Jalloh proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 54810/00

Dne 11. července 2006 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Jalloh proti Německu.

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících soudců: L. Wildhaber, předseda Soudu (Švýcarsko), C. Rozakis (Řecko), Sir N. Bratza (Spojené království), B. Župančič (Slovinsko), G. Ress (Německo), G. Bonello (Malta), L. Caflisch (Švýcarsko), I. Cabral Barreto (Portugalsko), M. Pellonpää (Finsko), A. B. Baka (Maďarsko), R. Maruste (Estonsko), S. Botoucharova (Bulharsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), E. Fura-Sandström (Švédsko), A. Gyulumyan (Arménie), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), J. Šikuta (Slovensko).

Stěžovatel, pan Abu Bakah Jalloh, je občanem Sierry Leone, narodil se v roce 1965 a žije v Kolíně nad Rýnem.

A. Průběh vyšetřování

Dne 29. 10. 1993 čtyři policisté v civilu sledovali stěžovatele při tom, jak nejméně při dvou různých příležitostech vytahuje z pusy malý plastový sáček (tzv. „bublinu“) a prodává ho další osobě za peníze. Policisté, přesvědčeni o tom, že tyto sáčky obsahovaly drogy, se vydali stěžovatele zatknout. Stěžovatel však během zatýkání další sáček, který mu ještě zůstal v puse, spolkl.

Policisté tudíž u stěžovatele žádné drogy nenašli. Jelikož další prodleva by mohla zmařit průběh vyšetřování, státní zástupce nařídil, aby byla stěžovateli pod lékařským dohledem podána emetika za účelem vyvrhnutí sáčku s drogami.

Stěžovatel byl tedy převezen do nemocnice ve Wuppertal-Elberfeldu. Podle tvrzení vlády se doktor podávající emetika nejprve zeptal na jeho anamnézu. Tato skutečnost je zpochybňována stěžovatelem, jenž tvrdí, že doktor anamnézu nezjišťoval. Jelikož stěžovatel odmítl požít léky vyvolávající zvracení, policisté ho přitlačili k lůžku a znemožnili mu bránit se. Službu konající lékař do něj poté násilně vpravil solný roztok spolu s emetikem ve formě sirupu Ipecacuanha, a to prostřednictvím trubice, která vedla skrz jeho nos do žaludku. Stěžovateli byla rovněž podána injekce apomorfinu, což je jiné emetikum na bázi morfinu. Stěžovatel následně vyzvracel jednu „bublinu“, která obsahovala 0,2182 gramu kokainu. Přibližně hodinu a půl poté, co byl stěžovatel zadržen a převezen do nemocnice, byl prohlédnut doktorem a prohlášen za způsobilého pro vzetí do vazby.

Poté, co za ním asi dvě hodiny po podání emetik přišli policisté na celu, stěžovatel, který nemluví německy, pronesl lámanou angličtinou, že je příliš unavený na to, aby se vyjádřil ke svému údajně spáchanému trestnému činu. Na základě rozhodnutí vydaného Okresním soudem ve Wuppertalu zůstal stěžovatel ve vazbě až do 30. 10. 1993.

Stěžovatel tvrdí, že tři dny po požití emetik byl schopen pouze pít polévku a že měl po dobu dvou týdnů krvácení z nosu, které bylo způsobeno násilným vsunutím trubice (do jeho nosu). Tato skutečnost byla zpochybňována vládou, která namítala, že stěžovatel nepředložil žádnou lékařskou zprávu potvrzující toto obvinění.

Dva a půl měsíce po aplikaci emetik stěžovatel podstoupil ve vězeňské nemocnici gastroskopii, neboť si stěžoval na přetrvávající bolesti v horní části žaludku. Diagnóza potvrdila podráždění spodní části jícnu způsobené reakcí žaludečních šťáv. Lékařská zpráva výslovně nezmiňovala spojitost s násilným podáním emetik.

Stěžovatel byl propuštěn z vězení dne 23. 3. 1994. Tvrdil, že kvůli žaludečním potížím způsobeným násilným podáním emetik musel podstoupit další lékařská vyšetření. Nepředložil však žádné dokumenty, které by lékařskou péči potvrzovaly. Pokud jde o vládu, ta namítala, že stěžovatel žádná lékařská vyšetření nepodstoupil.

B. Řízení před vnitrostátními soudy

Ve svém vyjádření k Okresnímu soudu ve Wuppertalu ze dne 20. 12. 1993 stěžovatel, jenž byl v průběhu řízení zastoupen advokátem, protestoval proti použití důkazů, které byly získány použitím emetik, v průběhu jeho soudního řízení, jelikož tento postup považoval za nezákonný. Namítal, že použitím síly při vyvolání vyzvracení bubliny kokainu se policisté a příslušní lékaři provinili tím, že mu způsobili újmu na zdraví při výkonu své pravomoci (Körperverletzung im Amt). Použití toxických látek je zakázáno ustanovením § 136a trestního řádu. Tělesné funkce stěžovatele byly zmanipulovány, neboť tělesná aktivita byla vyvolána potlačením kontrolních mozkových a tělesných funkcí. V každém případě však bylo použití emetik nepřiměřeným opatřením, a tudíž zakázáno podle § 81a trestního řádu. Důkazy o údajném trestném činu bylo možné získat vyčkáním, než bublina opustí tělo přirozeným způsobem. Stěžovatel dále namítal, že jedinou metodou povolenou podle § 81a trestního řádu by bylo vypláchnutí jeho žaludku.

Dne 23. 3. 1994 Okresní soud ve Wuppertalu uznal stěžovatele vinným z trestného činu přechovávání a prodeje omamných látek (drug trafficking) a odsoudil jej k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s dohledem. Okresní soud zamítl námitku stěžovatele, že postup spočívající v aplikaci emetik v souladu s § 81a trestního řádu byl pro získání bubliny obsahující 0,2 gramu kokainu nepřiměřený.

Stěžovatel se proti rozsudku odvolal. Dne 17. 5. 1995 Krajský soud ve Wuppertalu potvrdil rozsudek okresního soudu, ale snížil délku podmíněného trestu na šest měsíců. Dále nařídil propadnutí (Verfall) 100 německých marek, které byly nalezeny u stěžovatele při jeho zatčení, a to s odůvodněním, že šlo o výtěžek z prodeje drog.

Krajský soud shledal důkaz získaný na základě příkazu, kterým státní zástupce povolil vyvolat zvracení bubliny s kokainem, přípustným. Toto opatření bylo použito, neboť další prodleva by mohla zmařit průběh vyšetřování. Podle § 81a trestního řádu byla aplikace těchto látek v souladu se zákonem, a to i tehdy, pokud byla provedena proti vůli podezřelého. Tento postup byl nezbytný pro získání důkazu o držení omamných látek, zákrok byl proveden pod lékařským dohledem a v souladu se zásadami lékařské vědy, zdraví obžalovaného nebylo ohroženo a zásada proporcionality byla rovněž dodržena.

Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, napadaje nesprávné právní posouzení věci. Namítal zejména, že § 81a trestního řádu neumožňuje aplikaci emetik, neboť nepovoluje použití životu nebezpečných látek pomocí nebezpečných postupů. Ustanovení § 81a trestního řádu navíc zakazuje opatření podobná tomu projednávanému, jež vedou k tomu, že podezřelý je ve skutečnosti nucen aktivně přispět ke svému vlastnímu obvinění. Dále stěžovatel namítal, že napadané opatření bylo v rozporu s čl. 1 a 2 Základního zákona (Grundgesetz) a zejména v rozporu s právem na respektování lidské důstojnosti.

