Dickson proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 44362/04

Datum: 4. 12. 2007

Prejudikatura Soudu: Hamer proti Spojenému království, stížnost č. 7114/75, zpráva z 13. 12. 1979, 24 DR, str. 5; Draper proti Spojenému království, stížnost č. 8186/78, zpráva z 10. 7. 1980, 24 DR, str. 72; E. L. H. a P. B. H. proti Spojenému království, stížnosti č. 32094/96 a 32568/96, rozsudek z 22. 10. 1997, 91-A DR, str. 61; Hirst proti Spojenému království (č. 2), stížnost č. 74025/01, rozsudek velkého senátu z 6. 10. 2005; Golder proti Spojenému království, rozsudek z 21. 2. 1975, stížnost č. 4451/70, Series A č. 18, § 45; Kalašnikov proti Rusku, stížnost č. 47095/99, rozsudek z 15. 7. 2002, ECHR 2001-XI; Aliev proti Ukrajině, stížnost č. 41220/98, rozsudek ze dne 29. 4. 2003, § 187 – 189; Evansová proti Spojenému království, stížnost č. 6339/05, rozsudek velkého senátu z 10. 4. 2007, § 71 – 72; Van der Ven proti Nizozemí, stížnost č. 50901/99, rozsudek z 4. 2. 2003, ECHR 2003-II; Ploski proti Polsku, stížnost č. 26761/95, rozsudek z 12. 11. 2002; X. proti Spojenému království, stížnost č. 9054/80, rozhodnutí Komise z 8. 10. 1982, DR 30, str. 113; Yankov proti Bulharsku, stížnost č. 39084/97, rozsudek z 11. 12. 2003, § 126 – 145, ECHR 2003-XII; T. proti Spojenému království, stížnost č. 8231/78, zpráva Komise z 12. 10. 1983, DR 49, str. 5, § 44 – 84; Poltoratskiy proti Ukrajině, stížnost č. 38812/97, rozsudek z 29. 4. 2003, § 167 – 171, ECHR 2003-V; Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnosti č. 7819/74 a 7878/77, rozsudek z 28. 6. 1984, Series A, č. 80; Golder proti Spojenému království, stížnost č. 4451/70, rozsudek z 21. 2. 1975, Series A, č. 18; Silver a další proti Spojenému království, stížnost č. 5947/72, rozsudek z 25. 3. 1983, Series A č. 61; Glimmerveen a Hagenbeek proti Nizozemí, stížnosti č. 8348/78 a 8406/78, rozhodnutí Komise z 11. 10. 1979, DR 18, str. 187; Odi?vre proti Francii, stížnost č. 42326/98, rozsudek ze dne 13. 2. 2003, § 40, CEDH 2003-III; L. C. B. proti Spojenému království, stížnost č. 23413/94, rozsudek z 9. 6. 1998, Reports of Judgments and Decisions 1998-III, § 36; Osman proti Spojenému království, stížnost č. 23452/94, rozsudek z 28. 10. 1998, Reports 1998-VIII, § 115 – 116; Z a další proti Spojenému království, stížnost č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. 5. 2001, § 73, ECHR 2001-V; Smith a Grady proti Spojenému království, stížnosti č. 33985/96 a 33986/96, rozsudek z 27. 9. 1999, § 88, ECHR 1999-VI; Boso proti Itálii, stížnost č. 50490/99, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 5. 9. 2002, ECHR 2002 VII

Složení velkého senátu: C. L. Rozakis (Řecko) předseda senátu, L. Wildhaber (Švýcarsko), N. Bratza (Spojené království), B. M. Zupančič (Slovinsko), P. Lorenzen (Dánsko), F. Tulkens (Belgie), I. Cabral Barreto (Portugalsko), C. Birsan (Rumunsko), K. Jungwiert (Česká republika), J. Hedigan (Irsko), A. B. Baka (Maďarsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Mularoni (San Marino), A. Gyulumyan (Arménie), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), E. Myjer (Nizozemí), I. Berro-Lefčvre (Monako).

[§ 1. – 8. Průběh řízení před ESLP]

9. Stěžovatelé se narodili v roce 1972, resp. 1958. První stěžovatel si odpykává trest odnětí svobody a druhá stěžovatelka žije v Hullu.

10. V roce 1994 byl první stěžovatel odsouzen pro vraždu (v opilosti ubil člověka) k doživotnímu trestu odnětí svobody s tím, že o podmínečné propuštění může požádat nejdříve po patnácti letech strávených ve vězení. Doufat v propuštění tak může nejdříve v roce 2009. Stěžovatel je bezdětný.

11. Prostřednictvím korespondenční sítě mezi vězni se v roce 1999 stěžovatel seznámil se stěžovatelkou, která tou dobou byla také ve výkonu trestu. Stěžovatelka již byla z výkonu trestu propuštěna. Z předchozích vztahů má tři děti.

12. Protože si dvojice přála mít spolu dítě, stěžovatel podal žádost o umělé oplodnění. V prosinci 2002 se k této žádosti přidala i stěžovatelka. Žádost odůvodnili tím, že jejich vztah je dostatečně trvalý. Uvedli také, že vzhledem k věku stěžovatelky a nejbližšímu možnému datu propuštění stěžovatele je nepravděpodobné, že by spolu mohli počít dítě přirozenou cestou.

13. Dopisem ze dne 28. 5. 2003 ministr vnitra tuto žádost zamítl. V odůvodnění rozhodnutí nastínil svou politiku v této otázce (dále jen „Politika“):

„Žádosti vězňů o umělé oplodnění jsou pečlivě posuzovány případ od případu. Žádosti bývá vyhověno jen ve výjimečných případech. Při rozhodování je brán zvláštní zřetel především na tyto otázky:

– Je umělé oplodnění jedinou možností, jak může dojít k početí?

– Je datum předvídaného propuštění odsouzeného dostatečně vzdálené, aby doba čekání mohla být považována za neúměrnou, a zároveň je datum propuštění tak blízké, aby odsouzený mohl vykonávat svou rodičovskou zodpovědnost?

– Chtějí oba žadatelé podstoupit tuto proceduru a považují lékaři vně i uvnitř věznice žadatele za zdravotně způsobilé podstoupit umělé oplodnění?

– Měli žadatelé pevný vztah ještě před uvězněním a má vztah šanci vydržet i poté, co bude žadatel propuštěn?

– Lze usuzovat, že sociální situace dvojice je natolik dobrá, aby dítě bylo dostatečně zabezpečeno, zvláště v době, kdy bude žít bez otce či bez matky?

