Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (čtvrtá sekce)

Číslo stížnosti: 74336/01

Datum: 16. 10. 2007

Složení senátu: N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), J. Casadevall, (Andorra), G. Bonello (Malta), E. Steiner (Rakousko), S. Pavlovschi (Moldávie), L. Garlicki (Polsko), L. Mijović (Bosna a Hercegovina)

[§ 1. – 4. Řízení před ESLP]

5. První stěžovatel se narodil v roce 1949 a pracuje jako advokát v Salzburgu. Je vlastníkem a generálním manažerem druhého stěžovatele, jímž je holdingová společnost, která je inter alia jediným vlastníkem společnosti s ručením omezeným Novamed.

6. Dne 30. 8. 2000 Krajský soud v Salzburgu (Landesgericht) na základě žádosti o právní pomoc (Rechtshilfeersuchen) úřadem státního zástupce v Neapoli vystavil příkaz na prohlídku sídla společnosti stěžovatele a společnosti Novamed. Obě společnosti mají sídlo v advokátní kanceláři prvního stěžovatele.

7. Krajský soud poznamenal, že v průběhu trestního řízení, jež se týkalo mimo jiné nelegálního obchodu s léčivy a bylo vedeno proti mnohým osobám a společnostem v Itálii, se našly faktury adresované společnosti Novamed, jejímž 100% vlastníkem je společnost stěžovatele. Proto nařídil zabavení všech obchodních dokumentů odhalujících kontakty na podezřelé osoby a společnosti.

A. Prohlídka sídla stěžovatelů a zabavení dokumentů a dat

8. Dne 10. 10. 2000 provedlo osm až deset policistů z hospodářské policie v Salzburgu (Wirtschaftspolizei) a experti na zabezpečení dat (Datensicherungsexperten) z federálního Ministerstva vnitra prohlídku sídla společnosti stěžovatele, jež je rovněž advokátní kanceláří prvního stěžovatele.

9. Jedna skupina policistů hledala v advokátní kanceláři listiny týkající se společností Novamed nebo Bicos za přítomnosti stěžovatele a zástupce advokátní komory v Salzburgu. Všechny listiny před odejmutím ukázali prvnímu stěžovateli a zástupci advokátní komory.

10. Kdykoliv se první stěžovatel ohradil proti okamžitému přezkoumání zabavené listiny, byla tato zapečetěna a uložena do úschovy u Krajského soudu v Salzburgu, jak to požaduje čl. 145 trestního řádu (Strafprozeßordnung – viz § 33 níže). Všechny zabavené a zapečetěné listiny byly vyjmenovány v protokolu o prohlídce, který podepsal stěžovatel a policisté provádějící prohlídku.

11. Zároveň druhá skupina policistů přezkoumala počítač a datové nosiče počítače prvního stěžovatele a okopírovala několik souborů na disky. Podle jeho výpovědí před Nezávislým správním senátem (viz § 25 níže) byl přizván specialista na informační technologie, jenž má na starosti správu počítačů, aby poskytl technickou pomoc, ale asi po půlhodině zase odešel. Zástupce advokátní komory byl o prohlídce počítače a datových nosičů informován a byl dočasně přítomen. Když policisté ukončili prohlídku počítače a datových nosičů, odešli, aniž by o ní sepsali protokol a patrně také aniž by o jejích výsledcích informovali prvního stěžovatele.

12. Později téhož dne policisté, kteří provedli prohlídku elektronických dat stěžovatele, sepsali protokol o zabezpečení dat (Datensicherungsbericht). Kromě množství technických detailů o počítači a datových nosičích prvního stěžovatele protokol uvádí, že nebyla pořízena úplná kopie serveru. Bylo spuštěno vyhledávání jmen zainteresovaných společností a jmen podezřelých v italském řízení. Byla nalezena složka s názvem Novamed s devadesáti soubory a jeden soubor, jenž obsahoval jeden z vyhledávaných termínů. Všechna data byla zkopírována na disky. Navíc byly obnoveny vymazané položky a bylo nalezeno a na disky uloženo množství souborů, jež odpovídaly hledaným termínům.

13. Dne 13. 10. 2000 vyšetřující soudce otevřel zapečetěné listiny v přítomnosti prvního stěžovatele. Některé z nich byly okopírovány a přidány do složky, jiné byly vráceny prvnímu stěžovateli, protože jejich použití by narazilo na povinnost prvního stěžovatele zachovávat profesní mlčenlivost.

