© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

KONEČNÉ ROZHODNUTÍ

O PŘIJATELNOSTI

stížnosti č. 40552/02
František VOKURKA proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 16. října 2007 v se­nátu ve složení

pan P. Lorenzen, předseda,
paní S. Botoucharova,

pánové K. Jungwiert,

R. Maruste,

J. Borrego Borrego,

paní R. Jaeger,
pan M. Villiger, soudci,

a paní C. Westerdiek, tajemnice sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 8. listopadu 2002,

vzhledem k rozhodnutí Soudu uplatnit článek 29 odst. 3 Úmluvy a posoudit současně přijatelnost a odůvodněnost stížnosti,

s ohledem na částečné rozhodnutí ze dne 22. března 2005,

a s ohledem na stanoviska předložená žalovanou vládou a na repliky stěžovatele na tato stanoviska,

vynesl po poradě následující rozhodnutí:

SKUTKOVÝ STAV

1. Stěžovatel, pan František Vokurka, narozený v roce 1942 a bytem v Praze, je českým občanem. Vládu České republiky („vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

A. Okolnosti případu

2. Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.

3. Stěžovatel je spoluvlastníkem několika pozemků nacházejících se v Praze, které nejdříve užíval státní podnik a poté Dopravní podnik hl. m. Prahy.

4. Dne 15. února 1993 podal stěžovatel (spolu s B. H., která byla tehdy druhým spoluvlastníkem pozemků) k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu o zaplacení náhrady s tím, že užívací právo bylo zrušeno zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, a jelikož žalovaná společnost odmítla uzavřít s ním nájemní smlouvu, nemá již titul k bezplatnému užívání jeho pozemků. Dne 12. října 1993 vydal soud rozsudek, jímž vyhověl straně žalující.

5. Městský soud v Praze dne 28. dubna 1994 rozsudek částečně zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

6. V době od 15. července 1994 do 23. dubna 1998 učinili účastníci řízení a soudy několik procesních úkonů.

7. Rozsudkem ze dne 2. června 1998 soud částečně vyhověl návrhu stěžovatele a žalovanému nařídil, aby mu zaplatil z titulu bezdůvodného obohacení částku 160 000 Kč (5 794 €)[1],nikoli však zbývající část ve výši 149 150 Kč (5 401 €), a zastavil řízení o pěti dodatečných návrzích podaných stěžovatelem v době od února 1997 do května 1998.

8. Rozsudkem ze dne 7. října 1999 městský soud tento rozsudek zrušil v části týkající se částky 149 150 Kč a vrátil věc soudu prvního stupně, který dne 29. prosince 2000 vynesl nový rozsudek, jímž stěžovateli přiznal zbývající částku ve výši 149 150 Kč; nepřipustil však změny jeho žaloby navrhované v letech 1998 a 2000.

9. Městský soud dne 30. srpna 2001 zamítl odvolání stěžovatele.

10. Nejvyšší soud dne 28. března 2002 vyslovil nepřípustnost dovolání podaného stěžovatelem. Ústavní soud dne 3. října 2002 odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem.

B. Příslušné vnitrostátní právo

Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.)

11. Podle ustanovení článku 38 odst. 2 má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.

Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. dubna 2006)

㤠1

(1) Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. (...)

(3) Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

§ 6

(1) Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen ,úřad’).

(2) Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, (...)

§ 13

(1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě[1].

(2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

§ 14

(1) Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

(2) Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány.

(3) Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

§ 15

(1) Přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.

(2) Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

§ 22

(1) Územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

(2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

§ 31a

(1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

(2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

(3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

§ 32

(...)

(3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

§ 35

Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

Článek II zákona č. 160/2006 Sb. (Přechodné ustanovení)

Odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.“

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (ve znění zákona č. 192/2003 Sb., jehož příslušná část nabyla účinnosti dne 1. července 2004)

12. Podle § 5 odst. 2 má každý právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů.

13. Ustanovení § 164 odst. 1 mimo jiné stanoví, že fyzické a právnické osoby jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů jen se stížnostmi na průtahy v řízení.

14. Podle § 172 je orgán státní správy soudu povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.

15. Podle § 173 musí být stížnost na průtahy v řízení vyřízena do jednoho měsíce ode dne jejího doručení příslušnému orgánu státní správy soudů. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Tuto lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit všechny podklady pro její vyřízení. V takovém případě musí být stěžovatel vyrozuměn. Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.

§ 174a

„(1) Má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen ,návrh na určení lhůty’).

(2) Návrh na určení lhůty se podává u soudu, vůči kterému jsou průtahy v řízení namítány. Z návrhu musí být patrno, kdo jej podává (dále jen ,navrhovatel’), o jakou věc a jaký procesní úkon se jedná, v čem jsou podle navrhovatele spatřovány průtahy v řízení a čeho se navrhovatel domáhá; dále musí návrh obsahovat označení soudu, vůči němuž směřuje, musí být podepsán a datován.

