RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT

VĚC VILHO ESKELINEN A OSTATNÍ proti FINSKU

(stížnost č. 63235/00)

ROZSUDEK

[Výňatky]

ŠTRASBURK

19. dubna 2007

Tento rozsudek nabyl právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku,

Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení:

Jean-Paul Costa, předseda,
Luzius Wildhaber,
Christos Rozakis,
Nicolas Bratza,
Peer Lorenzen,
Françoise Tulkens,
Giovanni Bonello,
Rıza Türmen,
Matti Pellonpää,
Kristaq Traja,
Mindia Ugrekhelidze,
Anatoly Kovler,
Lech Garlicki,
Javier Borrego Borrego,
Ljiljana Mijović,
Egbert Myjer,
Danutė Jočienė, soudci,

a Erik Fribergh, tajemník sekce,

po neveřejné poradě konané ve dnech 20. září 2006 a 21. února 2007,

vynesl následující rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

(…)

SKUTKOVÝ STAV

I. SKUTKOVÉ OKOLNOSTI

9. Stěžovatelé se narodili v letech 1955, 1953, 1954, 1956, 1937, 1957, 1983 a 1981 a žijí v Sonkakoski a Sonkajärvi.

A. Začlenění policejního okrsku Sonkajärvi

10. Prvních pět stěžovatelů a zesnulý pan Hannu Matti Lappalainen pracovali v policejním okrsku Sonkajärvi. Podle kolektivní smlouvy uzavřené v roce 1986 měli nárok na tzv. „příspěvek na odlehlé oblasti“, který se jim připočítával k platu jako bonus za práci v odlehlých částech země. Výše příspěvku byla vypočtena na základě odlehlosti dané oblasti. Kolektivní smlouvou uzavřenou dne 15. března 1988 byl příspěvek na odlehlé oblasti zrušen. To by mělo za následek snížení platu státních zaměstnanců, kteří mají pracoviště v Sonkajärvi. Aby se takovému snížení zabránilo, kolektivní smlouva jim od 1. března 1988 přiznala měsíční individuální příplatky ke mzdě.

11. Rozhodnutím Ministerstva vnitra (sisäasiainministeriö, inrikesministeriet) byl dne 1. listopadu 1990 policejní okrsek Sonkajärvi začleněn do policejního okrsku Iisalmi. Po začlenění se pracoviště stěžovatelů změnilo. Přišli také o individuální příplatky ke mzdě a jejich dojíždění se údajně prodloužilo až o 50 km denně, protože museli cestovat ze Sonkajärvi do Iisalmi.

12. Podle stěžovatelů na základě jejich žádosti ze dne 17. října 1990 v tomto smyslu krajské policejní velitelství (läänin poliisijohto, länspolisledningen) kraje Kuopio přislíbilo, že jim bude škoda nahrazena.

13. Dne 25. března 1991 předložil policejní odbor Ministerstva vnitra na žádost krajského policejního velitelství žádost o schválení výplaty měsíčních individuálních příplatků k platu ve výši 500 až 700 finských marek (FIM) (84–118 EUR) na osobu těm policistům a dalším pracovníkům, jejichž pracoviště bylo změněno ze Sonkajärvi na Iisalmi. Žádost odkazovala na údajně analogický případ (věc Mäntyharju), v němž Ministerstvo financí (valtiovarainministeriö, finansministeriet) vyhovělo žádosti o individuální příplatky ke mzdě dne 29. prosince 1989. Dne 3. července 1991 Ministerstvo financí odpovědělo, že takovou žádost nemůže schválit. Své odmítnutí nijak neodůvodnilo.

14. Od 1. října 1992 přešla pravomoc rozhodovat o příplatcích k platu u místních policejních sborů na krajské správní rady (lääninhallitus, länsstyrelsen).

B. Řízení před správní radou kraje Kuopio

15. Dne 19. března 1993 podali stěžovatelé žádost o náhradu škody. Odkázali na výše uvedené rozhodnutí ve věci Mäntyharju. Opírali se také o zásadu rovnosti stanovenou v článku 5 tehdy platné ústavy (Suomen hallitusmuoto, Regeringsform för Finland; zákon č. 94/1919).

16. O čtyři roky později, dne 19. března 1997, správní rada kraje Kuopio žádost zamítla. Zamítnutí odůvodnila takto:

„Státní zaměstnanci bývalého policejního okrsku Sonkajärvi ... požádali o náhradu škod vzniklých v důsledku začlenění policejního okrsku, v reakci na což krajské policejní velitelství, které žádost podpořilo, předložilo dokumenty policejnímu odboru Ministerstva vnitra. Dopisem ze dne 25. března 1991 doporučilo Ministerstvo vnitra Ministerstvu financí, aby od 1. listopadu 1990 zpětně vyplácelo individuální příplatky ke mzdě těm státním zaměstnancům, jejichž pracovištěm je po začlenění Iisalmi.

Dopisem ze dne 3. července 1991 [Ministerstvo financí] informovalo Ministerstvo vnitra, že žádosti nemůže vyhovět.

Na základě rozhodnutí [Ministerstva financí] byla pravomoc rozhodovat o jednotlivých příplatcích ke mzdě přenesena na krajské správní rady. Dne 28. ledna 1993 bylo na jednání, které uspořádalo krajské policejní velitelství a na němž stěžovatele zastupoval pan Lappalainen, konstatováno, že probíhají jednání týkající se policejního okrsku Askola v kraji Uusimaa, kde šlo o odpovídající případ. Vzhledem k tomu, že [Ministerstvo financí], které mělo příslušnou pravomoc, již rozhodlo o nárocích týkajících se policejního okrsku Sonkajärvi, byl učiněn závěr, že z důvodu spravedlnosti by se v kraji Kuopio mělo dodržet rozhodnutí v kraji Uusimaa, pokud by se odchýlilo od názoru Ministerstva financí. Správní rada kraje Uusimaa stížnost zamítla a nejvyšší správní soud toto rozhodnutí potvrdil. V dopise ze dne 19. března 1993 ani v [další] samostatné žádosti pana Pallonena ze dne 17. srpna 1994 nebyly předloženy žádné nové důvody na podporu nároků, o nichž již [Ministerstvo financí] rozhodlo.

