Ramirez Sanchez proti Francii

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 59450/00

Dne 4. 7. 2006 vyhlásil předseda Evropského soudu pro lidská práva v Paláci lidských práv ve Štrasburku rozsudek ve věci Ramirez Sanchez proti Francii. 1)

Soud rozhodoval ve velkém senátu složeném z následujících soudců: L. Wildhaber (Švýcarsko), předseda soudu, C. L. Rozakis (Řecko), J.-P. Costa (Francie), sir N. Bratza (Spojené království), B. M. Zupančič (Slovinsko), V. Butkevych (Kypr), J. Casadevall (Andorra), J. Hedigan (Irsko), M. Tsatsa-Nikolovska (BJR Makedonie), K. Traja (Albánie), L. Garlicki (Polsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), E. Fura-Sandström (Švédsko), A. Gyulumyan (Arménie), R. Jaeger (Německo), D. Jočien? (Litva), D. Popović (Srbsko a Černá Hora).

Stížnost byla podána venezuelským občanem, panem Ilichem Ramirezem Sanchezem, dne 20. 7. 2000. Stěžovatel se narodil v roce 1949 a momentálně se nachází ve věznici v Clairvaux.

Stěžovatel, který tvrdí, že je povoláním revolucionář, byl vzat do vazby 15. 8. 1994. Byl podroben soudnímu vyšetřování v souvislosti se sérií teroristických útoků ve Francii a 25. 12. 1997 byl odsouzen k doživotí za vraždu dvou policistů a své partnerky 27. 6. 1975.

Od prvního okamžiku omezení svobody v půli srpna 1994, byl držen v samovazbě, a to do 17. 10. 2002, konkrétně ve věznici La Santé (Paříž). Podle jeho právního zástupce se jednalo o pobyt v cele o rozloze 6,84 metrů čtverečních, která byla zchátralá, špatně osvětlená a s otevřenou toaletou. Stěžovateli byl zakázán veškerý kontakt s dalšími vězni a dokonce i s vězeňskými dozorci a jeho celu mu bylo dovoleno opustit pouze tehdy, když se ostatní vězni vrátili zpět do svých cel. Jediná povolená aktivita mimo jeho celu spočívala v každodenní dvouhodinové vycházce na ploše ve tvaru trojúhelníku, která byla 15 metrů dlouhá a u základny široká 7,5 m, přičemž u vrcholu se šířka zužovala na 1 metr. Tento prostor byl obehnán zdmi a zakryt drátěným pletivem. Jeho jedinou volnočasovou aktivitou bylo čtení novin nebo sledování televize. Návštěvy vykonávali toliko jeho právní zástupci a jednou za měsíc duchovní. Orgány vězeňské správy ignorovaly jeho žádosti o povolení jakékoliv jiné návštěvy. Poštovní zásilka určená stěžovateli se ztratila, ačkoliv nebyla oficiálně zabavena, a také až do 16. 2. 2000 mu nebyla předána zimní bunda, která mu byla do vězení přinesena v říjnu 1999.

Vláda tyto skutečnosti nezpochybňovala. Tvrdila, že cela byla osvětlena přirozeným světlem, světlem na stropě a lampou na čtení. Žádný z rodinných příslušníků stěžovatele nikdy nežádal o povolení návštěvy. Byly odmítnuty pouze dvě žádosti o návštěvu, obě podané novináři.

Dokumenty ve spisu dokládají, že stěžovatel během svého pobytu ve vězení přijal návštěvy 58 různých právníků. Jeho nynější právní zástupkyně, která je podle islámského práva rovněž jeho ženou, ho mezi 27. 6. 1997 a 29. 4. 2002 navštívila více než 640krát.

Strany předložily řadu rozhodnutí požadujících stěžovatelovo omezení na svobodě v samovazbě během po sobě následujících tříměsíčních období. První z nich bylo přijato, když byl stěžovatel poprvé zadržen (15. 8. 1994). Skládalo se z formuláře, na kterém byly vyplněny následující kolonky: „nutno zabránit komunikaci s jedním nebo více ostatními vězni“ a „narušování pořádku a kázně ve věznici“. Nebyly zde žádné stěžovatelovy připomínky. Ve stejný den vydal lékař osvědčení, v němž bylo uvedeno:

„[Stěžovatelův] zdravotní stav nebrání samovazbě, nicméně musí mít, pokud je to možné, naprostý odpočinek po dobu osmi dnů.“

Rozhodnutí o prodloužení stěžovatelovy samovazby pro období od 15. 11. 1994 až do 15. 2. 1995, pocházející z 3. 11. 1994, bylo schváleno Kanceláří oblastního ředitele vězeňské služby. Důvody zde uvedené byly stejné, ale stěžovatel uplatnil následující připomínky:

„Domnívám se, že tato opatření spočívající v uvalení samovazby a obzvláště pak noční rušení signalizují touhu obtěžovat politické vězně.“

V osvědčení vydaném ve stejný den lékař:

„... prověřil, že [stěžovatelův] zdravotní stav nebrání jeho pokračující samovazbě.“

Rozhodnutí z 20. 1. 1995, které bylo vydáno s platností od 15. 2. do 15. 5. 1995, cituje stejné důvody, které byly schváleny Kanceláří oblastního ředitele. Stěžovatel odmítl podepsat oznámení, v němž byl informován o tomto rozhodnutí. V osvědčení vydaném ve stejný den lékař:

„... prověřil, že [stěžovatelův] zdravotní stav nebrání jeho pokračující samovazbě z administrativních důvodů.“

Rozhodnutí ze dne 25. 4. 1995, které bylo schváleno Kanceláří oblastního ředitele a bylo vydáno s platnosti od 15. 5. do 15. 8. 1995, se vyjadřuje k „nutnosti zabránit komunikaci s jedním nebo více ostatními vězni“ a „bezpečnostním opatřením“. Tento den byl žadatel přemístěn do věznice ve Fresnes. Návrh prodloužit opatření z července 1995 cituje „nutnost zabránit komunikaci s jedním nebo více ostatními vězni“. 27. 7. 1995 lékař z věznice ve Fresnes vydává osvědčení, v němž se uvádí:

„... zdravotní stav v současnosti nebrání pokračující samovazbě.“ Dne 11. 8. 1995 bylo opatření prodlouženo o období dalších tří měsíců, počínaje 15. 8. 1995. Dne 10. 11. 1995 vydává lékař z věznice ve Fresnes osvědčení, že stěžovatelův zdravotní stav je uspokojivý a nebrání samovazbě. Další návrhy o prodloužení opatření datované ke stejnému dni se odvolávají na „narušování pořádku a kázně ve věznici“.

Až do 31. 10. 1996 nebyl stěžovatel informován o opatření platném pro období od 15. 5. do 15. 8. 1996. Podal následující připomínku:

„Nemyslím si, že je v pořádku, abych byl žádán o podpis s více než pětiměsíčním zpožděním.“

Dne 15. 7. 1996 byl stěžovatel informován o opatření odvolávajícím se na „nutnost zabránit komunikaci s jedním nebo více ostatními vězni“ a na „mezinárodní terorismus“. Dne 22. 10. 1996 doktor z věznice ve Fresnes vydává lékařské osvědčení prohlašující, že stěžovatelův zdravotní stav je slučitelný s jeho držením v samovazbě. Rozhodnutí datované 31. 10. 1996, které bylo v platnosti pro období od 15. 11. 1996 do 15. 2. 1997, odkazuje pouze na „nutnost zabránit komunikaci s jedním nebo více ostatními vězni“. Stěžovatel podal do poznámky následující připomínku:

„Všiml jsem si, že pan..., ředitel, již na tuto připomínku odpověděl ještě dříve, než jsem ji napsal; níže před větou, která vyžaduje pobyt ve vězení, je uvedeno: 7. 11. 1996. Následkem toho se připomínky, které jsou po mně vyžadovány, stávají nadbytečnými. Moje samovazba je tedy formou týrání.“

Dne 17. 1. 1997 lékař z pařížské krajské zdravotní správy dosvědčil, že zkoumal stěžovatele a shledal, že jeho zdravotní stav nebrání samovazbě. Návrh podaný 20. 1. 1997 poukazuje na „nutnost ochrany před zbytkem osazenstva věznice“ a na „nutnost zabránit komunikaci s jedním nebo více ostatními vězni“. Stěžovatel učinil následující poznámku:

„Povšiml jsem si, že jsem stále více vystaven těmto přízemním útrapám a jsem vyčleněn jako politický vězeň. Odmítám důvody uváděné pro mé držení v samovazbě.“

Dne 23. 4. lékař z pařížské krajské zdravotní správy potvrdil, že samovazba nezpůsobuje stěžovateli vedlejší následky.

