Kontrová proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 7510/04

Datum: 31. 5. 2007

Prejudikatura Soudu: Aksoy proti Turecku, rozsudek z 18. 12. 1996, stížnost č. 21987/93, Reports of Judgements and Decisions 1996-VI, str. 2286, § 95; Aydinová proti Turecku, rozsudek z 25. 9. 1997, stížnost č. 23178/94, Reports of Judgements and Decisions 1997-VI, str. 1895 – 96, § 103; Boyle a Rice proti Spojenému království, rozsudek z 27. 4. 1988, stížnosti č. 9569/82 a 9658/82, Series A č. 131, str. 23, § 52; Keenanová proti Spojenému království, rozsudek z 3. 4. 2001, stížnost č. 27229/95, ECHR 2001-III, § 130; L. C. B. proti Spojenému království, rozsudek z 9. 6. 1998, stížnost č. 23413/94, Reports of Judgements and Decisions 1998-III, str. 1403, § 36; McCann a další proti Spojenému království, rozsudek z 27. 9. 1995, stížnost č. 18984/91, Series A č. 324, str. 45 – 46, § 146 – 147; Osman proti Spojenému království, rozsudek z 28. 10. 1998, stížnost č. 23452/94, Reports 1998-VIII, str. 3159, § 115; V. proti Spojenému království, rozsudek z 16. 12. 1999, stížnost č. 24888/94, ECHR 1999-IX, § 57

Složení senátu: Sir Nicolas Bratza, předseda senátu (Spojené království), J. Casadevall (Andorra), G. Bonello (Malta), K. Traja (Albánie), L. Garlicki (Polsko), L. Mijović (Bosna a Hercegovina), J. Šikuta (Slovensko)

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

A. Okolnosti případu

6. Stěžovatelka se narodila v roce 1974 a žije v Michalovcích.

7. Stěžovatelka byla vdaná. Z manželství vzešly 2 děti: dcera narozená v roce 1997 a syn narozený v roce 2001.

8. Dne 2. listopadu 2002 stěžovatelka podala trestní oznámení na svého manžela na Obvodním oddělení policie (Obvodné oddelenie Policajného zboru). Obvinila ho z fyzického napadení a bití elektrickým kabelem, k čemuž mělo dojít předchozího dne. Předložila lékařskou zprávu odborníka na trauma naznačující, že její újma si vyžádá 7 dní pracovní neschopnosti. Stěžovatelka rovněž uvedla, že k psychickému a fyzickému násilí ze strany manžela dochází již dlouhodobě.

9. V nespecifikované době mezi 15. a 18. 11. 2002 se dostavila stěžovatelka se svým manželem na Obvodní oddělení policie a požadovali, aby bylo staženo trestní oznámení učiněné stěžovatelkou. Policista H. jim poradil, aby si nechali vystavit lékařskou zprávu potvrzující, že po incidentu ze dne 1. 11. 2002 byla stěžovatelka v pracovní neschopnosti max. 6 dní. Stěžovatelka předložila takovou lékařskou zprávu dne 21. listopadu 2002.

10. Dne 26. 11. 2002 rozhodl policista H., že věc bude řešena jako přestupek podle zákona o přestupcích (zákon č. 372/1990 Sb.) a podle § 60 odst. 3 písm. a) tohoto zákona rozhodl o odložení věci.

11. Během noci z 26. na 27. 12. 2002 zavolal příbuzný stěžovatelky na pohotovostní linku Obvodního oddělení policie a ohlásil skutečnost, že manžel stěžovatelky má střelnou zbraň a vyhrožuje, že zastřelí sebe i děti. Stěžovatelka učinila obdobné oznámení o několik hodin později téže noci. Tyto telefonické hovory byly vyřízeny policistou B., který dal pokyn policistovi P. Š., aby zajistil policejní hlídku, která zkontroluje objekt. Hlídka našla stěžovatelku ve vsi nazvané Tušická Nová Ves. Manžel stěžovatelky odešel ještě před příjezdem hlídky. Policisté odvezli stěžovatelku k jejím rodičům a vyzvali ji, aby se následujícího rána dostavila na policejní stanici, aby mohl být sepsán oficiální záznam o incidentu.

