© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ

O PŘIJATELNOSTI

stížnosti č. 4295/03

Miroslav CHROUST proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 20. listopadu 2006 v senátu ve složení:

pan P.-Lorenzen, předseda, paní S. Botoucharova,

pánové K. Jungwiert, R. Maruste,

J. Borrego Borrego,

paní R. Jaeger,

pan M. Villiger, soudci, a paní C. Westerdiek, tajemnice sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 30. ledna 2003,

se zřetelem k rozhodnutí Soudu aplikovat článek 29 odst. 3 Úmluvy a zkoumat přijatelnost a odůvodněnost stížnosti současně,

se zřetelem ke stanovisku předloženému žalovanou vládou a replice předložené stěžovatelem,

vynesl po projednání následující rozhodnutí:

SKUTKOVÝ STAV

Stěžovatel, pan Miroslav Chroust, narozený v roce 1949 a bytem v Praze, je občanem České republiky. Před Soudem jej zastupuje pan E. Janča, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Žalovanou vládu zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.

A. Skutkové okolnosti případu

Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.

Od roku 1972 byl stěžovatel příslušníkem ozbrojených sil; nejdříve pracoval u vězeňské stráže, do 16. února 1990 u policie (tehdejšího Sboru národní bezpečnosti), poté v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, ve Federální bezpečnostní informační službě, která byla dne 31. prosince 1992 zrušena zákonem č. 543/1992 Sb., a v době od 1. ledna 1993 do 30. dubna 1994 v Bezpečnostní informační službě České republiky (dále jen „BIS“). Dne 30. dubna 1994 svůj služební poměr ukončil, načež požádal o přiznání zákonem stanoveného příspěvku za službu.

Dne 3. června 1994 se orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra na základě § 129 a 130 zákona č. 527/1992 Sb. o BIS a s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel sloužil v ozbrojených silách po dobu 23 let, rozhodl přiznat stěžovateli od 1. května 1994 příspěvek za službu.

Ve dnech 1. prosince 1994 a 28. června 1995 informoval ředitel BIS stěžovatele o valorizaci daného příspěvku.

Dne 26. dubna 1996 oznámil ředitel BIS stěžovateli, že výše uvedená valorizace je neodůvodněná, protože se nevztahuje na příspěvky stanovené zákonem č. 527/1992 Sb., a uložil stěžovateli, aby přeplatek vrátil. Potvrdil nicméně stěžovatelův nárok na vyplácení příspěvku za službu, tak jak byl stanoven dne 3. června 1994. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí ohradil s tvrzením, že BIS je povinna daný příspěvek za službu vyplácet a valorizovat. Vzhledem k tomu, že BIS jeho žádosti nevyhověla, podal stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 5 návrh, aby BIS nařídil provést valorizaci. Obvodní soud řízení zastavil s tím, že není příslušný v dané věci rozhodovat. Soud dále uvedl, že Ministerstvu vnitra nepříslušelo rozhodovat o žádosti o přiznání příspěvku za službu, kterou stěžovatel podal na konci svého služebního poměru, a že je tudíž rozhodnutí ze dne 3. června 1994 neplatné. Věc byla postoupena řediteli BIS.

Dne 27. července 2000 rozhodl ředitel BIS s účinkem ex nunc, že stěžovatel nemá na přiznání příspěvku za službu nárok. Dále uvedl, že rozhodnutí ze dne 3. června 1994 bylo vydáno orgánem nepříslušným v dané věci rozhodovat, neboť daná věc spadá do pravomoci ředitele BIS. Ředitel tedy rozhodl sám, a to tak, že stěžovatel nesplňuje podmínku doby služby, protože § 158 zákona č. 527/1992 Sb. umožňuje započítat do doby služby pouze ty služební poměry, které stěžovatel vykonával po 16. únoru 1990.

Dne 21. srpna 2000 se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolal s tím, že právo pobírat sporný příspěvek mu bylo přiznáno předchozími akty ředitele BIS a že do doby služby mají být započítány i služební poměry, které vykonával v letech 1972 až 1990.

Rozhodnutím ze dne 5. ledna 2001 ředitel BIS stěžovatelovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V prvé řadě uvedl, že akty jeho předchůdce z 1. prosince 1994, 28. června 1995 a 26. dubna 1996 byly pouze informativní povahy, a že je tedy nelze považovat za úřední rozhodnutí. Prvním rozhodnutím v dané věci tedy bylo až rozhodnutí ze dne 27. července 2000. V otázce délky služby, podle níž se rozhoduje o nároku na přiznání příspěvku za službu, ředitel na základě výkladu příslušných ustanovení zákona č. 572/1992 Sb. dospěl k názoru, že v daném případě lze do doby služby započítat pouze služební poměry, které stěžovatel vykonával po roce 1990. Ředitel dále uvedl, že každý zákon obsahuje vlastní úpravu podmínek pro přiznání příspěvků za službu, a že je-li vznik nároku na přiznání příspěvku za službu podmíněn ukončením služebního poměru v ozbrojených silách, nemohly povinnosti, které přešly na základě § 35 zákona č. 244/1991 Sb., zahrnovat i povinnosti týkající se příspěvku za službu.

Dne 14. března 2001 podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze návrh na přezkoumání správních rozhodnutí ze dne 27. července 2000 a 5. ledna 2001. Namítal, že byl připraven o příspěvek sociální povahy, který mu byl přiznán pravomocným rozhodnutím, u nějž platí presumpce správnosti (překážka res iudicata), a poukazoval na údajně selektivní a diskriminační výklad zákona č. 572/1992 Sb., obsažený v napadených rozhodnutích. K tomu uvedl, že se zaměstnanci jiných kategorií, kteří zastávají podobné funkce jako on, je zacházeno odlišně, protože ti sporný příspěvek pobírají.

