Kaya proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek 3. senátu

Číslo stížnosti: 33970/05

Datum: 12. 10. 2006

Složení senátu: J. Hedigan (předseda senátu) (Irsko), C. Bîrsan (Rumunsko), V. Zagrebelsky (Itálie), A. Gyulumyan (Arménie), E. Myjer (Nizozemí), D. Thór Björgvinsson (Island), I. Ziemele (Lotyšsko)

[§ 1. – 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

4. Stěžovatel, turecký občan kurdského původu, se narodil roku 1969 a v současnosti žije v Turecku.

5. Jak stěžovatel tvrdí a vládou to popřeno nebylo, žil v dané době v Rumunsku již pět let. V roce 2003 se stěžovatel oženil s rumunskou občankou A.-I. P.

6. Usnesením ze dne 15. 4. 2005 prohlásil prokurátor P. C. z prokuratury při odvolacím soudu v Bukurešti stěžovatele za „nežádoucího“ a zakázal mu pobyt v Rumunsku na dobu patnácti let s odůvodněním, že „dostatečné a seriózní informace naznačovaly, že prováděl činnosti způsobilé ohrozit národní bezpečnost“. Poslední odstavec usnesení uváděl, že stěžovateli měl být Úřadem pro cizince sdělen a následně vykonán závazek vyplývající z ustanovení § 81 mimořádného vládního nařízení č. 194/2002, o režimu občanů cizí národnosti v Rumunsku.

7. Podle dokumentů přiložených stěžovatelem do spisu informoval dne 19. 4. 2005 ministr vnitra Rumunskou informační službu, ministra zahraničních věcí a pohraniční policii o tom, že stěžovateli byl zakázán pobyt v Rumunsku.

8. Dopisem ze dne 18. 4. 2005 požádal ministr vnitra Úřad pro cizince, aby provedl nezbytné kroky k přesunu stěžovatele do speciálního centra pro cizince „Tudor Goclu“. Při této příležitosti ministr vnitra tento úřad informoval, že stěžovatel disponuje povolením k pobytu platným do 8. 6. 2005.

9. Dne 18. 4. 2005 byl stěžovatel zadržen příslušníky pohraniční policie a Úřadu pro cizince. Při této příležitosti s ním tři příslušníci pohraniční policie sepsali protokol. Ve stejný den byl stěžovatel těmito příslušníky předveden před Úřad pro cizince v Bukurešti a následujícího dne vyhoštěn do Turecka.

10. Dne 19. 4. 2005 podal zástupce stěžovatele k odvolacímu soudu v Bukurešti správní stížnost proti usnesení prokuratury ze dne 15. 4. 2005. Požadoval rovněž odklad výkonu nařízeného opatření. Zástupce to zdůvodnil faktem, že stěžovatel již dlouhou dobu žije v Rumunsku, je ženatý s rumunskou státní příslušnicí a nikdy se nedopustil žádného přestupku proti bezpečnosti státu.

11. Líčení před odvolacím soudem v Bukurešti se konalo dne 20. 4. 2005. Rozsudkem ze stejného dne odvolací soud odmítl stěžovatelovu stížnost jako neodůvodněnou s následujícím odůvodněním:

„Soud po posouzení listinných důkazů a argumentů předložených stranami sporu konstatuje, že:

Podle § 83 odst. 1 vládního nařízení č. 94/2002 (v originálním textu je zřejmě chyba, mělo by se jednat o výše zmíněné mimořádné vládní nařízení č. 194/2002 – pozn. překladatele) je rozhodnutí o prohlášení cizince za nežádoucího správním opatřením, které je vůči cizinci přijato, pokud prováděl či provádí činnosti způsobilé ohrozit národní bezpečnost nebo veřejný pořádek, nebo pokud existují dostatečné informace prokazující, že měl záměr takové činnosti provádět.

Takové opatření patřící do kompetence prokurátora bylo přijato na základě stížnosti č. 001382622 podané dne 5. 4. 2005 Rumunskou informační službou, jež konstatovala, že s ohledem na čl. 83 výše zmíněného nařízení zde byly dostatečné indicie k přijetí závěru, že se stěžovatel dopouštěl činností způsobilých ohrozit veřejnou bezpečnost, což je důvodem použití ustanovení § 83 odst. 3 a 4 tohoto nařízení.