– Je s ohledem na minulost odsouzeného či jiné aspekty možné usuzovat, že by v tomto případě nebylo ve veřejném zájmu žádosti o umělé oplodnění vyhovět?“

Ministr uvedl i důvody, které ho vedly k odmítnutí žádosti v tomto konkrétním případě:

„… ministr vnitra přihlédl především k věku, kterého Vaše žena dosáhne v době, kdy můžete být nejdříve propuštěn. Vaše žena bude mít tou dobou 51 let, což je věk, ve kterém je šance na početí přirozenou cestou slabá. Ministr připomíná také fakt, že paní Dicksonová již má tři děti z předchozích vztahů…

Ministr bere v potaz fakt, že Vy a Vaše žena jste v naprosté shodě, pokud se týká přání podstoupit umělé oplodnění. Uznává také, že si navzájem projevujete oddanost a lásku. Musí nicméně konstatovat, že vzhledem k tomu, že Váš vztah vznikl v době, kdy jste oba byli ve vězení, nebyl zatím podroben zkoušce běžného života za normálních podmínek. Je proto nemožné posoudit, zda Váš vztah vydrží i poté, co budete propuštěn.

Ministr je znepokojen také tím, že materiální potřeby dítěte nebudou dostatečně zabezpečeny. Zdá se také, že v blízkosti matky není vytvořena žádná podpůrná sociální síť. Vážné starosti vzbuzuje v ministrovi i fakt, že by dítě prožilo významnou část svého dětství bez otce.

Jakkoli ministr uznává, že jste udělal pokroky v nápravě svého deliktního chování a že se ve věznici chováte dobře, musí připomenout brutalitu činu, za který jste byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Ministr má za to, že by veřejnost mohla být oprávněně pohoršena tím, že účinek tohoto trestu bude snížen, pokud Vám bude dovoleno podstoupit umělé oplodnění v průběhu jeho odpykávání.“

14. Stěžovatelé požádali o soudní přezkum rozhodnutí ministra. Prvoinstanční soud tuto žádost v písemném řízení zamítl dne 23. 6. 2003. Stěžovatelé podali svou žádost znovu, ale i tato byla po ústním jednání dne 5. 9. 2003 zamítnuta. Dne 13. 10. 2003 se stěžovatelé obrátili na Soud. Jejich stížnost (č. 34127/03) však byla 15. 12. 2003 označena za nepřijatelnou kvůli nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků. Stěžovatelé se proto obrátili na odvolací soud.

15. Dne 30. 9. 2004 odvolací soud jednomyslně jejich podání zamítl. Soudce Auld své rozhodnutí odůvodnil odkazem na rozsudek odvolacího soudu ve věci R (Mellor) proti Ministru vnitra (Weekly Law reports, 2001, vol. 3, str. 533). Podtrhl podobnost argumentace použité v obou případech a odkázal na závěry lorda Phillipse, který rozhodoval citovaný případ:

„… lord Phillips měl při rozhodování zjevně na mysli čl. 8 odst. 2 Úmluvy, jenž vyjmenovává různé faktory, které mohou ospravedlnit zásah do práva na soukromí a rodinný život, včetně ochrany zdraví a morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Také to uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Mám za to, že je důležité vzít v potaz, co si veřejnost myslí o tom, že by vězni mohli ve vězení vykonávat některá práva, která jim jsou zaručena na svobodě. Za stejně relevantní z pohledu čl. 8 odst. 2 Úmluvy považuji obavu o řádnou výchovu případného dítěte, která bude ovlivněna délkou trestu odnětí svobody.

Dle mého názoru proto stěžovatelé nemohou žádat o soudní přezkum Politiky ministra vnitra, kterou soud ve věci Mellor uznal za racionální a po všech stránkách vhodnou. Výchozím bodem při aplikaci této Politiky je, že žadatelé bez umělého oplodnění zcela jistě nebudou moci počít dítě. Při dalším rozhodování jde především o to, zda existují výjimečné okolnosti, které ospravedlní výjimku z Politiky…“

Soudce Auld dále konstatoval, že existují případy, ve kterých se ministr rozhodl „neaplikovat Politiku“, neboť to odůvodňovaly okolnosti případů.

16. Poté lord Auld aplikoval Politiku na daný případ:

„Pokud stěžovatelé tvrdí, že ministr v jejich případě aplikoval svou Politiku iracionálně, respektive, že nepostupoval při její aplikaci přiměřeně, musím toto tvrzení odmítnout. Nic nenaznačuje tomu, že by ministrovo rozhodnutí mohlo zasáhnout do některého základního práva, jak tvrdí stěžovatelé. Prostřednictvím své diskreční pravomoci a přiměřenosti musel ministr najít rovnováhu mezi výchozím bodem Politiky a důvody, které k jejímu přijetí vedly. Dle mého názoru v tomto případě nelze ministrovi nic vyčíst.“

17. I ostatní soudci se opírali o rozhodnutí ve věci Mellor. Soudce Mance se vyjádřil takto:

„Případ Mellor vytvořil precedent, který jasně říká, že otázka veřejného zájmu na udržení pořádku a bezpečnosti ve věznicích může sehrát roli v případech, kdy se rozhoduje o žádosti o povolení podstoupit umělé oplodnění… Upozorňuje na fakt, že kromě evropských institucí, které vyjmenoval lord Phillips, také Komise (v případě Draper proti Spojenému království) připustila, že může být na místě širší zohlednění veřejného zájmu.“

18. Dne 19. 12. 2006 byl stěžovatel, jakožto odsouzený kategorie D, přeložen do jiného vězeňského zařízení, a to do části s otevřeným režimem. Pokud by i po šesti měsících stále zůstal zařazen v kategorii D, mohl by bez dohledu navštěvovat svůj domov (§ 9 vězeňského řádu z roku 1999, provedeného kapitolou 4.3 nařízení č. 6300, o vězeňské správě (Prison Service Order 6300)).

[§ 19. – 36. Vnitrostátní právo]

K tvrzenému porušení čl. 8 a 12 Úmluvy:

37. „Stěžovatelé brojí proti zamítnutí jejich žádosti o umělé oplodnění, které považují za zásah do svého práva na soukromý a rodinný život, garantovaného čl. 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

38. Stěžovatelé dále namítají, že odmítnutí žádosti popírá jejich právo na založení rodiny ve smyslu čl. 12 Úmluvy, který zní:

„Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“

A. Rozsudek senátu

39. Jakkoli senát uznal, že práva garantovaná Úmluvou, s výjimkou práva na osobní svobodu, svědčí osobám i po jejich odsouzení, konstatoval také, že každý trest odnětí svobody má důsledky na obvyklý způsob života a že nevyhnutelně brzdí výkon práv chráněných Úmluvou. Samotná existence těchto omezení není v zásadě neslučitelná s Úmluvou, rozhodující je, jestli je s Úmluvou slučitelná jejich povaha a rozsah.

40. Senát řešil otázku, zda sporné omezení mohlo konstituovat zásah do práva na soukromý a rodinný život (negativní závazky státu), či zda stát selhal při naplňování svých pozitivních závazků. Senát měl za to, že sporné omezení spočívalo v tom, že stát odmítl povolit něco, co zatím nebylo všeobecně uznaným právem. Proto se podle senátu stížnost týkala možného nedodržení pozitivních závazků státu směřujících k naplnění práv stěžovatelů.