Dne 23. 1. 1998 vydal lékař ve věznici Fresnes osvědčení, které potvrzuje, že stěžovatelův zdravotní stav je uspokojivý. To bylo dne 22. 4. 1998 následováno dalším osvědčením, které uvádělo, že stěžovatel je v natolik dobrém stavu, že může zůstat v samovazbě, a osvědčením z 23. 7., v němž bylo uvedeno, že samovazba nezpůsobuje stěžovateli vedlejší následky. Další potvrzení vystavené 21. 10. 1998 uvádí, že stěžovatelův zdravotní stav je uspokojivý a že je v dostatečné kondici k tomu, aby zůstal v samovazbě. Návrhy podané 22. 4., 23. 7. a 19. 10. 1998 citují „preventivní a bezpečnostní opatření vzhledem k charakteru vězně a jeho záznamu“. V návrhu z 22. 4. 1998 to stěžovatel komentuje následovně:

„Potvrzuji příjem oznámení, ale protestuji proti opakování tohoto protiprávního opatření, ohavného politického útisku, kterému jsem byl vystaven. Prosím, poskytněte mi kopii.“

Dne 2000 se úřady odvolávaly na:

„...pořádkové a bezpečnostní důvody vzhledem k vašemu charakteru, vaší klasifikaci jako vysoce nebezpečného vězně a trestným činům, za které jste byl uvězněn.“

Rozhodnutí z 27. 4., 20. 7. a 20. 10. 2000 byly formulovány v podobných termínech jako rozhodnutí z 25. 10. 1999, toliko konec rozhodnutí zněl: „…vzhledem k vašemu přístupu k vnější pomoci.“

Dne 13. 7. 2000 vrchní lékař ve věznici La Santé vydal lékařské osvědčení, které znělo:

„Já, níže podepsaný... prohlašuji, že [stěžovatel] je po šesti letech v samovazbě v docela ohromujícím fyzickém a psychickém stavu. Nicméně po pacientově lékaři není vhodné požadovat vydání osvědčení, které by mělo být spíš předmětem znaleckého posudku. Pro lékaře je velice obtížné schválit samovazbu postavenou na administrativních, nikoli na medicínských základech.“

Dne 3. 10. 2000 vydal jiný lékař osvědčení v následujícím znění:

„Já, níže podepsaný... potvrzuji, že jsem dnes prohlédl [stěžovatele]. Nebyla uskutečněna žádná klinická vyšetření. Nicméně vzhledem k jeho nynějšímu psychickému stavu nejsem schopen podat lékařské vyjádření týkající se toho, zda je způsobilý zůstat v samovazbě.“

Dne 5. 1. a 23. 1. 2001 ministerstvo spravedlnosti potvrdilo rozhodnutí ředitelství věznic Fleury-Mérogis a La Santé datované podle pořadí k 30. prosinci 2000 a 22. lednu 2001 o umístění stěžovatele v samovazbě poté, co předchozí příkazy automaticky zanikly. V rozhodnutí z 22. 1. 2001 byly uvedeny následující důvody:

„Musí být brán ohled na vaši osobnost, na vaši klasifikaci jako vysoce rizikového vězně, délku vašeho trestu [odsouzení na doživotí], povahu vašich trestných činů na vaše napojení na mezinárodní teroristické sítě. Všechny tyto objektivní ukazatele nebezpečnosti způsobují pokračování vaší samovazby z bezpečnostních důvodů.“

Dne 20. 3. 2001 lékařka z věznice La Santé prohlásila, že prohlédla stěžovatele, ale nebyla schopna provést lékařská vyšetření. Dodala:

„Nicméně vzhledem k jeho současnému psychickému stavu nejsem schopna dát lékařské vyjádření k tomu, zda je způsobilý setrvat v samovazbě.“ Dne 28. 3. 2001 vydal lékař z Cochinské nemocnice praktikující ve věznici La Santé následující osvědčení:

„Já níže podepsaný...prohlašuji, že lékaři ze služby v pařížské věznici La Santé nejsou kompetentní posuzovat, zdali je fyzický a psychický stav vězně Ilicha Ramireze Sancheze, který je v současnosti držen v La Santé, slučitelný s jeho pokračující samovazbou.“

Dne 22. 4. 2001 bylo rozhodnuto prodloužit samovazbu:

„Za účelem zachování pořádku a bezpečnosti ve věznici vzhledem k vaší nebezpečnosti a vaší schopnosti ovlivňovat spoluvězně a k riziku vašeho útěku vzhledem k přístupu k vnější pomoci.“

Při dalším prodloužení z 18. 6. 2001 byly citovány stejné důvody a rovněž rozhodnutí ze září 2001 bylo vystaveno téměř v identickém znění.

Dne 23. 5. 2001 doktor z Jednotky pro ambulantní konzultaci a léčení napsal řediteli věznice La Santé následující:

„Setkal jsem se s panem Ilichem Ramirezem Sanchezem..., neboť jsem byl požádán o názor, zdali existují nějaké výhrady proti tomu, aby tento pacient setrval v samovazbě.

I přes to, že pan Ramirez Sanchez je v slušném fyzickém a psychickém stavu, striktní samovazba trvající déle než šest let a devět měsíců musí nakonec vést ke způsobení psychické újmy. Je mou povinností jako lékaře varovat vás před těmito možnými následky, abyste mohli přijmout kvalifikovaná rozhodnutí...“

Dne 20. 9. 2001 lékař z Jednotky pro ambulantní konzultaci a léčení vydal poté, co stěžovatele vyšetřil, lékařské osvědčení „za účelem lékařského posudku vyžadovaného pro prodloužení samovazby“. Uvedl, že stěžovatel byl:

„...ve fyzickém a psychickém stavu, který byl po sedmi letech samovazby zcela odpovídající... tento posudek nepředstavuje posudek znalce, pro jehož zhotovení nemám kvalifikaci.“

V rozhodnutí z 4. 10. 2001 o prodloužení samovazby byly udány následující důvody:

„Je nutné prodloužit vaši samovazbu za účelem zachování pořádku a bezpečnosti ve věznici a abychom se vyhnuli ovlivňování vašich spoluvězňů nebo pokusům o útěk.“

Stěžovatel ve svých připomínkách především zmiňuje:

„Více než sedm let přísné samovazby, zákaz přijímání návštěv nebo lekcí francouzštiny a soustavné omezování množství čerstvého vzduchu v izolované cele, ze které byla odstraněna dokonce i stará školní lavice, to vše poukazuje na nespravedlnost represivního opatření, které bylo provedeno proti revolučnímu politickému představiteli, který nebude zlomen.“

Dne 13. 6. vydal asistující lékař z Jednotky pro ambulantní konzultaci a léčení ve věznici La Santé osvědčení následujícího znění:

„Já níže podepsaný, lékař..., asistent z OCTU ve věznici La Santé v Paříži, prohlašuji, že jsem vyšetřil pana Ramireze Sacheze Ilicha, narozeného 12. 10. 1949, v souvislosti s požadavkem jeho setrvání v samovazbě.

Z lékařského hlediska problém, který se může vyskytnout v důsledku dlouhotrvající několikaleté samovazby, spočívá ve skutečnosti, že tato samovazba může ovlivnit vězňovo fyzické a psychické zdraví.“

Dne 29. 7. lékař z Jednotky pro ambulantní konzultaci a léčení ve věznici La Santé poskytl ministerstvu zdravotnictví následující přehled lékařské péče, která byla stěžovateli poskytována:

„Tento pacient v oddělené jednotce, který, jak je vám známo, přijímá každý týden dvě povinné lékařské návštěvy členů lékařského týmu ambulantní jednotky, jak to vyžaduje francouzský trestní zákoník, je v současnosti ve výborné tělesné kondici. Nejsem kvalifikován, abych podával vyjádření týkající se jeho duševního zdraví. Navíc se pan Ramirez Sanchez může na požádání radit s členy týmu ambulantní jednotky, a to nezávisle na nařízených lékařských návštěvách v jeho oddělené jednotce. Měl tak možnost konzultace s očním lékařem... a byly mu předepsány korigující brýle. Radil se s praktickým lékařem nezávisle na povinných návštěvách v oddělené jednotce...

Biologické testy jsou prováděny pravidelně...

Zacházení, které bylo panu Ramirezi Sanchezovi poskytnuto, může být srovnáváno s komfortní léčbou:...

Mělo by být zaznamenáno, že pan Ramirez Sanchez odmítal jakoukoliv psychologickou pomoc od RMPS [oblastní zdravotnická a psychologická služba]...“

Dne 17. 10. 2002 stěžovatel přemístěn do věznice Saint-Maur (department Indre), kde jeho samovazba skončila. Dne 13. 5. 2003 podal novou žádost k soudu, ve které si stěžoval na nové podmínky, ve kterých byl držen, a obzvláště na vzdálenost od Paříže.

V červnu 2003 byla vydána kniha pod titulem L’islam révolutionnaire (Revoluční Islám), kterou napsal stěžovatel s pomocí žurnalisty.

Dne 27. 8. 2003 napsal zdravotní inspektor z Indre ministerstvu zdravotnictví následující dopis:

„Pan Ramirez Sanchez byl po svém příjezdu do věznice 17. 10. 2002 podroben tělesnému a psychiatrickému vyšetření.

Během pobytu ve věznici Saint-Maur nebyl nikdy umístěn v samovazbě. Co se týče jeho tělesného zdraví, pan Ramirez Sanchez dostal zákonnou péči a na požádání se může radit s OCTU.