S ohledem na § 84 odst. 2 vládního nařízení č. 194/2002 je sdělení údajů a informací, jež odůvodňovaly rozhodnutí o prohlášení cizince za nežádoucího z důvodů spojených s národní bezpečností, přípustné pouze za splnění podmínek a pro osoby výslovně zmíněné právními předpisy ve věcech režimu aktivit týkajících se národní bezpečnosti a ochrany důvěrných informací. Z tohoto důvodu nemohou být tyto informace žádnou formou, ať už přímou nebo nepřímou, sděleny cizinci prohlášenému za nežádoucího.

Odvolací soud konstatuje, že usnesení bylo vykonáno v souladu s ustanovením § 93 odst. 1 a 3 a § 83 odst. 4 vládního nařízení č. 194/2002, změněného zákonem č. 482/2004, o převozu osob do centra,Tudor Gociu‘ …tím, že dne 19. 4. 2005 stěžovatel opustil území Rumunska…

S přihlédnutím k důkazům uvedeným ve spisu a s ohledem na závažnost činů způsobilých ohrozit veřejnou bezpečnost, jež jsou stěžovateli vytýkány…, soud odmítá žalobu podanou stěžovatelem Kaya Sabanem jako neodůvodněnou.“

Na základě vládního nařízení č. 194/2002 je tento rozsudek konečný.

II. Právní úprava

A. Mimořádné vládní nařízení č. 194 ze dne 12. 12. 2002, o režimu osob cizí národnosti na území Rumunska (publikován v Úředním věstníku dne 27. 12. 2002)

[§ 12. Ustanovení výše zmíněného právního předpisu]

B. Rozhodnutí Ústavního soudu č. 324 ze dne 16. 9. 2003

13. V podobné věci, jako je ta stěžovatelova, se Ústavní soud vyjádřil k slučitelnosti § 84 odst. 2 mimořádného vládního nařízení č. 194/2002 s ústavními principy nediskriminace, práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces. Námitka neústavnosti byla vznesena cizincem v rámci napadení usnesení prokuratury, kterým byl prohlášen za nežádoucího z důvodu, že „zde byly dostatečné a odůvodněné informace, podle nichž prováděl činnosti způsobilé ohrozit veřejnou bezpečnost“.

14. Ústavní soud usoudil, že výše zmíněné ustanovení je v souladu s Ústavou a Úmluvou z následujících důvodů:

„Postavení cizinců prohlášených za nežádoucí z pohledu obrany národní bezpečnosti a ochrany utajovaných informací se liší od postavení ostatních cizinců, což zákonodárci dovoluje pro tyto dvě kategorie cizinců stanovit odlišná práva, aniž by tento rozdíl porušil princip rovnosti. Reálný rozdíl vyplývající z těchto dvou situací ospravedlňuje existenci rozdílných pravidel.

Soud rovněž konstatuje, že zákaz sdělovat cizincům prohlášeným za nežádoucí údaje a informace ospravedlňující toto opatření je v souladu s ustanovením § 31 odst. 3 Ústavy, jež předpokládá, že,právo na informace nesmí být na újmu národní bezpečnosti‘.

Ustanovení § 84 odst. 2 mimořádného vládního nařízení také neporušuje princip volného přístupu k soudu zaručený čl. 21 Ústavy, neboť podle § 85 odst. 1 [citovaného nařízení] účastník může soudně napadnout usnesení prokurátora…

Soud také nemůže podpořit [kritiku] týkající se nezávislosti soudců [odvolacího soudu], neboť tito musí ctít zákon, který dává přednost zájmům o národní bezpečnost Rumunska. Odvolací soud se musí ke sporu vyjádřit v souladu s ustanoveními mimořádného vládního nařízení č. 194/2002 tak, že za podmínek a omezení stanovených tímto nařízením prověří zákonnost a odůvodněnost usnesení prokuratury.

Ve věci ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy… Soud poznamenává, že kritizovaný text účastníkům nebrání odvolat se k soudům za účelem své ochrany a uplatnění všech záruk spravedlivého procesu. Mimoto Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2000 ve věci Maaouia proti Francii rozhodl, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců se netýká občanských práv stěžovatele nebo oprávněnosti jeho trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy

15. Stěžovatel namítá neregulérnost svého zadržení před svým vyhoštěním nerespektující čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

(…)

f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.“

16. Soud připomíná, že čl. 5 odst. 1 uvádí taxativní výčet okolností, při jejichž naplnění mohou být jednotlivci legálně zbaveni svobody, ovšem s tím, že tyto okolnosti vyžadují zužující výklad, protože se jedná o výjimky ze základní záruky osobní svobody (Quinn proti Francii, § 42).

