Kusyk proti Polsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 7347/02

Datum: 24. 10. 2006

Složení senátu: N. Bratza (Velká Británie), předseda senátu, J. Casadevall (Andorra), G. Bonello (Malta), R. Maruste (Estonsko), S. Pavlovschi (Moldávie), L. Garlicki (Polsko), J. Borrego Borrego (Španělsko)

[§ 1 – 3. Průběh řízení před ESLP]

4. Stěžovatel se narodil v roce 1964 a žije v Polsku, v Zawadě.

5. Dne 24. 6. 1999 zatkla stěžovatele policie. Další den Okresní soud v Lubartówě (Sad Rejonowy) nařídil jeho vzetí do vyšetřovací vazby na dobu tří měsíců kvůli podezření z účasti na ozbrojené loupeži. Vzal v úvahu povahu trestného činu a vysokou pravděpodobnost, že stěžovateli bude uložen vysoký trest. Navíc přihlédl soud k tomu, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen za násilný trestný čin.

6. Dne 14. 9. 1999 Krajský soud v Lublinu (Sad Okregowy) prodloužil vazbu stěžovatele do 23. 12. 1999, protože měl silné podezření, že spáchal trestný čin. Zároveň rozhodl, že vazba stěžovatele byla oprávněná s ohledem na závažnost obvinění a na přísnost trestu, který mu mohl být uložen. Dále měl Soud za to, že vyšetřování nemohlo být ukončeno ve lhůtě tří měsíců, protože stěžovatel musel podstoupit vyšetření duševního stavu.

7. Stěžovatel podstoupil vyšetření duševního stavu v období mezi 24. 9 a 1. 10. 1999. Psycholog a dva psychiatři předložili posudek dne 18. 10. 1999. Podle jejich zjištění byl stěžovatel schopen chápat své skutky v čase, kdy údajně spáchal trestný čin, a může se zúčastnit řízení.

8. Dne 29. 10. 1999 byl stěžovatel dodatečně obviněn i za krádež.

9. Dne 6. 12. 1999 Okresní státní zástupce v Lubartówě (Prokurator Rejonowy) ukončil vyšetřování. Dne 8. 12. 1999 podal státní zástupce obžalobu na okresním soudě. Stěžovatel a jeho bratr byli obžalováni za ozbrojenou loupež a za ublížení na zdraví. Stěžovatel byl dodatečně obžalován za krádež. V obžalobě bylo uvedeno, že na stěžovatele se vztahují také pravidla o recidivě, protože byl v roce 1989 odsouzen za napadnutí s úmyslem oloupit a za způsobení těžké újmy na zdraví a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky. Mimoto byl v roce 1994 stěžovatel uznán vinným za ublížení na zdraví s následkem smrti a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm let.

10. Dne 21. 12. 1999 krajský soud nařídil, aby byl stěžovatel ponechán ve vazbě do 30. 6. 2000. Poznamenal, že důkazy opatřené v řízení naznačují, že je velká pravděpodobnost, že stěžovatel spáchal trestné činy, z nichž je obžalován. Dále se domníval, že prodloužení vazby bylo nezbytné pro zajištění řádného průběhu řízení s ohledem na povahu trestného činu a na přísnost trestu, který bude pravděpodobně uložen za ozbrojenou loupež.

11. Vazba stěžovatele byla následně prodloužena krajským soudem dne 16. 6. 2000 (do 1. 9. 2000) a dne 30. 8. 2000 (do 31. 12. 2000). Soud uplatnil stejné důvody jako v předchozích rozhodnutích.

12. Krajský soud nařídil 7 jednání (6. 4., 17. 5., 16. 6., 20. 7., 14. 9., 16. 10. a 16. 11. 2000). Rozsudek vynesl dne 23. 11. 2000. Stěžovatel byl uznán vinným ze skutků, z nichž byl obžalován, a byl odsouzen k odnětí svobody na pět let. Stěžovatel i státní zástupce se proti rozsudku krajského soudu odvolali.