Dne 19. 9. 1999 Odvolací soud v Düsseldorfu odvolání zamítl, přičemž konstatoval, že rozsudek krajského soudu neobsahoval žádné právní pochybení, které by mělo nepříznivý dopad pro stěžovatele. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost k Spolkovému ústavnímu soudu, ve které znovu namítal, že použití emetik na základě § 81a trestního řádu bylo nepřiměřené. Dne 15. 9. 1999 Spolkový ústavní soud prohlásil ústavní stížnost v souladu s principem subsidiarity za nepřípustnou, přičemž však připustil, že aplikace emetik, včetně apomorfinu – derivátu morfinu, vyvolává závažné ústavněprávní otázky v souvislosti s právem na tělesnou integritu (čl. 2 odst. 2 Základního zákona) a v otázce zásady proporcionality, které trestní soudy nevěnovaly patřičnou pozornost.

Spolkový ústavní soud ale shledal, že stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní možnosti (alle prozessualen Möglichkeiten), jak napadnout předmětná opatření před trestními soudy, jež mohly zamezit podcenění významu a rozsahu základního práva zakotveného v čl. 2 odst. 2 věty první Základního zákona. Spolkový soud rovněž konstatoval, že aplikace emetik nevyvolává žádnou principiální ústavněprávní otázku v souvislosti s právem na respektování lidské důstojnosti chráněným čl. 1 odst. 1 Základního zákona ani v souvislosti s právem neusvědčovat sám sebe (principle against self-incrimination, droit ? ne pas s’incriminer soi-m?me) chráněným čl. 2 odst. 1 Základního zákona ve spojení s čl. 1 odst. 1 Základního zákona.

Stěžovatel se obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 30. 1. 2000. Stěžovatel namítal, že použití emetik proti jeho vůli za účelem získání důkazu o držení drog představovalo nelidské a ponižující zacházení zakázané čl. 3 Úmluvy. Dále namítal, že použití důkazního materiálu, jenž byl získán protiprávně, v průběhu soudního procesu porušilo jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 6 Úmluvy .

Stížnosti byly přiděleny 3. sekci Soudu a senát 1. sekce je dne 26. 10. 2004 prohlásil za částečně přijatelné. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2005 se senát vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu, vůči čemuž žádná ze stran nevznesla námitky.

K tvrzenému porušení čl. 3:

Stěžovatel namítá, že byl podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení v důsledku použití emetik proti jeho vůli. Dovolává se přitom čl. 3 Úmluvy, který zní takto:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trest.“

Vláda toto tvrzení odmítá.

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatel

Podle stěžovatele aplikace emetik s použitím síly znamenala závažný zásah do jeho tělesné integrity a představovala vážné ohrožení jeho zdraví a dokonce života, neboť použitá emetika – sirup Ipecacuanha a apomorfin – mohla vyvolat životu nebezpečné vedlejší účinky. Použití síly při vsunutí trubice do nosu stěžovatele, který při této proceduře nespolupracoval, mohlo způsobit poškození nosu, hrtanu, jícnu a dokonce protrhnutí bubliny s drogami v žaludku. Nebezpečnost aplikace emetik s použitím síly ilustruje skutečnost, že tento postup již v Německu zavinil smrt dvou podezřelých. Valná většina členských států Rady Evropy stejně jako Spojené státy považují tuto metodu za nezákonnou. Zásah nemůže být ospravedlněn ani lékařským dohledem. Ba právě naopak, tento zákrok zvyšuje riziko, že stěžovatel bude otráven drogami, které spolkl. Výslovný nesouhlas stěžovatele s tímto lékařským postupem tak musí být v demokratické společnosti respektován jako součást práva jednotlivce na sebeurčení.

Stěžovatel dále namítal, že aplikace emetik měla za cíl jej zastrašit a znevážit a nebrala ohled na jeho lidskou důstojnost. Způsob, jakým byl donucen podstoupit životu nebezpečný lékařský zásah, byl násilný, bolestný a ponižující. Byl degradován do té míry, že musel zvracet před zraky několika policistů. A jelikož byl pod policejním dozorem, nacházel se navíc v obzvláště zranitelném postavení.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že úkon provádějící lékař před jeho provedením neměl k dispozici jeho anamnézu. Stejně tak mu nebyla po zákroku poskytnuta ve vězení žádná lékařská péče ani (postoperativní) lékařský dohled.

Stěžovatel taktéž zdůrazňoval, že utrpěl újmu na zdraví, zejména žaludku, což potvrdila gastroskopie provedená ve vězeňské nemocnici. V průběhu aplikace emetik a následně díky chemickým účinkům použitých látek byl navíc vystaven intenzivní fyzické a psychické bolesti.

2. Vláda

Podle vlády násilné použití emetik představuje pouze zanedbatelné zdravotní riziko. Sirup Ipecacuanha není nebezpečnou látkou. Ve skutečnosti je podáván dětem, které mají otravu. Díky aplikaci dostatečně ohebné trubice (do jeho nosu) nebyl stěžovatel vystaven žádnému riziku, a to i přesto, že se tomuto úkonu bránil. Injekce apomorfinu rovněž nebyla nebezpečná. Vedlejší účinky a nebezpečí popsané stěžovatelem mohou být způsobeny pouze dlouhodobým nebo nesprávným užíváním těchto emetik. Skutečnost, že dva podezřelí – drogoví dealeři v Hamburku a Brémách – zemřeli po násilné aplikaci emetik, neopravňuje k přijetí závěru, že toto opatření obecně představuje zdravotní riziko. Tento postup byl použit nesčetněkrát, aniž by způsobil nějaké komplikace. Úřady přistoupily k používání emetik v těch spolkových zemích, v nichž představuje obchod s drogami závažný problém. Ve valné většině případů podezřelí poté, co jsou informováni, že v opačném případě k tomu budou donuceni, raději emetika spolknou. V hamburské kauze podezřelý dealer trpěl nezjištěnou srdeční vadou a zdravotní riziko by bylo stejné, i kdyby se bránil jinému donucovacímu opatření. V brémské kauze nelze vyloučit možnost, že se podezřelý otrávil drogami, které spolkl.

Vláda zdůraznila, že existovala reálná, bezprostřední hrozba, že se drogová bublina, která nebyla uzpůsobena delšímu setrvání v lidském těle, mohla protrhnout a způsobit otravu stěžovatele. Ačkoliv emetika byla spíše než z lékařských důvodů primárně použita za účelem získání důkazních prostředků, odstranění drog z trávicího traktu stěžovatele lze přesto považovat z lékařského hlediska za nezbytné. Vyvolání zvracení drog bylo součástí pozitivního závazku státu chránit zdraví stěžovatele. Vyčkání na přirozenou exkreci drog by nebylo ani stejně účinnou vyšetřovací metodou, ani méně ponižující, a ve skutečnosti mohlo způsobit ohrožení jeho zdravotního stavu. V této souvislosti je důležité uvést, že aplikace emetik u mladistvých připadala v úvahu pouze u těch osob, které byly podezřelé z prodeje drog za účelem dosažení zisku.

Podle vlády nepřekročilo dotčené opatření hranici toho, co bylo nezbytné pro zajištění důkazního materiálu o spáchání trestného činu prodeje omamných látek. Stěžovateli byla podána neškodná emetika, a to v nemocnici a doktorem jednajícím lege artis. Takové opatření nelze za daných okolností považovat za ponižující. Vláda dále tvrdila, že emetika byla podána stěžovateli až poté, co měl službu konající lékař v nemocnici k dispozici jeho anamnézu. Stejný lékař rovněž dohlížel nad podáním emetik.