12. Ráno dne 27. 12. 2002 se stěžovatelka v doprovodu svého bratra dostavila na obvodní policejní stanici v obci Trhoviště, kde hovořila s policistou, panem M. Š.

13. Ráno dne 31. 12. 2002 se stěžovatelka v doprovodu bratra dostavila na obvodní policejní stanici v Michalovcích, kde hovořila s policistou H. Zeptala se na své trestní oznámení ze dne 2. 11. 2002 a zmínila se také o incidentu z noci mezi 26. a 27. 12. 2002.

14. Dne 31. 12. 2002 mezi 11.00 a 11.15 hodin zastřelil manžel stěžovatelky sebe i obě děti.

B. Trestní řízení

15. Dne 31. 1. 2003 obvinil Úřad inspekční služby policie (Úrad inšpekčnej služby Policajného zboru) policistu M. Š. z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele [ § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona ] z toho důvodu, že dne 27. 12. 2002 nepřijal a řádně nezaregistroval trestní oznámení stěžovatelky a nezahájil okamžitě trestní stíhání proti manželovi stěžovatelky.

16. Dne 3. 2. 2003 Inspekční služba obvinila policistu P. Š. z trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti [ § 159 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona ] z toho důvodu, že v noci ze dne 26. 12. na 27. 12. 2002 neučinil náležité kroky v návaznosti na tísňová volání stěžovatelky a jejího příbuzného, zejména nezahájil trestní vyšetřování, neuchoval řádný záznam tísňových volání a neinformoval následující směnu o této situaci, stejně jako o skutečnosti, že stěžovatelka se dostaví na policejní stanici následujícího rána podat oficiální trestní oznámení.

17. Dne 7. 2. 2003 Inspekční služba obvinila policistu H. z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele [ § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona] z toho důvodu, že změnil záznamy, které byly součástí trestního oznámení stěžovatelky ze dne 2. 11. 2002, a svévolně šetřil věc jako méně závažný delikt, který nevyžaduje další kroky.

18. Dne 12. 2. 2003 Inspekční služba zahájila trestní řízení proti neznámému policistovi za zneužití pravomoci veřejného činitele [ § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona ] ve spojení s obviněním, že dne 31. 12. 2002 nesprávně odmítl zaregistrovat trestní oznámení stěžovatelky týkající se incidentu, který se stal v noci z 26. na 27. 12. 2002. Tato řízení později vyústila v obvinění policisty H. Téhož dne Inspekční služba obvinila policistu B. ze zneužití pravomoci veřejného činitele [ § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona ] z toho důvodu, že v noci z 26. na 27. 12. 2002 nepodnikl přiměřené kroky v návaznosti na tvrzení stěžovatelky, že její manžel vyhrožoval násilím. Policista byl obviněn, mimo jiné, z opomenutí učinit šetření v seznamu držitelů střelných zbraní a držitelů licence.

19. Dne 30. 4. 2003 Vojenský obvodní prokurátor odložil řízení zahájené dne 12. 2. 2003, které mělo vést k podání obžaloby proti policistovi H. Po prozkoumání listinných důkazů a svědecké výpovědi stěžovatelky, obviněných a svědků prokurátor dospěl k závěru, že ze smyslu rozhovoru mezi stěžovatelkou a policistou H. z rána dne 31. 12. 2002 nevyplývalo, že má být podáno nové trestní oznámení proti manželovi stěžovatelky. Stěžovatelka se pouze chtěla informovat o stavu řízení, které následovalo po podání trestního oznámení ze dne 2. 11. 2002, a neexistovalo podezření, že policista H. spáchal trestný čin.

20. Dne 28. 7. 2003 Krajský úřad vyšetřování (Krajský úrad vyšetrovania) zastavil trestní stíhání zahájené proti policistovi H. dne 7. 2. 2003. Vyšetřovatel dospěl k závěru, že jednání policisty H. nenaplňovalo stupeň společenské nebezpečnosti, který je vyžadován pro vznik trestní odpovědnosti, a to z toho důvodu, že policista jednal v dobré víře a podle výslovného přání stěžovatelky. Vyšetřovatel rovněž poznamenal, že policista H. byl propuštěn z řad policie, a nemůže tudíž proti němu být zahájeno disciplinární řízení. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou Okresní vojenská prokuratura posoudila jako nepřijatelnou dne 15. 8. 2003 s odůvodněním, že podle § 142 odst. 1 trestního řádu nemá stěžovatelka právo takovou stížnost podat.