13. Dne 28. 12. 2000 krajský soud nařídil, aby byl stěžovatel držen ve vazbě do 28. 3. 2001. Vazbu prodloužil 14. 3. 2001 Odvolací soud v Lublinu (Sąd Apelacyjny) do 29. 6. 2001.

14. Odvolací soud v Lublinu zrušil rozsudek soudu první instance dne 5. 4. 2001 a nařídil nové projednání věci.

15. Během nového jednání krajský soud nařídil, aby byl stěžovatel vyšetřen psychiatrem a psychologem. Podle jejich posudku neměl stěžovatel v relevantním čase sníženou schopnost nést odpovědnost za své skutky, i když byl duševně nemocnou osobou s poruchou osobnosti (unsound personality).

16. Krajský soud v Lublinu několikrát prodloužil vazbu stěžovatele. Příslušná rozhodnutí byla vydána dne 12. 6. 2001 (prodlužující jeho vazbu do 31. 12. 2001), 11. 12. 2001 (prodlužující jeho vazbu do 30. 4. 2002), 20. 3. 2002 (prodlužující jeho vazbu do 30. 4. 2002), 18. 6. 2002 (prodlužující jeho vazbu do 18. 9. 2002) a 17. 9. 2002 (prodlužující jeho vazbu do 17. 12. 2002). Ve všech těchto rozhodnutích se krajský soud opřel o důvodné podezření, že předmětné trestné činy byly stěžovatelem spáchány s ohledem na důkazy, které byly během řízení obstarány. Dále shledal, že jeho prodloužená vazba byla nutná, aby se zajistil řádný průběh řízení s přihlédnutím k povaze trestného činu a k přísnosti trestu, kterému se stěžovatel nejspíše podrobí. V tomto ohledu soud řekl, že trestný čin ozbrojené loupeže, ze kterého byl stěžovatel obžalován, je vážným nebezpečím ve společnosti a že stěžovatel byl recidivista.

17. Četné žádosti stěžovatele o jeho propuštění a jeho odvolání proti prodloužení vazby nebyly úspěšné. Soudy s ohledem na zdravotní posudky a posudky soudních úředníků nenašly žádný důvod, který by je opravňoval k propuštění stěžovatele z důvodů uvedených v čl. 259 odst. 1 trestního řádu.

18. Krajský soud vedl 7 jednání (8. 10. a 28. 11. 2001 a 24. 1., 27. 2., 20. 3., 29. 5. a 2. 10. 2002). Rozsudek vynesl dne 8. 10. 2002. Stěžovatel byl shledán vinným z ozbrojené loupeže a krádeže a byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody. Proti tomuto rozsudku se odvolal.

19. Dne 27. 5. 2003 Odvolací soud v Lublinu vynesl rozsudek. Zprostil stěžovatele viny ve věci trestného činu krádeže a ve zbytku potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel podal kasační stížnost proti rozsudku odvolacího soudu. Dne 21. 7. 2004 Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) odmítl jeho kasační stížnost jako zjevně nedůvodnou.

[§ 20. – 26. Relevantní vnitrostátní právo]

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy:

26. Stěžovatel namítal, že délka vyšetřovací vazby byla neúměrně dlouhá. Odkazuje na čl. 5 odst. 3 Úmluvy, podle něhož:

„3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku…, má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.“

27. Vláda toto tvrzení popírá.

A. Přijatelnost

28. Soud poznamenal, že žádost není zjevně nedůvodná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále poznamenává, že není nepřijatelná z jiných důvodů, proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B. Meritum věci

1. Posuzované období

29. Soud poznamenává, že stěžovatel byl držen ve vazbě od 24. 6. 1999. Dne 23. 11. 2000 ho Krajský soud v Lublinu odsoudil za ozbrojenou loupež a krádež. Od tohoto data byl držen „po odsouzení příslušným soudem“, ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a), a proto tato doba jeho vazby nespadá pod čl. 5 odst. 3 (srov. Kudla proti Polsku, § 104). Dne 5. 4. 2001 odvolací soud zrušil odsuzující rozsudek. Po tomto datu spadá jeho vazba pod čl. 5 odst. 3. Vazba trvala až do 8. 10. 2002, kdy soud první instance opět stěžovatele odsoudil. Tudíž se jedná o dobu 2 let, 11 měsíců a několika dnů.

