Nasrullojev proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 656/06

Datum: 11. 10. 2007

Složení senátu: C. L. Rozakis, předseda soudu (Řecko), L. Loucaides (Kypr), N. Vajić (Chorvatsko), A. Kovler (Rusko), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Ázerbajdžán), D. Spielmann (Lucembursko).

[§ 1 – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v r. 1954 a žije v moskevském regionu.

A. Historické pozadí

6. Stěžovatel byl předsedou Tádžického spotřebitelského svazu („Tajikpotrebsoyuz“).

7. V květnu 1992 se tádžická opozice skládající se z koalice Islámských skupin a Islámských fundamentalistů zmocnila Tádžického nejvyššího sovětu, což vedlo k občanské válce. V listopadu 1992 zvolil Tádžický nejvyšší sovět pana Rachmonova za svého předsedu a hlavu státu. Pan Rachmonov měl podporu ozbrojených sil lidové fronty. Stěžovatel byl vůdcem lidové fronty v tádžickém regionu Hissar.

8. V roce 1994 byl pan Rachmonov prohlášen za vítěze v prezidentských volbách. Stěžovatel podporoval opozičního kandidáta, pana Abdulajanova.

9. Dne 27. 6. 1997 podepsal pan Rachmonov smlouvu o „míru a shodě“ s představiteli Sjednocené tádžické opozice. Dne 1. 8. 1997 přijal Tádžický Majlisi Oli (parlament) zákon o amnestii, který zaručoval zrušení trestního stíhání účastníků politického a vojenského konfliktu po roce 1992. Nevyřízené trestné případy, v nichž ještě nebyly vynesené rozsudky, byly zamítnuty a nové případy neměly být otevřeny.

10. Dne 3. 11. 1998 zahájily síly vedené panem Chudojberdievem a Abdulajanovem ofenzivu v provincii Leninabad. Vláda přešla do protiútoku společně se silami Sjednocené tádžické opozice. Po těžkých bojích dobyla vláda 10. 11. 1998 provincii zpět. Stěžovatel prohlásil, že se útoku neúčastnil, byl nemocný a zůstal v Taškentu.

11. V blíže neupřesněný den byl stěžovatelův nejmladší syn odsouzen za účast na útoku k 17 letům vězení. Na stěžovatele, který společně s rodinou uprchl do Ruska, byl vydán příkaz k zadržení.

B. Stěžovatelovo zatčení a držení ve vydávací vazbě

12. Vyšetřovatel zodpovědný v kanceláři tádžického generálního prokurátora za zvláště závažné případy dne 30. 6. 2003 obvinil stěžovatele z trestných činů údajně spáchaných mezi listopadem 1992 a únorem 1997. Obvinění obsahovalo únos, vraždu, účast v protivládní organizaci, účast v ozbrojené skupině s úmyslem útoku na vládní instituce, podvratné aktivity, velezradu a spiknutí za účelem převzetí státní moci.

13. V jiném rozhodnutí ze stejného dne uvedl vyšetřovatel, že stěžovatel by měl být vzat do vazby a že jeho jméno by mělo být přidáno na seznam osob skrývajících se před spravedlností. Toto rozhodnutí bylo schváleno úřadujícím generálním prokurátorem Tádžikistánu.

14. Dne 13. 8. 2003 byl stěžovatel zatčen v Moskvě. Ve stejný den poslal tádžický generální prokurátor svému ruskému protějšku žádost o vydání stěžovatele. Žádost byla přijata 18. 8. 2003.

15. Dne 21. 8. 2003 nařídil Nagatinský okresní soud v Moskvě stěžovatelovu vazbu na základě čl. 97, 99 a 108 trestního řádu. Shledal přitom:

„Po vyslechnutí stran sporu došel soud k závěru, že žádost [prokurátora] je důvodná, neboť bylo vyhověno trestním předpisům upravujícím vazbu, a protože spis obsahuje dostatečné důvody prokazující, že jiná opatření, než je zbavení svobody, nemohou být u obviněného uplatněna. Pan Nasrullojev je obviněn z vážných a zvláště závažných trestných činů se sazbou minimálně dvou let odnětí svobody. Jeho jméno je uvedeno na mezinárodním seznamu osob skrývajících se před spravedlností. Navíc má soud za to, že protože je pan Nasrullojev cizincem a nemá trvalý pobyt na území Ruska, že by se mohl vyhýbat vyšetřování a stíhání nebo jakkoli jinak narušovat trestní řízení.“

Okresní soud nestanovil délku vazby.

16. Stěžovatel se svou právní zástupkyní požádal dne 28. 10. 2003 prokurátora o odmítnutí žádosti o vydání. Prohlásil, že byl v Tádžikistánu pronásledován z politických důvodů, že mu hrozil trest smrti, jestli by byl shledán vinným, a že záruky, že s ním nebude nelidsky nakládáno a bude mu zajištěno spravedlivé řízení, nebudou v Tádžikistánu respektovány. Oznámil, že v Rusku požádal o politický azyl.