Krajská správní rada se nedozvěděla o žádných kladných rozhodnutích týkajících se odškodnění v odpovídajících případech, pokud jde o začlenění policejních okrsků kdekoli v zemi po výše uvedeném rozhodnutí [Ministerstva financí].

V roce 1990, kdy došlo k začlenění okrsku, nemělo krajské policejní velitelství kompetenci dávat závazné sliby týkající se náhrady nákladů. Svůj názor vyjádřilo podporou stížnosti.

Krajská správní rada se na základě svého uvážení a dřívějšího rozhodnutí příslušného orgánu domnívá, že toto rozhodnutí nabylo určitého účinku res iudicata. Při zdůrazňování zásad rovnosti a spravedlnosti vychází krajská správní rada také z praxe převládající v celé zemi.“

17. Mezitím v prosinci 1996 předložil jeden ze stěžovatelů námitku kancléři spravedlnosti (oikeuskansleri, justitiekanslern), který ve svém rozhodnutí ze dne 24. ledna 1997 upozornil na skutečnost, že stěžovatelé stále neobdrželi žádnou odpověď na svou žádost.

C. Řízení před krajským správním soudem v Kuopiu

18. Dne 25. dubna 1997 se stěžovatelé odvolali proti rozhodnutí krajské správní rady a požádali o ústní jednání, které by podle nich umožnilo zjistit skutkový stav věci, zejména to, že byl dán slib krajského policejního velitelství. Krajský správní soud v Kuopiu (lääninoikeus, länsrätten) obdržel odpovědi na odvolání od krajského policejního velitelství a krajského státního zastupitele (lääninasiamies, länsombudet) a tyto odpovědi byly zaslány stěžovatelům k vyjádření.

19. V rozhodnutí ze dne 8. června 1998 krajský správní soud konstatoval:

„Náprava zvýšení mezd, které má vliv na důchody, nespadá do pravomoci krajského správního soudu.

K objasnění případu není třeba ústní výpovědi účastníků řízení, pokud jde o přísliby krajského policejního velitelství krajské správní rady týkající se začlenění policejního okrsku, ani o tom, jak bylo ve věci jinak postupováno.

V dopise ze dne 25. března 1991 navrhlo Ministerstvo vnitra Ministerstvu financí, aby byl policejní okrsek Sonkajärvi od 1. listopadu 1990 začleněn do policejního okrsku Iisalmi [ve skutečnosti Ministerstvo vnitra doporučilo platbu, nikoliv začlenění] a aby byly kompenzovány nepříjemnosti způsobené změnou pracoviště formou příplatku ke mzdě ve výši 500 až 700 FIM měsíčně se zpětnou platností od 1. listopadu 1990. Ministerstvo financí v dopise ze dne 3. července 1991 uvedlo, že žádosti nemůže vyhovět. Dne 3. září 1992 proběhlo jednání mezi policejním oddělením Ministerstva vnitra a policejním svazem [Suomen Poliisiliitto ry] a dne 28. ledna 1993 mezi krajským policejním velitelstvím správní rady v kraji Kuopio a zástupcem stěžovatelů.

Podle čl. 9 odst. 2 nařízení o státní kolektivní smlouvě (ve znění ze dne 18. září 1992) je krajská správní rada příslušná rozhodovat o příplatcích ke mzdě ... státních zaměstnanců v místních policejních sborech.

Je třeba mít za to, že krajská správní rada posoudila podání stěžovatelů ... ze dne 19. března 1993 jako žádost o nápravu podle § 84 zákona o státní službě. Žádost o nápravu byla podána ve lhůtě stanovené v § 95 odst. 1 zákona o státní službě, počítáno od rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. července 1991.

V roce 1990 nemělo krajské policejní velitelství krajské správní rady kompetenci dávat závazné sliby týkající se náhrady. Kompetenci rozhodnout o této záležitosti mělo v té době Ministerstvo financí, které v dopise ze dne 3. července 1991 uvedlo, že se domnívá, že žádosti nemůže vyhovět. Od 1. října 1992 má krajská správní rada pravomoc rozhodovat o platech místní policie.

Krajská správní rada ve svém rozhodnutí, proti němuž se lze odvolat, vycházela z rozhodnutí bývalého příslušného orgánu a ze skutečnosti, že po 3. červenci 1991 nebyla zaměstnancům přiznána žádná náhrada v jiných případech, kdy došlo k začlenění okrsku. Rozhodnutí tedy vychází z praxe, která v té době převládala v celé zemi. Za těchto okolností nelze rozhodnutí považovat za nepřiměřené. Žádost o nápravu bylo možné zamítnout.“

D. Řízení před nejvyšším správním soudem

20. Dne 7. července 1998 se stěžovatelé odvolali, požádali o ústní slyšení a zdůraznili, že podobné příplatky ke mzdě byly zaměstnancům jiných policejních okrsků v odpovídajících situacích přiznány. Opírali se například o rozhodnutí správní rady kraje Pohjois-Karjala ze dne 10. ledna 1997, kterým byl policistovi přiznán individuální příplatek k platu od 1. prosince 1996 po začlenění policejního okrsku Valtimo do policejního okresu Nurmes.

21. Dne 27. dubna 2000 nejvyšší správní soud (korkein hallinto-oikeus, högsta förvaltningsdomstolen) poté, co obdržel vyjádření krajského policejního velitelství a krajského státního zastupitele a sdělil je stěžovatelům k vyjádření, potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance. Své rozhodnutí odůvodnil takto:

„Nejvyšší správní soud se věcí zabýval.

Přísliby krajského policejního velitelství správní rady kraje Kuopio, pokud jde o náhradu nákladů vzniklých v souvislosti se začleněním policejního okrsku, nemají pro věc žádnou právní relevanci. Ústní jednání je tedy zjevně zbytečné. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na § 38 odst. 1 zákona o správním soudnictví žádost [stěžovatelů] o ústní jednání zamítl.

