© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC HEGLAS proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 5935/02)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

1. března 2007

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Heglas proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

pan P. Lorenzen, předseda,

paní S. Botoucharova,

pánové K. Jungwiert,

V. Butkevych,

paní M. Tsatsa-Nikolovska,

pánové R. Maruste,

M. Villiger, soudci,

a paní C. Westerdiek, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 5. února 2007,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 5935/02) směřující proti České republice, kterou dne 2. ledna 2002 podal u Soudu občan České republiky, pan Vojtěch Heglas („stěžovatel“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje pan M. Nespala, advokát se sídlem v Čelákovicích. Českou vlá­du (dále jen „vláda“) zastupuje její zmocněnec pan V. A. Schorm, z Ministerstva spravedl­nosti.

3. Dne 3. prosince 2004 Soud rozhodl uvědomit o stížnosti vládu a na základě článku 29 odst. 3 současně projednat přijatelnost a odůvodněnost věci.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

4. Stěžovatel se narodil v roce 1976 a v současné době se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích.

5. Dne 19. ledna 2000 došlo k přepadení ženy a ke krádeži její kabelky, v níž měla osob­ní doklady a větší finanční obnos.

6. Dne 20. ledna 2000 policie zadržela A. M. a vzala jej do vazby.

7. Dne 21. ledna 2000 soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 vydal na základě § 88 odst. 1 a 2 trestního řádu (dále jen „tr. řád“) příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilního telefonu, jehož uživatelem byl stěžovatel. Soudce upřes­nil, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu bude prováděn v době od 21. ledna do 21. února 2000.

8. Dne 24. ledna 2000 si A. B., přítelkyně A. M., smluvila se stěžovatelem schůzku. Policie ji vybavila odposlouchávacím zařízením, které měla instalované na těle. V průběhu jejich rozhovoru, který A. B. zaznamenávala na magnetický pásek, stěžovatel přiznal, že spolu s A. M. zorganizoval přepadení poškozené.

9. Policie dne 6. června 2000 zamítla žádost stěžovatele o vyloučení magnetického záznamu rozhovoru s A. B. ze spisu, a to s odůvodněním, že byl proveden v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a se souhlasem A. B.

10. Dne 16. června 2000 podal městský státní zástupce v Praze na stěžovatele a A. M. obžalobu pro trestný čin loupeže.

11. Rozsudkem ze dne 12. července 2000 uznal Městský soud v Praze stěžovatele spo­lu s A. M. vinnými z trestného činu loupeže a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce devíti let. Soud zjistil, že A. M., který dopředu věděl o výměně bytů mezi poškozenou a svou přítelkyní A. B. i o tom, že doplatek za převzetí bytů má být zaplacen u notáře téhož dne v 16 hodin, zavedl dne 19. ledna 2000 poškozenou do notářské kanceláře, kde čekal stěžovatel. Jakmile poškozená vystoupila z vozu, A. M. upozornil stěžovatele mobilním tele­fonem, že poškozená právě vchází do budovy. Stěžovatel na poškozenou zaútočil sprejem se slzným plynem, přičemž jí způsobil vážná zranění a odcizil jí kabelku s osobními doklady a částkou 275 000 Kč (8 730 €).

12. Stěžovatel a A. M. svou vinu zcela popřeli.

13. Soud svůj výrok založil na výpovědi A. B., která uvedla, že jí A. M. navrhoval, aby poškozenou okradla, což ona důrazně odmítla, a že dne 19. ledna 2000 čekala se svou přítelkyní L. W. u notáře, kde okolo 16. hodiny zaslechla hluk ze schodiště, odkud pak vyšla poškozená, která si stěžovala, že byla přepadena a oloupena o svou kabelku. A. B. též tvrdila, že dne 23. ledna 2000, tj. dva dny po zadržení A. M., ji stěžovatel přišel navštívit, aby od ní zjistil zprávy o A. M., a doporučoval jí, aby šla na policii učinit oznámit jeho zmizení. Na žá­dost policie se A. B. dne 24. ledna 2000 setkala se stěžovatelem vybavena s vlastním svole­ním diktafonem a mikrofonem. V průběhu rozhovoru, který A. B. zaznamenávala, se stěžova­tel k činu přiznal a vysvětloval, že spolu s A. M. chtěli založit podnik s ojetými vozy. A. B. krom toho uvedla, že jí bylo telefonicky vyhrožováno, aby odmítla svědčit a zvážila obsah své vý­po­vě­di. Během hlavního líčení A. B. rovněž potvrdila, že v okamžiku, kdy vstoupila k notáři, spatřila muže, který šel směrem k ní. Domnívala se, že se jedná o stěžovatele. Nebyla si však jistá, protože měl nasazené sluneční brýle. Při jejím setkání se stěžovatelem se posléze potvrdilo, že se skutečně jednalo o něj.

14. Soud vyslechl také poškozenou, která potvrdila hlavní body své výpovědi učiněné v přípravném řízení. Dále vyslechl bratra A. M., jakož i L. W., přítelkyni A. B., která potvr­dila události z 19. ledna 2000, tak jak je popisovaly A. B. a poškozená.

15. T. S. dosvědčil, že dne 20. ledna 2000 prodal A. M., kterého doprovázel stěžova­tel, jeden vůz Renault. Svědek uvedl, že mu A. M. zaplatil částku 50 000 Kč (1 587 €) v ban­kov­kách, které oddělil od poměrně velkého balíčku peněz. A. M mu řekl, že vůz je určen pro matku A. B. Z jeho slov a z výpovědi A. B., která tvrdila, že její matka žádný vůz nemá, však soud dovodil, že vůz Renault patří A. M.

