Moskevská pobočka Armády spásy (The Moscow branch of the Salvation Army) proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 72881/01

Datum: 5. 10. 2006

Složení senátu: C.-L. Rozakis, předseda soudu (Řecko), N. Vajić (Chorvasko), A. Kovler (Rusko), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Azerbajdžán), D. Spielmann (Lucembursko), S. E. Jebens (Norsko).

[§ 1. – 7. Průběh řízení před ESLP]

A. Pozadí případu

8. Armáda spásy působila v Rusku oficiálně od roku 1913 do 1923, kdy byla rozpuštěna jako „protisovětská organizace“.

9. Svou činnost v Rusku obnovila v roce 1992, kdy se setkala skupina ruských občanů a schválila stanovy moskevské pobočky Armády spásy.

10. Dne 6. 5. 1992 odbor spravedlnosti moskevské městské rady zaregistroval stěžovatele jako právnickou osobu – náboženskou organizaci.

11. Dne 12. 9. 1997 odbor spravedlnosti moskevské městské rady zaregistroval pozměněné stanovy stěžující si pobočky.

B. Odmítnutí schválit přeregistrování stěžující si pobočky

12. Dne 1. 10. 1997 nabyl účinnosti nový zákon o svobodě vyznání a náboženského sdružování (dále také „náboženský zákon“). Nařídil všem náboženským sdružením, kterým byl dříve udělen statut právnické osoby, aby uvedly své stanovy do souladu s tímto zákonem a do 31. 12. 1999 se přeregistrovaly.

13. Dne 18. 2. 1999 podal stěžovatel jako místní náboženská organizace žádost o přeregistrování se k odboru spravedlnosti moskevské městské rady.

14. Dne 16. 8. 1999 oznámil zástupce ředitele odboru spravedlnosti městské rady stěžovateli, že žádost o přeregistrování byla zamítnuta. Zástupce ředitele uvedl tři důvody pro zamítnutí. Zaprvé, bylo řečeno, že na schůzce finanční rady (řídící orgán stěžující si pobočky), na níž byly přijaty změny zakládacích dokumentů, bylo přítomných pouze pět členů, zatímco náboženský zákon požadoval, aby náboženské organizace měly alespoň deset zakládajících členů. Zadruhé, bylo namítnuto, že nebyla předložena víza nebo jiné dokumenty stvrzující právoplatný pobyt zahraničních členů na ruském území. Zatřetí, zástupce ředitele poukázal na fakt, že stěžující si pobočka byla podřízena centrální náboženské organizaci v Londýně, z čehož usoudil, že stěžující si pobočka byla „nejspíše“ představitelem zahraniční náboženské organizace fungující v jejím zastoupení a na základě jejích pokynů. Z toho důvodu by se její aktivity měly řídit vyhláškou vlády č. 310 (viz odstavec 46 níže).

15. Dne 7. 9. 1999 stěžovatel zpochybnil zamítnutí před Presněnským obvodním moskevským soudem. Odbor spravedlnosti moskevské městské rady předložil ve svém písemném komentáři nový důvod pro zamítnutí registrace:

„...článek 6 stanov uvádí, že členové pobočky zahrnují podporovatele, vojáky, místní důstojníky a důstojníky v čele s velitelem jmenovaným z Londýna. Členové pobočky nosí uniformu a plní službu, což znamená, že pobočka je paramilitární organizací.

Podle prezidentského dekretu č. 310 z 23. 3. 1995, o opatřeních k zajištění koordinované akce státních úřadů v boji proti fašismu a jiným formám politického extremismu v Ruské federaci, nesmí být v Ruské federaci založen žádný paramilitární útvar.

Nepovažujeme užití slova „armáda“ v názvu náboženské organizace za legitimní. Velký encyklopedický slovník definuje význam tohoto slova jako: 1. Souhrn státních ozbrojených sil…“

Co se týče ostatních důvodů, odbor spravedlnosti moskevské městské rady zopakoval a rozpracoval důvody odmítnutí vyjmenované v dopise z 16. 8. 1999.

16. Dne 5. 7. 2000 Presněnský obvodní soud vynesl rozsudek. Judikoval, že stěžující si pobočka byla představitelem mezinárodní náboženské organizace Armáda spásy, a proto nebyla oprávněná pro registraci jako nezávislá náboženská organizace. Podle názoru soudu tento fakt zabránil stěžující si pobočce ve schválení přeregistrace. Zadruhé, poukázal na čl. 13 odst. 5 Ústavy, jenž zakázal založení a fungování veřejných sdružení hájících násilnou změnu ústavních principů Ruské federace nebo zničení její integrity, podkopání zásad státu, vytvoření paramilitárních útvarů nebo způsobení sociálních, rasových, etnických nebo náboženských rozporů nebo konfliktů. Soud pokračoval následovně:

„Při analyzování stanov jsme si povšimli některých ustanovení, která jsou na jedné straně plná kasárenské disciplíny s nepopiratelným podřízením členů náboženské organizaci a jejímu vedení, na druhé straně zbavují vedení a organizaci jako celek zodpovědnosti za aktivity svých členů. Z toho důvodu na základě čl. 6 odst. 3 stanov členové pobočky jednají v souladu s Řádem a pravidly Armády spásy a pokyny velitele‘,..., pobočka jako celek nenese odpovědnost za porušení legislativy Ruské federace způsobené jednotlivými členy pobočky‘. Tato formulace stanov vede k závěru, že stanovy předpokládají, že členové organizace nevyhnutelně poruší ruské právo při provádění Řádu a pravidel Armády spásy a pokynů velitele... Pobočka se zbavuje zodpovědnosti za protiprávní činnost svých členů.“

Zatřetí, soud upozornil, že důvody pro soudní likvidaci stěžující si pobočky, jak jsou popsané ve stanovách sdružení, jsou neslučitelné s důvody stanovenými ruským právem. Nakonec soud došel k závěru, že stěžující si pobočka nezveřejnila své cíle, neboť stanovy sdružení nepopsaly „všechna rozhodnutí, pravidla a zvyklosti Armády spásy“.

