Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 73049/01

Datum: 11. 1. 2007

Složení velkého senátu: L. Wildhaber, předseda soudu (Švýcarsko), C.-L. Rozakis (Řecko), sir N. Bratza (Velká Británie), P. Lorenzo (Dánsko), G. Bonello (Malta), L. Caflisch (Švýcarsko), L. Loucaides (Kypr), I. Cabral Barreto (Portugalsko), C. Bîrsan (Rumunsko), J. Casadevall (Andora), R. Maruste (Estonsko), E. Steiner (Rakousko), S. Pavlovschi (Moldávie), L. Garlicki (Polsko), K. Hajiyev (Azebajdžán), D. T. Björgvinsson (Island), D. Popović (Srbsko).

[§ 1. – 11. Průběh řízení před ESLP]

A. Pozadí případu

12. Stěžovatelem je americká obchodní společnost s hlavním sídlem v Saint Louis v Missouri (Spojené státy americké). V několika zemích vyrábí a prodává pivo značky „Budweiser“.

13. Stěžovatel prodává pivo značky „Budweiser“ od roku 1876. Na evropské trhy proniknul v 80. letech a uvádí, že v Portugalsku začal prodávat „Budweiser“ v červenci 1986.

14. Rozhodnutí stěžující společnosti rozšířit prodej svého piva po Evropě vedlo ke sporu s československou, nyní českou společností Budějovický Budvar. Budějovický Budvar vyrábí pivo ve městě České Budějovice v Čechách (Česká republika), které je také nazýváno „Budweiser“. Název pochází z Budweis, německého jména města. Stěžující společnost tvrdí, že Budějovický Budvar prodával pivo pod názvem „Budweiser“ od roku 1895, zatímco Budějovický Budvar prohlašuje, že označení byla oprávněná užívat od roku 1265, kdy český král Otakar II. udělil právo vyrábět toto pivo několika nezávislým pivovarům v Českých Budějovicích (Budweis v němčině). Pivovary využívaly speciální postup a pivo vyráběné touto metodou se stalo známé pod jménem „Budweiser“, stejně jako piva vyráběná touto metodou v jiném českém městě, Plzeň (Pilsen v němčině), získala jméno „Pilsner“.

15. Podle informací podaných před Soudem uzavřela stěžující společnost v roce 1911 a 1939 dvě smlouvy s Budějovickým Budvarem, které se týkaly distribuce a prodeje piva „Budweiser“ ve Spojených státech amerických. Tyto smlouvy se ale nezabývaly otázkou práva na užití jména „Budweiser“ v Evropě. Důsledkem toho je, že se obě dvě společnosti zapletly do série právních sporů ohledně práva na užití jména „Budweiser“ v různých evropských zemích včetně Portugalska.

B. Žádost o zápis známky v Portugalsku

16. Dne 19. 5. 1981 podala stěžující společnost žádost k Národnímu ústavu pro průmyslové vlastnictví (NIIP) o zápis ochranné známky „Budweiser“ do rejstříku průmyslového vlastnictví. NIIP žádosti nevyhověl ihned, neboť ta byla napadená Budějovickým Budvarem, který namítal, že „Budweiser Bier“ byl zapsán od roku 1968 na její jméno jako označení původu. Budějovický Budvar učinil zápis podle podmínek Lisabonské dohody na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu z 31. 10. 1958 (viz odstavec 33 níže).

17. Vyjednávání směřující k vyřešení sporu mezi stěžující společností a Budějovickým Budvarem probíhala během 80. let. Podle stěžující strany vedla vyjednávání v roce 1982 dokonce k navržení dohody o užití obchodní známky „Budweiser“ v Portugalsku a dalších evropských zemích. Nicméně rozhovory nakonec ztroskotaly a v červnu 1989 stěžující společnost pověřila právníky, aby v Portugalsku zahájili soudní proces.

18. Stěžující společnost se 10. 11. 1989 odvolala k lisabonskému Soudu první instance, aby vydal příkaz zrušující zápis Budějovického Budvaru. Budějovický Budvar byl vyzván k vyjádření, ale nijak nereagoval. Lisabonský Soud první instance rozhodnul 8. 3. 1995 (bez odvolání se toto rozhodnutí stalo konečným), že se zápis stěžující společnosti uděluje, protože výrobek, k němuž se zápis vztahoval, jmenovitě „Budweiser Bier“, nebyl označením původu nebo zeměpisným označením. Soud první instance poznamenal, že podle Lisabonské dohody z 31. 10. 1958 je ochrana vyhrazena pro zeměpisný název země, oblasti nebo místa, sloužící k označení výrobku, který odtud pochází a jehož jakost anebo znaky jsou dány výlučně nebo podstatně zeměpisným prostředím včetně činitelů přírodních a lidských. „Budweiser“ do této kategorie nespadá. Zápis byl proto zrušen.

19. Po zrušení označení původu a navzdory tomu, že Budějovický Budvar zpochybnil žádost o zápis oponentním postupem, NIIP zapsal ochrannou známku „Budweiser“ ve prospěch stěžující společnosti 20. 6. 1995 rozhodnutím, jež bylo publikováno 8. 11. 1995.

C. Postup u portugalských soudů

20. Dne 8. 2. 1996 se Budějovický Budvar odvolal k lisabonskému Soudu první instance proti rozhodnutí NIIP o právní síle dohody mezi vládami Portugalské republiky a Československé socialistické republiky o ochraně zeměpisného označení, označení původu a jiných zeměpisných nebo jiných pojmenování (dále také „Dvoustranná dohoda“), jež byla podepsána v Lisabonu 10. 1. 1986 a vstoupila v platnost 7. 3. 1987 po uveřejnění ve Sbírce zákonů. Stěžující společnost byla podle procesních předpisů vyzvaná soudem k účasti na projednávání. V červnu 1996 bylo na základě žaloby podané Budějovickým Budvarem nařízeno jednání.

21. Lisabonský Soud první instance 18. 7. 1998 odvolání zamítl. Shledal, že jediné duševní vlastnictví podléhající ochraně podle portugalského práva a Dvoustranné dohody (která už není podle soudu nadále platná vzhledem k zániku Československa, jedné ze smluvních stran) bylo označení původu „Českobudějovický Budvar“, ale ne ochranná známka „Budweiser“. Soud navíc uznal, že zde nehrozí riziko zmatení mezi označením původu a ochrannou známkou stěžující společnosti, kterou většina spotřebitelů považuje za americké pivo.