41. Senát připomněl, že požadavky vyplývající z pojmu „respektování“ soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy nejsou zcela zřejmé, zvláště co se týče pozitivních závazků z něho vyplývajících, a že se jeho výklad případ od případu výrazně různí. K těmto odlišnostem dochází kvůli různorodosti situací a otázek, které státy řeší, kvůli jejich různým prioritám a různému objemu prostředků, které mají k dispozici. Tyto úvahy byly pro posuzovaný případ zvláště důležité, neboť v něm šlo o otázky, na které členské státy Rady Evropy zatím nenašly společnou odpověď. V takových případech proto požívají smluvní státy širokou míru volného uvážení

42. Při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a zájmy jednotlivce je třeba určit, zda, a případně jaký, pozitivní závazek státu existuje. Senát proto začal prošetřením Politiky obecně. Považoval za legitimní její oba hlavní pilíře, tedy snahu o udržení důvěry společnosti v trestní systém a blaho každého dítěte, které by mohlo být počato, jinak řečeno všeobecný zájem společnosti jako celku. Senát považoval za důležité, že Politika nepřinášela všeobecný zákaz, ale že dovolovala přezkum jednotlivých žádostí o umělé oplodnění podle kritérií stanovených vnitrostátními předpisy. Senát odmítl tvrzení, že vnitrostátní soudní přezkum byl pouze iluzorní a teoretický, neboť bylo prokázáno, že v některých případech soud umělé oplodnění povolil.

43. Pokud se týká aplikace Politiky na konkrétní případ stěžovatelů, senát vzal v potaz těžkosti, které pár potkaly. Přesto konstatoval, že ministr situaci stěžovatelů přezkoumal detailně a že stejně podrobně ji přezkoumal i prvoinstanční a odvolací soud. Zopakoval, že oba soudy došly k závěru, že nejenže samotná Politika byla racionální a přípustná, ale že ani její aplikace na situaci stěžovatelů nebyla nepřiměřená.

44. Vzhledem k široké míře volného uvážení, která v této otázce svědčí národním orgánům, senát rozhodl, že nebylo prokázáno, že by zamítnutí žádosti stěžovatelů o umělé oplodnění bylo svévolné nebo iracionální nebo že by toto rozhodnutí nenašlo správnou míru rovnováhy mezi zájmy jednotlivých stran. Senát proto rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

45. Ze stejných důvodů rozhodl senát o tom, že nedošlo k porušení čl. 12 Úmluvy.

B. Argumentace stěžovatelů

1) Čl. 8 Úmluvy

46. Stěžovatelé odmítají odůvodnění a závěry učiněné senátem a odvolávají se na argumentaci uvedenou v separátním stanovisku soudců Casedevalla, Garlickeho a Borrego Borrego. Judikatura citovaná vládou pochází většinou od původní Komise, a proto neodpovídá současným tendencím, navíc se netýká přímo daného tématu. Vzhledem k tomu, že se velký senát touto problematikou zatím nezabýval, mohl by tak učinit nyní.

47. Stěžovatelé připomínají, že vláda v řízení před senátem i v počátku řízení před velkým senátem tvrdila, že účelem sporného omezení (zamítnutí žádosti) bylo trestat žadatele. Pokud tomu tak opravdu je a omezení je součástí trestu, pak jakákoli výjimka z této Politiky ztrácí smysl: logicky by výjimka neměla být povolena vězňům, kteří nebyli podmínečně propuštěni s ohledem na svou možnou budoucí nebezpečnost, přesto se tak stalo. Politika umožňuje zacházet rozlišně s doživotně odsouzenými vězni, kteří mohou využívat otevřeného režimu, a s těmi, kteří tyto výhody nemají. Navíc neexistuje pojítko mezi uloženým trestem a spáchaným trestným činem – jistou logiku by mělo, kdyby byly žádosti o umělé oplodnění zamítány jen těm odsouzeným, kteří spáchali trestný čin na dětech, všeobecný zákaz s možností výjimek je však nutno považovat za svévolný.

48. Před velkým senátem již vláda zdůrazňovala, že tato Politika je především nevyhnutelným důsledkem trestu odnětí svobody. Odhlédneme-li do toho, že jde o účelové vyjádření vlády, nelze tvrdit, že zamítnutí žádosti o umělé oplodnění je důsledkem trestu odnětí svobody, neboť provedení tohoto zákroku neznamená žádné bezpečnostní riziko ani zvýšení finančních nákladů státu. Fakt, že se rozsudek senátu s těmito otázkami nevypořádal, ho dle názoru stěžovatelů činí nepřesvědčivým.

49. Pojetí trestu, podle kterého je respektování základních práv odsouzených pouze výjimkou, a nikoli obecnou normou, je neslučitelné s Úmluvou. Pouze u práva na osobní svobodu se předpokládá, že v případě odsouzení k trestu odnětí svobody bude toto právo popřeno. Zásah do jakéhokoli jiného základního práva odsouzeného musí stát odůvodnit. Základní premisa Politiky je proto nesprávná a měla by být přehodnocena – vězni by zásadně měli mít právo počít dítě, ledaže to vylučují výjimečné okolnosti případu. Opačný přístup vylučuje reálné posouzení jednotlivých případů, protože žadatelé musí prokázat, že bez umělého oplodnění nemohou počít a že zde existují výjimečné okolnosti. Šance, že dojde k povolení žádosti o umělé oplodnění, je tak malá, že lze říct, že jednotlivé žádosti jsou již dopředu rozhodnuty, a Politika se tak rovná všeobecnému zákazu.

50. Podle stěžovatelů je břemeno uložené státu (vydat administrativně nenáročné povolení) v tomto případě tak malé, že ani není třeba rozlišovat mezi pozitivními a negativními závazky státu. Nicméně podle jejich názoru zamítnutí žádosti o povolení umělého oplodnění představuje zásah do práva počít dítě (negativní závazek). Pokud by šlo o porušení pozitivního závazku, muselo by to znamenat, že smyslem odnětí svobody i Politiky je trestat a že ztráta základních práv (včetně práva počít dítě) je součástí této sankce. Pokud připustíme, že odsouzenému svědčí práva garantovaná Úmluvou i tehdy, když si odpykává trest odnětí svobody, musíme tuto stížnost řešit v kontextu porušení negativních závazků státu. I když lze v některých případech posuzovat i velká břemena ležící na státu v režimu pozitivních závazků, v tomto případě žádný takový závazek neexistoval a ani vláda netvrdila, že by takový závazek byl: stěžovatelé by nesli všechny náklady a nevznikly by ani žádné zvýšené nároky na bezpečnost, s výjimkou příchodu osoby pověřené k tomu, aby z věznice přinesla vzorek spermatu.