(3) Soud, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení, postoupí nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení návrh na určení lhůty se svým vyjádřením soudu příslušnému o návrhu rozhodnout; o svém postupu navrhovatele informuje. Soudem příslušným o návrhu rozhodnout je v občanském a trestním řízení soud nejblíže vyššího stupně, směřuje-li návrh proti okresnímu, krajskému nebo vrchnímu soudu, a Nejvyšší správní soud, směřuje-li návrh proti krajskému soudu ve věci správního soudnictví; směřuje-li návrh proti Nejvyššímu soudu nebo Nejvyššímu správnímu soudu, rozhodne o něm jiný senát tohoto soudu, příslušný podle rozvrhu práce (dále jen ,příslušný soud’).

(4) Účastníkem řízení je navrhovatel. Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení o návrhu na určení lhůty přiměřeně ustanovení části první a části třetí občanského soudního řádu.

(5) Příslušný soud rozhoduje o návrhu na určení lhůty usnesením. Návrh odmítne, jestliže navrhovatel nepodal stížnost na průtahy v řízení, nebo byl-li podán někým, kdo není k jeho podání oprávněn, anebo jestliže navrhovatel neopravil nebo nedoplnil řádně návrh v určené lhůtě, jinak o něm rozhodne bez jednání do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena nebo kdy byl návrh řádně opraven nebo doplněn.

(6) Pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje, již procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, učinil, příslušný soud návrh zamítne; stejně tak postupuje, dospěje-li k závěru, že k průtahům v řízení nedochází.

(7) Dospěje-li příslušný soud k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům, určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního úkonu, vázán. Je-li návrh uznán jako oprávněný, hradí náklady řízení o něm stát.

(8) Usnesení, kterým příslušný soud rozhodl o návrhu na určení lhůty, se doručí navrhovateli a soudu, proti němuž byl návrh podán. Proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty nejsou přípustné opravné prostředky.“

C. Judikatura českých soudů týkající se uplatňování § 174a zákona
č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 319/04 ze dne 7. března 2005 uvedl, že analogicky s postojem Evropského soudu pro lidská práva (Hartman proti České republice) dosud nepožadoval, aby před podáním ústavní stížnosti byla podána hierarchická stížnost, tj. stížnost na průtahy v řízení k předsedovi dotyčného soudu. Ústavní soud proto nepovažoval stížnost na průtahy v řízení ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích ve znění účinném do 1. července 2004 za procesní prostředek, který před podáním ústavní stížnosti musel být nutně vyčerpán.

17. V tomto nálezu ze dne 7. března 2005 však Ústavní soud podotkl, že v době mezi vydáním výše uvedených předchozích rozhodnutí a věcí sp. zn. I ÚS 319/04 byl zákonem č. 193/2003 Sb. měnícím zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vložen do tohoto zákona, a to s účinností od 1. července 2004, ustanovení § 174a, který zavedl institut návrhu na určení lhůty, jejž lze považovat za efektivnější prostředek nápravy průtahů v soudních řízeních.

18. Ústavní soud však v tomto ohledu pouze poznamenal, že v předmětné věci mu byla ústavní stížnost podána před účinností těchto ustanovení, a proto nelze použití tohoto nového procesního prostředku považovat za procesní prostředek, který mohl stěžovatel vyčerpat.

19. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. dubna 2005, zveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 264/2005, Ústavní soud posuzoval soulad § 174a s ústavním pořádkem. V odůvodnění nálezu se Ústavní soud vyslovil zejména takto:

„Ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu prvním pokusem o systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Stávající právní úprava byla přijata především na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval dosavadní možnosti nápravy průtahů řízení za nedostatečné. Ostatně i Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí konstatoval porušení práva na spravedlivý proces způsobené průtahy v řízení a upozorňoval stát, že je třeba učinit taková systémová opatření, která by zabránila průtahům v řízení. Možnosti Ústavního soudu ovšem byly a jsou pouze omezené. Navíc řízení o ústavní stížnosti s sebou přinášelo další zdržení v řízení. Nová úprava se svými relativně přísně stanovenými lhůtami představuje řešení, které by mělo vyhovovat naplnění požadavku řádné ochrany účastníků před průtahy řízení. Tato úprava vychází ze zásady, že je v pravomoci nadřízeného soudu, aby posoudil, zda k průtahům dochází. Nejde tedy o zásah jiné moci do výkonu soudní pravomoci. Aby takový zásah ze strany nadřízeného soudu, pokud se pro něj rozhodne, měl smysl, je nutné mu přiznat odpovídající právní závaznost. Nemůže obstát námitka, že jde o nepřípustné ovlivňování taktiky řízení před soudem ve stadiu, kdy řízení ještě neskončilo. Zákonná úprava míří na případy nečinnosti ze strany soudu, a ne na taktiku vedení řízení. Zákonodárce snad má právo předpokládat, že nadřízený soud je schopen rozlišit, kdy jde o nečinnost a kdy jde o taktiku vedení řízení. To zejména za situace, kdy se soudce, proti kterému návrh směřuje, musí k návrhu vyjádřit, a tudíž vysvětlit důvody, proč ten který úkon zatím neprovedl ani o jeho provedení či neprovedení nerozhodl. Jedná se tedy o zákonem stanovený procesní postup, který vylučuje libovůli soudce. Garanci řádného rozhodování lze vyvodit i z toho, že o věci rozhoduje sice nadřízený soudce, ale ten je ve svém rozhodování rovněž nezávislý. Nadřízený soud navíc pouze určuje, zda procesní úkony, ohledně nichž je tvrzeno, že jejich neprováděním dochází k průtahům v řízení, mají být provedeny a v jaké lhůtě. Hodnocení těchto úkonů je pak již zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů věcí nalézacího soudu. Ostatně naše právní úprava není při řešení problematiky průtahů řízení ojedinělá. Obdobné řešení lze nalézt například v Rakousku. Ustanovení § 91 rakouského zákona o organizaci soudů (RGBl. Nr. 217/1896, ve znění BGBl. Nr. 343/1989, Gerichtsorganisationsgesetz), umožňuje účastníkovi řízení obrátit se na nadřízený soud s návrhem na určení přiměřené lhůty k provedení procesního úkonu (die Vornahme der Verfahrenshandlung), pokud soud, který věc rozhoduje meritorně, váhá s jeho provedením. Může se přitom jednat příkladmo o nařízení jednání, předložení znaleckého posudku nebo vyhotovení rozhodnutí. Soud způsobující průtahy má povinnost tento návrh okamžitě předložit nadřízenému soudu spolu se svým vyjádřením, pokud během čtyř týdnů sám neprovede všechny požadované úkony, a vyrozumí o tom navrhovatele. Jestliže navrhovatel do 14 dnů od doručení vyrozumění o provedených úkonech neprohlásí, že trvá na podaném návrhu, považuje se v tomto případě návrh za vzatý zpět. O návrhu rozhoduje tříčlenný senát s maximálním urychlením. Proti rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.“

20. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1/05 ze dne 26. května 2005 Ústavní soud rozhodl, že okolnost, že soud provedl úkon, jehož provedení se účastník řízení domáhal – v daném případě výzvu účastníkům řízení k podání vyjádření – bez dalšího neznamená, že průtahy v řízení byly ukončeny.

21. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 392/05 ze dne 30. listopadu 2005 Ústavní soud upřesnil, že po nabytí účinnosti § 174a zákona č. 6/2002 Sb. změnil přístup. Vyčerpání tohoto prostředku Ústavní soud považuje od 1. července 2004 za podmínku připuštění ústavní stížnosti proti průtahům a nečinnosti soudů.

22. Při posuzování věci, která mu byla v tomto případě předložena, však Ústavní soud dospěl k názoru, že by bylo nepřiměřené trvat na povinnosti vyčerpat tento prostředek. Vzhledem k tomu, že možnost podání návrhu na určení lhůty byla zavedena § 174a s účinností od 1. července 2004, mohly stěžovatelky nepochybně tento procesní prostředek využít od tohoto data. V té době však již bylo soudní řízení v takové fázi, kdy by podání návrhu stěžovatelkami kýženou ochranu základního práva na přiměřenou délku řízení nepřineslo. Ústavní soud tímto nikterak nezpochybnil smysl a efektivitu tohoto prostředku v obecné rovině, pouze vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto případu dospěl k závěru, že nevyčerpáním tohoto prostředku nebyla založena nepřípustnost podané ústavní stížnosti.

23. Ústavní soud dospěl k podobnému závěru v nálezu sp. zn. I. ÚS 533/05 ze dne 13. června 2006.

24. V rozhodnutí sp. zn. SJS 439/2005 Nejvyšší správní soud rozhodl, že nepodal-li účastník řízení stížnost na průtahy v řízení, je nutno jeho návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. odmítnout.

D. Údaje o fungování nového kompenzačního prostředku předložené vládou
dne 28. února 2007 (shrnutí)

25. V době od 27. dubna 2006 do 31. ledna 2007 Ministerstvo spravedlnosti předběžně projednalo 226 žádostí o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. 167 z těchto žádostí bylo zkoumáno věcně. Existence nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení byla shledána v 64 případech, přičemž ministerstvo plně nebo částečně uspokojilo nárok na přiznání zadostiučinění v penězích v 51 případech. Ve zbývajícím počtu případů Ministerstvo spravedlnosti v souladu s § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvedlo, že konstatování porušení práva žadatele na projednání věci v přiměřené lhůtě představuje dostatečné zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.

