© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

BÝVALÁ DRUHÁ SEKCE

VĚC CHADIMOVÁ proti ČeskÉ republiCE

(stížnost č. 50073/99)

ROZSUDEK

(spravedlivé zadostiučinění)

ŠTRASBURK

26. dubna 2007

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Chadimová proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající v senátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,

A. B. Baka,

I. Cabral Barreto,

K. Jungwiert,

V. Butkevych,

M. Ugrekhelidze,

paní A. Mularoni, soudci,

a paní S. Dollé, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 27. března 2007,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 50073/99) směřující proti České republice, kterou dne 19. července 1999 podala Soudu paní Marta Chadimová („stěžovatelka“), občanka České republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Rozsudkem ze dne 18. dubna 2006 („rozsudek ve věci samé“) Soud shledal, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1. Konkrétně vyslovil názor, že k porušení článku 6 odst. 1 došlo překročením přiměřené délky trestního řízení vedeného proti stěžovatelce a k porušení článku 8 pak nerespektováním nálezu Ústavního soudu, jelikož některé záznamy telefonických hovorů mezi stěžovatelkou a jejím právním zástupcem nebyly zničeny. Pokud jde o článek 1 Protokolu č. 1, Soud dospěl k závěru, že v době od 14. června 1994 do 27. května 1999 byla stěžovatelka zbavena svého práva nakládat se svým majetkem (nemovitostí), a to způsobem, který postrádal oporu ve vnitrostátním právním řádu. Dále Soud konstatoval, že není nutné zabývat se námitkou vznesenou na poli článku 1 Protokolu č. 1 s ohledem na dopad průtahů v trestním řízení na zákaz nakládat s nemovitostí (viz Chadimová proti České republice, č. 50073/99, § 117, 132, 135 a 147).

3. Na poli článku 41 Úmluvy požadovala stěžovatelka určitou náhradu majetkové či morální újmy a dále náhradu nákladů řízení.

4. Vzhledem k tomu, že za daného stavu nebylo možno rozhodnout o aplikovatelnosti článku 41 Úmluvy, Soud projednání této otázky odložil a vyzval vládu a stěžovatelku, aby mu ve lhůtě tří měsíců předložily k této otázce písemná stanoviska, a zejména jej seznámily s případně uzavřenou dohodou (tamtéž, § 153 a 156 a bod 5 výroku). Tato lhůta byla následně na návrh stěžovatelky prodloužena.

5. Stranám se nepodařilo dospět k dohodě. Stěžovatelka i vláda předložily svá stanoviska.

6. Soud dne 1. dubna 2006 pozměnil složení svých sekcí (článek 25 odst. 1 Jednacího řádu). Tuto stížnost však nadále projednával senát bývalé druhé sekce ve složení, v jakém zasedal před výše uvedeným datem.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

7. Článek 41 Úmluvy stanoví:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Majetková újma

1. Tvrzení stran

8. Stěžovatelka ve svém dopise, který dne 25. května 2006 zaslala vládě v rámci jednání o případném mimosoudním vyrovnání, požadovala úhradu různých částek z titulu majetkové újmy. Obsah těchto jednání je důvěrný (článek 62 odst. 2 Jednacího řádu), avšak vláda v dalším řízení na část nároků stěžovatelky poukazovala.

9. Stěžovatelka ve svém stanovisku ze dne 10. července 2006 požadovala úhradu různých částek jako kompenzaci majetkové újmy způsobené porušením článku 6 Úmluvy, přičemž v prvé řadě požadovala náhradu hodnoty dokumentů v držení Bytového podniku Praha 1.[i] Hodnota těchto dokumentů de facto představuje hodnotu jejího majetku, která v roce 1993 činila 8 020 252 Kč (284 787 €[1]), avšak dle znaleckého posudku zpracovaného v roce 2003 vzrostla na 84 277 267,53 Kč (2 992 559 €). Stěžovatelka ponechává na uvážení Soudu, kterou hodnotu vezme v úvahu. Dále žádala náhradu následujících částek:

• 50 000 Kč (1 775 €) za pokutu, která jí byla uložena v trestním řízení, a

• 1 494 540 Kč (53 069 €) za ušlý zisk za období od 30. března 1992 do 6. října 2003.

Z titulu majetkové újmy způsobené porušením článku 1 Protokolu č. 1 dále požaduje:

• 740 156 Kč (26 282 €) jako náhradu za vodné a stočné, jež platila jako vlastník dotčené nemovitosti v letech 1992 až 2003,

• 234 662 Kč (8 333 €) za daň z nemovitosti a

• 27 700 Kč (984 €) jako náhradu za pojištění domu.