51. Stěžovatelé upozorňují na nové trendy ve vězeňství, podle kterých se odsouzení mohou osobně stýkat se svými manžely a manželkami (conjugal visit), a tvrdí, že jejich požadavek je mnohem méně náročný co do jeho zajištění. Upozorňují také, že tvrzení senátu, že mezi smluvními stranami neexistuje konsenzus v otázce přístupu vězňů k umělému oplodnění, se dá vysvětlit právě tím, že v některých státech jsou manželské návštěvy již povoleny. Soud by se v tomto případě neměl schovávat za volné uvážení, které by mělo svědčit státu. Žádost o umělé oplodnění byla zamítnuta v souladu s Politikou, ke které se nikdy nevyjádřil parlament a která na národní úrovni nezajišťuje žádný reálný přezkum své přiměřenosti: v těchto případech by volné uvážení státu nemělo vůbec přicházet v úvahu. Soud by měl naopak nahradit vnitrostátní orgány a posoudit otázku, kde se nachází rovnováha mezi zájmem jednotlivce a zájmem společnosti.

52. Dle názoru stěžovatelů nebyla řádně zdůvodněna ani Politika, ani rozhodnutí o zamítnutí jejich žádosti.

53. Z důvodů, které již vyjádřili výše, tvrzení, že důvodem pro zamítnutí žádosti o umělé oplodnění byla snaha trestat, považují stěžovatelé za nelogické a neudržitelné. Pokud se týká argumentu, že nemožnost počít dítě je nepřímým důsledkem trestu odnětí svobody, prohlašují stěžovatelé, že zátěž, kterou by pro stát znamenalo umožnit stěžovatelům umělé oplodnění, by byla minimální.

54. Společenské aspekty (zájem dítěte a zájem společnosti), které mají odůvodňovat tuto Politiku, čl. 8 odst. 2 Úmluvy vůbec nepředpokládá. Pojem veřejného zájmu je široký, vágní a špatně definovatelný, v každém případě nic nenaznačuje tomu, že by povolení vězňům požádat o umělé oplodnění nějakým způsobem ovlivnilo důvěru občanů v systém trestní spravedlnosti. Tvrzení, podle kterého je při rozhodování o žádosti o umělé oplodnění třeba klást zvýšený důraz na blaho dítěte, je urážlivé, nemístné, paternalistické a málo přesvědčivé: snažíme se rozhodovat o tom, kdo má právo stát se rodičem a kdo má právo se narodit. (Codd, „Regulating reproduction: Prisoners' Families, Artificial Insemination a Human Rights“ 2006, European Human Rights Law Reports, vol. 1). Tento přístup je v rozporu se zásadou znovuzačleňování vězňů do společnosti. Navíc tvrzení, že situace, kdy dítě vychovává jen jeden z rodičů, je vždy nutně v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, je málo přesvědčivé a urážlivé. Z uvedené argumentace by šlo také dovodit, že jediným způsobem, jak ochránit blaho dítěte, je, aby se nikdy nenarodilo. Použité argumenty uráží všechny rodiče, kteří vychovávají své děti sami, a navíc jsou v rozporu s vývojem vnitrostátní judikatury ve věcech umělého oplodnění, která klade stále menší důraz na otázku, jestli bude dítě vychováváno oběma nebo jen jedním rodičem. Rodič nicméně musí dokázat, že by on či ona mohli být dobrý rodičem (a to i po finanční stránce) [R. proti Blood (1997) 2 WLR 806 a Human Fertilisation and Embryology Act (2003)]. V každém případě byl příslušným vnitrostátním orgánem, který měl posoudit žádost stěžovatelů, Úřad pro lidskou plodnost a embryologii (Human Fertilisation and Embryology Autority).

55. Stěžovatelé dále upozorňují, že zamítnutí žádosti o umělé oplodnění vyprázdnilo, vzhledem k délce trestu stěžovatele a k věku stěžovatelky, jejich právo na založení rodiny. Ohradili se také proti tvrzení ministra vnitra, že by případné dítě nebyli schopni zabezpečit finančně: stěžovatelka by nebyla odkázána na sociální dávky, neboť vlastní nemovitost v hodnotě 200 000 liber a po absolvování rekvalifikačních kurzů bude schopná vydělávat 30 liber za hodinu. Stejně tak bylo nespravedlivé tvrdit, že jejich vztah nebyl dostatečně otestován životem mimo vězení: síla každého vztahu je nejistá a neexistuje žádná souvislost mezi pobytem ve vězení a rozpadem vztahu, ve skutečnosti pobyt stěžovatele ve vězení jejich vztah neoslabil. Posledně uvedený argument je velmi nekorektní, neboť by mohl automaticky ospravedlnit zamítnutí žádostí všech dlouhodobě odsouzených o umělé oplodnění. V případě výtky, že stěžovatel nebude dlouhodobě přítomen výchově dítěte, dochází k argumentaci v kruhu – dlouhodobá nepřítomnost je výchozím požadavkem při žádosti o umělé oplodnění (umělé oplodnění musí být jediným způsobem, jak dosáhnout početí), ale zároveň je dlouhodobá nepřítomnost důvodem, proč je žádost zamítnuta (vzhledem k faktu, že rodič nebude příliš dlouho od dítěte). Je nelogické, když stát, jenž podporoval sňatek stěžovatelů jakožto způsob, jak se lépe začlenit zpět do společnosti, nepodporuje stejným způsobem i právo stěžovatelů počít dítě.

56. Vláda, odvolací soud ani senát nevzal v potaz fakt, že ačkoli se Politika vztahuje na stěžovatele, který je stále ve výkonu trestu, nevztahuje se již na stěžovatelku, která je již na svobodě. Stěžovatelka z počátku tvrdila, že v okamžiku, kdy byla propuštěna, se na ni Politika přestala vztahovat a že neexistují práva druhých, které by mohly převážit nad jejími právy. Před velkým senátem však stěžovatelka připustila, že její situaci nelze posuzovat zcela odděleně od situace stěžovatele. Trvá ale dále na tom, že s výjimkou výjimečných okolností (jako například, kdyby budoucí otec byl odsouzen pro vraždu dítěte), má právo počít dítě se svým manželem. Toto právo jí ale bylo odepřeno s odkazem na paušální a nepřesvědčivou Politiku, jejíž dopad je o to diskutabilnější, že stěžovatelka je ne-vězeň. Proto pokud je stěžovatelce odpírán výkon práv garantovaných čl. 8 Úmluvy, vyžaduje to zvlášť rozsáhlé a přesvědčivé zdůvodnění.

2) Čl. 12 Úmluvy

57. Ačkoli před senátem stěžovatelé uznali, že konstatování, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy, zároveň znamená, že nedošlo ani k porušení čl. 12 Úmluvy, trvají před velkým senátem na tom, že stížnosti na porušení čl. 8 a čl. 12 byly podány jako oddělené, a požadují je jako takové prošetřit.