26. K 31. lednu 2007 Ministerstvo spravedlnosti evidovalo 761 žádostí o odškodnění, jejichž předběžné projednání nebylo ještě zcela ukončeno, přičemž 125 z nich bylo podáno již před více než šesti měsíci.

27. Žadatelům byly přiznávány částky pohybující se od 12 000 do 255 000 Kč (cca od 425 do 9 034 €). Celkem bylo ve výše zmíněných 51 případech přiznáno 4 765 250 Kč (cca 168 813 €), což v průměru představuje 93 436 Kč (cca 3 310 €). Ministerstvo spravedlnosti se při stanovení výše zadostiučinění snaží o to, aby již v rámci předběžného projednání byly nároky žadatelů uspokojeny alespoň v takové míře, aby jejich případná následná stížnost k Soudu byla prohlášena za nepřijatelnou s odkazem na to, že stěžovateli byla již na vnitrostátní úrovni poskytnuta dostatečná náprava porušení jeho práva.

28. Pokud jde o rychlost, se kterou Minister­stvo spravedlnosti o podaných žádostech o odškodnění obvykle rozhoduje, vláda uvádí, že v zákoně není stanovena žádná konkrétní lhůta, v níž by měl být vznesený nárok předběžně projednán. Z ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nicméně implicitně vyplývá, že by se tak mělo stát ve lhůtě šesti měsíců, neboť v případě, že do šesti měsíců ode dne uplatnění není nárok žadatele plně uspokojen, má tento možnost se domáhat odškodnění u soudu. Jakkoli tedy nevyřízení věci ministerstvem do půl roku nelze eo ipso považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je zřejmé, že by bylo žádoucí předcházet tomu, aby se žadatelé obraceli na soudy jen proto, že jejich nárok nebyl ve výše uvedené lhůtě vůbec posouzen. Vláda přiznává, že ve sledovaném období se ministerstvu ne vždy podařilo tuto lhůtu dodržet, neboť 20 % žádostí bylo vyřízeno ve lhůtě delší než šest měsíců. Vláda však uvádí, že již byla učiněna opatření, která mají situaci stabilizovat.

29. Ministerstvo postupuje velice rychle při vyplácení částek již přiznaných. Ve výše uvedených 51 případech žadatelé příslušnou peněžní částku obdrželi ve lhůtě 30 dní ode dne, kdy ministerstvo od nich obdrželo informace nezbytné k uskutečnění platby. Ministerstvo zpravidla své odpovědi na žádosti o odškodnění vyčerpávajícím způsobem zdůvodňuje za účelem urychlení případného následujícího soudního řízení.

30. Z výpočtů provedených vládou v loňském roce vyplývá, že částky přiznávané Soudem jako spravedlivé zadostiučinění za porušení práva na projed­nání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy se v českých věcech pohybují v průměru okolo 5 000 €. Průměrná výše částek přiznaných ve sledovaném období Ministerstvem spravedlnosti činí v přepočtu 3 337 €, což představuje 66,7 % částky průměrně přiznávané Soudem. Vláda z toho vyvozuje, že hladina nastavená Minister­stvem spravedlnosti je dostatečná a že částky přiznávané na základě zákona č. 82/1998 Sb. jsou v rozumném poměru k částkám přiznávaným Soudem, jestliže vezmeme v potaz výhody, které představuje možnost domoci se odškod­nění na vnitrostátní úrovni v porovnání s nutností absolvovat řízení před Soudem (viz např. rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 10. listopadu 2004, § 26). Vláda rovněž upozorňuje na skutečnost, že z analýzy rozsudků Soudu vydaných dne 29. března 2006 ve věcech stížností Scordino a ostatní, Apicella, Cocchiarella a dalších proti Itálii vyplývá, že Soud je v zásadě, za splnění zejmé­na výše uvedené podmínky rychlosti, ochoten akceptovat částky představující alespoň 45 % částek, které by v obdobných případech přiznal on sám na základě článku 41 Úmluvy (srov. též § 3 odlišného stanoviska soudce Bonella k rozsud­ku Zarb proti Maltě ze dne 4. července 2006, který se o hranici 45 % zmiňuje expli­citně). Průměr částek přiznávaných ministerstvem tak značně převyšuje tuto minimální hranici.

31. Navíc samozřejmě nic nebrání soudu, na který se případně na základě § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. obrátí žadatel nespokojený s výší přiznané částky, aby mu přiznal další zadostiučinění, pokud to bude považovat za spravedlivé. Stěžovatel může takové řízení zahájit, má-li za to, že jeho nárok na náhradu nebyl v předběžném projednání plně uspokojen. Soud může o jeho návrhu rozhodnout pouze v rozsahu, v jakém byl ministerstvem zamítnut. Naproti tomu soud nemůže žadateli odebrat náhradu, která mu již byla přiznána.