Dne 15. března 2001 napadl stěžovatel výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností, ve které tvrdil, že jsou v rozporu se zásadami rovnosti a právní jistoty, jakož i se zásadami právního státu, podle kterých může být státní moc vykonávána pouze v mezích zákona a u správních aktů platí presumpce platnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky uvedené již v návrhu ze dne 14. března 2001, které se týkaly údajně diskriminačního výkladu § 158 zákona č. 527/1992 Sb., nerovného zacházení, jemuž měl být stěžovatel vystaven, a skutečnosti, že byl připraven o příspěvky sociální povahy. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. listopadu 2001 stěžovatel namítal, že byl diskriminován a de facto trestán za svou práci pro BIS, protože kdyby byl ukončil svůj služební poměr k ozbrojeným silám k 31. prosinci 1992, pak by mu sporný příspěvek přiznán byl (na základě zákona č. 100/1970 Sb.).

Městský soud dne 11. března 2002 řízení zastavil s tím, že podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a (nového) zákona č. 154/1994 Sb. o BIS nejsou soudy příslušné k přezkoumání rozhodnutí vydaných BIS.

Druhý senát Ústavního soudu dne 27. srpna 2002 odmítl stěžovatelem podanou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel pouze polemizoval se závěry napadených rozhodnutí, která se přitom zakládala na výkladu nepřekračujícím meze ústavnosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 3. června 1994 (kterým byl stěžovateli sporný příspěvek přiznán) bylo vydáno nepříslušným orgánem, byl Ústavní soud názoru, že toto rozhodnutí je neplatné.

Stěžovatel ke své stížnosti připojil nález Ústavního soudu ze dne 9. října 2003 vydaný jeho čtvrtým senátem v podobné věci týkající se pana V. M. (viz příslušné vnitrostátní právo a praxe).

Nová žádost stěžovatele

Dne 11. února 2001 podal stěžovatel orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra novou žádost o přiznání příspěvku za dobu služby v ozbrojených silách do 31. prosince 1992, tedy v době před jeho nástupem do BIS. Tvrdil, že v okamžiku jeho přestupu ze Sboru národní bezpečnosti do Federální bezpečnostní informační služby (který proběhl v souladu s ustanoveními § 35 odst. 1 zákona č. 244/1991 Sb.) mu vznikl nárok na přípěvek za službu na základě zákona č. 100/1970 Sb. a že odpovídající povinnost přešla na Federální bezpečnostní informační službu a po jejím zrušení na Českou republiku (na základě § 9 odst. 4 zákona č. 543/1992 Sb.).

Žádost byla předána BIS, jejíž ředitel stěžovatele dopisem ze dne 21. listopadu 2002 informoval o tom, že na přiznání daného příspěvek nemá nárok, neboť jeho služební poměr nebyl k 31. prosinci 1992 ukončen způsobem, který by stěžovateli umožňoval domáhat se tohoto nároku podle zákona č. 100/1970 Sb. Vzhledem k neexistenci tohoto nároku tedy povinnost vyplácet příspěvek nemohla přejít na BIS, a není tedy důvod vydávat rozhodnutí.

Stěžovatel měl za to, že o jeho žádosti nebylo řádně rozhodnuto, a podal k soudu žalobu na ochranu proti nečinnosti BIS. Uvedl, že existují další tři osoby ve stejné situaci jako on a že Ústavní soud ve věci jedné z nich (pana V. M.) konstatoval porušení Ústavy.

Městský soud v Praze dne 27. října 2004 žalobu zamítl. Soud uvedl, že BIS dne 27. července 2000 při rozhodování o původní žádosti stěžovatele z roku 1994 přihlédla též k době služby stěžovatele v období platnosti zákona č. 100/1970 Sb. a dospěla k závěru, že stěžovatel k 31. prosinci 2002 neměl na přiznání sporného příspěvku nárok. Vzhledem k tomu, že o meritorní stránce stěžovatelovy žádosti bylo rozhodnuto ve dnech 27. července 2000 a 5. ledna 2001, nebylo již třeba, aby BIS vydávala další rozhodnutí, přestože stěžovatel tato rozhodnutí napadl. Soud rovněž připomněl, že podle zákona č. 100/1970 Sb. nemají na příspěvek za službu nárok osoby, které opětovně nastoupily do služebního poměru k ozbrojeným silám, že služební poměr stěžovatele k Federální bezpečnostní informační službě skončil okamžikem zrušení tohoto orgánu dne 31. prosince 1992, což stěžovateli zakládá právo na finanční vyrovnání (nikoli však na přiznání příspěvku za službu), a že od 1. ledna 1993 jeho práva a povinnosti byly upraveny zákonem č. 527/1992 Sb. Z vůle zákonodárce však tento zákon do služební doby započítává pouze dobu strávenou ve služebním poměru vykonávaném v institucích chránících zásady demokratického státu. Pokud jde o rozdíl mezi případem stěžovatele a situací pana V. M., soud uvedl, že Ústavní soud nezkoumal, zda jejich požadavky na přiznání příspěvku byly oprávněné či nikoli, a zabýval se pouze otázkou, zda bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra platné či neplatné vzhledem k presumpci platnosti správních aktů.

Dne 13. prosince 2004 napadl stěžovatel tento rozsudek kasační stížností, o které v den předložení stanoviska vlády, tedy dne 27. října 2005, ještě nebylo rozhodnuto.

B. Příslušné vnitrostátní právo a praxe

Zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti

§ 110 odst. 1 stanoví, že příspěvek za službu náleží příslušníku uvedeného sboru, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z uvedených důvodů.

Podle § 110 odst. 3 se tento příspěvek neposkytne, jestliže příslušník je (znovu) přijat do služebního poměru k ozbrojeným silám.

