Üner proti Nizozemsku

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 46410/99

Datum: 18. 10. 2006

Složení senátu: L. Wildhaber, předseda soudu (Švýcarsko), C.-L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), sir N. Bratza (Spojené království), B. M. Župančič (Slovinsko), G. Bonello (Malta), L. Caflisch (Švýcarsko), R. Türmen (Turecko), J. Heidigan (Irsko), M. Tsatsa-Nikolovska (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), R. Maruste (Estonsko), A. Kovler (Rusko), V. Zagrebelsky (Itálie), L. Garlicki (Polsko), E. Myjer (Nizozemí), D. Jočien? (Litva), J. Šikuta (Slovensko).

[§ 1. – 11. Průběh řízení před ESLP]

12. Stěžovatel se narodil v roce 1969 a žil v Turecku do roku 1981.

13. Stěžovatel přišel do Nizozemí se svou matkou a dvěma bratry v roce 1981, když mu bylo dvanáct let, aby se přidal ke svému otci, který už zde deset let žil. Získal povolení k pobytu (vergunning tot verblijf), které byl povinen obnovovat v ročních intervalech až do roku 1988, kdy obdržel trvalé povolení k pobytu (vestigingsvergunning).

14. Dne 18. 1. 1989 byl stěžovatel odsouzen samosoudcem Krajského soudu v Almelo (arrondissementsrechtbank) za výtržnost (lokaalvredebreuk) a dostal peněžitý trest 200 nizozemských guldenů (NLG – 90 EUR). Stejný soud ho odsoudil 30. 5. 1990 za ublížení na zdraví spáchané na veřejnosti (openlijke geweldpleging) a uložil mu peněžitý trest 350 NLG (159 EUR) a byl odsouzený k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva týdny.

15. V roce 1991 stěžovatel navázal vztah s nizozemskou občankou. Začali spolu žít přibližně v červnu 1991. Páru se narodil syn 4. 2. 1992.

16. Dne 30. 6. 1992 byl stěžovatel odsouzen Odvolacím soudem v Arnhemu (gerechtshof) za ublížení na zdraví spáchané na veřejnosti a byl mu uložen trest 80 hodin obecně prospěšných prací (namísto odnětí svobody na šest měsíců).

17. V průběhu druhého těhotenství stěžovatelovy partnerky začal být jejich vztah napjatý. Stěžovatel se odstěhoval v listopadu 1992, aby toto napětí zmírnil. Zůstal ale v blízkém kontaktu jak se svou partnerkou, tak se svým synem. Těhotenství skončilo potratem.

18. Dne 16. 5. 1993 se stěžovatel zapojil do hádky v kavárně. Vytáhnul nabitou pistoli a vystřelil na muže, kterého postřelil do nohy. Před kavárnou se porval s kamarádem zraněného. Vytáhnul druhou nabitou zbraň a střelil ho do hlavy. Muž zemřel. Stěžovatel byl odsouzený za vraždu (doodslag) a ublížení na zdraví (zware mishandeling) Odvolacím soudem v Arnhemu 21. 1. 1994 a byl mu udělen trest odnětí svobody na sedm let.

19. Během výkonu trestu od 17. 5. 1993 do 14. 1. 1998 navštěvoval kurzy práce s počítačem, kurz administrativy a účetnictví. Získal také certifikát maloobchodního prodejce (middenstandsdiploma). Navštěvoval také kurzy, aby se mohl kvalifikovat jako sportovní instruktor. Jeho partnerka a syn ho navštěvovali ve vězení nejméně jednou týdně, ale pravidelně i častěji. Druhý syn se stěžovateli a jeho partnerce narodil 26. 6. 1996 a stěžovatel se s ním vídával každý týden. Obě jeho děti mají nizozemské občanství a stěžovatel se k nim hlásí (erkend). Ani jeho partnerka, ani jeho děti nemluví turecky.

20. Náměstek ministra spravedlnosti (Staatssecretaris van Justitie) odebral svým rozhodnutím z 30. 1. 1997 stěžovateli trvalé povolení k pobytu a odepřel mu na deset let vstup (ongewenstverklaring) ve světle jeho odsouzení z 21. 1. 1994 a odnětí svobody na sedm let. Náměstek ministra měl za to, že obecný zájem na zajištění veřejné bezpečnosti, ochraně pořádku a předcházení zločinnosti převážily nad stěžovatelovým zájmem na umožnění stěžovateli ve vedení rodinného života s jeho partnerkou, dětmi, rodiči a bratry v Nizozemí.