22. Budějovický Budvar se proti tomuto rozhodnutí odvolal k lisabonskému Odvolacímu soudu, poukazujíc mj. na porušení čl. 189 odst. 1 písm. l) a j) Kodexu průmyslového vlastnictví. Lisabonský Odvolací soud zvrátil dne 21. 10. 1999 napadený rozsudek a nařídil NIIP, aby odmítl zápis ochranné známky „Budweiser“. Odvolací soud neshledal, že by došlo k porušení čl. 189 odst. 1 písm. l) Kodexu průmyslového vlastnictví, neboť výraz „Budweiser“ nemohl být pro portugalskou veřejnost zavádějící, co se týče původu piva. Soud ale došel k závěru, že tento zápis by porušil Dohodu z roku 1986 a následkem toho čl. 189 odst. 1 j) Kodexu průmyslového vlastnictví. V souvislosti s tím soud poznamenal, že Dvoustranná dohoda zůstala v platnosti na základě výměny nót mezi českou a portugalskou vládou (viz odstavec 25 níže) a byla inkorporována do vnitrostátního práva podle čl. 8 ústavy, který obsahuje ustanovení zajišťující, že mezinárodní právo je platné podle portugalského právního systému.

23. Stěžující společnost podala dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž uvedla, že mj. napadené rozhodnutí odporovalo Dohodě o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví z 15. 4. 1994 (dále také „TRIPs“), jež zakotvuje v čl. 2 a 24 odst. 5 pravidlo, že zápis s sebou nese právo přednosti. Stěžující společnost také namítala, že v každém případě ochrana označení původu „Českobudějovický Budvar“ neodpovídá německému výrazu „Budweiser“, a proto Dohoda z roku 1986 nemůže být uplatněna k zpochybnění žádosti o zápis. Stěžující společnost argumentovala, že i kdyby byl německý výraz „Budweiser“ přesným překladem českého označení původu, Dohoda z roku 1986 je uplatnitelná jen na překlady mezi portugalštinou a češtinou, ne na překlady do jiných jazyků. Konečně také konstatovala, že Dohoda z roku 1986 byla protiústavní vzhledem k formální chybě, protože byla přijatá vládou, a ne parlamentem, což porušuje čl. 161 a 165 ústavy věnující se suverenitě parlamentu.

24. Nejvyšší soud zamítl dovolání 23. 1. 2001 rozsudkem, který byl stěžující společnosti doručen 30. 1. 2001.

Nejvyšší soud zahájil tím, že ustanovení Dohody TRIPs, o které se stěžující společnost opírala, vyžaduje jednání v dobré víře. Soud prohlásil, že stěžující společnost neuvedla ve své žádosti o zápis žádný faktický údaj, který by demonstroval její dobrou vůli. V každém případě je důsledkem čl. 65 Dohody TRIPs, že se nestala závaznou podle portugalského práva do 1. 1. 1996. Platnou se stala až poté, co nabyla platnosti Dohoda z roku 1986. Nejvyšší soud proto shledal, že Dohoda TRIPs nemůže mít přednost před Dohodou z roku 1986.

Co se týče interpretace Dohody z roku 1986, Nejvyšší soud uvážil, že záměrem obou smluvních stran uzavírajících Dohodu bylo bez pochyby recipročně ochraňovat své národní výrobky včetně situací, kdy byly použity překlady jmen výrobků. Označení původu „Českobudějovický Budvar“, který se stal v Německu „Budweisem“ nebo „Budweissem“, označoval výrobek z kraje České Budějovice v Čechách. Z toho důvodu byl chráněn Dohodou z roku 1986.

Procedura, kterou byla Dohoda přijata, neodporuje čl. 161 a 165 ústavy, neboť se nejedná o oblast, v níž by měl parlament výlučnou pravomoc.

[§ 25. – 45. Vnitrostátní a mezinárodní právo a praxe: A. Mezinárodní právo B. Komunitární právo C. Srovnávací právo D. Vnitrostátní právo]

I. K tvrzenému porušení čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy:

46. Stěžující společnost napadla porušení svého práva na pokojné užívání svého majetku. Upozornila na to, že ochranná známka představuje „majetek“ ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1, a tvrdila, že byla zbavena tohoto majetku aplikací dvoustranné smlouvy, která nabyla platnosti poté, co společnost podala žádost o zápis známky. Podle ní rozhodnutí Nejvyššího soudu musí být vnímáno jako vyvlastnění (protože zabránilo stěžující společnosti využití ochrany svého duševního vlastnictví), jež ale nebylo vykonáno ve veřejném zájmu. Čl. 1 Protokolu č. 1 stanoví:

„1. Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

2. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

A. Rozsudek senátu

47. Senát rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1. Nejdříve poznamenal, že i když duševní vlastnictví jako takové nesporně požívá ochrany zmíněného ustanovení, naskýtá se otázka, zda pouhá žádost o zápis ochranné známky je také pokrytá čl. 1 Protokolu č. 1. V této souvislosti senát uznal, že právní postavení žadatele o zápis ochranné známky nepochybně zavdává finanční zájem včetně práva na přednost před následujícími žádostmi. Žádost o zápis představuje finanční zájem, který těží z právní ochrany (viz odstavce 43 a 45 – 48 rozhodnutí velkého senátu).

48. Senát však zdůraznil, že čl. 1 Protokolu č. 1 je aplikovatelný pouze na už existující majetek. Z toho důvodu např. naděje, že dlouho zaniklé právo na majetek by mohlo být oživeno, nemůže být shledávána jako „majetek“, to samé platí i u podmíněného nároku, který zaniknul v důsledku nemožnosti splnit podmínku (viz odstavec 49 rozsudku senátu).

