White proti Švédsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (2. sekce)

Číslo stížnosti: 42435/02

Datum: 19. 12. 2006

Složení senátu: J.-P. Costa, předseda senátu (Francie), A. B. Baka (Maďarsko), E. Fura-Sandströmová (Švédsko), R. Türmen (Turecko), D. Jočiene (Litva), M. Ugrekhelidze (Gruzie), D. Popović (Srbsko).

[§ 1. - 3. Průběh řízení před ESLP]

4. Stěžovatel žije v Mozambiku, ve městě Beira.

5. Ve dnech 29. a 30. 9. a 1. 10. 1996 otiskly dva hlavní švédské večerníky Expressen a Aftonbladet sérii článků, v nichž byly stěžovateli přičítány různé trestné činy, včetně vraždy Olofa Palmeho, švédského premiéra, v roce 1986. Součástí těchto článku byla také tvrzení osob, která vyvracela nařčení proti stěžovateli. Dne 1. 10. 1996 navíc večerník Expressen otiskl rozhovor se stěžovatelem, v němž stěžovatel popírá svou účast na uvedené trestné činnosti.

6. Dne 23. 9. 1998 podal stěžovatel soukromou žalobu proti večerníkům namířenou konkrétně proti právně odpovědným redaktorům. Stěžovatel tvrdil, že tito redaktoři jsou odpovědní za hrubou urážku na cti, nebo alternativně za pomluvu běžného stupně podle 7. hlavy 4. oddílu a 14. pododdílu zákona o svobodě tisku a 5. hlavy 2. (nebo 1.) oddílu trestního zákona. Připojil se rovněž s nárokem na náhradu škody, a to za způsobenou újmu morální a také za škodu materiální.

7. Okresní soud ve Stockholmu nařídil ústní jednání ve věci na dny 27. – 28. 1. a 1. – 3. 2. 2000. Podle procesních norem vztahujících se na posuzování trestní odpovědnosti podle zákona o svobodě tisku soud zasedal ve složení tří profesionálních soudců a poroty o devíti členech.

8. Soud položil porotě šedesát šest otázek vztahujících se k článku ve večerníku Expressen a sedmdesát šest otázek vztahujících se k článku ve večerníku Aftonbladet. Každá z těchto otázek se týkala některých tvrzení nebo fotografií v předmětných článcích a porota měla za úkol posoudit, zda uvedená tvrzení nebo fotografie zakládaly hrubou urážku na cti nebo urážku na cti běžného stupně. Porota odpověděla na všechny otázky kromě šesti negativně. V souladu s procesními pravidly byl výrok poroty o nevině konečný. Co se týče těch šesti otázek, porota konstatovala, že některá tvrzení a některé fotografie mohou znamenat urážku na cti běžného stupně. Soud tudíž musel znovu posoudit odpovědnost. Těmito inkriminovanými tvrzeními a fotografiemi byly následující:

1. Titulek na úvodní straně „Je označován za vraha Palmeho“, společně s fotografií stěžovatele.

2. Na šesté textové straně je tvrzení nejmenovaného zdroje z řad jihoafrické výzvědné služby: „Je to typ člověka, kterého nelze ošidit beztrestně. Zabíjí bez jediného zaváhání.“

3. Text na šesté straně: „Vedle společnosti Long reach, vlastnili Williamson a White dohromady několik dalších společností, z nichž některé byly propojeny s mafií. Mimo jiné např. MGR Group na Seychelách, která byla používána k praní špinavých peněz z ilegální činnosti. Když byla společnost Long reach zrušena, White si zřídil pilu v Beiře v Mozambiku, která sloužila jako skvělá zástěrka pro jiné činnosti. Zbraně a drogy jsou hlavní zmiňované produkty.“

4. Text na šesté straně: „White se zabývá mnoha věcmi… Je jedním z největších jihoafrických pytláků, uvádí zdroj. Je to do značné míry jeho vina, že populace slonů je v Mozambiku téměř vyhubena. Antony White spolu s Williamsonem kšeftují se slonovinou.“

5. Podnadpis na šesté straně: „Ale vydělává víc pašováním a pytlačením“ společně s textem následujícím: „Ale podle několika tvrzení plyne většina jeho příjmů z pašování a pytlačení.“