21. Stěžovatel podal stížnost proti rozhodnutí (bezwaarschrift), v níž namítal, že předmětný trestný čin byl spáchaný v květnu 1993, před dlouhou dobou, že se nedopustil další trestné činnosti a nic nenaznačuje, že by se v budoucnu měl. Nelze také očekávat, že jeho partnerka a děti by ho následovaly zpět do Turecka. Po jednání Poradního sboru ve věcech týkajících se cizinců (Adviescommissie voor vreemdelingenzaken) konaného 1. 7. 1997, u něhož stěžovateli asistoval překladatel, zamítnul náměstek ministra 4. 9. 1997 stížnost a nařídil stěžovateli, aby opustil Nizozemí, jakmile bude propuštěn z vězení.

22. Stěžovatel se odvolal ke Krajskému soudu v Haagu zasedajícím ve Zwolle. Namítal, že pokud nepanuje nebezpečí recidivy, není potřeba mu odepírat vstup. Odepření vstupu by se rovnalo uložení druhého trestu.

23. Stěžovatel byl propuštěn z vězení 14. 1. 1998 a následně byl umístěn do vazby pro cizince (vreemdelingenbewaring) do doby jeho deportace.

24. Po jednání konaném 28. 1. 1998 krajský soud odmítnul 4. 2. 1998 stěžovatelovo odvolání. Krajský soud se neztotožnil se stěžovatelovou argumentací, že doba mezi datem, kdy odsouzení nabylo právní moci, a datem, kdy mu byl odepřen vstup, byla natolik dlouhá, že se měl u náměstka ministra presumovat souhlas se stěžovatelovým pokračujícím pobytem v Nizozemí. Dále neshledal žádné důkazy nebo skutkové okolnosti odůvodňující zkrácení doby, na niž by měl být stěžovateli odepřen vstup na území Nizozemí. Tvrzení stěžovatele, že zde není nebezpečí, že by se opět dopustil trestné činnosti, se zakládá pouze na jeho vlastních prohlášeních a není nijak podepřeno fakty, zvláště pokud byl trestán za násilnou trestnou činnost v letech 1990 a 1992. Kromě toho se nezdá, že by se stěžovatel usadil v Nizozemí nebo se odloučil od turecké společnosti do té míry, že by nebyl schopen se navrátit do země svého původu. Nakonec vzal krajský soud v úvahu, že zásah do stěžovatelova rodinného života je odůvodnitelný ochranou pořádku a předcházením zločinnosti.

25. Stěžovatel byl deportován do Turecka 11. 2. 1998. Zdá se však, že se brzo vrátil zpět do Nizozemí, kde byl zadržen 29. 5. 1998. Do Turecka byl opět deportován 4. 6. 1998. Žádost o dočasné pozastavení výkonu příkazu k deportaci, jež podal ke Krajskému soudu v Haagu, byla prohlášena za nepřijatelnou 24. 8. 1998. Stěžovatel byl také odsouzen za nelegální pobyt v Nizozemí v době odepření pobytu [§ 197 trestního zákona (Wetboek van Strafrecht)] a byl mu za to uložen trest odnětí svobody na tři měsíce.

26. Dne 17. 12. 1998 stěžovatel požádal, aby bylo odepření pobytu zrušeno. Náměstek ministra spravedlnosti žádost zamítnul 26. 10. 1998 a 13. 4. 2000 odmítl odpor, který stěžovatel podal proti předchozímu zamítavému stanovisku. Stěžovatel se následně odvolal, odvolání bylo 2. 8. 2000 prohlášeno za nepřijatelné Krajským soudem v Haagu zasedajícím ve Zwolle. Proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno další odvolání.

27. Stěžovatel namítá, že před deportací v roce 1998 byl zpátky v Turecku pouze, aby se zúčastnil pohřbu své babičky, a že nemluví turecky, rozumí jen několika výrazům. Jeho jediným příbuzným v Turecku byl strýc, se kterým není v kontaktu.

28. Podle posudku psychiatra v Turecku z 9. 6. 1998 stěžovatel trpěl psychickými problémy v důsledku odloučení od rodiny. Deprese mu způsobovala zejména nemožnost se vidět s dětmi. Terapii začal podstupovat od března 1998 a pokračoval v ní nadále, i když bylo možné pozorovat jistá zlepšení.

