KVĚTOŇOVÁ proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 2. října 2006 ve věci č. 36129/04 – Květoňová proti České republice

Soud jednomyslně shledal, že stížnost poukazující na nespravedlivost řízení o návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy je zjevně neopodstatněná (článek 6 Úmluvy).

(i) Okolnosti případu

Trestní rozsudek vynesený nad stěžovatelkou v roce 1972 pro opuštění republiky a odsuzující ji mimo jiné k trestu propadnutí majetku, byl v roce 1990 na základě zákona o soudní rehabilitaci zrušen. Stěžovatelka v roce 1995 zahájila restituční řízení proti dvěma fyzickým osobám, jež v době komunistického režimu nabyly rodinný dům s pozemky, který byl dříve ve vlastnictví stěžovatelky a její posléze zesnulé matky. Soudy však žalobě podané podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nevyhověly, neboť při převodu nemovitostí od státu neshledaly ani porušení právních norem, ani protiprávní zvýhodnění.

V lednu 2001 podala stěžovatelka žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Okresní soud v Trutnově se však ve svém rozsudku ze září 2002 odvolal na nález pléna Ústavního soudu, podle něhož se vlastnictví na základě zrušení trestních rozsudků podle zákona o soudní rehabilitaci automaticky neobnovuje, připomněl výsledky předchozího restitučního řízení a žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové v lednu 2003 rozsudek potvrdil, Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání v říjnu 2003 s tím, že je nepřípustné obcházet restituční zákony podáním určovací žaloby tam, kde restituční žaloba nebyla úspěšná. Na výsledku řízení nezměnil nic ani Ústavní soud, který stěžovatelčinu stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatelka poukazovala na několikeré porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy, a to především z toho důvodu, že se okresní ani krajský soud nezabýval namítanou neplatností kupní smlouvy, že nápravu nezjednal ani Nejvyšší soud a Ústavní soud a že neexistuje ustanovení právní normy, které by jí bránilo podat napřed restituční žalobu a pak určovací žalobu podle obecné úpravy občanského práva.

Soud připomenul, že jeho úkolem je toliko ověřit, zda došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, nikoli zkoumat, zda se národní soudy dopustily údajných skutkových nebo právních omylů, přičemž přísluší národním orgánům, zejména soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo. Soud dále uvedl, že stěžovatelčina žaloba byla projednána ve sporném řízení, že stěžovatelka mohla využít vnitrostátních opravných prostředků, byla právně zastoupena, nesnesla žádné důkazy o zaujatosti soudců rozhodujících v její věci a mohla v kterékoli fázi řízení přednášet argumenty na podporu svých tvrzení. Neexistuje žádný náznak toho, že by vnitrostátní soudy rozhodly svévolně nebo v rozporu s vnitrostátním právem a ani právní názor, podle kterého mají restituční normy přednost před normami obecnými v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali, nemůže být považován za svévolný.

Soudu proto stížnost prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.