6. Titulek na sedmé straně: „Dnes – pašerák v Mozambiku“ pod fotografií stěžovatele.

9. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2000 zprostil okresní soud redaktory obvinění v plném rozsahu a zamítl stěžovatelův návrh na náhradu škody. Soud uznal, že všechny uvedené pasáže popisují stěžovatele jako kriminálníka nebo osobu s hanebným stylem života. Na druhou stranu však existuje ve Švédsku veřejný zájem na tom, aby tato tvrzení byla zveřejněna. Soud navíc uznal, že redakce večerníku měla rozumné podklady pro zveřejnění těchto tvrzení. Soud zohlednil od koho, a jakým způsobem byly informace získány a skutečnost, že vzhledem k povaze inkriminovaných informací a omezením, kterým čelí zpravodajská služba, byla možnost ověřit pravdivost těchto tvrzení omezena.

10. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu odvolal k Odvolacímu soudu ve Svea. Odvolací soud nařídil ústní jednání a vyslechl stejné svědky jako soud 1. instance.

11. Dne 21. 2. 2002 odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu s následujícím odůvodněním:

„Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, že příslušné údaje uvedené ve večerníku Expressen a Aftonbladet líčí Anthonyho Whita jako kriminálníka, který vede odsouzeníhodný život. Tyto údaje byly způsobilé vystavit ho opovržení ze strany jiných a v důsledku toho zakládají urážku na cti.

Zbývá posoudit otázku, zda jsou dány důvody pro vyvinění (exkulpaci). Podle 7. hlavy 4. oddílu 14. pododdílu zákona o svobodě tisku a 5. hlavy 1. oddílu 2. pododdílu trestního zákona je odpovědnost za urážku na cti způsobenou tištěným materiálem vyloučena za předpokladu, že jsou splněny dvě podmínky: 1) sdělení informace je ospravedlnitelné a 2) tato informace je pravdivá nebo informátor měl rozumný podklad pro tato tvrzení.

Pokud byla informace pravdivá, pak může být zpravidla sdělena i v případě, že má odsuzující charakter, a to tehdy, když zájem veřejnosti na získání informací ospravedlňuje toto sdělení. Na druhé straně však neexistuje žádné obecné právo vždy sdělovat pravdu, i když jsou tvrzení urážlivá. Musí být dodržena rovnováha mezi ochranou proti urážlivým tvrzením a požadavky kladenými svobodou projevu. V některých případech musí ustoupit zájem na ochraně jednotlivce proti urážlivým tvrzením veřejnému zájmu.

Expressen tvrdí, že bylo ospravedlnitelné jmenovat a ukázat v novinách fotografii Anthonyho Whita, a to z důvodu veřejného zájmu – vraždy premiéra. Aftonbladet obdobně uvedl, že za stávající situace bylo ospravedlnitelné popsat osobnost a jednání Anthonyho Whita.

Otázka, kdo zabil Olofa Palmeho, přitahovala v daném čase a stále ještě přitahuje pozornost veřejnosti. Pokud jde o otázku, zda bylo za daných okolností ospravedlnitelné sdělit tyto údaje, souhlasí odvolací soud se soudem 1. stupně, že bylo legitimní psát o tzv. „severoafrické stopě“ a představit veřejnosti relevantní údaje. Sporné však zůstává, zda bylo ospravedlnitelné identifikovat žalobce jménem a fotografií tím způsobem, jak to bylo učiněno, a zveřejnit tvrzení, která byla způsobilá vyvolat domnění, že je stěžovatel vinen ze závažné trestné činnosti velkého rozsahu.

Odpovědní redaktoři tvrdili, že inkriminované články nepřinesly zásadní odhalení skutečnosti, kdo je Antony White a z jaké trestné činnosti je vinen. Tyto skutečnosti vyplývají z informací, které kolují mezi některými skupinami v jižní Africe a v Evropě a podle nichž je Antony White zapojený do těchto údajných aktivit. Rovněž se ukázalo, že byly vydány knihy, v nichž je Antony White jmenován a je v nich popisována jeho služba jako elitního vojáka ve vojenské jednotce Selous Scouts, která má pochybnou pověst. Skutečnosti případu ukazují, že Antony White je daleko známější mezi zástupci různých organizací na ochranu zvířat a ochranu přírody jak v jižní Africe, tak v Evropě, než by si sám přál. Antony White se tudíž nejeví jako obyčejná soukromá osoba, která si zaslouží zvláštní ochranu.