10. Ve dnech 10. a 13. října 2006 stěžovatelka postupně předložila dva znalecké posudky, které na její žádost vypracoval znalec v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Prvním znaleckým posudkem je vyčíslena majetková újma ve výši 71 509 000 Kč (2 539 177 €), odpovídající čistému výnosu z pronájmu bytových a nebytových prostor v předmětné nemovitosti, kterého by bývala mohla dosáhnout v době od 16. června 1992 do 8. října 2003 (32 230 000 Kč, tj. 1 144 439 €), zvýšenému o úroky z prodlení ve výši 39 279 740 Kč (1 394 765 €)[2].

11. Na základě druhého znaleckého posudku se stěžovatelka domáhá náhrady ušlého zisku v důsledku délky trvání trestního řízení, která jí způsobila psychické potíže, kvůli nimž nebyla schopna dále vykonávat svou profesi restaurátorky. Stěžovatelka uvádí, že za dobu od roku 1992 do 30. září 2006 tak přišla o příjem ve výši 1 150 000 Kč (40 792 €), k němuž připočítává úroky z prodlení ve výši 1 197 240 Kč (42 512 €).

12. Vláda v prvé řadě namítá, že jediným důvodem, na jehož základě by se stěžovatelka mohla prima facie domáhat náhrady majetkové újmy, je konstatované porušení článku 1 Protokolu č. 1 v období od 14. června 1994 do 27. května 1999, kdy byla zbavena svého práva nakládat se svým majetkem, a to způsobem, který postrádal oporu ve vnitrostátním právním řádu (viz Chadimová proti České republice, č. 50073/99, § 132).

13. Vláda uvádí, že dne 16. června 1992 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 v rámci civilního řízení vedeného proti stěžovatelce předběžné opatření, kterým jí uložil povinnost zdržet se nakládání s budovou a pozemkem získanými v restituci, přičemž toto předběžné opatření nebylo vnitrostátními orgány ani Soudem zpochybněno a platí dodnes. Kdyby tudíž předběžné opatření vydané v trestním řízení od 14. června 1994 již neplatilo, stěžovatelka by byla, a to v podstatě identickým způsobem, i nadále omezena ve svém vlastnickém právu předběžným opatřením vydaným v civilním řízení. Konstatované porušení článku 1 Protokolu č. 1 jí tedy nemohlo přivodit žádnou distinktivní majetkovou újmu.

14. Vláda navíc neshledává žádnou příčinnou souvislost mezi nároky stěžovatelky na náhradu vodného a stočného, jež musela vynaložit jako vlastník domu, a porušením článku 1 Protokolu č. 1. Stejně tak ji skutečnost, že nemohla se svou nemovitostí nakládat, nezprošťovala povinnosti platit daň z nemovitosti. Vláda je toho názoru, že uvedené nároky by bylo možno považovat za odůvodněné pouze za předpokladu, že by bylo konstatováno, že situace, kdy stěžovatelka byla v době od 14. června 1994 do 27. května 1999 povinna, na straně jedné, platit vodné, stočné a daň z nemovitosti a, na straně druhé, jí bylo současně znemožněno brát z nemovitosti užitky, pro ni v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 představovala individuální a excesivní břemeno. Soud se však v rozsudku ve věci samé v tomto smyslu nevyjádřil a z žádné části tohoto rozsudku nelze takový výrok ani nepřímo dovodit.

15. V každém případě by se měla výše případné kompenzace vodného, stočného a daně z nemovitosti odvíjet výhradně od konstatovaného porušení článku 1 Protokolu č. 1, ke kterému došlo pouze v období od 14. června 1994 do 27. května 1999. Vzhledem k tomu, že vláda nemá k dispozici údaje týkající se částky, kterou stěžovatelka uhradila, poněvadž její právní zástupce nepředložil v tomto ohledu žádné faktury, domnívá se vláda, že stěžovatelka neprokázala, v jaké výši vodné a stočné skutečně zaplatila. Ohledně daně z nemovitosti vláda uvádí, že stěžovatelce byla v daném období pravidelně vyměřována částka 18 595 Kč (660 €), což za období pěti let činí 92 975 Kč (3 301 €). Dále vláda nespatřuje žádnou příčinnou souvislost mezi porušením článku 6 odst. 1 Úmluvy či článku 1 Protokolu č. 1 a nárokem stěžovatelky na náhradu částky 27 000 Kč (959 €), zaplacené za pojištění domu.