17. Dne 28. 11. 2000 Městský soud v Moskvě potvrdil tento rozsudek a zaměřil se zejména na zahraniční vazby stěžující si pobočky. Zdůraznil, že výkonný orgán organizace zahrnoval pět osob ze zahraničí, které disponovaly několika vízy, ale neměly povolení k pobytu, i když odstavec 9.1 náboženského zákona vyžadoval, aby zakladatelé měli ruské občanství. S ohledem na polohu ústředí Armády spásy v zahraničí a přítomnost slova „pobočka“ v jejím názvu soud dospěl k názoru, že odbor spravedlnosti moskevské městské rady správně trval na registraci stěžující si pobočky jako kanceláře zastupující zahraniční náboženskou organizaci. Podpůrným argumentem pro schválení nálezu obvodního soudu městským soudem bylo, že stanovy sdružení neuváděly přesnou náboženskou příslušnost svých členů, protože byla popsaná jako „evangelické protestantské křesťanství“. Některá ustanovení stanov mluvila o „víře v Armádu spásy“ a jejím cílem byl „vzestup křesťanské víry“. O údajné paramilitární povaze stěžovatelových aktivit městský soud poznamenal:

„Argumenty, že [stěžovatel] není paramilitární organizací, nesnižují [prvoinstanční] rozhodnutí soudu, že pobočka je kanceláří zastupující zahraniční náboženskou organizaci, Armádu spásy, a že dokumenty předložené k přeregistraci nesplňují požadavky ruského práva.“

18. Dne 12. 7. 2000 rozeslalo Ministerstvo školství Ruské federace odborům pro vzdělání v ruských regionech pokyn „O aktivitách netradičních náboženských sdružení na území Ruské federace“, které uváděly zejména následující:

„...ve střední části Ruska rozšiřuje Armáda spásy, mezinárodní náboženská organizace, své aktivity. Její přívrženci usilují o ovlivnění mládeže a vojáků. Armáda spásy představuje evangelickou protestantskou odnož křesťanství, nicméně v zásadě se jedná o kvazivojenskou náboženskou organizaci, která má pevnou hierarchii vedení. Armáda spásy je řízena a financována ze zahraničí.“

Stěžující si pobočka tvrdí, že tento výňatek byl doslovně okopírován z pokynů připravených Federální bezpečnostní službou Ruské federace a přeposlán Ministerstvu školství dne 29. 5. 2000.

19. Dne 31. 12. 2000 vypršela lhůta pro přeregistrování náboženských organizací. Organizacím, kterým se přeregistrovat nepodařilo, hrozilo, že budou rozpuštěny soudní cestou.

20. Dne 2. 8. a 10. 9. 2001 Městský soud v Moskvě a Nejvyšší soud Ruské federace zamítly žádost stěžující si pobočky o přezkum rozhodnutí.

C. Řízení o rozpuštění stěžující si pobočky

21. Dne 29. 5. 2001 moskevský odbor spravedlnosti zahájil jednání ve věci rozpuštění stěžující si pobočky.

22. Dne 12. 9. 2001 Tagaňský obvodní soud v Moskvě schválil rozpuštění. Soud shledal, že stěžující si pobočka neuvědomila moskevský odbor spravedlnosti včas o pokračování své činnosti a nepodařilo se jí přeregistrovat se před uplynutím lhůty vymezené náboženským zákonem. Soud uvedl, že stěžující si pobočka ukončila svou činnost a že byla zbavena statutu právnické osoby a byla vymazána ze Státního rejstříku právnických osob. Dne 6. 12. 2001 potvrdil Městský soud v Moskvě rozsudek obvodního soudu.

23. Dne 10. 9. 2001 stěžovatel podal stížnost k ústavnímu soud. V ní zpochybňoval soulad § 27 odst. 4 náboženského zákona, jenž upravoval rozpuštění náboženských organizací, kterým se nepodařilo se přeregistrovat před uplynutím časové lhůty, s ústavou. Stěžovatel upozorňoval, že předmětné ustanovení požadovalo rozpuštění jako formu postihu, který mohl být uložen náboženské organizaci čistě z formálních důvodů při absenci jakéhokoli porušení zákona nebo trestného činu ze strany organizace. Trval na tom, že možnost uložit trest bez provinění není v souladu s právním státem a představuje zásah do ústavních práv.

24. Dne 7. 2. 2002 vynesl ústavní soud rozsudek o stížnosti. Rozhodl, že přeregistrování náboženské organizace nemohlo být podmíněno splněním požadavků, které byly uloženy náboženským zákonem a právně neexistovaly v době založení organizace. Soud mohl rozhodovat pouze o rozpuštění organizace, které se nepodařilo uvést své dokumenty do souladu s tímto zákonem, jestliže bylo prokázáno, že organizace ukončila svou činnost nebo se zapojila do nelegálních aktivit. Soud také zdůraznil, že soudní rozhodnutí o rozpuštění organizace, která se nepřeregistrovala, by muselo být odůvodněno důkladněji než pouhým odkazem na formální důvody pro rozpuštění, jako je neúspěšná přeregistrace nebo neschopnost poskytnout informace o pokračování své činnosti. Soud nakonec uzavřel, že stěžovatelův případ musí být znovu projednán v té části, v níž ústavní soud odlišně interpretuje náboženský zákon.

25. Dne 1. 8. 2002 prezidium Městského soudu v Moskvě zrušilo rozsudek ze dne 12. 9. 2001 a vrátilo případ k novému projednání jinak složeným senátem.

26. Dne 18. 2. 2003 Tagaňský obvodní soud v Moskvě zamítl žalobu na zrušení stěžovatelovy pobočky zahájené oddělením spravedlnosti v Moskvě. Soud založil své rozhodnutí na rozsudku ústavního soudu.

27. Dne 20. 3. 2003 oddělení spravedlnosti v Moskvě podalo odvolání. Jednak tvrdilo, že soudní rozhodnutí potvrzující jeho zamítnutí registrace zůstává platné, dále že zápis informací o stěžovatelově pobočce do Rejstříku právnických osob Spojených států nepředstavovalo přeregistrování ve smyslu náboženského zákona.