C. Argumentace vlády

1) Čl. 8 Úmluvy

58. Vláda se opírá o rozsudek senátu a hájí, s odkazem na argumentaci uvedenou v tomto rozsudku a v rozsudku odvolacího soudu, tvrzení, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Ačkoli senát uznal zásadu, že odsouzeným svědčí kromě osobní svobody všechna práva garantovaná Úmluvou, včetně práva na soukromý a rodinný život [Hirst proti Spojenému království (č. 2)], připustil také, že odnětí svobody nevyhnutelně a nezbytně tato práva omezuje. Senát také uznal, že v daném případě se jednalo o naplňování pozitivního závazku státu, na který se vztahuje široká možnost volného uvážení. Při vyvažování zájmů jednotlivce a společnosti považovala vláda za legitimní cíl jednak zachování důvěry občanů v systém trestní spravedlnosti a na druhé straně blaho jakéhokoli dítěte, které má být počato, tj. zájem společnosti jako celku. Politika a její aplikace v případě stěžovatelů byla přiměřená těmto legitimním cílům.

59. Rozsudek senátu se opíral o konzistentní judikaturu Soudu (Golder proti Spojenému království) a rozhodnutí Komise. Senátní rozsudek byl v souladu i s rozsudkem odvolacího soudu ve věci Mellor. Konečně rozsudek senátu potvrdil odůvodněnost Politiky a její aplikace v daném případě, tak jak zformuloval odvolací soud.

60. Vláda nadále zastává názor, že Politika byla v souladu s Úmluvou, neboť nešlo o paušální zákaz, ale o proces, který umožňoval přezkoumat každou jednotlivou žádost a vzít přitom v potaz principy vyplývající z Úmluvy. Ze statistiky vyplývá, že žádosti byly opravdu individuálně prošetřeny: od roku 1996 bylo podáno 28 žádostí o umělé oplodnění, na 12 z nich nebylo trváno, 1 byla vzata zpět, protože se vztah rozpadl, 1 žadatel byl podmínečně propuštěn a 1 žádost zatím zůstala nevyřízena. Ze zbývajících 12 žádostí bylo třem vyhověno a v devíti případech byla žádost zamítnuta. Politika je zdůvodněna třemi zásadními principy: ztráta možnosti počít dítě je integrální součástí trestu odnětí svobody, důvěra veřejnosti v systém trestní spravedlnosti bude narušena, pokud budou odstraněny trestající a odstrašující prvky trestu tím, že vězňům bude dovoleno mít děti (v tomto ohledu je třeba vzít v potaz povahu a závažnost konkrétního spáchaného činu), a dále, že nevyhnutelná dlouhodobá absence jednoho rodiče, včetně jeho finanční a jiné podpory, má negativní důsledky na dítě a na společnost jako takovou. Neboť je jedním z cílů Politiky, aby umělé oplodnění bylo umožněno jen těm žadatelům, u kterých lze předpokládat, že budou po svém propuštění žít ve stabilním vztahu a že obstojí v roli rodiče; je legitimní, aby právě stát posuzoval důsledky tohoto rozhodnutí na každé možné počaté dítě. Je totiž povinností státu zajistit efektivní ochranu dětí a jejich duševního i hmotného blaha.

61. Výchozím bodem Politiky fakt, že žádosti o umělé oplodnění lze vyhovět jen za výjimečných okolností, tj. v případě že zamítnutí by žadateli zcela znemožnilo založit rodinu. Orgány vezmou v potaz i jiné faktory, které činí konkrétní případ výjimečným. Podle názoru vlády je tato výchozí premisa rozumná. Často dochází k tomu, že zamítnutí žádosti nemá vůbec dopad na práva žadatele garantovaná čl. 8 Úmluvy: děje se tak v případech, kdy by dítě bylo počato a otec by se kvůli svému trestu nemohl fakticky vůbec angažovat v péči o něj. Pouhé právo počít dítě není Úmluvou chráněno. K tomu, že by samotná délka trestu zabránila vězni počít po propuštění bez umělého oplodnění dítě, dochází jen ve výjimečných případech. Protože vláda chápe zásadu znovuzačlenění vězňů do společnosti jako základní atribut institutu trestu odnětí svobody, ujišťuje, že její Politika bere v potaz všechny náležité aspekty.

62. Politika byla v daném případě aplikována správně, když úřady označily všechny relevantní aspekty případu a našly rovnováhu mezi jednotlivými protichůdnými zájmy. Fakt, že stěžovatelé nejsou schopni počít dítě jinak než pomocí umělého oplodnění, byl zastíněn dalšími argumenty ministra vnitra: stálost vztahu nebyla dostatečně prověřena; dítě bude žít dlouho bez přítomnosti otce; nedostatečné materiální zázemí, ve kterém by dítě vyrůstalo; nedostatečná síť podpory, na kterou by se mohla spolehnout stěžovatelka v době nepřítomnosti manžela; legitimní zájem společnosti na tom, aby zastrašující účinek trestu nebyl ochromen tím, že stěžovateli bude dovoleno počít v průběhu odpykávání trestu dítě. Ministr vzal v potaz i fakt, že stěžovatelka si přála mít dítě se svým mužem. Vzhledem k tomu, že její situace je ale přímo spojená se situací jejího muže, nelze připustit, aby stát při rozhodování vzal v potaz toliko její zájmy – pak by totiž ztratil veškerou svou rozhodovací pravomoc.

63. Vláda trvá také na tom, že by v případech, kdy má stát učinit pozitivní kroky k odvrácení jinak nevyhnutelných důsledků odnětí svobody na schopnost vězně počít dítě a kdy je třeba učinit společensky obtížná rozhodnutí, která musí volit mezi právy jednotlivce a zájmem celé společnosti, měla disponovat širokou mírou volného uvážení. Jak již bylo uvedeno výše, zvolená Politika neznamenala paušální zákaz umělého oplodnění a navíc neexistuje evropský konsenzus v otázce přístupu vězňů k umělému oplodnění.

2) Čl. 12 Úmluvy

64. Vláda odkazuje na rozsudek senátu, podle kterého nedošlo k porušení čl. 8, a tím pádem ani k porušení čl. 12 Úmluvy.

D. Právní posouzení stížnosti pro porušení čl. 8 Úmluvy

65. Sporné omezení bylo způsobeno zamítnutím žádosti stěžovatelů o umělé oplodnění. Strany nezpochybňují použitelnost čl. 8, ačkoli vláda se v řízení před velkým senátem vyjádřila v tom smyslu, že v některých zvláštních případech nelze čl. 8 aplikovat – například, když je délka trestu tak dlouhá, že by rodiči zcela zabránila angažovat se v životě dítěte, které by bylo počato; čl. 8 negarantuje právo počít dítě.