14. Disky se zabezpečenými daty byly předány hospodářské policii, kde byly všechny soubory vytisknuty. Jak disky, tak soubory byly předány vyšetřujícímu soudci.

B. Stížnost stěžovatelů u dozorčí komory

15. Dne 28. 11. 2000 první stěžovatel a dne 11. 12. 2000 společnost stěžovatele podali stížnosti u Dozorčí komory (Ratskammer) Krajského soudu v Salzburgu.

16. Tvrdili, že první stěžovatel byl vlastníkem a manažerem společnosti stěžovatele, ale též právním zástupcem mnohých společností, jejichž akcie společnost stěžovatele vlastnila. Stěžovali si, že prohlídka prostor a zabavení elektronických dat porušily právo prvního stěžovatele a jeho povinnost profesní mlčenlivosti podle části 9 advokátního řádu (Rechtsanwaltsordnung) ve spojení s čl. 152 trestního řádu, protože několik policistů pokračovalo v prohlídce bez pozorovatele a zkoumalo a následně kopírovalo elektronická data. Stěžovatelé tvrdili, že data obsahovala tytéž informace jako listiny, jež byly přezkoumávány za přítomnosti prvního stěžovatele. Ovšem u elektronických dat neměl první stěžovatel příležitost vznést námitky a dát zapečetit disky.

17. Dále tvrdili, že protokol o prohlídce neuváděl tuto část prohlídky ani to, která elektronická data byla okopírována a zabavena. Navíc protokol o prohlídce podepsali jen tři policisté, ale neobsahoval jména všech přítomných policistů. Chyběla zejména jména expertů na zabezpečení dat federálního Ministerstva vnitra.

18. Dne 31. 1. 2001 dozorčí komora zamítla stížnosti stěžovatelů.

19. Shledala, že data prvního stěžovatele byla nalezena za pomoci konkrétních vyhledávacích kritérií. Soubory, odpovídající těmto vyhledávacím kritériím, byly okopírovány na disky, které byly zabaveny.

20. Ovšem nebyl důvod domnívat se, že by toto zabavení obcházelo čl. 152 trestního řádu: prohlídka advokátní kanceláře prvního stěžovatele se týkala výhradně listin, jež vlastnil první stěžovatel jako statutární orgán společností Novamed a Bicos, a proto se netýkala vztahu advokát – klient.

21. Dále dozorčí komora poznamenala, že prohlídka advokátní kanceláře prvního stěžovatele byla vykonána na základě zákonného příkazu k prohlídce, jež zahrnoval i vyhledání a zabavení elektronických dat. Procesní záruky v čl. 145 trestního řádu, konkrétně právo dotyčné osoby vznést námitky proti okamžitému přezkumu a požádat o úschovu zabavených dat u krajského soudu a o rozhodnutí dozorčí komory, se taktéž vztahovaly i na prohlídku elektronických dat.

22. V daném případě ovšem policisté splnili žádosti stěžovatele a zapečetili konkrétní listiny a dali je do úschovy u krajského soudu, kdykoliv je o to požádal. Některé z těchto listin soud vrátil, aby zajistil dodržení povinnosti mlčenlivosti stěžovatele.

23. Proto komora uzavřela, že stížnosti stěžovatelů nebyly opodstatněné. Rozhodnutí odvolací komise bylo doručeno 7. 2. 2001.

C. Stížnost stěžovatelů u Nezávislého správního senátu v Salzburgu

24. Mezitím dne 20. 11. a následně 21. 11. 2000 podali stěžovatelé stížnosti k Nezávislému správnímu senátu v Salzburgu (Unabhängiger Verwaltungssenat). Ve stížnostech tvrdili, že prohlídka a zabavení elektronických dat v kanceláři prvního stěžovatele byly nezákonné.

25. Ve dnech 2. 4., 11. 6. a 11. 7. 2001 se konala u Nezávislého správního senátu ústní jednání, kde byly provedeny důkazy výslechem množství svědků.

Specialista na výpočetní techniku, jenž má na starosti počítačovou techniku prvního stěžovatele, řekl, že byl zavolán a do kanceláře přijel, když už prohlídka prostor probíhala. Odjel o půl hodiny později. Policista odpovědný za prohlídku uvedl, že první stěžovatel byl o prohlídce počítačových dat informován. Další dva policisté uvedli, že prohlídka počítače a datových nosičů prvního stěžovatele začala až po příjezdu jeho specialisty na výpočetní techniku a že dočasně byl přítomen i zástupce advokátní komory. To potvrdil i zástupce advokátní komory.