Podobná ustanovení týkající se příspěvku za službu jsou obsažena v zákoně o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (č. 186/1992 Sb.) a zákoně o vojácích z povolání (č. 221/1999 Sb.).

Zákon č. 244/1991 Sb., o Federální bezpečnostní informační službě a o používání zpravodajských prostředků (v účinnosti od 1. ledna 1991 do 31. prosince 1992)

Podle § 35 odst. 1 tohoto zákona se příslušníci Sboru národní bezpečnosti služebně zařazení ve Federální informační službě stávají dnem účinnosti tohoto zákona příslušníky Federální informační služby; tímto dnem přecházejí práva a povinnosti ze služebních poměrů z Federálního ministerstva vnitra na Federální informační službu.

Odstavec 2 téhož paragrafu stanoví, že do přijetí předpisů upravujících služební poměry příslušníků Federální informační služby se na tyto poměry vztahuje zákon č. 100/1970 Sb.

Zákon č. 543/1992 Sb. o zrušení Federální bezpečnostní informační služby (v účinnosti od 31. prosince 1992)

Podle § 9 odst. 1 služební poměry příslušníků Federální bezpečnostní informační služby končí uplynutím dne 31. prosince 1992 z důvodu zrušení této instituce; dotčeným příslušníkům a pracovníkům náleží finanční vyrovnání.

Podle § 9 odst. 4 přecházejí práva a povinnosti z takto skončených pracovních poměrů, které nebudou Federální bezpečnostní informační službou vypořádány, na stát.

Zákon č. 527/1992 Sb. o Bezpečnostní informační službě České republiky (v účinnosti od 24. listopadu 1992 do 30. července 1994)

Podle § 129 odst. 1 příspěvek za službu náleží příslušníkovi uvedené služby, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z uvedených důvodů.

Podle § 129 odst. 2 příspěvek nenáleží příslušníkovi, který je po skončení služebního poměru podle tohoto zákona bezprostředně přijat do služebního poměru podle jiného zákona.

Podle § 130 odst. 1 náleží příspěvek příslušníkům, kteří konali službu po dobu nejméně 10 let, anebo po dobu kratší a dosáhli v okamžiku odchodu věku 50 let.

§ 158 stanoví, že je-li do služebního poměru podle tohoto zákona přijat občan, který byl příslušníkem Federálního ministerstva vnitra služebně zařazeným v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo Federální informační službě, nebo příslušníkem Federální bezpečnostní informační služby, započítává se délka služby v těchto služebních poměrech, jakož i nároky s tím související, jako kdyby tuto službu konal ve služebním poměru podle tohoto zákona.

Zákon č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě (v účinnosti od 30. července 1994)

Podle § 120 odst. 1 náleží příspěvek příslušníku, který konal službu nejméně po dobu deseti let; dobou služby se rozumí doba trvání služebního poměru v orgánech uvedených v § 116. Podle tohoto ustanovení se do této doby započítává služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti zařazeného v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo ve Federální informační službě, jakož i služební poměr příslušníka Federální bezpečnostní informační služby a příslušníka Bezpečnostní informační služby (České republiky).

Nález Ústavního soudu č. IV. ÚS 150/01, vydaný dne 9. října 2003 ve věci pana V. M.

Stěžovateli, panu V. M., byl na základě rozhodnutí ředitele BIS odebrán příspěvek za službu, který pobíral po dobu šesti let na základě rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je oprávněná, neboť je třeba chránit dobrou víru stěžovatele, a že orgán sociálního zabezpečení měl pravomoc o příspěvku rozhodovat, která byla na něj převedena z BIS na základě dohody uzavřené mezi těmito dvěma orgány (která byla v platnosti v období od 1991 do 1995). Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí ředitele BIS napadená ústavní stížností s tím, že tato rozhodnutí představovala zásah do základních práv stěžovatele a do ústavních principů. Soud nakonec prohlásil, že mu nepřísluší rozhodovat o tom, zda pan V. M. měl na přiznání daného příspěvku nárok, nicméně že při zkoumání této otázky nelze opominout kritéria stanovená štrasburským soudem v rozsudku ve věci Bucheň proti České republice (č. 36541/97, 26. listopadu 2002).

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI

1. Na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel namítá, že neměl možnost dát svou věc přezkoumat nezávislým soudem, který by rozhodoval v plné jurisdikci, a domnívá se, že se mu nedostalo spravedlivého procesu.

2. Na poli článku 1 Protokolu č. 1 stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí nevalorizovat příspěvek za službu (spojený s ukončením služebního poměru), který mu byl přiznán v roce 1994 pravomocným správním rozhodnutím, pro které platí presumpce správnosti, stejně jako rozhodnutí, na jehož základě byl o výše uvedený příspěvek připraven, byla zásahem do jeho práva na pokojné užívání majetku. Tato podle jeho názoru svévolná rozhodnutí jej zbavila části jeho majetku, aniž by sledovala legitimní cíl nebo zachovávala přiměřený poměr mezi sledovaným cílem a použitými prostředky.

3. Stěžovatel se domnívá, že byl-li takto připraven o příspěvek za službu, stal se obětí diskriminace ve výkonu svého vlastnického práva v porovnání s ostatními bývalými příslušníky ozbrojených sil (bývalí příslušníci Sboru národní bezpečnosti, policisté, vojáci z povolání, vězeňská stráž, celníci), kteří tento příspěvek pobírají. Z výkladu příslušných zákonných ustanovení provedeného v daném případě vnitrostátními orgány, který byl podle stěžovatele nesprávný, vyplývá, že kvůli 15 měsícům práce pro Bezpečnostní informační službu ztratil stěžovatel nárok na přiznání příspěvku za službu, který mu náležel z titulu let strávených ve služebním poměru k ozbrojeným silám. Stěžovatel se domnívá, že je takto nespravedlivě trestán za to, že byl po roce 1989 vybrán pro práci v nových bezpečnostních službách, neboť kdyby byl zůstal v jiných srovnatelných služebních poměrech, sporný příspěvek by dnes pobíral.