28. Dne 16. 4. 2003 Městský soud v Moskvě zamítl odvolání a potvrdil rozsudek obvodního soudu z 18. 2. 2003.

D. Dopad zamítnutí udělení přeregistrování

29. Stěžovatel konstatoval, že zamítnutí přeregistrování mělo nepříznivý vliv na jeho činnost.

30. Hned po vypršení lhůty pro přeregistrování 31. 12. 2000 musel být majetek stěžující si pobočky převeden na společenství Armády spásy přeregistrované na federální úrovni, aby nedošlo k jeho zabrání. Převod majetku vyžadoval značný čas a úsilí: vlastnické právo ke třem budovám, vlastnické právo a registrace 14 vozů, otevření nového bankovního účtu, změna pracovní smlouvy s každým zaměstnancem, vyjednání 26 nájemních smluv atd. Každý z těchto převodů si vynutil řadu komplexních byrokratických postupů a odvedl zdroje od náboženské činnosti.

31. Zamítnutí vedlo k negativní publicitě, jež vážně podkopala snahy stěžovatelovy pobočky o dobročinný fundraising a vyvolala nedůvěru mezi majiteli nemovitostí, kteří odmítali sjednat nájemní smlouvy se stěžující si pobočkou.

32. Nejméně v jednom sousedství musel být rozvoz teplého jídla starším lidem připoutaným na vozíček úplně zastaven, neboť úředník místního úřadu odmítl pracovat se stěžující si pobočkou, protože neměla oficiální registraci.

33. Bez přeregistrování bylo pro 25 zahraničních zaměstnanců a sedm občanů nepocházejících z Moskvy téměř nemožné získat povolení k pobytu, jež vyžadoval zákon po každém, kdo zůstával ve městě déle než tři dny.

[§ 34. Stanovy stěžující si pobočky]

[§ 35. – 46. Vnitrostátní právo]

[§ 46. – 49. Dokumenty Rady Evropy]

K tvrzenému porušení čl. 9 a 11 Úmluvy

50. Stěžující si pobočka si stěžovala na základě čl. 9 a 11 Úmluvy, že zamítnutí udělení statutu právnické osoby vážně omezilo její schopnost projevovat své náboženské vyznání bohoslužbou nebo prováděním náboženských úkonů. Článek 9 stanoví následující:

„1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně, nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.„

Článek 11 zní následovně:

„Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

A. Stanoviska stran

1. Vláda

51. Vláda tvrdila, že stěžující si pobočka nebyla „obětí“ tvrzených porušení práv, protože měla trvale statut právnické osoby. S ohledem na rozsudek Tagaňského obvodního soudu z 18. 2. 2003 nemůže být pochyb, že stěžovatelova pobočka trvale fungovala bez jakéhokoli omezení.

52. Stěžovatelovo tvrzení, že zamítnutí přeregistrovat se povede k zániku organizace jako právnické osoby, bylo mylné. I kdybychom uznali, že § 27 odst. 4 náboženského zákona umožňoval rozpuštění na základě zamítnutí přeregistrovat se, rozsudek ústavního soudu ze 7. 2. 2002 zabránil zániku právnické osoby, která nebyla registrovaná z formálních důvodů. Právnická osoba přestává existovat podle ruského občanského zákoníku, jakmile byla učiněna náležitá změna v Jednotném státním rejstříku právnických osob. V předloženém případě byla nicméně stěžující si pobočka zapsaná v Jednotném rejstříku a měla plnou právní subjektivitu; dne 1. 10. 2002 jí přidělila Kancelář moskevské daňové inspekce č. 39 registrační číslo.

53. Vláda dále konstatovala, že zákonný požadavek uvést zakládací dokumenty náboženské organizace do souladu s platným právem nepředstavuje omezení ve smyslu odst. 1 čl. 11 nebo 9 Úmluvy. V každém případě nemůže být stěžovatelova neochota zažádat o přeregistrování kladena ruským úřadům za vinu.

2. Stěžovatel

54. Stěžující si pobočka poukázala na to, že nikdy netvrdila, že požadavek na uvedení zakládacích dokumentů do souladu s platným právem by zasahoval do jejích práv jako takových. Její práva byla porušena arbitrární a protiprávní aplikací a interpretací tohoto požadavku odborem spravedlnosti moskevské městské rady a vnitrostátními soudy. Zařazení Armády spásy mezi paramilitární organizace a předpoklad, že její členové by nevyhnutelně porušili právo, nebyly založeny na žádném faktickém důkazu a představovaly nepřípustné hodnocení legitimnosti stěžovatelova náboženství.

55. Stěžovatel nezpochybňoval, že rozsudek Tagaňského obvodního soudu z 18. 2. 2003 snížil pravděpodobnost jeho rozpuštění. Podle stěžovatele ale hrozba rozpuštění přetrvávala, neboť náboženské organizace, jež nebyly přeregistrovány, byly rozpuštěné soudním rozhodnutím v souladu s § 27 odst. 4 náboženského zákona.

56. Na závěr stěžovatel zdůraznil, že zákonná lhůta pro přeregistrování vypršela 31. 12. 2000 a její prodloužení nebylo schváleno. Z toho důvodu nebylo právně možné podat novou žádost o přeregistraci v rozporu s tím, jak navrhovala vláda.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

57. Soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž je svoboda myšlení, svědomí a náboženství, jak jsou zakotveny v čl. 9, základem „demokratické společnosti“ ve smyslu Úmluvy. Náboženský rozměr tohoto článku je jedním ze základních stavebních kamenů, jež utvářejí identitu věřících a jejich představu o životě. Jedná se ale o vzácný přínos i pro ateisty, agnostiky, skeptiky a nábožensky lhostejné. Pluralismus, jenž byl v průběhu staletí namáhavě vybojován, je neoddělitelný od demokratické společnosti a závisí na ní (viz Metropolitní církev Besarábie a další proti Moldávii, stížnost č. 45701/99, rozsudek z 13. 12. 2001, § 114, ECHR 2001 XII).