Vláda zdůrazňovala, že pro tvrzení stěžovatele, že mu v důsledku použití emetik bylo způsobeno nějaké zranění nebo poškození s déletrvajícími následky, nejsou k dispozici žádné důkazy. Stěžovatel byl pouze po několik hodin po použití emetik unavený, a to buď pod vlivem účinku apomorfinu nebo kvůli odporu, který při tomto zákroku kladl. Tvrzení, že utrpěl další újmu na zdraví, stěžovatel vznesl teprve v řízení před Soudem. Toto tvrzení však nepodložil žádným písemným důkazním materiálem.

B. Posouzení Soudem

1. Relevantní principy

V souladu s ustálenou judikaturou Soudu musí špatné zacházení dosáhnout minimálního stupně závažnosti, aby spadalo pod rozsah čl. 3 Úmluvy. Posouzení tohoto minimálního stupně závažnosti je relativní; odvíjí se od všech okolností případu, jako délky předmětného zacházení, jeho fyzických a psychických následků, a v některých případech i od pohlaví, věku a zdravotního stavu oběti (viz mj. Price proti Spojenému království, 2001, § 24; Mouisel proti Francii, 2002, § 37; Gennadi Naoumenko proti Ukrajině, 2004, § 108). Obvinění ze špatného zacházení musí být podloženo odpovídajícím důkazním materiálem (viz, mutatis mutandis , Klaas proti Německu, 1993, § 30). K posouzení těchto důkazů používá Soud kritérium „nade vši rozumnou pochybnost“ (beyond reasonable doubt, au-del? de tout doute raisonnable), ale zároveň dodává, že tento standard může být naplněn i při koexistenci dostatečně silných, jasných a do sebe zapadajících (concordant) indicií či nevyvrácených skutkových domněnek (viz Irsko proti Spojenému království, 1978, § 161 in fine; a Labita proti Itálii, 2000, § 121).

Zacházení je Soudem považováno za „nelidské“, bylo-li předem promyšlené, trvalo po několik hodin bez přerušení a přivodilo buď skutečné ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení (viz výše cit. Labita, § 120). Zacházení je považováno za „ponižující“, pokud oběť pokořuje či snižuje, či u ní vyvolává pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, jež zároveň mohou narušit její morální a fyzickou odolnost (viz Hurtado proti Švýcarsku, 1993, § 67), anebo pokud donutí oběť k jednání v rozporu s její vůlí či přesvědčením (viz např. Dánsko, Norsko, Švédsko a Nizozemí proti Řecku, 1969; Keenan proti Spojenému království, 2001, § 110). Jedním z dalších faktorů, které Soud bere v potaz při posuzování, zdali je zacházení „ponižující“ ve smyslu čl. 3, je otázka, zdali je jeho cílem pokořit a ponížit dotčenou osobu, ačkoliv absence takového úmyslu nezvratně nevylučuje shledání porušení č. 3 (viz Raninen proti Finsku, 1997, § 55; Peers proti Řecku, 2001, § 68 a 74; Price, cit. výše, § 24). Aby určitý trest či zacházení mohlo být označeno za „nelidské“ nebo „ponižující“, utrpení nebo pokoření musí v každém případě jít nad rámec toho, co je neodmyslitelně spjato s legitimním zacházením nebo trestem (Labita proti Itálii, cit. výše, § 120).

Pokud jde o lékařské zákroky, kterým je zadržená osoba podrobena proti svojí vůli, čl. 3 ukládá státům závazek chránit dobrý fyzický stav osob zbavených svobody, např. poskytováním nezbytné zdravotní péče. Tyto osoby však stále zůstávají pod ochranou čl. 3, který neumožňuje žádnou derogaci (Mouisel, § 40; a Gennadi Naoumenko, § 112, oba cit. výše). Zákrok, který je z pohledu ustálených zásad lékařské vědy nezbytný, nemůže být považován za nelidský nebo ponižující (viz Herczegfalvy proti Rakousku, 1992, § 82; a Gennadi Naoumenko, cit. výše, § 112). To platí např. o vynuceném podávání stravy za účelem záchrany života zadržené osoby, zdali odmítá přijímat stravu. Soud však musí být přesvědčen, že lékařská nezbytnost je přesvědčivě prokázána a že u daného rozhodnutí, např. o vynuceném podávání stravy, existují procesní záruky a že tyto záruky jsou dodržovány (Nevmerzhitsky proti Ukrajině, 2005, § 94).

Dokonce i tam, kde zacházení není odůvodněno nezbytností z lékařského hlediska, články 3 a 8 Úmluvy samy o sobě nezakazují použití lékařských postupů proti vůli podezřelého, a to za předpokladu, že slouží k získání důkazů o jeho podílu na spáchání trestného činu. Orgány Úmluvy tak při několika příležitostech konstatovaly, že odběr krve nebo vzorku slin proti vůli podezřelého za účelem vyšetření trestného činu není s těmito články v rozporu (viz mj. X. proti Nizozemí, 1978; Schmidt proti Německu, 2006).

Jakýkoliv lékařský zákrok s použitím síly za účelem získání důkazů o spáchání trestného činu však musí být přesvědčivě ospravedlněn skutkovým stavem daného případu. To platí zvlášť tehdy, když má být tímto zákrokem získán z těla podezřelého skutečný důkaz usvědčující ho z trestného činu, ze kterého je podezřelý. Obzvláště závažná povaha projednávaného zákroku vyžaduje důkladný přezkum všech okolností. V této souvislosti musí být patřičná pozornost věnována závažnosti daného trestného činu. Úřady musí rovněž prokázat, že vzaly v potaz alternativní způsoby získání příslušného důkazu. Zákrok navíc nesmí mít za následek trvalé poškození jeho zdraví (viz, mutatis mutandis , Nevmerzhitsky, § 94 a 97; a Schmidt, oba cit. výše).

Stejně tak jako u zákroku provedeného z lékařských důvodů, způsob, jakým je osoba podrobena nucenému lékařskému zákroku za účelem získání důkazu z jejího těla, nesmí překročit minimální hranici závažnosti tak, jak je vykládána Soudem v jeho judikatuře k čl. 3 Úmluvy. V úvahu musí být brána zejména skutečnost, zdali dotčená osoba v důsledku tohoto zákroku podstoupila velkou fyzickou bolest nebo utrpení (viz Peters proti Nizozemí, 1994; Schmidt a Nevmerzhitsky, § 94 a 97, oba cit. výše).

Další zásadní otázkou je v takových případech skutečnost, zdali tento zákrok byl nařízen lékařem a proběhl pod jeho dohledem a zdali byla dotčená osoba po jeho podstoupení pod stálým lékařským dohledem (viz např. Ilijkov proti Bulharsku, 1997). Dalším faktorem je pak otázka, zdali tento zákrok způsobil zhoršení jejího zdravotního stavu a zdali zanechal na jejím zdravotním stavu trvalé následky (viz Ilijkov, cit. výše; a, mutatis mutandis , Krastanov proti Bulharsku, 2004, § 53).

2. Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

Hned zpočátku Soud poznamenává, že vláda je toho názoru, že vyjmutí drog ze žaludku stěžovatele s použitím emetik lze odůvodnit z lékařského hlediska, neboť mu hrozila smrt otravou. Je však vhodné zmínit, že národní soudy jednaly na základě § 81a trestního řádu. Toto ustanovení zmocňuje orgány činné v trestním řízení k tomu, aby za předpokladu, že to neohrozí zdraví podezřelého, nařídily za účelem získání důkazního prostředku zásah do lidského těla, který provede lékař i bez souhlasu podezřelého. Dále není sporu o tom, že emetika byla aplikována bez jakéhokoliv předchozího posouzení rizik, které byly spojeny s ponecháním drogové bubliny v těle stěžovatele. Vláda rovněž uváděla, že použití emetik připadá u mladistvých v úvahu pouze tehdy, pokud jsou podezřelí z prodeje drog za účelem dosažení zisku. Dospělí však nepotřebují o nic méně lékařské péče než mladiství dealeři. Dospělým dealerům hrozí v případě použití emetik stejná zdravotní rizika jako mladistvým. Soud tudíž není přesvědčen, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o nařízení předmětného opatření bylo nezbytné z lékařského hlediska, tj. podložené potřebou chránit zdraví stěžovatele. Namísto toho bylo cílem tohoto zákroku získání důkazů o spáchání trestného činu přechovávání omamných látek.

Tento závěr sám o sobě nezaručuje, že předmětné opatření bylo v rozporu s čl. 3. Jak bylo zmíněno již výše, Soud několikrát konstatoval, že Úmluva v zásadě nezakazuje použití vynucených lékařských zákroků, jež slouží pro účely vyšetřování trestného činu. Jakýkoliv zásah do tělesné integrity provedený za účelem získání důkazů však musí být podroben důkladnému přezkumu, přičemž klíčový význam mají následující faktory: míra, do jaké byl tento zákrok pro získání důkazů nezbytný, zdravotní rizika pro stěžovatele, způsob provedení zákroku a stupeň fyzické bolesti a psychického utrpení, které zákrok způsobil, úroveň lékařského dohledu a dopad na zdraví stěžovatele. Ve světle všech okolností projednávaného případu tak zásah nesmí dosáhnout minimální hranice závažnosti, která by vedla k porušení čl. 3. Soud nyní přezkoumá každé z výše uvedených kritérií.

Pokud jde o míru, do jaké byl tento zákrok pro získání důkazů nezbytný, Soud poznamenává, že obchod s drogami je závažným trestným činem. Je si rovněž vědom problémů, se kterými se smluvní strany potýkají při snaze bojovat s negativními důsledky, které přísun drog do jejich společnosti vyvolává (viz zejména D. proti Spojenému království, 1997, § 46). V projednávaném případě však již před nařízením a provedením napadaného postupu bylo jasné, že pouliční dealer skladoval drogy v ústech, a nemohl tudíž prodávat drogy ve větším rozsahu. Tato skutečnost se odrazila i ve výši jeho trestu (podmíněný trest odnětí svobody v délce šesti měsíců s dohledem), který je na spodní hranici trestní sazby pro tento trestný čin. Soud připouští, že určení přesného množství a kvality prodávaných drog bylo pro vyšetřovatele klíčové. Není však přesvědčen, že by vynucené použití emetik bylo v daném případě pro získání důkazů nezbytné. Orgány činné v trestním řízení mohly jednoduše počkat, než se drogy z tělního oběhu dostanou přirozenou cestou. Tuto vyšetřovací metodu u drogových trestných činů ostatně praktikuje mnoho jiných členských států Rady Evropy.

Co se týče zdravotního rizika pro stěžovatele, Soud poznamenává, že otázka, zdali a do jaké míry představuje riziko pro jeho zdraví aplikace sirupu Ipecacuanha s pomocí trubice vložené do nosu stěžovatele a injekce apomorfinu, je předmětem sporu. Odborníci v oboru medicíny se rovněž přou o to, zdali je či není tento postup nebezpečný. Zatímco někteří jej považují za naprosto neškodný a v nejlepším zájmu podezřelého, jiní jsou toho názoru, že použití nosní (nasogastrické) trubice pro násilnou aplikaci emetik představuje vážné ohrožení života, popř. způsobení vážného zranění, a mělo by tudíž být zakázáno. Soud není přesvědčen, že násilná aplikace emetik – postup, jenž jen doposud způsobil v Německu smrt dvou osob – představuje pouze zanedbatelné zdravotní riziko. V této souvislosti dále konstatuje, že použití síly v daném případě – na rozdíl od pouhé hrozby silou – bylo při aplikaci emetik shledáno nezbytné pouze v malém procentu případů. Přesto došlo v případech, kdy byla použita síla, ke smrtelným úrazům. Nadto skutečnost, že ve většině německých spolkových zemí a přinejmenším ve většině ostatních členských států Rady Evropy příslušné orgány násilnou aplikaci emetik odmítají, naznačuje, že tento postup s sebou nese jistá zdravotní rizika.

Pokud jde o způsob, jakým byla emetika aplikována, Soud konstatuje, že poté, co stěžovatel odmítl přijmout emetika dobrovolně, byl přiražen čtyřmi policisty k lůžku, což dokazuje, že proti němu bylo použito síly na hranici brutality. Posléze mu byla do žaludku skrz jeho nos vložena trubice, aby mu bylo zabráněno klást fyzický nebo psychický odpor. Tento postup mu musel způsobit bolest a úzkost. Přesto musel strpět ještě další zásah do svého těla proti své vůli, a to injekci dalšího emetika. Rovněž je pak nutné přihlédnout k psychickému utrpení stěžovatele v době, kdy čekal, než emetika začnou účinkovat. Během této doby byl držen pod kontrolou a pod dohledem policistů a doktora. To, že byl donucen zvracet za těchto podmínek, muselo být pro něj ponižující. Soud se neztotožňuje s názorem vlády, že vyčkání, než se drogy dostanou z těla přirozeným způsobem, by bylo stejně pokořující. Ačkoliv by to vzhledem k nutnosti dohledu představovalo jisté narušení soukromí, takový postup by alespoň spočíval v přirozené tělesné funkci, a tudíž by způsobil daleko menší zásah do tělesné a psychické integrity stěžovatele než lékařský zákrok s použitím síly (viz, mutatis mutandis , Peters a Schmidt, oba cit. výše).

Co se týče úrovně lékařského dohledu při aplikaci emetik, Soud bere v potaz, že projednávaný zákrok byl proveden lékařem a v nemocnici. Nadto po provedení tohoto zákroku byl stěžovatel doktorem vyšetřen a prohlášen za způsobilého pro vzetí do vazby. Strany se však rozcházejí v tom, zdali měl lékař před zákrokem k dispozici anamnézu, aby mohl případně zjistit, zdali může aplikace emetik proti vůli stěžovatele ohrozit jeho zdravotní stav. Jelikož se stěžovatel aplikaci emetik bránil všemi dostupnými prostředky, německy nemluvil vůbec a anglicky pouze lámaně, je nutné vycházet z domněnky, že nebyl schopen nebo ochoten odpovídat na jakékoliv dotazy ze strany lékaře (provádějícího zákrok) ani podstoupit předběžné lékařské vyšetření. Vláda nepředložila žádný písemný ani jiný důkaz, který by prokazoval opak.

Pokud jde o dopad zákroku na zdraví stěžovatele, Soud poznamenává, že strany se rovněž rozcházejí v tom, zdali stěžovatel trpí nějakými trvalými zdravotními následky, zejména co se týče jeho žaludku. Na základě podkladů, které má k dispozici, Soud konstatuje, že nebylo prokázáno, že by žaludeční problémy ve vězení dva a půl měsíce po jeho zatčení ani následná vyšetření byla způsobena aplikací emetik s použitím síly. Tento dílčí závěr ale samozřejmě nikterak nezpochybňuje závěr Soudu uvedený výše; totiž, že tento lékařský zákrok s použitím síly s sebou nesl možné ohrožení zdravotního stavu stěžovatele.

