NOVOTNÝ proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2006 ve věci č. 33920/05 – Novotný proti České republice

Senát páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou stížnost týkající se především problematického prosazování styku stěžovatele s nezletilým synem, čímž mělo dojít k porušení práva na rodinný život (článek 8 Úmluvy).

(i) Okolnosti případu

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla v červenci 1999 schválena dohoda rodičů, na základě níž byl stěžovatelův syn, tehdy dvouletý, svěřen do výchovy matky a byl upraven jeho styk se stěžovatelem, a to v rozsahu jednoho odpoledne měsíčně. V listopadu 2002 okresní soud zamítl návrhy matky i stěžovatele na změnu úpravy styku. V lednu 2004 stěžovatel znovu požádal o změnu styku s tím, aby se tento uskutečňoval po celý víkend šestkrát do roka; soud v prosinci 2004 stanovil, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezle­tilým vždy první sobotu v lichém měsíci.

Po počátečním období, kdy se styk realizoval bez problémů, se v období od října 2000 do srpna 2003 styk buď z různých důvodů neuskutečnil, nebo se stěžovatel nedostavil. Následně začalo k setkáním stěžovatele s nezletilým opět docházet, a to díky odborné pomoci psychologa, s nímž matka dítěte a nakonec i stěžovatel začali spolupracovat. Stěžovatel podal v říjnu 2000 návrh na výkon rozhodnutí o styku, přičemž matce byla za některé neuskutečněné styky uložena pokuta. Další dva stěžovatelovy návrhy z prosince 2001 a z dubna 2003 však soudy s odstupem času (definitivně v srpnu 2005 a v srpnu 2006) zamítly s odůvodněním, že jednak matka nezletilého na styk připravovala, ale ten odmítal se stěžovatelem odejít, jednak stěžovatel nebyl schopen navázat se synem kontakt a navíc se někdy po dlouhou dobu ke styku bez omluvy nedostavil, jednak poté, co stěžovatel vyhledal v roce 2003 odbornou pomoc, se vzájemný vztah stěžovatele se synem zklidnil.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel poukazoval na údajnou nespravedlivost a nepřiměřenou délku řízení o jeho žádostech o výkon styku s dítětem (čl. 6 odst. 1), na související zásah do rodinného života, neboť nemohl vidět své dítě (článek 8), jakož i na diskriminaci založenou na pohlaví (článek 14 Úmluvy).

Soud předně s odkazem na předchozí judikaturu rozhodl zkoumat části stížnosti opírající se o články 6 a 8 Úmluvy pouze na poli druhého ze zmíněných ustanovení, které rovněž zahrnuje určité procesní požadavky.

Soud dále s odkazem na předchozí judikaturu zamítl námitku vládu opírající se o nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně ústavní stížnosti, neboť ji nepovažuje za účinný nástroj k urychlení exekučního řízení.

K věci samotné Soud zopakoval, že podle ustálené judikatury, je-li proká­zána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi rodičem a dítětem. Tato povinnost ovšem není absolutní, neboť porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob rovněž představuje důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejlepší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Zejména pak článek 8 Úmluvy neumožňuje v zájmu rodičů přijímat tato opatření, pokud by poškodila zdraví a vývoj dítěte. Rozhodující je fakt, zda vnitrostátní orgány přijaly všechna nezbytná opatření, která na nich bylo možno rozumně požadovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.

Soud konstatoval, že soudy respektovaly právo stěžovatele na styk s nezletilým synem a svoje opatření přijatá za asistence opatrovníka nezletilého dítěte konzultovaly s odborníky. Naproti tomu stěžovatel neprokázal dostatečnou vnímavost a přispěl k obtížím, se kterými se potýkaly soudy při zkoumání rovnováhy mezi rozdílnými zájmy. Navíc nejednou svoje právo na návštěvu syna nerealizoval a dokonce požádal o to, aby se styk nerealizoval častěji než šestkrát ročně.

Za těchto okolností Soud uvedl, že jedinou chybou, kterou lze přičíst k tíži vnitrostátním soudům, je délka druhého a třetího vykonávacího řízení. Nicméně s ohledem na to, že stě­žovatel až do června 2003 odmítal spolupracovat s odborníky a jeho styk s dítětem byl obnoven poté, co odbornou pomoc vyhledal, nemůže tato jediná vada způsobit porušení práva stě­žovatele na respektování rodinného života. Soud proto uzavřel, že vnitrostátní orgány při zkou­má­ní spravedlivé rovnováhy mezi zájmy nezletilého dítěte a požadavky stěžovatele nepřekročily míru uvážení, jež je jim přiznána odstavcem 2 článku 8 Úmluvy.

Závěrem Soud poznamenal, že neshledal žádný důvod, proč nedospět k stejnému závěru jako v případě článku 8, i pokud jde o namítané porušení článku 14 Úmluvy.