49. S ohledem na projednávaný případ senát upozornil, že stěžující společnost si nemohla být až do zápisu jista, že se stane majitelem předmětné ochranné známky, a pouze pokud by žádná třetí strana nevznesla námitku, jak umožňuje příslušná legislativa. Jinými slovy, stěžující společnost měla podmíněné právo, které nicméně retrospektivně zaniklo z důvodu nesplnění podmínky, že nenaruší práva třetí strany. Senát proto uzavřel, že i když je jasné, že obchodní známka představuje „majetek“ v souladu s významem čl. 1 Protokolu č. 1, tak je tomu ale pouze po konečném zápisu známky na základě pravidel platných v relevantní zemi. Před tímto zápisem měl stěžovatel samozřejmě naději, že získá zmíněné „vlastnictví“, tato naděje ale nenabyla právem chráněné legitimní očekávání. Z toho důvodu, když Dvoustranná dohoda vstoupila v platnost 7. 3. 1987, stěžující společnost neměla „majetek“. Způsob, jakým byla Dvoustranná dohoda aplikována portugalskými soudy, proto nemůže představovat narušení práva stěžující společnosti (viz odstavce 50 – 52 rozsudku senátu).

B. Stanoviska stran před velkým senátem

1. Stěžující společnost

50. Stěžující společnost napadla závěry senátu, i když souhlasila s tím, že čl. 1 Protokolu č. 1 byl aplikovatelný na duševní vlastnictví obecně a na známky zvláště. Prohlásila, že senát nevyvodil logické závěry ze své úvahy týkající se finančních zájmů, které jsou ve hře při žádosti o zápis. Tvrdila, že žádost o zápis měla finanční hodnotu, a byla proto „vlastnictvím“ ve znění čl. 1 Protokolu, neboť koncept „vlastnictví“, mající svůj autonomní význam, nebyl omezený na vlastnictví fyzického zboží, ale zahrnoval určitá další práva a zájmy představující majetkovou hodnotu.

51. Stěžující společnost poukázala na to, že základní charakteristiky konceptu majetku, jako je postupitelnost a převoditelnost, byly přítomné v projednávaném případě a v žádostech o zápis známky. Navíc je předmětná známka dobře známá spotřebitelům, což samo o sobě znamenalo, že se jednalo o majetkovou hodnotu chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1. Stěžující společnost odkazovala v této souvislosti na případ Iatridis proti Řecku, v němž Soud došel k závěru, že návštěvníci letního kina představují majetkovou hodnotu chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1 (Iatridis proti Řecku, [rozsudek velké komory z 25. 3. 1999], stížnost č. 31107/96, § 54, ECHR 1999 II).

52. Žádost o zápis přenesla také na stěžovatele nezadatelné právo na výhradní ochranu od data podání žádosti. Pokud žádost splnila všechny zákonné podmínky, jak je tomu v případě stěžující společnosti, zvláště, co se týče neexistujících kolidujících předchozích práv, NIIP měl jako příslušný národní úřad povinnost zapsat známku a nedisponoval možností správního uvážení v této věci. V souladu s pravidlem priority, charakteristickým rysem vlastnických práv navázaným na žádost o zápis obchodní známky, bylo legitimní očekávat, že žádost nebude zmařena duševním vlastnictvím třetí strany, jež vzniklo až po podání žádosti o zápis. Stěžující společnost nabyla toto legitimní očekávání, jak také uznala nesouhlasná stanoviska k rozsudku senátu. Nález senátu rovněž neodpovídal předchozí judikatuře týkající se konceptu legitimního očekávání objasněného např. v případech Pine Valley Developments Ltd a další proti Irsku (rozsudek z 29. 11. 1991, stížnost č. 12742/87, Series A no. 222) a Beyeler proti Itálii.

53. Ve svém písemném vyjádření k velkému senátu stěžující společnost dále poznamenala, že senát opominul důležitou otázku. Fakt, že známka „Budweiser“ dospěla až do stadia zápisu v okamžiku, kdy byla zrušena Nejvyšším soudem. Stěžující společnost vysvětlila, že certifikát o zápisu jí byl vystaven 20. 6. 1995, což prokázalo, že byla majitelem známky podle portugalského práva.

54. Vzhledem k tomu, že byla stěžující společnost oprávněna k ochraně čl. 1 Protokolu č. 1 od okamžiku, kdy podala svou žádost o zápis známky, dopad rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 1. 2001 znamenal zbavení stěžovatele jeho majetku. Tento zásah do práv nebyl stanovený zákonem, jelikož interpretace Dvoustranné dohody Nejvyšším soudem byla chybná a v rozporu s obecnými principy mezinárodního práva. Portugalské soudy nesprávně rozhodly, že Dvoustranná dohoda poskytovala ochranu označení původu zmíněné v příloze A proti překladům dotčených jmen do jiných jazyků, když ve skutečnosti Dohoda pokrývá pouze překlady do portugalštiny a češtiny. Stěžující společnost dále poukazuje na to, že podle principů mezinárodního práva, majetkové hodnoty náležící cizincům mohou být vyvlastněny pouze výměnou za kompenzaci.

55. Dodává, že i kdyby byl zásah do majetku stanovený zákonem, nesledoval legitimní cíl. Vnitrostátní soudy nezmínily riziko udávané portugalskou vládou – zaměnění značky „Budweiser“ a relevantních označení původu. Místo toho se opřel pouze o odstavec j) čl. 189 odst. 1 Kodexu průmyslového vlastnictví. Dále je tento zásah disproporční, protože nenachází náležitou rovnováhu mezi obecným zájmem a právem jednotlivce. Stěžující společnost v této souvislosti také podotkla, že neobdržela žádnou kompenzaci za ztrátu užívání své známky vzdor tomu, že neexistují žádné výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodnit chybějící platbu. Mimo to spory mezi známkami a geografickými původy jsou nyní běžné a jsou k dispozici prostředky podle mezinárodního práva, které by je uspokojivě vyřešily. Rozhodnutí Nejvyššího soudu dát přednost Dohodě z roku 1986 před dřívější žádostí o zápis známky „Budweiser“ byl v rozporu s mezinárodním právem, zvláště s Dohodou TRIPs a příslušnými směrnicemi Společenství.

2. Vláda

56. Vláda vyzvala velký senát, aby potvrdil rozsudek senátu a rozhodnul, že nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1. Vláda zdůraznila, že tato ustanovení se netýkala právního postavení stěžující společnosti jako žadatele o zápis obchodní známky. Podle vlády se na základě příslušného práva známka stává „vlastnictvím“ ve znění čl. 1 Protokolu č. 1 pouze po konečném zápisu. Před ním stěžovatel vůbec legitimním očekáváním nedisponuje. Vláda v této souvislosti poukázala na judikaturu Soudu uzavírající, že čl. 1 Protokolu č. 1 chrání pouze „existující“ vlastnictví.