17. V tomto případě nikdo nepopírá, že stěžovatel byl zadržen za účelem vyhoštění ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f). Toto ustanovení vyžaduje pouze „řízení o vyhoštění [i] v běhu”; není zde tedy na místě zkoumat, zda původní rozhodnutí o vyhoštění je s ohledem na vnitrostátní úpravu nebo Úmluvu ospravedlněné či nikoliv. V tomto ohledu nepředpokládá čl. 5 odst. 1 písm. f) stejnou ochranu jako čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (Chahal proti Spojenému království, § 112).

18. Soudu nicméně přísluší zkoumat, zda stěžovatelovo zadržení bylo „regulérní“ ve smyslu cílů tohoto ustanovení zejména s přihlédnutím k zárukám, jež nabízí vnitrostátní právní systém. Ve věci „regulérnosti“ zadržení, včetně dodržování „zákonných cest“, Úmluva hlavně odkazuje na povinnost dodržovat normy jak hmotného, tak i procesního vnitrostátního právního řádu, navíc však vyžaduje soulad s každým zbavením osobní svobody ve smyslu čl. 5: chránit jednotlivce proti svévoli (Dougoz proti Řecku, § 54).

19. V tomto ohledu Soud připomíná, že vyžadováním toho, aby každé zbavení osobní svobody bylo uskutečněno „dle zákonných cest“, čl. 5 odst. 1 v první řadě ukládá, aby každé zatčení nebo zadržení mělo právní základ ve vnitrostátním právu. Nicméně tyto výrazy se neomezují na odkaz na vnitrostátní právo; vztahují se také k povaze zákona; požadují jeho slučitelnost s předností práva, což je pojem vlastní všem ustanovením Úmluvy. Stejná povaha v sobě zahrnuje to, aby vnitrostátní zákon opravňující zbavit osobní svobody byl dostatečně dostupný a přesný, aby vyloučil každé nebezpečí svévole (Amuur proti Francii, § 50).

20. Soud zjistil, že v dané věci mělo umístění stěžovatele do speciálního centra podklad ve vnitrostátním právu: ustanovení § 93 mimořádného nařízení vlády č. 194 ze dne 12. 12. 2002 upravuje, že osoba může být umístěna do speciálního centra v době očekávání svého vyhoštění, pokud byla prohlášena za nežádoucí nebo byla předmětem řízení o vyhoštění. Stejný paragraf rovněž předpokládá délku a způsoby zadržení.

Pokud tedy jde o stěžovatelovo zatčení mezi 8. a 19. 4. 2005, Soud zdůrazňuje, že právním základem tohoto zbavení osobní svobody bylo usnesení prokuratury při okresním soudu v Bukurešti ze dne 15. 4. téhož roku, které se opíralo o již citované nařízení č. 194.

21. Soud připomíná, že jeho role nespočívá v prošetření právní úpravy a na jejím základě vytvořené vnitrostátní praxe in abstracto, nýbrž ve zkoumání, zda Úmluvu porušil způsob, jakým posledně jmenované stěžovatele zasáhly (srov., mutatis mutandis, Padovani proti Itálii, § 24; Bellerin Lagares proti Španělsku). Zadržení však v dané věci trvalo pouze jeden den, což je časový interval, kterou Soud nepovažuje za nerozumný.

Navíc podle výše citovaného § 93 měl stěžovatel možnost bránit se proti svému umístění ve speciálním centru.

22. Ve světle kritérií vyplývajících z judikatury a s ohledem na soubor okolností v daném případě se Soud domnívá, že délka zadržení trvající jeden den je rozumná.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy a musí být za použití čl. 35 odst. 4 odmítnuta.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

23. Stěžovatel se dovolává zásahu do svého práva na spravedlivý proces, jehož příčinou je řízení před odvolacím soudem v Bukurešti ukončené vynesením rozsudku ze dne 20. 4. 2005.