29. Dne 29. 3. 2006 bylo zjištěno, že stěžovatel v Nizozemí pracuje na nelegálním poli konopí. Byl zatčen a následně umístěn do vazby pro cizince. Vazba byla přerušena 1. 5. 2006 za účelem vykonání rozsudku, jímž byl stěžovatel odsouzen ke třem měsícům odnětí svobody (viz § 25 výše). Dne 16. 5. 2006 byl stěžovatel deportován do Turecka.

[§ 30. – 34. Vnitrostátní právní předpisy a praxe, § 35. – 38. Jiné relevantní materiály: A. Relevantní instrumenty Rady Evropy. B. Srovnávací právo]

39. Ve většině členských zemí Rady Evropy mohou příslušné orgány rozhodnout o deportaci imigrantů z druhé generace z důvodu odsouzení za spáchání trestného činu. Osm členských zemí neumožňuje deportaci imigrantů z druhé generace z důvodu jejich trestní činnost minulé nebo současné: Rakousko, Belgie, Francie, Maďarsko, Island, Norsko, Portugalsko, Švédsko. Kromě Islandu a Norska se tato ochrana neomezuje pouze na osoby, jež byly narozeny v hostitelské zemi, ale má dopad i na cizince, kteří přijeli, když byli děti (věková hranice se liší: od Rakouska, kde stačí dosáhnout tří let, až po Švédsko, kde je hranice stanovena na patnáct let).

I. Předběžná otázka: Rozsah jurisdikce velkého senátu:

40. Stěžovatel ve své žádosti o postoupení případu velkému senátu tvrdil, že projednávaný případ naznačuje porušení nejenom čl. 8 Úmluvy, ale také článku 6 tím, že nizozemským úřadům trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu od jeho odsouzení do rozhodnutí, že jeho povolení pobytu bude odebráno. Vnímal tato opatření jako druhé potrestání. Dále namítá, že by nebylo možné ho vyhostit, pokud by byl nizozemský občan.

41. Soud poznamenává, že podle své judikatury je „případ“ postoupený velkému senátu považovaný za přijatelnou stížnost (viz K. a T. proti Finsku, § 141, Leyla Sahin proti Turecku, § 128). Soud poukazuje na to, že ve svém částečném rozhodnutí z 26. 11. 2002 senát prohlásil za nepřijatelné ty stěžovatelovy stížnosti, které se netýkaly čl. 8 Úmluvy (viz § 5 výše) včetně stížností podle čl. 6 Úmluvy a čl. 4 Protokolu č. 7 posuzované jak samostatně, tak ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Proto v důsledku tohoto rozhodnutí spadá stížnost podle čl. 6 Úmluvy a stížnosti podle čl. 4 Protokolu č. 7 a článku 14 Úmluvy, jestliže se dá předpokládat, že stěžovatel měl skutečně v úmyslu se opřít o tato ustanovení v projednávané věci ještě jednou, mimo rámec případu před velkým senátem.

II. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

42. Čl. 8 Úmluvy stanovuje:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života… 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Rozsudek senátu

43. Pomocí aplikace vůdčích principů vymezených v rozsudku Soudu ve věci Boultif proti Švýcarsku, § 48, senát ve svém rozsudku z 5. 7. 2005 rozhodnul, že za okolností projednávaného případu nelze říci, že žalovaný stát spravedlivě nevyvážil stěžovatelovy zájmy na jedné straně a svůj zájem na ochraně pořádku a předcházení zločinnosti na straně druhé. Senát proto shledal, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

B. Stanoviska stran před velkým senátem

1. Stěžovatel

44. Stěžovatel poukázal stejně jako před senátem, že žalovaný stát nenašel v projednávané věci spravedlivou rovnováhu. Když spáchal trestný čin, jenž nakonec vedl k napadeným opatřením, byl velmi mladý a v přítomnosti násilných jedinců jednal v sebeobraně. Poté začal nanovo od začátku, což vedlo mimo jiné k jeho předčasnému propuštění z vězení, což naznačilo, že už nadále nepředstavuje nebezpečí pro společnost. Stěžovatel by v každém případě dával přednost delšímu trestu odnětí svobody, pokud by se tím vyhnul deportaci a mohl by pokračovat v rodinném životě v Nizozemí. Zatímco byl stěžovatel ve vazbě, mohly ho navštěvovat jeho děti a mohly si k němu vytvořit běžný rodinný vztah. Podle tvrzení stěžovatele ho partnerka a děti mnohokrát navštívily po jeho vyhoštění během letních prázdnin. Pokaždé, když se vrátily do Nizozemí, propadnul se do hlubších depresí.