32. Vláda zdůrazňuje, že předběžné projednání nároku ministerstvem a žalobu k soudu nelze chápat jako dva oddělené právní prostředky nápravy. Povinné uplatnění nároku u ministerstva má především za cíl v maximální možné míře zabránit zvyšování objemu agendy u soudů a dalšímu přetěžování soudního systému.

33. Podle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 2, který projednává drtivou většinu žalob podaných proti České republice, pokud jejím jménem jedná Ministerstvo spravedlnosti, bylo od 27. dubna 2006, kdy nabyl účin­nosti zákona č. 160/2006 Sb., do 31. ledna 2007 podáno 113 žalob o odškod­nění kvůli nepřiměřené délce řízení. Vzhledem ke dni nabytí účinnosti zákona a šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároků nemohlo být dosud o většině z nich meritorně rozhodnuto, neboť první taková žaloba nemohla na soud teoreticky napadnout dříve než dne 27. října 2006. Výjimku tvoří žaloby zamítnuté pro zřejmou neodůvodněnost nebo z toho důvodu, že žadatel nárok předběžně neuplatnil u ministerstva.

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI

34. Stěžovatel s poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy namítá nepřiměřenou délku řízení.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

35. Stěžovatel se ohrazuje proti délce řízení s odvoláním na článek 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)“

1. Tvrzení účastníků řízení

(a) Vláda

36. Podle vlády bylo účelem změny zákona č. 82/1998 Sb. reagovat na výzvu Soudu učiněnou smluvním stranám v rozsudku Kudła proti Polsku {[velký senát], č. 30210/96, § 148 a 155}. S poukazem na to, že jediná výhrada, kterou Soud vyslovil k zákonu č. 82/1998 Sb. ve věci Hartman proti České republice {č. 53341/99, ESLP 2003-VIII (výňatky)}, se týkala nemožnosti domoci se náhrady nemajetkové újmy vyplývající z nepřiměřené délky řízení, vláda uvádí, že § 1 odst. 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

37. Vláda připomíná, že článek 13 Úmluvy neukládá státům povinnost vytvořit takový systém prostředků nápravy, který bude plnit zároveň funkci preventivní a reparační, a zdůrazňuje, že Česká republika zavedla v § 174a zákona č. 6/2002 Sb. s účinností od 1. července 2004 institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Vláda upřesňuje, že Ústavní soud, který posuzoval soulad tohoto ustanovení s ústavním pořádkem a zejména se zásadou nezávislosti soudní moci, ve svém nálezu ze dne 28. dubna 2005 (sp. zn. Pl. ÚS 60/04, zveřejněný pod č. 264/2005 Sb.) nezjistil žádnou neústavnost.

38. Vláda se domnívá, že nový kompenzační prostředek upravený zákonem č. 82/ /1998 Sb. v jeho současném znění je z hlediska článků 13 a 35 odst. 1 Úmluvy účinný.

39. V praxi se nárok na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti, které ve lhůtě šesti měsíců nárok projedná. Není-li žadatel s výsled­kem tohoto předběžného projednání plně spokojen, může zahájit soudní řízení proti státu.

40. Vláda upřesňuje, že posouzení zadostiučinění, které se poskytne za vzniklou nemajetkovou újmu, a jeho výše, pakliže se poskytuje formou peněžní náhrady, se řídí novým § 31a. Z judikatury Soudu vyplývá, jaký prostor pro uvážení mají státy při určování výše spravedlivého zadostiučinění podle článku 41 Úmluvy. Krom toho v některých případech dospěl Soud k názoru, že námitka spojená s délkou řízení je dostatečně napravena již konstatováním porušení Úmluvy (Berlin proti Lucembursku, č. 44978/98, § 72).

41. Pokud jde o promlčecí dobu, vláda uvádí, že nový § 32 odst. 3 stanoví subjektivní promlčecí dobu v trvání šesti měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Změněný § 35 stanoví, že promlčecí lhůta neběží ode dne, kdy poškozený uplatnil nárok na náhradu škody u správního orgánu (Ministerstva spravedlnosti), do dne, kdy skončilo předběžné projednání nároku tímto orgánem, nejdéle však po dobu šesti měsíců. Pro případ nepřiměřené délky řízení však § 32 odst. 3 věta druhá stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení předmětného řízení.

42. Vláda dodává, že článek II zákona č. 160/2006 Sb. zavádí zvláštní jednoroční promlčecí dobu pro ty, jejichž stížnost na nepřiměřenou délku řízení podaná před nabytím účinnosti nového zákona je dosud projednávána před Soudem.