2. Přiměřenost délky vazby

a) Tvrzení stran

30. Vláda tvrdí, že délka vazby stěžovatele nebyla neúměrně dlouhá. Prohlašuje, že soudy uvedly relevantní a dostatečné důvody pro držení stěžovatele ve vazbě po celou předmětnou dobu a pečlivě zkoumaly, zda je nezbytné držet ho ve vazbě. Vláda trvá na tom, že vazba byla oprávněná, protože zde bylo vážné podezření, že stěžovatel spáchal předmětné trestné činy, a protože bylo pravděpodobné, že za tyto činy mu bude uložen přísný trest. Mimoto soudy pečlivě zvážily jeho rodinnou situaci, když zkoumaly žádosti o propuštění z vazby.

31. Vláda se dále domnívá, že pokud jde o množství důkazů, které byly ve vyšetřování obstarány a poté provedeny během projednávání, je možné považovat řízení proti stěžovateli za složité. Složitost případu a to, že se případ projednával dvakrát před soudem první instance a před odvolacím soudem, byly podle názoru vlády výjimečné okolnosti, které samy o sobě významně přispěly k délce vazby stěžovatele. Konečně vláda tvrdí, že úřady v tomto případě prokázaly potřebnou pečlivost a naléhavost.

32. Stěžovatel namítal, že délka jeho vazby byla nepřiměřená.

b) Posouzení Soudem

i) Principy zavedené v judikatuře Soudu

33. Soud připomíná, že přiměřenost trvání vazby nemůže být posuzována abstraktně. Legitimita držení obviněného ve vazbě musí být v každé věci posuzována podle jejích konkrétních rysů. Pokračování vazby může být v daném případě ospravedlněno pouze tehdy, jestliže konkrétní indicie ukazují na skutečný požadavek veřejného zájmu, který – nehledě na presumpci neviny – převažuje nad pravidlem respektování osobní svobody zakotveným v čl. 5 Úmluvy (srov. Kudla proti Polsku, cit. výše, § 110 – 111).

34. Na prvním místě přísluší vnitrostátním orgánům, aby dohlížely na to, že v dané věci nepřesáhne vazba obviněného přiměřenou dobu. Pro tento účel musí – při patřičném ohledu na zásadu presumpce neviny – posoudit všechny okolnosti, které mohou ukázat nebo vyvrátit existenci uvedeného požadavku veřejného zájmu odůvodňujícího výjimku z pravidla zakotveného v čl. 5, a uvést je v rozhodnutích týkajících se žádostí o propuštění na svobodu. Především na základě odůvodnění uvedených v těchto rozhodnutích a na základě nesporných skutečností uvedených stěžovatelem v odvoláních musí Soud rozhodnout, zda byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy (srov. Labita proti Itálii, 3) § 152, a Kudla proti Polsku, cit. výše, § 110).

35. Trvání důvodného podezření, že zatčená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non zákonnosti pokračování vazby, avšak po určité době již nepostačuje. Soud pak musí posoudit, zda ostatní důvody uvedené soudními orgány i nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud je shledá „relevantními“ a „dostatečnými“, zabývá se dále tím, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se „zvláštní naléhavostí“ (special diligence, diligence particuliere). Složitost a zvláštní povaha vyšetřování jsou faktory, které budou v tomto ohledu zkoumány (srov. Scott proti Španělsku, § 74, a I. A. proti Francii, § 102).

ii) Aplikace principů na okolnosti předmětného případu

36. Soud poznamenává, že soudní orgány se opřely kromě důvodného podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, také o nutnost zajistit řádný průběh řízení. V tomto ohledu se odkazují na přísnost trestu, který mohl být stěžovateli uložen, a na závažnost trestného činu, z něhož byl obžalován. Soudní orgány dále své rozhodnutí zdůvodnily tím, že na stěžovatele se vztahovala pravidla o recidivě (srov. § 5, 6, 9, 10 a 16 tohoto rozsudku). Vláda dále tvrdila, že složitost případu a projednávání případu dvakrát před soudem první instance a před odvolacím soudem odůvodňovaly délku vazby stěžovatele (srov. § 31 tohoto rozsudku).