24. Soud připomíná, že rozhodnutí týkající se vyhoštění cizinců, jak tomu bylo v daném případě rozsudkem odvolacího soudu v Bukurešti ze dne 20. 4. 2005, se netýká občanských práv stěžovatele nebo oprávněnosti jeho trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Maaouia proti Francii, § 40).

Soud se tedy domnívá, že tato část je neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a proto musí být v souladu s čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy odmítnuta.

K tvrzenému porušení čl. 16 Úmluvy a čl. 4 Protokolu č. 4 Úmluvy

25. Bez podepření svého tvrzení se stěžovatel dovolává porušení čl. 16 Úmluvy a čl. 4 Protokolu č. 4 Úmluvy.

26. Soud zjistil, že tyto části stížnosti jsou nepodložené. Z toho vyplývá, že jsou zjevně nepodložené a musí být v souladu s čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy odmítnuty.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

27. Stěžovatel se dovolává toho, že akt vyhoštění, jehož se stal předmětem, stejně jako zákaz pobytu na patnáct let vyhlášený proti jeho osobě poškodilo jeho právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené čl. 8 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

28. Soud konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále zdůrazňuje, že nenaráží na žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze ji tedy prohlásit za přijatelnou.

B. Meritum věci

1. K existenci zásahu

29. Vláda nepopírá existenci stěžovatelova soukromého a rodinného života v Rumunsku před jeho vyhoštěním, tvrdí však, že toto opatření stejně jako zákaz pobytu nezakládaly zásah do soukromého a rodinného života. V tomto ohledu vysvětluje, že stěžovatel neměl v Rumunsku právo trvalého pobytu, ale pobýval tam na základě obnovitelného víza platného do 8. 6. 2005. Navíc zdůrazňuje, že jeho manželka mohla po jeho vyhoštění odejít do Turecka a pokračovat s ním v rodinném životě. Vláda tvrdí, že stěžovatel nacházející se na území Rumunska pouze pět let nestrávil „podstatnou část svého života“ na území tohoto státu. Konečně soudí, že zde nebyl dán žádný zásah do jeho soukromého a rodinného života.

30. Stěžovatel tvrzení vlády popírá. Prohlašuje, že bylo nemožné umístit jeho ženu v Turecku z důvodu jejího náboženství. Popírá dosažitelnost vládního nařízení č. 194 ze dne 12. 12. 2002 stejně jako účel aktu vyhoštění, přijatého podle výše zmíněného nařízení. Konečně se dovolává absence jakéhokoliv důkazu, který by mohl naznačovat nebezpečí pro národní bezpečnost.

31. Soud zároveň poznamenává, že skutečnost stěžovatelova soukromého a rodinného života v Rumunsku před jeho vypovězením nebyla popřena.

32. V podobné věci Soud judikoval, že začlenění stěžovatele do rumunské společnosti a skutečný charakter jeho rodinného života jsou nepopiratelné, že zákaz vstupu na území Rumunska ukončil toto začlenění a vyvolal radikální rozvrat jeho soukromého a rodinného života (Lupsa proti Rumunsku, § 24 – 27).

33. V dané věci stěžovatel přišel do Rumunska v roce 2000. Od té doby zde trvale bydlel a s rumunskou státní příslušnicí založil rodinu.

34. Soud se tedy domnívá, že došlo k zásahu do soukromého a rodinného života.

2. K odůvodnění zásahu

35. Takový zásah porušuje Úmluvu, pokud nenaplňuje požadavky odst. 2 čl. 8. Je tedy třeba zkoumat, zda byl „stanovený zákonem“, zda byl inspirován jedním nebo více legitimními cíli s ohledem na výše zmíněný odstavec a zda byl „nezbytný v demokratické společnosti“.

36. Vláda uvádí, že sporné opatření odpovídá kritériím odst. 2 čl. 8. Uplatňuje fakt, že opatření bylo stanoveno zákonem, a to mimořádným nařízením č. 194/2002 publikovaném v Úředním věstníku, a že tedy splňovala podmínky přístupnosti. Pokud jde o kritéria předvídatelnosti, vláda se domnívá, že jsou rovněž splněna, jelikož čl. 83 výše zmíněného nařízení předpokládá, že zákaz pobytu může být nařízen pouze v taxativně vyjmenovaných případech, a to pokud cizinec prováděl, provádí nebo má záměr provádět činnosti způsobilé ohrozit národní bezpečnost a veřejný pořádek.