58. Zatímco náboženská svoboda je primárně záležitostí individuálního uvážení, zahrnuje inter alia svobodu „projevovat své náboženské vyznání“ sám a v soukromí nebo v komunitě s ostatními, na veřejnosti v kruhu těch, se kterými je víra sdílena. Protože se náboženské komunity tradičně formují do organizovaných struktur, čl. 9 musí být interpretován ve světle čl. 11 Úmluvy, jenž chrání spolkový život proti neodůvodněným zásahům státu. Za těchto okolností právo věřících na svobodu vyznání, zahrnující právo projevovat své vyznání v komunitě s ostatními, obsahuje očekávání, že věřícím bude umožněno volně se sdružovat bez arbitrárního státního zasahování. Samostatná existence náboženských komunit je nezbytná pro pluralismus v demokratické společnosti, a je proto neoddělitelná od ochrany, již nabízí čl. 9. Povinnost státu být neutrální a nestranný, jak je definovaná judikaturou Soudu, se vylučuje s pravomocí státu posuzovat legitimitu náboženského vyznání (viz Metropolitní církev Besarábie, citováno výše, § 118 a 123; Hasan a Chaush proti Bulharsku, stížnost č. 30985/96, rozsudek velkého senátu z 26. 10. 2000, § 62, ECHR 2000-XI).

59. Soud dále zdůrazňuje, že právo založit sdružení je obsaženo v právu zakotveném čl. 11. Jedním z nejdůležitějších aspektů svobody sdružovat se je možnost vytvářet právnické osoby umožňující kolektivně vystupovat v oboru společného zájmu. Bez něho by svoboda sdružovat se postrádala veškerý smysl. Způsob, jakým vnitrostátní legislativa upravuje tuto svobodu a její praktickou aplikaci úřady, naznačuje stav demokracie v té které zemi. Státy mají samozřejmě právo ujistit se, že cíle sdružení a jejich činnost jsou v souladu s pravidly stanovenými zákony, musí tak ale činit způsobem slučitelným s jejich povinnostmi vyplývajícími z Úmluvy a podléhajícími přezkumu orgány Úmluvy (viz Sidiropoulos a další proti Řecku, stížnost č. 26695/95, rozsudek z 10. 7. 1998, Reports of Judgments and Decisions 1998 IV, § 40).

60. Jak bylo už mnohokrát vyjádřeno v rozsudcích Soudu, politická demokracie není pouhým základním rysem evropského veřejného pořádku, ale Úmluva byla navržená také k prosazování a udržování ideálů a hodnot demokratické společnosti. Soud poukázal na to, že demokracie je jediný politický model předpokládaný Úmluvou a jediný, který je s ní slučitelný. Jak vyplývá z formulace druhého odstavce čl. 11 a obdobně článků 8, 9 a 10 Úmluvy, jediný důvod ospravedlňující zásah do práv upravených těmito články může pramenit z „demokratické společnosti“ [viz Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, stížnost č. 19392/92, rozsudek z 30. 1. 1998, Reports of Judgments and Decisions 1998 I, § 43 – 45; Refah Partisi (Strana prosperity) a další proti Turecku, stížnost č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98, rozsudek velkého senátu z 31. 7. 2001, § 86 – 89, ECHR 2003 II].

61. Ačkoli Soud často v souvislosti s čl. 11 poukazoval na nezbytnou roli politických stran v zajišťování plurality a demokracie, sdružení založená za jinými účely, včetně hlásání a učení náboženství, jsou rovněž významná pro náležité fungování demokracie. Pluralismus je totiž také založen na jednoznačném uznání a respektu pro diverzitu a dynamiku kulturních tradic, etnických a kulturních identit, náboženských přesvědčení, uměleckých, literárních a socio-ekonomických myšlenkách a konceptech. Harmonická vztahy mezi osobami a skupinami s různými identitami je podstatná pro dosažení společenské soudržnosti. Je přirozené, že tam, kde občanská společnost zdravě funguje, účast občanů na demokratickém procesu je do velké míry zajištěna prostřednictvím sounáležitosti se spolky, do nichž se mohou občané zapojit a spolu navzájem prosazovat společné cíle (viz Gorzelik a další proti Polsku, stížnost č. 44158/98, rozsudek velkého senátu z 17. 2. 2004, § 92).

62. Pravomoc státu chránit své instituce a občany před sdruženími, jež by je mohly ohrozit, musí být použita střídmě jako výjimka z pravidla, že svoboda sdružovat se má být chápána úzce a že pouze přesvědčivé a závažné důvody mohou ospravedlnit omezení této svobody. Veškeré zásahy musí odpovídat „naléhavé společenské potřebě“, přičemž pojem „naléhavý“ není flexibilní tak jako výrazy typu „užitečný“ nebo „žádoucí“ (viz Gorzelik, citovaný výše, § 94 – 95).

2. Postavení stěžovatele jako „oběti“ tvrzených porušení

63. Vláda tvrdí, že pokud nebyla stěžující si pobočka rozpuštěna a udržela si svůj statut právnické osoby, nedošlo k žádnému porušení práv Úmluvy, a proto se nemůže domáhat postavení „oběti“ žádného porušení práv.

64. Soud nesdílí pohled vlády. Podle ustáleného přístupu orgánů Úmluvy slovo „oběť“ označuje osobu přímo dotčenou jednáním nebo opominutím, o němž se jedná (viz Marckx proti Belgii, stížnost č. 6833/74, rozsudek z 13. 6. 1979, Series A č. 31, § 27; Dudgeon proti Spojenému Království, stížnost č. 7525/76, rozsudek z 22. 10. 1981, Series A č. 45, § 41). V předloženém případě stěžovatel upozorňoval, že mu bylo upřeno přeregistrování z důvodu údajně arbitrární interpretace požadavků náboženského zákona. Je nesporné, že zamítnutí přeregistrování mělo přímý dopad na jeho právní postavení.