Vzhledem k výše uvedenému a se shodným odůvodněním jako okresní soud odvolací soud shledal, že za daných okolností bylo ospravedlnitelné zveřejnit jméno a fotografii Anthonyho Whita ve večerníku Expressen a údaje o osobě Anthonyho Whita ve večerníku Aftonbladet. Odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž zohlednil skutečnost, že Antony White se odmítl vyjádřit k informacím uvedeným redaktory Aftonbladetu.

Co se týče otázky, zda tyto údaje byly pravdivé, jedná se o tvrzení proti tvrzení. Antony White tvrdí, že je nevinen ze všech obvinění, že údaje o něm zveřejněné byly pouhým výplodem fantazie, že tyto údaje jsou neověřené nebo poskytnuté nedůvěryhodnými osobami a představují „klepy“ z druhé ruky, zatímco odpovědní redaktoři stále uvádějí, že vina Anthonyho Whita za vraždu Olofa Palmeho nemůže být vyloučena. Odvolací soudu došel k závěru, že odpovědní redaktoři, kteří nesou důkazní břemeno za prokázání svých tvrzení, neprokázali, že šířené informace jsou pravdivé.

Pokud jde o otázku, zda byly dány dostatečné podklady pro tato tvrzení, odvolací soud zohlednil následující úvahy:

Na obranu inkriminovaných článků redaktoři uvedli, mimo jiné, že jméno a fotografie Anthonyho Whita byly zveřejněny v mezinárodních zprávách a ve švédské televizi.

Odvolací soud uvedl, že každé periodikum je odpovědné za své vlastní články, tudíž skutečnost, že jméno a fotografie žalobce již byly zveřejněny jinými zpravodajskými službami, nezbavuje Expressen a Aftonbladet odpovědnosti ověřit si věrohodnost zveřejňovaných informací. Na druhé straně skutečnost, že tyto informace již byly zveřejněny jinými médii, ukazuje, že se tyto zpravodajské služby domnívaly, že existuje rozumný podklad pro tyto informace.

V řízení bylo prokázáno, že hlavním podkladem pro uvedená tvrzení byla prohlášení Dirka Coetzeeho (bývalého vedoucího činitele severoafrické bezpečnostní policie) a že večerníky ověřily tyto informace převážně tím způsobem, že novináři, kteří psali uvedené články, kontaktovali státní zaměstnance a představitele různých organizací zaměřených na ochranu zvířat a životního prostředí. Bohužel tyto osoby nebyly až na výjimky jmenovány.

Svědectví všech šesti novinářů, kteří vypovídali jako svědci před odvolacím soudem, ukázala, že každý z těchto novinářů projevil vysokou snahu zjistit stupeň pravdivosti tvrzení Dirka Coetzeeho a ověřit si u důvěryhodných zdrojů, kdo je vlastně Antony White. Svědkové, každý na základě vlastní práce, obdrželi shodné informace. Informace byly ověřovány několika informátory v různých zemích a na různých úrovních.

Vzhledem k výše uvedenému, zejména ověřování, které večerníky provedly, a ke skutečnosti, že Dirk Coetzee se jevil jako důvěryhodný zdroj, dospěl odvolací soud k závěru, že šíření inkriminovaných informací nebylo neoprávněné. Podle odvolacího soudu existovaly rozumné podklady pro tvrzení a fotografie zveřejněné ve večerníku Expressen. Odvolací soud dále dospěl k názoru, že Aftonbladet dostál své povinnosti provést požadovaná ověřování informací. Odvolací soud tedy shledal také tvrzení zveřejněná v Aftonbladetu za oprávněná.“

12. Dne 29. května zamítl Nejvyšší soud mimořádný opravný prostředek stěžovatele.

[ § 13. Vnitrostátní právní předpisy]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

14. Stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, protože mu soudy neposkytly náležitou ochranu jeho jména a pověsti. Článek 8 Úmluvy stanoví:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

15. Vláda tento argument napadla.

A. Přijatelnost

16. Soud poznamenal, že stížnost není zjevně nedůvodná podle § 35 odst. 3 Úmluvy. Zároveň konstatoval, že nepřijatelnost není dána ani z žádného jiného důvodu, a prohlásil stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

17. Vláda uvedla, že skutečnosti případu nenaznačují, že by švédské soudy při rozhodování o spravedlivé rovnováze nepřihlédly dostatečně k právům stěžovatele vyplývajícím z čl. 8 Úmluvy. Podle vlády tudíž tento případ nepoukazuje na selhání Švédska zajistit právo na respektování soukromého života stěžovatele podle příslušného článku Úmluvy.