16. Vyslechnuti byli dva další svědci. Svědek M. F. potvrdil, že dodal A. M. jisté vozy a stěžovateli prodal vůz značky Honda. Dle své výpovědi prodal dne 19. ledna 2000 po 17. hodině stěžovateli za 57 500 Kč (1 825 €) červený vůz značky Honda Prelude, který předtím užíval A. M. Vzhledem k tomu, že mu A. M. zaplatil v předstihu 20 000 Kč (635 €) v prosinci roku 1999, stěžovatel měl uhradit již jen zbývajících 37 500 Kč (1 191 €).

17. Na žádost stěžovatele pak soud vyslechl R. Š., který měl potvrdit, že dne 19. ledna 2000 byli spolu. R. Š. uvedl, že stěžovatele zná z doby, kdy byl ve vězení, a že se ním naposledy viděl v lednu 2000.

18. Soud odmítl provést výslech matky A. B. a dalšího svědka M. P. jako nadbytečný. V rozsudku poukázal rovněž na znalecký posudek z oboru lékařství, v němž byla popsána zranění poškozené, na lékařskou zprávu, na výsledek domovní prohlídky u stěžovatele, na protokol z místa činu a na další podklady shromážděné policií.

19. Verzi okolností předloženou stěžovatelem a A. M. soud odmítl jako nepravdivou.

20. Jedním z nejdůležitějších listinných důkazů, na němž se zakládala vina stěžovatele a A. M., byl přehled telefonických hovorů uskutečněných z mobilních telefonů obou obžalo­va­ných. Z něj vyplynulo, že dne 19. ledna 2000 v 15 hodin 32 minut stěžovatel telefonoval A. M., který mu volal zpět v 15 hodin 54 minut, přičemž přepadení poškozené bylo policii oznámeno v 16 hodin 10 minut. Podle vlády ze soudního spisu vyplývá, že přehled byl do spisu založen před 23. březnem 2000.

21. Soud měl rovněž k ruce přepis záznamu rozhovoru mezi A. B. a stěžovatelem ze dne 24. ledna 2000, který označil za hlavní důkaz, nikoli však za jediný usvědčující důkaz. K námitce stěžovatele o nezákonnosti tohoto důkazu soud uvedl, že A. B. s instalováním tech­nic­kých zařízení souhlasila. Připomněl, že podle § 89 odst. 2 tr. řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění trestní věci. Jednalo se o neopakovatelný úkon, který mohl být v souladu s § 160 odst. 3 tr. řádu proveden před zahájením trestního stíhání. Soud krom toho s odvoláním na § 88 odst. 3 tr. řádu připomněl, že v okamžiku záznamu rozhovoru již bylo trestní stíhání proti A. M zahájeno. Soud nepochyboval o autentičnosti záznamu rozho­vo­ru, když sám stěžovatel přiznal, že se s A. B. sešel, a neměl výhrady proti čtení přepisu toho rozhovoru, jehož obsah A. B. při hlavním líčení potvrdila.

22. Vrchní soud v Praze dne 14. září 2000 zamítl odvolání stěžovatele a A. M. proti rozsudku soudu prvního stupně a potvrdil správnost závěrů městského soudu. Vrchní soud mimo jiné uvedl, že městský soud zcela správně dospěl k závěru, že přepis záznamu rozho­voru byl proveden v souladu se zákonem. Posouzení jeho souladu s § 88 tr. řádu bylo nicméně nesprávné, nedůvodné a nadbytečné.

23. Dne 21. prosince 2000 podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že pořízení záznamu jeho rozhovoru s A. B. ze dne 24. ledna 2000 a jeho použití jako důkazu, jímž byl do případu zatažen ještě předtím, než mu bylo sděleno obvinění, bylo v rozporu s články 6 a 8 Úmluvy.

24. Telekomunikační společnost RadioMobil a. s. dne 9. února 2001 oznámila A. M., že přehled telefonických hovorů byl sestaven na žádost orgánů činných v trestním řízení na zá­kladě § 8 odst. 1 tr. řádu. Odkázala přitom také na ustanovení § 84 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích.

25. Ústavní soud dne 5. září 2001 ústavní stížnost podanou stěžovatelem odmítl. Při­tom zejména uvedl, že soudy neprokázaly jeho vinu na základě jediného důkazu, jehož pro­ces­ní způsobilost zpochybňoval, nýbrž na základě více důkazů, jejichž provedení a hodnocení nevyvolávalo žádné pochybnosti. V otázce použití diktafonu a mikrofonu u A. B. se Ústavní soud ztotožnil s názorem vrchního soudu, že se nejednalo o neopakovatelný úkon podle § 88 tr. řádu. Dospěl nicméně k názoru, že záznam neměl být v trestním řízení použit jako důkaz, což však neznamenalo, že by rozhodnutí vydaná v tomto řízení byla neústavní vzhledem k tomu, že vina stěžovatele byla založena na více důkazech. A. B. navíc o svém rozhovoru se stěžovatelem ze dne 24. ledna 2000 vypovídala v rámci svého výslechu před městským soudem.

26. Ústavní soud dne 30. ledna 2002 shledal zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost A. M., který mimo jiné poukazoval na článek 13 Listiny základních práv a svobod, jímž je zaručeno právo na listovní tajemství a na tajemství jiných písemností a záznamů, jakož i zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Ústavní soud přitom mimo jiné uvedl, že „ohledně námitky (...) na protiprávnost získání důkazu – výpisu hovorů z mobilního telefonu, bylo zjištěno (...), že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán podle ust. § 88 odst. 1, 2 tr. řádu soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8“.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO a praxe

Trestní řád (ve znění účinném v době, kdy došlo k předmětným událostem)

27. § 8 odst. 1 mimo jiné stanovil, že státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů.