26. Dne 24. 10. 2001 Nezávislý správní senát v Salzburgu zamítl stížnosti stěžovatele. Shledal, že stížnosti se týkaly údajného porušení některých ustanovení trestního řádu, jež upravují prohlídky. Policisté, kteří prohlídku prováděli, možná nepostupovali úplně v souladu s těmito ustanoveními, ovšem postupovali na základě příkazu k prohlídce a nepřekročili instrukce vyšetřujícího soudce. Prohlídka byla proto přičitatelná soudu a přezkum zákonnosti tedy nenáleží do působnosti Nezávislého správního senátu.

[§ 27. – 34. Vnitrostátní právo]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

41. Stěžovatelé namítají, že prohlídka a zabavení elektronických dat zakládají zásah do jejich práva zakotveného v čl. 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Aplikace čl. 8

42. Vláda své připomínky založila na domněnce, že předmětná prohlídka a zabavení zasahovaly do „soukromého života“ a „obydlí“ stěžovatelů.

43. Soud připomíná, že prohlídku advokátní kanceláře pokládal za zásah do „soukromého života“ a „korespondence“ a teoreticky i do obydlí v širším smyslu, jak naznačuje francouzské znění, které používá termín „domicile“ [viz Niemietz proti Německu, § 29 – 33, a Tamosius proti Spojenému království (rozhodnutí o přijatelnosti); viz také Petri Sallinen a další proti Finsku, § 71, rozsudek potvrzující, že i prohlídka sídla advokáta zasahovala do jeho práva na respektování jeho „obydlí“]. Prohlídku obchodních prostor společnosti Soud také shledal zásahem do práva na respektování jejího „obydlí“ (viz Société Colas Est a další proti Francii, § 40 – 42).

44. V tomto případě stěžovatelé nenamítají prohlídku obchodních prostor, jež jsou advokátní kanceláří prvního stěžovatele a sídlem společnosti stěžovatele, nestěžovali si ani na zabavení listin. Jejich stížnost napadá prohlídku a zabavení elektronických dat.

45. Soud se domnívá, že prohlídka a zabavení elektronických dat byly zásahem do práva stěžovatelů na respektování jejich „korespondence“ ve smyslu uvedeném v čl. 8 (viz Niemietz, cit. výše, § 32, pokud jde o obchodní korespondenci advokáta, a Petri Sallinen a další, cit. výše, § 71, pokud jde o zabavení počítačových disků advokáta). S ohledem na výše citovanou judikaturu, která pojem „obydlí“ rozšiřuje i na obchodní prostory společnosti, Soud nevidí důvod, proč by měl uplatnit různý přístup pro prvního stěžovatele, jenž je fyzickou osobou, a pro druhého stěžovatele, který je právnickou osobou, pokud jde o pojem „korespondence“. Nepokládá za nezbytné zkoumat, jestli šlo o zásah do „soukromého života“ stěžovatelů.

46. Soud proto musí určit, zda zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich korespondence splňoval podmínky druhého odstavce čl. 8.

B. Soulad s čl. 8

1. Stanoviska stran

47. Soud na začátku poznamenává, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 5. 2006 stanovil, že námitka vlády, že stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy, bude posouzena společně s meritem věci. Vláda namítala, že stěžovatelé nevyužili možnost podle trestního řádu požádat o zapečetění a úschovu listin nebo dat na soudě, aby následně získali rozhodnutí soudu, zda mohou být použity ve vyšetřování. Stěžovatelé tento názor zpochybňují argumentem, že způsob, jímž byla prohlídka provedena, je zbavil možnosti efektivně využít jejich práva.

48. V meritu věci stěžovatelé prohlašují, že prohlídka a zabavení elektronických dat byly nepřiměřené. Tvrdí, že první stěžovatel nebyl jen manažerem společnosti stěžovatele, ale též jejím právním poradcem a právním poradcem společnosti Novamed. Proto prohlídka nepochybně vedla ke korespondenci, například k dopisům a k organizéru jeho spisů, jež první stěžovatel připravil z pozice právního poradce. Během prohlídky listin v papírové podobě byly všechny takové listiny okamžitě odstraněny nebo zapečetěny a vráceny stěžovateli vyšetřujícím soudcem, protože podléhaly jeho povinnosti zachovávat profesní mlčenlivost. Naopak, elektronická data byla zabavena, aniž by byly zachovány doprovodné procesní záruky. V této souvislosti se stěžovatelé opírali o tytéž argumenty, jež předložili k otázce vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