V tomto ohledu se stěžovatel dovolává článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 a svá tvrzení opírá o nález Ústavního soudu v podobném případu týkajícím se pana V. M. (viz příslušné vnitrostátní právo a praxe).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

1. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že dne 11. března 2002 mu byl odepřen soudní přezkum rozhodnutí, která v projednávané věci vydal ředitel BIS. V tomto ohledu se dovolává článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) projednána (...) soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)“

Soud v prvé řadě poznamenává, že účastníci řízení v daném případě nezpochybňují použitelnost článku 6 odst. 1 Úmluvy. Daný spor se totiž týká situace, která nastala po odchodu stěžovatele z ozbrojených sil, tj. po přerušení zvláštního pouta, které jej spojovalo s veřejnou správou (viz Pellegrin proti Francii [velký senát], č. 28541/95, § 67, ESLP 1999‑VIII).

Vláda vznáší námitku nepřijatelnosti založenou na nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy s odůvodněním, že tato část stížnosti nebyla obsažena v ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal.

Stěžovatel zdůrazňuje, že mu Ústavní soud na základě právní úpravy, která v té době neumožňovala soudní přezkum předmětných rozhodnutí, nevytýkal nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje. Požadovat po něm, aby do své ústavní stížnosti zahrnul námitku z hlediska článku 6 Úmluvy, by proto podle jeho názoru bylo nespravedlivé a představovalo by to přílišný formalismus.

Soud dále konstatuje, že stěžovatel svou ústavní stížnost podal dne 15. března 2001, tedy den poté, co se obrátil na městský soud, tj. dlouho před rozhodnutím, které tento soud vydal dne 11. března 2002 a ve kterém se prohlásil za nepříslušný pro přezkum rozhodnutí BIS. Uvedená stížnost tedy byla namířena pouze proti rozhodnutím ředitele BIS z 27. července 2000 a 5. ledna 2001 a nikterak nenapadala neexistenci soudního přezkumu (viz a contrario Kilián proti České republice, č. 48309/99, § 15, 7. prosince 2004).

Stěžovatel sice správně upozornil na to, že tato skutečnost Ústavnímu soudu nezabránila přezkoumat odůvodněnost jeho ústavní stížnosti týkající se údajně diskriminační povahy zásahu do jeho práva na pokojné užívání majetku, Soud je nicméně nucen konstatovat, že chtěl-li stěžovatel před Soudem napadnout neexistenci soudního přezkumu na vnitrostátní úrovni, měl dát českému Ústavnímu soudu příležitost tvrzené porušení napravit v souladu s cílem článku 35 Úmluvy (viz z mnoha jiných Selmouni proti Francii [velký senát], č. 25803/94, § 74, ESLP 1999‑V). Stěžovatel tedy měl buď původní ústavní stížnost rozšířit i na rozhodnutí ze dne 11. března 2002, jakmile bylo toto rozhodnutí vydáno, anebo tuto námitku zahrnout do nové ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nelze Ústavnímu soudu vytýkat, že tuto otázku nezkoumal z vlastního podnětu.

Je tedy třeba vyhovět námitce vlády, že se stěžovatel u Ústavního soudu nedomáhal vydání rozhodnutí o meritorní stránce námitky týkající se jeho práva na přístup k soudu.

Tato část stížnosti musí být proto zamítnuta pro nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy v souladu s článkem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.

2. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí nevalorizovat příspěvek za službu, který mu byl přiznán v roce 1994, a následné rozhodnutí, jímž mu byl tento příspěvek odejmut, byla zásahem do jeho práva na pokojné užívání majetku. V tomto ohledu se dovolává článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který zní:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

2.1. Vláda se domnívá, že tato námitka je neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy, neboť vzhledem k tomu, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro přiznání příspěvku za službu, nelze říct, že stěžovatel měl „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Vláda zdůrazňuje, že příspěvek za službu je svého druhu renta přiznávaná na základě svrchovaného rozhodnutí zákonodárce bývalým příslušníkům ozbrojených sil, kteří po stanovenou dobu vykonávali službu a jejichž služební poměr byl ukončen jistým způsobem. To znamená, že nárok na přiznání příspěvku vzniká až v okamžiku ukončení služebního poměru a je upraven zákonem účinným v tomto okamžiku.

Vláda připomíná, že práva a povinnosti spojené se služebními poměry, které stěžovatel vykonával v období od 1. června 1972 do 31. prosince 1992, zejména pak podmínky pro přiznání příspěvku za službu, upravoval zákon č. 100/1970 Sb. Služební poměr stěžovatele k Federální bezpečnostní informační službě zanikl na základě zákona č. 543/1992 Sb. (a nikoli způsobem popsaným v § 110 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb.) a stěžovatel následně nastoupil do nového služebního poměru k BIS (což je situace popsaná v § 110 odst. 3) upraveného zákonem č. 527/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že tento zákon nabyl účinnosti v den vyhlášení, tj. dne 24. listopadu 1992, se vláda domnívá, že stěžovatel měl dostatek času na rozmyšlenou, zda akceptuje právní úpravu obsaženou v tomto zákoně a k 1. lednu 1993 vstoupí do BIS. Stěžovatel tak učinil a ke dni 30. dubna 1994 svůj služební poměr k BIS ukončil, aniž by však splňoval podmínky pro přiznání příspěvku za službu stanovené v § 129, 130 a 158 zákona č. 527/1992 Sb.