65. Zdá se, že vláda nepovažuje zamítnutí za škodlivé pro pobočku. Soud v této souvislosti připomíná, že k porušení práva může dojít i bez újmy nebo škody; otázka, zda byl stěžovatel opravdu postaven do nepříznivé pozice, není záležitost čl. 34 Úmluvy a otázka škody začíná být relevantní pouze v kontextu čl. 41 (viz mj. Marckx, citováno výše; Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, rozsudek z 15. 7. 1982, Series A č. 51, § 66; Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, rozsudek z 27. 9. 1990, Series A č. 185 A, § 38).

66. Zdá se, že vláda dále tvrdí, že zápis stěžující si pobočky do Jednotného státního rejstříku právnických osob v říjnu 2002 snížil nepříznivé dopady předchozího řízení o rozpuštění. Soud podotýká, že rozhodnutí nebo opatření výhodné pro stěžovatele není v zásadě postačující k zbavení ho postavení „oběti“, pokud vnitrostátní úřady v zásadě nebo výslovně neuznaly, že došlo k porušení Úmluvy a neposkytly nápravu za toto porušení (viz Amuur proti Francii, stížnost č. 19776/92, rozsudek z 25. 6. 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996-III, str. 846, § 36; Dalban proti Rumunsku, stížnost č. 28114/95, rozsudek velkého senátu z 28. 9. 1999, § 44, ECHR 1999-VI). V předložené věci vnitrostátní úřady neuznaly, že by odmítnutí přeregistrování představovalo porušení stěžovatelových práv zakotvených v Úmluvě. Ve skutečnosti soudní rozhodnutí potvrzující zamítnutí nebylo zrušeno, ale do dnešního dne zůstalo závazné. Rozhodnutí ústavního soudu a Tagaňského obvodního soudu, na která poukazuje vláda, se týkala pouze řízení o rozpuštění stěžující si pobočky a neměla žádný dopad na stěžovatelův nárok na přeregistrování.

67. Z evidence registrace připravené vládou vyplývá, že zápisy týkající se stěžující si pobočky byly vytvořeny „v souvislosti se zápisem informací do Jednotného státního rejstříku právnických osob“ (řádek č. 263), a to až po „přesunu spisu z jednoho rejstříkového úřadu na druhý“ (řádek č. 289). To znamená, že zápis informací o stěžující si pobočce souvisel výhradně se založením nového rejstříku (Jednotného státního rejstříku právnických osob) a s přenesením pravomoci registrovat z jednoho úřadu na druhý po zavedení nové procedury registrace právnických osob (viz odstavec 45 výše). Oddělení spravedlnosti moskevské městské rady, čili úřad s pravomocí registrovat náboženská sdružení, ve své obhajobě výslovně potvrdilo, že zápis těchto informací nemohl být považován za „přeregistrování“ za účelem naplnění náboženského zákona (odstavec 27 výše).

68. Soud si povšiml, že vláda se nevyjadřovala k právnímu postavení stěžovatele před 1. 10. 2002. Nicméně fakta nezpochybňovaná stranami prozrazují, že právní subjektivita stěžující si pobočky právně neexistovala nejpozději od 6. 12. 2001, kdy Městský soud v Moskvě nařídil rozpuštění stěžující si pobočky z důvodu nesplnění požadavku na přeregistrování, do 1. 8. 2002, kdy byl rozsudek zrušen v rámci přezkumného řízení.

69. Závěrem vláda argumentem, že stěžovatel není „oběť“, protože může stále požádat přeregistrování, usvědčuje sama sebe, neboť přiznává, že stěžovateli bylo do dnešního dne upřeno přeregistrování. V každém případě vláda opomněla upřesnit, jaká ustanovení může dnes stěžovatel použít k podání žádosti o přeregistrování, neboť prodloužená lhůta uplynula 31. 12. 2000.

70. S ohledem na výše uvedené Soud shledává, že stěžovatel si může „činit nárok“ na postavení „oběti“ porušení, na něž upozorňuje. Aby bylo možné říct, zda je skutečně obětí, je nutné nejdříve přezkoumat jádro sporu.

3. Existence zásahu do stěžovatelových práv

71. Ve světle obecných principů nastíněných výše je možnost založit právnickou osobu ke kolektivnímu jednání na poli společných zájmů jedním z nejdůležitějších aspektů svobody sdružování, bez něhož by tato svoboda postrádala jakýkoli smysl. Soud zastává konzistentně názor, že pokud domácí úřady zamítnou udělit statut právnické osoby sdružení jednotlivců, dojde k zásahu do stěžovatelova práva na svobodu sdružování (viz Gorzelik, citováno výše, § 52 et passim; Sidiropoulos, citováno výše, § 31 et passim ). Jestliže se jedná o organizaci náboženského společenství, zamítnutí uznání rovněž představuje zásah do stěžovatelovy svobody vyznání podle čl. 9 Úmluvy (viz Metropolitní církev Besarábie a další proti Moldávii, citováno výše, § 105). Právo věřících na svobodu vyznání zahrnuje očekávání, že společenství bude umožněno fungovat pokojně, bez zásahů státní moci (viz Hasan a Chaush proti Bulharsku, stížnost č. 30985/96, rozsudek velkého senátu z 26. 10. 2000, § 62, ECHR 2000 XI).

72. Soud poznamenává, že v roce 1997 žalovaný stát přijal nový náboženský zákon, který požadoval od všech náboženských organizací, které dříve získaly postavení právnické osoby, aby si změnily stanovy v souladu s novým zákonem a přeregistrovaly se do přesně stanovené lhůty (viz odstavce 38 a 44 výše). Proces „přeregistrace“ probíhal stejně jako původní registrace náboženské organizace a pro zamítnutí byly uplatněny stejné důvody (viz odstavce 39 a 41 výše). „Přeregistrace“ mohla být navíc zamítnuta, pokud existovaly důvody pro rozpuštění náboženské organizace nebo pro zakázání její činnosti (viz odstavec 43 výše). Nesplnění přeregistrace z jakéhokoli důvodu před vypršením lhůty vystavilo náboženskou organizaci riziku rozpuštění rozhodnutím soudu (viz odstavec 44 výše).