21. Dne 4. 8. 2003 Okresní vojenský prokurátor předvolal policisty B., P. Š. a M. Š. k jednání před Okresním soudem v Michalovcích (Okresný súd) na základě obžaloby z trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti [§ 159 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona] ve spojení s výše uvedenými činy. V předvolání byly detailně rozebrány vnitřní směrnice Ministerstva vnitra, které byly obžalovanými policisty údajně porušeny.

22. Dne 22. 10. 2003, den následující po výslechu, kterého se stěžovatelka účastnila prostřednictvím svého právníka, okresní soud zprostil policisty obžaloby. Okresní soud dospěl k závěru, že trestný čin maření výkonu předpokládá úplné nebo trvalé neplnění úkolu. Pouze zdržení splnění této povinnosti nestačí. Soud prohlásil, že v daném případě jednání policistů nedosahovalo úrovně nesplnění úkolu a že souvislost mezi jejich jednáním a tragédií, k níž došlo dne 31. 12. 2002, nebyla dostatečně přímá. Stěžovatelka vystupovala v řízení před okresním soudem jako svědek a neobdržela kopii rozhodnutí.

23. Dne 21. 1. 2004 Krajský soud v Košicích zamítl odvolání Okresního vojenského prokurátora proti rozsudku ze dne 20. 10. 2003. Proti tomuto rozhodnutí již neexistuje další opravný prostředek.

Stěžovatelka nebyla ani oficiálně informována o řízení před odvolacím soudem, ani jí nebyla doručena kopie rozsudku krajského soudu.

24. Generální prokurátor však napadl rozsudek krajského soudu ze dne 21. 1. 2004 podáním stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu soudu.

25. Dne 29. 9. 2004 Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu ze dne 21. 1. 2004 i rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 10. 2003. Nejvyšší soud konstatoval, že nižší soudy zhodnotily důkazy nelogicky, nezohlednily všechny relevantní skutečnosti a vyvodily nesprávné závěry. Nejvyšší soud prohlásil, že bylo zřejmé, že obžalovaní jednali tak, že mařili splnění svých povinností. Soud dospěl k závěru, že existuje příčinná souvislost mezi jejich protiprávním jednáním a tragickými následky. Nejvyšší soud vrátil případ okresnímu soudu a uložil mu, aby ve věci znovu rozhodl s ohledem na výše zmíněný právní názor Nejvyššího soudu, který je podle § 270 odst. 4 trestního řádu pro okresní soud závazný.

26. Dne 14. 3. 2006 se konalo jednání před okresním soudem, v němž stěžovatelka vystupovala jako svědek. Téhož dne okresní soud uznal policisty B., P. Š. a M. Š. vinnými z trestného činu a uložil jim trest ve výši 6, 4 a 4 měsíce odnětí svobody. Všechny tresty byly podmíněně odloženy na zkušební dobu 12 měsíců. Soud rozhodl, že obžalovaní z nedbalosti porušili služební předpisy, a tím způsobili smrt dětí stěžovatelky. Při rozhodování o trestu soud přihlédl mimo jiné ke skutečnosti, že obžalovaní doposud vedli spořádaný život, hodnocení jejich práce bylo pozitivní a policisté B. a M. Š. již byli propuštěni z řad policie. Všichni obžalovaní i prokurátor se odvolali. Policista B. později vzal své odvolání zpět.

27. Dne 26. 9. 2006 krajský soud jednal a zamítl ostatní odvolání. Krajský soud konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutečnosti a správně je posoudil a vyvodil správné právní závěry, a to jak co se týče viny, tak i trestu. Proti rozsudku krajského soudu nebyl již možný žádný řádný opravný prostředek.

