Zich a ostatní proti České republice

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

 

Ve věci Zich a ostatní proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (bývalá druhá sekce), zasedající v senátu ve složení
pánové J.-P. Costa, předseda,
A. B. Baka,
R. Türmen,
K. Jungwiert,
M. Ugrekhelidze,
paní A. Mularoni,
E. Fura-Sandström, soudci,
a paní S. Dollé, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 27. června 2006,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 48548/99) směřující proti České republice, kterou dne 17. května 1999 podalo Soudu osm občanů České republiky, a to pánové František Zich, Petr Housa, Luboš Macho, Tomáš Čuba, Miroslav Havlák, paní Daniela Hajzlerová, pan Zdeněk Diviš a paní Alena Nováková („stěžovatelé“), na základě článku 34 Úmluvy o ochra­ně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatelé jsou zastoupeni paní M. Cilínkovou a paní M. Ehlovou, advokát­kami zapsanými u České advokátní komory. Českou vládu (dále jen „vláda“) zastupuje její zmoc­něnec, pan V. A. Schorm.
3. Stěžovatelé namítají, že v důsledku nepřiměřeného zásahu do jejich majetkových práv došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1.
4. Stížnost byla přidělena druhé sekci Soudu (článek 52 odst. 1 Jednacího řádu Soudu). V souladu s článkem 26 odst. 1 Jednacího řádu byl v rámci této sekce ustaven senát (článek 27 odst. 1 Úmluvy) k projednání případu.
5. Rozhodnutím ze dne 26. dubna 2005 Soud prohlásil stížnost za přijatelnou.
6. Stěžovatelé i vláda předložili písemná stanoviska k věci samé (článek 59 odst. 1 Jednacího řádu Soudu).