66. Soud má za to, že čl. 8 je v tomto případě aplikovatelný, neboť zamítnutí žádosti o umělé oplodnění se zcela jistě dotýká jejich práva na soukromý a rodinný život, které v sobě zahrnuje právo na respektování rozhodnutí stát se biologickým rodičem (E. L. H. a P. B. H. proti Spojenému království, Kalachnikov proti Rusku, Aliev proti Ukrajině a Evans proti Spojenému království).

67. Soud připomíná rozsudek ve věci Hirst, který se zabýval omezením volebního práva odsouzených:

„69. Pokud se týká tohoto případu, Soud zdůrazňuje, že odsouzeným zásadně svědčí všechna práva a svobody garantovaná Úmluvou s výjimkou práva na osobní svobodu i v průběhu odnětí svobody, které se řídí režimem čl. 5 Úmluvy. Odsouzení tak například nemohou být podrobeni špatnému zacházení či nelidským a ponižujícím trestům nebo podmínkám, zakázaným čl. 3 Úmluvy (Kalachnikov proti Rusku; Vande Ven proti Nizozemí); nadále jim svědčí právo na respektování rodinného života (Płoski proti Polsku; X. proti Spojenému království), právo na svobodu projevu (Yankov proti Bulharsku; T. proti Spojenému království), právo projevovat své náboženské vyznání (Poltoratski proti Ukrajině), právo na přístup k právní pomoci a na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 (Cambell a Fell proti Spojenému království; Golder proti Spojenému království), právo na respektování listovního tajemství (Silver a další proti Spojenému království) a právo uzavřít manželství (Hamer proti Spojenému království; Draper proti Spojenému království). Každé omezení těchto práv musí být odvodněné, i kdyby toto zdůvodnění spočívalo v obavách o bezpečnost, tedy především v prevenci další trestné činnosti či ochraně veřejného pořádku, které nevyhnutelně vyplývají ze samotného faktu uvěznění (viz např. Silver a další proti Spojenému království, str. 38 – 41, § 99 – 105).

70. Je mimo diskusi, že by odsouzený mohl pozbýt svých práv garantovaných Úmluvou s pouhým odkazem na to, že byl odsouzen. Proto v systému Úmluvy, který považuje toleranci a otevřenou mysl za základní atributy demokratické společnosti, nelze nikomu automaticky upírat volební právo z důvodů, že něco znepokojuje veřejné mínění.

71. Tento standard tolerance nebrání demokratické společnosti přijmout opatření k ochraně před aktivitami směřujícími k popření práv a svobod uvedených v Úmluvě. Čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě, podle kterého má jedinec právo ovlivnit složení zákonodárného sboru, počítá s omezením volebního práva jen u konkrétních jedinců, např. u těch, kteří závažným způsobem zneužili veřejnou pravomoc, kteří svým chováním ohrožují základy právního státu nebo demokracie (viz např. X. proti Nizozemí a Glimmerveen; Hegenbeek proti Nizozemí). K odebrání volebního práva by nemělo docházet snadno a měla by být zachována zásada přiměřenosti, která vyžaduje, aby existovalo dostatečné a rozpoznatelné pojítko mezi touto sankcí a chováním dotčené osoby.“

68. V důsledku toho mohou odsouzení užívat všech svých práv garantovaných Úmluvou s tím, že jakékoli jejich omezení musí dostatečně zdůvodněné. Toto zdůvodnění může spočívat v nevyhnutelných důsledcích samotného odnětí svobody (odst. 27 rozsudku senátu) nebo v dostatečném spojení mezi omezením práva a situací, ve které se odsouzený ocitl. V žádném případě nelze toto odůvodnění opřít pouze o tvrzení, že něco může pohoršit veřejné mínění.

69. Strany se neshodly v tom, zda zamítnutí žádosti zasáhlo do práva stěžovatelů počít dítě (negativní závazek státu) či šlo o pochybení státu, které spočívalo v nepřiznání práva, které do té doby neexistovalo (pozitivní závazek státu). Senát posuzoval předloženou stížnost v režimu porušení pozitivního závazku státu.

70. Soud připomíná, že čl. 8 slouží především k ochraně jednotlivce před zásahy veřejné moci. K tomuto negativnímu závazku se připojují pozitivní závazky spočívající v zajištění efektivní ochrany soukromého a rodinného života. Tyto závazky mohou vyžadovat přijetí konkrétních opatření k zajištění ochrany soukromého a rodinného života, a to i v oblasti vztahů mezi jedinci navzájem. Hranice mezi negativními a pozitivnímu závazky vyplývajícími z čl. 8 není vždy úplně zřejmá; principy, které z nich vzešly, jsou však obdobné. V obou případech je třeba dbát zvláštního zřetele na spravedlivé vyvážení konkurujících si zájmů (Odievre proti Francii; Evans proti Spojenému království).

71. Soud má za to, že není třeba se dále zabývat otázkou, zda jde v tomto případě o pozitivní či negativní závazky státu, ale že je třeba přezkoumat, zda byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti jako celku.

72. Co se týká zájmů stěžovatelů, vnitrostátní orgány připustily, že umělé oplodnění je jedinou možností, jak by spolu pár mohl mít dítě, vzhledem k věku stěžovatelky a datu prvního možného podmínečného propuštění stěžovatele. Dle názoru Soudu má pro stěžovatele tato otázka zásadní význam.

73. Vláda podává tři odůvodnění své Politiky.

74. Za prvé odkazuje na fakt, že ztráta možnosti počít dítě je přirozeným a nevyhnutelným důsledkem odnětí svobody. Pokud by nemožnost počít dítě byla důsledkem odnětí svobody, není důsledkem nevyhnutelným, neboť podle všeho vyhovění žádosti o umělé oplodnění neznamená pro stát nepřiměřené požadavky v oblasti zajištění bezpečnosti ani zvýšené finanční či materiální náklady.

75. Jako druhé odůvodnění své Politiky nabízí vláda tvrzení, že důvěra občanů v systém trestního práva může být ohrožen, pokud bude vězňům, kteří spáchali závažné trestné činy, umožněno počít během výkonu trestu dítě, čímž se sníží či úplně odstraní trestající a odstrašující funkce trestu. Velký senát připomíná, že v systému Úmluvy, který považuje toleranci a otevřenou mysl za základní atributy demokratické společnosti, nelze odsouzeným automaticky odpírat základní práva jen proto, že něco znepokojuje veřejné mínění (Hirst proti Spojenému království). V každém případě velký senát, stejně jako senát, připouští, že zachování důvěry veřejnosti v systém trestní spravedlnosti hraje svou roli při tvorbě trestní politiky. Zdá se, že vláda zastává názor, že omezení práva mít dítě tvoří součást trestu a jeho obecného cíle – trestat. Zároveň však zdůrazňuje, že účelem trestu není jen trestat, a připomíná, že trestní politiky evropských států se vyvíjí a kladou stále větší důraz na znovuzačleňování vězňů do společnosti.

