Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2006 ve věci č. 10072/05
Slavičínský proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že stížnost poukazující na diskriminační rozlišování mezi vojáky z povolání z hlediska zpětného přiznání výsluhového příspěvku je zjevně neopodstatněná.
(i) Skutkové okolnosti případu
Stěžovatel byl do konce roku 1994 vojákem z povolání. V lednu 1995 mu byl přiznán vojenský výsluhový příspěvek, jež mu však byl v návaznosti na zákon č. 34/1995 Sb. ponechán pouze do konce roku 1996. V prosinci 1999 vstoupil v účinnost zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, který v ustanovení § 165 odst. 8 přiznával výsluhový příspěvek zpětně, a to mimo jiné s odkazem na dobrovolnou reatestaci, jež byla upřesněna odvolávkou na rozkaz ministra obrany č. 015/90 obsaženou v pouhé poznámce pod čarou.
Stěžovatel požádal o zpětné přiznání výsluhového příspěvku s tvrzením, že i on byl v letech 1990 a 1993 reatestován, byť k tomu došlo na základě jiných rozkazů ministra obrany, a že poznámka pod čarou není závaznou součástí textu právního předpisu. Ministerstvo obrany jeho žádost zamítlo s tím, že výslovný zákonný odkaz na rozkaz č. 015/90 byl důvodný, neboť zákonodárce zamýšlel odstranit tvrdost zákona č. 34/1995 Sb. jen vůči příslušníkům Vojenského obranného zpravodajství činným v době Války v Perském zálivu při ochraně národní bezpečnosti a rodinných příslušníků vojáků, kteří se přímo účastnili předmětného ozbrojeného konfliktu. Nejvyšší správní soud i Ústavní soud dospěly shodně k závěru, že takový výklad zákona č. 229/1999 Sb. není diskriminující.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal, že vnitrostátní orgány vadně vyložily zákon č. 229/1999 Sb. a že byl diskriminován ve svém vlastnickém právu v rozporu se článkem 14 Úmluvy ve spojení se článkem 1 Protokolu č. 1.
Soud předně uvedl, že článek 14 Úmluvy, který zakazuje diskriminaci, je použitelný pouze tehdy, vztahuje-li se jiné hmotněprávní ustanovení Úmluvy nebo jejích protokolů na danou situaci. Soud k tomu sice poznamenal, že na jedné straně na rozdíl od věci Chroust proti České republice (č. 4295/03, rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2006) stěžovateli v době podání žádosti o zpětné přiznání výsluhového příspěvku nesvědčilo žádné majetkové právo ani legitimní očekávání, že bude v jeho prospěch konkretizována majetková pohledávka, na druhé straně stěžovatel usiloval o nápravu zásahu do svých majetkových práv, přičemž zákonem založené právo na náhradu za nároky vojenské služby je majetkovým právem, ale ponechal otázku použitelnosti článku 1 Protokolu č. 1 na daný případ otevřenou, a to s ohledem na svůj závěr o neodůvodněnosti stížnosti.
Soud dále připomněl, že rozlišování ve smyslu článku 14 Úmluvy zakládá diskriminaci jen tehdy, postrádá-li objektivní a rozumné zdůvodnění, přičemž státy mají určitý prostor k uvážení, zda a do jaké míry určité rozdíly v postavení jednotlivců odůvodňují i rozdílné zacházení s nimi. Státy pak mají zvláště velký prostor pro uvážení, pokud jde o organizaci veřejné správy a náhrady přiznávané úředníkům; Soud nemůže státům vnutit omezení jeho volnosti při stanovení dopadu a rozsahu zákonodárství v dané oblasti.
Při aplikaci těchto úvah na daný případ Soud konstatoval, že vnitrostátní orgány vysvětlily, proč bylo některým kategoriím vojáků z povolání přiznáno více výhod než jiným, přičemž jejich argumentaci Soud považuje za plauzibilní: podle jeho názoru nic nenasvědčuje tomu, že by se dopustily zjevně nesprávné nebo svévolné aplikace zákonných norem, a proto Soudu nepřísluší zpochybnit jejich jednomyslné závěry.
Předmětné rozlišování tedy dle Soudu nepostrádalo objektivní a rozumné zdůvodnění ve smyslu článku 14 Úmluvy, a stížnost je proto zjevně neopodstatněná.