Vláda připouští, že Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 3. června 1994 přihlédlo při výpočtu doby služby i k době, po níž stěžovatel vykonával služební poměry, které zákon č. 527/1992 Sb.[1] neupravuje; stěžovatelův nárok na přiznání příspěvku za službu byl poté potvrzen ve sdělení ze dne 26. dubna 1996. Podle názoru vlády však tato skutečnost nemohla zakládat legitimní očekávání stěžovatele, že nezákonné správní rozhodnutí nebude moci být nikdy přehodnoceno.

Stěžovatel tuto námitku považuje za nedůvodnou a příliš formalistickou. Podle jeho názoru z kontextu celého případu vyplývá, že se ústavní stížnost týkala jeho majetkových a sociálních práv.

Soud tedy musí především posoudit vládou zpochybňovanou použitelnost článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě na daný případ. Soud v tomto ohledu připomíná, že „majetkem“ ve smyslu tohoto ustanovení může být buď „existující majetek“ (viz Van der Mussele proti Belgii, rozsudek ze dne 23. listopadu 1983, série A č. 70, s. 23, § 48; Gratzinger a Gratzingerová proti České republice (rozh.) [velký senát], č. 39794/98, ESLP 2002‑VII, § 69), anebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň „legitimní očekávání“, že z nich získá vlastnické právo (viz například Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, rozsudek ze dne 20. listopadu 1995, série A č. 332, § 31; Ouzounis a ostatní proti Řecku, č. 49144/99, 18. dubna 2002, § 24). Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě se navíc nevztahuje na příjmy budoucí, ale jen na příjmy již získané, nebo na ty, na něž existuje obhajitelný nárok (viz zejména Van Marle a ostatní proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 26. června 1986, série A č. 101, s. 13, § 39-41; Buzescu proti Rumunsku, č. 61302/00, § 81, 24. května 2005).

V daném případě stěžovatel pobíral příspěvek za službu od vydání rozhodnutí ze dne 3. června 1994 až do okamžiku, kdy bylo toto rozhodnutí prohlášeno za neplatné s účinkem ex nunc rozhodnutími z 27. července 2000 a 5. ledna 2001. Nelze popřít, že až do vydání obou těchto rozhodnutí mohl stěžovatel v dobré víře předpokládat, že má nárok na přiznání tohoto příspěvku a na jeho vyplácení až do dosažení zákonem stanovené věkové hranice. Z tohoto hlediska není podstatné, že stěžovatel svého majetku nabyl na základě nesprávného rozhodnutí, které bylo vydáno v jeho prospěch, neboť v oblasti ochrany zákonem přiznaných výhod se Úmluva použije v případě, že tyto výhody zakládají legitimní očekávání nabytí jistého majetku (viz mutatis mutandis Wendenburg a ostatní proti Německu (rozh.), č. 71630/01, ESLP 2003-II). Tak je tomu i v případě stěžovatele, jemuž přinejmenším v letech 1994 až 2000 svědčilo „legitimní očekávání“, že dojde k realizaci jeho „pohledávky“ založené na právním úkonu, a sice na pravomocném správním rozhodnutí ze dne 3. června 1994 (viz a contrario Gratzinger a Gratzingerová proti České republice (rozh.), viz výše, § 73).

Soud se proto domnívá, že stěžovatel měl „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a že byl o tento majetek připraven rozhodnutími z 27. července 2000 a 5. ledna 2001, což představuje zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku.

Námitka vlády týkající se neslučitelnosti ratione materiae proto musí být zamítnuta.

2.2. Vláda rovněž namítá, že stěžovatel nevyčerpal všechny vnitrostátní právní prostředky nápravy, neboť tuto část stížnosti neuplatnil v rámci ústavní stížnosti ze dne 15. března 2001 a o kasační stížnosti podané v rámci nového řízení zahájeného v roce 2001 nebylo dosud rozhodnuto.

Stěžovatel poznamenává, že předmět jeho nové žádosti podané v roce 2001 je odlišný od předmětu řízení před Soudem, neboť tato žádost se týká nároku na přiznání příspěvku za službu z titulu služebního poměru ukončeného dne 31. prosince 1992, tedy nároku, který je upraven zákonem č. 100/1970 Sb. (a nikoli zákonem č. 527/1992 Sb.). Výsledek řízení o kasační stížnosti, o níž se vláda zmiňuje, tedy nemůže mít žádný vliv na jeho námitku uplatněnou před Soudem.

Soud nesouhlasí s námitkou vlády, podle níž stěžovatel tuto část stížnosti neuplatnil v řízení před českým Ústavním soudem. Je sice pravdou, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezmínil vnitrostátní zákonná ustanovení ani články Úmluvy týkající se ochrany majetkových práv, na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že v ní poukazoval na to, že byl zbaven příspěvku „sociální povahy“ v rozporu se zásadou právní jistoty a že se stal obětí diskriminace v oblasti majetkoprávní.

Za tohoto stavu se Soud domnívá, že právo na pokojné užívání majetku bylo předmětem řízení před českým Ústavním soudem, i když jen podpůrně, a že právní argumenty, které před tímto soudem stěžovatel uplatnil, skutečně zahrnovaly námitku související s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Předmětná námitka tedy byla před Ústavním soudem vznesena alespoň v hrubých rysech.

Co se týče kasační stížnosti, kterou stěžovatel podal dne 13. prosince 2004 v rámci řízení o jeho nové žádosti a o které se v době, kdy vláda vypracovávala své stanovisko, dosud rozhodovalo, Soud souhlasí s argumentem stěžovatele, že se tato stížnost se týkala jiného nároku. Svou novou žádostí podanou v únoru 2001 se stěžovatel domáhal přiznání příspěvku za službu podle zákona č. 100/1970 Sb., zatímco jeho stížnost podaná k Soudu se týká rozhodnutí z 27. července 2000 a 5. ledna 2001 a údajně svévolného výkladu zákona č. 527/1992 Sb., o který se tato rozhodnutí opírají.