C. První série řízení před Ústavním soudem

28. Dne 26. 2. 2003 stěžovatelka zastoupená advokátem podala stížnost podle čl. 127 Ústavy u Ústavního soudu. Formálně stížnost směřovala proti Obvodnímu oddělení policie. Ve stížnosti uvedla, že opomenutí policistů způsobilo porušení jejího práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 16 odst. 1 Ústavy), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejího soukromého života (čl. 19 odst. 2 Ústavy) a práva na právní ochranu (čl. 46 odst. 1 Ústavy). Tvrdila, že policie si byla vědoma situace, která předcházela tragédii ze dne 31. 12. 2002, a v rozporu se svými pozitivními závazky neuskutečnila nezbytné kroky. Dále uvedla, že odpovědnost za toto opomenutí nese Obvodní oddělení policie. Dále tvrdila, že trestní řízení, které probíhá, jí nemůže poskytnout úplné zadostiučinění za újmu, kterou utrpěla.

29. Dne 2. 7. 2003 Ústavní soud v senátu 3 soudců prohlásil stížnost za nepřijatelnou. Ústavní soud poznamenal, že má pravomoc pouze ve věcech, které nespadají do pravomoci jiného orgánu. Ústavní soud může přiznat peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu jen tehdy, když daná věc spadá do jeho pravomoci. V daném případě bylo primární otázkou, zda policisté jednali v souladu s příslušnými předpisy. Tato otázka spadá do pravomoci obecných soudů a byla zkoumána v trestním řízení, které zrovna probíhalo a v němž stěžovatelka měla právo vystupovat v postavení poškozeného. Rozhodnout o této otázce však může i občanskoprávní soud. Senát dospěl k závěru, že stížnost je za těchto okolností předčasná a nespadá do pravomoci Ústavního soudu.

30. Předseda senátu však nesdílel názor většiny a připojil k rozsudku své nesouhlasné stanovisko. V disentu vyjádřil, že účelem Ústavního soudu je především udržovat ústavnost, Ústavní soud má tudíž možnost přezkoumávat stížnosti podle ustanovení zákona, která se na daný případ nejvíce vztahují. Daný případ měl být přezkoumán primárně z pohledu práva na život a zejména z pohledu pozitivních závazků, které náleží k tomuto právu. V rozporu se závěry senátu neexistovaly v občanském ani trestním právu dostupné prostředky nápravy, které by umožnily stěžovatelce požadovat a obdržet dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Soudce poukázal na to, že ani senát jasně neidentifikoval prostředky nápravy, které by stěžovatelka mohla za tímto účelem využít. Nakonec předsedající soudce vyslovil, že zásada, že pravomoc Ústavního soudu se uplatňuje podpůrně, jež je zakotvena v čl. 127 Ústavy, musí být vykládána s určitou mírou pružnosti s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu. Z tohoto pohledu je Ústavní soud jediným soudním orgánem, na který se stěžovatelka v daném případě mohla obrátit s návrhem na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Ústavní soud tedy nemohl být vyloučen z přezkumu tohoto případu z toho důvodu, že existují jiné prostředky nápravy, které každopádně nebyly dostačující.

D. Druhá série řízení před Ústavním soudem

31. Dne 26. 2. 2004 podala stěžovatelka v zastoupení advokáta u Ústavního soudu novou stížnost proti Obvodnímu oddělení policie. Zopakovala své argumenty z první stížnosti a dodala, že trestní řízení skončilo, aniž by to přineslo jakékoli pozitivní výsledky ve vztahu k její stížnosti. Uvedla, že další prostředek nápravy před jiným orgánem, jenž by umožnil náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěla, již není dostupný. Stěžovatelka tudíž usoudila, že Ústavní soud je nyní příslušný k posouzení merita jejího případu. Uvedla, že došlo k porušení práva na život jejích dětí (čl. 15 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Úmluvy). Dále namítala porušení práva na ochranu osobní nedotknutelnosti a soukromí (čl. 16 odst. 1 Ústavy), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ( čl. 19 odst. 2 Ústavy), práva na právní ochranu ( čl. 46 odst. 1 Ústavy), práva na osobní bezpečnost (čl. 5 Ústavy) a práva na respektování jejího soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy).