17. Dne 6. 2. 2004 požádala stěžovatelova právní zástupkyně ředitele vazební věznice o propuštění stěžovatele. Podle ní se za situace, kdy nebyl tádžickým soudem vydán zatýkací rozkaz, měla aplikovat ustanovení ruského trestního řádu týkající se vyšetřovací vazby. Článek 109 stanovuje maximální délku vyšetřovací vazby na dva měsíce. Protože po svém uplynutí 21. 10. 2003 nebyla vazba prodloužena, stěžovatelova následující vazba byla protiprávní. Za těchto okolností měl ředitel vazební věznice zákonnou povinnost propustit každého protiprávně drženého ve vazbě.

18. Dne 17. 2. 2004 odpověděl ředitel vazební věznice právní zástupkyni stěžovatele, že stěžovatel je nadále ve vazbě na základě rozhodnutí okresního soudu z 21. 8. 2003 a že jeho propuštění by bylo možné pouze, pokud by bylo vydáno nové soudní rozhodnutí nebo rozhodnutí generálního prokurátora odmítající vydání.

19. Právní zástupkyně požádala dne 26. 2. 2004, aby generální prokurátor propustil stěžovatele. Tvrdila přitom, že jeho vazba je protiprávní podle vnitrostátních zákonů a že v každém případě Evropská úmluva o vydávání omezuje dobu předběžné vazby na 40 dní (čl. 16 odst. 4). Žádost zůstala bez odpovědi.

20. V prosinci 2004 požádala tádžická právní zástupkyně stěžovatele Okresní soud Sino v Dušanbe, aby přezkoumal zákonnost stěžovatelovy vazby, neboť její maximální délka byla podle tádžického trestního řádu 15 měsíců. Dne 13. prosince 2004 se okresní soud odmítl zabývat stížností, tvrdil, že by měla být posouzena soudem s místní příslušností vazební věznice.

21. Právní zástupkyně podala dne 20. 12. 2004 stížnost ke kanceláři generálního prokurátora a Nagatinskému a Babuškinskému okresnímu soudu v Moskvě, v níž žádala o stěžovatelovo propuštění, protože maximální délka vazby podle tádžického trestního řádu uplynula.

22. Nagatinský okresní soud vrátil dne 31. prosince 2004 stížnost s oznámením, že nemá místní příslušnost. Poukázal také na to, že vazba se řídí ruským trestním řádem, proto byly odkazy právní zástupkyně stěžovatele na tádžický trestní řád irelevantní.

23. Dne 17. 1. 2005 sdělil náměstek Oddělení pro mezinárodní spolupráci kanceláře generálního prokurátora právní zástupkyni stěžovatele, aby se obrátila na „kompetentní úřady“, jestliže chce docílit změnu vazby.

24. Právní zástupkyně se dne 18. 1. 2005 obrátila se stejnou žádostí na kancelář tádžického generálního prokurátora. Dopisem z 15. 2. 2005 ji informoval ředitel odboru vyšetřování zvláště závažných trestných činů, že tádžický trestní řád nebyl aplikovatelný, neboť stěžovatel nebyl v Tádžikistánu a protože jeho vazba se na Tádžikistán nevztahovala. Stížnost by byla posouzena pouze za podmínky, že by byl stěžovatel vydán.

25. Dne 13. 2. 2005 uplynula maximální 18měsíční délka vazby zakotvená v čl. 109 ruského trestního řádu.

26. Ředitel vazební věznice sdělil dne 18. 2. 2005 právní zástupkyni stěžovatele, že stěžovatel nebyl „podezřelý“ ani „obžalovaný“ ve smyslu ruského trestního řádů, přitom ustanovení týkající se zákonné povinnosti propustit kohokoli drženého ve vazbě protiprávně zmiňovaly pouze „podezřelé“ nebo „obžalované“. Dále právní zástupkyni připomenul, že zatím nebylo vydáno právní rozhodnutí ohledně stěžovatelova propuštění nebo prokurátorova odmítnutí vydat ho.

27. Právní zástupkyně stěžovatele neúspěšně usilovala o soudní přezkum stěžovatelovy vazby před Moskevským městským soudem a Babuškinským a Tverskojským okresním soudem v Moskvě. Opírala se o čl. 110 trestního řádu.

28. Dne 21. 4. 2005 zamítl Tverskojský okresní soud stížnost právní zástupkyně týkající se odmítnutí kanceláře generálního tajemníka propustit stěžovatele. Shledal:

„Vazba byla nařízena panu Nasrullojevovi výhradně za účelem poskytnutí právní pomoci v trestním řízení probíhajícím v Tádžikistánu. Řízení o vydávací vazbě se řídí kapitolou 54 trestního řádu Ruské federace.

Kapitola 54 neomezuje délku vazby jednotlivce, o jejíž vydání je usilováno… Instrumenty mezinárodního práva předložené soudu rovněž neomezují [tuto délku]. Za těchto okolností má soud za to, že je opora právní zástupkyně o čl. 109 trestního řádu v případě vazby pana Nasrullojeva neodůvodněná.

Na území Ruské federace neprobíhá žádné vyšetřování pana Nasrullojeva a on také není stranou trestního řízení ve smyslu ruského trestního řádu…

Soud bere také ohled na fakt, že rozhodnutí o vydání pana Nasrullojeva doposud nebylo vyneseno, neboť on požádal azyl v Rusku a poté se proti rozhodnutím zamítajícím azyl odvolal. „

29. Moskevský městský soud potvrdil dne 9. 6. 2005 toto rozhodnutí se shodným odůvodněním

30. Stěžovatel podal stížnost k Ústavnímu soudu, v níž tvrdil, že jeho právní situace, v níž není vydávací vazba nijak časově omezena, je v rozporu s ústavními zárukami proti svévolnému zadržení.