45. Tím, že se stát zaměřil výhradně na stěžovatelovu odpovědnost za následky jeho činností, byly opominuty zájmy jeho nizozemské partnerky a dětí. Síla vztahu k partnerce byla ilustrovaná skutečností, že se oba rozhodli pro druhé dítě, zatímco byl stěžovatel stále ve vazbě. Stěžovatel by se takto nerozhodnul, kdyby věděl, že mu nebude prodloužen pobyt v Nizozemí. Nizozemské úřady nicméně čekaly více než tři roky po jeho trestním odsouzení, než se rozhodly uložit mu další trest odebráním jeho povolení k pobytu a odepřením pobytu.

46. Jenom díky tomu, že stěžovatel neměl nizozemské občanství, ho byly úřady schopné vystavit napadeným opatřením. Avšak vzhledem k tomu, že opustil Turecko v době, kdy mu bylo 12 let, strávil větší část života v Nizozemí, kde měl plný nárok na pobyt a kde se do společnosti integroval natolik, že se ani nepovažoval za cizince. Naopak v Turecku se za cizince považoval. I když bylo odepření k pobytu formálně omezeno v čase, bylo nepravděpodobné, že by byl kdy schopný se vrátit a žít v Nizozemí. Nová legislativa přijatá v mezidobí totiž stanovuje, že odsouzení v trestním řízení by mohlo být použito proti němu při žádosti o povolení k pobytu.

47. Když byl stěžovatel informován, že se může zúčastnit jednání před velkým senátem, nemohl odolat pokušení a odjet do Nizozemí, aby mohl vidět své děti. Přijal nabídku přítele k práci na jeho konopném poli, aby mohl financovat své cesty a pobyt v Nizozemí. Nebylo proti němu zahájeno žádné stíhání, nicméně si stejně uvědomil, že se dopustil chyby, která by mohla mít vliv na jeho šance k společnému bydlení s rodinou v Nizozemí.

2. Vláda

48. Vláda konstatovala, že nelze najít oporu ani v Úmluvě, ani v judikatuře Soudu pro názor, že by vyhoštění cizince náležejícího do kategorie imigrantů druhé generace nebo dlouhodobých imigrantů bylo pokaždé disproporční a diskriminační. Takovéto východisko by úplně vyloučilo míru posuzovací volnosti, v rámci níž může stát operovat, když posuzuje individuální případ imigranta. Princip nediskriminace nepřišel za žádných okolností v potaz, neboť situace občanů a neobčanů nebyla srovnatelná.

49. Vláda dále poukázala na to, že uložení odepření pobytu bylo v předloženém případě nezbytné v demokratické společnosti, stejně jako to bylo přiměřené. Protože bylo rozhodnutí uložit odepření pobytu v rámci diskreční pravomoci, nebylo předmětem časového limitu a pro tyto procedury bylo běžné, že nezačaly, dokud se předmětná osoba alespoň částečně nepodrobovala opatřením uloženým v souvislosti s trestním odsouzením. Stěžovatel si musel být vědom, že riskuje odepření pobytu podle příslušné legislativy; za volbu svých rodinných plánů nese sám vlastní odpovědnost.

50. Nizozemské orgány se rozhodly odebrat stěžovatelovo povolení k pobytu a uložit mu odepření pobytu po uplatnění principu pohyblivé sazby, přičemž byla vzata v potaz délka jeho pobytu v Nizozemí. I když to nemuselo být řečeno explicitně v textu předmětných rozhodnutí, úřady, tak jak to dělají v případech podobné povahy, následně aplikovaly „úplný“ test podle čl. 8, jež zahrnuje zvážení vůdčích principů vymezených Soudem v rozsudku ve věci Boultif proti Švýcarsku. Zohledněna byla velmi vážná povaha zločinů spáchaných stěžovatelem, v nich soudy odmítly jeho argumentaci sebeobranou, a také skutečnost, že se nejednalo o jeho první trestný čin. Fakt, že stěžovatel byl předčasně propuštěn, v tomto kontextu není relevantní. Předčasné propuštění z výkonu trestu bylo v Nizozemí téměř automatické a nepodmíněné, zatímco odepření k pobytu by mohlo být uloženo pouze na základě předchozího chování jedince – vážného trestného činu – dokonce i když tento jedinec nepředstavoval aktuální nebo okamžitou hrozbu.