32. Dne 8. 9. 2004 Ústavní soud prohlásil stížnost ze dne 26. 2. 2004 za nepřijatelnou s odůvodněním, že případ nespadá do jeho pravomoci. Ústavní soud konstatoval, že otázka, zda došlo k protiprávnímu jednání, které způsobilo stěžovatelce újmu a kdo je za ni odpovědný, musí být vyřešena obecnými soudy. Otázka, zda byl spáchán trestný čin na základě skutečností, které jsou uvedeny ve stížnosti, musí být rozhodnuta v trestním řízení. Ústavní soud poznamenal, že v trestním řízení v daném případě stěžovatelka mohla vystupovat v postavení poškozeného, což by jí umožnilo uplatňovat řadu procesních práv, jejichž prostřednictvím mohla ovlivňovat výsledek. Této možnosti však stěžovatelka nevyužila. Skutečnost, že trestní soudy mají výlučnou pravomoc v této věci, znamená, že Ústavní soud může zasahovat jen v případech, kdy trestní soudy jednají zjevně svévolně. Stěžovatelka však v tomto smyslu neuplatnila žádné argumenty. Ústavní soud dále vyslovil, že pokud jde o opomenutí Obvodního oddělení policie učinit patřičné kroky v listopadu a prosinci 2002, stížnost byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Stěžovatelka navíc podle Ústavního soudu neměla právo podat stížnost na porušení práva na život svých dětí, a to ani osobně, ani jménem svých zesnulých dětí. Konečně část této stížnosti byla podle Ústavního soudu každopádně nepřijatelná, protože namítala skutečnosti, které již byly res iudicata vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2003.

[§ 33. – 39. Relevantní vnitrostátní právo a praxe]

Předběžné námitky vlády

41. Pokud jde o přijatelnost, vláda tvrdila, že žaloba na ochranu osobnosti je prostředkem nápravy, který měla stěžovatelka využít ve vztahu ke stížnosti podle čl. 2 a 8. Úmluvy, aby tak učinila zadost požadavku vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Na podporu svého argumentu vláda odkázala na novou judikaturu (viz § 34 a 35) a uvedla, že tato rozhodnutí ukazují, že výše zmíněná žaloba byla pro stěžovatelku dostupná jak teoreticky, tak v praxi. Jelikož stěžovatelka nevyužila této žaloby, je odpovídající část stížnosti nepřijatelná.

42. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas a tvrdila, že jak podle ustálené judikatury, tak podle právní teorie platí, že musí být snížena důstojnost nebo společenské postavení dotčené osoby, aby mohla být žaloba na ochranu osobnosti přípustná. Stěžovatelka podotkla, že nedávná soudní rozhodnutí, na něž vláda odkázala, nejsou zatím pravomocná.

43. Soud upozorňuje, že při rozhodování o přijatelnosti daného případu posoudil extenzívně účinnost žaloby na ochranu osobnosti z pohledu čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Soud zjistil, že v případech podobných případu stěžovatelky neexistuje dostatečně ustálená judikatura, z níž by vyplývalo, že možnost získat peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu prostřednictvím výše zmíněné žaloby je ve skutečnosti dostatečně určitá a nabízí rozumné vyhlídky na úspěch, jak vyžaduje odpovídající judikatura k Úmluvě.

44. Soud při rozhodování o přijatelnosti podotkl, že došlo k určitému vývoji v teoretickém chápání a soudní praxi ve vztahu k možnostem žaloby na ochranu osobnosti.

Skutečnosti, které zapříčinily tento případ, se staly v roce 2002. Rozhodnutí, na která odkazuje vláda, se datují k roku 2006 (viz § 34 a 35 výše). Jakýkoli význam, který mohou tato rozhodnutí mít ve vztahu k danému případu, je tudíž omezený tou skutečností, že byla přijata až po relevantním časovém okamžiku (viz např. V. proti Spojenému království, § 57).

Navíc je třeba upozornit, že rozhodnutí z roku 2006 byla přijata soudy nejnižšího stupně soudní soustavy. Nic nenaznačuje tomu, že by byla přezkoumána vyššími soudy a že by byla pravomocná.