28. § 88 odst. 1 mimo jiné stanovil, že je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpo­klá­dat, že jim budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení.

29. Podle § 88 odst. 2 musí být příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního pro­vo­zu vydán písemně a odůvodněn a musí v něm být stanovena doba, po kterou bude odpo­slech a záznam prováděn. O vydání příkazu a délce doby provádění odposlechu a záznamu musí být vyrozuměna organizace obstarávající provoz telekomunikační sítě, v jejímž obvodu bude odposlech a záznam prováděn. Opis příkazu musí být bez odkladu zaslán státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačních provozu provádí policejní orgán. Třetí odstavec mimo jiné stanovil, že bez příkazu podle odstavce 1 může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí.

30. § 88 odst. 4 mimo jiné stanovil, že má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila.

31. Podle § 89 odst. 2 může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila jej některá ze stran, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

32. Podle § 160 odst. 3 vyšetřovatel nebo policejní orgán provede potřebné neodklad­né nebo neopakovatelné úkony a vyšetřovatel zahájí trestní stíhání, pokud nelze dosáhnout, aby tyto úkony provedl příslušný orgán.

Zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění trestní řád a některé další zákony
(v účinnosti od 1. ledna 2002)

33. Nový § 88a odst. 1 stanoví, že je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické oso­by, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státní­mu zástupci, nebo policejnímu orgánu. Příkaz musí být vydán písemně a odůvodněn.

Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(ve znění účinném v době, kdy došlo k předmětným událostem)

34. Ustanovení § 35 písm. b) a c) vymezovalo operativní techniku, kterou se rozuměly zejména elektrotechnické, radiotechnické, fototechnické, optické, mechanické a jiné technické pro­středky a zařízení anebo jejich soubory používané utajovaným způsobem při odposlouchá­vá­ní a zaznamenávání telekomunikačního provozu nebo při pořizování obrazových, zvuko­vých nebo jiných záznamů v případech, že jsou užívány způsobem, kterým je zasahováno do ústavních práv občana.

35. Podle § 36 odst. 1 bylo lze operativní techniku používat jen v případech, kdy odhalování trestných činů uvedených v § 33 je jiným způsobem neúčinné anebo podstatně ztížené, a to pouze na dobu nezbytně nutnou.

36. § 36 odst. 2 a § 36 odst. 3 mimo jiné stanovily, že operativní techniku lze používat jen na základě povolení, které vydává soudce krajského soudu, v jehož obvodu má žadatel o povolení sídlo. Podle odstavce 10 tohoto paragrafu lze bez povolení operativní techniku použít s výslovným souhlasem toho, do jehož práv a svobod se zasahuje.

Zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích
(zrušen k 1. červenci 2000 zákonem č. 151/2000 Sb.)

37. § 20 odst. 2 mimo jiné stanovil, že údaje o dopravovaných nebo zprostředková­va­ných zprávách mohou být sděleny jen odesílateli a adresátu nebo jejich oprávněným zástup­cům. Soudům a jiným státním orgánům mohou být tyto zprávy vydány nebo sděleny údaje o nich jen v případech stanovených zákonem.

Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (v účinnosti od 1. července 2000,
použitelný v době, kdy došlo k předmětným událostem)

38. § 84 odst. 5 stanoví, že osoby uvedené v odstavci 1 (právnické nebo fyzické osoby vy­ko­návající telekomunikační činnost, jejich zaměstnanci a jiné osoby, které se na této činnosti podílejí) nesmějí získávat, zpracovávat a předávat pro jiné než pracovní účely, vyplývající z jejich telekomunikační činnosti, osobní a zprostředkovací data uživatelů teleko­mu­nikačních služeb ani umožnit je získat jiným osobám. Těmito daty jsou jméno a příjmení, popřípadě obchodní jméno, datum narození, rodné číslo (číslo sociálního zabezpečení), popří­padě identifikační číslo organizace, akademický titul, adresa, popřípadě sídlo.

39. Podle § 84 odst. 7 musí být data podle odstavce 5 tohoto paragrafu, jakož i data, která jsou předmětem telekomunikačního tajemství, po uplynutí dvou měsíců od ukončení telekomunikačního spojení vymazána nebo učiněna anonymními.

III. PŘÍSLUŠNÁ VNITROSTÁTNÍ judikatura

Nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. IV. ÚS 536/2000 ze dne 13. února 2001 a sp. zn. IV. ÚS 78/01 ze dne 27. srpna 2001

40. V těchto nálezech Ústavní soud shledal, že pravidla týkající se odposlechů a zá­zna­mů telekomunikačního provozu, které policejním orgánům umožňují získat obsah telefo­nic­kých hovorů, musejí být dodržena i tehdy, potřebuje-li policejní orgán získat další údaje z takových záznamů. Při pořizování údajů ze záznamu telekomunikačního provozu jsou orgány činné v trestním řízení, jakož i policejní orgány, povinny postupovat podle § 88 trestního řádu a § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K PŘIJATELNOSTI

41. Vláda vznáší námitku nepřijatelnosti jednak pro nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy a jednak pro nedostatek postavení oběti.

1. K nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy

42. Vláda nejprve z hlediska článku 35 odst. 1 Úmluvy uvádí, že stěžovatel před Ústavním soudem napadl pouze přípustnost přepisu záznamu svého rozhovoru s A. B. V říze­ní však nijak nezpochybňoval přípustnost přehledu telefonických hovorů uskutečněných mezi ním a A. M. Vláda v tomto ohledu odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. IV. ÚS 536/2000 ze dne 13. února 2001 a sp. zn. IV. ÚS 78/01 ze dne 27. srpna 2001.