57. Vláda dodala, že právo stěžující společnosti na užití známky bylo vždy nejisté a předmětem sporů. Když byla žádost o zápis podána 19. 5. 1981, právo na užití pojmu „Budweiser“ už bylo zapsáno Budějovickým Budvarem, což vysvětluje, proč NIIP nevyřídil žádost okamžitě. V této souvislosti vláda zdůrazňuje, že když byla Dvoustranná dohoda podepsána mezi Portugalskem a Českou republikou v roce 1986, pouze Budějovický Budvar byl oprávněn užívat pojem „Budweiser“ (jako označení původu). Budějovický Budvar navíc bezodkladně zpochybnil rozhodnutí NIIP v roce 1995 o zapsání známky a proces vyhrál. Vláda z toho důvodu tvrdí, že stěžující společnost se nemůže dovolávat, že by v jakémkoli období nabyla „legitimní očekávání“, které by ji oprávnilo k ochraně podle čl. 1 Protokolu č. 1.

58. Co se týče otázky postupitelnosti a převoditelnosti, vláda prohlásila, že i když bylo možné postupovat a převádět žádosti o zápis obchodní známky od vstupu v platnost Kodexu průmyslového vlastnictví v roce 1995, byť ne před tím, tento proces měl v praxi zanedbatelnou, přímo symbolickou ekonomickou hodnotu. Ve skutečnosti bylo toto jednání obecně důsledkem sporu mezi dvěma společnostmi o zapsání známky do rejstříku a převod žádosti byl způsobem, jak urovnat konflikt. Podle podání vlády tato praxe spíše potvrzovala názor, že čl. 1 Protokolu č. 1 nebyl aplikovatelný na tyto žádosti.

59. Na názor stěžující společnosti vyjádřený v podání k velkému senátu, že NIIP vydalo certifikát o zápisu, vláda uvádí, že z právního hlediska pouhé vydání certifikátu stěžující společnosti nijak nepomohlo. Příslušná ustanovení, zvláště čl. 7 § 1 Kodexu o průmyslovém vlastnictví vysvětluje, že příslušné úřady mohou vydat takovýto certifikát pouze tehdy, až se soudní rozhodnutí o žádosti o zápis stane pravomocným. I přes tuto skutečnost byl stěžující společnosti nedopatřením vydán příslušným úřadem certifikát, společnost si však byla vědoma, že certifikát nemá právní význam a že jeho využití v Portugalsku je přestupkem se stejným trestem jako méně závažný trestný čin.

60. Vláda argumentovala, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo vést k zbavení stěžující společnosti „práva“ ve znění čl. 1 Protokolu č. 1. Interpretace Dvoustranné dohody domácími soudy by nemohla být zvrácena Soudem, aniž by se stal soudem čtvrté instance v rozporu s cílem a duchem Úmluvy.

61. I za předpokladu, že došlo k zásahu do práva stěžující společnosti, tento zásah měl podle vládního podání kontrolovat využívání majetku, neměl majetek zabavovat. Nicméně tento zásah byl stanoven zákonem, konkrétně Dvoustrannou dohodou z roku 1986, která byla součástí portugalského vnitrostátního práva. Sledovala také legitimní cíl: rozhodnutí portugalských soudů na základě Dvoustranné dohody bylo primárně určeno k zajištění souladu s vnitrostátním právem, zvláště když si uvědomíme stav portugalských mezinárodních závazků, ale také k zamezení rizika záměny původu výrobku. Vláda v této souvislosti shledala, že přestože portugalské soudy nespoléhají výhradně na čl. 189 § 1 Kodexu průmyslového vlastnictví jako základu pro odmítnutí zápisu známky, z rozsudku Nejvyššího soudu bylo zřejmé, že vzal v odůvodnění v úvahu také riziko zmatení českého geografického označení. Vláda dodala, že jakýkoli zásah mohl být naprosto proporční. Stát disponuje širokou mírou posuzovací volnosti, pokud se jedná o definování veřejného zájmu, vláda proto uvádí, že stát je oprávněn stanovit podmínky, podle nichž mohou být obchodní známky způsobilé pro zápis. Obzvláště se vláda těší svobodě rozhodovat, že zájmy třetích stran by mohly být chráněny postupem stanoveným zákonem. V předloženém případě vnitrostátní soudy pouze interpretují a aplikují relevantní vnitrostátní právo. Stěžující společnost proto nemůže vznést jakýkoli požadavek na kompenzaci cestou reparací za ztráty. Vláda zdůraznila, že tyto požadavky nebyly v žádné fázi vzneseny na domácí půdě.

C. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

62. Čl. 1 Protokolu č. 1, který zaručuje právo na ochranu majetku, obsahuje tři různá pravidla: „První pravidlo, vyjádřené v první větě prvního odstavce, má obecnou povahu a vyslovuje princip pokojného užívání svého majetku; druhé pravidlo, obsažené v druhé větě prvního odstavce, zahrnuje zbavení majetku a podmiňuje ho jistými podmínkami; třetí pravidlo, uvedené v druhém odstavci, uznává, že smluvní strany jsou oprávněné mj. regulovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem... Avšak tato tři pravidla nejsou ,různá‘ v tom smyslu, že by spolu nesouvisela. Druhé a třetí pravidlo se týká konkrétních případů zásahu do práva na pokojné užívání majetku, a proto by měla být chápána ve světle obecného principu vyjádřeného prvním pravidlem.“ (viz mj. James a ostatní proti Velké Británii, str. 29 – 30, § 37, kde Soud potvrdil některé principy, které formuloval v rozsudku v případě Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozsudek z 23. 9. 1982, stížnost č. 7151/75, 7152/75, Series A č. 52, str. 24, § 61; viz také Beyeler proti Itálii, rozsudek citovaný výše, § 98).

63. Koncept „majetku“ zmiňovaný v první části čl. 1 Protokolu č. 1 má autonomní význam, který se neomezuje na vlastnění fyzického zboží a je nezávislý na formálním dělení ve vnitrostátním právu: některá další práva a zájmy tvořící majetkové vklady mohou být také shledány jako „majetková práva“, a tudíž jako „vlastnictví“ pro účely tohoto ustanovení. Otázka, která musí být řešena v každém případě, je jestli okolnosti případu, uvážené ve svém celku, udělují stěžovateli titul k hmotnému zájmu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1 (viz Iatridis proti Řecku, rozsudek citovaný výše; Beyeler proti Itálii, § 100, ECHR 2000-I; a Broniowski proti Polsku, § 129).