16. Ani mezi ostatními nároky a zjištěnými porušeními Úmluvy či Protokolu č. 1 vláda neshledává žádnou příčinnou souvislost. Dodává, že stěžovatelka se mohla domáhat navrácení pokuty, která jí byla uložena v trestním řízení (viz § 9 výše), a to způsobem zakotveným v zákoně č. 82/1998 Sb.

17. Vláda dále konstatuje, že není zcela zřejmé, zda první znalecký posudek předložený stěžovatelkou její dřívější požadavky deroguje nebo naopak doplňuje (§ 8 výše). Vzhledem k faktu, že Soud ve svém rozsudku ve věci samé deklaroval, že stěžovatelka byla v době od 14. června 1994 do 27. května 1999 protiprávně omezena v nakládání s předmětnými nemovitostmi, by bylo prima facie možné stěžovatelce přiznat kompenzaci nájemného, jež nemohla vybírat. Vláda však připomíná, že civilní soudy shledaly, že stěžovatelka nikdy nebyla právoplatným vlastníkem sporných nemovitostí. Z této skutečnosti vyplývá, že nikdy nebyla oprávněna vybírat z nich nájemné. Jeví se tedy jako nespravedlivé, aby jí za nevybrané nájemné a za úroky z prodlení, jak požaduje, byla přiznána jakákoli náhrada.

18. Vláda zdůrazňuje, že imperativ spravedlivé rovnováhy, jenž je na poli článku 1 Protokolu č. 1 hlavní zásadou, vyžaduje, aby stěžovatelce byla poskytnuta nanejvýš náhrada těch nákladů, k jejichž zaplacení byla jakožto (domnělý) vlastník ze zákona povinna, které reálně vynaložila a jejichž úhradu před Soudem též prokáže.

19. Vláda dodává, že pokud by Soud vyšel z předpokladu, že na stěžovatelku mělo být před 8. říjnem 2003 pohlíženo jako na vlastníka sporných nemovitostí, a na tomto základě jí přiznal požadovanou částku či její část, musel by zároveň uznat, že stěžovatelku z toho samého titulu tížily též povinnosti spjaté s vlastnictvím předmětné nemovitosti, konkrétně povinnost platit daň z nemovitosti, vodné a stočné, pojištění domu a povinnost nést náklady na jeho ocenění pro účely restituce.

20. K tvrzení stěžovatelky, že v důsledku délky trestního řízení, kterou Soud označil za nepřiměřenou a porušující článek 6 odst. 1, trpěla psychickými obtížemi, kvůli nimž nebyla dále schopna vykonávat profesi restaurátorky, vláda uvádí, že stěžovatelka mohla kdykoli přijmout milost prezidenta republiky, kterou jí udělil dne 18. srpna 1995, což by bylo zamezilo dalšímu zhoršování jejího zdravotního stavu a naopak přispělo k jeho stabilizaci. Vláda je dále názoru, že druhý znalecký posudek je irelevantní. Dodává, že Soud by měl, ještě než stěžovatelce z tohoto titulu přizná jakékoli spravedlivé zadostiučinění za materiální újmu, zjistit pravdivost stěžovatelčiných tvrzení v tomto smyslu.

2. Hodnocení Soudu

21. Soud se ztotožňuje s názorem vlády, že nárok na kompenzaci případné materiální újmy, kterou stěžovatelka dle svého tvrzení utrpěla, lze odvodit výhradně od zjištěného porušení článku 1 Protokolu č. 1 a že nelze shledat žádnou příčinnou souvislost mezi ostatními porušeními konstatovanými v meritorním rozsudku a materiální újmou, již mohla stěžovatelka utrpět (pokud jde o tvrzenou materiální újmu, k níž mělo dojít v důsledku porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, viz Rázlová proti České republice, č. 20252/03, § 39-41). Nicméně argumenty vlády ohledně významu předběžného opatření vydaného v rámci civilního řízení (§ 13 výše) nepovažuje Soud za příliš přesvědčivé.