(b) Stěžovatel

43. Dopisem ze dne 17. srpna 2007 stěžovatel sdělil Soudu, že nehodlá využít možnosti obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti na základě zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

44. V odpovědi na informace poskytnuté vládou ohledně fungování nového kompenzačního prostředku stěžovatel uvádí, že stanovisko vlády je působivé. Podle něj však jde zase jen o fiktivní práva účastníků soudních řízení.

2. Hodnocení Soudu

(a) Obecné zásady obsažené v judikatuře

45. Cílem článku 35 odst. 1 Úmluvy, který obsahuje pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, je poskytnout smluvním státům příležitost, aby před předložením případu Soudu zabránily porušení Úmluvy, které je jim vytýkáno, nebo takové porušení napravily {Kudła proti Polsku [velký senát], č. 30210/96, § 152, ESLP 2000-IX}. Pravidlo stanovené v článku 35 odst. 1 vychází z předpokladu, obsaženého v článku 13 Úmluvy (s nímž je toto pravidlo těsně spjato), že vnitrostátní právní řád poskytuje účinný právní prostředek nápravy tvrzeného porušení (ibidem).

46. Ustanovení článku 35 odst. 1 Úmluvy přitom požadují vyčerpání pouze takových právních prostředků nápravy, které se týkají namítaného porušení Úmluvy a zároveň jsou dostupné a přiměřené. Takové právní prostředky nápravy musejí nejen v teorii, ale též v praxi vykazovat dostatečný stupeň jistoty, jinak o nich nelze tvrdit, že jsou v požadované míře účinné a dostupné {Mifsud proti Francii (rozh.) [velký senát], č. 57220/00, ESLP 2002-VIII, Slaviček proti Chorvatsku (rozh.), č. 20862/02, ESLP 2002-VIII, a Andrášik a ostatní proti Slovensku (rozh.), č. 57984/00 a další, ESLP 2002-IX}. Stejně tak se tato ustanovení musejí aplikovat s jistou mírou pružnosti a bez přílišných formalizmů. Podle „obecně uznávaných zásad mezinárodního práva“ mohou určité zvláštní okolnosti zprostit stěžovatele povinnosti vyčerpat vnitrostátní právní prostředky nápravy, které má k dispozici. Pravidlo vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy krom toho nelze uplatňovat mechanicky a nemá ani absolutní charakter; při dohledu nad jeho dodržováním je třeba vzít v úvahu okolnosti daného případu. To zejména znamená, že Soud musí realisticky přihlédnout nejen k právním prostředkům nápravy upraveným v teoretické rovině v právním pořádku dotyčné smluvní strany, ale také k jeho právním a politickým souvislostem a k osobní situaci stěžovatelů (Scordino proti Itálii (rozh.), č. 36813/97, ESLP 2003-IV).

47. V případech, kdy se jedná o právo na řízení vedené v přiměřené lhůtě, je dále právní prostředek nápravy „účinný“, jestliže umožňuje, aby rozhodnutí příslušných soudů bylo vydáno dříve, anebo aby dotyčný obdržel přiměřenou náhradu za již vzniklé průtahy (Sürmeli proti Německu [velký senát] č. 75529/01, § 99, ESLP 2006-...).

48. Pokud vnitrostátní právní řád upravuje možnost podat žalobu na stát, musí být taková žaloba účinným, vhodným a dostupným prostředkem k uložení sankce za nepřiměřenou délku soudního řízení. Vhodnost právního prostředku nápravy tedy může být omezena přílišnou pomalostí a může též záviset na výši odškodnění {Paulino Tomás proti Portugalsku (rozh.), č. 58698/00, ESLP 2003-VII; Doran proti Irsku, č. 50389/99, § 57, ESLP 2003-X (výňatky)}.

49. Účinnost konkrétního právního prostředku nápravy se v zásadě posuzuje ke dni podání stížnosti. Soud však připustil z tohoto pravidla jisté výjimky odůvodněné zvláštními okolnostmi konkrétní věci, v daném případě přijetí nového právního předpisu, jehož účelem je náprava systémového problému délky soudních řízení {Brusco proti Itálii (rozh.), č. 69789/01, ESLP 2001-IX, Nogolica proti Chorvatsku (rozh.), č. 77784/01, ESLP 2002-VIII, a Marien proti Belgii (rozh.), č. 46046/99, 24. června 2004}.