64. Čl. 1 Protokolu č. 1 je aplikovatelný pouze na existující majetek. Proto budoucí příjem nemůže představovat „majetek“, pokud už nebyl jednou získaný anebo je určitě vyplatitelný. Také naděje, že dávno zaniklé vlastnické právo může být oživeno, nemůže být shledáno jako „majetek“ stejně jako podmíněný nárok, který už zaniknul v důsledku nesplnění podmínky (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, § 69).

65. Ačkoli za jistých okolností „legitimní očekávání“ získat „majetkovou hodnotu“ může rovněž spadat pod ochranu čl. 1 Protokolu č. 1. Tudíž v případech, kdy majetkový zájem má povahu nároku, můžeme nahlížet na oprávněnou osobu jako na někoho, kdo má „legitimní očekávání“, za podmínky, že je pro to ve vnitrostátním právu dostatečný právní základ, např. pokud existuje ustálená judikatura potvrzující jeho existenci (Kopecký proti Slovensku, § 52). Nicméně žádné legitimní očekávání nemůže vzniknout tam, kde je spor o správnou interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva a stěžovatelova podání jsou odmítána vnitrostátními soudy (Kopecký proti Slovensku, rozsudek citovaný výše § 50).

2. Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

a) Jestli byl čl. 1 Protokolu č. 1 aplikovatelný

i) Obecně na duševní vlastnictví

66. První otázka, která se nabízí s ohledem na problém aplikovatelnosti čl. 1 Protokolu č. 1 v projednávaném případě, je, zda je toto ustanovení aplikovatelné na duševní vlastnictví jako takové. Při rozhodnutí, že ano (viz odstavec 43 rozsudku senátu), senát odkázal na judikaturu Evropské komise pro lidská práva [Smith Kline a French Laboratories Ltd proti Nizozemí, rozhodnutí ze 4. 10. 1990, stížnost č. 12633/87, Decisions and Reports (DR) 66, str. 70].

67. Soud poznamenává, že instituce aplikující Úmluvu byly vyzývány k řešení otázek týkajících se duševního vlastnictví jen velmi zřídka. Ve výše zmíněném případě Smith Kline Komise uvedla následující:

„Komise poznamenává, že podle nizozemského práva je držitel patentu označován jako majitel patentu a že patenty jsou vnímány podle Zákona o patentech jako osobní majetek, který je postupitelný a převoditelný. Komise došla k závěru, že patent proto spadá do rámce ,vlastnictví‘ v čl. 1 Protokolu č. 1.“

68. Komise se řídila tímto rozhodnutím v případě Lenzing AG proti Velké Británii, které se také zabývalo patentem. Soud zde však vysvětlil, že v tomto případě nebyl „vlastnictvím“ patent jako takový, ale žádosti podané stěžující společností v civilním řízení, v nichž stěžující společnost žádala o uskutečnění změn v britském systému zápisu patentů. Komise v závěru upozornila, že nedošlo k zásahu do práva stěžující společnosti k pokojnému užívání majetku, neboť dostala příležitost vyřešit své nároky týkající se patentu soudní cestou.

69. V případě British-American Tobacco Company Ltd proti Nizozemí Komise vyjádřila názor, že čl. 1 Protokolu č. 1 není aplikovatelný na žádost o patent, která byla zamítnuta příslušným národním úřadem. Komise uvedla:

„...stěžující společnost neuspěla se zajištěním efektivní ochrany svých investic pomocí patentu. V důsledku toho byla společnosti upřena ochrana práva na duševní vlastnictví, ale společnost nebyla připravena o svůj existující majetek.“ (British-American Tobacco Company Ltd proti Nizozemí, str. 37, § 71 – 72).“

Jak poznamenal senát ve svém rozsudku, Soud se rozhodl v případě British-American Tobacco Company Ltd nepřezkoumat zvlášť otázku, zda žádost o patent představovala „vlastnictví“ ve smyslu ochrany poskytnuté čl. 1 Protokolu č. 1. (British-American Tobacco Company Ltd, rozsudek citovaný výše, str. 29, § 91), protože už přezkoumal otázku čl. 6 § 1 Úmluvy.

70. V případě Hiro Balani proti Španělsku nebyla otázka aplikovatelnosti čl. 1 Protokolu č. 1 na duševní vlastnictví přezkoumána. Soud nicméně shledal porušení čl. 6 § 1 Úmluvy v důsledku toho, že španělský Nejvyšší soud nepřezkoumal odvolání stěžující společnosti napadající nesoulad s pravidlem priority (Hiro Balani proti Španělsku, str. 30, § 28).

71. Aktuálněji v případě Melnychuk proti Ukrajině, jenž se týkal údajného porušení stěžovatelova autorského práva, Soud zdůraznil, že čl. 1 Protokolu č. 1 byl aplikovatelný na duševní vlastnictví. Podotknul však, že fakt, že země poskytla pomocí soudního systému fórum k určování stěžovatelových práv a povinností, automaticky nezaručuje její odpovědnost na základě tohoto ustanovení, dokonce i když ve výjimečných případech může být země činěna odpovědnou za ztráty způsobené arbitrárním určením. Soud poznamenal, že k tomuto ale nedošlo v projednávaném případě, protože národní soudy jednaly v souladu s vnitrostátním právem a plně odůvodňovaly svá rozhodnutí. Proto nebylo jejich hodnocení arbitrární nebo zjevně neodůvodněné v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy (Melnychuk proti Ukrajině, rozhodnutí z 5. 7. 2005, číslo stížnosti 28743/03, ECHR 2005 IX; viz také Breierová a další proti České republice).