73. Soud připomíná, že před přijetím nového náboženského zákona stěžující si pobočka fungovala v Rusku v souladu s právem od roku 1992. Nepodařilo se jí získat „přeregistraci“, jak bylo vyžadováno náboženským zákonem, a následně jí hrozilo, že bude rozpuštěna. Po 6. 12. 2001, kdy vyčerpala běžné domácí opravné prostředky proti soudnímu rozhodnutí nařizujícímu její rozpuštění, a než bylo rozhodnutí zrušeno přezkumným řízením 1. 8. 2002, hrozilo stěžující si pobočce soustavně riziko zmrazení účtů a zabavení jejích vkladů (srovnej Křesťansko demokratická lidová strana proti Moldávii, stížnost č. 28793/02, rozhodnutí z 22. 3. 2005). Soud chápe, že tyto okolnosti měly značně nepříznivý dopad na fungování stěžovatele a jeho náboženské aktivity (viz odstavce 29 až 33 výše). I když později ústavní soud odstranil okamžitou hrozbu rozpuštění stěžující si pobočky, je zřejmé, že její právní postavení není stejné, jaké mají ostatní náboženské organizace, jež prošly přeregistrováním. Soud si všímá, že v dalších případech bylo neúspěšné přeregistrování použito ruskými úřady jako důvod pro zamítnutí registrace změn stanov sdružení nebo pozastavení registrace náboženských novin (viz Scientologická církev v Moskvě a další proti Rusku, stížnost č. 18147/02, rozhodnutí z 28. 10. 2004).

74. Soud má za to, že za uvedených okolností, kdy měla náboženská organizace povinnost novelizovat své stanovy a kdy registrace těchto změn byla zamítnuta úřady a jako důsledek ztratila organizace postavení právnické osoby, došlo k zásahu do svobody sdružování organizace. Protože náboženský zákon omezuje možnost náboženského sdružení bez postavení statutu právnické osoby vykonávat náboženské aktivity v plné šíři (viz Kimlya, Sultanov a Nižněkamská scientologická církev proti Rusku, stížnost č. 76836/01 a 32782/03, rozhodnutí z 9. 6. 2005), musí být situace prošetřena také ve světle práva na svobodu vyznání.

75. Protože Soud shledal, že došlo k zásahu do stěžovatelových práv podle čl. 11 Úmluvy vykládaném ve světle čl. 9 Úmluvy, musí dále zjistit, zda byly splněny náležitosti odstavce 2 těchto ustanovení, tzn. jestli byl zásah „stanovený zákonem“, sledoval jeden nebo více legitimních cílů a byl „nezbytný v demokratické společnosti“ (viz mj. Metropolitní církev Besarábie a další proti Moldávii, citováno výše, § 106).

4. Opodstatněnost zásahu

a) Obecné principy aplikovatelné na analýzu opodstatněnosti

76. Soud zdůrazňuje, že výčet výjimek ze svobody sdružování a vyznání, jak je obsažen v článcích 9 a 11 Úmluvy, je taxativní. Výjimky ze svobody sdružování mají být chápány úzce a pouze přesvědčivé a závažné důvody mohou ospravedlnit omezení této svobody. Při určování, zda se jedná o nezbytnost ve smyslu odstavce 2 ustanovení Úmluvy, státy mají jen omezenou míru posuzovací volnosti, jež jde ruku v ruce s důsledným evropským dohledem zahrnujícím posuzování jak zákonů, tak rozhodnutí z nich vycházejících včetně rozhodnutích nezávislých soudů (viz Gorzelik, citováno výše, § 95; Sidiropoulos, citováno výše, § 40; Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, č. 29221/95 a 29225/95, § 84, ECHR 2001 IX).

77. Při výkonu své kontrolní role Soud nemá nahrazovat svým názorem názor příslušných vnitrostátních úřadů, ale spíše přezkoumat rozhodnutí, jež tyto úřady přijaly při výkonu své rozhodovací činnosti. To neznamená, že se musí omezit na zjišťování, zda žalovaný stát vykonával svou činnost náležitě, důkladně a v dobré víře. Zásah státu, na který je upozorňováno, musí vnímat ve světle celého případu a stanovit, zda byl „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ a zda důvody předložené vnitrostátními úřady na jeho ospravedlnění jsou „relevantní a postačující“. Soud se musí při této činnosti přesvědčit, že vnitrostátní úřady aplikovaly standardy, které byly v souladu s principy obsaženými v Úmluvě a že založily svá rozhodnutí na náležitém zhodnocení relevantních skutečností [viz Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, citováno výše, § 47; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, stížnost č. 46626/99, rozsudek z 3. 2. 2005, § 49, ECHR 2005 I (výňatky)].

b) Argumenty předložené k odůvodnění zásahu

78. Soud si povšiml, že důvody pro zamítnutí přeregistrování stěžující si pobočky nebyly předkládány konzistentně v průběhu domácích řízení. Zatímco odbor spravedlnosti moskevské městské rady původně pobočce vytýkal nedostatečný počet zakládajících členů a chybějící dokumenty prokazující jejich právoplatný pobyt v Rusku, v následujících rozhodnutích soudů nebyly tyto údajné nedostatky zmiňované (viz odstavce 14, 16 a 17 výše). Domnělá paramilitární povaha stěžovatelovy pobočky nepatřila do původního rozhodnutí zamítajícího přeregistrování, oddělení předložilo tento argument poprvé ve svém komentáři k stěžovatelovu podání k soudu (viz odstavec 15 výše). Tento důvod byl sice uznán obvodním soudem, nicméně městský soud už nepovažoval za nezbytné se jím zvlášť zabývat (viz odstavec 17 výše). Konečně argumenty o nejednotných údajích, co se týče stěžovatelovy náboženské příslušnosti, nebyly brány v potaz odborem spravedlnosti, objevily se poprvé v rozhodnutích soudů (ibid.)

79. Vláda neupřesnila konkrétní důvody pro zamítnutí přeregistrování stěžující si pobočky. Zásah nebyl nijak ospravedlňován.