Co se týče jeho duševního zdraví, byl navštíven psychiatry z RMPS, což je součástí standardní přijímací procedury. Žádné další sledování nebylo v té době předepsáno a pacient od té doby návštěvu psychiatra nežádal. Bylo mu nabídnuto vyšetření, a to se konalo 26. 8. 2003. RMPS nedoporučilo na této schůzce žádné další sledování.“

V březnu 2004 byl stěžovatel přemístěn do věznice Fresnes v Paříži, kde byl znovu umístěn do samovazby. Toto umístění bylo následkem vystoupení v televizním programu, ve kterém stěžovatel během telefonního rozhovoru s žurnalisty mimo jiné odmítal vyjádřit jakoukoliv lítost vůči obětem svých zločinů, s odůvodněním, že to „nebyly žádné nevinné oběti“.

Dne 6. 8. 2004 doktor ve věznici Fresnes vydal lékařské osvědčení formulované následovně:

„Já, níže podepsaný..., potvrzuji, že dlouhodobá samovazba, které je pan Ilich Ramirez Sanchez, narozený 12. 10. 1949, vystaven, je škodlivá pro jeho psychické zdraví. Snášení samovazby by nakonec dlouhodobě mohlo vést k pozorování rozvoje chronické tělesné nemoci, kterou pacient začal trpět a která vyžaduje lékařský dozor a pravidelné biologické testy.“

Dne 20. 12. 2005 vydal další lékař osvědčení, které říká:

„Já, níže podepsaný... pravidelně sleduji pana Ilicha Ramireze Sancheze, vězně v odloučené jednotce. Jeho pokračující samovazba je škodlivá pro jeho zdraví. Trvá nyní už několik let a z lékařského hlediska je žádoucí její ukončení.“

Dne 24. 1. 2005 byl stěžovatel přemístěn do věznice Fleury-Mérogis a 24. 10. 2005 do věznice La Santé. V obou institucích byl držen v samovazbě, toto opatření bylo pravidelně obnovováno, včetně 17. 2. 2005 (viz níže).

Dne 30. 6. a 5. 10. 2005 vydal vrchní lékař z Jednotky pro ambulantní konzultaci a léčení ve věznici Fleury-Mérogis dvě osvědčení stejného znění:

„Já, níže podepsaný..., potvrzuji, že pan Ilich Ramirez Sanchez, narozený 12. 10. 1949, byl v mé péči od svého příjezdu do věznice.

Problémy, které měl pan Ramirez Sanchez se svým fyzickým zdravím, jsou nyní stabilizovány.

Pan Ramirez Sanchez pokračuje v podávání stejných stížností týkajících se potíží způsobených jeho držením v samovazbě.

Vzhledem k tomu, že si nepřeje být ošetřován oblastní zdravotní a psychologickou službou ve věznici Fleury Mérogis, nejsem oprávněn určit dopad podmínek, ve kterých je držen, na jeho psychický stav. Bylo by žádoucí provést lékařské a psychologické vyšetření.“

Osvědčení bylo vydáno na požádání vězeňských orgánů a bylo doručeno osobně s tím, že může být použito k jakémukoliv účelu vyžadovanému právem.

Dne 5. 1. 2006 byl stěžovatel přemístěn do věznice Clairvaux, kde byl držen v běžném vězeňském režimu.

B. Stěžovatelova žádost o soudní přezkum

Dne 14. 9. 1996 podal stěžovatel žádost o soudní přezkum u pařížského správního soudu. Uváděl, že rozhodnutí o jeho umístění v samovazbě z 11. 7. 1996 by mělo být zrušeno. V rozsudku z 25. 11. 1998, který byl doručen stěžovateli 26. 1. 1999, pařížský správní soud žádost odmítl. Trval na tom, že napadené rozhodnutí bylo vnitřním administrativním opatřením, které nemá soud pravomoc zrušit.

Stěžovatel podal žádost o zrušení nařízení, na základě formální neplatnosti rozhodnutí z 17. 2. 2005 o jeho dalším držení v samovazbě. V rozsudku z 15. 12. 2005 pařížský správní soud uvedl, že rozhodnutí ze 17. 2. 2005 o prodloužení jeho samovazby bylo chybné a musí být zrušeno. Odmítl však žádost o odškodnění ze strany státu.

Stěžovatel uvedl, že byl především držen v samovazbě v rozporu se článkem 3 Úmluvy a neexistovala žádná možnost využít proti tomuto opatření vnitrostátní prostředek nápravy.

Stížnost byla přidělena 1. sekci Soudu a prohlášena 19. 2. 2004 za přijatelnou. Dne 27. 1. 2005 vydal senát té samé sekce rozsudek. Senát rozhodl poměrem hlasů čtyři ku třem, že následkem stěžovatelovy samovazby nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, a jednomyslně prohlásil, že došlo k porušení článku 13 vzhledem k neexistenci prostředků, které by stěžovateli umožnily využít vnitrostátní prostředek nápravy proti tomuto opatření. K rozsudku bylo přiloženo nesouhlasné stanovisko soudců C. L. Rozakise, L. Loucaidese a F. Tulkensové. Dne 21. 4. 2005 stěžovatel požádal podle článku 43 Úmluvy a pravidla 73, aby byl případ postoupen velkému senátu. Panel velkého senátu odsouhlasil postoupení věci dne 6. 6. 2005. Dne 25. 1. 2006 se ve věci konalo veřejné přelíčení.

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy:

Stěžovatel nejprve namítal, že jeho prodlužovaná samovazba od 15. 8. 1994 do 17. 10. 2002 a od 18. 3. 2004 do 6. 1. 2006 představovala nelidské a ponižující zacházení a z toho důvodu byla v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Článek 3 stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

A. Rozsudek senátu

Senát došel k závěru, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Shledal, že stěžovatel nebyl držen v naprosté smyslové izolaci nebo v absolutní sociální izolaci. Obzvláště vzhledem k stěžovatelovu charakteru a nebezpečí, které představoval, dále konstatoval, že podmínky, ve kterých byl držen, a časové období, které strávil v samovazbě, nedosáhly ani minimální úrovně závažnosti nezbytné k tomu, aby se jednalo o nelidské zacházení podle článku 3 Úmluvy .

B. Stanoviska stran před velkým senátem

1. Stěžovatel

Stěžovatel napadl závěr, k němuž došel senát. Poznamenal, že senát chybně, bez jakéhokoliv prima facie důkazu, přijal tvrzení vlády, že zde existovalo nebezpečí, že by se mohl zabývat získáváním stoupenců nebo plánovat útěk. Podle něj nemohlo být udržitelné tvrzení, že uvalení samovazby takovéto jednání znemožnilo, stejně tak nebylo možné vyvodit jakýkoliv závěr z lhůty, ve které mělo být od jeho samovazby upuštěno. Také se domníval, že by se senát neměl odvolávat na jeho „charakter“ nebo „na výjimečnou nebezpečnost“ bez jakéhokoliv konkrétního důkazu ze strany vlády, který by podepřel „abstraktní“ profil, o který se vláda soustavně opírala ve všech svých rozhodnutích týkajících se jeho držení v samovazbě. Obdobně odkaz na možnou převahu nad dalšími vězni ukazoval, že důvody, které byly udávány pro jeho držení v samovazbě, byly fiktivní. Podle jeho tvrzení vyústilo systematické obnovování jeho samovazby v její trvání po dobu, která se neshodovala s doporučeními CPT nebo se zárukami, které byly vládou dány po návštěvě CPT v roce 1996. Navíc nikdy nebyl usvědčen z trestného činu terorismu a v tomto bodě měl nárok se podle článku 6 odst. 2 Úmluvy odvolávat na presumpci neviny.

Co se týče podmínek, ve kterých byl držen, uvedl, že striktní zákaz komunikace s ostatními osobami včetně vězeňských dozorců vyústil v jeho naprostou sociální izolaci. Nebylo mu povoleno navštěvovat hodiny francouzštiny, dokonce ani hodiny vedené individuálně, a nikdo z jeho rodiny nebyl oficiálně informován o jeho uvěznění nebo o místu jeho pobytu. Tvrdil, že vyšetřovací spis ukázal, že francouzské úřady měly v úmyslu zadržet jakéhokoliv člena jeho rodiny, který by vycestoval do Francie. Co se týče návštěv duchovního, stěžovatel prohlásil, že tyto návštěvy měly být zpočátku povoleny jen příležitostně, následně mu byly návštěvy povoleny přibližně jednou za měsíc. Poukázal na to, že návštěvy diplomatických zástupců představovaly jeho zákonný nárok a že venezuelské úřady byly o jeho situaci informovány až v pozdním stádiu. Co se týče hygienických podmínek, stěžovatel uvedl, že se sprchoval ve stejných intervalech jako ostatní vězni a nevyžadoval speciální režim. Byl přinucen přestat docházet do místnosti určené pro trénink srdce poté, co byl vyprovokován a napaden, i když dotyčné neznal.

Návštěvy, které přijímal ze strany svých právních zástupců, nebyly návštěvami společenskými, nýbrž představovaly nezadatelnou formu uplatňování práva na obhajobu. Uvedl, že se senát mýlil, když připustil, že návštěvy zmírňovaly jeho izolaci, a dodal, že docházelo k množství zpoždění v udělování povolení k návštěvě pro jeho právní zástupce. Argumentoval, že seznam návštěv pouze jednoho z jeho právních zástupců, který byl vytvořený vládou, je nereprezentativní a poskytl seznam všech padesáti osmi právníků a více než 860 návštěv, které vykonali mezi 16. srpnem 1994 a 29. dubnem 2002. Návštěvy právních zástupců byly prováděny s libovolnou frekvencí pouze během jeho pobytu ve věznici La Santé v Paříži. V době jeho přemístění do dalších věznic byly tyto návštěvy o dost méně časté, vzhledem ke vzdálenosti. Od října 2002 přijímal návštěvy každý týden.