V dopise ze dne 19. března 1993 [stěžovatelé] požádali o odškodnění ve formě individuálních mzdových doplatků nákladů vzniklých v souvislosti se začleněním jejich policejního okrsku. Dne 1. října 1992 přešla pravomoc rozhodovat o mzdách místních policejních sborů na krajskou správní radu podle § 9 odst. 2 nařízení o státní kolektivní smlouvě (ve znění z 18. září 1992).

[Stěžovatelé] nemají na předmětný individuální příplatek ke mzdě žádný zákonný nárok. Správní rada kraje Kuopio nepřekročila meze své kompetence. Rozhodnutí krajské správní rady není v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na § 7 odst. 1 zákona o správním soudnictví konstatuje, že není důvod měnit výsledek rozhodnutí krajské správní rady, které proto zůstává konečné.“

(…)

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. TVRZENÉ PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY

31. Stěžovatelé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítali nepřiměřenou délku řízení týkající se podmínek jejich pracovního poměru jako státních zaměstnanců a absenci ústního jednání před některou z vnitrostátních instancí.

(…)

B. Hodnocení Soudu

1. Použitelnost článku 6

39. Vláda zpochybnila použitelnost článku 6 ze dvou důvodů, a to, zda v tomto případě existovalo „právo“ a zda mělo „občanskoprávní“ povahu.

a) Existence práva

40. Soud nejprve posoudí, zda v daném případě existovalo „právo“. Podle zásad vyslovených v jeho judikatuře (viz mimo jiné Pudas proti Švédsku, č. 10426/83, rozsudek ze dne 27. října 1987, § 31) musí být spor o „právo“, o němž lze alespoň na základě argumentů tvrdit, že je uznáváno vnitrostátním právem, skutečný a závažný; může se týkat nejen skutečné existence práva, ale také jeho rozsahu a způsobu výkonu; a konečně výsledek řízení musí být pro dané právo přímo rozhodující.

41. Soud konstatuje, že nebylo zpochybněno, že krajské policejní velitelství přislíbilo stěžovatelům náhradu škody. Ze spisu rovněž vyplývá, že jednotlivé příplatky ke mzdě byly přiznány v situacích, které nebyly zcela odlišné od situace stěžovatelů. Vnitrostátní soudy rovněž nezamítly nároky stěžovatelů jako neopodstatněné. I když je pravda, že jejich nároky byly zamítnuty, lze mít za to, že správní soudy přezkoumaly podstatu stížnosti, a tím rozhodly ve sporu o jejich práva. Soud se domnívá, že na tomto pozadí by stěžovatelé mohli tvrdit, že mají právo na diskutabilním základě (viz mimo jiné Neves e Silva proti Portugalsku, č. 11213/84, rozsudek ze dne 27. dubna 1989, § 37).

b) Občanskoprávní povaha práva

42. Zadruhé, Soud přezkoumal argument vlády, opírající se o [věc Pellegrin proti Francii, č. 28541/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. prosince 1999], že článek 6 není použitelný, protože spory vyvolané státními zaměstnanci, jako jsou policisté, ohledně jejich služebních podmínek jsou z jeho působnosti vyloučeny. Tato věc se týká řízení, v němž se rozhodovalo o tom, zda prvních pět stěžovatelů a zesnulý pan Hannu Matti Lappalainen, kteří byli státními zaměstnanci, měli nárok na příplatek ke mzdě. Aby mohl Soud tuto otázku posoudit, musí zhodnotit souvislosti a ratio rozsudku Pellegrin a způsob, jakým byl tento rozsudek uplatněn v praxi v následujících věcech.

i) Shrnutí judikatury

43. Před rozsudkem ve věci Pellegrin Soud rozhodl, že spory týkající se přijímání, kariéry a ukončení služebního poměru státních zaměstnanců zpravidla nespadají do působnosti čl. 6 odst. 1. Tato obecná zásada vyloučení však byla v řadě rozsudků omezena a vyjasněna. Například ve věci Francesco Lombardo proti Itálii, č. 11519/85, rozsudek ze dne 26. listopadu 1992, § 17, a ve věci Massa proti Itálii, č. 14399/88, rozsudek ze dne 24. srpna 1993, § 26, měl Soud za to, že stížnosti stěžovatelů se netýkaly ani „přijímání“, ani „kariéry“ státních zaměstnanců a pouze nepřímo se týkaly „ukončení služebního poměru“, neboť spočívaly v nárocích na čistě peněžitá práva, která vznikla ze zákona po ukončení služebního poměru. Za těchto okolností a s ohledem na skutečnost, že italský stát při plnění své povinnosti vyplácet sporné důchody nevyužíval „diskreční pravomoci“ a lze jej přirovnat k zaměstnavateli, který je stranou pracovní smlouvy, jež se řídí soukromým právem, Soud rozhodl, že nároky stěžovatelů jsou „občanskoprávní“ povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1.

44. Na druhou stranu ve věci Neigel proti Francii, č. 18725/91, rozsudek ze dne 17. března 1997, § 44, Soud rozhodl, že rozhodnutí napadené stěžovatelkou, konkrétně odmítnutí jejího opětovného přijetí na trvalé místo ve státní službě, se týká „jejího ‚náboru‘, její ‚kariéry‘ a ‚ukončení [jejího] služebního poměru‘“. Ani požadavek stěžovatelky na vyplacení platu, který by dostávala, kdyby byla znovu přijata do zaměstnání, nečinil čl. 6 odst. 1 použitelným, neboť přiznání takové náhrady správním soudem „přímo záviselo na předchozím zjištění, že odmítnutí znovu přijmout do zaměstnání bylo nezákonné“. Soud proto rozhodl, že spor se netýká „občanského“ práva ve smyslu čl. 6 odst. 1.