37. Soud uznává, že v raném stadiu řízení mohlo vazbu stěžovatele ospravedlnit důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestné činy, z nichž byl obviněn. Dále je Soud ochoten uznat, že s ohledem na poměrnou složitost případu a na to, že bylo nutné obstarat značné množství důkazů, existovaly relevantní a dostatečné důvody pro vazbu stěžovatele během doby, než se ukončí vyšetřování, připraví obžaloba a provede výslech obžalovaného.

38. Pokud jde o druhé období, Soud poznamenává, že se orgány opřely o pravděpodobnost uložení přísného trestu stěžovateli vzhledem k povaze obžaloby proti němu. Také vzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel byl recidivista a že trestný čin ozbrojené loupeže, z něhož byl obžalován, představuje pro společnost vážné nebezpečí. Po této stránce Soud poznamenává, že přísnost možného trestu a záznam stěžovatele v trestním rejstříku jsou relevantní součástí hodnocení rizika útěku a rizika opětovného spáchání trestného činu. Soud opakovaně rozhodl, že sama závažnost obžaloby nemůže k ospravedlnění dlouhého trvání vyšetřovací vazby postačovat (srov. Ilijkov proti Bulharsku, § 80 – 81). S ohledem na zvláštní okolnosti tohoto případu ovšem Soud považuje přísnost pravděpodobného trestu a skutečnost, že stěžovatel byl recidivista, za „dostatečné“ a „relevantní“ důvody pro jeho držení ve vazbě po celou posuzovanou dobu. Soud navíc přikládá jistý význam tomu, že posuzovanou vazbu stěžovatele netvořilo jedno nepřerušené období, ale dvě samostatná období, první do okamžiku jeho prvního odsouzení a druhé následně po zrušení rozsudku soudu první instance odvolacím soudem (srov. § 29 tohoto rozsudku).

39. Zbývá ještě zjistit, zda národní orgány postupovaly v průběhu řízení se „zvláštní naléhavostí„. K tomuto Soud nejdříve podotýká, že ani ze strany státního zástupce, ani ze strany soudu první instance se nevyskytla žádná významná doba nečinnosti. Soud poznamenává, že okresní státní zástupce ukončil vyšetřování v poměrně krátké lhůtě a soud první instance nařizoval jednání v pravidelných intervalech. Dále Soud poznamenává, že předmětný trestný případ byl poměrně složitý kvůli závažnosti a počtu trestných činů, z nichž byl stěžovatel obžalován. V průběhu řízení bylo nutné provést podstatnou část dokazování. Navíc Soud konstatuje, že orgány zkoumaly četné žádosti žadatele o propuštění ze zdravotních a rodinných důvodů, k čemuž si opatřily zdravotní posudky a posudky soudních úředníků. Z těchto důvodů se Soud domnívá, že vnitrostátní orgány vedly řízení ve věci stěžovatele s odpovídající rychlostí.

40. Se zřetelem k výše uvedenému Soud dospěl k závěru, že čl. 5 odst. 3 Úmluvy nebyl porušen.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že čl. 5 odst. 3 Úmluvy nebyl porušen.

Nemůžeme souhlasit s názorem většiny Senátu, že čl. 5 odst. 3 nebyl v tomto případě porušen.