37. Vláda tvrdí, že sporné opatření sledovalo legitimní cíl, a to obranu a národní bezpečnost, jež je nezbytná v demokratické společnosti, jelikož se ospravedlňuje naléhavou sociální potřebou a je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. K vyvození závěru o přiměřenosti zásahu vláda zdůrazňuje, že je třeba počítat za prvé se závažností skutků, z nichž je stěžovatel podezříván, a za druhé s faktem, že jeho družka ho může svobodně navštívit a popřípadě se usídlit v Turecku.

38. V již citované věci Lupsa Soud judikoval, že ustanovení § 83 mimořádného nařízení č. 194/2002 – zákonný text, který sloužil jako základ pro vyhoštění stěžovatele a zákaz jeho pobytu – odpovídá kritériím přístupnosti, ale přináší problémy ohledně předvídatelnosti.

39. V dané věci stejně jako ve výše citované věci Lupsa byl stěžovatel na základě usnesení prokuratury prohlášen za nežádoucího na území Rumunska, byl mu zakázán pobyt na dobu patnácti let a byl vyhoštěn z důvodu, že Rumunská informační služba disponovala „dostatečnými a seriózními informacemi, podle nichž prováděl činnosti způsobilé ohrozit národní bezpečnost“.

40. Soud konstatuje, že proti stěžovateli nebylo zahájeno žádné stíhání na základě jeho účasti na spáchání nějakého trestného činu v Rumunsku nebo jiném státě. Mimo výše zmíněný hlavní důvod orgány stěžovateli neposkytly žádné jiné upřesnění.

41. Soud připomíná, že každý, kdo je předmětem opatření přijatého z důvodů ochrany národní bezpečnosti, musí mít záruky proti svévoli. Musí mít zejména možnost nechat prošetřit sporné opatření nezávislým a nestranným orgánem oprávněným vyjádřit se ke všem relevantním skutkovým i právním otázkám tak, aby rozhodl o zákonnosti opatření a potrestal případné zneužití státních orgánů. Před tímto kontrolním orgánem musí dotyčná osoba těžit z kontradiktorního řízení tak, aby mohla prezentovat svůj pohled na věc a vyvrátit argumenty státních orgánů (Al-Nashif proti Bulharsku, § 123 a 124).

42. Stejně jako v již citované věci Lupsa (§ 41) se odvolací soud v Bukurešti omezil na čistě formální přezkum usnesení prokuratury. Navíc odvolacímu soudu nebylo poskytnuto žádné upřesnění týkající se skutků vytýkaných stěžovateli. Ten tudíž nešel nad rámec tvrzení prokuratury, aby ověřil, zda stěžovatel reálně představoval nebezpečí pro národní bezpečnost nebo veřejný pořádek.

43. Z toho, že stěžovatel neměl před správními úřady ani před odvolacím soudem minimální stupeň ochrany proti svévoli státních orgánů, Soud dovozuje, že zásah do soukromého života nebyl stanoven „zákonem“, jak to má odpovídat požadavkům Úmluvy (srov., mutatis mutandis, Al-Nashif proti Bulharsku, § 128).

44. S ohledem na toto konstatování se Soud domnívá, že není potřeba pokračovat v prošetřování stěžovatelovy stížnosti za účelem zjištění, zda zásah sledoval „legitimní cíl“ a zda byl „nezbytný v demokratické společnosti“.

45. Čl. 8 Úmluvy tedy byl porušen.

K tvrzenému porušení čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy

46. Stěžovatel udává porušení procesních záruk v případě vyhoštění. Dovolává se čl. 1 Protokolu č. 7, který zní následovně:

„1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost:

a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění;

b) dát přezkoumat svůj případ a

c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo osobou nebo osobami tímto úřadem určenými.

2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nezbytné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.“

A. K přijatelnosti

47. Soud konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále zdůrazňuje, že nenaráží na žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze ji tedy prohlásit za přijatelnou.

B. Meritum věci

48. Vláda nepopírá použití čl. 1 Protokolu č. 7 v dané věci a připouští, že stěžovatel byl vyhoštěn dříve, než mohl těžit ze záruk předvídaných tímto článkem. Přesto bere v úvahu, že důvody národní bezpečnosti vyžadovaly neodkladná opatření. Domnívá se proto, že vyhoštění stěžovatele bylo ospravedlněné s ohledem na čl. 1 odst. 2 tohoto Protokolu.