31. Dne 4. 4. 2006 prohlásil Ústavní soud stížnost za nepřijatelnou. Poukázal na to, že namítaná ustanovení jsou jednoznačná, protože obecná ustanovení upravující vazbu by měla být aplikovatelná na všechny formy a fáze trestního řízení včetně řízení o vydání (podrobnosti k rozhodnutí Ústavního soudu viz odstavec 54 níže).

32. Právní zástupkyně stěžovatele podala dne 6. 4. 2006 stížnost na kancelář generálního prokurátora. V ní tvrdila, že neexistuje právní základ umožňující držení stěžovatele ve vazbě déle než maximálních 18 měsíců a že by měla být stěžovatelova vazba podrobena soudnímu přezkumu. Poukazovala na možná porušení především čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy.

33. Tverskojský okresní soud dne 23. 6. 2006 stížnost odmítl; uvedl, že kancelář generálního prokurátora nenesla odpovědnost za stěžovatelovu vazbu a že trestní řád nepožadoval, aby generální prokurátor prodloužil dobu vazby do doby vynesení rozhodnutí o vydání.

34. Poté napsala právní zástupkyně kanceláři generálního prokurátora a řediteli vazební věznice, že stěžovatelova vazba byla protiprávní a že by měl být okamžitě propuštěn.

35. Dne 29. 6. 2006 odmítl Moskevský městský soud jako poslední instance stěžovatelovu žádost o politický azyl v Rusku.

36. Dne 1. 7. 2006 požádal první náměstek prokurátora Babuškinský okresní soud, aby prodloužil délku stěžovatelovy vazby o 14 dní s ohledem na to, že po zamítnutí stěžovatelovy žádosti o politický azyl potřebuje prokuratura další čas na projednání žádosti o vydání.

37. Ve stejný den schválil okresní soud žádost prokuratury s odkazem na čl. 109 a čl. 466 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud poznamenal, že prokuratura předložila důkazy dokládající, že probíhá rozhodování o vydání, že stěžovatel byl obviněn z vážných a závažných trestních činů a že neměl trvalý pobyt a mohl by se vyhýbat stíhání, jestliže by byl propuštěn.

38. Dne 13. 9. 2006 potvrdil toto rozhodnutí Moskevský městský soud. Dospěl k názoru, že vazba byla zákonná a odůvodněná. Neodvolal se na žádné ustanovení upravující stěžovatelovu vazbu.

C. Rozhodnutí vydat stěžovatele a uplatnění čl. 39 Jednacího řádu Soudu

39. Náměstek generálního prokurátora informoval stěžovatele v dopise z 3. 7. 2006, že bylo přijato rozhodnutí o jeho vydání do Tádžikistánu. Kopie rozhodnutí nebyla přiložena.

40. Právní zástupkyně napadla rozhodnutí před Moskevským městským soudem a obrátila se na Soud se žádostí o předběžná opatření na základě čl. 39 Jednacího řádu Soudu.

41. Dne 12. 7. 2006 Soud oznámil odpovědné vládě, že by stěžovatel až do odvolání neměl být vydán do Tádžikistánu.

42. V dopise z 19. 7. 2006 dala vláda najevo, že přijala rozhodnutí Soudu, a potvrdila, že vnitrostátní orgány byly podle něho informovány.

43. Dne 21. 8. 2006 zrušil Moskevský městský soud prokurátorovo rozhodnutí o vydání stěžovatele. V úvodu připomenul, že tádžická vláda nepředložila záruky požadované ruským právem, že stěžovatel bude souzen pouze za trestné činy, kvůli nimž bylo vydání požadováno, že mu bude umožněno opustit zemi po uplynutí trestu odnětí svobody a že nebude vyhoštěn, převezen nebo vydán do třetí země bez souhlasu Ruské federace.

44. Městský soudu dále uvedl, že tím, že náměstek generálního prokurátora schválil vydání, nezvážil, zda stěžovatel může být stíhán za trestný čin spojený s politickým trestným činem a zda Úmluva o vydávání zakazovala vydání za těchto okolností. Poněvadž bylo stěžovatelovo vydání požadováno v souvislosti s trestnými činy spáchanými údajně v letech 1992 až 1997, městský soud dospěl k závěru, že stíhání bylo zahájeno v rozporu se zákonem o amnestii z 1. 8. 1997 (viz odstavec 9 výše), a že bylo proto politicky motivované. Navíc stěžovatel spadal pod amnestii podle zákona o všeobecné amnestii z roku 2001.

45. Městský soud nařídil stěžovatelovo propuštění s ohledem na to, že maximální délka vazby stanovená v čl. 108 a 109 trestního řádu vypršela a že jeho vazba přesahující tuto lhůtu byla nezákonná ve světle rozhodnutí Ústavního soudu ze 4. 4. 2006.

46. Dne 25. 8. 2006 se prokuratura odvolala. Namítala především, že údajné politické motivy stěžovatelova stíhání byly prošetřeny „cestou výměny tajných nót“ mezi kanceláří generálního prokurátora, Federální bezpečnostní službou a Ministerstvem vnitra, což městský soud nezohlednil. Prokuratura rovněž tvrdila, že délka vazby stěžovatele nevypršela, protože rozhodnutí okresního soudu z 1. 7. 2006 nebylo zrušeno.