45. Podle jiných rozsudků se čl. 6 odst. 1 uplatnil v případě, že se sporný nárok týkal „čistě ekonomického“ práva – například výplaty mzdy (viz De Santa proti Itálii, č. 25574/94, Lapalorcia proti Itálii, č. 25586/94, a Abenavoli proti Itálii, č. 25587/94, rozsudky ze dne 2. září 1997, § 18, 21 a 16) – nebo „v podstatě ekonomického“ práva (viz Nicodemo proti Itálii, č. 25839/94, rozsudek ze dne 2. září 1997, § 18, 21 a 16) a nezpochybňoval především „diskreční pravomoc orgánů“ (viz Benkessiouer proti Francii, č. 26106/95, a Couez proti Francii, č. 24271/94, rozsudky ze dne 24. srpna 1998, § 29–30 a § 25; Le Calvez proti Francii, č. 25554/94, rozsudek ze dne 29. července 1998, § 58; a Cazenave de la Roche proti Francii, č. 25549/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 43).

46. Když se Soud zabýval situací ve věci Pellegrin (§ 60), měl za to, že výše uvedená judikatura obsahuje určitou nejistotu pro smluvní státy, pokud jde o rozsah jejich povinností podle čl. 6 odst. 1 ve sporech vznesených zaměstnanci ve veřejném sektoru ohledně jejich pracovních podmínek. Soud se snažil ukončit tuto nejistotu stanovením autonomního výkladu pojmu „státní služba“, který by umožnil rovné zacházení se státními zaměstnanci vykonávajícími rovnocenné nebo podobné funkce ve státech, které jsou smluvními stranami Úmluvy, bez ohledu na vnitrostátní systém zaměstnávání a zejména bez ohledu na povahu právního vztahu mezi státním zaměstnancem a správním orgánem.

47. Za tímto účelem Soud zavedl funkční kritérium založené na povaze povinností a odpovědnosti zaměstnance. Držitelé funkcí, které zahrnovaly odpovědnost v obecném zájmu nebo účast na výkonu pravomocí svěřených veřejným právem, disponovali částí svrchované státní moci. Stát měl proto legitimní zájem vyžadovat od těchto úředníků zvláštní pouto důvěry a loajality. Na druhou stranu u jiných pracovních míst, která neměla tento aspekt „veřejné správy“, takový zájem neexistoval (viz rozsudek Pellegrin, cit. výše, § 65). Soud proto rozhodl, že z působnosti čl. 6 odst. 1 jsou vyloučeny pouze spory vyvolané státními zaměstnanci, jejichž povinnosti jsou typické pro specifické činnosti veřejné služby, pokud tato služba působí jako depozitář veřejné moci odpovědný za ochranu obecných zájmů státu nebo jiných veřejných orgánů. Zjevným příkladem takové činnosti byly ozbrojené síly a policie (§ 66). Dospěl k závěru, že na spory mezi správními orgány a zaměstnanci, kteří zastávali funkce zahrnující účast na výkonu pravomocí svěřených veřejným právem, se čl. 6 odst. 1 (§ 67) nevztahuje.

48. Soud podotýká, že rozsudek ve věci Pellegrin byl ve svém znění kategorický; pokud funkce patřila do uvedené kategorie, byly z působnosti článku 6 vyloučeny všechny spory bez ohledu na jejich povahu. Připouštěl pouze jednu výjimku: všechny spory týkající se důchodů spadaly do působnosti čl. 6 odst. 1, protože při odchodu do důchodu se přerušilo zvláštní pouto mezi zaměstnanci a úřady; zaměstnanci se pak ocitli v situaci přesně srovnatelné se zaměstnanci v soukromém právu, neboť přestal existovat zvláštní vztah důvěry a loajality, který je vázal ke státu, a zaměstnanec již nemohl vykonávat část svrchované moci státu (viz rozsudek Pellegrin, cit. výše, § 67).

49. Je důležité poznamenat, že Soud zdůraznil, že při použití funkčního kritéria musí v souladu s předmětem a účelem Úmluvy přijmout restriktivní výklad výjimek ze záruk poskytovaných čl. 6 odst. 1 (§ 64–67). To mělo omezit případy, kdy by bylo možné odepřít státním zaměstnancům praktickou a účinnou ochranu, která je jim poskytována (jak bylo potvrzeno ve věci Frydlender proti Francii, č. 30979/96, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000, § 40).

ii) Zda je třeba rozvíjet judikaturu

50. Rozsudek ve věci Pellegrin, který je posledním významným článkem v řetězci vývoje judikatury, měl za cíl poskytnout použitelný koncept, podle něhož by bylo možné v každém jednotlivém případě určit, zda funkce stěžovatele zahrnovala – s ohledem na povahu povinností a odpovědnosti s ní spojených – přímou nebo nepřímou účast na výkonu pravomocí svěřených veřejným právem a povinností určených k ochraně obecných zájmů státu nebo jiných veřejných orgánů. Poté bylo třeba určit, zda stěžovatel v rámci jedné z těchto kategorií funkcí skutečně vykonával funkce, které lze označit za výkon veřejné moci, tj. zda jeho postavení v rámci státní hierarchie bylo dostatečně významné nebo vysoké, aby bylo možné hovořit o účasti na výkonu státní moci.

51. Tato věc však ukazuje, že použití funkčního kritéria může samo o sobě vést k anomálním výsledkům. V rozhodné době byli stěžovatelé zaměstnáni na Ministerstvu vnitra. Pět z nich bylo zaměstnáno jako policisté, což charakterizuje specifické činnosti veřejné služby, jak jsou definovány výše. To znamenalo přímou účast na výkonu pravomocí svěřených veřejným právem a plnění povinností určených k ochraně obecných zájmů státu. Role stěžovatelky, která byla asistentkou, byla čistě administrativní, bez jakékoli rozhodovací pravomoci nebo jiného přímého či nepřímého výkonu veřejné moci. Její funkce se tedy nijak nelišila od jiných kancelářských asistentů ve veřejném nebo soukromém zaměstnání. Jak bylo uvedeno výše, rozsudek ve věci Pellegrin výslovně uvedl policii jako zjevný příklad činností patřících k výkonu veřejné moci, čímž z působnosti článku 6 vyloučil celou kategorii osob. Při striktním uplatňování přístupu rozsudku ve věci Pellegrin by se zdálo, že stěžovatelka, která je kancelářskou asistentkou, v tomto případě požívá záruk čl. 6 odst. 1, zatímco není pochyb o tom, že stěžovatelé z řad policistů nikoli. Tak by tomu bylo bez ohledu na to, že spor byl u všech stěžovatelů totožný.

