DEMEL proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 25. září 2006 ve věci č. 4449/06 – Demel proti České republice

Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že stížnost poukazující na nepřiměřenou délku opatrovnického řízení, zásahy do soukromého a rodinného života a diskriminaci z dů­vodu pohlaví je nepřijatelná.

(i) Okolnosti případu

V květnu 1998 bylo manželství stěžovatele rozvedeno, přičemž dvouletá dcera byla podle dohody rodičů svěřena do péče matky.

V prosinci 2001 podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Berouně návrh, aby byla dcera svěřena do jeho péče, nebo bylo rozhodnuto o střídavé výchově. Od srpna 2001 do srpna 2004 nechal stěžovatel dítě pětkrát vyšetřit psychology; z jejich zpráv vyplynulo, že si dcera spíše přeje žít v rodině otce a že její vztahy s otcem jsou vřelejší než její vztahy s matkou. Po konání několika jednání koncem roku 2002 a v prvním čtvrtletí roku 2003 vynesl okresní soud v květnu 2004 zamítavý rozsudek, ve kterém pečlivě zhodnotil různé důkazy a odůvodnil, proč není namístě změnit dosavadní úpravu péče o nezletilou. Soud především nevzal za prokázané, že by nezletilá skutečně chtěla žít se stěžovatelem a že by byla schopna posoudit důsledky svého případného přání v tomto směru. V matčině péči o nezletilou nebyly shledány závady ani nekladla překážky styku stěžovatele s nezle­tilou. Ke střídavé výchově soud poznamenal, že není v zájmu nezletilé a že s takovou úpravou matka nesouhlasí.

Stěžovatel se odvolal. Krajský soud v Praze konal v říjnu 2004 jednání, během něhož vyslechl nezletilou bez přítomnosti rodičů, zaznamenal její výpověď do protokolu a po zvážení věci rozsudek okresního soudu potvrdil. Ústavní soud odmítl v červenci 2005 stěžovatelovu stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž se mimo jiné odvolal na svůj právní názor, podle kterého předpokladem rozhodnutí o střídavé výchově je společná vůle rodičů.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel předně napadal, že jeho zájmy a zájmy nezletilé nebyly v řízení o změně výchovy řádně zohledněny. Soud podřadil tuto námitku pod procesní záruky článku 8 Úmluvy, který zakotvuje právo na rodinný život, zopakoval základní zásady své judikatury, včetně toho, že při rozchodu rodičů nemá žádný z nich přednostní právo na svěření nezletilého dítěte do výchovy a že vnitrostátní orgány musejí dbát zejména zájmů nezletilého dítěte. Soud v pod­statě vyšel z toho, že okresní i krajský soud své rozsudky přesvědčivě zdůvodnily, vyzdvihl dále mimo jiné skutečnost, že krajský soud citlivě vyslechl nezletilou, což mu umožnilo prohlášení nezletilé pečlivě zhodnotit, a že stěžovateli nebylo ve styku s nezletilou bráněno. Za daných okolností mohly vnitrostátní soudy dospět k závěru, že není třeba měnit úpravu péče o nezletilou dceru stěžovatele. Důvody, na kterých soudy založily svá rozhodnutí, byly relevantní a dostatečné, sledovaly zájem nezletilé a nemohou být považovány za nepřiměřené. Stěžovatel také mohl v dostatečné míře uplatnit své argumenty v řízení. Tato část stížnosti je tedy zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel dále poukazoval na nepřiměřenou délku řízení. Soud sice vzal na vědomí novelu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, nicméně své rozhodnutí na ní nezaložil. Podle Soudu řízení trvalo asi tři a půl roku pro tři stupně soudní soustavy, přičemž nepostrádalo určitou míru složitosti kvůli potřebě zjistit zájem dítěte. Jakkoli nelze vyloučit, že v řízení před okresním soudem nastal průtah, šlo o průtah jediný a krajský soud i Ústavní soud rozhodovaly ve zcela přiměřených lhůtách. Nadto stěžovatel usiloval pouze o změnu předchozí úpravy péče o nezletilou, založené na dohodě rodičů. Z těchto důvodů ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy k překročení požadavku přiměřenosti u celkové délky řízení nedošlo.

Konečně stěžovatel vznesl i některé další námitky na poli článků 8 a 14 Úmluvy, které však byly také prohlášeny za nepřijatelné.