Stěžovatel dále poukázal na to, že ačkoliv se v oběžníku z 8. 12. 1998, na který se senát ve svém rozsudku odvolával, uvádí, že před každým prodloužením by měl být získán lékařský posudek, vláda nepředložila důkaz, že k nezbytné lékařské prohlídce došlo. Dodal, že výrokem, že podmínky, ve kterých byl držen, byly diktovány polohou věznice La Santé, se vláda pokoušela naznačit, že by bylo vhodnější jej držet ve věznici se zvýšenou ostrahou, ačkoliv všechny takové věznice jsou vzdáleny od Paříže. Stěžovatel dodal, že jeho dokonalé duševní a fyzické zdraví bylo dáno silou jeho charakteru a úsilím, které vynaložil, aby udržel svou mysl aktivní a aby si udržel duševní rovnováhu. Nepříznivé fyzické účinky se však objevily ve formě přerušovaného spánku, který se vyskytl během jeho pobytu v samovazbě jako následek hlučného buzení dozorci v hodinových intervalech v době od půlnoci do šesti hodin ráno. Také trpěl opakovanými dýchacími a kožními alergiemi, které byly výsledkem podmínek ve vězení.

Jeho právní zástupkyně poukázala na to, že v lednu 2004 bylo zjištěno, že trpí cukrovkou, nemocí, kterou dříve neměl. Také říkala, že mezi březnem a prosincem roku 2004 ztratil 20 kilogramů.

2. Vláda

Vláda vyzvala velký senát, aby podpořil závěr senátu, že držení stěžovatele v samovazbě nebylo v rozporu s článkem 3. Za prvé, stěžovatelův vězeňský režim byl zcela výjimečný a byl ovlivněn tím, že hrozilo nebezpečí, že jako výjimečná osoba světově proslulá pácháním teroristických činů by mohl způsobit vážné roztržky ve vězeňské populaci vzhledem k možnosti získávání stoupenců nebo dokonce plánováním útěku. Režim vězňů v samovazbě ve věznici La Santé byl v každém ohledu uspořádán v přísném souladu s pravidly vztahujícími se na normální vězně, jediné omezení, které zde bylo způsobeno, bylo důsledkem toho, že vězni v oddělené jednotce neměli žádné možnosti setkávat se navzájem nebo být pohromadě ve stejné místnosti. S odkazem na skutkový stav, který byl prokázán (viz výše), vláda tvrdila, že fyzické podmínky stěžovatelovy vazby byly v souladu s článkem 3 Úmluvy.

Co se týče návštěv, vláda vysvětlila, že stěžovatel pobýval až do 30. 1. 2000 ve vyšetřovací vazbě a že podle článku D. 64 trestního řádu mohly být návštěvy povoleny pouze soudcem, který vedl vyšetřování. Jakmile byl stěžovatel s konečnou platností uznán 30. 1. 2000 vinným, byla pravomoc povolovat návštěvy přesunuta na ředitele věznice. Stěžovatelova rodina, která nesídlí ve Francii, jej nikdy nekontaktovala. Navíc byla stěžovateli povolena návštěva duchovního, kdykoliv si to přál – za podmínky, že byl zrovna k dispozici – a přijímat pravidelné návštěvy z konzulárních úřadů, především zástupce venezuelského velvyslance. Vláda dodala, že se stěžovatel velice často scházel se svou právní zástupkyní, která se stala jeho snoubenkou a později podle islámského práva jeho ženou, jež ho navštívila během čtyř let a deseti měsíců více než 640× (viz výše). Dodala také, že návštěvy právních zástupců se konaly ve zvláštních konferenčních místnostech bez jakékoliv bariéry mezi vězněm a jeho právníkem. I když byl stěžovateli odmítán přístup na společné hodiny, aby se mohl naučit francouzsky, byly mu nabídnuty individuální lekce, které odmítl.

Vláda poukázala na to, že na základě zákona z 18. 1. 1994 byla zodpovědnost za organizaci a poskytování zdravotnické péče vězňům přesunuta na veřejnou zdravotnickou službu a všem vězňům bylo zajištěno sociální zabezpečení. Navíc vedle jakýchkoli konzultací požadovaných vězněm nebo vězeňským personálem zahrnovala lékařská péče povinná vyšetření (pro nově příchozí do věznice nebo vězně v kázeňských odděleních). Vězni v samovazbě byli systematicky dvakrát týdně navštěvováni lékařem. Vztahy mezi vězni a lékaři byly chráněny lékařským tajemstvím. Proto byly lékařské zprávy informacemi, které musel lékařský tým zodpovědný za zdraví stěžovatele sdělit francouzským úřadům a vláda je předložila jako informace, které neporušují mlčenlivost.

Z hlediska výhradně tělesného zdraví stěžovatel navštěvoval Jednotku pro ambulantní konzultaci a léčení (OCTU) kvůli zvláštní zubní a oční péči. Nikdy si neztěžoval na poškozený zrak jako na následek své samovazby. Z psychiatrického hlediska se lékařský tým nijak během osmi let, kdy byl žadatel držen v samovazbě, nezmínil o jakékoliv poruše a sám stěžovatel říkal, že byl naprosto zdravý. Z lékařských prohlášení bylo jasné, že byly vydávány pravidelně při každém prodloužení samovazby a že lékaři v žádném stupni neshledali jakékoliv vedlejší následky tohoto opatření.

Ve většině zdravotních osvědčení vystavených mezi srpnem 1994 a červencem 2000 bylo výslovně uvedeno, že stěžovatelovo zdraví je slučitelné s jeho pokračující samovazbou. V mnoha případech byla prohlášení podepsána různými lékaři, kteří nutně museli stěžovatele vyšetřit novým pohledem. V potvrzení z 13. 7. 2000 bylo na závěr dokonce uvedeno, že „stěžovatel je po šesti letech samovazby ve zcela ohromujícím fyzickém a psychickém stavu“. Co se týče období od července 2000 do září 2002, vláda nepopírala, že některá osvědčení se odvolávají na problém možných fyzických a psychických následků dlouhotrvající samovazby. V osvědčeních se však netvrdí, že stěžovatel utrpěl jednoznačnou a skutečnou újmu následkem samovazby. Osvědčení z 20. 9. 2001 říká, „že stěžovatelův fyzický a duševní stav byl po sedmi letech samovazby naprosto odpovídající“, a v pozdějším osvědčení z 29. 7. 2002 stejný praktický lékař uvedl, že stěžovatel se těší výbornému tělesnému zdraví. Také uvedl, že stěžovatel odmítnul jakékoliv psychologické konzultace od oblastní lékařské a psychologické služby, což podle tvrzení vlády ukazuje, že necítil jakoukoliv potřebu poradenství.

Vláda dále odmítla, že by stěžovatel byl buzen během noci v hodinových intervalech, jak tvrdil. Odvolala se na článek D. 270 a D. 272 trestního řádu, který upravuje noční vězeňské obhlídky, a uvedla, že stěžovatel podléhal stejnému dozoru a kontrole jako ostatní vězni v samovazbě, protože v jeho případě nebyly vydány žádné speciální instrukce. Při vykonávání noční obhlídky nejsou dozorci obzvláště oprávněni otevírat cely, ledaže by pro to byl opodstatněný důvod nebo by hrozilo bezprostřední nebezpečí. Stěžovatel tedy nemůže prohlašovat, že byl během noci pravidelně buzen v hodinových intervalech. Nanejvýš bylo možné, že dozorci svítili do jeho cely baterkou, aby krátce zkontrolovali, jestli tam je a co dělá. Kromě toho si stěžovatel nikdy nestěžoval vnitrostátním orgánům na noční dozor, zatímco na podmínky, ve kterých byl držen, si během svého pobytu v samovazbě stěžoval při několika příležitostech.

Na základě všech těchto okolností došla vláda k závěru, že stěžovatelovo zdraví se nezdálo být ovlivněno samovazbou a že podmínky, ve kterých byl stěžovatel držen, nedosahovaly ani minimální úrovně závažnosti potřebné pro porušení článku 3 Úmluvy, navzdory zjištěním CPT, že všeobecné podmínky, ve kterých byli vězni v samovazbě ve Francii drženi, nebyly úplně uspokojivé.

C. Stanovisko soudu

Soud musí nejdříve vymezit dobu omezené svobody, kterou je nutno vzít v úvahu, když se má posuzovat stížnost podle článku 3. To poukazuje na skutečnost, že tento „případ“ předložený velkému senátu obsahuje v podstatě všechny aspekty stížnosti zkoumané dříve senátem v jeho rozsudku. Rozsah jeho pravomoci je v tomto „případě“ limitován pouze rozhodnutím senátu o přijatelnosti (viz, mutatis mutandis , K. a T. proti Finsku, 2001, § 139 – 141; Kingsley proti Spojeném království, 2002, § 34; Göç proti Turecku, 2002, § 35 – 37; Refah Partisi (Sociální strana) a další proti Turecku, 2003; a Öcalan proti Turecku, 2005). V hranicích takto vymezených rozhodnutím o přijatelnosti může soud specifičtěji posuzovat jakoukoliv skutkovou nebo právní otázku, která před ním vyvstala během řízení (viz mezi jinými Guerra a další proti Itálii, ⁴⁾ 1998, § 44; Chahal proti Spojenému království, 1996, § 86; a Ahmed proti Rakousku, 1996, § 43).