52. Z přezkumu věcí rozhodnutých po rozsudku ve věci Pellegrin dále vyplývá, že určení povahy a funkce stěžovatele nebylo snadné a že kategorie veřejné služby, v níž stěžovatel pracuje, nebyla vždy jasně rozlišitelná na základě jeho skutečné úlohy. V některých věcech nebylo zřejmé, do jaké míry bylo zařazení do určitého odvětví veřejné služby dostačující k tomu, aby byla odstraněna použitelnost článku 6 bez ohledu na povahu povinností jednotlivce.

Například ve věci Kępka proti Polsku (č. 31439/96 a 35123/97, rozhodnutí ze dne 11. července 2000,) Soud konstatoval, že ačkoli stěžovatel, nezpůsobilý k výkonu hasičské služby, pracoval po celou dobu své kariéry u národního hasičského sboru jako lektor, jeho povinnosti, které zahrnovaly výzkum a přístup k informacím citlivé povahy, musely být považovány za spadající do oblasti národní obrany, v níž stát vykonával svrchovanou moc, a za takové, které přinejmenším nepřímo znamenaly účast na plnění povinností určených k ochraně obecných zájmů státu (oproti tomu srov. Frydlender proti Francii, cit. výše, § 39). Článek 6 tedy nešlo uplatnit. Jako další příklad lze uvést rozsudek ve věci Kanayev proti Rusku (č. 43726/02, rozsudek ze dne 27. července 2006, § 18), kde byl stěžovatel aktivním důstojníkem ruského námořnictva, kapitánem třetího stupně, a tudíž v této funkci „vykonával část svrchované státní moci“, bylo rozhodnuto, že se čl. 6 odst. 1 nepoužije, i když se spor týkal nevykonání soudního rozhodnutí v jeho prospěch, které se týkalo sporných cestovních výdajů. Ve věci [Verešová proti Slovensku, č. 70497/01, rozhodnutí ze dne 1. února 2005] byl čl. 6 odst. 1 vyloučen u právničky pracující pro policii na základě povahy funkcí a odpovědnosti policejní služby jako celku, aniž by byla zjevně zohledněna její vlastní individuální role v organizaci.

53. Kromě toho je obzvláště zarážející, že doslovně vzato „funkční přístup“ vyžaduje, aby byl článek 6 vyloučen z použití na spory, kde se postavení stěžovatele jako státního úředníka neliší od postavení jakékoli jiné strany sporu, nebo jinými slovy, kde spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem není zvláště poznamenán „zvláštním poutem důvěry a loajality“.

54. To, že rozhodující je postavení stěžovatele, a nikoli povaha sporu, však bylo potvrzeno ve věci Martinie proti Francii (č. 58675/00, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006, § 30), kde velký senát dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 je použitelný, stejně jako předtím senát (rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 13. ledna 2004), ale na základě odlišné argumentace. Velký senát vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel je státním zaměstnancem, který pracuje jako účetní ve škole, aniž by se podílel na výkonu veřejné moci, zatímco senát při svém závěru, že závazky stěžovatele jsou „občanskoprávní“ ve smyslu čl. 6 odst. 1, přičemž v této věci převažují soukromoprávní prvky, přihlédl především k povaze sporu mezi stěžovatelem a státem, a to k jeho povinnosti vrátit neoprávněné platby.

55. Soud může pouze konstatovat, že funkční kritérium, jak je uplatňováno v praxi, nezjednodušilo analýzu použitelnosti článku 6 v řízeních, jejichž účastníkem je státní zaměstnanec, ani nepřineslo větší míru jistoty v této oblasti, jak bylo zamýšleno (viz mutatis mutandis Perez proti Francii, č. 47287/99, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2004, § 55).

56. V tomto kontextu a z těchto důvodů Soud konstatuje, že funkční kritérium přijaté ve věci Pellegrin je třeba dále rozvinout. Ačkoli je v zájmu právní jistoty, předvídatelnosti a rovnosti před zákonem, aby se Soud bez dobrého důvodu neodchyloval od precedentů stanovených v předchozích věcech, nedodržení dynamického a evolutivního přístupu ze strany Soudu by znamenalo riziko, že se stane překážkou pro reformu nebo zlepšení (viz mutatis mutandis Mamatkulov a Askarov proti Turecku, č. 46827/99 a 46951/99, rozsudek velkého senátu ze dne 4. února 2005, § 121).

57. Rozsudek ve věci Pellegrin by měl být chápán na pozadí předchozí judikatury Soudu a jako první krok od předchozí zásady nepoužitelnosti článku 6 na veřejnou službu směrem k částečné použitelnosti. Odrážel základní předpoklad, že někteří státní zaměstnanci jsou z titulu své funkce vázáni zvláštním poutem důvěry a loajality vůči svému zaměstnavateli. Z věcí, o nichž bylo od té doby rozhodnuto, je však zřejmé, že ve velmi mnoha smluvních státech je státním zaměstnancům umožněn přístup k soudu, který jim umožňuje vznášet nároky na plat a příplatky, dokonce i na propuštění nebo přijetí do zaměstnání, na podobném základě jako zaměstnancům v soukromém sektoru. Vnitrostátní systém za těchto okolností nevnímá žádný rozpor mezi životně důležitými zájmy státu a právem jednotlivce na ochranu. Ačkoli totiž Úmluva ani její protokoly nezaručují právo na přijetí do státní služby, nevyplývá z toho, že v jiných ohledech státní zaměstnanci nespadají do oblasti působnosti Úmluvy (viz mutatis mutandis Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81, rozsudek pléna ze dne 28. května 1985, § 60, a Glasenapp proti Německu, č. 9228/80, rozsudek pléna ze dne 28. srpna 1986, § 49).