Stěžovatel byl držen ve vyšetřovací vazbě po dobu téměř tří let. Podle našeho názoru byly uplatněny obzvláště vážné důvody pro ospravedlnění takové prodloužené doby vazby v přípravném řízení. Jak se uvádí v rozsudku, soudní orgány v Polsku se opřely o několik rysů případu, které měly ospravedlnit prodlouženou vazbu stěžovatele – o vážné podezření proti stěžovateli, o závažnost trestných činů, z nichž byl obžalován, o přísnost trestu, kterému čelil, a o to, že se na něho vztahovala pravidla o recidivě. Navíc žalovaná vláda kladla důraz na složitost případu a na to, že byl projednáván před soudem první instance a před odvolacím soudem při dvou příležitostech. Žádné z těchto důvodů, ať posuzované samostatně, či ve spojení, nejsou podle našeho názoru dostatečné pro ospravedlnění celkové doby vazby v takové délce.

I když uznáváme, že důvodné podezření proti stěžovateli může ospravedlnit jeho vazbu v raném stadiu řízení proti němu, je zavedeným pravidlem, že po uplynutí určité doby již trvání důvodného podezření, že osoba spáchala trestný čin, nepostačuje. Soud pak musí zjistit, zda ostatní důvody i nadále ospravedlňují držení ve vazbě a zda jsou „relevantní“ a „dostatečné“ (srov., například, Letellier proti Francii, § 35).

Při hodnocení rizika útěku a opětovného spáchání trestného činu je relevantním činitelem přísnost trestu, jemuž obviněný čelí. Ovšem míra tohoto rizika nemůže být měřena jen na základě přísnosti trestu a předpokládaného odsouzení (srov. Muller proti Francii, § 43). Jak se navíc uvádí v rozsudku, Soud opakovaně konstatoval, že závažnost trestných činů, z nichž je stěžovatel obžalován, nemůže sama o sobě odůvodnit dlouhé trvání vyšetřovací vazby. I když byla obvinění stěžovatele dostatečně závažná na to, aby se orgány mohly od počátku oprávněně domnívat, že toto riziko bylo prokázáno, nemůžeme souhlasit s názorem většiny, že prodlouženou vyšetřovací vazbu mohly ospravedlnit závažnost trestného činu stěžovatele nebo přísnost trestu, jemuž byl stěžovatel vystaven.

Totéž se týká odkazu na to, že stěžovatel byl recidivista a že se na něj vztahovala pravidla o recidivě. Povaha obžalovaného a jeho chování v minulosti jsou nepochybně relevantními faktory, když vnitrostátní soudy posuzují riziko, zda stěžovatel neuteče nebo nebude mařit řízení (srov. Smirnova proti Rusku, § 60). Ovšem v tomto případě, i kdybychom uznali, že zde vzniklo riziko útěku, protože stěžovatel byl recidivista, nemůže sama tato skutečnost podle našeho názoru ospravedlnit vazbu stěžovatele po celou předmětnou dobu.

Připomínáme, že podle čl. 5 odst. 3 jsou soudní orgány povinny při rozhodování o propuštění nebo zadržení osoby posuzovat alternativní opatření, jak zajistit její přítomnost na řízení. Toto ustanovení nejen proklamuje právo být souzen „v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení“, ale také stanoví, že „propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k přelíčení“ (srov. Neumeister proti Rakousku, § 3; a Jabłoński proti Polsku, § 83). V tomto případě je pozoruhodné, že během celé doby byl stěžovatel držen ve vazbě, a zdá se, že bez ohledu na jeho žádosti o propuštění orgány nikdy nezvažovaly jiné záruky pro zajištění jeho přítomnosti na líčení. Zdá se, že nezvažovaly ani možnost uložit mu jiná „ochranná opatření„, která polské právo výslovně předvídá, aby zajistilo řádný průběh trestního řízení (srov. § 20 tohoto rozsudku).

Je pravda, jak to zdůraznila většina Senátu, že řízení proti stěžovateli byla do jisté míry složitá a že vyšetřovací vazba zahrnovala dvě samostatná období, protože rozsudek odsuzující stěžovatele byl po odvolání zrušen. Avšak ani jeden z těchto důvodů nemá podle našeho názoru rozhodující význam. Důležité je, že stěžovatel zůstal ve vazbě neobžalován po výjimečně dlouhou dobu, ať již nepřetržitě, nebo ne, a nebyly předloženy žádné dostatečně přesvědčivé důvody, které by k tomu opravňovaly.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.