V daném případě byla stěžovatelova samovazba přerušena mezi 17. říjnem 2002 a 18. březnem 2004, kdy byl umístěn ve věznici Saint-Maur poblíž Châteauroux v běžných vězeňských podmínkách. Následně byl umístěn v samovazbě ve Fresnes, Fleury-Mérogy a v La Santé. Od 6. 1. 2006 je ve věznici v Clairvaux, kde byl opětovně umístěn v běžných podmínkách. Strany neposkytly žádné informace o podmínkách, ve kterých byl stěžovatel umístěn v samovazbě v různých věznicích, do kterých byl přemístěn během období od března 2004 do 1. 2006. Žadatel rovněž nikdy právně nenapadl uvalení samovazby, což bylo možné od 30. 6. 2003 (viz výše). Především nikdy během tohoto pozdějšího období (březen 2004 až leden 2006) neuplatnil jakýkoliv prostředek nápravy, ačkoliv to mohl udělat od okamžiku, kdy se vrátil do samovazby. Soud se k tomuto bodu vrátí, když bude zkoumat stížnost podle článku 13.

Za těchto specifických okolností považuje velký senát po vzoru senátu za vhodné omezit svoje posouzení na podmínky, ve kterých byl stěžovatel držen od 15. 8. 1994 do 17. 10. 2002 (proti tomu Öcalan, citovaný výše, § 190).

1. Obecné principy

Článek 3 Úmluvy chrání jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností. Dokonce i za těch nejobtížnějších okolností, jaké představuje boj proti terorismu a zločinu, Úmluva absolutně zakazuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení anebo trestání.

V moderním světě státy čelí velmi reálným potížím při ochraně svých obyvatel před násilím terorismu. Avšak na rozdíl od většiny podstatných ustanovení Úmluvy a Protokolů číslo 1 a 4 článek 3 nestanoví žádné výjimky a podle článku 15 odst. 2 není přípustná jakákoli jeho derogace dokonce ani v případě veřejného ohrožení státní existence (viz Labita proti Itálii, 2000, § 119; Selmouni proti Francii, 1999, § 95; Assenov a další proti Bulharsku 1998, § 93). Úmluva stanoví absolutní zákaz mučení a nelidského nebo ponižující zacházení či trestání, bez ohledu na chování dotyčné osoby (viz Chahal proti Spojenému království, rozsudek citovaný výše, § 79). Povaha trestného činu údajně spáchaného stěžovatelem je tedy pro účely článku 3 irelevantní (Indelicato proti Itálii, 2001, § 30).

Špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, pokud má spadat pod článek 3. Posouzení této minimální úrovně závisí na všech okolnostech případu, jako je délka tohoto zacházení, jeho psychické a fyzické následky a v některých případech pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (viz například Irsko proti Spojenému království, 1978, § 162). Při hodnocení důkazů, na nichž je založeno rozhodnutí, zdali došlo k porušení článku 3 Úmluvy, Soud zvolil měřítko „nade vši pochybnost“. Nicméně tyto důkazy mohou být vyvozeny z koexistence dostatečně silných, jasných a shodných závěrů nebo podobných nevyvratitelných skutkových domněnek.

Soud považuje zacházení za „nelidské“, protože bylo mimo jiné předem promyšlené, trvalo hodiny a způsobilo buď skutečné ublížení na tělesném zdraví, nebo intenzivní fyzické nebo duševní utrpení. Zacházení je považováno za „ponižující“, protože bylo takové, aby u obětí vyvolalo pocity strachu, úzkosti a méněcennosti a bylo schopné je pokořit a ponížit (viz mezi jinými, Kudła proti Polsku, 2000, § 92). Při posuzování, jestli je trest nebo zacházení „ponižující“ s ohledem na smysl článku 3, bere Soud ohled na to, zdali bylo cílem pokořit a ponížit dotčenou osobu a jestli takové jednání vzhledem ke svým následkům nepříznivě ovlivnilo jeho nebo její osobnost do míry neslučitelné s článkem 3 (viz mezi jinými Raninen proti Finsku, 1997, § 55). Nicméně absence takového záměru nemůže nezvratně vyloučit shledání porušení článku 3 (viz mezi jinými Peers proti Řecku, ⁹⁾ 2001, § 74).

Aby byl trest nebo zacházení s ním spojené označeno za „nelidské“ nebo „ponižující“, musí utrpení nebo pokoření v každém případě překročit takový stupeň utrpení nebo ponížení, který je nevyhnutelnou součástí příslušné formy legitimního zacházení nebo trestu (viz mezi jinými V. proti Spojenému království, 1999, § 71; Indelicato, citované výše, § 32; Ilaşcu a další proti Moldávii a Rusku, 2004, § 428; Lorsé a další proti Nizozemí, 2003, § 62).

V této souvislosti Soud poznamenává, že opatření zbavující osobu její svobody mohou často takový prvek zahrnovat. Článek 3 ovšem vyžaduje, aby stát zajistil, že vězni jsou drženi v dobrých podmínkách, které jsou slučitelné s úctou k jejich lidské důstojnosti, a aby je způsob a metody výkonu těchto opatření nevystavovaly úzkosti nebo útrapám v intenzitě překračující nevyhnutelnou úroveň utrpení, kterou s sebou přináší uvěznění, a aby vzhledem k praktickým požadavkům vězňů, jejich zdraví a dobré pohodě byly zabezpečeny odpovídajícím způsobem (viz Kudła proti Polsku, citovaný výše, § 94; Kalashnikov proti Rusku, 2001, § 95). Soud by rád dodal, že přijaté opatření rovněž musí být nezbytné k dosažení zákonem sledovaného cíle. Dále musí být při hodnocení podmínek vazby brány do úvahy kumulativní účinky z těchto podmínek vyplývající, stejně jako specifická tvrzení ze strany stěžovatele (Dougoz proti Řecku, 2001, § 46).

Stěžovatelova tvrzení se v daném případě výslovně týkala doby, kterou strávil v samovazbě. Evropská komise pro lidská práva vyjádřila vzhledem k tomuto zvláštnímu aspektu vazby ve svém rozhodnutí z 8. 7. 1978 ohledně stížností Ensslin, Baader a Raspe proti Německu (bod 64) následující názor:

„Komise už byla konfrontována s množstvím takových případů izolace (srov. rozhodnutí o stížnostech proti SRN, 1962, bod 1; proti Velké Británii, 1971, bod 91; proti Velké Británii, 1966, bod 382; proti SRN, 1973, bod 155; „Druhý řecký případ“, 1970, bod 70). Uvádí, že dlouhotrvající samovazba je nepřijatelná, obzvláště je-li vězeň ve vyšetřovací vazbě (srov. rozhodnutí o stížnosti proti SRN, 1973, bod 151). Nicméně při hodnocení, zda takové opatření může v daném případě spadat do rozsahu článku 3 Úmluvy, se musí přihlížet ke specifickým podmínkám, nezbytnosti opatření, jeho trvání, sledovanému účelu a jeho účinkům na dotyčnou osobu. Naprostá smyslová izolace ve spojení s absolutní sociální izolací může nepochybně nakonec osobnost zničit; představuje tedy formu nelidského zacházení, která nemůže být ospravedlněna požadavky na bezpečnost. Zákaz mučení a nelidského zacházení obsažený v článku 3 je svou povahou absolutní (srov. Zpráva komise ke stížnosti, Irsko proti Spojenému království, bod 379).

Ve své zprávě z 16. 12. 1982 v případu Kröcher-Möller proti Švýcarsku (1983) Komise rovněž vzala v úvahu délku samovazby, která trvala přibližně deset a půl měsíce. Podotkla, že:

„...vzhledem k délce vyšetřovací vazby a vazby nařízené z bezpečnostních důvodů Komise shledává, že každé z těchto období bylo vzhledem k okolnostem případu docela krátké. A co se týče zvláštních izolačních opatření, kterým stěžovatel podléhal, ani délka, ani závažnost těchto opatření nepřekračovala zákonné požadavky na bezpečnost. V každém případě žadatelovo vyloučení z vězeňské komunity nebylo neúměrně prodlužováno.“

V pozdějším případu Komise zdůraznila, že délka samovazby byla nepřijatelná (Natoli proti Itálii, 1998).

Soud obdobně vymezil okolnosti, za nichž bude dokonce i samovazba nebezpečných vězňů představovat nelidské nebo ponižující zacházení (nebo dokonce mučení v některých případech). Soud v této souvislosti uvedl:

„...naprostá smyslová izolace ve spojení s absolutní sociální izolací může zničit osobnost, a představovat tak formu nelidského zacházení, které nemůže být ospravedlněno požadavky na bezpečnost nebo jakýmkoliv jiným důvodem. Na druhé straně zákaz kontaktů s dalšími vězni z důvodů bezpečnostních, disciplinárních nebo ochranných sám o sobě nedosahuje intenzity nelidského zacházení nebo trestu.“

(Viz rozhodnutí Messina (č. 2) proti Itálii, 1999; Öcalan, § 191; a Ilaşcu a ostatní, § 432, citovaná výše.)