Námitku nevyčerpání všech vnitrostátních právních prostředků nápravy je tedy třeba zamítnout.

2.3. Co se týče odůvodněnosti této části stížnosti, pak i kdyby stěžovatel mohl tvrdit, že má „legitimní očekávání“, že mu bude vyplácen příspěvek za službu, zásah do tohoto očekávání měl podle vlády formu úpravy užívání majetku v souladu s obecným zájmem ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Tento zásah podle názoru vlády splňoval podmínky zákonnosti, legitimity i proporcionality. Ředitel BIS totiž stěžovateli odepřel vyplácení příspěvku za službu, neboť stěžovatel nesplňoval podmínky dané ustanoveními § 129, 130 a 158 zákona č. 527/1992 Sb. Podle názoru vlády sledovalo toto rozhodnutí jednak cíl obnovit zákonnost (neboť se ukázalo, že příspěvek za službu byl stěžovateli vyplácen v rozporu se zákonem), jednak legitimní cíl zakotvený v zákonech č. 527/1992 Sb. a 154/1994 Sb. Tyto zákony usilovaly o vytvoření systému kontrarozvědné služby založené na demokratických principech. Z tohoto důvodu hodlal zákonodárce poskytnout příspěvek za službu pouze těm, kdo působili ve zpravodajské službě vzniklé po obnovení demokratického zřízení v Československu, nikoli v ozbrojených silách, které před rokem 1989 potlačovaly základní práva a svobody. Stěžovatel byl konečně připraven o sporný příspěvek s účinkem ex nunc, to znamená, že nemusel vracet částku, kterou z tohoto titulu pobíral od roku 1994; z tohoto důvodu se vláda domnívá, že nelze tvrdit, že stěžovatel musel snášet nepřiměřené břemeno.

Stěžovatel se domnívá, že argumentace vlády nebere v potaz kontext případu ani nález Ústavního soudu ve věci pana V. M. Tvrdí, že jeho legitimní očekávání, že mu budou zmíněné finanční prostředky vypláceny, se zakládalo na platném a pravomocném aktu orgánu veřejné moci, na základě kterého sporný příspěvek po dobu šesti let pobíral. Skutečnost, že mu byl tento příspěvek odejmut, je podle jeho názoru zásahem do ústavních principů, který není ani legitimní, ani přiměřený.

Stěžovatel tvrdí, že výklad § 158 zákona č. 527/1992 Sb., tak jak byl proveden v dané věci, je selektivní a diskriminační povahy a že je v rozporu s povinností, která pro Českou republiku plyne z § 9 odst. 4 zákona č. 543/1992 Sb. Podle jeho názoru chtěl zákonodárce prostřednictvím § 158 zákona č. 527/1992 Sb. docílit toho, aby byla do doby služby pro účely přiznání příspěvků za službu započtena celková doba trvání služebního poměru dané osoby k Ministerstvu vnitra, zatímco v § 116 zákona č. 154/1994 Sb. vyjádřil záměr, aby se započítávala pouze doba služebního poměru vykonávaného v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, ve Federální bezpečnostní informační službě a v Bezpečnostní informační službě. Pokud by totiž byla právní úprava obsažená v obou zákonech shodná, pak by příslušníci Federální bezpečnostní informační služby nikdy nepřistoupili na to, že se od 1. ledna 1993 stanou příslušníky nově ustavené Bezpečnostní informační služby upravené zákonem č. 527/1992 Sb., a činnost této instituce by byla znemožněna.

Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením vlády, že měl dostatek času, aby se seznámil se zákonem č. 527/1992 Sb., který nabyl účinnosti dne 24. listopadu 1992. Zdůrazňuje, že byl ve služebním poměru k Federální bezpečnostní informační službě, která byla zrušena až zákonem č. 543/1992 Sb. vyhlášeným dne 8. prosince 1992. Nikdy by ostatně nenastoupil do služebního poměru k BIS, kdyby mu její představitelé nebyli přislíbili, že veškerá jeho práva vzniklá na základě předchozích služebních poměrů budou zachována, což je podle jeho názoru v souladu s § 158 zákona č. 527/1992 Sb. i s jeho výkladem, který provedlo Ministerstvo vnitra (ve svém rozhodnutí ze dne 3. června 1994). Navíc vzhledem k tomu, že stěžovatel není odborníkem na právo, bylo by nespravedlivé po něm požadovat, aby ovládal novou právní úpravu, na jejímž jednotném výkladu se neshodly ani příslušné orgány.

Za těchto okolností je stěžovatel přesvědčen, že vnitrostátní orgány nesprávně uplatnily § 158 zákona č. 527/1992 Sb. a nevzaly v potaz přechod povinností podle § 9 odst. 4 zákona č. 543/1992 Sb., a tím porušily jeho právo na pokojné užívání majetku.

Vzhledem k výše uvedenému závěru, ze kterého vyplývá, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku v podobě opatření k úpravě užívání majetku, musí Soud posoudit odůvodněnost tohoto zásahu z hlediska požadavků článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

K otázce zákonnosti tohoto zásahu Soud uvádí, že rozhodnutí z 27. července 2000 a 5. ledna 2001, potvrzená Ústavním soudem dne 27. srpna 2002, se zakládala na § 129, 130 a 158 zákona č. 527/1992 Sb., tak jak je v projednávané věci vyložil ředitel BIS. Soud k tomu podotýká, že příspěvek za službu není dávkou sociálního zabezpečení, jako například starobní důchod, jejíž přiznání by bylo spojeno s předchozím placením pojistného. Jak uvedla žalovaná vláda, jedná se o specifický příspěvek přiznávaný státem z jeho vlastní vůle bývalým příslušníkům ozbrojených sil jako kompenzace za obtížné pracovní podmínky a za nároky kladené na příslušníky ozbrojených sil v důsledku specifické povahy daného zaměstnání. Za těchto okolností nemůže Soud omezovat svobodu státu určit si rozsah uplatnění právních předpisů v dané oblasti a stanovit podmínky pro přiznání tohoto příspěvku. Z toho důvodu náležel výklad dané právní úpravy příslušným vnitrostátním orgánům.

