Výbor OSN pro lidská práva („Výbor“) dospěl k závěru, že oznámení vznesené na poli článků 6 a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech („Mezinárodní pakt“) zaručujících právo na život a zákaz špatného zacházení je nepřijatelné ve smyslu článku 2 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu pro nedostatečné prokázání námitek. Věc se týkala policejního zásahu proti osobě s duševní poruchou a jejího následného úmrtí.
Přehled
Anotace
Rozhodnutí ze dne 28. března 2024 ve věci č. 3197/2018 – E. M. proti České republice
Výbor OSN pro lidská práva („Výbor“) dospěl k závěru, že oznámení vznesené na poli článků 6 a 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech („Mezinárodní pakt“) zaručujících právo na život a zákaz špatného zacházení je nepřijatelné ve smyslu článku 2 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu pro nedostatečné prokázání námitek. Věc se týkala policejního zásahu proti osobě s duševní poruchou a jejího následného úmrtí.
I. Skutkové okolnosti
Syn oznamovatelky trpěl paranoidní schizofrenií s opakovanými ataky nemoci. Jeho rodina v těchto případech vždy zavolala do bytu zdravotnickou záchrannou službu, která mu za asistence policie podala injekčně sedativa. V listopadu 2011, kdy bylo synovi oznamovatelky 26 let, vypukl u něj další záchvat agrese. Podle policejního záznamu při příchodu zdravotníků a policistů do bytu držel v každé ruce nůž. Policie proto přivolala posily; syn oznamovatelky se mezitím v bytě sám zamknul. Následně čtyři policisté vyrazili dveře, povalili ho na břicho, spoutali a lékař mu vpravil dvě dávky sedativ. Oznamovatelka tvrdila, že došlo i k použití elektrického paralyzéru.
Po vpichu druhé dávky sedativ nastala u syna oznamovatelky zástava dechu i srdce. Přítomný lékař a policisté zahájili resuscitaci, kterou úspěšně dokončili přibližně po 15 minutách. Poté syna oznamovatelky přenesli do sanitky, kde utrpěl druhou srdeční zástavu. Po další resuscitaci byl odvezen do nemocnice. Tam o pět dnů později zemřel. Jako příčina smrti byl stanoven zhoubný otok mozku.
Policie nařídila pitvu a vypracování znaleckého posudku. Oznamovatelka mezitím podala trestní oznámení směřující proti postupu policistů i zdravotníků. Toto oznámení bylo policii odloženo s poukazem na výsledky znaleckého posudku, dle něhož se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi použitím sedativ při zásahu policie a úmrtím syna oznamovatelky. Uvedený závěr potvrdilo v červenci 2012 i okresní státní zastupitelství. V části předložené Generální inspekci bezpečnostních sborů („GIBS“) bylo trestní oznámení odloženo, jelikož GIBS neshledala, že by policisté použili nepřiměřenou sílu či jinak pochybili. Následná stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ze strany GIBS v květnu 2012 bez dalšího vyhodnocena jako nedůvodná.
II. Odůvodnění rozhodnutí Výboru
K tvrzenému porušení článků 6 a 7 mezinárodního paktu
Oznamovatelka tvrdila, že jednáním policistů došlo k porušení práva jejího syna na život podle článku 6 Mezinárodního paktu, jakož i zákazu špatného zacházení podle článku 7. Dále namítala, že v důsledku absence účinného vyšetřování události došlo i k porušení procesní složky obou uvedených ustanovení.
Výbor předně posuzoval, zda je oznámení přijatelné ve smyslu Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu. Vláda vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, a to s argumentem, že oznamovatelka mohla proti rozhodnutí o odložení věci podat ústavní stížnost. Oznamovatelka nicméně poukázala na to, že v předmětném období, tj. v roce 2012, nebyla ještě judikatura Ústavního soudu ohledně práva na účinné vyšetřování v trestních věcech zcela ustálená; k tomu došlo až v následujících dvou letech. Ve světle uvedeného Výbor shledal, že oznámení není z tohoto důvodu nepřijatelné.
Výbor dále konstatoval, že hlavní námitka oznamovatelky na poli článku 6 Mezinárodního paktu spočívá v tvrzení, že zasahující policisté použili vůči jejímu synovi sílu, která nebyla nezbytná a přiměřená, a to i vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o osobu s psychosociálním postižením. Zároveň Výbor poukázal na stanovisko vlády, dle něhož syn oznamovatelky trpěl paranoidní schizofrenií, avšak neužíval předepsanou medikaci a choval se násilně vůči své vlastní rodině, což vedlo k tomu, že ho soud zbavil způsobilosti k právním úkonům. Během předmětného incidentu ohrožoval syn oznamovatelky policisty i zdravotníky noži a vyhrožoval jim smrtí. Pokud jde o následné vyšetřování, příslušné orgány vyslechly zasahující policisty i zdravotníky a nařídily pitvu a vypracování nezávislého znaleckého posudku, jehož závěry neshledaly nepřiměřené použití síly ani znaky použití taseru, a ve výsledku vyloučily externí příčinu smrti.
Ve světle uvedeného Výbor dospěl k závěru, že byť oznamovatelka učinila specifická tvrzení ohledně policejního zásahu a postupu zdravotníků, nepředložila k podpoře těchto tvrzení žádné konkrétní důkazy. Jako nedostatečně podložená Výbor vyhodnotil i tvrzení oznamovatelky ohledně absence účinného vyšetřování. Shledal proto, že oznamovatelka náležitě neprokázala své námitky pro účely přijatelnosti, a tudíž tuto část oznámení prohlásil za nepřijatelnou ve smyslu článku 2 Opčního protokolu. Ze stejných důvodů pak Výbor odmítl i námitky oznamovatelky na poli článku 7 Mezinárodního paktu.