22. Soud odkazuje na svůj závěr, že stěžovatelka byla v době od 14. června 1994 do 27. května 1999 zbavena svého práva nakládat se svou nemovitostí, čímž došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 (Chadimová proti České republice, § 132). Stěžovatelka z titulu materiální újmy požadovala značnou částku, která sestávala z četných položek. Jak však uvádí vláda, mezi konstatovaným porušením a některými z těchto nároků neexistuje příčinná souvislost. Soud je toho názoru, že stěžovatelka se nemůže s úspěchem domáhat kompenzace nevybraného nájemného. Přestože byla stěžovatelka ve výše uvedeném období formálně uznána za vlastníka předmětného majetku, což Soud pro účely článku 1 Protokolu č. 1 považoval za dostačující (tamtéž, § 127), nepostačuje tato skutečnost k určení příčinné souvislosti mezi porušením uvedeného ustanovení, které bylo konstatováno v meritorním rozsudku, a materiální újmou, již měla stěžovatelka utrpět. Civilní soudy totiž rozhodly, že nabývací titul, na jehož základě byl proveden vklad stěžovatelčina vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. dohoda o vydání majetku, kterou se stěžovatelkou dne 27. ledna 1992 uzavřel Bytový podnik Praha 1 a která byla dne 28. února 1992 zaregistrována Státním notářstvím pro Prahu 1, byl od samého počátku neplatný (tamtéž, § 92-93). Soudu v žádném případě nepřísluší spekulovat ohledně pronajímatelnosti a možném výnosu z pronájmu předmětných bytových a nebytových prostor (Buzatu proti Rumunsku, spravedlivé zadostiučinění, č. 34642/97, § 18). Soud tedy návrh v této části zamítá.

23. Na druhou stranu však Soud shledává, že stěžovatelce náleží náhrada výdajů, jež vynaložila v souvislosti s údržbou a provozem nemovitosti. Má za to, že jako kompenzaci vodného a stočného za posuzované období je třeba stěžovatelce přiznat částku 9 250 €.

24. Pokud jde o částku požadovanou z titulu daně z nemovitosti, Soud poznamenává, že stěžovatelka na podporu svého nároku předložila několik listin; konkrétně šlo o exekuční příkazy, výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě a o platební výměry na daňové penále na daň z nemovitosti za sedm po sobě jdoucích ročních období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1999, kdy stěžovatelka nezaplatila ve stanovené lhůtě. Dle Soudu tyto listiny neumožňují provést přesný výpočet daní, které měla stěžovatelka za příslušné období zaplatit. Nemá však pochyb o tom, že své daňové povinnosti splnila, což ostatně ani vláda nepopírá (viz § 15 výše). Proto Soud na základě údajů, které má k dispozici, považuje za přiměřené přiznat stěžovatelce z tohoto titulu částku 3 550 €.

25. Pokud jde o náhradu pojištění budovy, jíž se stěžovatelka domáhá, Soud konstatuje, že stěžovatelka na podporu svého nároku předložila dvě listiny, jednu z 6. května a druhou z 19. července 2002, z nichž vyplývá, že za období od 25. května 2002 do 24. listopadu 2002 musela uhradit částku 13 850 Kč (492 €). Jelikož se tyto listiny nevztahují k období od 14. června 1994 do 27. května 1999, Soud návrh v této části zamítá.

26. Závěrem tedy Soud shrnuje, že stěžovatelce z titulu materiální újmy přiznává částku 12 800 €.

B. Morální újma

1. Tvrzení stran

27. Stěžovatelka ve svém stanovisku ze dne 10. července 2006 uvádí, že její morální újmu nelze vyčíslit přesně. Pro případ, že by jí kompenzace materiální újmy nebyla přiznána v plném rozsahu, proto ponechává posouzení této otázky na úvaze Soudu.

28. Vláda se domnívá, že požadavky prvně předložené stěžovatelkou (§ 8 výše) byly přemrštěné a jako dostatečnou kompenzaci navrhuje částku 2 500 €, byť mezi porušením článku 1 Protokolu č. 1 a nároky, jež stěžovatelka z tohoto titulu uplatňuje, nespatřuje žádnou příčinnou souvislost.

29. V souvislosti s reparací újmy způsobené porušením článku 8 Úmluvy vláda s odkazem na zprávu Policejního prezidia České republiky ze dne 2. června 2006 namítá, že seznam audiokazet s odposlechy telefonických hovorů stěžovatelky s jejím právním zástupcem byl založen do trestního spisu stěžovatelky, který byl dne 6. června 2000 řádně skartován, a že v té době se u příslušného svazku ani nikde jinde nenacházely žádné zvukové záznamy. Kromě toho se od 2. února 1996 žádné kazety s odposlechy hovorů stěžovatelky s jejím právním zástupcem nenacházejí ani u městského soudu, poněvadž veškeré nahrávky, které byly k tomuto dni nalezeny, byly vymazány, a jejich písemné přepisy byly skartovány.