Ve světle výše uvedeného Soud neshledává důvod odchýlit se od svého závěru vyjádřeného v rozhodnutí v dané věci ze dne 13. 6. 2006 k otázce účinnosti žaloby na ochranu osobnosti pro účely čl. 35 odst. 1 Úmluvy.

45. Předběžné námitky vlády musí tudíž být zamítnuty.

K tvrzenému porušení čl. 2 Úmluvy:

46. Stěžovatelka tvrdí, že stát opomenul chránit život jejích dvou dětí a namítá porušení čl. 2 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní:

„1. Právo každého na život je chráněno zákonem.“

47. S odkazem na závěry trestních soudů vláda uznala, že pokud jde o opomenutí vnitrostátních orgánů učinit vhodné pozitivní kroky k ochraně života dětí stěžovatelky, došlo k porušení čl. 2 Úmluvy. Vláda však zdůraznila, že došlo k včasnému a pečlivému vyšetřování věci ze strany Inspekční služby a že odpovědné osoby byly postaveny před spravedlnost a řádně potrestány.

48. Stěžovatelka odkázala na svá předchozí tvrzení a zopakovala svou stížnost. Tvrdila zejména, že policie měla pozitivní závazek chránit život jejích dětí a že tento závazek nesplnila. Policie měla klasifikovat hrozby zesnulého manžela stěžovatelky jako trestné činy, vyšetřovat je a stíhat z vlastního podnětu.

49. Soud zopakoval, že 1. věta čl. 2 odst. 1 neukládá státu pouze zdržet se úmyslného nebo protiprávního usmrcení osoby, ale také učinit přiměřené kroky k ochraně života těch, kdo spadají do jeho pravomoci (viz L. C. B. proti Spojenému království, § 36). To zahrnuje primární povinnost státu zajistit právo na život zavedením účinných trestněprávních ustanovení k odstrašení páchání protiprávních činů proti osobě společně se systémem uplatňování práva za účelem prevence, potlačování a trestání porušení těchto ustanovení. To zahrnuje za určitých okolností také pozitivní závazky chránit jednotlivce, jehož život je ohrožen trestním jednáním jiného jednotlivce (viz Osman proti Spojenému království, § 115).

50. S ohledem na potíže při ochraně moderní společnosti, nepředvídatelnost lidského jednání a operativní volby, které musí být učiněny podle priorit a zdrojů, musí být rozsah pozitivních závazků vykládán takovým způsobem, který neklade na státní orgány nereálnou nebo nepřiměřenou zátěž. Ne každé tvrzené ohrožení života musí tudíž znamenat pro státní orgány požadavek Úmluvy na provedení operativních opatření k zabránění uskutečnění tohoto rizika. Pokud má vzniknout pozitivní závazek, musí být prokázáno, že státní orgány v okamžiku existence skutečného a bezprostředního rizika věděly nebo měly vědět o nebezpečí, které pro život konkrétního jednotlivce představuje trestné jednání třetí osoby, a že nepřijaly opatření spadající do jejich pravomoci, která se dají rozumně očekávat k zabránění tomuto nebezpečí (tamtéž, str. 3159 – 3160, § 116).

51. Při posuzování rozsahu takových pozitivních závazků plynoucích z čl. 2 Úmluvy musí být brána v potaz povinnost smluvní strany podle čl. 1 Úmluvy zajistit fakticky a účinně ochranu práv a svobod Úmluvou zakotvených (viz, mutatis mutandis , McCann a další proti Spojenému království, § 146 – 147).

52. Pokud jde o skutečnosti projednávaného případu, je nutno upozornit, že podle § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o policii z roku 1993 je jedním z hlavních úkolů policie sloužit k ochraně základních práv a svobod, života a zdraví. Situace, která panovala v rodině stěžovatelky byla známa místnímu oddělení policie na základě komunikace se stěžovatelkou a jejími příbuznými při různých příležitostech v listopadu a prosinci 2002. Tato komunikace zahrnovala mimo jiné trestní oznámení ze dne 2. 11. 2002 a tísňová volání, k nimž došlo v noci z 26. – 27. 12. 2002, která zahrnovala různá obvinění, jako dlouhodobé fyzické a psychologické týrání, kruté bití elektrickým kabelem a vyhrožování s pistolí.