Na základě všech okolností tohoto případu Soud konstatuje, že napadané opatření dosáhlo minimální hranice závažnosti požadované pro to, aby spadalo pod rozsah čl. 3. Německé orgány podrobily stěžovatele proti jeho vůli závažnému zásahu do jeho tělesné a psychické integrity. Donutily ho zvracet, a to nikoliv z lékařských důvodů, ale za účelem získání důkazů, které šlo získat postupy méně zasahujícími do jeho práv. Způsob, jakým bylo napadané opatření provedeno, u stěžovatele vyvolal pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jej v jeho očích pokořovaly a snižovaly. Projednávaný zákrok navíc s sebou nesl ohrožení jeho zdravotního stavu, a to zejména vzhledem ke skutečnosti, že před jeho provedením neměl zákrok provádějící lékař k dispozici jeho anamnézu. Ačkoliv to nebylo záměrem, zákrok byl proveden způsobem, jenž způsobil stěžovateli jak fyzickou bolest, tak psychické utrpení. Stěžovatel byl tudíž podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení v rozporu s čl. 3.

Soud proto konstatuje, že čl. 3 Úmluvy byl porušen.

K tvrzenému porušení čl. 8:

Stěžovatel dále namítal, že použití emetik proti jeho vůli rovněž představovalo nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromý život. Dovolával se přitom čl. 8 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého… života…

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Vláda s tímto tvrzením nesouhlasila.

Soud s ohledem na skutečnost, že stěžovatelovu stížnost týkající se použití emetik proti jeho vůli projednal již pod čl. 3 Úmluvy a shledal u tohoto článku porušení Úmluvy, konstatuje, že v souvislosti s čl. 8 Úmluvy nevzniká žádná samostatná otázka.

K tvrzenému porušení čl. 6:

Stěžovatel je dále toho názoru, že použití důkazního materiálu, jenž byl získán s pomocí emetik, v průběhu jeho soudního procesu porušilo jeho právo na spravedlivý proces chráněné čl. 6 Úmluvy. Zejména tvrdil, že bylo porušeno jeho právo neusvědčovat sám sebe (not to incriminate, de ne pas contribuer). Příslušná část čl. 6 Úmluvy zní takto:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě… projednána… soudem…, který rozhodne o… oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatel

Podle stěžovatele byla aplikace emetik nezákonná a porušovala čl. 3 a 8 Úmluvy. Jelikož důkazy získané touto cestou tvořily jediný důkaz pro jeho odsouzení, trestní řízení proti němu vedené bylo nespravedlivé.

Stěžovatel dále namítal, že tím, že byl donucen proti své vůli předložit důkaz o spáchání trestného činu, úřady porušily jeho právo neusvědčovat sám sebe a následně i jeho právo na spravedlivý proces. Zásada neusvědčovat sám sebe (principle against self-incrimination, droit ? ne pas s’incriminer soi-m?me) se nevztahuje na tvrzení získaná donucením, ale rovněž na předměty takto získané. Skutkový stav jeho případu byl navíc odlišný od skutkového stavu ve věci Saunders proti Spojenému království. Na rozdíl od testů krve či DNA, jež Soud ve výše zmíněné kauze uváděl jako příklad, aplikace emetik zahrnuje použití chemických látek, které za účelem získání důkazů vyvolávají nepřirozenou a nedobrovolnou tělesnou aktivitu. Odpor stěžovatele vůči spolknutí emetik byl přemožen použitím značné síly. Získané důkazy neexistovaly tudíž nezávisle na jeho vůli, a stěžovatel byl tedy s použitím síly donucen aktivně přispět ke svému vlastnímu usvědčení. Aplikace emetik byla srovnatelná s aplikací „séra pravdy“ za účelem doznání – postupem, který byl výslovně zakázán ustanovením § 136a trestního řádu. Stěžovatel na podporu svého tvrzení odkazuje na rozsudek Odvolacího soudu ve Frankfurtu ze dne 11. 10. 1996.

2. Vláda

Vláda je toho názoru, že aplikace emetik neporušila ani čl. 3, ani čl. 8 Úmluvy. Použití drogových bublin získaných touto metodou v trestním řízení proti stěžovateli tudíž nečiní jeho proces nespravedlivým. Určení přesného druhu, množství a kvality drog prodávaných stěžovatelem bylo klíčovým faktorem pro usvědčení pachatele a vynesení trestu.

Vláda dále tvrdila, že právo neusvědčovat sám sebe zakazuje pouze donucení jednotlivce jednat proti svojí vůli. Vyvolání zvracení je však pouze tělesnou reakcí, kterou nelze lidskou vůlí kontrolovat, a tudíž neporušuje zásadu neusvědčovat sám sebe. Podezřelý tudíž nebyl donucen aktivně přispět k získání potřebných důkazů. Jeho počáteční odmítnutí pozřít emetika nemůže být relevantní, neboť v opačném případě by musely být zakázány všechny vyšetřovací metody používané za účelem prolomení vůle podezřelého, jenž hodlá zatajit příslušné důkazy – jako např. odběr krve s použitím síly či domovní prohlídky.

Vláda navíc argumentovala, že v souladu s rozsudkem Soudu ve věci Saunders proti Spojenému království jsou drogy získané pomocí násilné aplikace emetik jako důkaz přípustné. Pokud je možné používat jako důkazní materiál tělesné tekutiny či tkáň, poté musí být a fortiori možné používat jako důkaz i předměty, které nejsou součástí těla obžalovaného. Aplikace emetik, kterou musel stěžovatel strpět pouze pasivně, navíc není srovnatelná s aplikací „séra pravdy“ zakázaného podle § 136a trestního řádu, jež prolamuje vůli podezřelého, který je rozhodnut nevypovídat.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

Soud opakuje, že jeho povinností vyplývající z čl. 19 Úmluvy je zajistit plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se národní soudy údajně dopustily; Soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud toto pochybení mohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou. Ačkoliv čl. 6 garantuje právo na spravedlivé soudní jednání, nestanoví žádná pravidla, pokud jde o přípustnost důkazů jako takových, což je otázka, která by měla být primárně stanovena národním právem (viz Schenk proti Švýcarsku, 1988, § 45–46; Teixeira de Castro proti Portugalsku, 1998, § 34).

Není tudíž v zásadě úlohou soudu určit, zdali je určitý typ důkazních prostředků – např. důkazy získané v rozporu s národním právem – přípustný, nebo zdali je stěžovatel vinen či ne. Otázka, která musí být zodpovězena, zní, zdali řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé. To zahrnuje posouzení údajné „nezákonnosti“ a v případě, kdy došlo k porušení jiného práva chráněného Úmluvou, i povahy tohoto porušení (viz mj. Khan proti Spojenému království, 2000, § 34; P. G. a J. H. proti Spojenému království, 2001, § 76; Allan proti Spojenému království, 2002, § 42).

Při posuzování, zdali řízení jako celek bylo spravedlivé, je nutné rovněž vzít v potaz, zdali byla respektována práva obhajoby. Je nutné zejména prověřit, zdali měl stěžovatel možnost napadnout autenticitu důkazů a brojit proti jejich použití. Dále je nutné vzít v úvahu kvalitu důkazů, včetně posouzení, zdali okolnosti, za kterých byly tyto získány, nezpochybňují jejich věrohodnost a výstižnost. Zatímco žádný problém, pokud jde o spravedlnost, nevyvstává tehdy, pokud získané důkazy nebyly podloženy jiným důkazním materiálem, je vhodné zmínit, že pokud jsou důkazy velmi přesvědčivé a nehrozí, že by mohly být nevěrohodné, potřeba dalšího důkazního materiálu je tomu odpovídajícím způsobem menší (viz mj. Khan, § 35 a 37; Allan, § 43, oba cit. výše).