43. Stěžovatel krom toho nenamítal použití tohoto důkazu ani ve svém odvolání proti roz­sudku soudu prvního stupně, ani v žádné jiné fázi trestního řízení, přičemž dle názoru vlády mě­lo být za účinný vnitrostátní prostředek nápravy ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy pova­žo­váno přinejmenším odvolání podané k vrchnímu soudu, nehledě na podanou ústavní stíž­nost.

44. Stěžovatel k tomu uvádí, že námitku proti použití přehledu telefonických hovorů jako důkazu uplatnil před Ústavním soudem, alespoň pokud jde o její podstatu, jeho spolu­obviněný A. M. a že ji tento soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

45. Soud připomíná, že účelem pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je poskytnout smluvním státům příležitost, aby obvyklou soudní cestou vyloučily či napravily tvrzená porušení Úmluvy ještě předtím, než budou předložena Soudu. Toto ustanovení se musí uplatňovat „s jistou mírou pružnosti a bez přílišných formalismů“; stačí, aby dotyčná osoba uplatnila před vnitrostátními orgány námitky, které má v úmyslu následně předložit orgánům Úmluvy, „alespoň pokud jde o podstatu a za podmínek a ve lhůtách stanovených vnitrostátním právem“ (viz například Akdivar a ostatní proti Turecku, rozsudek ze dne 16. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 65-69).

46. Soud podotýká, že v českém právu je poslední instancí, u níž si lze stěžovat na poru­šení základních práv nebo svobod přiznaných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlou­vou, jehož se měl dopustit „orgán veřejné moci“, v zásadě Ústavní soud. Soud tedy posoudí otázku, zda byly vnitrostátní prostředky nápravy z tohoto hlediska vyčerpány.

47. Soud považuje argumentaci stěžovatele za správnou, a to navzdory judikatuře Ústavního soudu v dané oblasti, na niž vláda odkazuje. Ústavní soud sice o ústavní stížnosti A. M. rozhodl více než čtyři měsíce poté, co zamítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem, Soud nicméně uvádí, že Ústavní soud měl příležitost vyslovit se k námitce ohledně nezákonnosti opatření přehledu telefonických hovorů (viz § 26 výše).

48. Vzhledem k výše uvedenému se Soud domnívá, že na stěžovatele lze nahlížet tak, že vnitrostátní prostředky nápravy z hlediska článku 35 odst. 1 Úmluvy vyčerpal. Námitka nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy vznesená vládou se proto zamítá.

2. K nedostatku postavení oběti

49. Pokud jde o námitku týkající se záznamu rozhovoru mezi A. B. a stěžovatelem, vláda tvrdí, že závěr Ústavního soudu vyslovený v odůvodnění jeho rozhodnutí, podle kterého záznam rozhovoru nemohl být použit jako důkaz, brání stěžovateli v tom, aby se považoval za poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy.

50. Stěžovatel nesouhlasí s argumentem vlády, že nemá postavení oběti.

51. Soud připomíná, že za „oběť“ označuje článek 34 Úmluvy přímou či ne­pří­mou oběť tvrzeného porušení. Za oběť je tedy třeba ve smyslu tohoto článku pova­žo­vat každou osobu, která tvrdí, že se smluvní stát dopustil porušení některého ustanovení Úmluvy nebo jejích protokolů. Stěžovatel proto může pozbýt postavení oběti pouze tehdy, uznají-li vnitro­státní orgány, že se stát dopustil porušení Úmluvy, a toto porušení posléze napraví (viz například Dalban proti Rumunsku [velký senát], č. 28114/95, § 44, ESLP 1999-VI; Brumărescu proti Rumunsku [velký senát], č. 28342/95, § 50, ESLP 1999-VII; Labita proti Itálii [velký senát], č. 26772/95, § 142, ESLP 2000-IV; a Ilaşcu a ostatní proti Moldávii a Rusku [velký senát] (rozh.), č. 48787/99, 4. červenec 2001).

52. Soud v projednávané věci podotýká, že Ústavní soud neuznal, a tím spíše ani nena­pra­vil škody, které stěžovateli údajně vznikly. Jeho rozhodnutí, jímž byla ústavní stížnost po­da­ná stěžovatelem shledána nepřípustnou pro zjevnou neopodstatněnost, totiž obsahovalo jen prosté konstatování, že přehled telefonických hovorů neměl být v trestním řízení vedeném proti stěžovateli použit jako důkaz, aniž z toho vyvodil jakýkoli důsledek pro práva a svobody stěžovatele zaručené v článcích 6 nebo 8 Úmluvy (viz § 25 výše).

53. Za těchto okolností se Soud domnívá, že stěžovatel může být nadále považován za oběť porušení Úmluvy ve smyslu jejího článku 34. Druhá předběžná námitka vlády se proto zamítá.

3. Závěr

54. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále nezjistil žádný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatel­nou, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 úMLUVY

55. Stěžovatel tvrdí, že použití odposlouchávacího zařízení instalovaného na těle A. B. a zaznamenání jeho rozhovoru s ní, jakož i výňatek z přehledu telefonických hovorů mezi ním a A. M., byly zásahem do výkonu jeho práva zaručeného článkem 8 odst. 1 Úmluvy, který nelze odůvodnit podle druhého odstavce tohoto ustanovení.