49. Stěžovatelé uvedli, že práva společnosti stěžovatele byla rovněž porušena, protože ta také neměla žádnou kontrolu nad tím, která data byla zabavena. Vyhledávání slova „Bicos“ nezbytně vedlo k datům nesouvisejícím s předmětem stanoveným v příkaze k prohlídce. Procesní záruky v trestním řádu nebyly zachovány, protože společnost stěžovatele neměla možnost dát data zapečetit, a získat tak rozhodnutí vyšetřujícího soudce o tom, která z nich se mohou pro vyšetřování použít.

50. Vláda na začátku poznamenala, že stěžovatelé napadali jen prohlídku elektronických dat a že jejich tvrzení se v podstatě týká postavení prvního stěžovatele jako advokáta a toho, že se mu údajně nedostalo záruky na ochranu jeho povinnosti profesní mlčenlivosti, kdežto stížnost, pokud jde o společnost stěžovatele, není odůvodněná.

51. S odkazem na judikaturu Soudu vláda tvrdí, že prohlídka a zabavení elektronických dat měly právní základ v trestním řádu a měly naplnit legitimní cíle, zejména předcházení zločinnosti a ochranu zdraví.

52. Pokud jde o nezbytnost zásahu, vláda tvrdí, že prohlídka a zabavení dat byly přiměřené k legitimnímu cíli, který sledovaly. Namítaná opatření byla nařízena soudním příkazem k prohlídce, který vymezil jejich rozsah. Navíc rakouské právo obsahuje konkrétní procesní záruky pro prohlídku advokátní kanceláře. S nimi byla prohlídka v souladu, poněvadž byla za přítomnosti stěžovatele a zástupce advokátní komory, jejichž rolí bylo zajistit, aby prohlídka neoprávněně nezasáhla do povinnosti prvního stěžovatele na profesní tajemství. V souladu s příkazem k prohlídce byly prohledány počítač a datové nosiče prvního stěžovatele za pomoci určitých klíčových slov, tedy jmen dotyčných společností, Novamed a Bicos, a jmen podezřelých v řízení probíhajícím v Itálii. Jelikož první stěžovatel nebyl právním poradcem druhého stěžovatele, jejich vztah advokát – klient nemohl být ovlivněn. Navíc byl zástupce advokátní komory informován o prohlídce počítačového příslušenství prvního stěžovatele a proces vyhledávání byl zaznamenán v protokolu o zabezpečení dat. Skutečnost, že tento protokol nebyl vyhotoven během prohlídky, ale později, nebyla rozhodující, neboť hlavní cíl, zaznamenat data, jež byla zabavena, byl splněn.

2. Posouzení Soudem

a) V souladu se zákonem

53. Soud připomíná, že v první řadě zásah nemůže být chápán jako „v souladu se zákonem“, pokud neměl základ ve vnitrostátním právu. Ve vztahu k čl. 8 odst. 2 Úmluvy se musí termín „zákon“ vykládat v „materiálním“ smyslu, a ne ve „formálním“ smyslu. V oblasti upravené psaným právem je „zákonem“ právní úprava v platném znění tak, jak ji interpretují příslušné soudy (viz Société Colas Est a další, cit. výše, § 43, s dalšími odkazy a Petri Sallinen a další, cit. výše, § 77).

54. Rakouský trestní řád neobsahuje konkrétní úpravu prohlídky a zabavení elektronických dat. Obsahuje však podrobná ustanovení upravující zabavení předmětů a navíc zvláštní pravidla o zabavení listin. Podle judikatury vnitrostátních soudů se tato ustanovení aplikují i na prohlídku a zabavení elektronických dat (viz § 34 výše). Ve skutečnosti stěžovatelé nezpochybnili, že by opatření, která napadají, neměla základ ve vnitrostátním právu.

b) Legitimní cíl

55. Soud poznamenává, že prohlídka a zabavení byly nařízeny v rámci trestního řízení proti třetím osobám podezřelým z nelegálního obchodu s léčivy. Proto sledovaly legitimní cíl, konkrétně předcházení zločinnosti.

c) Nezbytné v demokratické společnosti

56. Tvrzení stran se soustředila na zásah a zejména na otázku, zda byla opatření přiměřená legitimnímu cíli, který sledovala, a zda byla dostatečně v souladu s procesními zárukami v trestním řádu.