Vláda nepopírá, že stěžovatel měl silné vazby na Nizozemí, ale zároveň upozorňuje, že stěžovatel o nizozemské občanství nezažádal, i když byl k němu oprávněný od roku 1987. Vláda zastávala názor, že i když přišel do Nizozemí ve věku 12 let, stále musel mít nějaké vazby na své rodné Turecko. Na straně partnerky a dětí zde navíc nebyly žádné nepřekonatelné překážky k doprovázení stěžovatele do Turecka, zvláště když byly děti stále velmi malé, v podstatě mnohem menší, než byl stěžovatel, když se poprvé přestěhoval do Nizozemí.

51. Odepření pobytu nemělo trvalou povahu a bylo by po deseti letech vypršelo, jestliže by o to stěžovatel požádal. Podmínkou by bylo, že nebyl odsouzen za další trestní činnost a pobýval po těch deset let mimo Nizozemí. Stěžovatel by potom byl schopen získat nové povolení ke vstupu do Nizozemí, pokud by vyhověl příslušným požadavkům, zejména kdyby měl dostatečné prostředky na existenci (120 % měsíční minimální mzdy) a byl by schopný prokázat úspěšnost svého rodinného života v Nizozemí.

3. Třetí strana

52. Ve svých komentářích podaných podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy a čl. 44 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Soudu vláda Německa (viz § 10 výše) jako třetí, zasahující strana upozornila na prvním místě, že možnost země vyhostit jednotlivé cizince, jimž není podle Úmluvy přiznáno právo nebýt vyhoštěn, je nezbytné opatření, kterým může stát efektivně naplnit své klíčové úkoly, jmenovitě udržování a zajištění veřejné bezpečnosti a ochranu svých občanů a jiných cizinců pobývajících na svém území. Skutečnost, že cizinec pobýval na území státu dlouhou dobu, mohl se zde i narodit a založil si zde rodinu, ho nepovýšilo na úroveň státních občanů, co se týče práva na pobyt.

53. Německá vláda je dále toho názoru, že čl. 8 Úmluvy neobsahuje obecný požadavek, že odepření pobytu má být časově omezeno. Je na zemi, aby se sama rozhodla, kdy a zda vyhostí cizince ze svého území navždy nebo na konkrétní dobu za podmínky, že je naplněn princip vlády práva a lidských práv. Navíc odepření pobytu ve správním řízení, jež následuje po trestním odsouzení, nepředstavuje dvojité potrestání buď ve smyslu čl. 4 Protokolu 7, nebo „ve smyslu zdravého rozumu“. Zatímco primárním účelem trestu je potrestat předchozí trestní jednání, odepření pobytu je zaměřeno na zajištění veřejného bezpečí v budoucnu bez úmyslu potrestat.

D. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

54. Soud od počátku potvrzuje, že stát je oprávněn podle mezinárodního práva a na základě svých smluvních závazků ke kontrole vstupu cizinců na své území a ke kontrole jejich pobytu na něm (viz mj. Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 67, Boujlifa proti Francii, § 42). Úmluva nezaručuje právo cizince na vstup do konkrétní země nebo pobyt v ní a při výkonu svých povinností udržování veřejného pořádku mají smluvní strany pravomoc vyhostit cizince odsouzeného v trestním řízení. Avšak jejich rozhodnutí na tomto poli mohou zasahovat do práva chráněného podle odst. 1 čl. 8, a proto musí být v souladu s právem a musí být nezbytná v demokratické společnosti, což znamená ospravedlněná naléhavou sociální potřebou a zvláště musí být proporční ke sledovanému legitimnímu cíli (viz Dalia proti Francii, § 52; Mehemi proti Francii, § 34; Boultif proti Švýcarsku, § 46; Slivenko proti Lotyšsku, stížnost č. 48321/99, rozsudek z 9. 10. 2003, Reports of Judgments and Decisions 2003-X, § 113).

55. Soud má za to, že tyto principy se aplikují nehledě na to, zda cizinec vstoupil do hostitelské země jako dospělý jedinec nebo v nízkém věku nebo jestli se dokonce na tomto místě nenarodil. V tomto kontextu Soud odkazuje na Doporučení 1504 (2001) o nevyhošťování dlouhodobých imigrantů, v němž Parlamentní shromáždění Rady Evropy doporučilo Výboru ministrů vyzvat členské země mj. ke garantování, že dlouhodobí migranti, kteří se narodili nebo byli vychováni v hostitelské zemi, nemohou být vyhoštěni na základě jakýchkoli okolností (viz § 37 výše). I když několik smluvních stran přijalo legislativu nebo přijalo politiku v tom smyslu, že dlouhodobí imigranti, kteří byli narozeni v těchto zemích nebo kteří sem přijeli během svého dětství, nemohou být vyhoštěni na základě svého trestního rejstříku (viz § 39 výše). Toto absolutní právo nebýt vyhoštěn není ale odvozeno z čl. 8 Úmluvy, neboť § 2 tohoto ustanovení je formulován v pojmech, jež jasně umožňují výjimky z obecných práv zajištěných v prvním odstavci.