Podobně v případě Ilaşcu a ostatní Soud prohlásil:

„Pokud jde o podmínky stěžovatelovy vazby v době, kdy čekal na trest smrti, Soud poznamenává, že pan Ilaşcu byl po dobu osmi let – od roku 1993 až do jeho propuštění v květnu 2001 – držen ve velice přísné izolaci. Neměl kontakt s ostatními vězni ani zprávy zvenčí – vzhledem k tomu, že neměl povoleno odesílat ani přijímat poštu – a neměl právo kontaktovat svého právního zástupce nebo na pravidelné návštěvy členů své rodiny. Jeho cela nebyla vytápěna dokonce ani během krutých zim a neměla zdroj přirozeného světla nebo větrání. Z důkazů vyplývá, že panu Ilaşcu bylo také jako forma trestu odepíráno jídlo, a že v každém případě bylo vzhledem k omezené možnosti přijímat balíky dokonce i jídlo které dostával zvenčí, často nevhodné ke konzumaci. Stěžovatel se také mohl jen zřídka osprchovat a často musel na možnost se znovu osprchovat čekat několik měsíců. V této věci se Soud odvolává na závěry ve zprávě CPT po jeho návštěvě Podněstří v roce 2000..., ve kterých popisuje izolaci trvající tolik let jako neomluvitelnou.

Podmínky stěžovatelova uvěznění měly škodlivé následky na jeho zdraví, které se během mnoha let, jež ve vězení strávil, zhoršilo. Nebyla mu tedy poskytnuta náležitá péče, neboť mu byla upírána pravidelná lékařská vyšetření a léčení a dieteticky vhodná jídla. Navíc vzhledem k omezením v přijímání balíků mu nemohly být posílány léky a jídlo pro zlepšení jeho zdraví.“

(Ilaşcu a ostatní, rozsudek citovaný výše, § 438; oproti tomu Rohde proti Dánsku, § 97, 2005)

2. Aplikace principů na projednávaný případ

S ohledem na tento případ Soud akceptuje, že stěžovatelovo omezování na svobodě působilo francouzským úřadům závažné problémy. Stěžovatel, který byl zapleten do různých teroristických útoků, které se odehrály v sedmdesátých letech, byl v té době považován za nejnebezpečnějšího teroristu světa. K tomuto bodu je nutné poznamenat, že při mnoha příležitostech, kdy mohl projevit své názory (ve své knize, novinových článcích a rozhovorech) nikdy neuznal nebo nevyjádřil lítost za své činy. Vzhledem k tomu je pochopitelné, že by orgány mohly považovat za nezbytné spojit jeho omezení na svobodě s mimořádnými bezpečnostními opatřeními.

a) Podmínky, ve kterých byl stěžovatel omezen na svobodě

i) Materiální podmínky

Při zkoumání povahy a trvání samovazby musí být vzaty v úvahu materiální podmínky, ve kterých byl stěžovatel omezen na svobodě. Soud poznamenává, že cela, kterou stěžovatel obýval, když byl v samovazbě ve věznici La Santé, byla dostatečně veliká pro ubytování vězně, byla vybavena postelí, stolem a židlí a měla hygienické zařízení a okno, které poskytovalo přirozené světlo. Navíc měl stěžovatel k dispozici knihy, noviny, lampu na čtení a televizní přijímač. Dvě hodiny denně měl přístup na cvičební dvůr a hodinu denně do místnosti sloužící pro trénink srdeční činnosti.

Tyto podmínky vazby kontrastují s těmi, které byly prozkoumány Soudem v případu Mathew, ve kterém Soud shledal porušení článku 3. Stěžovatel byl v tomto případě omezen na svobodě v podmínkách podobných podmínkám samovazby po více než dva roky v cele v posledním (druhém) poschodí věznice. Velkými dírami ve stropě dovnitř po dobu sedmi nebo osmi měsíců pršelo. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že cela byla přímo pod střechou, byl stěžovatel vystaven tropickým vedrům. A konečně, protože měl problémy s chozením ze schodů a do schodů, byl mu často zabráněn vstup na tréninkový dvůr a ven (viz Mathew proti Nizozemí, 2005).

V tomto případě Soud dochází k závěru, že materiální podmínky, ve kterých byl stěžovatel omezen na svobodě, byly dobré a vyhovující Evropským vězeňským pravidlům přijatým 16. 1. 2006 Výborem ministrů. Tyto podmínky byly považovány jako „celkově přijatelné“ také CPT. Z tohoto důvodu tedy nemůže být vysloveno porušení článku 3.

ii) Povaha stěžovatelovy samovazby

V posuzovaném případě stěžovatel přijal dvakrát týdně návštěvu lékaře, jednou měsíčně návštěvu duchovního a velmi často návštěvu jednoho z 58 právníků, včetně více než 640 návštěv své právní zástupkyně pro řízení před Soudem, která je nyní jeho ženou podle islámského práva, během období čtyř let a více než 860 návštěv svých dalších právních zástupců během sedmi let a osmi měsíců (viz výše). Navíc stěžovatelova rodina, která není předmětem žádných omezení týkajících se práva návštěv, nikdy nežádala o povolení návštěvy a jediné dvě žádosti, které byly odmítnuty, byly podány novináři. Stěžovatel rovněž neposkytl jakékoliv důkazy na podporu svého tvrzení, že členové jeho rodiny riskují, že budou zatčeni, pokud vstoupí na území Francie. A co se týče tvrzení, že rodina nikdy nebyla oficiálně informována o stěžovatelově uvěznění nebo umístění ve vazbě, Soud zaznamenává, že není zřejmé, že by francouzské úřady měly k dispozici jména a adresy rodinných příslušníků, a dochází k závěru, že konzulární úřady, samotný stěžovatel a jeho právní zástupci se byli pro každý případ schopni vzájemně dokonale informovat.

Soud poznamenává, že podmínky samovazby, ve kterých byl stěžovatel omezen na svobodě, nebyly tak tvrdé jako ty, které měl příležitost prozkoumat v souvislosti s jinými stížnostmi, takovými jako případ Messina (č. 2) a Argenti, ve kterých stěžovatelé, kteří byli omezeni na svobodě v samovazbě po dobu čtyř a půl roku, resp. dvanácti let, měli zakázáno komunikovat se třetími osobami a omezení přijímat návštěvy – za skleněnou stěnou – ze strany svých rodin (maximálně v rozsahu jedné hodiny měsíčně) a zákaz přijímat nebo posílat peníze převyšující určitou částku, přijímat balíky z venku obsahující cokoliv jiného než ložní prádlo, kupovat potraviny, které vyžadují vaření, a trávit venku více než dvě hodiny [viz Messina (č. 2), citovaná výše; a Argenti proti Itálii, 2005, § 7].

Podobně v případu Öcalan, ve kterém byla izolace přísnější, Soud poznamenal, že stěžovatel, který byl jediným obyvatelem ostrovního vězení, neměl po dobu šesti let, než byl vynesen rozsudek, přístup k televizi ani ke svým právním zástupcům, kteří měli povoleno ho navštěvovat pouze jednou týdně, a bylo jim v tom často zabráněno díky nepříznivým povětrnostním podmínkám, které způsobovaly, že člun nebyl schopen plavby. Soud došel k závěru, že okolnosti případu a podmínky vazby nebyly neslučitelné s článkem 3 Úmluvy (Öcalan, citovaný výše, především § 190 – 196).

Soud bere v úvahu, že stěžovatelovy podmínky jsou bližší těm, které prozkoumal v souvislosti se stížností v případu Rohde, ve kterém rozhodl, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Stěžovatel byl v uvedeném případě držen v samovazbě po dobu jedenácti a půl měsíce, měl přístup k televizi a novinám, byl vyloučen z aktivit s ostatními vězni, měl jazykové lekce, bylo mu umožněno setkávat se s vězeňským kaplanem a jednou týdně přijmout návštěvu svého právního zástupce a některých členů jeho rodiny (Rohde proti Dánsku, citovaný výše, § 97).

Soud na základě uvedeného dochází k závěru, že stěžovatel nemůže být považován za někoho, kdo byl v naprosté smyslové izolaci nebo v absolutní sociální izolaci. Jeho izolace byla částečná a relativní.

b) Délka samovazby

Je pravdou, že stěžovatelova situace byla dosti vzdálená situaci stěžovatele ve výše uvedeném případu Ilaşcu a další a že nebyl vystaven naprosté smyslové izolaci nebo absolutní sociální izolaci, nýbrž relativní sociální izolaci [viz také k tomuto bodu Messina (č. 2) citovaný výše]. Nicméně Soud nemůže s jistým znepokojením nepoznamenat, že v daném případě byl stěžovatel držen v samovazbě od 15. 8. 1994 do 17. 10. 2002, po dobu osmi let a dvou měsíců. Vzhledem k délce tohoto období musí Soud provést přísné posouzení, jestli učiněná opatření byla nezbytná a přiměřená ve srovnání s dostupnými alternativami, jaké záruky byly stěžovateli poskytnuty a jaká opatření úřady přijaly, aby zajistily, že stěžovatelův fyzický a duševní stav nebude bránit jeho dlouhodobé samovazbě.