56. Článek 8 Úmluvy zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo mo­rál­ky nebo ochrany práv a svobod druhých.“

α) K námitce týkající se použití výňatku z přehledu telefonických hovorů
mezi stěžovatelem a A. M. jako důkazu

1. Tvrzení stran

57. Vláda uvádí, že pakliže Soud nepřijme její námitku nepřijatelnosti pro nevyčer­pá­ní vnitrostátních prostředků nápravy (viz § 42 a 43 výše), ponechává posouzení odůvod­něnosti této části stížnosti na úvaze Soudu.

58. Ve svém doplňujícím stanovisku vláda konstatuje, že v soudním spisu není obsažen žád­ný dokument, který by dokládal, že přehled telefonických hovorů byl pořízen z příkazu soud­ce ve smyslu § 88 tr. řádu. Zákonným základem pro opatření tohoto přehledu tedy byl podle všeho § 8 odst. 1 tr. řádu a § 20 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Vláda dodává, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 nařídil na základě § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu uskutečněného z mobilního telefonu stěžovatele. Ze soudního spisu vyplývá, že přehled telefonických hovorů měl být založen do spisu před 23. březnem 2000. Údaje o telekomunikačním provozu zanesené do tohoto přehledu tedy nemohly být vymazány ve lhůtě dvou měsíců ani být učiněny anonymními vzhledem k tomu, že příslušné ustanovení zákona č. 151/2000 Sb., o teleko­munikacích, nabylo účinnosti až dne 1. července 2000.

59. Stěžovatel tvrdí, že příkaz soudce obvodního soudu byl vydán před nabytím účinnosti nového § 88a tr. řádu, tj. před 1. lednem 2002. Jestliže navíc zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, nabyl účinnosti 1. července 2000, ustanovení jeho § 84 až 87 nemohla být na projednávanou věc použita.

2. Hodnocení Soudu

a) Existence zásahu do soukromého života

60. Soud ve své judikatuře nejednou konstatoval, že utajené pronikání do telefonic­kých hovorů spadá do působnosti článku 8 Úmluvy, pokud jde o právo na respektování soukro­mého života a korespondence. Záznamy jsou zpravidla prováděny s cílem použít obsah hovorů určitým způsobem. Soud však není přesvědčen o tom, že by se na chronologické přehledy hovorů uskutečněných mezi dvěma osobami nevztahovala ochrana, již poskytuje článek 8. Soud je toho názoru, že informace o datech, o vytáčených číslech nebo o přijatých hovorech, jakož i o délce trvání uskutečněných hovorů mezi dvěma osobami, by měly být považovány za součást osobních údajů, které se těchto osob týkají.

61. Soud tedy vyslovuje závěr, že výňatek z přehledu telefonických hovorů uskuteč­ně­ných mezi stěžovatelem a A. M., který byl použit jako důkaz v trestním řízení vedeném proti němu, je zásahem do práva stěžovatele na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy.

b) Odůvodnění zásahu do soukromého života stěžovatele

62. Soud tedy bude zkoumat, zda tento zásah byl odůvodněný z hlediska článku 8 odst. 2 Úmluvy a zejména zda byl „v souladu se zákonem“.

63. Soud připomíná, že slova „v souladu se zákonem“ uvedená v článku 8 odst. 2 v prvé řadě znamenají, že dotyčné opatření má mít zákonný základ ve vnitrostátním právu; při posuzování, zda je dán takový „zákonný základ“, je třeba vzít v úvahu nejen příslušné právní předpisy, ale také judikaturu [viz například rozsudky Kruslin proti Francii a Huvig proti Francii ze dne 24. dubna 1990 (série A č. 176-A a 176-B)].

64. V daném případě Soud poznamenává, že odposlech a záznam telefonických hovo­rů z mobilního telefonu, jehož uživatelem byl stěžovatel, byly nařízeny soudcem obvodního soudu dne 21. ledna 2000 na základě § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu. Tato skutečnost byla potvrzena Ústavním soudem, který zkoumal ústavní stížnost spoluobžalovaného A. M. (viz § 26 výše).

65. Z jiného dokumentu rovněž vyplývá, že telefonní operátor oznámil spoluobžalo­va­nému A. M., že výňatek z dotyčných hovorů byl vyhotoven na žádost policie podle § 8 odst. 1 tr. řádu, přičemž zároveň odkázal na ustanovení § 84 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb., o te­le­komunikacích (viz § 24 výše).

66. Soud však poukazuje na fakt, že § 88 tr. řádu se týká odposlechů a záznamů tele­fo­nických hovorů. Ustanovení § 88a tr. řádu, které dává orgánům činným v trestním řízení možnost opatřit si mimo jiné i přehled hovorů, nabylo účinnosti teprve dne 1. ledna 2002 (viz § 33 výše). Pokud jde o zákon o telekomunikacích, Soud připouští, že jeho § 84 odst. 7 umožňuje or­gá­nům činným v trestním řízení opatřit si přehledy hovorů či jiného telekomunikačního pro­vo­zu. Tento zákon však nabyl účinnosti dne 1. července 2000 a nahradil původní zákon o tele­ko­mu­nikacích č. 110/1964 Sb., o němž se vláda zmiňuje v doplňujícím stanovisku, na který však není odkazováno v žádném z dokumentů předložených stranami (viz § 37-39 a 58 výše).