Obecné požadavky spravedlnosti obsažené v čl. 6 se vztahují na všechna trestní řízení, bez ohledu na skutkovou podstatu (druh) projednávaného trestného činu. Při určování, zdali určité řízení jako celek bylo spravedlivé, je možné vzít v potaz závažnost veřejného zájmu na vyšetření a potrestání určitého trestného činu a tento vážit proti individuálnímu zájmu, jenž spočívá v tom, že důkazy budou proti němu získány zákonným způsobem. Veřejný zájem však nemůže ospravedlnit opatření, jež potlačují základní práva obhajoby, včetně výsady neusvědčovat sám sebe, jež je garantovaná čl. 6 Úmluvy (viz, mutatis mutandis , Heaney a McGuinness proti Irsku, 2000, § 57 – 58).

Zejména pokud jde o posouzení povahy shledaného porušení Úmluvy, Soud připomíná, že ve věci Khan (cit. výše, § 25 – 28) a P. G. a J. H. proti Spojenému království (cit. výše, § 37 – 38) konstatoval, že užití skrytých odposlouchávacích zařízení je v rozporu s čl. 8, neboť použití těchto zařízení nemělo oporu v národním právu, a zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života tudíž nebyl „v souladu se zákonem“. Připuštění informací získaných tímto způsobem (v trestním řízení) však v daných okolnostech těchto případů nebylo v rozporu s požadavky spravedlnosti stanovenými v čl. 6 odst. 1.

Při posuzování důkazů získaných pomocí opatření, jež bylo shledáno v rozporu s čl. 3, je však nutné aplikovat jiné úvahy. V souvislosti s důkazy získanými v rozporu s čl. 3 Úmluvy může vyvstat otázka podle čl. 6 odst. 1 i tehdy, pokud připuštění těchto důkazů nebylo pro prokázání viny rozhodující (viz ?çöz proti Turecku, 2003; a Koç proti Turecku, 2003). Soud v této souvislosti opakuje, že čl. 3 obsahuje jednu z nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti. Dokonce i za nejtěžších okolností, jako je boj proti terorismu a organizovanému zločinu, Úmluva absolutně zakazuje mučení a nelidské nebo ponižující zacházení anebo trest, a to bez ohledu na jednání oběti. Na rozdíl od většiny hmotněprávních článků Úmluvy, čl. 3 neobsahuje žádné výjimky a v souladu s čl. 15 odst. 2 nelze ani v případě veřejného ohrožení státní existence přijmout opatření k odstoupení od závazků stanovených v tomto článku (viz mj. Chahal proti Spojenému království, 1996, § 79; a Selmouni proti Francii, 1999, § 95).

Pokud jde o použití důkazů získaných v rozporu s právem nevypovídat (right to silence, garder le silence) a výsadou neusvědčovat sám sebe, Soud připomíná, že tyto zásady jsou všeobecně uznávané mezinárodní standardy, které představují jádro spravedlivého řízení v souladu s čl. 6. Jejich smysl spočívá mj. v ochraně obžalovaného proti nepatřičnému nátlaku ze strany úřadů, a tím přispívají k tomu, aby nedocházelo k justičním omylům a aby byly naplněny cíle čl. 6. Právo neusvědčovat sám sebe předpokládá zejména to, že vyšetřující orgány v trestním řízení prokazují vinu obžalovaného, aniž by se uchylovaly k důkazům získaným pomocí násilí nebo nátlaku proti vůli obžalovaného (viz mj. Saunders proti Spojenému království, 1996, § 68; Heaney a McGuinness, cit. výše, § 40; J. B. proti Švýcarsku, 2001, § 64; a Allan, cit. výše, § 44).

Při posuzování, zdali dotčený postup potlačil samotnou podstatu výsady neusvědčovat sám sebe, Soud vezme v úvahu zejména následující skutečnosti: povahu a intenzitu donucení, existenci jakýchkoliv relevantních procesních záruk a k čemu byl každý z takto získaných důkazů použit (viz např. Tirado Ortiz a Lozano Martin proti Španělsku, 1999; Heaney a McGuinness, § 51 – 55; a Allan, § 44, oba cit. výše).

Soud však opakovaně konstatoval, že právo neusvědčovat sám sebe je primárně spojeno s respektováním vůle obviněné osoby nevypovídat. V souladu s běžnou praxí v právních řádech smluvních stran Úmluvy a taktéž v jiných zemích právo nevypovídat se v trestním řízení nevztahuje na použití těch důkazů, jež jsou sice získány od obviněného s pomocí donucení, ale jež existují nezávisle na jeho vůli, což je mj. případ dokumentů získaných na základě domovní prohlídky, dechových zkoušek, vzorků krve, moči, vlasů či nahrávky hlasu a lidské tkáně pro účely testů DNA (viz Saunders, cit. výše, § 69; Choudhary proti Spojenému království, 1999; J. B. proti Švýcarsku, cit. výše, § 68; a P. G. a J. H. proti Spojenému království, cit. výše, § 80).

2. Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

Pro rozhodnutí, zdali ve světle výše uvedených principů může být trestní řízení proti stěžovateli považováno za spravedlivé, Soud hned zpočátku poznamenává, že důkaz zajištěný aplikací emetik stěžovateli nebyl získán „nezákonně“, tj. v rozporu s národním právem. V této souvislosti připomíná, že národní soudy konstatovaly, že ustanovení § 81a trestního řádu napadané opatření povolovalo.

Soud shledal výše, že stěžovatel byl tím, že mu byla aplikována emetika za účelem vyzvracení drog, jež dříve spolknul, podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení v rozporu čl. 3. Důkaz použitý v trestním řízení proti stěžovateli byl tudíž získán jako přímý důsledek porušení jednoho z klíčových práv garantovaných Úmluvou.

Jak je uvedeno výše, použití důkazů získaných v rozporu s čl. 3 v trestním řízení vyvolává řadu otázek týkajících se spravedlnosti takového řízení. Soud v projednávaném případě neshledal, že stěžovatel byl vystaven mučení. Usvědčující důkazy – ať už ve formě doznání, nebo skutečných důkazů – získané pomocí násilí, brutality nebo jiných forem zacházení, jež lze charakterizovat jako mučení, by dle názoru Soudu neměly nikdy sloužit jako důkazy prokazující vinu obviněného, a to bez ohledu na jejich důkazní hodnotu. Jakýkoliv jiný závěr by nepřímo legitimizoval druh morálně nepřijatelného jednání, které hodlali autoři čl. 3 Úmluvy zakázat, nebo by, jak správně konstatoval Nejvyšší soud USA ve věci Rochin, „poskytl brutalitě plášť práva“ (afford brutality the cloak of law). V této souvislosti Soud poukazuje na čl. 15 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984, jež stanoví, že žádné prohlášení, které podle zjištění bylo učiněno v důsledku mučení, nesmí být použito jako důkaz v žádném soudním řízení proti osobě, jež byla vystavena mučení.