Uvedení důvodů pro držení vězně v samovazbě je vyžadováno oběžníkem z 8. 12. 1988, který se odvolává na „skutečné důvody“ a na „objektivní souhlasný důkaz pro riziko, že vězeň způsobí... vážnou újmu.“ V tomto případě byly jako důvody udávané pro obnovení opatření každé tři měsíce uváděny jeho nebezpečnost, potřeba zachovat pořádek a bezpečnost ve věznici a riziko útěku z vězení, ve kterém byla obecná bezpečnostní opatření méně rozsáhlá než ve věznicích se zvýšenou ostrahou. Oběžník také stanoví, že samovazby my měly trvat déle než rok pouze za výjimečných okolností. Horní hranice trvání samovazby však není bohužel uvedena.

Je pravda, že vyloučení vězně z vězeňské komunity samo o sobě nedosahuje intenzity nelidského zacházení. V mnoha smluvních státech existují pro nebezpečné vězně přísnější bezpečnostní opatření. Tato opatření, která slouží k prevenci rizika útěku, útoku nebo narušování pořádku v rámci vězeňské komunity, jsou založena na oddělení vězeňské komunity a přísnějších kontrolách (viz výše uvedená zpráva Kröcher-Möllera, bod 53, § 60).

Aby bylo možno se vyhnout jakémukoliv riziku svévole, musejí být v případě, kdy je prodlouženo dlouhé období samovazby, uvedeny náležité důvody. Na základě rozhodnutí by tak mělo být možné určit, že úřady provedly přezkum, v rámci něhož vzaly v úvahu veškeré změny v poměrech, situaci nebo chování vězně. Čím více doby strávené v samovazbě uplyne, tím více musí být uváděné důvody detailnější a přesvědčivější. Mimoto by tato opatření, která jsou formou „uvěznění uvnitř věznice“, měla být používána pouze výjimečně a s maximální opatrností, jak je specifikováno v odstavci 53.1 vězeňských pravidel přijatých Výborem ministrů 11. 1. 2006. Měl by také být zaveden systém pravidelného monitorování fyzického a duševního stavu vězňů, za účelem zajištění jeho souladu s pokračující samovazbou.

Soud poznamenává, že stěžovatel přijímal návštěvy lékařů velmi pravidelně, ve shodě s instrukcemi vydanými v oběžníku z prosince 1998. Je sice pravda, že po 13. 7. 2000 lékaři již dále neschvalovali jeho samovazbu, v žádném z lékařských osvědčení vydaných kvůli opakovanému prodloužení stěžovatelovy samovazby až do října 2002 se však výslovně neuvádělo, že by bylo narušeno jeho fyzické nebo duševní zdraví, stejně tak žádné výslovně nepožadovalo psychiatrickou zprávu. Lékař Jednotky pro ambulantní konzultaci a léčení ve věznici La Santé navíc dne 29. 7. 2002 ve své zprávě o léčbě, která byla stěžovateli zajištěna, poznamenal, že stěžovatel odmítl „přijmout jakoukoliv psychologickou pomoc od RMPS“. Obdobně ve svých zjištěních následujících po vyšetření stěžovatele dne 17. 10. 2002, po jeho příjezdu do věznice Saint-Maur, zdravotní inspektor uvedl, že z psychologického hlediska byl stěžovatel vyšetřen psychiatrem z oblastní lékařské a psychologické služby v rámci standardního přijímacího postupu. Žádná další následná ošetření nebyla v této době předepsána a stěžovatel od té doby návštěvu psychiatra nepožadoval. Stěžovatel byl vyšetřen 26. 8. 2003, nebylo však doporučeno žádné další setkání.

Soud v této souvislosti poznamenává, že stěžovatel odmítal psychologické poradenství, které mu bylo nabízeno (viz výše) a netvrdil, že by ošetření, kterého se mu dostalo vzhledem k jeho cukrovce, bylo nevhodné. Ani se nezdálo, že by jeho dlouhotrvající samovazba vedla k jakémukoliv zhoršení jeho zdraví, ať již fyzického, nebo duševního. Navíc sám stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že byl v perfektním fyzickém a duševním stavu (viz výše).

Soud si nicméně přeje zdůraznit, že samovazba, dokonce i v případech, které vyžadují pouze relativní izolaci, nemůže být na vězně uvalena na neurčito. Navíc je nezbytné, aby vězeň měl možnost nezávislého přezkumu merita věci a důvodů pro prodloužení samovazby ze strany soudního orgánu. V tomto případě se tak stalo pouze v červenci 2003. Soud se bude k tomuto bodu vracet, až bude zkoumat stížnost podle článku 13. V této souvislosti se také odvolá na závěry CPT a Komisaře Rady Evropy pro lidská práva.

Bylo by také žádoucí hledat alternativní řešení samovazby osoby, která je považována za nebezpečnou a pro niž je držení v normální věznici s běžným režimem považováno za nevhodné. Soud v tomto ohledu se zájmem konstatuje, že příslušné orgány dvakrát přesunuly stěžovatele do vězení, ve kterém byl omezen na svobodě v normálních podmínkách. Jak vyplynulo z toho, co uvedla vláda, skutečnost, že byl stěžovatel navrácen do samovazby v jiné věznici, byla důsledkem rozhovoru, který stěžovatel poskytl televiznímu programu prostřednictvím telefonu, v němž mimo jiné odmítá vyjádřit jakoukoliv lítost s oběťmi svých trestných činů (počet mrtvých uvedl mezi 1 500 a 2 000). Nezdá se tedy, že se jej příslušné orgány snažily pokořit nebo ponížit tím, že systematicky prodlužovaly jeho samovazbu, ale že hledaly řešení s ohledem na jeho charakter a nebezpečí, které představoval.

Soud podotýká, že když byl stěžovatel držen ve věznici Saint-Maur v běžných podmínkách, poslala jeho právní zástupkyně dopis Kanceláři Soudu, ve kterém si stěžovala na „nebezpečnou společnost, hlavně ve formě narkomanů, alkoholiků a sexuálních delikventů, kteří nejsou schopni ovládat své chování“, a tvrdila, že došlo k porušení lidských práv. Navíc stěžovatel v tomto období protestoval, že je příliš daleko od Paříže, což mu, jak říkal, ztěžuje možnost návštěv jeho právních zástupců, neboť jsou méně časté a nákladnější, což nevyhnutelně způsobilo další izolaci.

Nakonec musí být bráno v úvahu také znepokojení vlády, že by stěžovatel mohl používat hromadné sdělovací prostředky buď uvnitř věznice, nebo mimo ni, aby znovu obnovil kontakt se členy své teroristické buňky, aby se pokusil obrátit na víru další vězně nebo aby mohl připravit útěk. Tyto obavy není možné prohlásit za nepodložené nebo nesmyslné [viz v tomto ohledu výše uvedené rozhodnutí Messina (č. 2), ve kterém Soud před tím, než prohlásil stížnost na podmínky omezení svobody za nepřijatelnou, poznamenal: „Stěžovatel byl umístěn ve speciálním režimu kvůli velice závažnému trestnému činu, ze kterého [byl] usvědčen“ – tvrzení, které je stejnou měrou použitelné na žadatele také v tomto případě; viz také rozhodnutí Gallico, obdobně citované výše].

Soud sdílí obavy CPT týkající se možných dlouhodobých následků stěžovatelovy izolace. Bere ovšem v úvahu, že vzhledem k materiálním podmínkám stěžovatelovy vazby a skutečnosti, že jeho izolace je „relativní“, a vzhledem k ochotě úřadů omezovat ho na svobodě v běžném režimu a s ohledem na jeho charakter a nebezpečí, které představuje, nedosáhly podmínky, ve kterých byl stěžovatel omezen během sledovaného období na svobodě minimální úrovně závažnosti nezbytné k naplnění intenzity nelidského nebo ponižujícího zacházení podle článku 3 Úmluvy. Navzdory velice ojedinělým okolnostem tohoto případu je Soud znepokojen obzvláště dlouhou dobou, kterou stěžovatel strávil v samovazbě, a musí řádně poznamenat, že od 5. 1. 2006 byl omezen na svobodě v běžném režimu (viz výše), tedy v poměrech, které by se podle názoru Soudu do budoucna neměly v zásadě měnit. Celkově vzato Soud vzhledem ke všem předcházejícím úvahám shledává, že nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy:

Stěžovatel namítal, že neměl k dispozici žádný vnitrostátní prostředek nápravy proti jeho pokračující samovazbě. Vychází z článku 13, který stanoví: „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

A. Rozsudek senátu

Senát shledal porušení článku 13 Úmluvy. Zvláště pak poznamenal, že před rozsudkem Conseil d’État z 30. 7. 2003 neměl vězeň v samovazbě k dispozici žádný prostředek nápravy, aby mohl napadnout původní opatření nebo jakékoliv jeho prodloužení.