67. Soud poznamenává, že i kdyby se připustilo, že ustanovení § 88 odst. 1 a § 88 odst. 2 tr. řádu jsou zákonným základem pro vyhotovení přehledu telefonických hovorů uskutečněných přes mobilní telefon užívaný stěžovatelem, soudce obvodního soudu ve svém příkazu ze dne 21. ledna 2000, na nějž vláda odkazuje, povolil odposlech a záznam hovorů pouze na dobu od 21. ledna do 21. února 2000 (viz § 7 výše). Z rozsudku městského soudu ze dne 12. července 2000 ovšem vyplývá, že tento soud měl k dispozici přehled hovorů už za období od 18. do 21. ledna 2000 a že ve svých závěrech o vině stěžovatele a A. M. poukazoval na telefonáty uskutečněné dne 19. ledna 2000, tj. dva dny před vydáním výše uvedeného příkazu (viz § 20 výše).

68. Z toho plyne, že zjištěný zásah nebyl „v souladu se zákonem“ ve smyslu druhého odstavce článku 8 Úmluvy, a že tedy toto ustanovení bylo porušeno. Za těchto okolností není třeba zkoumat otázku nezbytnosti zásahu.

β) K námitce týkající se zaznamenání rozhovoru mezi stěžovatelem a A. B.
provedeného prostřednictvím A. B.

69. Stěžovatel uplatňuje výhrady k zaznamenání rozhovoru mezi ním a A. B.

70. Vláda se k meritorní stránce této námitky nevyjadřuje.

a) Existence zásahu do soukromého života

71. Soud má za to, že záznam rozhovoru mezi stěžovatelem a A. B. pomocí operativní techniky, kterou policejní orgány instalovaly na těle A. B., a jeho následné užití byly zásahem do práv stěžovatele podle článku 8 odst. 1 Úmluvy (viz Wood proti Spojenému království, č. 23414/00, § 29; M. M. proti Nizozemsku, č. 39339/98, § 36-42; A proti Francii, rozsudek ze dne 23. listopadu 1993, série A č. 277-B).

b) Odůvodnění zásahu do soukromého života stěžovatele

72. Soudu zbývá určit, zda byl tento zásah odůvodněn z hlediska druhého odstavce článku 8, tj. zda byl „v souladu se zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány, a zda případně byl k dosažení takových cílů „nezbytný v demokratické společnosti“.

73. Pokud jde o splnění podmínky, podle níž má být zásah „v souladu se zákonem“, Soud s poukazem na svou judikaturu (viz § 63 výše) poznamenává, že vnitrostátní orgány neměly jednotný názor na to, jaké zákonné ustanovení bylo základem pro provedení magnetického záznamu. Policejní orgány poukazovaly na zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (viz § 9 výše), kdežto městský soud se opíral spíše o § 88 odst. 3 tr. řádu (viz § 21 výše), s čímž však následně nesouhlasil vrchní soud (viz § 22 výše). Ústavní soud se ztotožnil s posledně uvedeným názorem a zašel ještě dále, když vyjádřil názor, že magnetický záznam neměl být v trestním řízení použit jako důkaz (viz § 25 výše).

74. Soud se na základě informací, které má k dispozici, domnívá, že daná oblast nebyla upravena „zákonem“, který by splňoval kritéria stanovená jeho judikaturou, ale spíše praxí, kterou nelze pokládat za konkrétní zákonný základ stanovující dostatečně přesné podmínky pro takový zásah z hlediska přípustnosti, rozsahu, kontroly a následného použití takto opatřených informací.

75. Soud tedy vyslovuje závěr, že před ním nebyl prokázán soulad zásahu se zákonem. Toto zjištění mu postačuje k tomu, aby rozhodl, že došlo k porušení článku 8. Proto není třeba zkoumat, zda předmětný zásah sledoval „legitimní cíl“ nebo zda byl pro dosažení takového cíle „nezbytné v demokratické společnosti“.

76. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž došlo.

III. k tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 úmluvy

77. Stěžovatel tvrdí, že použitím záznamu jeho rozhovoru s A. B. a výňatku z přehledu telefonických hovorů uskutečněných mezi ním a A. M. došlo k porušení spravedlivosti jeho trestního procesu. Uvádí, že byl uznán vinným a odsouzen na základě hlavních tří důkazů, a sice výslechu A. B., záznamu svého rozhovoru s ní pořízeného předtím, než mu bylo sděleno obvinění, a přehledu telefonických hovorů mezi ním a A. M. Podotýká, že Ústavní soud v jiné věci shledal, že použití přehledu obsahujícího informace o telefonických hovorech bylo nezákonné. Stěžovatel se v tomto ohledu dovolává článku 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)“

A. Tvrzení stran

78. Vláda se předně domnívá, že bez ohledu na to, zda byl přepis záznamu rozhovoru mezi stěžovatelem a A. B. přípustným důkazním prostředkem podle vnitrostátního práva, o trest­ním obvinění stěžovatele bylo rozhodnuto v souladu s požadavky článku 6 odst. 1 Úmlu­vy. Řízení bylo kontradiktorní a především zásada rovnosti zbraní v něm byla plně dodržena. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a navrhovat důkazy ve svůj prospěch. V průběhu celého řízení byl zastoupen advokátem a měl možnost plně využít své­ho práva na obhajobu (viz, mutatis mutandis, Schenk proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 12. čer­vence 1988, série A č. 140, § 46-47). Při zkoumání, zda bylo v projednávané věci dodrženo právo stěžovatele na spravedlivý proces, je důležitou okolností, že přepis záznamu rozhovoru mezi stěžovatelem a A. B., který byl čten při hlavním líčení a k němuž se stěžovatel měl možnost vyjádřit, nebyl jediným důkazem, na kterém bylo jeho odsouzení založeno. Dalším takovým důkazem bylo v prvé řadě svědectví A. B., přítelkyně spoluobvi­ně­né­ho A. M. Soud prvního stupně rovněž vycházel z výpovědi poškozené učiněné jak v pří­prav­ném řízení, tak při hlavním líčení. Jednotlivé důkazy, které nepřímo dokládají, že se stě­žo­vatel a jeho spolupachatel dopustili daného trestného činu, stejně jako výše uvedené hlavní důkazy, byly dále podepřeny řadou dalších důkazů, a to výpovědí bývalého manžela poškoze­né a svědků T. S. a M. F., u nichž stěžovatel a A. M. po spáchání trestného činu sjednali koupi ně­ko­lika osobních vozů.