V daném případě nelze tvrdit, že stěžovatelem napadená rozhodnutí nejsou založena na rozumném základě. Soud nespatřuje žádný prvek svévole ve výkladu § 158 zákona č. 527/1992 Sb. provedeném vnitrostátními orgány, podle nějž ze znění daného ustanovení vyplývá, že záměrem zákonodárce nebylo započítat do doby služby celou délku trvání služebního poměru k Ministerstvu vnitra, jak to tvrdil stěžovatel, nýbrž pouze dobu služby, kterou zaměstnanci tohoto ministerstva vykonávali v Úřadu pro ochranu Ústavy a demokracie nebo ve Federální bezpečnostní informační službě. Za tohoto stavu je Soud toho názoru, že sporný zásah byl v souladu s vnitrostátními právními předpisy a sledoval cíl obecného zájmu, tj. obnovit respekt k zákonům a ukončit situaci, kdy jistá osoba pobírá od státu dávku, na kterou nemá nárok.

Soud tedy musí posoudit přiměřenost zásahu a zjistit, zda napadená rozhodnutí nezatížila stěžovatele nepřiměřeným břemenem. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rozhodnutí ze dne 3. června 1994, které bylo v roce 2000 prohlášeno za neplatné, neboť bylo vydáno nepříslušným orgánem, bylo učiněno ve prospěch stěžovatele, neboť tento posléze po dobu šesti let pobíral příspěvek za službu, aniž splňoval podmínky stanovené zákonem č. 527/1992 Sb., tak jak je vykládán příslušnými orgány. Z tohoto důvodu bylo v rozhodnutích z 27. července 2000 a 5. ledna 2001 uvedeno, že stěžovatel na tento příspěvek nemá nárok s účinkem ex nunc. Stěžovatel tedy nemusel vrátit částku, která mu byla státem vyplacena v letech 1994 až 2000, a to přesto, že příslušné orgány jsou dnes názoru, že na ni neměl nikdy nárok.

Na tomto místě je třeba připomenout, že smluvní státy disponují širokým prostorem, pokud jde o uspořádání veřejné správy a rozhodování o dávkách, které přiznají svým zaměstnancům. V daném případě byla Federální bezpečnostní informační služba, ke které byl stěžovatel ve služebním poměru, zrušena dne 31. prosince 1992 zákonem č. 543/1992 Sb. a pro potřeby nově vzniklé nezávislé České republiky byla zákonem č. 527/1992 Sb. zřízena nová informační služba. Vzhledem k celkovým souvislostem přechodu na demokratický režim nelze zákonodárci vytýkat, že měl v úmyslu přebudovat zejména informační služby a do budoucna přiznávat příspěvek za službu pouze těm, kdo sloužili v demokratických institucích. Stěžovatel se ostatně mohl svobodně rozhodnout, zda do služebního poměru k této nové instituci zřízené zákonem č. 527/1992 Sb. vstoupí či nikoli.

Vzhledem k těmto skutečnostem se Soud nedomnívá, že by řešení přijaté v projednávané věci bylo nepřiměřené. Soud má za to, že žalovaný stát nepřekročil meze volného uvážení a nezanedbal spravedlivou rovnováhu mezi různými zájmy zastoupenými v daném případu.

Vzhledem k tomuto závěru nepovažuje Soud za nutné zkoumat rozhodnutí orgánů nevalorizovat předmětný příspěvek, které bylo vydáno již 26. dubna 1996 a jehož důsledky jsou tedy méně závažné.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti musí být zamítnuta pro zjevnou neopodstatněnost podle článku 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

3. Stěžovatel dále tvrdí, že sporná rozhodnutí porušují jeho právo na rovné zacházení z hlediska jeho práva na pokojné užívání majetku, a že jsou tedy v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Článek 14 Úmluvy zní následovně:

„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Vláda s odkazem na svůj argument o nepoužitelnosti článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě na daný případ a na to, že článek 14 nemá samostatné postavení, vznáší námitku neslučitelnosti ratione materiae této části stížnosti.

Vláda dále tvrdí, že zákonodárce má široký prostor pro uvážení, jakým kategoriím státních zaměstnanců a za jakých podmínek přizná nárok na finanční plnění spojené s ukončením jejich služebního poměru. Vláda se domnívá, že situace v daném případě se liší od situace, jíž soud analyzoval v rozsudku Bucheň proti České republice (č. 36541/97, 26. listopadu 2002), který se týkal nároků na výsluhový příspěvek pro různé kategorie bývalých vojáků. Za daných okolností může mezinárodní soud jen obtížně sám srovnávat policisty, celníky, vojáky a příslušníky tajných služeb, a upřít tak smluvním státům jakýkoli prostor pro uvážení. V důsledku toho není nijak neobvyklé, že zákony týkající se různých služebních poměrů obsahují odlišná pravidla pro přiznávání příspěvku za službu. Pokud stěžovatel namítá, že jsou mu odpírány výhody, které mu plynou ze služebních poměrů předcházejících jeho nástupu k BIS, vláda namítá, že bylo věcí jeho volby, kdy a za jakých podmínek ukončí služební poměr ke státu.