47. Dne 2. 10. 2006 odmítl Nejvyšší soud Ruské federace odvolání prokuratury a zamítl vydání stěžovatele do Tádžikistánu.

II. Příslušné vnitrostátní a mezinárodní právo

[§ 48. A. Ruská ústava

§ 49. B. Minská úmluva z roku 1993

§ 50. C. Evropská úmluva o vydávání

§ 51. – 53. D. Trestní řád

§ 54. – 55. E. Judikatura Ústavního soudu

§ 56. F. Judikatura Nejvyššího soudu]

K tvrzenému porušení čl. 3 a 18 Úmluvy:

57. Stěžovatel poukazoval na to, že podle čl. 3 a 18 Úmluvy by ho jeho vydání do Tádžikistánu vystavilo hrozbě mučení nebo trestu smrti. Příslušná ustanovení znějí následovně:

Článek 3

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

Článek 18

„Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána k jinému účelu než tomu, pro který byla určena. „

58. Soud od počátku zdůrazňuje, že slovo „poškozená“ v kontextu čl. 34 Úmluvy označuje osobu přímo dotčenou projednávaným činem nebo opomenutím (viz mj. Nsona proti Nizozemí, § 106; Brumărescu proti Rumunsku, § 50). Jinými slovy, dotyčná osoba tím musí být přímo dotčena nebo jí musí hrozit přímé následky (viz např. Norris proti Irsku, § 30 – 31). Není proto možné tvrdit o sobě, že jsem „poškozená osoba“ činem, který je zbaven dočasně nebo po celou dobu jakýchkoli právních účinků (viz Sisojeva a další proti Lotyšsku, 92).

59. Se zvláštním důrazem na specifickou kategorii případů týkajících se vyhoštění Soud konzistentně uvádí, že stěžovatel nemůže tvrdit, že je „poškozená osoba“ v důsledku opatření, která nejsou vymahatelná (viz Vijayanathan a Pusparajah proti Francii, § 46; viz také Pellumbi proti Francii a Etanji proti Francii). Soud se stejně postavil i k případům, kdy vykonání příkazu k vyhoštění nebo vydání bylo zastaveno na neurčito nebo jinak zbaveno právních účinků a kde se lze odvolat k příslušným soudům vůči jakémukoli dalšímu rozhodnutí úřadů o pokračování ve vyhoštění (viz Kalantari proti Německu, § 55 – 56; Mehemi proti Francii, § 54; viz také Shamayev a další proti Gruzii a Rusku, § 355; Andrić proti Švédsku; Benamar a další proti Finsku; Djemailji proti Švýcarsku).

60. V předloženém případě zrušil Moskevský soud 21. 8. 2006 rozhodnutí prokuratury o vydání stěžovatele s poukazem na to, že vydání do Tádžikistánu je zapovězeno ruským trestním řádem a Evropskou úmluvou o vydávání. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Nejvyšším soudem 2. 10. 2006.

61. Z toho vyplývá, že podle všeho nemá rozhodnutí o stěžovatelově vydání žádné právní účinky a že stěžovatel nemůže tvrdit, že je „osobou poškozenou“ tímto rozhodnutím. Tato stížnost je proto nepřijatelná ratione personae ve smyslu čl. 35 odst. 3 a musí být odmítnuta v souladu s čl. 35 odst. 4.

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy:

62. Stěžovatel poukázal na porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy s tím, že byl nezákonně držen ve vazbě. Zejména poukazoval na to, že od 13. do 21. 8. 2003 byl ve vazbě bez jakéhokoli rozhodnutí soudu, že doba jeho vazby přesáhla maximální 18měsíční lhůtu podle ruského práva a že trestněprávní ustanovení upravující vydávací vazbu nesplňovala požadavky jasnosti a předvídatelnosti. Příslušné části čl. 5 odst. 1 jsou následující:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

...


(f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.“

A. Přijatelnost

63. Soud má za to, že stížnost není zjevně neodůvodnění ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále poznamenává, že není nepřijatelná z jiných důvodů. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

B. Skutková podstata

1. Stanoviska stran

64. Podle stanoviska vlády byla zvláštním rysem stěžovatelova případu skutečnost, že k vazbě došlo na dobu nezbytnou k rozhodnutí o vydání. Stěžovatel sám přispěl k jejímu prodloužení tím, že v Rusku podával „nepodložené žádosti“ o politický azyl, status uprchlíka a dočasný azyl a následně zpochybňoval před ruskými soudy zamítavá rozhodnutí. Během celé doby se stěžovatel těšil statutu uprchlíka a jeho vydání bylo ruským právem zakázáno.

65. Vláda poukázala na to, že stěžovatelova vazba byla schválena 3. 6. 2003 úřadujícím generálním prokurátorem Tádžikistánu bez časového omezení. Trvala na tom, že délka vydávací vazby se řídila čl. 62 a 67 Minské úmluvy z roku 1993 a byla stanovena výhradně s ohledem na dobu pro přijetí žádosti o vydání a dobu předání vydávané osoby.