B. Stanoviska stran

Stěžovatel vyzval velký senát, aby plně podpořil závěry Senátu o porušení. Také uvedl, že úřady nerespektovaly postup stanovený článkem D 283-1 trestního řádu pro prodloužení samovazby. K tomu dodal, že při několika příležitostech si byl nucen stěžovat, protože mu nebyla před přijetím rozhodnutí prodloužit jeho samovazbu poskytnuta potřebná lékařská prohlídka. Na závěr uvedl, že návrhy a rozhodnutí prodloužit toto opatření byly skoro soustavně založeny na povaze trestných činů, za něž byl uvězněn, a že mu úřady nebyly schopny poskytnout skutečné podklady nebo důkazy o výskytu objektivních případů vyžadovaných pro přijetí příslušných opatření.

Vláda poznamenala, že v rozsudku z 30. 7. 2003 Conseil d’État nařídil, že rozhodnutí o umístění obžalovaného do samovazby by mělo být předmětem soudního přezkumu vzhledem k dopadu, jaký měla tato rozhodnutí na podmínky omezení svobody. Tento rozsudek byl součástí trvajícího procesu, v rámci něhož byla vnitřní administrativní opatření stále více omezována.

Zástupci vlády dodali, že stěžovatel k dnešnímu datu napadl pouze jediný příkaz obnovující jeho samovazbu, který představovalo rozhodnutí ze 17. 2. 2006. Dokonce i poté namítal pouze formální platnost tohoto opatření, nikoli základní důvody pro jeho uložení. Nikdy se tak nesnažil o napadení opatření u správních soudů v meritu věci argumentací, že toto opatření porušuje článek 3 Úmluvy. Pařížský správní soud, který vydal svůj rozsudek 15. 12. 2005, rozhodnutí odložil s odůvodněním, že oblastní ředitel vězeňské služby opomenul získat vyjádření výboru pro výkon rozsudků před tím, než doručil zprávu ministru spravedlnosti, jak po něm bylo vyžadováno na základě článku 283-1 trestního řádu.

Vláda na závěr uvedla, že nechává rozhodnutí, zda před rozhodnutím Conseil d’État z července 2003 existoval nebo neexistoval nějaký účinný prostředek nápravy, na uvážení Soudu.

C. Posouzení Soudem

Jak Soud uvedl při mnoha příležitostech, článek 13 Úmluvy zaručuje dostupnost prostředků nápravy na národní úrovni, aby byla podstata práv a svobod daných Úmluvou vynutitelná, bez ohledu na to, jak jsou tato práva a svobody zabezpečeny vnitrostátním právním řádem. Účelem článku 13 je tedy požadavek na zajištění takového prostředku nápravy na vnitrostátní úrovni, který by se zabýval podstatou „prokazatelné (arguable) stížnosti“ podle Úmluvy a poskytnutí přiměřeného odškodnění (viz, mezi mnoha dalšími, rozsudek Kudła citovaný výše, § 157).

Rozsah povinností smluvních stran podle článku 13 se mění v závislosti na povaze stěžovatelovy stížnosti. Prostředek nápravy však musí být „účinný“ jak v praxi, tak v ustanoveních právního řádu (viz mezi jinými llhan proti Turecku, 2000, § 97).

„Účinnost prostředku nápravy“ ve smyslu článku 13 nezávisí na stěžovatelově jistotě, že dosáhne příznivého výsledku, ani zde nejde o to, že „orgán“, na nějž se toto ustanovení odvolává, musí být orgánem soudním; pokud tomu však tak není, je pravomoc tohoto orgánu a záruky, které poskytuje, důležité pro určení toho, zdali lze je prostředek nápravy účinný. Rovněž když jednotlivý prostředek nápravy sám o sobě zcela neuspokojí požadavky článku 13, může tyto požadavky uspokojit souhrn více prostředků nápravy vymezených ustanoveními vnitrostátního práva (viz, mezi jinými, Silver a další proti Spojenému království, 1983, § 113; a Chahal, rozsudek citovaný výše, § 145).

Soud nyní musí určit, zdali bylo podle francouzských zákonů možné, aby stěžovatel napadl rozhodnutí prodloužit jeho samovazbu a jakékoliv procesní nedostatky, a zdali prostředky nápravy byly „účinné“ v tom smyslu, že by mohly zabránit údajnému porušení či pokračování tohoto porušení, nebo poskytnout stěžovateli přiměřenou náhradu za jakékoliv porušení, které již nastalo. Vláda přiznala, že podle ustálené judikatury Conseil d’État před 30. 7. 2003 bylo rozhodnutí o umístění vězně do samovazby považováno za vnitřní administrativní opatření, proti němuž nebylo možné podat žádné odvolání ke správním soudům.

Stěžovatel podal dne 14. 9. 1996 odvolání ke správnímu soudu. Nicméně toto podání bylo rozsudkem ze dne 25. 11. 1988 zamítnuto na základě toho, že se jednalo o vnitřní opatření, které nemůže být předloženo správním soudům.

Soud v tomto ohledu poznamenává, že rozhodnutí respektovalo ustálenou judikaturu Conseil d’État v období, které vláda sama uvedla. K tomu, že Conseil d’État změnil svou rozhodovací praxi a vyslovil, že může být podána žádost o soudní přezkum rozhodnutí týkajících se samovazby a že tato rozhodnutí mohou být, pokud je to přiměřené, zrušena, došlo až 30. 7. 2003.

Soud podotýká, že stěžovatel podal od té doby, co se změnila judikatura, ke správnímu soudu jen jednu stížnost. I když namítl pouze nezákonnost opatření, které na něj bylo uvaleno 17. 2. 2005, je Soud toho názoru, že s ohledem na vážné následky, které má samovazba pro podmínky omezování svobody, je nutný účinný prostředek nápravy před soudním orgánem. Výše zmíněná změna v judikatuře, která by si zasloužila větší pozornost, nemá v žádném případě zpětný účinek a nemohla mít jakýkoliv vliv na stěžovatelovo postavení.

Soud tedy bere v úvahu, že v tomto případě došlo k porušení článku 13 Úmluvy vzhledem k absenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, který by stěžovateli umožnil napadnout rozhodnutí o prodloužení jeho samovazby přijatá mezi 15. srpnem 1994 a 17. říjnem 2002.

Stěžovatel nevnesl žádný nárok na náhradu škody.

Stěžovatelův právní zástupce předložil doklad o celkových nákladech návštěv stěžovatele mezi červnem 1997 a říjnem 2002. Tento doklad zahrnuje hodinové sazby za návštěvy, cestovní náklady a procesní výdaje. Doklad uvádí celkem 426 852,40 EUR. Druhý právní zástupce, který stěžovatele zastupoval při přelíčení, předložil prohlášení, podle nějž náklady návštěv stěžovatele mezi 22. květnem 1998 a 7. říjnem 2002 o celkové sumě 87 308 EUR zahrnují částku 69 846,40 EUR za samotné návštěvy a 17 461,60 EUR za cesty a formální náklady.

Podle vyjádření vlády byly stěžovatelovy požadavky nepřiměřené. Vláda také poukázala na to, že se zřetelem na velké množství hodin (1 830), které byly nárokovány za návštěvy bez další specifikace, bylo nemožné rozlišit návštěvy paní Coutant Peyre jako právní zástupkyně a ty, které vykonala osobně jako stěžovatelova partnerka. Na závěr vláda navrhla zaplatit stěžovateli 6 000 EUR za jeho náklady a výdaje, v případě, že Soud shledá v tomto případě porušení.

Soud znovu zopakoval, že jestliže shledá, že zde existuje porušení Úmluvy, může stěžovateli přiřknout nejen náklady a výdaje vzniklé vzhledem k řízení před ním, ale také ty, které byly způsobeny před vnitrostátními soudy kvůli zabránění nebo napravení porušení (viz, mezi jinými, Hertel proti Švýcarsku, 1998; a Yvon proti Francii, 2003), pod podmínkou, že byly nevyhnutelné a že budou předložena potřebná potvrzení, která budou co do množství rozumná (Kress proti Francii, 2001). Soud poznamenává, že v tomto případě nebylo poskytnuto žádné vysvětlení nebo důkazy, které by podpořily požadavek na úhradu nákladů návštěv. Nemůže tedy na základě tohoto titulu učinit žádné rozhodnutí.

Soud konstatuje, že nebyly poskytnuty jakékoliv detaily nebo stvrzenky, které by podpořily nárok na proplacení nákladů a výdajů vzhledem k prezentování stížnosti před ním. Nicméně vzhledem k složitosti otázek vznesených ve stížnosti a k rozhodnutí založeném na spravedlivých základech, považuje za rozumné přiřknout stěžovateli 10 000 EUR vzhledem ke všem jeho nákladům vzniklým v souvislosti s přelíčením před Soudem.

Výrok Soudu:

Soud rozhodl:

1. dvanácti hlasy proti pěti, že čl. 3 Úmluvy nebyl porušen;

2. jednomyslně, že čl. 13 Úmluvy byl porušen;

3. jednomyslně,

že žalovaný stát musí do tří měsíců od data, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovatelovi zaplatit 10 000 EUR za výdaje a náklady a jakoukoliv započitatelnou daň;

že od vypršení výše uvedené tříměsíční lhůty do zaplacení bude uvedená částka navýšena o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body;

4. dvanácti hlasy proti pěti, že ostatní nároky stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění se zamítají.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.