BÁČA proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 23. října 2006 ve věci č. 9457/03 – Báča proti České republice

Stěžovatel v řízení před Soudem namítal porušení svých práv na spravedlivost řízení a na přístup k soudu, které jsou součástí práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 6 Úmluvy. Senát páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil stížnost za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.

(i) Okolnosti případu

Žalobou podanou proti stěžovateli v říjnu 1997 se žalobce domáhal, aby stěžovateli bylo uloženo provedení prací specifikovaných v žalobním petitu. Dne 9. září 1999 podal žalobce návrh na změnu žaloby, kterou Okresní soud ve Svitavách připustil v rozsudku ze dne 16. září 1999, ve kterém žalobě částečně vyhověl. Stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně kromě jiného namítal, že neměl možnost se k žalobě v její pozměněné podobě vyjádřit. Odvolací soud rozsudek prvního stupně potvrdil. Odvolání v části směřující proti výroku o připuštění změny žaloby potom odmítl s tím, že odvolání proti tomuto výroku není přípustné. Zároveň však přiznal, že se jednalo o procesní vadu, nicméně takové povahy, že nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud, na který se stěžovatel následně obrátil, zamítl dovolání stěžovatele v části směřující proti výroku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, když mimo jiné uvedl, že povinnost soudu doručit návrh na změnu žaloby do vlastních rukou účastníka řízení je vyjád­řením požadavku umožnit mu se ve vztahu ke změně žaloby náležitě bránit, tj. vyjádřit se ke změně, činit návrhy na provedení dalších důkazů apod. Tyto procesní prostředky však měl stěžovatel k dispozici v odvolacím řízení a také je využil, neboť v od­volání proti rozsudku soudu prvního stupně již argu­mentoval ve vztahu k žalobě v její modifikované podobě.

Současně s dovoláním podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž napadl rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadal skutečnost, že se před vydáním rozsudku soudu prvního stupně neměl možnost vyjádřit k návrhu žalobce na změnu žaloby, Ústavní soud odmítl z toho důvodu, že stěžovatel nenapadl také rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel však v řízení před Soudem namítal, že ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu zaslal Ústavnímu soudu rozšíření své ústavní stížnosti i na rozhodnutí dovolacího soudu, které však Ústavní soud nevzal v potaz. Předmětné podání stěžovatele přitom Ústavní soud obdržel v den, kdy bylo přijato rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel v řízení před Soudem zejména tvrdil, že nebyl respek­tován princip rovnosti zbraní s ohledem na to, že mu nebyla zaslána k vyjádření změna žaloby, která proti němu byla podána. Namítal rovněž, že odvolací soud se nedostatečně zabýval argumenty vznesenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a že Nejvyšší soud interpretoval příliš restriktivně příslušná zákonná ustanovení o přípustnosti dovolání. V postupu Ústavního soudu konečně spatřoval porušení svého práva na přístup k soudu.

a) K respektování principu rovnosti zbraní

Pokud jde o první otázku, vláda ve svém stanovisku uvedla, že odvolací i dovolací soud připustily, že soud prvního stupně pochybil, když o připuštění změny žaloby rozhodl až v rozsudku. Toto pochybení však bylo napraveno v následujících fázích řízení. S touto argumentací se v zásadě ztotožnil i Soud, když připomněl, že spravedlivost řízení je třeba zkoumat z pohledu řízení jako celku. Podobně jako Nejvyšší soud zohlednil zejména skutečnost, že stěžovatel měl možnost se k žalobě v její pozměněné podobě vyjádřit v průběhu odvolacího řízení.

b) K řízení před odvolacím a dovolacím soudem

Soud uvedl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby soudy odůvodňovaly svá rozhodnutí. To však neznamená, že musejí podrobně odpovědět na každý vznesený argument; odvolací soud, který zamítá podaný opravný prostředek, se může v zásadě omezit na ztotožnění se s odůvodněním napadeného rozhodnutí. V případě stěžovatele nelze podle Soudu dojít k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo dostatečně odůvodněno.

Také rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo podle názoru Soudu dostatečně odůvodněno a nejeví se být svévolným. Soud v této souvislosti připomněl, že interpretace a aplikace vnitrostátního práva náleží v prvé řadě národním orgánům.

c) K postupu Ústavního soudu

Soud se sice neztotožnil s argumentací vlády, že na řízení o ústavních stížnostech by měl být aplikovatelný článek 13 Úmluvy, zaručující právo na účinný právní prostředek nápravy porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, a posoudil tuto část stížnosti na poli článku 6 Úmluvy, přesto i tak dospěl k závěru, že v postupu Ústavního soudu porušení Úmluvy spatřovat nelze. Podle názoru Soudu totiž příslušné podání stěžovatele obsahující rozšíření ústavní stížnosti i na rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo Ústavnímu soudu odesláno až po uplynutí šedesátidenní lhůty, počítané od doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Nelze mít tedy za to, že by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhl do práva stěžovatele na přístup k soudu, když jeho ústavní stížnost odmítl.