49. Vláda rovněž tvrdí, že stěžovatel, byť byl vyhoštěn, využíval v řízení před soudy procesních záruk. V tomto ohledu vysvětluje, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který mohl před odvolacím soudem uplatnit námitky obsahující důvody bránící jeho vyhoštění (srov., mutatis mutandis, Mezghiche proti Francii).

50. Stěžovatel tvrdí, že nebyl nikdy informován o důvodech svého vyhoštění, a znovu namítá nemožnost svého zástupce zajistit obhajobu, jelikož chyběly veškeré důkazy ve stěžovatelův neprospěch.

51. Soud připomíná, že v případě vyhoštění vedle ochrany, která je poskytnuta zejména čl. 3 a 8 v kombinaci s čl. 13 Úmluvy, cizinci těží ze specifických záruk předvídaných v čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy (srov., mutatis mutandis, Al-Nashif proti Bulharsku, § 132).

52. Dále Soud zdůrazňuje, že výše zmíněné záruky se neaplikují na cizince mající pravidelný pobyt na území státu, který ratifikoval tento protokol (Sejdovic a Sulejmanovic proti Itálii; Sulejmanovic a Sultanovic proti Itálii).

53. Soud v dané věci poznamenává, že zde není popřeno, že by stěžovatel trvale nepobýval na rumunském území v době svého vyhoštění. Tudíž, i když byl neodkladně vyhoštěn z důvodů národní bezpečnosti, což připouští čl. 1 odst. 2, měl po svém vyhoštění právo využít záruk vyjádřených v odst. 1 (srov. vysvětlovací zprávu provázející Protokol č. 7).

54. Soud zdůrazňuje, že první záruka poskytnutá osobám uvedeným v tomto článku předpokládá, že mohou být vyhoštěny pouze „na základě vykonatelného rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem“.

55. Slovo „zákon“ označuje vnitrostátní zákon, odkaz na to zahrnuje, po způsobu souboru ustanovení Úmluvy, nejen existenci základu ve vnitrostátním právním řádu, ale dotýká se i kvality zákona: vyžaduje přístupnost a předvídatelnost zákona, stejně jako jistá ochrana proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených Úmluvou.

56. Soud znovu opakuje své zjištění učiněné při zkoumání stížnosti z pohledu jejího souladu s čl. 8, a to, že mimořádné nařízení vlády č. 194/2002, jež představovalo právní základ pro vyhoštění stěžovatele, mu neposkytlo minimální záruky proti svévoli státních orgánů.

57. V důsledku toho, i když k vyhoštění stěžovatele došlo na základě vykonatelného rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem, došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 7, jelikož tento právní předpis neodpovídá požadavkům Úmluvy.

58. Soud se v každém případě domnívá, že vnitrostátní orgány rovněž neuznaly záruky, jež může stěžovatel požívat na základě odst. 1 písm. a) a b) tohoto článku.

59. V tomto ohledu Soud poznamenává, že státní orgány stěžovateli neposkytly sebemenší náznak týkající se skutků, které mu byly vytýkány, a dále, že prokuratura jej informovala o usnesení přijatém v jeho neprospěch až jeden den před jediným soudním líčením u odvolacího soudu. Dále Soud zjistil, že odvolací soud zamítl každý návrh na odročení jednání, a zabránil tak zástupci stěžovatele prostudovat výše zmíněné usnesení a doplnit do spisu důkazy na podporu sporu vedeného proti jeho klientovi.

60. S odvoláním na to, že ustanovení Úmluvy či jejích protokolů je třeba vykládat způsobem zaručujícím konkrétní a skutečná práva a nikoliv práva teoretická a iluzorní, Soud dospěl s ohledem na čistě formální přezkoumání ze strany odvolacího soudu v dané věci k závěru, že stěžovatel skutečně nemohl nechat přezkoumat svůj případ ve světle důvodů proti jeho vyhoštění.

61. Článek 1 Protokolu č. 7 tedy byl porušen.

[§ 62. – 68. Spravedlivé zadostiučinění]


Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná co do námitek ohledně čl. 8 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 7 a ve zbytku nepřijatelná;

2. čl. 8 Úmluvy byl porušen;

3. čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy byl porušen.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.