57. V podobných případech Soud zkoumal, zda vnitrostátní právo a praxe poskytovaly dostatečné a efektivní záruky proti zneužití a proti svévoli (viz, například, Société Colas Est a další, cit. výše, § 48). Pro posouzení této otázky se zváží zejména, zda byla prohlídka provedena na základě příkazu vydaného soudcem a zda byla založena na důvodném podezření, zda byl rozumně vymezen rozsah příkazu, a, pokud šlo o prohlídku advokátní kanceláře, zda byla prohlídka vykonána za přítomnosti nezávislého pozorovatele tak, aby bylo zaručeno, že nebudou odebrány materiály podléhající profesní mlčenlivosti (viz Niemietz, cit. výše, str. 36, § 37, a Tamosius, cit. výše).

58. V tomto případě byla prohlídka počítače a datových nosičů stěžovatelů založena na příkazu vyšetřujícího soudce v rámci právní pomoci vyžádané italskými úřady, které vedly trestní řízení ve věci nelegálního obchodu s léčivy proti několika společnostem a jednotlivcům. Příkaz se opíral o skutečnost, že byly nalezeny faktury adresované společnosti Novamed, jejímž 100% vlastníkem je společnost stěžovatele. Za těchto okolností je dle Soudu prokázáno, že příkaz na prohlídku byl založen na přiměřeném podezření.

59. Soud se rovněž domnívá, že soudní příkaz rozumně vymezil, jaké listiny a data mají být vyhledány, když je popsal jako jakékoliv obchodní dokumenty prokazující kontakt s podezřelými v italském řízení. Prohlídka se uskutečnila v mezích tohoto popisu, neboť policisté hledali listiny nebo data obsahující buď jméno Novamed nebo Bicos, nebo jméno některého z podezřelých.

60. Navíc trestní řád obsahuje další procesní záruky, pokud jde o zabavení dokumentů a elektronických dat. Soud si povšimnul těchto ustanovení řádu:

a) uživatel prohledávaných prostor má být přítomen,

b) na závěr prohlídky se má sepsat protokol a zabavené položky se mají vyjmenovat,

c) pokud má vlastník výhrady k zabavení dat nebo nosičů dat, mají být tyto zapečetěny a předloženy soudci k rozhodnutí, zda budou nebo nebudou použity pro vyšetřování, a

d) navíc, pokud jde o prohlídku advokátní kanceláře, je požadována přítomnost zástupce advokátní komory.

61. Stěžovatelé netvrdí, že by byly záruky v rakouském právu nedostatečné, ale že v tomto případě se nepostupovalo v souladu s nimi, pokud jde o zabavení dat. Soud konstatuje, že prohlídku prostor stěžovatelů vykonalo několik policistů. Zatímco jedna skupina přistoupila k zabavování listin, druhá skupina prohledávala počítačový systém podle určitých vyhledávacích kritérií a zabavila data okopírováním množství souborů na disky.

62. Soud shledal, že výše uvedené záruky byly plně zajištěny, pokud jde o zabavení listin: kdykoliv zástupce advokátní komory vznesl námitku proti zabavení konkrétní listiny, byla zapečetěna. O několik dní později vyšetřující soudce rozhodl za přítomnosti stěžovatele, které složky podléhají povinnosti mlčenlivosti, a několik z nich z tohoto důvodu stěžovateli vrátil. V tomto ohledu si ovšem stěžovatelé nestěžují.

63. V tomto případě je zarážející, že stejné záruky nebyly dodrženy, pokud jde o elektronická data. Několik skutečností prokazuje, že v tomto ohledu byla práva stěžovatelů omezena. Za prvé, člen advokátní komory, i když byl dočasně přítomen u prohlídky počítače a datových nosičů, byl hlavně zaneprázdněn dohledem na zabavování listin, a proto nemohl řádně vykonávat svoji dohlížecí funkci, pokud šlo o elektronická data. Za druhé, protokol s popisem kritérií vyhledávání a se seznamem souborů, které byly kopírovány a zabaveny, nebyl vyhotoven na konci prohlídky, ale až později v tentýž den. Navíc, policisté zjevně odešli, když svůj úkol skončili, aniž by informovali prvního stěžovatele a zástupce advokátní komory o výsledcích prohlídky.