66. Vláda poznamenala, že 4. 4. 2006 vydal Ústavní soud rozhodnutí v reakci na stěžovatelovu stížnost, v němž prohlásil, že obecná ustanovení kapitoly 13 trestního řádu byla aplikovatelná na všechny formy a fáze trestního stíhání včetně řízení o vydání (viz odst. 54 výše). Následně Ústavní soud odmítnul upřesnit toto rozhodnutí s odkazem na to, že nebyl kompetentní označit konkrétní ustanovení upravující řízení a lhůty uplatňované při řízeních o vydávání, což je v pravomoci obecných soudů (viz odst. 55 výše). S odkazem na postoj Nejvyššího soudu ve věci pana A. (viz odst. 56 výše) a na další případ, jehož kopie rozhodnutí byla poskytnuta, vláda kladla důraz na to, že čl. 109 trestního řádu nebyl aplikovatelný na prodloužení vydávací vazby. Ruský Nejvyšší soud byl názoru, že ruské předpisy upravující záležitosti vydání byly dostatečně jasné a přesné a že ustanovení kapitoly 54 trestního řádu se měla uplatnit společně s dalšími trestněprávními ustanoveními.

67. Stěžovatel upozornil na nekonzistentnost vládního stanoviska. Na jedné straně vláda tvrdila, že vzhledem k Minské úmluvě z roku 1993 byla vydávací vazba časově neomezená, na druhé straně cituje rozhodnutí Ústavního soudu ze 4. 4. 2006 potvrzujícího, že kapitolu 13 a trestní řád by měly být aplikovány na řízení o vydání. Protože čl. 109 kapitoly 13 omezoval délku vazby na dva měsíce, stěžovatelova vazba byla nezákonná už po 13. 10. 2003. Tak jako tak byla nezákonná po vypršení maximální lhůty 18 měsíců zmíněné v odst. 4 čl. 109. Tento názor byl podpořen rozhodnutím Moskevského městského soudu z 21. 8. 2006, které nařídilo stěžovatelovo propuštění s ohledem na vypršení maximální doby pro vazbu.

68. Stěžovatel konstatoval, že ustanovení ruského trestního zákona o vydávací vazbě nedosahovala požadavku na právní jistotu a principy Úmluvy. Přestože kapitola 13 trestního řádu a zvláště její čl. 108 a 109 obsahovaly přesné a detailní normy o použití vazby a stanovovaly konkrétní časové lhůty, absence explicitního odkazu na tato ustanovení v čl. 466 trestního řádu vedla k zavedení administrativní praxe držení osob očekávajících vydání ve vazbě po dlouhé doby bez soudního přezkumu vazby a v rozporu s maximální dobou stanovenou v čl. 109. Dokonce i poté, co Ústavní soudu poukázal na to, že kapitola 13 by se měla aplikovat na případy vydání, prodloužil Babuškinský okresní soud 1. 7. 2006 stěžovatelovu vazbu na dalších 14 dní, čímž zjevně překročil maximální dobu vazby.

2. Obecné principy

69. Soud poznamenává, že se obě strany shodnou na tom, že stěžovatel byl ve vazbě za účelem vydání z Ruska do Tádžikistánu. Čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy je proto na tento případ aplikovatelný. Toto ustanovení nepožaduje, aby vazba osoby, u níž se rozhoduje o vydání, musela být shledána nezbytnou s ohledem např. na předcházení páchání trestného činu nebo vyhýbání se řízení. V této souvislosti poskytuje čl. 5 odst. 1 písm. f) jiný stupeň ochrany než čl. 5 odst. 1 písm. c): pododstavcem písm. f) je vyžadováno, aby „probíhalo řízení o vyhoštění nebo vydání“. Pro účely čl. 5 odst. 1 písm. f) není proto podstatné, zda výchozí rozhodnutí někoho vyhostit nebo vydat může být odůvodněné vnitrostátním právem nebo z pohledu Úmluvy (viz Čonka proti Belgii, § 38; Chahal proti Spojenému království, § 112).

70. Soud nicméně zdůrazňuje, že má za úkol prozkoumat, zda byla stěžovatelova vazba „zákonná“ pro účely čl. 5 odst. 1 písm. f) se zvláštním ohledem na záruky poskytované vnitrostátním systémem. Tam, kde je posuzována „zákonnost“ vazby včetně otázky, zda bylo postupováno „v souladu s řízením stanoveným zákonem“, tam se Úmluva dovolává vnitrostátního práva a zakládá povinnost vyhovět hmotným a procedurálním pravidlům vnitrostátního práva. Vyžaduje navíc, že jakékoli zbavení svobody by mělo probíhat s ohledem na účel čl. 5, což je ochrana před svévolí (viz Amuur proti Francii, § 50).

71. Soudu se proto musí přesvědčit, zda je vlastní vnitrostátní právo v souladu s Úmluvou včetně vyjádřených nebo implikovaných obecných zásad. Z tohoto důvodu soud klade důraz na to, že tam, kde se jedná o zbavení svobody, tam je zvláště důležité, aby byla naplněna obecná zásada právní jistoty. Při určování, že zbavení svobody musí být provedeno „v souladu s řízením stanoveným zákonem“, čl. 5 odst. 1 nemá na mysli pouze vnitrostátní právo, jak je tomu u výrazů „v souladu se zákonem“ a „která stanoví zákon“ v druhých odstavcích článků 8 až 11, zahrnuje také „kvalitu zákona“, u níž vyžaduje soulad s vládou práva, pojmem inherentním všem článkům Úmluvy. „Kvalita zákona“ v tomto významu znamená, že tam, kde vnitrostátní zákon schválí zásah do svobody, musí být dostatečně dostupný, přesný a předvídatelný ve své aplikaci, aby se zabránilo riziku svévole (viz Chudojorov proti Rusku, § 125; Ječius proti Litvě, § 56; Baranowski proti Polsku, § 50 – 52; Amuur, citovaný výše).

3. Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

72. Soud podotýká, že žádost o stěžovatelovo vydání byla doprovázena zatýkacím rozkazem vydaným tadžikistánským prokurátorem, a ne rozhodnutím tadžikistánského soudu. Uvalení vydávací vazby se proto spíše řídilo prvním odstavcem čl. 466 ruského trestního řádu (viz odst. 52 výše). Čl. 466 odst. 1 požadoval, aby toto omezovací opatření bylo uplatněno v souladu s postupem založeným v trestním řádu. Z toho důvodu bylo původní stěžovatelovo vzetí do vazby nařízeno 21. 8. 2003 ruským soudem na základě ustanovení kapitoly 13 trestního řádu, který upravoval omezovací opatření včetně vazby (viz odst. 15 výše). Toto rozhodnutí nestanovilo délku vazby.

73. Hlavní spor mezi stranami se týká otázky, zda bylo soudní rozhodnutí dostačující pro držení stěžovatele ve vazbě na neomezeně dlouhou dobu, než bude vyneseno rozhodnutí o vydání, nebo zda měla být vazba přezkoumávána v pravidelných intervalech. Stěžovatel zastává názor, že všechna ustanovení kapitoly 13 a zvláště čl. 109, jenž zavedl konkrétní časové lhůty pro přezkum vazby, měla být za této situace aplikovatelná, vláda popírá, že by vnitrostátní právo stanovovalo jakékoli časové omezení vydávací vazby.

74. Stěžovatelova verze nachází podporu v judikatuře Ruského ústavního soudu, který je nejvyšším soudním orgánem kompetentním vydávat závaznou interpretaci ústavních záruk individuálních práv, jako je právo na svobodu a osobní integritu (viz odst. 48 výše). Při rozhodování o stěžovatelově podání Ústavní soud zdůraznil, že v řízení o vydání by mělo být právo na svobodu provázeno stejnými zárukami jako v jiných typech trestních řízení. Jednoznačně dal najevo, že uplatnění omezovacích prostředků za účelem vydání by se mělo řídit nejenom čl. 466, ale také normami obecné povahy obsaženými v kapitole 13 trestního řádu (viz odst. 54 výše). Přestože Ústavní soud odmítl poukázat na konkrétní ustanovení upravující řízení o vydávací vazbě, konstantně se dovolával právního zákazu pokračování vazby po uplynutí vymezené lhůty (viz odst. 55 výše). Protože je čl. 109 jediným ustanovením trestního řádu, které se věnuje lhůtám při uplatnění vazby, argument mířící na jeho neaplikovatelnost by byl zjevně v rozporu s vlastní ustálenou judikaturou Ruského ústavního soudu.

75. Tvrzení vlády, že původní rozhodnutí soudu o vzetí stěžovatele do vazby poskytlo dostatečný právní základ po celé trvání vazby, je rovněž zpochybněno následujícími rozhodnutími ruských soudů ve stěžovatelově případě. I za předpokladu, že by poskytlo dostatečný právní základ, se zdá být nelogické a nezvyklé, že 1. 7. 2006, téměř tři roky po stěžovatelově vzetí do vazby, považoval prokurátor za nezbytné požádat soud o čtrnáctidenní prodloužení vazby a okresní soud tuto žádost schválil (viz odst. 37). Soud přitom explicitně citoval čl. 109 jako právní základ svého rozhodnutí. Nicméně nespecifikoval, která část toho článku povolovala prodlouženou vazbu stěžovatele, který ve vazbě strávil více než rok navíc od maximální 18měsíční lhůty vymezené odst. 4 tohoto článku (viz odst. 51 výše). Vláda opomněla komentovat ustanovení, o která se toto rozhodnutí opíralo. Neuvedla ani právní základ stěžovatelova držení ve vazbě po 14. 6. 2006, tj. po vypršení doby držení ve vazbě prodloužené rozhodnutím z 1. 7. 2006. Dále se zdá být stejně nelogické a neobvyklé, když bylo rozhodnutí z 13. 9. 2006 shledáno jako zákonné a odůvodněné Moskevským městským soudem, byť bylo diametrálně odlišné od dřívějšího rozhodnutí stejného soudu z 21. 8. 2006, kterým tento soud nařídil stěžovatelovo propuštění s odkazem na čl. 109 a vypršení maximální délky vazby (viz odst. 38 a 45 výše).