80. Za těchto okolností Soud postupně přezkoumá dvě skupiny argumentů, jež byly předložené k odůvodnění zamítnutí stěžovatelova přeregistrování: těch, které se týkají „zahraničního původu“ stěžující si pobočky, a těch, které se týkají vnitřní struktury a náboženských aktivit.

(i) „Zahraniční původ“ stěžující si pobočky

81. Ruské úřady se držely názoru, že pokud zakladatelé stěžovatele byli cizí státní příslušníci, protože byli podřízeni londýnské centrální kanceláři a protože bylo v názvu slovo „pobočka“, muselo se jednat o kancelář zastupující zahraniční náboženskou organizaci, u níž nepřicházelo v úvahu, aby byla „přeregistrovaná“ jako náboženská organizace podle ruského práva.

82. Soud poznamenává, že zaprvé náboženský zákon vskutku zakazoval cizím státním příslušníkům, aby v Rusku zakládali náboženské organizace. Nespatřuje ale žádné rozumné a objektivní odůvodnění pro rozdílné zacházení s ruskými a zahraničními občany, co se týče jejich schopnosti vykonávat svobodu vyznání prostřednictvím účasti na životě organizovaných náboženských komunit.

83. Zadruhé se nezdá, že by sídlo ředitelství Armády spásy v zahraničí bránilo registraci stěžovatele jako ruské náboženské organizace. Odstavec 11 § 6 náboženského zákona se týkal konkrétně situace, kdy ruská náboženská organizace byla podřízená centrálnímu řídícímu orgánu sídlícímu v zahraničí (viz odstavec 40 výše). Jediným dodatečným požadavkem v projednávaném případě bylo předložení certifikovaných stanov zahraničního řídícího orgánu. Tato okolnost nebyla zákonným důvodem pro zamítnutí registrace nebo přeregistrování.

84. Zatřetí, podle náboženského zákona je jediným důvodem, kdy může být náboženské organizaci zabráněno registrovat se kvůli jménu, situace, kdy nese organizace stejné jméno jako už zaregistrovaná organizace. Nebylo řečeno, že by byl toto případ stěžující si pobočky. Podle zákona pouhá přítomnost slova „pobočka“ ve jméně nemůže být důvod bránící registraci.

85. Na závěr Soud konstatuje, že v době předmětných událostí už stěžující si pobočka existovala sedm let jako nezávislá právnická osoba vykonávající a využívající širokou škálu náboženských práv. Odbor spravedlnosti a vnitrostátní soudy naléhaly, aby se registrovala jako zastupující kancelář zahraniční náboženské organizace, následky by byly, že by potom podle ruského práva nebyla schopná získat postavení právnické osoby nebo vykonávat své náboženské aktivity (viz odstavec 46 výše). Jak bylo řečeno dříve, tento požadavek vnitrostátních úřadů neměl žádný právní základ. Na základě uvážení Soudu se proto rovnal zamítnutí z důvodu nevýhodnosti založení, což bylo výslovně zakázáno § 12 odst. 2 náboženského zákona (viz odst. 42 výše).

86. Z toho vyplývá, že argumenty týkající se stěžovatelova údajného „zahraničního původu“ nebyly ani „relevantní a postačující„ pro zamítnutí přeregistrování, ani „stanovené zákonem„.

(ii) Náboženská struktura stěžující si pobočky

87. Obvodní i městský soud dospěly k názoru, že stěžující si pobočka neuváděla přesně svou náboženskou příslušnost a činnost, ale matoucím způsobem odkazovala na evangelickou víru, víru v Armádu spásy a křesťanskou víru a nepopsala všechna svá rozhodnutí, pravidla a zvyklosti.

88. Soud poznamenává, že stěžovatelovy stanovy předložené k přeregistrování jasně označily stěžující si pobočku jako náboženskou organizaci sledující zásady křesťanské víry. Dodatek tvořící nedílnou součást stanov vymezil principy, na nichž byla náboženská doktrína Armády spásy založena.

89. Náboženský zákon nezakotvil žádná pravidla, podle nichž by měla být náboženská příslušnost nebo denominace organizace vymezená v zakládajících dokumentech. Paragraf 10 odst. 2 náboženského zákona, na nějž odkazoval městský soud, požadoval pouze nástin náboženské příslušnosti organizace (veroispovedanie). Neexistoval žádný zjevný právní základ pro požadování popisu všech „rozhodnutí, pravidel a zvyklostí“.

90. Jestliže nebyl stěžovatelův popis náboženské příslušnosti shledán jako úplný, bylo na národních soudech, aby ozřejmily příslušné právní náležitosti, a daly tak stěžovatelovi jasné vodítko, jak připravit dokumenty, aby obstály při získávání přeregistrace (viz Tsonev proti Bulharsku, stížnost č. 45963/99, rozsudek z 13. 4. 2006, § 55). Toto se ale nestalo. Soud tudíž uzavírá, že tento důvod pro odepření registrace nebyl naplněn.

91. Odbor spravedlnosti moskevské městské rady namítal, že stěžující si pobočka by neměla být přeregistrována jako „paramilitární organizace“, neboť její členové nosili uniformu a vykonávali vojenskou službu a protože slovo „armáda“ v jejím názvu nebylo legitimní. Obvodní soud tento argument uznal.

92. Soud upozorňuje, že podle jeho ustálené judikatury svoboda náboženského vyznání, jak je zaručena Úmluvou, neumožňuje volnost uvážení na straně státu při určení legitimní náboženské víry ani legitimních prostředků k jejímu projevování (viz Hasan a Chaush, citováno výše, § 78; Manoussakis a další proti Řecku, stížnost č. 18748/91, rozsudek z 26. 9. 1996, Reports of Judgments and Decisions 1996 IV, § 47). Je nezpochybnitelné, že pro členy stěžující si pobočky bylo používání hodností podobných těm, co jsou užívané na vojně, a nošení uniforem, zvláštními způsoby zorganizování vnitřního života náboženské komunity a projevem náboženské víry Armády spásy. Nemůže být myšleno vážně, že stěžující si pobočka obhajovala násilnou změnu ústavních základů nebo že by podkopávala integritu nebo bezpečnost země. V tomto smyslu nebyl předložen jediný důkaz před vnitrostátními úřady nebo vládou v rámci řízení o Úmluvě. Z toho vyplývá, že vnitrostátní rozhodnutí k tomuto bodu postrádala faktický základ.