Ačkoliv zacházení, kterému byl stěžovatel podroben, nevyvolává zvláštní stigma, které je vyhrazeno pro akty mučení, dosahuje minimální hranice závažnosti nutné pro to, aby spadalo pod zákaz stanovený čl. 3. Nelze vyloučit, že na základě skutkového stavu v projednávaném případě učiní použití důkazů získaných úmyslným špatným zacházením, jež nedosahuje intenzity mučení, soudní řízení proti obviněnému nespravedlivým bez ohledu na závažnost údajně spáchaného trestného činu, váhu přikládanou těmto důkazům a bez ohledu na možnosti, které má oběť k dispozici k tomu, aby brojila proti jejich přípustnosti a použití v jejím soudním procesu.

Obecná otázka, zdali použití důkazů získaných v důsledku aktu kvalifikovaného jako nelidské a ponižující zacházení automaticky činí soudní řízení nespravedlivým, může v projednávaném případě zůstat nezodpovězena. Soud poukazuje na skutečnost, že i když nebylo záměrem příslušných orgánů působit stěžovateli bolest a utrpení, důkaz byl získán pomocí zákroku, jenž porušil jedno ze zásadních práv garantovaných Úmluvou. Mezi stranami navíc nebylo sporu o tom, že drogy získané napadaným opatřením byly rozhodujícím důkazem pro odsouzení stěžovatele. Je pravda, a není to stranami ani zpochybňováno, že stěžovatel měl možnost, které taky využil, brojit proti použití drog získaných tímto opatřením. Národní soudy však neměly žádnou diskreční pravomoc tento důkaz vyloučit, neboť aplikace emetik byla dle jejich názoru povolena národním právem. Veřejný zájem na odsouzení stěžovatele navíc nelze považovat za natolik závažný, aby opravňoval k použití tohoto důkazu v soudním řízení. Jak je uvedeno výše, opatření směřovalo vůči pouličnímu dealerovi prodávajícímu drogy v relativně malém měřítku, který nakonec dostal podmíněný trest odnětí svobody v délce šesti měsíců s dohledem.

Za těchto okolností Soud konstatuje, že použití drog získaných násilnou aplikací emetik jako důkazního materiálu činí soudní řízení proti stěžovateli jako celek nespravedlivým.

Toto zjištění představuje dostatečnou oporu pro závěr, že stěžovateli byl v rozporu s čl. 6 odepřen spravedlivý proces. Soud však považuje za vhodné se zabývat rovněž argumentací stěžovatele, že způsob, jakým byl důkaz získán, a jeho následné použití narušilo jeho právo neusvědčovat sám sebe. Za tímto účelem se Soud bude nejprve zabývat tím, zdali je toto právo relevantní pro případ stěžovatele, a teprve v případě kladné odpovědi na tuto otázku, zdali bylo toto právo porušeno.

Pokud jde o aplikovatelnost zásady neusvědčovat sám sebe na projednávaný případ, Soud podotýká, že předmětem jeho zkoumání je použití (v soudním řízení) „skutečného“ důkazu – na rozdíl od doznání – získaného násilným zásahem do tělesné integrity stěžovatele. Poznamenává, že ve většině smluvních stran se pod výsadou neusvědčovat sám sebe rozumí primárně respektování vůle obžalovaného nevypovídat na otázky a nebýt nucen činit žádná prohlášení.

Soud však při jiné příležitosti konstatoval, že zásada neusvědčovat sám sebe chráněná čl. 6 odst. 1 má širší rozsah a zahrnuje rovněž případy, kdy pro vydání skutečných důkazů příslušným orgánům bylo použito nátlaku. Ve věci Funke proti Francii (1993, § 44) Soud např. konstatoval, že snaha donutit stěžovatele vydat určité dokumenty, a tudíž poskytnout důkazy o trestných činech, kterých se údajně dopustil, porušila jeho právo neusvědčovat sám sebe. Obdobně ve věci J. B. proti Švýcarsku (cit. výše, § 63–71) Soud shledal snahu státních orgánů donutit stěžovatele předložit dokumenty, které mohly poskytnout informace o daňovém úniku v rozporu se zásadou neusvědčovat sám sebe (vnímanou v širším smyslu).

Ve věci Saunders Soud dospěl k závěru, že zásada neusvědčovat sám sebe se nevztahuje „na důkazy, jež jsou sice získány od obviněného s pomocí donucení, ale jež existují nezávisle na jeho vůli, což je mj. případ dokumentů získaných na základě domovní prohlídky, dechových zkoušek, vzorků krve, moči, vlasů či nahrávky hlasu a lidské tkáně pro účely testů DNA“ (cit. výše, § 69).

Soud je toho názoru, že předmětný důkaz v projednávaném případě, tj. drogy skryté v těle stěžovatele, jež byly získány násilnou aplikací emetik, lze považovat za důkaz, jenž spadá do kategorie důkazů, které existují nezávisle na vůli podezřelého, tj. těch, jež nejsou v trestním řízení obecně zakázány. Je zde však řada skutečností, které odlišují projednávaný případ od příkladů zmíněných ve věci Saunders. Za prvé, emetika byla stejně jako napadaná opatření ve věci Funke a J. B. proti Švýcarsku použita k získání skutečného důkazu proti vůli stěžovatele. U tělesných vzorků vyjmenovaných ve věci Saunders šlo naopak o důkazy získané s použitím síly pro forenzní vyšetření za účelem zjištění např. alkoholu nebo drog.

Za druhé, intenzita síly použité v projednávaném případě se výrazně liší od intenzity donucení obvykle nutné pro získání důkazů vyjmenovaných ve věci Saunders. Za účelem získání těchto vzorků je obžalovaný povinen pasivně strpět pouze nepatrný zásah do své fyzické integrity (např. u vzorků krve nebo vlasů či při odebrání tělesné tkáně). Oproti tomu, donucení stěžovatele v projednávaném případě vyzvracet hledaný důkaz vyžadovalo násilné vložení trubice do jeho nosu a aplikaci chemické látky za účelem vyvolání patologické reakce jeho těla. Jak bylo zmíněno již výše, tento postup s sebou nesl riziko ohrožení zdraví stěžovatele.

Za třetí, důkaz v projednávaném případě byl získán pomocí postupu, který porušil čl. 3. Postup použitý v případě stěžovatele byl v příkrém rozporu s postupem, jenž je používán např. při odběru krve či dechové zkoušce. Tyto postupy za normálních okolností nedosahují minimální hranice závažnosti nutné pro porušení čl. 3 , a přestože představují zásah do práva podezřelého na soukromý život, jsou obecně ospravedlněny podle čl. 8 odst. 2 jako nezbytné pro předcházení zločinnosti (viz mj. Tirado Ortiz a Lozano Martin, cit. výše). Zásada neusvědčovat sám sebe je tudíž na projednávané řízení aplikovatelná.

Aby bylo možné určit, zdali bylo stěžovatelovo právo neusvědčovat sám sebe porušeno, Soud vezme v úvahu následující faktory: povahu a intenzitu donucení použitého k získání důkazu, závažnost veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu, existenci relevantních procesních záruk a k čemu byl každý z takto získaných důkazů použit.

Pokud jde o povahu a intenzitu donucení použitého k získání důkazu v projednávaném případu, Soud opakuje, že přinucení stěžovatele vyzvracet drogy výrazně zasáhlo do jeho tělesné a psychické integrity. Stěžovatel musel být čtyřmi policisty znehybněn, skrz jeho nos mu byla do žaludku vnořena trubice a byly mu podány chemické látky, a to vše proto, aby byl donucen vydat hledaný důkaz vyvoláním patologické reakce svého těla. Toto zacházení bylo shledáno jako nelidské a ponižující, a tudíž porušující čl. 3 Úmluvy.