79. Vláda zdůrazňuje, že důkazní prostředek, jehož použití stěžovatel napadá, byl po­sou­zen kontradiktorně v trestním řízení před soudem a že stěžovatel měl možnost se k němu vyjádřit.

80. Vláda z toho dovozuje, že trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo spravedlivé a nedošlo při něm k porušení práva stěžovatele zaručeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Pélissier a Sassi proti Francii [velký senát], rozsudek ze dne 25. března 1999, ESLP 1999-II, § 47). Tento závěr platí, i kdyby Soud konstatoval, že pořízení záznamu svědkyní A. B. bylo zásahem do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého a rodin­ného života zaručeného článkem 8 Úmluvy.

81. Pokud jde o použití výňatku z přehledu telefonických hovorů mezi stěžovatelem a A. M. jako důkazu, odkazuje vláda na svou předchozí argumentaci.

82. Stěžovatel se proti tvrzením vlády ohrazuje. Tvrdí, že jak v současné judikatuře Soudu, tak v praxi Ústavního soudu je sdílen názor, že výpisy z účtu mobilního telefonu nes­mí soud použít jako důkaz proti obžalovanému, protože jak Úmluva, tak Listina základních práv a svobod zaručují ochranu jejich důvěrnosti.

83. Stěžovatel v souvislosti s použitím přepisu svého rozhovoru s A. B. tvrdí, že v prů­bě­hu trestního řízení mnohokrát vznesl námitky vůči jeho použití v řízení, jakož i vůči zá­kon­nosti jeho pořízení. Odkazuje přitom na konstatování Ústavního soudu, že záznam prove­dený předtím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění, neměl být použit jako důkaz. Stěžovatel napa­dá argument vlády, podle nějž tento důkaz nebyl jediným důkazem, na němž bylo založeno jeho odsouzení. K tomu dodává, že význam tohoto důkazu byl potvrzen městským soudem, který mimo jiné považoval záznam z rozhovoru stěžovatele s A. B. za hlavní důkaz. Stěžovatel připouští, že se soud v trestním řízení zabýval i dalšími důkazy. Trvá však na tom, že výňatek z telefonických hovorů s A. M. byl jedním z nejprůkaznějších důkazů a že přepis jeho rozhovoru s A. B. představoval hlavní důkaz. Pokud by tedy byly tyto dva významné důkazy dány stranou, jeho vina by byla založena pouze na výpovědi A. B., která dosvědčila, že jejím směrem šel mladý muž, přičemž se domnívala, že v něm rozpoznává stěžovatele.

B. Hodnocení Soudu

1. Obecné zásady stanovené judikaturou Soudu

84. Soud připomíná, že podle článku 19 Úmluvy je jeho úkolem zajištění plnění zá­vaz­ků přijatých smluvními státy v Úmluvě. Zejména mu nepřísluší zabývat se skutkovými nebo právními omyly, jichž se měl dopustit vnitrostátní soud, leda v případě a do té míry, kdy mohly představovat porušení práv a svobod chráněných Úmluvou. Článek 6 sice zaručuje prá­vo na spravedlivý proces, neupravuje však přípustnost důkazů jako takových, což v prvé řadě spadá do působnosti vnitrostátního práva (Schenk proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 12. čer­vence 1988, série A č. 140, § 45-46, a Teixeira de Castro proti Portugalsku, rozsudek ze dne 9. června 1998, Sbírka 1998-IV, § 34; Jalloh proti Německu [velký senát], rozsudek ze dne 11. července 2006, § 94-96).

85. Soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska vnitrostátního práva, nebo k vině stěžovatele. Musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou „nezákonnost“ a v přípa­dě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení Úmluvy (viz zejména Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, § 34, ESLP 2000-V, P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, § 76, ESLP 2001-IX, a Allan proti Spojenému království, č. 48539/99, § 42, ESLP 2002-IX).

86. Při zjišťování, zda bylo řízení spravedlivé jako celek, je též třeba si položit otázku, zda byla dodržena práva obhajoby. Zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla stěžovateli po­skyt­nuta možnost napadnout pravost důkazu a jeho použití. Rovněž je nutno přihlédnout ke kva­litě důkazu včetně toho, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými sku­teč­­nostmi, sice nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říci, že je-li důkaz dostatečně pevný a nedává-li prostor pro pochyby, další důkazy na jeho podporu již nejsou natolik potřebné (viz zejména výše uvedené rozsudky Khan, § 35 a 37, a Allan, § 43).

87. Obecné požadavky na spravedlivost stanovené v článku 6 se vztahují na všechna trest­ní řízení nehledě na druh trestného činu. Nicméně při určování, zda bylo řízení spraved­li­vé jako celek, lze přihlédnout k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou. Veřejným zájmem však nelze odůvodňovat přijetí opatření, která zbavují práva obhajoby konkrétního stěžovatele jejich samotné podstaty, včetně práva nevypovídat ve svůj neprospěch zaručeného článkem 6 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Heaney a McGuinness proti Irsku, č. 34720/97, § 57-58, ESLP 2000-XII).