93. Obvodní soud také dovodil ze stěžovatelových stanov, že členové stěžovatelovy pobočky by „nevyhnutelně porušili ruské právo při provádění Řádu a pravidel a pokynů velitele“.

94. Soud zdůrazňuje, že program sdružení může v některých případech maskovat cíle a záměry těmi, které veřejně hlásá. K ověření, že k tomuto nedochází, musí být obsah programu porovnán s aktivitami vůdců sdružení a postoji, které zastávají (viz Refah Partisi, § 10; Partidul Comunistilor, § 56, oba citovány výše).

95. Před vnitrostátními soudy nebyl předložen žádný důkaz, že by za sedm let existence stěžující si pobočka, její členové nebo zakladatelé porušili nějaký ruský zákon nebo sledovali cíle odlišné od těch, které jsou vyjmenované ve stanovách, zvláště při práci na vzestupu křesťanské víry a charitativní činnosti. Z toho je patrno, že tento závěr učiněný obvodním soudem také postrádal oporu v důkazech, a že byl proto arbitrární.

(iii) Další úvahy relevantní pro rozhodování Soudu

96. Jak bylo řečeno výše, do doby zavedení požadavku přeregistrování stěžující si pobočka fungovala v Rusku v souladu se zákonem jako nezávislé náboženské společenství po více než sedm let. Nikdo nenamítal, že by toto společenství jako celek nebo jeho jednotliví členové porušili nějaký vnitrostátní zákon nebo nařízení upravující jejich spolkový život a náboženskou činnost. Za těchto okolností se Soud domnívá, že by důvody pro odmítnutí přeregistrování měly být zvláště závažné a přesvědčivé (viz judikatura citovaná v odst. 76 výše). V projednávaném případě nebyly žádné takovéto důvody vnitrostátními úřady předloženy.

97. Pro uvážení Soudu je důležitý také fakt, že na rozdíl od stěžující si pobočky ostatní náboženská sdružení vyznávající víru Armády spásy získala přeregistrování úspěšně, a to jak na úrovni ruských oblastí, tak na federální úrovni (viz body 99 a 101 – 04 Zprávy o dodržování závazků Ruské federace citované v odstavci 47 výše a bod 5 Rezoluce Parlamentního shromáždění o ruském náboženském zákoně citované v odst. 49 výše). Ve světle výše uvedených nálezů Soudu, že důvody jmenované oddělením spravedlnosti a potvrzené moskevskými soudy pro zamítnutí přeregistrace stěžující si pobočky neměly právní nebo skutkový základ, může být vyvozeno, že odepřením registrace moskevské pobočce Armády spásy moskevské úřady nejednaly v dobré víře a zanedbaly svou povinnost zůstat neutrální a nestranné směrem k stěžujícímu si náboženskému společenství (viz Metropolitní církev Besarábie, § 123; Hasan a Chaush, § 62, oba citovány výše).

c) Závěr

98. Soud se ve světle výše uvedeného domnívá, že zásah do stěžovatelovy svobody vyznání a sdružování nebyl opodstatněný. Došlo k porušení čl. 11 Úmluvy ve světle čl. 9.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy posuzovaného ve spojení s články 9 a 11

99. Stěžující si pobočka dále poukazovala na porušení čl. 14 Úmluvy čtené ve spojení s články 9 a 11 s tím, že byla diskriminovaná na základě svého postavení jako náboženské menšiny v Rusku. Čl. 14 uvádí:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

100. Soud zdůrazňuje, že ačkoliv čl. 14 neexistuje sám o sobě, hraje významnou roli jako doplnění ostatních ustanovení Úmluvy a protokolů, neboť chrání jednotlivce ve stejných situacích před jakoukoli diskriminací při užívání práv zakotvených v ostatních ustanoveních. Pokud byl vzat do úvahy článek upravující hmotné právo Úmluvy nebo její protokoly samy o sobě a společně s čl. 14 a bylo zároveň shledáno samostatné porušení hmotného práva Úmluvy, není obecně nezbytně nutné, aby Soud posuzoval případ také na základě čl. 14. Jinak je tomu v případě, je-li zjevně nerovný přístup v zacházení při dodržování konkrétního práva rozhodujícím aspektem celého případu (viz Chassagnou a další proti Francii, stížnost č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, rozsudek velkého senátu z 29. 4. 1999, § 89, ECHR 1999-III; Dudgeon proti Spojenému království, stížnost č. 7525/76, rozsudek z 22. 10. 1981, Series A č. 45, § 67).

101. Okolnosti v projednávaném případě vedou Soud k závěru, že nerovné zacházení, jehož uznání se stěžovatel domáhá, bylo vzato dostatečně v úvahu při výše uvedených úvahách, jež vedly k rozhodnutí, že došlo k porušení hmotného práva Úmluvy (viz zvláště odst. 82 a 97 výše). Z toho vyplývá, že není důvod pro samostatné posuzování stejných skutečností z pohledu čl. 14 Úmluvy (viz Metropolitní církev Besarábie a další proti Moldávii, § 134; Sidiropoulos, § 52, oba citovány výše).

[§ 102. – 107. K tvrzenému porušení čl. 41 úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že

1. Stěžovatel se může považovat za „oběť“ pro účely čl. 34 Úmluvy;

2. čl. 11 vykládaný ve světle čl. 9 byl porušen;

3. není potřeba zvláště posuzovat podle čl. 14 Úmluvy

4. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44, zaplatit částku 10 000 EUR, které budou převedeny na ruské rubly podle kurzu platného v den úhrady včetně daní, jež mohou být přičteny, za morální újmu;

tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se nejnižší výpůjční sazbě Evropské centrální banky navýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

5. žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.