58. Kromě toho články 1 a 14 Úmluvy stanoví, že „každý, kdo podléhá jurisdikci“ smluvních států, musí požívat práv a svobod uvedených v oddíle I „bez diskriminace z jakéhokoli důvodu“ (viz mutatis mutandis Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72, rozsudek ze dne 8. června 1976, § 54). Záruky v Úmluvě se zpravidla vztahují i na státní zaměstnance (viz mutatis mutandis Schmidt a Dahlström proti Švédsku, č. 5589/72, rozsudek ze dne 6. února 1976, § 33; Engel a ostatní proti Nizozemsku, cit. výše, § 54; Glasenapp proti Německu, cit. výše, § 49; a věc Ahmed a další proti Spojenému království, č. 22954/93, rozsudek ze dne 2. září 1998, § 56).

59. Přijmeme-li restriktivní výklad funkčního kritéria, který zastává sám rozsudek ve věci Pellegrin, měly by proto existovat přesvědčivé důvody pro vyloučení jakékoli kategorie stěžovatelů z ochrany podle čl. 6 odst. 1. V projednávané věci, kdy stěžovatelé, tj. jak policisté, tak i administrativní asistentka, měli podle vnitrostátních právních předpisů právo na to, aby jejich nároky na příplatky posoudil soud, nebyl uplatněn žádný důvod související s účinným fungováním státu nebo jiná veřejná potřeba, která by vyžadovala vyloučení ochrany Úmluvy před nespravedlivým nebo zdlouhavým řízením.

60. Podíváme-li se obecně na evropské právo, které poskytuje užitečné vodítko (viz Christine Goodwin proti Spojenému království, č. 28957/95, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002, § 43–45, 92 a 100; Posti a Rahko proti Finsku, č. 27824/95, rozsudek ze dne 24. září 2002, § 54; a Meftah a další proti Francii, č. 32911/96, 35237/97 a 34595/97, rozsudek velkého senátu ze dne 26. července 2002, § 45), Soud poznamenává, že rozsudek ve věci Pellegrin usiloval o podporu v kategoriích činností a pracovních míst uvedených Evropskou komisí a Soudem Evropských společenství v souvislosti s výjimkou ze svobody pohybu (viz výše citovaný rozsudek Pellegrin, § 66). Soud však podotýká, že sám lucemburský soud uplatňuje širší přístup ve prospěch soudní kontroly, jak ukazuje jeho přelomový rozsudek ve věci Marguerite Johnston v. Chief Constable of the Royal Ulster Constabulary (věc 222/84, § 18, Sb. [1986], ECR 1651), kterou podala policistka na základě směrnice o zákazu diskriminace. Soud v Lucemburku to odůvodnil takto:

„Požadavek soudní kontroly stanovený [v článku 6 směrnice Rady č. 76/207] odráží obecnou právní zásadu, která je základem ústavních tradic společných členským státům. Tato zásada je rovněž stanovena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950. Jak uznaly Evropský parlament, Rada a Komise ve společném prohlášení ze dne 5. dubna 1977 ... a jak uznal Soud ve svých rozhodnutích, zásady, na nichž je tato úmluva založena, musí být zohledněny v právu Společenství.“

Tato a další judikatura v oblastech, které mají souvislost s právem Společenství, naznačuje, že rozsah použitelnosti soudní kontroly v právu Evropské unie je široký. Pokud se jednotlivec může dovolávat hmotného práva zaručeného právem Společenství, neznamená to, že jeho postavení nositele veřejné moci neumožňuje uplatnit požadavky soudní kontroly. Široký rozsah účinné soudní kontroly byl navíc zdůrazněn odkazem lucemburského soudu jak na články 6 a 13 Úmluvy (viz výše uvedená věc Marguerite Johnston a věc Panayotova a další proti Minister voor Vreemdelingenzaken en Integratie, věc C‑327/02, [2004] ECR I-11055, § 27), tak na Listinu základních práv (…).

61. Soud uznává zájem státu na kontrole přístupu k soudu, pokud jde o určité kategorie zaměstnanců. Je však především na smluvních státech, zejména na příslušném vnitrostátním zákonodárci, nikoli na Soudu, aby výslovně určil ty oblasti veřejné služby, které zahrnují výkon diskreční pravomoci vlastní státní svrchovanosti, v nichž musí ustoupit zájmům jednotlivce. Soud vykonává svou kontrolní úlohu s výhradou zásady subsidiarity (viz Z a další proti Spojenému království, č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 103). Pokud vnitrostátní systém brání přístupu k soudu, Soud ověří, zda je spor skutečně takový, že odůvodňuje uplatnění výjimky ze záruk článku 6. Pokud tomu tak není, pak se nejedná o problém a čl. 6 odst. 1 se použije.

Je však třeba zdůraznit, že tato situace se liší od jiných věcí, které jsou vzhledem k uplatněným nárokům považovány za případy nespadající pod občanskoprávní a trestněprávní hlavu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz mimo jiné ohledně vyměření daně Ferrazzini proti Itálii (č. 44759/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001); ohledně věci azylu, státní příslušnosti a pobytu v zemi Maaouia proti Francii (č. 39652/98, rozsudek velkého senátu ze dne 5. října 2000); a ohledně rozhodování volebních sporů ve vztahu k poslancům [Pierre-Bloch proti Francii, č. 24194/94, rozsudek ze dne 21. října 1997]. Argumentace v této věci se proto omezuje na situaci státních zaměstnanců.