72. Ve světle výše zmíněných rozhodnutí velký senát souhlasí se závěry senátu, že čl. 1 Protokolu č. 1 je aplikovatelný na duševní vlastnictví jako takové. Nyní musí přezkoumat, zda tento závěr lze aplikovat na pouhou žádost o zápis obchodní známky.

ii) Na žádost o zápis

73. Velkou měrou v souladu s podáním portugalské vlády senát uvedl ve svém rozsudku:

„...ačkoli je jasné, že obchodní známka představuje ,majetek‘ ve znění čl. 1 Protokolu č. 1, je tomu tak pouze po konečném zápisu známky podle platných pravidel v předmětné zemi. Před tímto zápisem má samozřejmě žadatel naději na získání takovéhoto ,vlastnictví‘, ale nemá právně chráněno legitimní očekávání.“ (odstavec 52)

74. Senát uznal, že právní postavení žadatele o zápis obchodní známky mělo jisté finanční důsledky včetně doprovodných nákladů na postoupení práv (případně ke zvážení) nebo na licenci, včetně nákladů vyplývajících z priority žádosti o zápis vůči pozdějším žádostem. Nicméně s odkazem na výše zmíněný rozsudek v případě Gratzinger a Gratzingerová senát došel k následujícímu závěru:

„...stěžující společnost si nemohla být jistá vlastnictvím předmětné obchodní značky až do konečného zápisu a i poté pouze za podmínky, že nebyly vzneseny žádné námitky třetí stranou, jak to umožňovala příslušná legislativa. Jinými slovy stěžující společnost měla podmíněné právo, které retrospektivně zaniklo, neboť nesplnilo podmínku, aby nezasahovalo do práv třetí strany.“

75. Soud považuje za vhodné přezkoumat, zda okolnosti případu, uvážené ve svém celku, přenášejí na stěžovatele titul k hmotnému zájmu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1. V této souvislosti Soud hned od počátku poznamenává, že otázka, zda se stěžující společnost stala majitelem známky „Budweiser“ 20. 6. 1995, kdy jí byl vydán certifikát o zápisu vystavený NIIP – bod, o který se obě strany do detailu přely při slyšení před velkým senátem – se nakonec ukazuje jako druhotného významu. Důvodem je, že vydání certifikátu stěžující společnosti bylo v rozporu s ustanoveními čl. 7 Kodexu průmyslového vlastnictví (viz odstavec 43 výše), a nemohlo proto změnit povahu „majetku“, na který si stěžující společnost činí nárok, nebo změnit její právní postavení pro účely čl. 1 Protokolu č. 1.

76. Při uvážení těchto okolností bere Soud na vědomí finanční práva a zájmy, které vyvstávají ze žádosti o zápis obchodní známky. Soud souhlasí se senátem, že takovéto žádosti mohou vyvolat řadu právních úkonů, jako např. prodej, licenční smlouvu, a mají – nebo mohou mít – významnou finanční hodnotu. S ohledem na vysvětlení vlády, že transakce týkající se žádostí o zápis obchodní známky jsou zanedbatelné nebo mají pouze symbolickou hodnotu, je potřeba zmínit, že v tržní ekonomice hodnota závisí na množství faktorů a je nemožné od začátku trvat na tom, že převod žádosti o zápis obchodní známky nebude mít žádnou finanční hodnotu. V projednávaném případě stěžující společnost neváhala poukázat na to, že předmětná známka měla určitou finanční hodnotu díky svému mezinárodnímu renomé.

77. Strany se neshodly na tom, zda před nabytím účinnosti nového Kodexu průmyslového vlastnictví v roce 2003 bylo možné podle portugalského práva obdržet kompenzaci za protiprávní nebo podvodné užití známky třetí stranou v situaci, kdy žádost o zápis byla stále v jednání. Soud má za to, že ve světle rozhodnutí lisabonského Odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2001 tato možnost není úplně vyloučena.

78. Tyto závěry uvážené ve svém celku naznačují, že právní postavení stěžující společnosti jako žadatele o zápis obchodní známky spadá do rámce čl. 1 Protokolu č. 1, neboť vyvolalo zájmy majetkové povahy. Je pravdou, že zápis známky a větší ochrana, kterou poskytuje, se stává úplnou, pokud známka nenarušuje legitimní práva třetích stran, proto jsou v tomto smyslu práva související se žádostí o zápis pouze podmíněná. Přesto když společnost podala žádost o zápis, měla právo očekávat, že bude prověřena podle příslušné legislativy, zda splňuje jiné relevantní hmotné a procesní podmínky. Stěžující společnost z toho důvodu držela množinu majetkových práv navázaných na žádost o zápis obchodní známky, které byly uznány portugalským právem, i když mohly být na základě jistých podmínek odvolány. Toto stačí, aby byl čl. 1 Protokolu č. 1 aplikovatelný k předloženému případu, a je dále zbytečné, aby se Soud zabýval otázkou, zda stěžující společnost mohla mít „legitimní očekávání“.

b) Jestli došlo k zásahu do práva

79. Soud došel k závěru, že čl. 1 Protokolu č. 1 je aplikovatelný na tento případ. Nyní musí přezkoumat, zda došlo k porušení práva stěžující společnosti na pokojné užívání svého majetku.

80. Stěžující společnost prohlásila, že porušení vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu z 23. 1. 2001, kdy Soud přisoudil větší váhu Dvoustranné dohodě z roku 1986 než chronologicky dřívější žádosti o registraci známky „Budweiser“. Byl to tento rozsudek, který ve skutečnosti připravil stěžující společnost o právo na majetek spočívající ve známce. Stalo se tak za okolností, jež podle stěžující společnosti porušily příslušné mezinárodní instrumenty a čl. 1 Protokolu č. 1 tím, že nevyhověla pravidlu přednosti. Pokud by Dvoustranná dohoda nebyla aplikovaná, žádost stěžující společnosti o zápis by musela být přijata, protože splňovala všechny ostatní příslušné zákonné podmínky.

81. Otázka ležící před Soudem, kterou by měl Soud zodpovědět, zní, zda se rozhodnutí aplikovat ustavení Dvoustranné dohody z roku 1986 na žádost o zápis předloženou v roce 1981 mohlo rovnat porušení práva stěžující společnosti na pokojné užívání svého majetku.

