Gajcsi proti Maďarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 34503/03

Datum: 3. 10. 2006

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), A. B. Baka (Maďarsko), I. Cabral Barreto (Portugalsko), R. Türmen (Turecko), M. Ugrekhelidze (Gruzie), A. Mularoni (San Marino) a D. Jočienë (Litva).

Pan László Gajcsi (dále jen „stěžovatel“) se narodil v roce 1955 a pobývá v zařízení sociální péče v Lad-Gyöngyöspuszta v Maďarsku.

Dne 4. 11. 1999 byl stěžovatel převezen sanitkou na psychiatrické oddělení nemocnice v Nagyatád. V souladu s § 199 odst. 2 zákona o zdravotní péči (dále též „zákon“) nemocnice následující den uvědomila o této skutečnosti Okresní soud v Nagyatád.

Znalec v oboru psychiatrie v posudku ze dne 8. 11. 1999 konstatoval, že stěžovatel byl hospitalizován z důvodu jeho nevyzpytatelného pyromanského chování a že jeho narušený duševní stav vyžaduje povinnou psychiatrickou léčbu v uzavřené instituci. Téhož dne okresní soud vyslechl stěžovatele a nařídil jeho léčbu podle § 199 odst. 5 zákona.

V době mezi 21. 1. 2000 a 22. 11. 2002 byla povinná léčba stěžovatele přezkoumávána soudem v zákonných intervalech.

Dne 21. 1. 2003 okresní soud znovu přezkoumal detenci stěžovatele v psychiatrickém zařízení. Na jednání byl stěžovatel zastoupen opatrovníkem pro řízení (eseti gondnok). Příslušný soudce ustanovil znalce v oboru psychiatrie a určil, že jeho úkolem bude…

„...vypracovat posudek, zda umístění (eljárás alá vont személy) a prodloužení léčby na psychiatrickém oddělení je odůvodněné patologickým duševním stavem pacienta (kóros elmeállapot).“

Znalec potvrdil, že je nutné pokračovat v léčbě stěžovatele.

Na základě tohoto posudku soud nařídil prodloužení nařízené psychiatrické léčby stěžovatele na neurčito, přičemž nezbytnost léčby měla být přezkoumána do 60 dní. V odůvodnění soud uvedl:

„Pacient (eljárás alá vont személy) byl umístěn na psychiatrickém oddělení. Na základě provedených důkazů a znaleckého posudku soud shledal, že prodloužení psychiatrické léčby je oprávněné a v souladu se zákonem. Pacient potřebuje další terapii, proto soud rozhodl podle § 198 odst. 1 zákona č. 154 [o zdravotní péči].“

Právní zástupce stěžovatele se odvolal ke Krajskému soudu v Somogy a namítal nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění. Poukázal na to, že § 198 odst. 1 neobsahuje žádný hmotněprávní důvod pro prodloužení povinné léčby, jež je přípustné jen podle § 200 odst. 1 a § 188 písm. b) zákona.

Dne 28. 2. 2003 krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu a uvedl, že prvoinstanční rozhodnutí bylo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Poznamenal, že podle znaleckého posudku v oboru psychiatrie se stav stěžovatele nezměnil natolik, aby odůvodnil jeho propuštění, a že jeho prodloužená terapie byla oprávněná a nezbytná. Krajský soud se spokojil s tím, že prvoinstanční řízení bylo v souladu s § 201 zákona. Okresní soud obdržel toto rozhodnutí k odeslání dne 11. 3. 2003 a stěžovateli bylo doručeno dne 17. 3. 2003.

Dne 15. 5. 2003 podal právní zástupce stěžovatele návrh na přezkum k Nejvyššímu soudu. Znovu zdůraznil, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí bylo nedostatečné, a namítal, že rozhodnutí nižších soudů porušilo ústavní právo stěžovatele na spravedlivé řízení. Zdůraznil, že zákon neuvádí žádný důvod pro nařízenou psychiatrickou léčbu kvůli „patologickému duševnímu stavu“ pacienta – což je pojem trestního práva, na nějž soud mylně odkázal při ustanovení znalce v oboru psychiatrie. Výčet možných důvodů pro držení stěžovatele je obsažen v § 200 odst. 1 zákona. Podle právního zástupce z tohoto důvodu postrádal znalecký posudek význam. Zdůraznil, že aby bylo řízení, které může mít za následek donucovací opatření, spravedlivé, je nutné příslušné rozhodnutí podrobně odůvodnit. Odkázal na závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Leer proti Nizozemí (1990) a také namítal, že neinformování pacienta o důvodech jeho nedobrovolné psychiatrické léčby může představovat porušení jeho práv garantovaných Úmluvou.

Dne 27. 10. 2004 Nejvyšší soud shledal návrh na přezkum nepřijatelným. Uvedl, že návrh nebyl v souladu s ratione materiae příslušných ustanovení občanského soudního řádu.

Mezitím byl stěžovatel dne 24. 4. 2003 propuštěn z nemocnice.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 16. 9. 2003. Stížnost byla přidělena 2. sekci Soudu. Podle ustanovení čl. 29 odst. 3 Úmluvy se Soud rozhodl sloučit přezkoumání přijatelnosti a merita věci.