62. Pro shrnutí – aby se žalovaný stát mohl v řízení před Soudem dovolávat postavení stěžovatele jakožto státního zaměstnance za tím účelem, aby byl vyjmut z ochrany nabízené článkem 6, musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé, právní řád dotyčného státu musí výslovně vylučovat přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců. Zadruhé, tato derogace musí spočívat na objektivních důvodech spojených se zájmy státu. Pouhá skutečnost, že daná osoba je součástí sektoru nebo služby, která se podílí na výkonu veřejné moci, není sama o sobě určující. Aby vynětí bylo ospravedlnitelné, nestačí, že stát prokáže, že se dotyčný státní zaměstnanec podílí na výkonu veřejné moci nebo že existuje – abychom vzali slova, která Soud použil v rozsudku Pellegrin – „zvláštní pouto důvěry a loajality“ mezi danou osobou a státem jako zaměstnavatelem. Je také třeba, aby stát prokázal, že předmět sporu je vázán na výkon veřejné moci nebo že jím je ohroženo výše uvedené zvláštní pouto. V zásadě nic tak neospravedlňuje skrýt před požadavky článku 6 z důvodu zvláštní povahy vztahu mezi dotčeným zaměstnancem a státem běžné pracovní spory – jako např. ty týkající se mzdy, náhrad a dalších práv tohoto typu. Bude zde také existovat předpoklad, že článek je aplikovatelný, a bude na žalovaném státu, aby prokázal, že zaprvé stěžovatel jakožto státní zaměstnanec nemá podle vnitrostátního práva přístup k soudu a že zadruhé vyloučení práv chráněných článkem 6 je v případě tohoto zaměstnance odůvodněné.

63. V této věci je nesporné, že všichni stěžovatelé měli podle vnitrostátního práva přístup k soudu. Proto se čl. 6 odst. 1 použije.

64. Soud podotýká, že jeho závěrem o použitelnosti článku 6 není dotčena otázka, jak by měly být ve sporech týkajících se státních zaměstnanců uplatňovány různé záruky tohoto článku (například rozsah přezkumu požadovaný od vnitrostátních soudů: viz Zumtobel proti Rakousku, č. 12235/86, rozsudek ze dne 21. září 1993, § 32). V projednávané věci musí Soud zvážit pouze dvě takové záruky, a to záruky týkající se délky řízení a ústního jednání.

2. Soulad s článkem 6

a) Délka řízení

65. Soud opakuje, že v občanskoprávních věcech může přiměřená lhůta začít za určitých okolností běžet ještě před vydáním soudního příkazu k zahájení řízení před soudem, kterému žalující strana spor předkládá (viz Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek pléna ze dne 21. února 1975, § 32). Taková je situace v případě stěžovatelů, neboť ti nemohli podat stížnost ke krajskému správnímu soudu dříve, než obdrželi na základě své žádosti o nápravu (viz § 19) rozhodnutí, proti kterému se mohli odvolat (viz mutatis mutandis König proti Německu, č. 6232/73, rozsudek ze dne 28. června 1978, § 98; Janssen proti Německu, č. 23959/94, rozsudek ze dne 20. prosince 2001, § 40; a Hellborg proti Švédsku, č. 47473/99, rozsudek ze dne 28. února 2006, § 59).

66. V dané věci tedy přiměřená lhůta stanovená v čl. 6 odst. 1 začala běžet dnem, kdy stěžovatelé podali svou stížnost u krajské správní rady, což učinili dne 19. března 1993 (viz předchozí odstavec). Je nesporné, že řízení skončilo rozhodnutím nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2000. Trvalo tedy více než sedm let.

67. Soud posoudí přiměřenost délky řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v jeho judikatuře, zejména ke složitosti případu a chování stěžovatele a příslušných orgánů. V posledním bodě je třeba vzít v úvahu i to, co bylo pro stěžovatele v sázce (viz Philis proti Řecku (č. 2), č. 19773/92, rozsudek ze dne 27. června 1997, § 35).

68. Soud souhlasí se zúčastněnými stranami, že se nejednalo o složitý případ. Nešlo o žádný výjimečný spor.

69. Pokud jde o chování stěžovatelů, ti řízení neprodlužovali. Pokud jde o postup orgánů, Soud konstatuje, že krajská správní rada obdržela žádost dne 19. března 1993. Rada obdržela odpovědi na žádost a následně je sdělila stěžovatelům, aby se k nim vyjádřili, a dne 19. března 1997 vydala rozhodnutí. Trvalo tedy čtyři roky, než se věcí zabývala. Tento časový odstup nelze vysvětlit ani procesními kroky, ani vnímanou potřebou vyčkat na výsledek věci Askola, který byl pravomocný již dne 7. prosince 1994.

70. Pokud jde o řízení před krajským správním soudem a nejvyšším správním soudem, Soud konstatuje, že tato dvě řízení trvala celkem přibližně tři roky. Domnívá se, že tato řízení sama o sobě nejsou důvodem ke vzniku pochybností.

71. Soud dochází k závěru, že v řízení před krajskou správní radou došlo k průtahům, pro které neshledal dostatečné vysvětlení. Došlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu délky řízení.

b) Ústní jednání

72. Platné zásady jsou nastíněny v rozsudku Soudu ve věci Jussila proti Finsku (č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 40–45).

73. V projednávané věci bylo účelem žádosti stěžovatelů o ústní jednání prokázat, že jim policejní správa přislíbila náhradu jejich ekonomické újmy. Správní soudy za těchto okolností dospěly k závěru, že ústní jednání bylo zjevně zbytečné, neboť údajný slib postrádal relevanci. Soud shledává opodstatněným argument vlády, že veškeré skutkové a právní otázky mohly být dostatečně řešeny a rozhodnuty na základě písemných podání.

74. Soud dále podotýká, že stěžovatelům nebyla odepřena možnost požádat o ústní jednání, ačkoli bylo na soudech, aby rozhodly, zda je jednání nezbytné (viz mutatis mutandis Martinie proti Francii, cit. výše, § 44). Správní soudy tuto úvahu odůvodnily. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé měli dostatečnou příležitost předložit svou věc písemně a vyjádřit se k návrhům druhé strany, Soud konstatuje, že požadavky spravedlnosti byly splněny a nebylo nutné konat ústní jednání.

75. Nedošlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nekonání ústního jednání.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 13 ÚMLUVY

76. Stěžovatelé namítali, že se stali obětí porušení článku 13 Úmluvy (…).

(…)

B. Hodnocení Soudu

79. Soud vyložil stížnostní námitku stěžovatelů podle článku 13 tak, že stěžovatelé tvrdí, že neměli možnost vnitrostátní řízení urychlit. Vzhledem k tomu, že právo podle Úmluvy, kterého se stěžovatelé domáhají, je právo na „projednání věci v přiměřené lhůtě“ zaručené čl. 6 odst. 1, musí Soud určit rozsah povinnosti žalovaného státu podle článku 13 poskytnout stěžovatelům „účinný opravný prostředek před vnitrostátním orgánem“.

80. Jak již Soud mnohokrát rozhodl, článek 13 Úmluvy zaručuje, že na vnitrostátní úrovni je k dispozici opravný prostředek k prosazení podstaty práv a svobod podle Úmluvy v jakékoli formě, v jaké jsou zajištěny ve vnitrostátním právním řádu. Důsledkem článku 13 je tedy požadavek na poskytnutí vnitrostátního prostředku nápravy, který by se zabýval podstatou „sporné stížnosti“ podle Úmluvy a poskytl odpovídající nápravu. Rozsah povinností smluvních států podle článku 13 se liší v závislosti na povaze námitky stěžovatele, nicméně prostředek nápravy požadovaný článkem 13 musí být „účinný“ jak v právu, tak v praxi (viz mimo jiné Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2006, § 157).

81. Soudu zbývá určit, zda by prostředky, které mají stěžovatelé podle finského práva k dispozici pro podání stížnosti na délku řízení v jejich věci, byly „účinné“ ve smyslu buď zabránění tvrzenému porušení nebo jeho pokračování, nebo poskytnutí přiměřené náhrady za případné porušení, ke kterému již došlo.

82. Neexistovala žádná konkrétní právní cesta, kterou by si stěžovatelé mohli stěžovat na délku řízení s cílem urychlit rozhodnutí svého sporu. Soud bere na vědomí argument vlády, že námitka adresovaná kancléři spravedlnosti řízení urychlila. Zdá se, že rozhodnutí kancléře ze dne 24. ledna 1997 mohlo mít vliv na krajskou správní radu, která vydala své rozhodnutí v březnu 1997. V době, kdy kancléř spravedlnosti přijal opatření, však stěžovatelé čekali na rozhodnutí již téměř čtyři roky. Soud konstatuje, že ačkoli je třeba uznat zásah kancléře a jeho pozitivní účinek v této věci, námitka kancléřskému úřadu nesplňuje standard „účinnosti“ pro účely článku 13. Vláda již dříve připustila, že pouhé zpoždění jako takové není podle finského práva důvodem pro odškodnění (viz Kangasluoma proti Finsku, č. 48339/99, rozsudek ze dne 20. ledna 2004, § 43).

83. Soud tedy konstatuje, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy, neboť stěžovatelé neměli k dispozici žádný vnitrostátní prostředek nápravy, kterým by mohli uplatnit své právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak zaručuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

III. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 1 PROTOKOLU Č. 1 VE SPOJENÍ S ČLÁNKEM 14 ÚMLUVY

84. Stěžovatelé namítali, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 (…).

Dále tvrdili, že byl porušen článek 14 Úmluvy (…).

(…)

B. Hodnocení Soudu

93. Soud má za to, že stěžovatelé si stěžují podle článku 1 Protokolu č. 1, ať už samostatně nebo ve spojení s článkem 14 Úmluvy, že vnitrostátní orgány a soudy nesprávně použily vnitrostátní právo, když jejich stížnost zamítly.

94. Soud podotýká, že podle Úmluvy neexistuje právo na to, aby byl nadále vyplácen plat v určité výši (viz mutatis mutandis Kjartan Ásmundsson proti Islandu, č. 60669/00, rozsudek ze dne 12. října 2004, § 39). Nestačí, aby se stěžovatelé dovolávali existence „skutečného sporu“ nebo „sporného nároku“ (…). Nárok lze považovat za „majetek“ pro účely článku 1 Protokolu č. 1 pouze tehdy, pokud má dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například pokud existuje ustálená judikatura vnitrostátních soudů, která jej potvrzuje (viz Kopecký proti Slovensku, č. 44912/98, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2004, § 45–52). V daném případě z prováděcího pokynu (…) vyplývá, že stěžovatelé nemohli legitimně očekávat, že po začlenění policejního okrsku obdrží individuální příplatek ke mzdě, neboť v důsledku přesunu pracoviště do obce mimo Sonkajärvi nárok na příplatek ke mzdě zanikl. Ani podle vnitrostátního práva neexistoval nárok na náhradu nákladů na dojíždění.

95. Pokud jde o článek 14 Úmluvy, doplňuje ostatní hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Nemá samostatnou existenci, neboť má účinky pouze ve vztahu k „užívání práv a svobod“ chráněných těmito ustanoveními. Ačkoli použití článku 14 nepředpokládá porušení těchto ustanovení – a v tomto rozsahu je autonomní – nemůže být prostor pro jeho použití, pokud sporné skutečnosti nespadají do působnosti jednoho nebo více z nich (viz Gaygusuz proti Rakousku, č. 17371/90, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 36, a Domalewski proti Polsku, č. 34610/97, rozhodnutí ze dne 15. června 1999). V této věci nebyla takto použita žádná jiná ustanovení Úmluvy.

96. Za těchto okolností Soud konstatuje, že nedošlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1, ať už samostatně nebo ve spojení s článkem 14 Úmluvy.

(…)

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1. rozhoduje dvanácti hlasy proti pěti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je v této věci použitelný;

2. rozhoduje čtrnácti hlasy proti třem, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud jde o délku řízení;

3. rozhoduje jednomyslně, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud jde o absenci ústního jednání;

4. rozhoduje patnácti hlasy proti dvěma, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy;

5. rozhoduje jednomyslně, že nedošlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1, ať už samostatně nebo ve spojení s článkem 14 Úmluvy;

(…)

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a sděleno na veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 19. dubna 2007.

(…)