82. V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že za jistých okolností retroaktivní aplikace legislativy, jejíž důsledkem je připravit někoho o potenciální „majetkovou hodnotu“, která byla částí jeho nebo její „majetek“, může představovat narušení spravedlivé rovnováhy, jež má být zachována mezi požadavky veřejného zájmu na jedné straně a práva na pokojné užívání majetku na straně druhé (viz mj. Maurice proti Francii, rozsudek velkého senátu z 6. 10. 2005, stížnost č. 11810/03, § 90 a 93, ECHR 2005 IX). To se také týká případů, v nichž se jedná o spor mezi soukromými jednotlivci a stát sám o sobě není stranou jednání (Lecarpentier a ostatní proti Francii; viz také v souvislosti s čl. 6 Úmluvy Cabourdin proti Francii).

83. Soud nicméně poznamenává, že v předloženém případě si stěžující společnost stěžuje zejména na způsob, jímž vnitrostátní soudy interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo při přelíčeních mezi dvěma soupeřícími žadateli o stejné pojmenování, a zejména, že soudy nesprávně přičetly retroaktivní účinek Dvoustranné dohodě, spíše než by si stěžovala na aplikaci pravidla, které samo bylo retrospektivní, připravující ji o její potenciální majetek. Soud podotýká, že dokonce i v případech týkajících se sporu mezi jednotlivci a společnostmi, povinností státu podle čl. 1 Protokolu č. 1 je přijmout nezbytná opatření k ochraně práva na majetek. Zejména je stát povinen poskytnout stranám sporu soudní procedury nabízející nezbytné procesní záruky, a tím umožnit vnitrostátním soudům a tribunálům účinně a spravedlivě rozhodovat ve světle příslušného práva. Soud však zároveň zdůrazňuje, že jeho jurisdikce ověřovat, zda vnitrostátní právo bylo správně interpretováno a aplikováno, je omezená a že není jeho úlohou zastupovat vnitrostátní soudy. Jeho rolí je spíše zajistit, aby rozhodnutí těchto soudů nebyla arbitrární nebo jinak zjevně neodůvodněná. To je zásadní zvláště v těchto situacích, kdy případ odhalí obtížnou otázku interpretace vnitrostátního práva. Soud potvrzuje svou ustálenou judikaturu, kdy podle čl. 19 Úmluvy je jeho povinností zajistit dodržování závazků přijatých smluvními zeměmi Úmluvy. Především není jeho funkcí zabývat se faktickými nebo právními omyly údajně způsobenými vnitrostátními soudy, jenom pokud nenarušily práva a svobody chráněné Úmluvou (García Ruiz proti Španělsku, § 28).

84. Soud zaprvé připomíná, že předložený případ lze rozlišit od případu, v němž shledal, že retroaktivní zásah legislativou ve vztahu k majetkovému právu strany (viz nejnovější případy Maurice a Lecarpentier citované výše; viz také Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, rozsudek z 20. 11. 1995, stížnost č. 17849/91, Series A č. 332). Důvodem je, že v projednávaném případě je otázka, zda byla legislativa retroaktivně aplikovaná, vlastním předmětem sporu, zatímco ve výše zmíněných případech nejenže nebyly retroaktivní účinky legislativy nepopiratelné, ale byly také úmyslné. Nebylo proto prokázáno, že stěžující společnost měla přednostní právo ve vztahu k známce „Budweiser“, když Dvoustranná dohoda, která byla údajně retroaktivně aplikovaná, nabyla účinnost. V této souvislosti Soud poukazuje na to, že jediný platný zápis v době, kdy Dvoustranná dohoda nabyla platnosti 7. 3. 1987, byl zápis označení původu ve prospěch Budějovického Budvaru učiněný podle Lisabonské dohody z 31. 10. 1958. I když je pravda, že zápis byl posléze zrušen (viz odstavec 18 výše), Soud nemůže přezkoumat, jaké mělo důsledky zrušení zápisu na přednostní právo náležící známce.

85. Tyto otázky bylo na místě řešit před vnitrostátními soudy. Nejvyšší soud rozhodl ve svém rozsudku z 23. 1. 2001 odmítnout argument stěžující společnosti založený na údajném porušení přednostního práva. V situaci, kdy chybí jakákoli arbitrárnost nebo zjevná neodůvodněnost, Soud zde nemůže zpochybňovat nálezy Nejvyššího soudu.

86. Stejně tak není na Soudu, aby přezkoumával interpretaci Dvoustranné dohody učiněnou Nejvyšším soudem, jež byla napadena stěžující společností. Soud zde může pouze uvést, že stěžující společnost dostala příležitost prostřednictvím portugalského soudního systému vyložit svou interpretaci jak dohody, tak ostatní legislativy, jež považovala za aplikovatelnou na tento případ, a uvědomit portugalské soudy o řešení, které sama považovala za nejlepší vzhledem k právním otázkám otevřeným stávajícím případem. Nejvyšší soud, konfrontovaný s protichůdnými argumenty dvou soukromých stran týkajících se práva na užívání jména „Budweiser“ jako obchodní známky nebo označení původu, dospěl k závěru na základě materiálů, jež považoval za relevantní a dostatečné pro rozhodnutí sporu, a po vyslechnutí zastoupení obou zúčastněných stran. Soud nenašel žádný právní základ, na jehož základě by mohl učinit závěr, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo ovlivněno prvky arbitrárnosti nebo bylo jinak zjevně neodůvodněné.

87. Ve světle uvedeného Soud dochází k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávaném případě nepředstavuje zásah do práva stěžující společnosti na pokojné užívání svého majetku. Z toho důvodu nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl 15 hlasy proti 2, že nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1.

K rozsudku bylo připojeno společné souhlasné stanovisko soudce Steinera a Majiyeva a společné nesouhlasné stanovisko soudců Caflische a Cabral Barreta.

1. Shodujeme se se závěrem většiny, že čl. 1 Protokolu č. 1 je aplikovatelný na tento případ. My bychom ale dávali přednost přístupu založenému na premise, že stěžovatelé v příslušné době disponovali „legitimním očekáváním“, jak bylo definováno Soudem (Pine Valley Developments Ltd a ostatní proti Irsku, Series A, č. 222).

2. Různé smlouvy a vnitrostátní zákony opravdu udělují dočasnou ochranu ochranným známkám od doby podání žádosti k příslušným úřadům, Národnímu ústavu pro průmyslové vlastnictví v předloženém případě. Žádost dává jistý stupeň přednosti a ochrany pro obchodní známku do doby, než je definitivně zapsaná, což může jistý čas trvat. V předloženém případě byl zápis nakonec odmítnut na základě příslušné legislativy, jmenovitě portugalského Kodexu průmyslového majetku v podobě z 24. 1. 1995. Čl. 189 tohoto Kodexu zakotvuje, že „zápis může být odmítnut také u známky… obsahující… výrazy, jež jsou v rozporu s …vnitrostátní …legislativou“, a tato legislativa zahrnovala Dvoustrannou dohodu z roku 1986 mezi Československem a Portugalskem, jež se stala portugalským právem.