53. Na základě situace stěžovatelky vznikla policii podle odpovídajících ustanovení zákona o policii a služebních předpisů řada konkrétních povinností. Ty zahrnovaly mimo jiné přijetí a řádné zaregistrování trestního oznámení stěžovatelky; okamžité zahájení trestního řízení proti manželovi stěžovatelky; řádné vedení záznamů tísňových volání a informování následující směny o situaci; a učinění opatření v návaznosti na obvinění, že manžel stěžovatelky má střelnou zbraň a činí s ní násilné hrozby.

54. Policie však nezajistila splnění těchto povinností, jak bylo zjištěno vnitrostátními soudy. Naopak jeden z dotčených policistů pomáhal stěžovatelce a jejímu manželovi změnit trestní oznámení ze dne 2. 11. 2002 tak, aby se jednalo o méně závažný delikt, který nevyžaduje další kroky. Jak vyjádřil již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2004, byla přímým následkem těchto opomenutí smrt dětí stěžovatelky (viz § 18, 21 a 25 výše).

55. Ve světle výše uvedených úvah a přiznání vlády Soud došel k závěru, že byl v daném případě porušen čl. 2 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

56. Stěžovatelka rovněž namítala, že porušení čl. 2 Úmluvy představuje také porušení práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní:

„1. Každý má právo, aby byl respektován jeho soukromý a rodinný život, ...

2. Státní orgán nemůže do výkonu toho práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo mravnosti nebo ochrany práv a svobod druhých.“

57. Strany zopakovaly, mutatis mutandis , své argumenty týkající se stížnosti podle čl. 2 Úmluvy.

58. Soud podotkl, že stížnost podle čl. 8 Úmluvy má stejné skutkové pozadí jako výše zmíněná stížnost podle čl. 2 Úmluvy. Soud shledal porušení čl. 2 Úmluvy (viz § 55 výše). Ve světle tohoto zjištění a nehledě na přiznání vlády Soud nepovažuje za nezbytné přezkoumat skutečnosti samostatně podle čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy:

59. Stěžovatelka dále tvrdí, že neměla možnost uplatnit návrh na náhradu nemajetkové újmy. Tím implicitně uplatnila čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 2 a 8 Úmluvy.

Čl. 13 stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při výkonu svého úřadu.“

A. Účinný prostředek nápravy ve vztahu k právu na život

60. Vláda uvedla, že stěžovatelka měla k dispozici prostředek slučitelný s čl. 13 Úmluvy. Na podporu tohoto tvrzení vláda odkázala na závěry Ústavního soudu, z nichž vyplývalo, že případ nespadal do pravomoci Ústavního soudu, protože měl být rozhodován obecnými soudy, ať už trestními, nebo civilními. Vláda poukázala na to, že stěžovatelka v trestním řízení nevyužila možnosti vystupovat v postavení poškozeného se všemi procesními právy, které k tomuto postavení náleží. Dále vláda tvrdila, že stěžovatelka mohla uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti. Za tímto účelem vláda odkázala na své argumenty uvedené v předběžných námitkách (viz výše).

61. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas. Zdůraznila, že účelem trestního řízení bylo rozhodnout o trestní odpovědnosti obviněných policistů, a nikoli posoudit nároky týkající se jejích lidských práv. Žaloba na ochranu osobnosti nepředstavovala v jejím případě dostupný prostředek nápravy a stěžovatelka považuje za nepatřičné, aby od ní vláda vyžadovala, že se bude pokoušet o rozvíjení stávající judikatury, pokud jde o rozsah práv, která se dají uplatnit touto žalobou tím, že bude prosazovat průkopnickou interpretaci.