(b) Soulad systému prostředků nápravy představeného vládou
s obecnými zásadami

i. Ústavní stížnost

50. Soud připomíná, že možnost podat ústavní stížnost na průtahy v řízení není v požadované míře účinná {Hartman proti České republice, č. 53341/99, § 83, ESLP 2003‑ VIII (výňatky); Koudelka proti České republice, č. 1633/05, § 47, 20. července 2006}.

ii. Preventivní prostředek

51. Vláda uvádí, že zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zavedl účinný právní prostředek nápravy pro případ průtahů v soudním řízení. Vláda uplatňuje, že podle § 174a tohoto zákona může účastník řízení navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu.

52. Soud připomíná vlastní zásadu, podle níž prevence je z absolutního hlediska nejlepším způsobem nápravy v této oblasti i v mnoha dalších (Sürmeli proti Německu, viz výše, § 100), a vyslovuje názor, že nesplňuje-li soudní systém požadavek na přiměřenou lhůtu podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nejúčinnějším řešením právní prostředek, který umožňuje zrychlit řízení (Cocchiarella proti Itálii [velký senát], č. 64886/01, § 74, ESLP 2006-).

53. Soud již mnohokrát uznal, že takové právní prostředky jsou „účinné“, jestliže umožňují uspíšit rozhodnutí dotyčného soudu {Kunz proti Švýcarsku (rozh.), č. 623/02, 21. června 2005; Holzinger (č. 1) proti Rakousku, č. 23459/94, § 22, ESLP 2001-I, González Marín proti Španělsku (rozh.), č. 39521/98, ESLP 1999-VII, Tomé Mota proti Portugalsku, viz výše, Grzinčič proti Slovinsku, č. 26867/02, § 95, 3. května 2007}.

54. Soud připouští, že možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, obsažená v § 174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla do českého právního systému zavedena s úmyslem zaručit na vnitrostátní úrovni právo na řízení vedené v přiměřené lhůtě. Ze samotného znění této normy, která je v účinnosti od 1. července 2004, nicméně vyplývá, že takový návrh smí být podán pouze tehdy, pokud žadatel nejprve podal příslušnému orgánu státní správy soudu stížnost na průtahy v řízení a ten jeho stížnosti nevyhověl. Soud zdůrazňuje, že toto řízení se v tomto ohledu liší od řízení upraveného v § 91 rakouského zákona o organizaci soudů, který umožňuje přímé podání takového návrhu (Holzinger (č. 1) proti Rakousku, viz výše, § 16).

55. Soud rozhodl, že hierarchická stížnost podle zákona č. 6/2002 Sb., ve znění činném do 30. června 2004, na jejímž základě bylo možné napadnout nepřiměřenou délku soudního řízení, nebyla účinným právním prostředkem nápravy porušení práva na projednání záležitosti v „přiměřené lhůtě“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (Škodáková proti České republice, č. 71551/01, § 34, 21. prosince 2004; Bečvář a Bečvářová proti České republice, č. 58358/00, § 40, 14. prosince 2004; Vitásek proti České republice, č. 77762/01, § 24, 2. lis­topadu 2004; Pištorová proti České republice, č. 73578/01, § 22, 26. října 2004).

56. Soud sice ve svém rozsudku Grzinčič proti Slovinsku, viz výše, uznal za účinný obdobný systém zavedený do slovinského právního řádu dne 1. ledna 2007, poukazuje však na to, že pravomoci slovinských orgánů se ve srovnání s pravomocemi jejich českých protějšků jeví propracovanější a hmatatelnější, a tím pádem i účinnější a uspokojivější pro účastníky soudního řízení. Na druhou stranu slovinský právní řád oproti českému dovoluje uplatnění nároku na náhradu až poté, co byl vyčerpán jeden ze dvou dostupných prostředků, a to návrh na provedení dohledu (nadzorstvena pritožba) nebo návrh na určení lhůty (rokovni predlog); z tohoto důvodu se Soud v tomto rozsudku zabýval obecně účinností interaktivního systému tvořeného těmito dvěma typy prostředků.

57. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k tomu, že ustanovení článku 35 odst. 1 Úmluvy musejí být uplatňována s jistou mírou pružnosti a bez přílišných formalismů, má Soud za to, že možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zavedená do českého právního řádu s účinností od 1. července 2004 novým § 174a zákona č. 6/2002 Sb., který ve skutečnosti pouze navazuje na hierarchickou stížnost, nelze považovat za právní prostředek nápravy, který by musel být vyčerpán pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy.

iii. Kompenzační prostředek

58. Soud podotýká, že § 1 odst. 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravují poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu – a nikoli již pouze za majetkovou škodu – způsobenou nesprávným úředním postupem, jako například porušením povinnosti provést úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pojem přiměřené lhůty je zmíněn s odkazem na články 5 a 6 Úmluvy.

59. Osoba, které takovým pochybením vznikla újma, má nárok na náhradu. Tento nárok musí být nejprve uplatněn u státních orgánů, ve většině případů u Ministerstva spravedlnosti. Podle § 31a se přiměřené zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.