56. Výše zmíněné Doporučení Parlamentního shromáždění také prosazuje, že dlouhodobí imigranti s výjimkou kategorie, na kterou bylo odkázáno v § 55 výše, kteří spáchali trestný čin, by měli podléhat stejným zákonným procedurám a trestům tak, jak jsou uplatňovány u občanů, a „sankce“ vyhoštění by měla být aplikována pouze u zvláště závažných trestných činů majících vliv na státní bezpečnost, u nichž byla shledána vina (viz § 37 výše). Soud nicméně zvážil, že když je neobčan poután velmi silnou vazbou a byl do vysoké míry integrován, jeho nebo její postavení nemůže být srovnáno s postavením občanů, pokud se jedná o výše zmíněné pravomoci smluvních stran k vyhoštění cizince (viz Moustaquim proti Belgii, § 49) z jednoho nebo více důvodů vymezených v odstavci 2 čl. 8 Úmluvy. Soud je navíc toho názoru, že rozhodnutí o pozastavení povolení k pobytu a/nebo uložení odepření vstupu usazenému migrantovi po jeho odsouzení v trestní věci, za něž byl odsouzen k trestněprávnímu postihu, nepředstavuje dvojí potrestání ani pro účely čl. 4 Protokolu 7 ani obecněji. Smluvní strany jsou oprávněné přijímat opatření ve vztahu k osobám, které byly odsouzeny v trestní věci v zájmu ochrany společnosti za předpokladu, že rozsah, jakým tato opatření zasahují do práv garantovaných čl. 8 odst. 1 Úmluvy, je nezbytný v demokratické společnosti a proporční sledovanému cíli. Taková správní opatření by měla být vnímána jako preventivní spíše než punitivní (viz Maaouia proti Francii, stížnost č. 39652/98, rozsudek z 5. 10. 2000, Reports of Judgments and Decisions 2000-X, § 39).

57. I když čl. 8 Úmluvy neobsahuje absolutní právo pro jakoukoli kategorii cizinců nebýt vyhoštěn, judikatura Soudu jasně dokládá, že jsou okolnosti, ve kterých vyhoštění cizince vyvolá porušení toho ustanovení (viz např. rozsudky ve věcech Moustaquim proti Belgii, Beldjoudi proti Francii a Boultif proti Švýcarsku, citované výše; viz také Amrollahi proti Dánsku, 2002; Y?lmaz proti Německu, stížnost č. 52853/99, rozsudek ze 17. 4. 2003; a Keles proti Německu, 2005). Ve věci Boultif Soud vypracoval relevantní kritéria, která by použil pro potřeby zvážení, zda je vyhoštění opatřením nezbytným v demokratické společnosti a proporčním ke sledovanému cíli. Tato kritéria jsou reprodukována v § 40 rozsudku senátu v projednávané věci a jsou následující:

- povaha a vážnost trestního činu spáchaného stěžovatelem;

- délka stěžovatelova pobytu v zemi, z níž byl vyhoštěn;

- doba, jež uplynula od spáchaného trestného činu a stěžovatelovo chování v průběhu té doby;

- občanství různých zúčastněných osob;

- stěžovatelova rodinná situace jako např. doba od svatby, která uplynula, a jiné faktory vyjadřující úspěšnost rodinného života páru;

- jestli manželka věděla o činu v době, kdy vstupovala do rodinných vztahů;

- jestli mají manželé děti, a pokud ano, kolik jich je a jakého jsou věku a

- vážnost problémů, do nichž se může manželka dostat v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn.

58. Soud by si přál učinit dvě kritéria vyjmenovaná v rozsudku Boultif, která se mohou zdát implicitní, explicitními:

- nejlepší zájem a blaho dítěte, zvláště s ohledem na vážnost problémů, na které může některé ze stěžovatelových dětí narazit v zemi, do které je stěžovatel vyhoštěn, a

- pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí destinace.