18. Stěžovatel nepředložil žádné vyjádření k těmto argumentům vlády.

19. Soud nejprve odpověděl kladně na otázku, zda zveřejnění dotyčných tvrzení a fotografií týkajících se stěžovatele spadá do rozsahu soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

20. Dále se Soud zabýval skutečností, že stěžovatel nenamítá, že k porušení jeho práv došlo činností státu, ale tím, že stát neposkytl stěžovateli adekvátní ochranu. K tomu Soud poznamenal, že ačkoli účelem čl. 8 je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům státních orgánů či orgánů veřejné správy, nepřikazuje státu pouze zdržet se takových zásahů, ale mohou existovat vedle těchto negativních závazků také závazky pozitivní, které jsou vlastní účinné ochraně soukromého života. Tyto závazky mohou zahrnovat také přijetí opatření k zajištění respektování soukromého života dokonce i ve sféře vztahů mezi jednotlivci.

Hranice mezi pozitivními a negativními závazky státu podle tohoto ustanovení není možné vystihnout přesnou definicí. Použitelné zásady jsou však podobné. V obou případech musí být dodržena spravedlivá rovnováha mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti a v obou případech požívá stát určitou míru uvážení (Von Hannover proti Německu, § 57).

21. V daném případě musí být ochrana soukromého života v rovnováze se svobodou projevu zakotvenou v čl. 10 Úmluvy. Svoboda projevu se vztahuje nejen na „informace“ a „myšlenky“, které jsou přijímány kladně nebo považovány za neškodné nebo neutrální, ale také na ty, které pohoršují, šokují nebo zneklidňují. Svoboda vyplývající z čl. 10 podléhá výjimkám, které však musí být stanoveny přesně, a tato omezení musí plynout z přesvědčivých argumentů. V judikatuře Soudu je navíc patrný důraz, který Úmluva klade na svobodu tisku, prostřednictvím níž má být zajištěno řádné fungování demokracie. Tisk sice nesmí překročit určitou hranici, týkající se zejména ochrany dobré pověsti a práv jiných nebo potřebu chránit tajné informace před vyzrazením, ale jeho úkolem je zejména zprostředkovat veřejnosti informace a myšlenky týkající se veřejného zájmu, a to způsobem, který je v souladu s odpovědností a závazky, které tisku přísluší. Svoboda novinářů zahrnuje rovněž ochranu v případě přehánění či provokace (viz Pedersen a Badsgaard proti Dánsku, § 71).

Ochrana práv novinářů při šíření informací týkajících se veřejného zájmu na druhé straně vyžaduje, aby tito novináři jednali v dobré víře, na základě pravdivých podkladů a poskytovali „spolehlivé a přesné“ informace v souladu s novinářskou etikou. Z ustanovení 2. odst. čl. 10 Úmluvy vyplývá, že svoboda projevu musí být vykonávána „odpovědně a s ohledem na závazky“, což platí rovněž pro média, i když informují o záležitostech vážného veřejného zájmu. Tato „odpovědnost a závazky“ navíc nabývají na významu v případech, kde se jedná o útoky na pověst konkrétního jednotlivce a porušování „práv druhých“. Média mohou být zbavena povinnosti ověřovat skutková tvrzení, která jsou urážlivá pro soukromé osoby jen zcela výjimečně. Otázka, zda existují důvody pro toto zbavení, se posuzuje podle toho, jaká je povaha a stupeň této urážky a do jaké míry mohou média považovat svoje zdroje za důvěryhodné ve vztahu k tvrzením. Relevantní pro posouzení rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy je také zásada presumpce neviny vyplývající z čl. 6 odst. 2 Úmluvy a podle níž musí být na osobu pohlíženo jako na nevinnou, dokud není soudem vyslovena její vina (tamtéž, § 78).

22. Soud podotkl, že v daném případě odvolací soud shledal, že informace publikované ve večernících Expressen a Aftonbladet představovaly urážku na cti stěžovatele. Zbývá tudíž posoudit, zda novináři těchto dvou večerníků jednali v dobré víře a zda dostáli své povinnosti ověřit si skutková tvrzení a posoudit odpovědnost Švédska, kterou nese za správné posouzení případu svými soudy.