60. Soud poznamenává, že se tento postup liší od postupů zavedených v jiných smluvních státech, například v Polsku, na Slovensku nebo v Itálii {Michalak proti Polsku, (rozh.), č. 24549/03, 1. března 2005; Chazyński proti Polsku, (rozh.), č. 15212/03, ESLP 2005-V; Andrášik a ostatní proti Slovensku, viz výše; Scordino proti Itálii (č. 1), [velký senát], č. 36813/97, ESLP 2006-...}, kde se stížnost proti průtahům v soudním řízení podává přímo soudu a nikoli ústřednímu orgánu výkonné moci. Nicméně je nutno konstatovat, že v případě, kdy žadatel není spokojen se závěrem českého Ministerstva spravedlnosti, může podat žalobu k soudu, jehož rozhodnutí lze v zásadě napadnout odvoláním, dovoláním a ústavní stížností.

61. Soud sice uznává, že tento systém má své výhody, jelikož předběžné projednávání nároků na náhradu Ministerstvem spravedlnosti skutečně může, jak to uvádí vláda, snížit nápad žalob u soudů prvního stupně, Soud je však nucen vyslovit obavy z přílišného prodlužování délky řízení. Soud uvádí, že žadatel, jehož nárok byl zamítnut soudem prvního stupně, se pak může ve snaze změnit rozhodnutí postupně obrátit na soudy dalších stupňů až po Ústavní soud. S přihlédnutím k cíli nového zákona, která má českým státním orgánům umožnit zajištění nápravy v případě nesplnění požadavku na „přiměřenou lhůtu“, Soud nicméně považuje za předčasné vyjadřovat se k této otázce, která je prozatím pouze teoretická. Nic mu ostatně nebude bránit v tom, aby později své stanovisko změnil s tím, že prokázání účinnosti právního prostředku v praxi spočívá na české vládě (Grzinčič proti Slovinsku, viz výše, § 108).

62. Soud přikládá zvláštní význam přechodnému ustanovení obsaženému v článku II zákona č. 160/2006 Sb., podle kterého se odpovědnost státu vztahuje také na újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen. Soud uvádí, že v předmětném ustanovení se upřesňuje, že v případě, kdy poškozený podal před nabytí účinnosti nového zákona k Soudu stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za jeden rok ode dne účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Toto přechodné ustanovení tedy poskytuje českým účastníkům řízení reálnou možnost domoci se v rámci svých námitek nápravy na vnitrostátní úrovni a tuto možnost musejí v zásadě využít.

63. Soud rovněž podotýká, že z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že funkční kritéria používaná v praxi českými orgány při posuzování nároků na náhradu jsou podobná kritériím, která uplatňuje Soud, což potvrzují informace předložené vládou dne 28. února 2007 (§ 31 a 34 výše).

64. Soud opětovně zdůrazňuje, že ve věcech přiměřené lhůty je ideálním řešením prevence a že možnost urychlit řízení předtím, než vůbec k nepřiměřeným průtahům dojde, je vhodnější, a dále poznamenává, že skutečnost, že předmětný právní prostředek nápravy – který může být uplatněn jak v průběhu řízení, tak i po jeho skončení – je čistě kompenzační, není rozhodující pro posouzení jeho účinnosti (Mifsud proti Francii, viz výše, § 17AC). Jeho existence je o to důležitější v situaci, kdy stejně jako v projednávané věci nebyl prostředek preventivního charakteru dostupný od počátku předmětného soudního řízení, a tím spíše tehdy, kdy se v okamžiku zavedení tohoto prostředku již řízení nacházelo v pokročilé fázi {Holzinger proti Rakousku (č. 2), č. 28898/95, § 28)}.

65. Soud z toho vyvozuje, že nápravu zavedenou do českého právního systému zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za účinný a dostupný právní prostředek nápravy pro případ překročení „přiměřené lhůty“ v každém soudním řízení, na které se vztahuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

(c) Posouzení případu stěžovatele

66. V projednávaném případě bylo soudní řízení zahájeno dne 15. února 1993 a skončilo dne 3. října 2002.

67. Soud poznamenává, že poté, co byl stěžovatel kanceláří Soudu vyrozuměn o možnosti podat stížnost podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodl se, že tohoto prostředku nevyužije. Přitom nebyla zjištěna žádná mimořádná okolnost, která by jej zprošťovala povinnosti vyčerpat všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy.

68. Stížnost tedy musí být zamítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy v souladu s článkem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.

69. Je tudíž na místě ukončit aplikaci článku 29 odst. 3 Úmluvy a prohlásit stížnost za nepřijatelnou.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

prohlašuje zbývající část stížnost za nepřijatelnou.

[1] 1 euro = 27,67 Kč

[1] Například články 5 a 6 Úmluvy.