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

7. Stěžovatelé se narodili po řadě v letech 1950, 1964, 1968, 1969, 1951, 1959, 1946 a 1966 a bydliště mají v Praze.
8. Stěžovatelé jsou členy bytového družstva (dále jen „družstvo“), které bylo vlast­níkem nemovitosti nacházející se v Praze 3. Nemovitost byla vystavěna v roce 1937 a v šede­sátých letech ji její původní vlastníci v tísni převedli na stát. V roce 1981 nabyl nemovitost předchůdce družstva na základě hospodářské smlouvy se státem, kterému z tohoto titulu uhradil částku ve výši 1 512 000 Kč (53 470 €). Družstvo údajně provedlo rozsáhlé rekon­strukční a modernizační práce, a to mimo jiné díky pracím vykonaným samotnými členy družstva, kteří nemovitost obývali.
9. V červnu roku 1991 původní vlastníci bezúspěšně vyzvali družstvo k vydání ne­mo­vitosti.
10. Dne 3. října 1991 podali právní nástupci původních majitelů (dále jen „navrho­vatelé“) Obvodnímu soudu v Praze 3 návrh, jímž se domáhali, aby soud družstvu nařídil uzavřít s nimi dohodu o vydání dotyčné nemovitosti. Považovali se za oprávněné osoby k restituci ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť podle jejich názoru došlo k převodu nemovitosti na stát za okolností uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) a h) tohoto zákona.
11. Družstvo se proti tomuto návrhu ohradilo s tím, že restitucí in natura by došlo k porušení práv jeho členů a k nové majetkové křivdě, a vyzvalo proto navrhovatele, aby se spokojili s finanční náhradou podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Družstvo bylo toho názoru, že soud měl nejprve určit, zda byl nárok navrhovatelů odůvodněn tísní, v níž se údajně nacházeli v souvislosti s převodem nemovitosti na stát. Pět z osmi stěžovatelů, pánové František Zich, Petr Housa a Miroslav Havlák a paní Daniela Hajzlerová a Alena Nováková, vstoupili do řízení v souladu s § 93 odst. 1 občanského soudního řádu jako vedlej­ší účastníci. Tito účastníci sdíleli názor družstva.
12. V průběhu roku 1992 vyzvali stěžovatelé družstvo v souladu s ustanovením § 24 zákona o transformaci družstev, aby uzavřelo smlouvu o převodu vlastnického práva k jimi obývaným bytům.
13. Na jednání konaném dne 3. prosince 1992 před obvodním soudem se účastníci řízení shodli, že není třeba žádat o vypracování znaleckého posudku k určení hodnoty nemo­vitosti. Navrhovatelé v této souvislosti prohlásili:
„Považujeme znalecký posudek za nadbytečný především z toho důvodu, že podle našeho názoru by se soud měl nejprve vypořádat s nároky žalující strany z právního hlediska, tedy posoudit, zda má žalující strana právo na restituci nemovitosti či nikoli. Domníváme se, že otázka finančního vyrovnání účastníků řízení je v tomto stádiu podružná a není předmětem tohoto řízení. Právo žalované strany na úhradu cenového rozdílu ve smyslu § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. totiž závisí na vlastnickém právu navrhovatelů k nemovitosti, o němž dosud nebylo rozhodnuto.“
14. Družstvo vyjádřilo obdobný názor:
„Také považujeme znalecký posudek (…) za přebytečný z pohledu dokazování. Jsme toho názoru, že nemovitost nemůže být předmětem restituce, a že proto žalovaná strana nemůže mít ani nárok na úhradu jakékoli částky. Nepožadujeme znalecký posudek k ocenění hodnoty nemovitosti (…)“
15. Obvodní soud dne 23. března 1994 podání navrhovatelů vyhověl a nařídil druž­stvu uzavření dohody o vydání nemovitosti, podle níž se navrhovatelé měli stát jejími spolu­vlastníky. Soud zohlednil velké množství listinných důkazů předložených navrhovateli, jimiž dokládali své oprávnění k restituci, i jejich výpovědi. Z důkazů pak vyvodil, že se navrho­vatelé nacházeli ve stavu tísně a jsou oprávněnými osobami k restituci ve smyslu ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a že družstvo je povinnou osobou ve smyslu usta­novení § 4 tohoto zákona. Soud naopak odmítl námitky družstva a stěžovatelů, přičemž uvedl:
„Pokud se jedná o křivdu způsobenou členům družstva v případě, že bude vyhověno nároku na restituci (…), je pravdou, že převodem nemovitosti (v současné době ve vlastnictví družstva jakožto právnické osoby) na oprávněné osoby budou tyto moci nakládat se svým vlastnickým právem za podmínek uvedených v ustanovení § 123 a násl. občanského zákoníku. Družstevní byty pozbudou družstevního charakteru a nájemníci těchto bytů se již nebudou moci dovolávat práv, která jim přiznávají předpisy o družstevních bytech. Na tomto místě je třeba odkázat na ustanovení § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který předpokládá jistý druh finanční náhrady mezi státem a osobou povinnou, v tomto případě družstvem, dojde-li k restituci věci ve vlastnictví družstva, a dále na usta­no­vení § 12 odst. 4 tohoto zákona, který chrání práva nájemníků v bytech nacházejících se v resti­tuova­ných nemovitostech (…)“.
16. Soud na základě zásady lex posterior derogat priori zamítl rovněž námitky druž­stva týkající se rozporů mezi ustanoveními občanského zákoníka a ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích, zhodnocení nemovitosti (bude-li prokázáno, nahradí opráv­ně­né osoby rozdíl v hodnotě) a změny charakteru nemovitosti (nemovitost vždy sloužila k bydlení).
17. Družstvo a stěžovatelé se proti tomuto rozhodnutí odvolali s tím, že soud porušil jejich práva a nepřihlédl k důsledkům svého rozhodnutí. Uvedli, že družstvo je obchodní spo­lečností, jejíž společníky jsou pouze fyzické osoby, a jako takové je vyloučeno z okruhu osob povinných k restituci v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních reha­bili­tacích.
18. Dne 12. ledna 1996 potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že posledně uvedený soud dostatečně provedl skutková zjištění i hodnocení důkazů a jeho právní závěr byl odůvodněný. Soud poznamenal, že podle ustálené právní terminologie není družstvo obchodní společností, neboť oba pojmy jsou odlišné a nelze je při uplatňování zákona o mimosoudních rehabilitacích vykládat svévolně. Soud z toho dovodil, že neuvedl-li zákonodárce výslovně družstvo mezi výjimkami obsaženými v § 4 odst. 1 to­ho­to zákona, nemůže na sebe soud převzít jeho pravomoci v rámci rozhodování o konkrétní věci.