88. Co se konkrétně týče posouzení povahy zjištěného porušení Úmluvy, Soud připomíná, že zejména ve věcech Khan (výše uvedený rozsudek, § 25-28) a P. G. a J. H. (výše uvedený rozsudek, § 37-38) shledal, že utajené použití odposlouchávacích zařízení je v roz­poru s článkem 8, protože jejich užití nemá podklad ve vnitrostátním právu, a že zásah do výkonu práva na respektování soukromí dotyčných stěžovatelů nebyl „v souladu se záko­nem“. Nicméně připuštění takto získaných informací jako důkazů nebylo za okolností těchto případů v rozporu s požadavky na spravedlivost stanovenými v článku 6 odst. 1.

2. Použití těchto zásad na projednávaný případ

89. Soud zdůrazňuje, že základní otázkou v projednávaném případu je, zda bylo trestní řízení spravedlivé jako celek a zda stěžovateli poskytovalo záruky práv obhajoby. Soud v tomto ohledu podotýká, že stěžovatel byl vyslechnut soudem prvního stupně, a mohl se tedy vyjádřit k záznamu provedenému bez jeho vědomí. Před tímto soudem, před soudem vyššího stupně i před Ústavním soudem mohl k záznamu uplatnit veškeré připomínky, které považoval za nezbytné. Tytéž argumenty ostatně platí i na použití chronologického přehledu telefonických hovorů mezi stěžovatelem a A. M jako důkazu. Soudu tedy nezbývá než konsta­tovat, že řízení, v jehož závěru byl stěžovatel odsouzen, bylo kontradiktorní.

90. Soud považuje za důležité, že ačkoli městský soud popisoval sporný záznam a přehled telefonických hovorů jako nejvýznamnější nebo hlavní důkazy, tyto nebyly jedinými dvěma důkazy předloženými soudcům ke svrchovanému posouzení. Pokud jde konkrétně o zmiňovaný záznam, Soud poznamenává, že A. B., která byla vyslechnuta v hlavním líčení před městským soudem, potvrdila obsah svého rozhovoru se stěžovatelem (viz § 21 výše). Důkazy sporným záznamem a přehledem hovorů zajisté hrály svou roli či dokonce převažovaly při přípravě rozhodnutí městského soudu, nepředstavovaly však jediné důkazy, na jejichž základě si soudci utvořili svůj závěr.

91. Pokud jde o váhu veřejného zájmu na použití důkazů k odsouzení stěžovatele, Soud poznamenává, že opatření bylo namířeno proti pachateli závažného trestného činu, jímž vznikla újma třetí osobě, a že mu byl nakonec uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce devíti let.

92. Soud proto s ohledem na výše uvedenou judikaturu vyslovuje závěr, že použitím sporného záznamu, jakož i přehledu telefonických hovorů vnitrostátními soudy, nedošlo k po­ru­šení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

93. K porušení článku 6 Úmluvy tudíž nedošlo.

IV. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

94. Článek 41 Úmluvy stanoví:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

95. Stěžovatel požaduje náhradu materiální škody ve výši 885 000 Kč, tj. 31 805 € a náhradu způsobené morální újmy ve výši 1 000 000 Kč, tj. 35 938 €.

96. Vláda se domnívá, že mezi údajným porušením práv stěžovatele zaručených Úmluvou a údajně způsobenou materiální škodou a morální újmou, tak jak je konkretizuje stěžovatel, není dána příčinná souvislost. Vláda navrhuje, aby požadavky stěžovatele vyplýva­jící z údajné materiální škody byly odmítnuty. Krom toho se domnívá, že konstatování porušení Úmluvy může představovat dostatečné a vhodné zadostiučinění za každou další mo­rál­ní újmu, která stěžovateli mohla případně vzniknout.

97. Soud nespatřuje mezi konstatovaným porušením Úmluvy a tvrzenou materiální škodou žádnou příčinnou souvislost a tento návrh zamítá. Mimoto má za to, že konstatování porušení Úmluvy, k němuž dospěl, představuje dostatečné zadostiučinění za morální újmu, která stěžovateli vznikla (viz Wisse proti Francii, č. 71611/01, § 38; Khan, viz výše, § 49).

B. Náklady řízení

98. Stěžovatel dále požaduje částku 28 330 Kč., tj. 1 018 €, za náklady vynaložené v řízení před Ústavním soudem a Soudem.

99. Vláda je toho názoru, že částka, kterou stěžovatel požaduje, se nejeví nepřimě­řená. Připomíná však, že náklady řízení se nahrazují pouze potud, pokud se vztahují ke kon­sta­tovanému porušení Úmluvy. Výše uvedená částka proto musí být odpovídajícím způsobem snížena podle toho, jaká porušení práv stěžovatele Soud v rozsudku skutečně konstatoval.

100. V souladu s judikaturou Soudu může stěžovatel získat náhradu nákladů řízení pouze v míře, v jaké byla prokázána jejich reálnost, nezbytnost a přiměřenost jejich výše. Soud v této věci s ohledem na dostupné informace a na výše uvedená kritéria přiznává stěžo­va­teli na spravedlivém základě požadovanou náhradu ve výši 1 018 €.

C. Úroky z prodlení

101. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, pokud jde o použití výňatku z přehledu telefonických hovorů mezi stěžovatelem a A. M.;

3. rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy, pokud jde o pořízení záznamu rozhovoru mezi stěžovatelem a A. B.;

4. rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy;

5. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle článku 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, částku 1 018 € (tisíc osmnáct eur) z titulu náhrady nákladů řízení, která bude převedena na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení, a dále případnou částku daně;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

6. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 1. března 2007 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.