K prvnímu bodu Soud poznamenává, že tento se už odráží v existující judikatuře (viz např. Sen proti Nizozemí, 1996, § 40; Tuquabo-Tekle a ostatní proti Nizozemí, stížnost 60665/00, 1. 12. 2005, § 47) a je v souladu s Doporučením Výboru ministrů Rec (2002) 4 o právním postavení osob přijatých pro sloučení rodiny (viz § 38 výše).

K druhému bodu je potřeba poznamenat, že přestože stěžovatel v případě Boultif už byl dospělý, když vstoupil do Švýcarska, Soud konstatoval, že „kritéria případu Boultif” se aplikují s větší intenzitou na případy týkající se stěžovatelů, kteří byli narozeni v hostitelské zemi nebo kteří se přestěhovali v brzkém věku (viz Mokrani proti Francii, § 31). Délka pobytu v hostitelské zemi je jedním z prvků, které se musí zvažovat z toho důvodu, že je zde předpoklad, že čím déle osoba pobývá v konkrétní zemi, tím silnější vazby má s touto zemí a slabší vazby se zemí svého původu. Na pozadí tohoto kritéria je zřejmé, že Soud bude přihlížet ke zvláštní situaci cizinců, kteří strávili většinu dětství, pokud ne dětství celé, v hostitelské zemi, byli zde vychováni a získali zde vzdělání.

59. Soud cítil ve věci Boultif potřebu zakotvit „vůdčí principy”, protože disponoval „pouze omezeným počtem ukončených případů, kde by byly hlavní překážkou vyhoštění komplikace pro manželky zůstat spolu s partnerem a zvláště komplikace pro jednoho z partnerů a/nebo děti žít v zemi původu toho druhého” (cit. výše § 48). Je nutné si uvědomit, že první tři vůdčí principy se jako takové netýkají rodinného života. To vede Soud ke zvážení, zda jsou „kritéria případu Boultif“ dostatečně komplexní, aby mohla být aplikována ve všech případech týkajících se vyhoštění a/nebo odepření pobytu usazenými migrantům jako důsledku odsouzení v trestním řízení. Soud si je v tomto kontextu vědom, že ne všichni takoví migranti nehledě na to, jak dlouho pobývají v zemi, ze které mají být vyhoštěni, nezbytně naplňují „rodinný život“ ve významu čl. 8. Nicméně protože čl. 8 také chrání právo na založení a rozvinutí vztahu s jinými lidskými bytostmi a okolním světem (viz Pretty proti Spojenému království, § 61) a může někdy zahrnovat aspekty sociální identity jednotlivce (viz Mikulić proti Chorvatsku, § 53), je nutné uznat, že všechny sociální vazby společně mezi usazenými migranty a komunitou, ve které žijí, představují část konceptu „soukromého života“ ve smyslu čl. 8. Ať už je přítomný „rodinný život“, či nikoli, Soud proto předpokládá, že vyhoštění usazeného migranta představuje zásah do jeho práva na soukromý život. Bude záležet na okolnostech konkrétního případu, jestli bude vhodné, aby se Soud zaměřil spíše na „rodinný život“ nebo na „soukromý život“.

60. Ve světle předchozích úvah Soud uzavírá, že všechny výše zmíněné faktory (viz § 57 – 59) by měly být vzaty v úvahu ve všech případech týkajících se usazených migrantů, kteří mají být vyhoštěni a/nebo jim má být odepřen vstup po odsouzení v trestní věci.

2. Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

61. Soud uznává bez námitek, že napadená opatření představují zásah do stěžovatelova práva na rodinný život, že tento zásah byl v souladu se zákonem a že sledoval legitimní cíl – zájem na veřejné bezpečnosti a ochraně pořádku a předcházení zločinnosti. Z § 59 vyplývá, že tato opatření také představovala zásah do stěžovatelova práva na soukromý život. Přesto, s ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu a stanoviska stran, bude Soud věnovat zvláštní pozornost stěžovatelovu právu na rodinný život.