64. Je pravdou, že první stěžovatel mohl požádat paušálně na začátku prohlídky, aby byla veškerá okopírovaná data zapečetěna a předložena vyšetřujícímu soudci. Ovšem jelikož trestní řád stanoví, že protokol má být zhotoven na konci prohlídky, a požaduje, aby zabavené položky byly vyjmenovány, mohl očekávat, že bude dodržen tento postup. Poněvadž tomu tak nebylo, neměl příležitost efektivně uplatnit svoje práva. Proto musí být námitka vlády o nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy odmítnuta.

65. Pokud jde o prvního stěžovatele, provedením prohlídky tímto způsobem vyvstalo riziko, že jeho právo na zachování profesní mlčenlivosti bude narušeno. Soud tomuto riziku přikládá zvláštní důležitost, protože může mít dopad na řádný výkon práva (viz Niemietz, cit. výše, str. 36, § 37). Vnitrostátní úřady a vláda tvrdily, že první stěžovatel nebyl právním zástupcem společnosti stěžovatele a že zabavená data se nijak nedotýkala jejich vztahu advokát – klient. Je pravda, že první stěžovatel, na rozdíl od jeho tvrzení před Soudem, před vnitrostátními úřady neuváděl, že by byl právním zástupcem společnosti stěžovatele, ani že by byl právním zástupcem společnosti Novamed. Ovšem během celého řízení tvrdil, že je právním zástupcem mnoha společností, jejichž podíl vlastní druhý stěžovatel. Navíc vláda nezpochybnila tvrzení stěžovatelů, že elektronická data, jež byla zabavena, obsahovala víceméně stejné informace jako zabavená papírová dokumentace, z níž část vrátil vyšetřující soudce prvnímu stěžovateli, protože podléhala profesní mlčenlivosti. Proto můžeme rozumně očekávat, že také elektronická data takové informace obsahovala.

66. Na závěr Soud shledává, že poněvadž nebyly vinou policistů dodrženy některé procesní záruky určené k zabránění jakéhokoliv zneužití anebo svévole a k ochraně povinnosti advokáta dodržovat profesní mlčenlivost, byly prohlídka a zabavení elektronických dat prvního stěžovatele nepřiměřené k sledovanému legitimnímu cíli.

67. Navíc Soud poznamenává, že advokátova povinnost dodržovat mlčenlivost rovněž slouží k ochraně jeho klienta. S ohledem na výše zmíněné zjištění, že první stěžovatel zastupoval společnosti, jejichž akcie vlastnil druhý stěžovatel, a že zabavená data obsahovala některé informace podléhající povinnosti mlčenlivosti, Soud nevidí důvod, proč by měl v případě druhého stěžovatele dospět k jinému závěru.

68. Z toho plyne, že v případě obou stěžovatelů byl porušen čl. 8.

[ § 70. – 74. Náhrada škody]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. odmítl jednomyslně počáteční výhradu vlády o nevyužití vnitrostátních prostředků nápravy;

2. rozhodl jednomyslně, že čl. 8 byl porušen v případě prvního stěžovatele;

3. rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že čl. 8 byl porušen v případě druhého stěžovatele;

4. rozhodl, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovateli 2 500 EUR za morální újmu a 10 000 EUR za vzniklé náklady a tato částka bude navýšena o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení; a

5. zamítl jednomyslně zbytek stěžovatelovy žádosti na spravedlivé zadostiučinění.

I když úplně souhlasíme s tím, že práva prvního stěžovatele podle čl. 8 byla v předmětné věci porušena, pokud jde o druhého stěžovatele, máme jiný názor. I když byl první stěžovatel vlastníkem a generálním manažerem společnosti stěžovatele a i když měla společnost sídlo v místě advokátní kanceláře prvního stěžovatele, nebyl jejím právním poradcem nebo právním zástupcem. První stěžovatel byl podle všeho právním zástupcem některých společností vlastněných druhým stěžovatelem. Ovšem nebylo řečeno, zda se prohlídka a zabavení v advokátní kanceláři prvního stěžovatele vztahovaly k elektronickým datům některé z těchto dceřiných společností, jejichž právním zástupcem byl. Za těchto okolností nás neuspokojuje, když se uvádí, že společnost stěžovatele byla ovlivněna tím, že zde nebyly procesní záruky, jež jsou primárně určeny na ochranu vztahu advokáta a klienta, a když Soud z tohoto důvodu shledal porušení čl. 8 Úmluvy.






© Wolters Kluwer ČR, a. s.