23. Je třeba zmínit, že napadané články obsahovaly především tvrzení třetích osob, zejména Dirka Coetzeeho, bývalého vyššího funkcionáře jihoafrické bezpečnostní policie. Jak zjistil odvolací soud, novináři, kteří psali inkriminované články, kontaktovali své kolegy, státní úředníky a představitele různých organizací v různých zemích a na různých úrovních za účelem ověření si těchto informací. Na základě výslechu šesti novinářů odvolací soud dospěl k závěru, že každý z nich projevil velkou snahu zjistit stupeň pravdivosti tvrzení učiněných Dirkem Coetzeem a také, kdo je skutečně Antony White. Zohledněna by měla být také ta skutečnost, že dotyčné večerníky rovněž vylíčily tvrzení osob, které popíraly nařčení učiněná proti stěžovateli, že Expressen uveřejnil rozhovor se stěžovatelem, v době, kdy byl případ aktuální, a Aftonbladet poskytl stěžovateli příležitost vyjádřit se ke zveřejněným informacím.

Za těchto okolností Soud považuje sérii článků uveřejněných v dotyčných večernících za tak vyváženou, jak jen bylo za daných okolností možné. Skutečnost, že novináři kontaktovali všechny výše uvedené osoby za účelem ověření informací, navíc ukazuje, že tito novináři jednali v dobré víře.
24. Odvolací soud sám vyslechl svědka Dirka Coetzeeho a dospěl k závěru, že se jedná o důvěryhodnou osobu.

25. Inkriminované články nicméně obsahují vážná tvrzení, která líčí stěžovatele jako nebezpečného zločince. Zdá se, že nebyl odsouzen za žádný z činů, který je mu připisován. Tato nařčení pouze pošpinila jeho pověst, aniž by respektovala jeho právo na presumpci neviny.

26. Soud tudíž musí posoudit, zda vnitrostátní soudy dodržely spravedlivou rovnováhu mezi dvěma hodnotami, které jsou garantovány Úmluvou a stojí ve vzájemném konfliktu, konkrétně právem stěžovatele na ochranu jeho pověsti jako součást jeho práva na respektování jeho soukromého života a svobodou projevu, kterou požívají média. V tomto ohledu musí být zjištěno, zda soudy aplikovaly standardy, které jsou v souladu se zásadami vyjádřenými v čl. 8 a 10 Úmluvy.

27. Soud považuje vnitrostátní standardy týkající se vyloučení odpovědnosti za urážku na cti způsobenou tiskem a zakotvené v odpovídajících ustanoveních zákona o svobodě tisku za vyhovující požadavkům Úmluvy. Odvolací soud navíc jasně rozeznal konflikt mezi dvěma protichůdnými zájmy a aplikoval ustanovení vnitrostátního práva tak, že vážil výše uvedené hodnoty.

28. Co se týče následků, které zanechaly inkriminované články na soukromý život stěžovatele, odvolací soud shledal, že zveřejněné informace byly způsobilé vystavit stěžovatele opovržení jiných. Na druhou stranu však zjistil, že stěžovatel je dobře známý v jižní Africe a mezi představiteli organizací na ochranu zvířat a přírody a že mezi určitými skupinami se vědělo, že se účastnil uvedených činností. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovatel není obyčejnou soukromou osobou, jíž by bylo zapotřebí zvláště chránit.

29. Odvolací soud vážil zájmy stěžovatele oproti veřejnému zájmu, zejména v nevyřešené otázce vraždy premiéra Olofa Palmeho a existenci tzv. „jihoafrické stopy“ v trestním vyšetřování. Jak vražda Palmeho, tak toto zjištění plynoucí z vyšetřování, byly nepochybně záležitostí vážného veřejného zájmu. Nebyl tudíž důvod pro omezení ve sdělování informací týkajících se této věci.

30. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Soud k závěru, že vnitrostátní soudy se důkladně vypořádaly se skutečnostmi případu a vážily dostatečně konkurující si zájmy tak, jak vyžaduje Úmluva. V daném případě vnitrostátní soudy oprávněně rozhodly, že veřejný zájem na zveřejnění inkriminovaných informací převážil nad právem stěžovatele na ochranu jeho pověsti. Soud tudíž nemůže konstatovat, že Švédsko porušilo svůj závazek zajistit přiměřenou ochranu právům stěžovatele vyplývajícím z čl. 8 Úmluvy.

Nedošlo tudíž k porušení tohoto článku.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.


© Wolters Kluwer ČR, a. s.