19. Městský soud vyslovil přípustnost dovolání. Družstvo a stěžovatelé tedy dne 17. dubna 1996 podali dovolání s odůvodněním, že soudy v jejich věci rozhodly nesprávně. Uvedli, že družstvo nebylo osobou povinnou k restituci ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o mimo­soudních rehabilitacích a že jeho povahu bylo třeba posuzovat podle zákona o druž­stevnictví, který byl v účinnosti do 31. prosince 1991. Podle jejich názoru se zde jednalo o družstvo fyzických osob, které nabyly v dobré víře a v souladu se zákonem o družstevnictví a zákonem o transformaci družstev zvláštní práva (včetně práva na převod bytu do svého vlast­nictví). Dále namítali, že soudy opomenuly vyřešit otázku převzetí příslušných práv a povinností novými vlastníky.
20. Dne 12. května 1997 oznámilo družstvo původním vlastníkům, že nehodlá vydat nemovitost, která je předmětem sporu, před konečným rozhodnutím a finančním vypo­řá­dá­ním.
21. Dne 21. července 1997 podalo družstvo Katastrálnímu úřadu v Praze návrh na opravu údajů v katastru nemovitostí s odůvodněním, že k zápisu nemohlo dojít na základě dohody o restituci, když taková dohoda uzavřena nebyla, protože ji družstvo nepodepsalo. Ka­tastrální úřad však sdělil, že zápis byl proveden na základě soudních rozhodnutí a této do­hody, což stěžovatelé dne 30. srpna 1997 napadli před Nejvyšším soudem.
22. Nejvyšší soud dne 11. února 1998 zamítl dovolání družstva a stěžovatelů. Soud poznamenal, že v souladu s výkladem provedeným v jeho stanovisku č. 34/1993 zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek se povinnost vydat věc převedenou na stát za podmínek uvedených v ustanovení § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje také na družstva, která získala věc od státu. Podle názoru soudu nedošlo v projednávané věci k zvláštním okolnostem, které by odůvodňovaly odlišný právní závěr.
23. Družstvo a stěžovatelé dne 7. května 1998 podali ústavní stížnost, v níž napadali zejména zásah do svého vlastnického práva. Uvedli, že družstvo bylo de iure a de facto bez náhrady vyvlastněno z důvodu nesprávného výkladu ustanovení § 22 odst. 1 zákona o trans­formaci družstev. Podle jejich názoru se soudům nepodařilo uspokojivě překonat mezery ve znění § 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tvrdili, že družstvo bylo složeno výlučně z fyzických osob a že vzhledem k systematickému členění obchodního zákoníku bylo třeba k obchodní společnosti a družstvu přistupovat na základě analogie zákona a provést rozšiřující výklad § 4 tohoto zákona. Uvedli, že soudy uplatnily ustanovení § 3 odst. 1 zákona o trans­formaci družstev bez přihlédnutí k výhradě obsažené v § 22 odst. 1 tohoto zákona, která mimo jiné vylučuje použití § 3 na projednávanou věc. Stěžovatelé tak utrpěli majetkovou újmu, jelikož již uhradili část stavby nemovitosti, nadále spláceli úvěry a nemohli od státu poža­dovat žádnou náhradu s výjimkou úhrady kupní ceny nemovitosti v souladu s ustanovením § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jejíž reálná hodnota byla tou dobou zaned­batel­ná. V této souvislosti uvedli, že získali veškerá práva před nabytím účinnosti výše uvedeného zákona v souladu s tehdy platným občanským zákoníkem a zákonem o družstevnictví. Podle jejich názoru byla rozhodnutími obecných soudů porušena zásada rovnosti všech forem vlast­nictví, jakož i zásada ochrany zákonně nabytých práv. Ústavní soud měl posoudit přiměřenost a odůvodněnost tohoto zásahu do práv.
24. Dne 8. června 1998 se družstvo obrátilo na ministerstvo financí s požadavkem na vzájemné vypořádání a žádalo o zaplacení částky 37 956 621 Kč (1 342 296 €), z čehož 1 512 000 Kč (53 470 €) připadalo na kupní cenu nemovitosti v roce 1981, 2 475 024 Kč (87 527 €) na náklady na zhodnocení domu formou rekonstrukce a modernizace, 945 000 Kč (33 419 €) na náklady na zhodnocení 21 bytů celkem a 33 956 600 Kč (1 200 839 €) jako náhradu škody členům družstva za ztrátu výhod družstevního bytu a společných prostor.
25. Dne 15. srpna 1998 se navrhovatelé obrátili na katastrální úřad se žádostí o zápis svého vlastnického práva do katastru. Odvolávali se na rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 26. března 1997, kterým byl zápis schválen se zpětnou účinností k 15. srpnu 1996.
26. Ústavní soud dne 19. listopadu 1998 ústavní stížnost družstva a shora uvedených osmi stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že stížnost byla založena na nesouhlasu stěžovatelů s údajně příliš restriktivním výkladem pojmu „osoba povinná k resti­tuci“, tak jak jej provedly soudy. Soud však poznamenal, že systematické členění obchodního zákoníku jednoznačně rozlišuje právnické osoby na obchodní společnosti a družstva. Z toho vyplývá, že oba pojmy jsou si rovné a představují dva druhy právnických osob. Obecné soudy tudíž nepostupovaly chybně, když nezahrnuly družstvo do kategorie obchodních společností složených z fyzických osob jakožto společníků. Konečně uvedl, že existuje ustálená judika­tu­ra, pokud se jedná o výklad pojmu „povinná osoba“ a o povinnost družstva vydat věc. Vydání nemovitosti původním vlastníkům však není důvodem, aby členové družstva byli svého členství zbaveni a bylo jim bráněno obývat byty, které se v nemovitosti nacházejí.
27. Dne 27. ledna 1999 informovalo ministerstvo prvního stěžovatele, že v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích může stát vrátit pouze kupní cenu vydané nemo­vi­tosti. Zamítlo tedy žádost o náhradu škod vzniklých v důsledku soudního rozhodnutí o naří­ze­ní vydání nemovitosti původním majitelům. Dne 27. července 1999 byla mezi ministerstvem financí a bytovým družstvem uzavřena dohoda, na základě které byla dne 26. srpna 1999 družstvu vrácena kupní cena ve výši 1 512 000 Kč (53 470 €).
28. Rozsudkem ze dne 3. července 2002 obvodní soud zamítl žalobu družstva proti České republice zastoupené ministerstvem financí na zaplacení částky 275 692 Kč (9 750 €), která měla odpovídat rozdílu mezi již uhrazenou kupní cenou a částkou vynaloženou jednak členy družstva, jednak bankou na rekonstrukci a modernizaci nemovitosti včetně úroků. Druž­stvo ve své žalobě uvádělo, že tato částka má být vyplacena těm členům, kteří pozbyli výhod uživatelů družstevních bytů.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.)
29. Článek 11 stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle odstavce 4 je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Občanský soudní řád
30. Dle § 93 odst. 1 se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku.

