Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2006 ve věci č. 33920/05 – Novotný proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou stížnost týkající se především problematického prosazování styku stěžovatele s nezletilým synem, čímž mělo dojít k porušení práva na rodinný život (článek 8 Úmluvy).
(i) Okolnosti případu
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla v červenci 1999 schválena dohoda rodičů, na základě níž byl stěžovatelův syn, tehdy dvouletý, svěřen do výchovy matky a byl upraven jeho styk se stěžovatelem, a to v rozsahu jednoho odpoledne měsíčně. V listopadu 2002 okresní soud zamítl návrhy matky i stěžovatele na změnu úpravy styku. V lednu 2004 stěžovatel znovu požádal o změnu styku s tím, aby se tento uskutečňoval po celý víkend šestkrát do roka; soud v prosinci 2004 stanovil, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým vždy první sobotu v lichém měsíci.
Po počátečním období, kdy se styk realizoval bez problémů, se v období od října 2000 do srpna 2003 styk buď z různých důvodů neuskutečnil, nebo se stěžovatel nedostavil. Následně začalo k setkáním stěžovatele s nezletilým opět docházet, a to díky odborné pomoci psychologa, s nímž matka dítěte a nakonec i stěžovatel začali spolupracovat. Stěžovatel podal v říjnu 2000 návrh na výkon rozhodnutí o styku, přičemž matce byla za některé neuskutečněné styky uložena pokuta. Další dva stěžovatelovy návrhy z prosince 2001 a z dubna 2003 však soudy s odstupem času (definitivně v srpnu 2005 a v srpnu 2006) zamítly s odůvodněním, že jednak matka nezletilého na styk připravovala, ale ten odmítal se stěžovatelem odejít, jednak stěžovatel nebyl schopen navázat se synem kontakt a navíc se někdy po dlouhou dobu ke styku bez omluvy nedostavil, jednak poté, co stěžovatel vyhledal v roce 2003 odbornou pomoc, se vzájemný vztah stěžovatele se synem zklidnil.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na údajnou nespravedlivost a nepřiměřenou délku řízení o jeho žádostech o výkon styku s dítětem (čl. 6 odst. 1), na související zásah do rodinného života, neboť nemohl vidět své dítě (článek 8), jakož i na diskriminaci založenou na pohlaví (článek 14 Úmluvy).
Soud předně s odkazem na předchozí judikaturu rozhodl zkoumat části stížnosti opírající se o články 6 a 8 Úmluvy pouze na poli druhého ze zmíněných ustanovení, které rovněž zahrnuje určité procesní požadavky.
Soud dále s odkazem na předchozí judikaturu zamítl námitku vládu opírající se o nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně ústavní stížnosti, neboť ji nepovažuje za účinný nástroj k urychlení exekučního řízení.
K věci samotné Soud zopakoval, že podle ustálené judikatury, je-li prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi rodičem a dítětem. Tato povinnost ovšem není absolutní, neboť porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob rovněž představuje důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejlepší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Zejména pak článek 8 Úmluvy neumožňuje v zájmu rodičů přijímat tato opatření, pokud by poškodila zdraví a vývoj dítěte. Rozhodující je fakt, zda vnitrostátní orgány přijaly všechna nezbytná opatření, která na nich bylo možno rozumně požadovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
Soud konstatoval, že soudy respektovaly právo stěžovatele na styk s nezletilým synem a svoje opatření přijatá za asistence opatrovníka nezletilého dítěte konzultovaly s odborníky. Naproti tomu stěžovatel neprokázal dostatečnou vnímavost a přispěl k obtížím, se kterými se potýkaly soudy při zkoumání rovnováhy mezi rozdílnými zájmy. Navíc nejednou svoje právo na návštěvu syna nerealizoval a dokonce požádal o to, aby se styk nerealizoval častěji než šestkrát ročně.
Za těchto okolností Soud uvedl, že jedinou chybou, kterou lze přičíst k tíži vnitrostátním soudům, je délka druhého a třetího vykonávacího řízení. Nicméně s ohledem na to, že stěžovatel až do června 2003 odmítal spolupracovat s odborníky a jeho styk s dítětem byl obnoven poté, co odbornou pomoc vyhledal, nemůže tato jediná vada způsobit porušení práva stěžovatele na respektování rodinného života. Soud proto uzavřel, že vnitrostátní orgány při zkoumání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy nezletilého dítěte a požadavky stěžovatele nepřekročily míru uvážení, jež je jim přiznána odstavcem 2 článku 8 Úmluvy.
Závěrem Soud poznamenal, že neshledal žádný důvod, proč nedospět k stejnému závěru jako v případě článku 8, i pokud jde o namítané porušení článku 14 Úmluvy.