Vláda poznamenává, že zákon č. 527/1992 Sb. zřídil pro Českou republiku BIS jako vlastní zpravodajskou a kontrarozvědnou službu, odpovídající budování státu na demokratických základech. Postavení BIS v rámci ozbrojených sil je specifické povahy: její příslušníci sice mají právo nosit zbraň (pouze pro případy krajní nouze a nutné obrany), avšak v působnosti BIS je pouze získávat a soustřeďovat informace bez jakýchkoli výkonných pravomocí, jako mají příslušníci policie nebo vojáci. Nelze tedy srovnávat právní úpravu služebního poměru posledně jmenovaných s postavením příslušníků tajných služeb.

Konečně k případu pana V. M., jímž stěžovatel argumentuje, vláda uvádí, že v rozhodnutí ze dne 9. října 2003 se Ústavní soud (zasedající v jiném složení než v případě stěžovatele) zabýval toliko otázkou platnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra a nikoli otázkou existence práva pana V. M. na příspěvek za službu.

Stěžovatel namítá, že se stal obětí diskriminace vůči ostatním bývalým příslušníkům ozbrojených sil, jako jsou příslušníci Sboru národní bezpečnosti, policisté, vojáci z povolání, příslušníci vězeňské stráže a celníci, kteří daný příspěvek za službu pobírají. Stěžovatel sice uznává, že stát má v této oblasti prostor pro uvážení, avšak vytýká vládě, že nebere v potaz skutečnost, že v okamžiku přijetí sporných rozhodnutí byly podmínky pro přiznání příspěvku za službu uvedeným kategoriím státních zaměstnanců upraveny zákonnými ustanoveními podle stejných zásad. Stěžovatel je také názoru, že argument vlády, podle nějž příslušníci tajných služeb nemají žádné výkonné pravomoci, je argumentem v jeho prospěch, neboť většinu svých služebních poměrů vykonával v institucích, které takové pravomoci měly.

Stěžovatel dále tvrdí, že skutečný důvod, proč mu byl odejmut příspěvek za službu, spočíval v tom, že sloužil v ozbrojených silách již za komunistického režimu, a to nehledě na fakt, že se prokazatelně nepodílel na protidemokratické činnosti. Postup vnitrostátních orgánů tak byl dle jeho názoru založen pouze na principu kolektivní viny a byl diskriminační povahy. Stěžovatel se tedy domnívá, že byl potrestán za to, že byl pověřen úkoly spojenými s budováním demokratického státu.

Soud s ohledem na svůj závěr o použitelnosti článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě především poznamenává, že článek 14 Úmluvy lze použít ve spojení s tímto ustanovením. Námitku vlády je tedy třeba zamítnout.

Soud dále připomíná, že rozdílné zacházení je ve smyslu článku 14 Úmluvy diskriminační, pokud „postrádá objektivní a rozumné odůvodnění“, tedy pokud není vedeno legitimním cílem nebo pokud chybí přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Smluvní státy mají ostatně jistý prostor pro uvážení, zda a v jaké míře rozdíly mezi jinak podobnými situacemi ospravedlňují odlišné zacházení (viz, mutatis mutandis, Jahn a ostatní proti Německu [velký senát], č. 46720/99, 72203/01 a 72225/01, ESLP 2005-VI).

Je též třeba připomenout, že případ Bucheň proti České republice (viz výše) se týkal vyplácení výsluhového příspěvku bývalým vojenským soudcům a prokurátorům, z nichž se všichni stali – v různých okamžicích – soudci u obecných soudů. Stěžovatel se však v daném případě srovnává buď s osobami, které ozbrojené síly definitivně opustily před 31. prosincem 1992 podle zákona č. 100/1970 Sb., nebo s osobami, které sloužily v jiných složkách ozbrojených sil, nikoli však v tajných službách. Z dostupných informací je totiž patrné, že na všechny příslušníky, kteří se stejně jako stěžovatel dne 1. ledna 1993 stali pracovníky nové BIS, se vztahuje zákon č. 527/1992 Sb. (nebo později zákon č. 154/1994 Sb., který poskytnutí příspěvku za službu váže na stejné podmínky). Tento zákon, jímž se zákonodárce rozhodl nadále vyplácet příspěvky za službu pouze osobám, které sloužily v institucích nového demokratického státu ustaveného v roce 1990, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 24. listopadu 1992. Stěžovatel tedy k němu měl přístup a mohl se s ním seznámit alespoň s pomocí právního poradce.

Argumentaci vlády, podle níž existují rozdíly mezi různými kategoriemi příslušníků ozbrojených sil, například mezi pracovníky zpravodajských služeb, zejména pokud jde o rozsah jejich pravomocí a oblasti jejich působení, tedy Soud považuje v projednávané věci za plausibilní.

Soud konečně podotýká, že v případě pana V. M. nevydal český Ústavní soud rozhodnutí o tom, zda pan V. M. měl nárok na přiznání daného příspěvku. Rozdílnost názorů vyslovených různými senáty Ústavního soudu, pokud jde o platnost správního aktu v těchto dvou případech, nepostačuje k tomu, aby Soud přesvědčila o tom, že došlo k diskriminaci založené na některém z důvodů uvedených v článku 14 Úmluvy.

Vzhledem k legitimitě sledovaného cíle a k prostoru pro uvážení, kterým stát disponuje, nelze odlišné zacházení, na které stěžovatel v projednávané věci poukazuje, pokládat ani za nepřiměřené, ani za zdroj nadměrného břemene v neprospěch stěžovatele (viz výše úvahu Soudu na poli článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě). Je tedy třeba konstatovat, že sporná ustanovení se zakládají na objektivním a rozumném odůvodnění.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je rovněž zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy.

V důsledku toho je na místě ukončit aplikaci článku 29 odst. 3 Úmluvy a prohlásit stížnost za nepřijatelnou.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.

[1] Pozn. překl.: V originálu rozhodnutí je nesprávně uveden zákon č. 527/1991 Sb.