30. Vláda tedy shrnuje, že přinejmenším od 6. června 2000, resp. od 2. února 1996, se u policie, resp. u městského soudu, nenacházejí žádné kazety s odposlechy stěžovatelky s jejím právním zástupcem (viz též Chadimová proti České republice, č. 50073/99, § 139, 140 a 141). Podle mínění vlády toto zjištění představuje individuální opatření k nápravě porušení článku 8 Úmluvy. Ve světle těchto okolností se proto lze domnívat, že jakákoli případná morální újma, jež v důsledku porušení tohoto ustanovení vznikla, byla již efektivně odčiněna samotným deklaratorním výrokem Soudu, jakož i uvedenou zprávou Policejního prezídia.

31. Konečně vláda konstatuje, že částka požadovaná za zhoršení stěžovatelčina zdravotního stavu je zcela svévolná. Zároveň poznamenává, že Soud by mohl tento aspekt zohlednit při finančním ohodnocení morální újmy utrpěné v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, přičemž však připomíná, že stěžovatelka sama mohla trestní řízení ukončit přijetím prezidentské milosti a že městskému soudu ani nedala možnost seznámit se s její zdravotní dokumentací.

2. Hodnocení Soudu

32. Soud nenachází mezi konstatovaným porušením článku 1 Protokolu č. 1 a morální újmou, kterou měla stěžovatelka z tohoto titulu utrpět, žádnou příčinnou souvislost. Je však toho mínění, že předmětné události vedly k porušení stěžovatelčina práva na projednání její věci v přiměřené lhůtě, jakož i k porušení jejího práva na respektování soukromého života a korespondence, a že tato porušení nelze napravit pouhým konstatováním porušení obsaženým v rozsudku ve věci samé. Soud proto na spravedlivém základě přiznává stěžovatelce částku 8 000 €, která představuje spravedlivou náhradu této morální újmy.

C. Náklady řízení

1. Tvrzení stran

33. Stěžovatelka požaduje náhradu nákladů vynaložených na pořizování překladů pro řízení před Soudem ve výši 17 344,60 Kč (616 €) a náhradu nákladů na právní zastoupení ve výši 50 922 Kč (1 808 €). Stěžovatelka též předkládá dvě vyúčtování ve výši 30 940 Kč (1 099 €) za zpracování dvou znaleckých posudků a dále doklad o zaplacení zálohy právnímu zástupci, který ji zastupuje v řízení o spravedlivém zadostiučinění, ve výši 10 000 Kč (355 €). Stěžovatelka rovněž požaduje náhradu nákladů vynaložených v řízení před Soudem.

34. Vláda ohledně nároků, jež stěžovatelka uplatňuje ve svém dopise ze dne 25. května 2006 (§ 8 výše), uznává, že náklady nárokované stěžovatelkou (překlady, náklady řízení atp.), byly skutečně vydány, byly nezbytné a vztahují se ke zjištěným porušením. Pochybuje však o přiměřenosti úhrnné požadované sumy a má za to, že částka přiznaná na náhradu nákladů řízení by neměla převýšit 3 000 €. K tomu dodává, že stěžovatelkou předložené znalecké posudky nijak nesumarizovaly ani neobjasňovaly výši škody způsobené stěžovatelce.

2. Hodnocení Soudu

35. V souladu s judikaturou Soudu lze stěžovateli přiznat jen náhradu těch nákladů řízení, jež byly skutečně vydány, byly nezbytné a též přiměřené co do své výše. Soud v projednávané věci se zřetelem k dostupným informacím a k výše uvedeným kritériím považuje za přiměřené přiznat stěžovatelce částku ve výši 5 000 €, sníženou o 285 € uhrazených Radou Evropy formou poskytnuté právní pomoci.

D. Úroky z prodlení

36. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně

1. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy, následující částky:

i. 12 800 € (dvanáct tisíc osm set eur) jako náhradu materiální újmy;

ii. 8 000 € (osm tisíc eur) jako náhradu morální újmy;

iii. 5 000 € (pět tisíc eur) jako náhradu nákladů řízení, která bude snížena o částku 285 € (dvě stě osmdesát pět eur) uhrazenou Radou Evropy formou právní pomoci; a dále

iv. případnou částku daně z výše uvedených částek;

b) že tyto částky mají být převedeny na české koruny podle kursu platného ke dni úhrady;

c) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

2. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 26. dubna 2007 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.

[1] 1 euro (€) = 28,192 korun českých (Kč).

[2] Částka v celkové výši 71 509 740 Kč byla znalcem zaokrouhlena na 71 509 000 Kč.

[i] Poznámka překladatele: jedná se o dokumenty, jež dle stěžovatelky údajně prokazují oprávněnost jejího restitučního nároku k blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území Praha – Hradčany.