76. Na obecnější úrovni si Soud se znepokojením všímá nekonzistentního právního postoje vnitrostátních orgánů co do ustanovení aplikovatelných na osoby ve vydávací vazbě. V jednom případě, na který poukazovala vláda, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že vazba osob, jejichž vydání z Ruska bylo dožádáno, se má po počátečních 40 dnech vyplývajících z Minské úmluvy z roku 1993 řídit cizím právem, tj. právem dožadující strany (viz stanovisko vlády a také odst. 56 výše). Stejný názor byl nejspíš zastáván Oddělením pro mezinárodní spolupráci kanceláře generálního prokurátora, které poradilo právní zástupkyni stěžovatele, aby se kvůli propuštění stěžovatele obrátila na tádžické orgány (viz odst. 23 výše). Na druhou stranu Moskevský okresní soud (Nagatinský) upozornil právní zástupkyni stěžovatele, že její odvolávání na ustanovení tádžického trestního řádu byla pro účely trestního řízení v Rusku irelevantní (viz odst. 22 výše). Další okresní soud v Moskvě (Tverskojský) vyjádřil opačný názor, že stěžovatel nebyl stranou trestního řízení ve smyslu ruského trestního řádu (viz odst. 28 výše). Z tohoto závěru vyplývalo, že na jeho držení ve vazbě se nevztahovaly žádné záruky, kterým se běžný podezřelý nebo obviněný těšil. Stejný okresní soud později dospěl k názoru, že kancelář generálního prokurátora, tj. orgán zpracovávající žádosti o vydání stěžovatele, nebyl odpovědný za stěžovatelovo držení ve vazbě, a proto nenesl odpovědnost za nemožnost ukončení jeho přetrvávajícího držení ve vazbě (viz odst. 33 výše).

77. S ohledem na nekonzistenci a vzájemnou protichůdnost názorů vnitrostátních orgánů, co se týče právní úpravy vydávací vazby, Soud shledává, že porušení svobody, kterému byl stěžovatel podroben, nebylo omezeno dostatečnými zárukami proti svévoli. Ustanovení ruského práva upravující vydávací vazbu nebyla ani přesná, ani předvídatelná ve své aplikaci a nesplnila standard „kvality zákona“ podle Úmluvy. Národní systém neochránil stěžovatele před svévolným držením ve vazbě a jeho vazba nemohla být považována za „zákonnou“ pro účely čl. 5 Úmluvy. Za těchto okolností Soud nemusí zvlášť posuzovat, zda probíhalo vydávací řízení se zvláštní pečlivostí.

78. Došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy:

79. Stěžovatel poukazoval na porušení čl. 5 odst. 4 a čl. 13 Úmluvy s tím, že neměl možnost nechat efektivně soudně přezkoumat své držení ve vazbě. Soud posoudí podle své ustálené praxe čl. 5 odst. 4 jako lex specialis ve vztahu k obecnějším požadavkům čl. 13 (viz Nikolova proti Bulharsku, § 69), Soud přezkoumá tuto stížnost výhradně jako stížnost podle čl. 5 odst. 4, který zní:

„Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“

A. Skutková podstata

80. Vláda tvrdila, že stěžovatel nevyčerpal efektivní vnitrostátní právní prostředky nápravy, protože se neodvolal proti rozhodnutí Nagatinského okresního soudu z 21. 8. 2003.

81. Stěžovatel odpověděl, že právě absence právní možnosti soudního přezkumu svého držení ve vazbě bylo podstatou jeho stížnosti podle čl. 5 odst. 4, a proto tato nemůže být prohlášena za nepřijatelnou z důvodu nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy.

82. Soud podotýká, že jádro stěžovatelovy stížnosti podle čl. 5 odst. 4 nebylo namířeno proti původnímu rozhodnutí o vzetí do vazby, ale spíše proti nemožnosti dovolat se soudního přezkumu své vazby po uplynutí jisté doby. Námitka vlády, že se stěžovatel neodvolal po vydání prvního zatykače, je proto nedůvodná a musí být odmítnuta.

83. Soud má za to, že tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy a že není nepřijatelná z jakéhokoli jiného důvodu. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

B. Skutková podstata

84. Stěžovatel upozorňoval, že držení ve vazbě pokračovalo bez soudního rozhodnutí nebo přezkumu. Citováním rozhodnutí Tverskojského okresního soudu z 21. 4. 2005 stěžovatel dokládal, že ruské soudy považovaly takovýto přezkum za nepodstatný, neboť nebyl explicitně vyžadován trestním řádem nebo mezinárodními instrumenty. Stěžovatel opakovně, leč neúspěšně usiloval o přezkum svého držení ve vazbě. Od ruských úřadů se mu dostalo nekonzistentních a vzájemně protichůdných odpovědí. Podle něj byl tento postup výmluvným příznakem absence jasně definované procedury pro přezkum zákonnosti vydávací vazby. Navíc neměl příležitost zpochybnit svou vazbu jako protiprávní čin prokurátora, protože podle čl. 125 trestního řádu měly být takovéto stížnosti podány u soudu s místní příslušností podle předběžného vyšetřování. Jelikož stěžovatel nebyl v Rusku vůbec vyšetřován, jeho stížnosti byly odmítány (odkázal na rozhodnutí Tverskojského okresního soudu z 23. 6. 2006).

85. Vláda konstatovala, že ruské soudy nebyly právně povinny přezkoumat jeho vazbu z vlastní iniciativy. Pokud by tomu bylo jinak, znamenalo by to, že jednají v rozporu se svou funkcí nezávislého arbitra. Vláda zastávala názor, že stěžovatel měl možnost požádat o přezkum své vazby podle čl. 108 a 109 trestního řádu. Přestože si mnohokrát stěžoval na postup a opomenutí vyšetřovatelů a žádal o své propuštění, nikdy nezpochybňoval zákonnost své vazby.