3. Položky jako klientela, reputace a urbanizační certifikát jsou ze své podstaty nehmotné, jsou ale stále „právy“, tj. „zájmy chráněnými právem“, jak bylo uznáno Soudem. V projednávaném rozsudku Soud rozšiřuje uznání žádosti o zápis obchodní známky, které se proto mohou těšit statutu „majetku“ ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Souhlasíme se Soudem, ale dávali bychom přednost závěru, že podání žádosti o zápis obchodní známky vytváří „legitimní očekávání“ ve smyslu judikatury čl. 1.

4. Náš názor se opírá v zásadě o následující body:

(i) Portugalské soudy samy zastávaly názor, že podání žádosti o zápis obchodní známky vytváří „expectativa jurídica“, koncept prakticky shodný s „legitimním očekáváním“.

(ii) Požadavky na zápis mohou být převedené nebo mohou být předmětem licenčních smluv.

(iii) Co se týče žádosti o zápis, obchodní známky získává ekonomickou hodnotu jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Je chráněna před zásahy třetích stran, jakýmikoli zásahy ukládajícími povinnost reparace a těší se přednosti před následnými žádostmi třetích stran. To je očekávání, že stěžovatel nebude zbaven obchodní známky díky následným žádostem o zápis.

(iv) NIIP nemá diskreci udělit nebo odmítnout zápis, když jsou splněny právní podmínky platné v době podání stížnosti tak, jak tomu bylo do doby, než se objevila Dvoustranná dohoda z roku 1986. Přednost vyplývající z podání (ne však zápisu) by byla skutečně prázdnou schránkou, pokud by mohla být kdykoli anulována schválením nové legislativy.

5. Výše zmíněné body vedou k závěru, že podání žádosti o zápis obchodní známky, mimo vlastní zápis, vytváří práva ve prospěch stěžovatele, zvláště právo mít obchodní známku registrovanou. Toto právo je podmínečné povahy, závisí na splnění zákonných podmínek pro zápis existujících v době podání žádosti. Mluvíme zde jinými slovy o „legitimním očekávání“ spíše než o „majetku“ („bien“) ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1. Podle judikatury Soudu toto očekávání nemůže být zrušeno následnou vnitrostátní legislativou, i když je vnitrostátní legislativa založena na smluvním základě.

6. Zatím jsme uzavřeli, že (i) stěžující společnost byla oprávněná k „legitimnímu očekávání“ a (ii) byla chráněná čl. 1 Protokolu č. 1. Zůstává proto rozhodnout, zda byla připravená o očekávání postupem portugalských státních orgánů, které by bylo v rozporu s čl. 1.

7. Pro většinu (viz odstavec 83 rozsudku) se v předloženém případě jednalo „zejména o způsob, jímž vnitrostátní soudy interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo při řízení mezi dvěma soupeřícími žadateli“, a musel být proto rozlišen (odstavec 82) od případů jako je Maurice proti Francii a Lecarpentier a další proti Francii. Pro většinu je předložený spor v zásadě sporem mezi dvěma soukromými stranami, spíše než spor mezi jednotlivcem a státem, jinými slovy situace, která – i když to tak většina výslovně neřekne – se blíží případu, jež by měl být posuzován podle čl. 6. Jediná věc, na které záleží (viz odstavec 85 rozsudku), je, zda nedošlo k nějaké „arbitrárnosti nebo zjevné neodůvodněnosti“ ze strany orgánů portugalského státu. Většina dojde k závěru, že nedošlo.

8. Podle našeho názoru je toto odůvodnění jednak diskutabilní a jednak si protiřečí. Případ staví proti sobě jednotlivého stěžovatele proti státu, stěžující společnost je rozhořčena, že byla připravena o „majetek“ nebo „legitimní očekávání“ portugalskými soudy. Z toho vyplývá, že se případ nezabývá „soukromým“ konfliktem mezi dvěma soukromými společnostmi. Většina se mýlí, když vnímá případ protichůdně a když vnímá případ optikou čl. 6. I kdyby měla pravdu, zde spočívá to protiřečení si, proč se vůbec obtěžovat zdlouhavou analýzou (viz odstavce 66 – 78 rozsudku) aplikovatelnosti čl. 1 Protokolu č. 1?

9. Při zkoumání, zda došlo k protiprávnímu zásahu do „legitimního očekávání“ stěžující společnosti, by měly zůstat na paměti následující úvahy:

– Je problematické, zda akt zbavení vlastnictví vyvolaný portugalským Kodexem průmyslového vlastnictví jako důsledkem Dvoustranné dohody z roku 1986 byl doopravdy provedený ve veřejném zájmu.

– Pokud někdo, stejně jako my, předpokládá, že žadatel o zápis obchodní známky požívá „legitimní očekávání“ chráněné čl. 1 Protokolu č. 1, toto očekávání, a zvláště priorita v něm obsažená, bylo znehodnoceno retroaktivní aplikací Úmluvy z roku 1986.

– Jako společnost cizího původu je stěžovatel chráněn „obecnými zásadami mezinárodního práva“ zmíněnými v prvním odstavci Protokolu č. 1, jako je zásada nediskriminace a pravidlo požadující rychlou, odpovídající a účinnou kompenzaci. To bylo v projednávaném případě přehlédnuté.

Výše uvedené úvahy nás vedou k závěru, že došlo k protiprávnímu zásahu do „legitimního očekávání“ stěžující společnosti, a proto k porušení čl. 1 Protokolu č. 1.

10. Tím, že portugalské úřady uzavřely Dvoustrannou úmluvu z roku 1986 a retroaktivně ji aplikovaly, objektivně způsobily škodu stěžující společnosti. Jestli tak učinily záměrně nebo ne, mohlo ovlivnit množství vyplácené náhrady škody, pokud by Soud rozhodnul ve prospěch stěžující společnosti. Protože tak neučinil, otázka může zůstat nedořešená.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.