62. Soud zopakoval, že čl. 13 Úmluvy zaručuje na vnitrostátní úrovni dostupnost prostředku k vymáhání podstaty práv a svobod chráněných Úmluvou bez ohledu na formu, jakou má tento prostředek ve vnitrostátním právním řádu. Smysl čl. 13 je tudíž takový, že vyžaduje zajištění vnitrostátního prostředku k projednání „prokazatelné žaloby“ podané na základě Úmluvy a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, ačkoli smluvní strany požívají jisté diskrece, pokud jde o způsob, jakým naplňují své povinnosti vyplývající z tohoto článku. Rozsah povinností plynoucích z čl. 13 se mění v závislosti na povaze žaloby, kterou stěžovatel podává na základě Úmluvy. Prostředek nápravy vyžadovaný čl. 13 musí být nicméně „účinný“ v praxi i v právním řádu. Zejména nesmí být jeho využití svévolně ztěžováno jednáním či opomenutím státních orgánů žalovaného státu (viz Aksoy proti Turecku, § 95; a Aydin proti Turecku, § 103).

63. Na základě důkazů předložených v daném případě Soud zjistil, že žalovaný stát je odpovědný podle čl. 2 Úmluvy za nečinnost při ochraně životů dětí stěžovatelky. Stížnost stěžovatelky je tudíž v tomto ohledu prokazatelná pro účely čl. 13 ve spojení s čl. 2 Úmluvy (viz Boyle a Rice proti Spojenému království, § 52).

64. Stěžovatelka má za to, že neměla možnost získat náhradu nemajetkové újmy. Vyvstává tedy otázka, zda čl. 13 v tomto kontextu vyžaduje, aby taková náhrada byla dostupná. Soud sám ve vhodných případech přiznává spravedlivé zadostiučinění, když uznává bolest, stres, úzkost a frustraci jako důvody pro přiznání přiměřené náhrady za nemajetkovou újmu. Soud již dříve dospěl k závěru, že v případě porušení čl. 2 a čl. 3 Úmluvy, jež patří k nejzásadnějším ustanovením Úmluvy, by měla existovat jako jeden z prostředků nápravy náhrada nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku těchto porušení (viz Keenan proti Spojenému království, § 130).

65. V daném případě Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka měla mít možnost žádat náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěla ona sama i její děti v souvislosti s jejich smrtí. Z výše zmíněných závěrů Soudu týkajících se předběžných námitek vlády vyplývá, žaloba na ochranu osobnosti nezajišťovala stěžovatelce takovýto prostředek nápravy.

Došlo tudíž k porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Úmluvy.

B. Účinný prostředek nápravy ve vztahu k právu na respektování soukromého a rodinného života

66. Soud podotýká, že stížnost má stejné skutkové pozadí jako výše zmíněná stížnost týkající se neexistence účinného prostředku nápravy ve vztahu k právu na život. Soud konstatoval porušení čl. 13 ve vztahu k čl. 2 Úmluvy (viz předchozí odstavec). Ve světle těchto zjištění Soud nepovažuje za nezbytné zkoumat skutečnosti případu samostatně podle čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 6 Úmluvy:

67. Stěžovatelka na závěr uvedla, že v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu nezabývat se jejími stížnostmi jí byl odepřen přístup k soudu, aby žádala náhradu nemajetkové újmy. Odkázala na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní část stanoví:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, ...projednána ...soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“

68. Soud podotýká, že stížnost se týká stejných skutečností a má podobné právní pozadí jako stížnost přezkoumaná z pohledu čl. 13 ve spojení s čl. 2 Úmluvy, týkající se neexistence účinného prostředku nápravy ve vztahu k právu na život. Ve světle zjištění porušení těchto ustanovení Soud konstatuje, že není nezbytné zkoumat případ samostatně podle čl. 6 Úmluvy.

[§ 69. – 76. Aplikace čl. 41 Úmluvy]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl:

1. že zamítá předběžné námitky vlády;

2. že došlo k porušení čl. 2 Úmluvy;

3. že došlo k porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Úmluvy;

4. že není nezbytné zkoumat stížnost podle čl. 8 Úmluvy, ať už samostatně, nebo ve spojení s čl. 13 Úmluvy, a stejně tak stížnost podle čl. 6 Úmluvy;

5. že žalovaný stát musí stěžovatelce zaplatit 25 000 EUR za nemateriální újmu do 3 měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy a 4 300 EUR za náklady řízení. Tyto částky musí být převedeny do vnitrostátní měny podle kursu platného v den úhrady včetně daní, jež mohly být přičteny;

tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o 3 procentní body od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

6. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.