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatel namítal, že jeho nedobrovolná psychiatrická léčba byla neoprávněná, že nebyla nařízena v řízení „stanoveném zákonem“ a že mu nebyly sděleny důvody pro jeho zajištění. Dovolával se čl. 5 odst. 1, který v příslušných pasážích stanoví:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:...

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;...“

A. K přijatelnosti

Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále poznamenává, že stížnost není nepřijatelná ze žádných dalších důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B. Meritum věci

Stěžovatel tvrdí, že jeho povinná léčba podléhala přezkumu podle § 200 zákona. Odůvodnění rozhodnutí soudu o prodloužení jeho psychiatrického držení bylo velice povrchní a nedostatečné na to, aby prokázalo, že jeho chování bylo nebezpečné pro účely odst. 1 tohoto ustanovení. Jako takové proto nepostačovalo na splnění požadavků řízení stanovených zákonem ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Vláda je toho názoru, že držení stěžovatele bylo spíše než podle § 200 přezkoumatelné podle § 199 zákona. Ovšem s ohledem na povrchní povahu předmětného znaleckého posudku není vláda schopna posoudit, zda potenciálně nebezpečné chování stěžovatele skutečně vyžadovalo jeho prodlouženou ústavní léčbu. Vláda připouští, že maďarské právo upravující povinnou psychiatrickou léčbu zřejmě nebylo aplikováno způsobem, který by byl plně v souladu s požadavky Úmluvy.

Soud znovu připomíná, že výrazy „zákonné“ a „v souladu s řízením stanoveným zákonem“, použité v čl. 5 odst. 1, především odkazují na vnitrostátní legislativu a vyslovují povinnost respektovat její hmotněprávní a procesní ustanovení. I když obvykle na prvním místě přísluší vnitrostátním orgánům, zejména soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo, je tomu jinak v souvislosti s případy, kdy, jako v případě čl. 5 odst. 1, nerespektování tohoto práva s sebou nese porušení Úmluvy. V takových případech Soud může a musí vykonávat určitou pravomoc, aby přezkoumal, zda vnitrostátní právo bylo dodrženo (Baranowski proti Polsku, 2000, § 50). Mimoto jakékoliv zbavení svobody musí být nejen provedeno v souladu s hmotnými a procesními pravidly vnitrostátního práva, ale musí být rovněž v souladu se samotným účelem čl. 5, tj. s ochranou jednotlivce před svévolí (viz mj. Chahal proti Spojenému království, 1996, § 118).

V této věci Soud konstatuje, že příslušný vnitrostátní předpis zdůrazňuje „nebezpečnost“ jako předpoklad pro nařízení hospitalizace a léčby. Soud však shledal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů v této věci postrádala jakékoli posouzení tvrzeného nebo potenciálního „nebezpečného chování“ stěžovatele, ať už podle § 199, nebo § 200 zákona. Tato skutečnost nebyla vládou zpochybňována. Za těchto okolností se Soud domnívá, že prodloužení povinné léčby stěžovatele nebylo stanoveno zákonem.

Čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.

K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 a čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatel dále namítal, že jelikož prvoinstanční rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a odvolací soud se nevyjádřil ke všem argumentům v jeho odvolání, neměl k dispozici účinný prostředek nápravy v rozporu s čl. 5 odst. 4 a čl. 13. Vláda se k této záležitosti nevyjádřila.

Soud se domnívá, že tato část stížnosti musí být přezkoumána samostatně podle čl. 5 odst. 4, který je lex specialis v oblasti zbavení svobody a stanoví přísnější požadavky ve srovnání s čl. 13 Úmluvy (viz De Jong, Baljet a Van Den Brink proti Nizozemí, 1984, § 60 in fine).

Tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy a nenaráží na žádný jiný důvod nepřijatelnosti, a proto musí být prohlášena za přijatelnou.

S ohledem na závěry Soudu podle čl. 5 odst. 1 však Soud nepovažuje za nutné samostatně zkoumat, zda v této věci byl porušen rovněž čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

K dalším tvrzeným porušením Úmluvy:

V poslední řadě stěžovatel tvrdil, že jeho ústavní léčba byla prodloužena v řízení, které nebylo spravedlivé, čímž byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přestože je tato část stížnosti rovněž přijatelná, s ohledem na výše uvedené posouzení podle čl. 5 odst. 1 nepovažuje Soud za nutné samostatně zkoumat, zda byl v tomto případě porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel požadoval zadostiučinění za morální újmu ve výši 2 milionů maďarských forintů (přibližně 7 350 EUR). Vláda pokládá tuto žádost za přiměřenou. Soud se domnívá, že stěžovatel utrpěl morální újmu, a přiznává mu na základě principu spravedlnosti požadovanou částku v plné výši. Pokud jde o náklady řízení, stěžovatel nevznesl žádný nárok na jejich náhradu.

Výrok rozsudku

Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost se prohlašuje za přijatelnou;

2. čl. 5 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

3. není nutné se samostatně zabývat otázkami, zda byly porušeny čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy;

4. žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovateli 7 350 EUR za morální újmu a jakoukoliv daň, kterou lze z této částky srazit; tato částka bude převedena na národní měnu v kurzu platném ke dni vyplacení a navýšena o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.