepravděpodobná. Při absenci takových důkazů je úkolem soudních orgánů, aby přezkoumaly skutkový stav a učinily nezbytná opatření ke zjištění pravdy za účelem odhalení, zda došlo k provokaci. Pokud zjistí, že k provokaci došlo, musí z toho vyvodit důsledky v souladu s Úmluvou (viz judikatura Soudu citovaná v § 49–61).

71. Soud podotýká, že v průběhu řízení stěžovatel tvrdil, že byl vyprovokován ke spáchání trestného činu. Vnitrostátní orgány a soudy měly tudíž přinejmenším řádně přezkoumat – jak ostatně Ústavní soud nabádal v rozsudku ze dne 8. 5. 2000 –, zda orgány činné v trestním řízení nepřekročily meze modelu simulované trestné činnosti (viz § 14), jinými slovy, zda nevyvolaly spáchání trestného činu. Za tímto účelem měly zjistit zejména důvody, proč byla operace zahájena, rozsah zapojení policie a povahu podněcování nebo nátlaku, kterému byl stěžovatel podroben. To bylo důležité zejména s ohledem na skutečnost, že V. S., který původně seznámil A. Z. se stěžovatelem a který zřejmě sehrál zásadní roli v událostech, které vedly k předání úplatku, nebyl předvolán jako svědek v řízení, jelikož nemohl být zjištěn jeho pobyt. Stěžovatel měl mít příležitost vyjádřit se ke každému z těchto bodů.

72. Vnitrostátní orgány však popřely, že by se odehrála jakákoli policejní provokace, a nepodnikly na úrovni soudu žádné kroky směřující k přezkumu stěžovatelových tvrzení týkajících se tohoto aspektu. Konkrétně neučinily žádný pokus objasnit roli aktérů případu, včetně důvodů soukromé iniciativy A. Z. v úvodní fázi, ačkoli odsouzení stěžovatele bylo postaveno na důkazech získaných v důsledku policejní provokace, na niž si stěžoval.

Dokonce i Nejvyšší soud konstatoval, že není nezbytné vyloučit takové důkazy, jelikož potvrzují vinu stěžovatele, kterou sám přiznal. Jakmile byla zjištěna jeho vina, stala se irelevantní otázka, zda existoval vnější vliv na úmysl stěžovatele spáchat trestný čin. Přiznání k trestnému činu spáchanému jako důsledek provokace však nemůže zahladit provokaci ani její následky.

73. Na závěr Soud, zohledňujíc význam a obtížnost úkolu vyšetřovat trestné činy, konstatuje, že činnost A. Z. a V. S. měla za následek podněcování stěžovatele ke spáchání trestného činu, za který byl odsouzen, a že nic nenasvědčuje tomu, že by tento trestný čin byl spáchán bez jejich zásahu. S ohledem na tento zásah a způsob jeho použití v napadaném trestním řízení byla stěžovateli odepřena spravedlnost vyžadovaná čl. 6 Úmluvy.

74. Došlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy:

75. Stěžovatel dále namítal, že došlo k porušení zásady rovnosti zbraní a práv obviněného, neboť během řízení neměl ani soud, ani procesní strany možnost vyslechnout V. S., jednoho z tajných agentů zapojených do případu. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d), který stanoví:

„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

...


d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě ...“

A. Tvrzení stran

1. Stěžovatel

76. Stěžovatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, protože v průběhu řízení neměly soudy ani procesní strany možnost vyslechnout V. S., klíčového svědka. Stěžovatel tvrdí, že tato skutečnost představuje porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy.

2. Vláda

77. Vláda uvádí, že toto ustanovení nezaručuje samo o sobě absolutní právo nechat vyslechnout jakéhokoli svědka, jehož výslech obviněný požaduje. Vláda tvrdí, že argumenty předložené stěžovatelem na podporu jeho námitky, že se V. S. neobjevil před soudem, nejsou přesvědčivé, jelikož soudy nezaložily odsouzení stěžovatele na tvrzeních V. S. Vláda dodala, že nebylo možné zajistit přítomnost V. S., protože nebylo známo jeho místo pobytu. Vláda uvádí, že stěžovatel měl každopádně příležitost napadnout před soudem všechny ostatní důkazy předložené proti němu, zejména tvrzení A. Z. a nahrávky rozhovorů se stěžovatelem – na jejichž základě soudy postavily odsuzující verdikt. Napadané řízení tudíž splňovalo zásadu kontradiktornosti a neporušilo ustanovení, kterého se stěžovatel dovolává.

B. Posouzení Soudem

78. Stěžovatel tvrdí, že řízení vedené proti němu nebylo spravedlivé, protože nebylo možné získat výpověď V. S. jako svědka svědčícího proti němu.

79. Soud má za to, že stěžovatelova stížnost je v této části neoddělitelně spjata se stížností podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy do té míry, že se týká pouze jednoho aspektu povahy řízení, které již bylo shledáno Soudem jako nespravedlivé.

80. Vzhledem ke zjištěním obsaženým v § 73 – 74 Soud nepovažuje za nezbytné zabývat se samostatně stížností podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

[§ 81. – 89. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok Soudu

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

2. není třeba přezkoumávat samostatně stížnost podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.