62. Soud uvádí na začátku, že stěžovatel žil značnou část života v Nizozemí, zemi, kam se přestěhoval ve věku 12 let spolu se svou matkou a bratry, aby se přidali k otci, a kde měl statut trvalého pobytu. Navíc si zde následně založil rodinu. Za těchto okolností Soud nepochybuje, že stěžovatel měl silné vazby na Nizozemí. Zároveň ale Soud nemůže přehlédnout skutečnost, že stěžovatel žil se svou partnerkou a prvorozeným synem pouze relativně krátkou dobu, že se zdál být připraven ukončit společné bydlení a že nikdy nežil spolu se svým druhým synem. Jak zmínil senát v § 46 svého rozsudku: „…rozvrácení jejich rodinného života by nemělo stejný dopad, jako kdyby spolu žili jako rodina po mnohem delší dobu.” Mimo to, i když je pravda, že stěžovatel přišel do Nizozemí v poměrně mladém věku, Soud nepřijímá názor, že stěžovatel strávil v Turecku tak krátkou dobu, že v době, kdy byl navrácen do této země, neměl už žádné sociální ani kulturní (včetně lingvistických) vazby na tureckou společnost.

63. Pokud se jedná o odsouzení v trestním řízení, které vedlo k napadeným opatřením, Soud je toho názoru, že trestné činy vraždy a ublížení na zdraví byly velmi vážné povahy. Ačkoli stěžovatel tvrdil, že jednal v sebeobraně, tato tvrzení byla odmítnuta soudy (viz § 44 a 50 výše), faktem je, že měl u sebe dvě nabité zbraně. Když se vezmou v potaz jeho předešlá odsouzení (viz § 14 a 16 výše), Soud shledává, že lze stěžovatele označit za osobu s kriminálními sklony. S ohledem na nizozemské právo a praxi týkající se předčasného propuštění z vazby (viz § 34 výše), Soud dále není nakloněn přikládat zvláštní váhu stěžovatelovu propuštění po odpykání si dvou třetin trestu odnětí svobody.

64. Soud se ztotožňuje se senátem v závěru, že v době, kdy se odepření vstupu stalo pravomocným, stěžovatelovy děti byly stále velmi malé, bylo jim šest let a jeden a půl roku, a proto byly ve věku, kdy jsou přizpůsobivé (viz § 46 rozsudku senátu). Pokud by následovaly otce do Turecka, mohly by se vzhledem k tomu, že mají nizozemské občanství, vracet do Nizozemí pravidelně k návštěvám jiných členů rodiny pobývajících tam.

I když Soud nechce podceňovat praktické problémy, jimž musela čelit nizozemská partnerka stěžovatele, když se vydávala za stěžovatelem do Turecka, Soud má za to, že za konkrétních okolností případu byly zájmy rodiny převáženy jinými důvody zmíněnými výše (viz § 62 a 63).

65. Soud si je vědom, že odepření vstupu uložené stěžovateli má ještě hlubší dopady, než je odebrání trvalého pobytu, neboť znemožňuje i krátké návštěvy Nizozemí na dobu platnosti odepření vstupu. Avšak vzhledem k povaze a vážnosti trestních činů, jež stěžovatel spáchal, a vzhledem k tomu, že odepření vstupu je omezeno na deset let, Soud neshledává, že by žalovaný stát přikládal příliš váhy vlastním zájmům, když se rozhodl uložit toto opatření. V této souvislosti Soud upozorňuje, že stěžovatel se může vrátit do Nizozemí, až bude odepření vstupu zrušeno (viz § 32 a 51 výše), za podmínky, že splní předepsané požadavky.

66. Závěrem soud poznamenává, že si stěžovatel poukazoval na skutečnost, že po jeho odsouzení uplynula doba tří let, než se úřady rozhodly odebrat mu povolení k pobytu a nařídit odepření vstupu. Vláda vysvětlila toto zdržení odkazem na vnitrostátní právo a praxi v této oblasti. Soud se domnívá, že se k této otázce nemusí vyjadřovat, ale upozorňuje, že stěžovatel byl stále ve výkonu trestu, když byla napadnutá opatření přijata (srovnej Sezen proti Nizozemí, stížnost č. 50252/99, rozsudek z 31. 1. 2006, § 44 a 48). Navíc při přijímání těchto opatření úřady zvažovaly všechny relevantní argumenty mluvící pro nebo proti odebrání trvalého pobytu a použití odepření vstupu.

67. Ve světle výše uvedeného Soud došel k závěru, že zájmy byly v tomto případě spravedlivě vyváženy tím, že stěžovatelovo vyhoštění a odepření vstupu do Nizozemí byly přiměřené sledovaným cílům, a proto nezbytné v demokratické společnosti.

K porušení čl. 8 Úmluvy tedy nedošlo.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl 14 hlasy proti 3, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Marusteho a společné nesouhlasné stanovisko soudců Costy, Župančiče a Türmena.