76. Za třetí je podle vlády třeba zvážit, do jaké míry se negativně projeví dlouhodobá nepřítomnost jednoho z rodičů v životě dítěte a do jaké míry to ovlivní společnost jako celek. Soud považuje za legitimní, že se stát ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy zabývá při tvorbě své trestní politiky a při její aplikaci otázkou nejlepšího zájmu dítěte. Mimoto připomíná, že stát má pozitivní závazek zajistit dítěti efektivní ochranu (L. C. B. proti Spojenému království; Osman proti Spojenému království; Z. a další proti Spojenému království). Ochrana dítěte nicméně nemůže jít tak daleko, aby zabránila rodičům, kteří po tom touží, mít vlastní dítě. Zvláště pak ne v případě, kdy je stěžovatelka již na svobodě a v době nepřítomnosti svého manžela se může o dítě postarat.

77. Náleží vnitrostátním úřadům, aby jako první určily, kde leží hranice rovnováhy mezi jednotlivými zájmy v konkrétních případech. Soud tu vystupuje jako soud poslední instance a státům bývá ponecháno určité volné uvážení. Jeho míra závisí na určitém počtu aspektů, jako je povaha posuzované činnosti nebo legitimnost cílů, které mají ospravedlnit omezení základního práva (Smith a Grady proti Spojenému království).

78. Čím je posuzovaná otázka důležitější pro existenci člověka či jeho identitu (jako například rozhodnutí stát se biologickým rodičem), tím je státu ponechána užší míra volného uvážení. Na druhou stranu, pokud neexistuje mezi členskými státy Rady Evropy konsenzus ohledně důležitosti dané otázky nebo způsobu její ochrany, zvláště pak v případech, kdy řešení těchto otázek vyžaduje vytvoření komplexního celospolečenského postoje, míra volného uvážení je širší. Díky přímé znalosti dané společnosti a jejích potřeb jsou při určování toho, co je veřejným zájmem a co ne, vnitrostátní orgány vhodnější než mezinárodní soudce. V těchto případech Soud respektuje také vůli zákonodárce, ledaže by její odůvodněnost byla „zjevně iracionální“. Míra volného uvážení je široká také v případech, kdy stát musí najít rovnováhu mezi soukromými a veřejnými zájmy, nebo tehdy, když je třeba vyvážit jednotlivá práva vyplývající z Úmluvy (Evans proti Spojenému království, § 77).

79. Je důležité poznamenat, že Soud ve svém rozsudku ve věci Hirst konstatoval, že i v případě, kdy v dané otázce neexistuje evropský konsenzus a míra volného uvážení je poměrně široká, není tato zcela bez hranic. Soud se domnívá, že ani moc zákonodárná, ani moc soudní se nepokusily porovnat jednotlivé zájmy a ohodnotit přiměřenost dopadu tohoto opatření na odsouzené. Soud považuje zákaz obsažený v Politice za „nástroj bez možnosti rozlišovat“, který velkému počtu osob paušálně odjímá možnost užívat práva garantovaná Úmluvou. Znamená tak paušální a automatické omezení práv všech odsouzených bez ohledu na to, jak dlouhý trest si odpykávají, jaký a jak závažný trestný čin spáchali či jaký je jejich osobní stav. Soud tak navazuje na rozsudek ve věci Hirst (§ 82): „Je třeba konstatovat, že takto všeobecně pojaté automatické omezení jednoho z nejdůležitějších práv Úmluvy, jež neumožňuje činit rozdíly v jednotlivých případech, jde nad rámec možného volného uvážení, jakkoli by mohlo být široké. A jako takové je v rozporu s čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě.“

80. V posuzovaném případě se strany neshodují v míře volného uvážení, která by měla dle jejich názoru státu náležet. Podle stěžovatelů by nemělo být dovoleno žádné volné uvážení, neboť Politika jako taková nebyla schválena parlamentem a neumožňuje zajistit, aby opatření byla opravdu přiměřená. Vláda naproti tomu tvrdí, že stát musí mít širokou míru volného uvážení vzhledem k tomu, že se pohybujeme v kontextu pozitivních závazků státu a že k dané otázce zatím neexistuje evropský konsenzus.

81. K otázce existence či neexistence evropského konsenzu v této věci Soud uvádí, že více než polovina evropských států povoluje vězňům tzv. manželské návštěvy, což může být chápáno jako výzva k tomu, aby státy umožnili vězňům přístup k umělému oplodnění. Ačkoli tedy Soud vyjádřil svůj souhlas s popsaným vývojem, rozhodně nezachází tak daleko, aby vykládal Úmluvu v tom smyslu, že státy mají povinnost tyto návštěvy zajistit (Aliev proti Ukrajině). Proto je třeba říct, že se v daném případě jedná o otázku, u které státu svědčí široká míra volného uvážení, pokud se týká opatření, které je třeba přijmout v zájmu zajištění dodržování Úmluvy, přičemž je třeba vzít v potaz potřeby a možnosti jednotlivců a společnosti jako celku.

82. I kdybychom uznali, že rozsudek odvolacího soudu ve věci Mellor byl soudním přezkumem Politiky z pohledu čl. 8 Úmluvy (ačkoli byl vydán před tím, než byla Úmluva inkorporována do anglického práva), Soud má za to, že Politika jako taková neumožňuje nacházet opravdovou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti v konkrétním případě a že vylučuje, aby byla přezkoumána přiměřenost zásahu, tak jak to vyžaduje Úmluva. Politika navíc přenášela přílišné břemeno na žadatele, kteří podle ní museli prokázat existenci výjimečných okolností svého případu. Zaprvé museli žadatelé prokázat, že zamítnutí žádosti o umělé oplodnění je zcela zbaví možnosti počít dítě („výchozí bod“). Zadruhé, což je ještě závažnější, museli prokázat, že jejich situace splňuje kritéria „výjimečnosti“, tak jak je stanovila Politika. Soud má za to, že ačkoli stížnost stěžovatelů na porušení čl. 8 byla postoupena ministrovi a příslušnému odvolacímu soudu, Politika jako taková nastavila laťku tak vysoko, že vyloučila možnost hledání rovnováhy mezi jednotlivými zájmy či přezkum přiměřenosti, který vyžaduje Úmluva ( mutatis mutandis , Smith a Grady proti Spojenému království, § 138).

83. Mimoto nic nenasvědčuje tomu, že by ministr při vymezování své Politiky vzal v potaz různé zájmy jednotlivce a společnosti jako celku, ani že by zvážil přiměřenost tohoto omezení. Navíc vzhledem k tomu, že Politika neměla formu zákona, parlament neměl šanci se k této otázce vyjádřit (Hirst proti Spojenému království, § 79; Evans proti Spojenému království, § 86 – 89). Politika byla totiž přijata ještě před inkorporací Úmluvy do britského práva.