Co se týče závažnosti veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu, Soud poukazuje na skutečnost uvedenou již výše, že opatření směřovalo vůči pouličnímu dealerovi prodávajícímu drogy v relativně malém měřítku, jenž nakonec dostal podmíněný trest odnětí svobody v délce šesti měsíců s dohledem. Vzhledem k okolnostem projednávaného případu tak veřejný zájem na odsouzení stěžovatele nemohl ospravedlnit uchýlení se k tak závažnému zásahu do jeho fyzické a psychické integrity.

Přecházeje k posouzení existence relevantních procesních záruk je Soud toho názoru, že § 81a trestního řádu stanoví, že zásah do lidského těla musí být proveden lege artis, a to lékařem a v nemocnici, a pouze tehdy, pokud neexistuje riziko poškození zdraví obžalovaného. Ačkoliv lze konstatovat, že národní právo obecně poskytovalo záruky proti svévolnému nebo nevhodnému použití předmětného opatření, stěžovatel s odvoláním na své právo nevypovídat odmítl podstoupit předběžné zdravotní vyšetření. Navíc byl schopen komunikovat pouze lámanou angličtinou, což znamená, že musel podstoupit projednávaný zákrok bez dostatečného posouzení, zdali jeho fyzický stav umožňuje zákrok provést.

Pokud jde o to, k čemu byl získaný důkaz použit, Soud připomíná, že drogy získané použitím emetik byly rozhodujícím důkazem pro jeho odsouzení za obchodování s drogami. Je pravda, že stěžovatel měl možnost brojit proti použití tohoto důkazu ve svém soudním řízení. Jak bylo zmíněno už výše, národní soudy ale neměly žádnou diskreční pravomoc tento důkaz vyloučit, neboť aplikace emetik byla dle jejich názoru povolena národním právem.

Na základě výše uvedených skutečností Soud konstatuje, že připuštění důkazů získaných násilnou aplikací emetik v jeho trestním řízení porušilo jeho právo neusvědčovat sám sebe, a tudíž učinilo jeho soudní proces jako celek nespravedlivým.

Čl. 6. odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel požadoval kompenzaci materiální škody ve výši 51,12 EUR, což odpovídá částce, která propadla státu v důsledku rozsudku Krajského soudu ve Wuppertalu. Pokud jde o morální újmu, stěžovatel požadoval 30 000 EUR, přičemž poukazoval jak na fyzickou újmu a psychické utrpení v důsledku aplikace emetik, tak na vazbu v délce 5 měsíců a následný podmínečný trest v délce 6 měsíců, jež byly důsledkem použití nezákonného postupu.

Vláda se nevyjádřila k materiální škodě, ale brojila proti přiznání škody morální, neboť se stěžovatel může kompenzace domáhat před německými soudy. Pokud Soud shledá porušení Úmluvy, stěžovatel může požádat o obnovu řízení, a pokud bude zproštěn viny, může za dobu strávenou ve vazbě žádat odškodnění.

Pokud jde o materiální škodu, Soud konstatuje, že Krajský soud ve Wuppertalu nařídil propadnutí 100 DM (což odpovídá 51,12 EUR), které představovaly výtěžek z jeho trestné činnosti, za niž byl odsouzen. Soud však nemůže spekulovat o tom, jak by soudní proces se stěžovatelem dopadl, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo (viz mj. Schmautzer proti Rakousku, 1995, § 44; a Findlay proti Spojenému království, 1997, § 85). Drogová bublina získaná napadaným postupem hrála rozhodující roli pro jeho odsouzení. Jelikož ale tento důkaz mohl být získán i bez porušení čl. 3 Úmluvy (tj. vyčkáním, než bublina vyjde z těla přirozenou cestou), a tudíž použit, aniž by byl porušen čl. 6 Úmluvy, Soud konstatuje, že zde není dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi porušením Úmluvy a tvrzenou újmou. Tato část nároku musí být tedy zamítnuta.

Pokud jde o morální škodu, Soud je srozuměn s tvrzením vlády, že stěžovatel může v případě svého osvobození žádat odškodnění před národními soudy. Je však toho názoru, že pokud by stěžovatel před tím, než se obrátil na soud ve Štrasburku, neúspěšně vyčerpal vnitrostátní opravné prostředky, poté podruhé – úspěšně – žádal o obnovu řízení a teprve posléze prošel novým soudním procesem, byl nucen vyčerpat vnitrostátní opravné prostředky potřetí, aby dosáhl spravedlivého zadostiučinění od Soudu, celková délka těchto řízení by sotva byla v souladu s účinnou ochranou lidských práv a nastalá situace by byla neslučitelná s cílem a účelem Úmluvy (viz např. Barber, Messegué a Jabardo proti Španělsku, 1994, § 17; Papamichalopoulos a další proti Řecku, 1995, § 40). Tuto část nároku tedy Soud může přiznat.

S ohledem na všechny dostupné materiály Soud konstatuje, že stěžovatel utrpěl morální újmu ve formě bolesti a psychického utrpení, a to v důsledku zacházení, kterému byl podroben za účelem získání důkazů, jež byly následně proti němu použity v jeho soudním procesu. Na základě principu spravedlnosti Soud přiznává stěžovateli 10 000 EUR.

Pokud jde o náklady řízení, stěžovatel požaduje částku 5 000 EUR za právní zastoupení před Soudem a 868,88 EUR za právní zastoupení před Spolkovým ústavním soudem, přičemž druhá částka byla vypočítána na základě spolkového advokátního tarifu (Bundesrechtsanwaltsgebührenordnung – BRAGO). Vláda se k těmto nárokům nevyjádřila.

Podle judikatury Soudu musí poškozená strana, aby jí byly přiznány náklady řízení, tyto vynaložit za účelem zabránění nebo nápravy porušení Úmluvy, za účelem konstatování porušení Soudem a za účelem přiznání odškodnění za toto poškození. Musí být rovněž prokázáno, že náklady byly skutečně vynaložené, nezbytné a přiměřené, co se týče jejich výše (viz mj. Nikolova proti Bulharsku, 1999, § 79; Venema proti Nizozemí, 2002, § 117).

Vzhledem k materiálům, které má Soud k dispozici, shledává, že jak náklady řízení před Spolkovým ústavním soudem, tak náklady řízení podle Úmluvy byly použity za účelem nápravy porušení práv stěžovatele. Na základě své judikatury a svého vlastního uvážení považuje požadovanou částku rovněž za přiměřenou, pokud se jedná o jejich výši. Přiznává tedy stěžovateli plnou částku ve výši 5 868,88 EUR.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl

1. deseti hlasy proti sedmi, že čl. 3 Úmluvy byl porušen;

2. dvanácti hlasy proti pěti, že není nutné se samostatně zabývat stížností podle čl. 8 Úmluvy;

3. jedenácti hlasy proti šesti, že čl. 6 Úmluvy byl porušen;

4. jedenácti hlasy proti šesti, že žalovaný stát musí do tří měsíců vyplatit stěžovateli 10 000 EUR za morální újmu, 5 868,88 EUR za náklady řízení a jakoukoliv daň, kterou lze srazit z výše uvedených částek; tato částka bude převedena na národní měnu v kurzu platném ke dni vyplacení a navýšena o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

5. jednomyslně, že ostatní nároky stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění se zamítají.

K rozsudku byla připojena souhlasná stanoviska sira Nicolase Bratzy a soudce Župančiče, společné nesouhlasné stanovisko soudce Wildhabera a Caflische, společné nesouhlasné stanovisko soudců Resse, Pellonpää, Baky a Šikuty a nesouhlasné stanovisko soudce Hajiyeva.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.