86. Soud zdůrazňuje, že účel čl. 5 odst. 4 je zajistit osobám, které jsou zatčené nebo jinak zbavené svobody, právo na soudní dohled tohoto postupu (viz, mutatis mutandis, De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, § 76). Během zbavení svobody musí být k dispozici právní prostředek nápravy, který by umožňoval jednotlivci dovolat se soudního přezkumu zákonnosti zbavení svobody a který by měl pravomoc jednotlivce propustit v případech, kde by to bylo vhodné. Existence opravného prostředku požadovaného čl. 5 odst. 4 musí být dostatečně jisté ne jenom v teorii, ale také v praxi. Pokud tomuto požadavku nedostojí, bude postrádat dostupnost a efektivnost vyžadovanou pro účely tohoto ustanovení (viz, mutatis mutandis, Stoichkov proti Bulharsku, § 66; Vachev proti Bulharsku, § 71). Dostupnost prostředku nápravy znamená inter alia, že okolnosti vládou dobrovolně navozené musí poskytovat stěžovatelům reálnou možnost využít tohoto opravného prostředku (viz, mutatis mutandis, Čonka, § 46 a 55, citováno výše).

87. Soud na začátku poznamenává, že vládní stanoviska týkající se této stížnosti odporují výše uvedeným stanoviskům o zákonnosti stěžovatelovy vazby. Komentářem o stížnosti podle čl. 5 odst. 1 písm. f) vláda popřela, že by čl. 109 byl aplikovatelný na stěžovatelovu situaci, neboť byl ve vyšetřovací vazbě (viz odst. 66 výše). V stanovisku k čl. 5 odst. 4 vláda trvala nicméně na tom, že existovala právní možnost dovolat se soudního přezkumu podle toho samého čl. 109 (viz výše). Dále se vládní stanoviska o aplikovatelnosti čl. 109 lišila od judikatury Nejvyššího soudu, na který odkazovala, a od rozhodnutí vnitrostátních soudů ve stěžovatelově věci (viz odst. 56 a 28 výše).

88. Není úkolem Soudu, aby rozhodnul, zda čl. 109 trestního řádu byl nebo by měl být aplikovatelný na stěžovatelův případ. Otázka, kterou je potřeba vyřešit podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, je, zda čl. 109 opravňoval stěžovatele zahájit řízení pro přezkum zákonnosti jeho držení ve vazbě. V této souvislosti Soud poznamenává, že uchýlení se k vazbě je upraveno čl. 108 a 109 trestního řádu. Zatímco čl. 108 pokrývá počáteční vzetí do vazby, čl. 109 stanovuje konkrétní časové lhůty, do nichž musí prokurátor přesvědčit soud o prodloužení vazby. Při zkoumání žádosti o prodloužení musí soud rozhodnout, zda prodloužení vazby je zákonné a oprávněné, a pokud tak není, propustit drženou osobu. Jednotlivec ve vazbě se může přirozeně účastnit tohoto řízení, podávat soudu stanoviska a žádat o své propuštění. Avšak ani v čl. 108, ani v čl. 109 není nikde uvedeno, že by toto řízení mohlo být zahájeno z iniciativy osoby ve vazbě. Je to prokurátorova žádost o prodloužení vazby, která je požadována jako podmínka pro zahájení tohoto řízení. V předloženém případě vyplynulo na povrch, že řízení na základě čl. 108 bylo zahájeno pouze jednou za tři roky stěžovatelovy vazby a vycházelo ze žádosti prokurátora. Za těchto okolností nemůže Soud považovat čl. 109, i za předpokladu, že by byl aplikovatelný, za zaručující stěžovatelovo právo zahájit řízení, jímž by byla posouzena zákonnost vazby soudem.

89. Soud dále poznamenává, že trestní řád v zásadě poskytoval možnost soudního přezkumu stížností o údajném porušení práva na svobodu, která by pravděpodobně zahrnovala ústavní právo na svobodu. Nicméně tato ustanovení umožňovala vznášet takovéto stížnosti výhradně „podezřelým“ nebo „obviněným“ (čl. 119) nebo obecněji „stranám trestního řízení“ (čl. 125). Podle ruského trestního práva ale stěžovatel nebyl ani „podezřelým“, ani „obviněným“, protože proti němu v Rusku nepadlo obvinění. Ruské úřady navíc konzistentně odmítaly uznat stěžovatelův status jako strany trestního řízení na základě toho, že proti němu nebylo v Rusku zahájeno trestní řízení (viz zvláště odst. 26, 28, 31 a 33 výše). Tento přístup zjevně podkopával jeho schopnost domoci se soudního přezkumu zákonnosti své vazby.

90. Z uvedeného vyplývá, že během své vazby neměl stěžovatel jakoukoli procedurální možnost, pomoci níž by mohl nechat soudy přezkoumat zákonnost své vazby.

Z toho důvodu došlo k porušení čl. 5 odst. 4. Úmluvy.

[§ 91. – 99. K tvrzenému porušení čl. 41 Úmluvy ]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že

1. stížnost je přijatelná co do námitek ohledně zákonnosti stěžovatelova zbavení svobody a dostupnosti soudního přezkumu jeho vazby a nepřijatelná ve zbytku;

2. došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy;

3. došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.