84. Zřejmě nelze bez dalšího hodnotit Politiku jako paušální omezení, o jaké šlo v případě Hirst, neboť odsouzený může podat žádost, která byla podle statistiky ve třech případech vyřízena kladně. Vzhledem k nízkému počtu podaných žádostí a faktu, že většina z nich byla zamítnuta, má ale Soud za to, že tato statistika nestačí k vyvrácení tvrzení, že Politika neumožňuje řádný přezkum přiměřenosti omezení v konkrétním případě. Ze stejného důvodu Soud považuje za málo přesvědčivý argument vlády, podle kterého je požadavek, aby žadatelé prokázali výjimečnost svého případu, přiměřený a rozumný, neboť existuje jen několik málo žadatelů, kteří tuto podmínku mohou splnit. Připustit tento argument by znamenalo umožnit státu ospravedlnit omezení práva garantovaného Úmluvou s odkazem na nízký počet lidí, který se omezení týká.

85. Dle názoru Soudu skutečnost, že v daném případě neexistovala možnost posouzení přiměřenosti zásahu, který byl pro stěžovatele zcela zásadní, překračuje jakoukoli míru volného uvážení, neboť nebyla nalezena rovnováha mezi konkrétními zájmy jednotlivců a zájmem společnosti jako celku. Proto v daném případě došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

E. Právní posouzení stížnosti pro porušení čl. 12 Úmluvy

86. Stejně jako senát má i velký senát za to, že není třeba se samostatně zabývat možným porušením čl. 12 Úmluvy, neboť neexistují žádné zvláštní důvody, které by naznačovaly, že došlo k jeho porušení (E. L. H. a P. B. H. proti Spojenému království; Boso proti Itálii).

[§ 87. – 96. K aplikaci čl. 41 Úmluvy ]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. konstatuje, dvanácti hlasy proti pěti, že došlo porušení čl. 8 Úmluvy;

2. jednomyslně konstatuje, že nebyl důvod přezkoumávat stížnost pro porušení čl. 12 Úmluvy.

Stěžovatel (Kirk Dickson), narozen v roce 1972, si odpykává doživotní trest odnětí svobody za vraždu. Podmínečně propuštěn může být nejdříve v roce 2009. Ve vězení se seznámil (1999) a později oženil (2001) s druhou stěžovatelkou (Lorraine Dickson) narozenou v roce 1958, která má tři děti z předešlých vztahů. V roce 2004 byla definitivně zamítnuta jejich žádost o umělé oplodnění. Senátní rozsudek konstatoval, že nedošlo porušení čl. 8 a 12 Úmluvy, většina soudců velkého senátu však rozhodla, že došlo k porušení čl. 8. S lítostí oznamujeme, že s tímto názorem nemůžeme souhlasit.

Většina soudců velkého senátu má za to, že lze na danou situaci aplikovat čl. 8. Jen nepřímo je řešena otázka dostatečné právní formy, jakou bylo omezující opatření zavedeno do právního řádu. Vzhledem k tomu, že většina textu rozsudku se věnuje tomu, zda omezení bylo přiměřené v demokratické společnosti, je zřejmě třeba mít za to, že Soud považoval právní formu omezení za dostatečnou. Shodujeme se, že obiter dictum k § 83 rozsudku, které naznačuje, že Politika měla být „stanovena zákonem“, je nadbytečné. Nemyslíme si totiž, že otázka přístupu vězňů k umělému oplodnění je natolik palčivou otázkou, kterou by se nutně musel zabývat parlament.

Připouštíme, že uvěznění znamená odepření osobní svobody garantované čl. 5 Úmluvy s tím, že všechna ostatní základní práva svědčí odsouzeným i nadále, s výjimkou omezení, která přímo vyplývají z podstaty trestu odnětí svobody (§ 31 s § 65 rozsudku). V tom spočívá jádro celého případu.

Bylo jasně uvedeno (§ 28), že trest odnětí svobody plní několik funkcí: trestní, odstrašující, funkci ochrany společnosti a slouží i k tomu, aby se vězeň mohl po propuštění znovu začlenit do společnosti.

Jak zdůrazňuje rozsudek, počet států, které s různými výhradami umožňují manželské návštěvy, stále roste. Přesto Soud ve své judikatuře nevykládá čl. 8 a 12 tak, že požadují po státech, aby tyto návštěvy zajistily. Dle našeho názoru nelze tvrdit, že vězeň nemá právo na manželské návštěvy, ale že má právo žádat o umělé oplodnění (tato argumentace vyplývá z § 67 – 68, 74, 81 a 91). Nejde zde jen o pouhý rozpor v argumentaci, ale také o zásah od volného uvážení, které v těchto případech státy mají a musí mít.

Míra volného uvážení je širší v těch případech, kdy mezi státy neexistuje konsenzus a kdy se posuzované omezení nedotýká nejpodstatnějších práv garantovaných Úmluvou. Stát, na rozdíl do Soudu, zná přímo potřeby společnosti a společnost jako takovou. Proto pokud vnitrostátní právní řád stanoví dostatečnou právní formou, že omezení sledují legitimní cíl, a pokud je umožněno hledat rovnováhu mezi různými zájmy, je třeba státům přiznat právo volného uvážení.

To je případ i této stížnosti. Politika vlády nemá paušální charakter a umožňuje zvažovat jednotlivé protichůdné zájmy. Ty zvážily i britské soudy. Nechápeme, jak si většina soudců velkého senátu může myslet, že v tomto případě nedošlo k hledání rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a zájmem celé společnosti (§ 83).

Naopak si myslíme, že Soud nevzal v potaz některé skutečnosti, které si zasloužily pozornost. Například mohl chtít projednat otázku šancí žen ve věku 45 let na úspěšné umělé oplodnění, které jsou velmi nízké (Viz Bradley, J. Van Voorhis: In vitro Fertilisation. New England Journal of Medicine, 2007, 356: 4, str. 379 – 386). Soud se také opomněl zabývat otázkou, zda o umělé oplodnění pro vězně mohou zažádat všechny typy párů (např. když je muž ve vězení a žena na svobodě, nebo naopak žena ve vězení a muž na svobodě, homosexuální pár, z nichž jedna osoba je ve vězení). Máme za to, že i v těchto otázkách by státům měla svědčit široká míra volného uvážení.

S ohledem na zvláštní okolnosti případu (stěžovatelé navázali svůj vztah písemnou formou v době, kdy si oba dva odpykávali trest odnětí svobody, nikdy spolu nežili, je mezi nimi 14 let věkového rozdílu, stěžovatel má za sebou násilnou minulost, žena již je ve věku, kdy početí přirozenou cestou není téměř možné a v každém případě je riskantní, případný potomek by vyrůstal podstatnou část svého dětství bez jednoho z rodičů) nelze dle našeho názoru říci, že by britské úřady rozhodovaly svévolně nebo že by opomněly hájit blaho dítěte.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.