Občanský zákoník
31. Dle § 706 odst. 2 jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.

Obchodní zákoník
32. Ustanovení § 230 mimo jiné stanoví, že převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva.
33. Dle § 232 odst. 1 členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy družstva mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem. V souladu s § 232 odst. 2 souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu.

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (v účinnosti od 1. dubna 1991)
34. Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.
35. Podle ustanovení § 4, jsou osobami povinnými vydat zkonfiskovaný majetek stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží.
36. V souladu s ustanovením § 6 se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy věc přešla na stát, a to mimo jiné d) na základě smlouvy o darování nemovitosti uzavřené dárcem v tísni a h) na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni.
37. Ustanovení § 7 odst. 4 stanoví, že jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle § 13 nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v předchozí větě. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
38. Ustanovení § 11 stanoví, že vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky.
39. Podle ustanovení § 12 odst. 4 uživatel bytu, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt zhodnotil, má nárok na náhradu zhodnocení, stanovenou podle platných cenových předpisů, skončí-li mu právo jeho užívání.
40. Ustanovení § 13 odst. 1 stanoví, že finanční náhrada se oprávněné osobě posky­tuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat. Odstavec 3 stanoví, že písemnou žádost o fi­nanč­ní náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.

Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (v účinnosti od 28. ledna 1992)
41. Ustanovení § 3 odst. 1 stanoví, že stát a družstvo mají právo na vzájemné vypo­řádání finanč­ních náhrad za nemovitosti, popřípadě jejich zhodnocení nebo znehodnocení, za živý a mrtvý inventář. Zákon se odvolává na zákon o mimosoudních rehabilitacích, zákon o úpravě vlast­nických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a zákon o zmírnění následků někte­rých majetkových křivd.
42. Podle § 22 odst. 1 transformace bytových družstev spočívá v přizpůsobení jejich právních poměrů obchodnímu zákoníku; ustanovení § 2 a 3, § 5 až 13 a § 30 se nepoužijí.
43. Na základě § 24 členové bytových družstev, kteří jsou nájemci bytů, mohou do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona (tedy od 28. ledna 1992) vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu. Uplynutím této lhůty toto právo zaniká.

Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)
44. Ustanovení § 23 odst. 1 stanoví, že byt v budově ve vlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba – člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.
45. Dle § 23 odst. 2 družstvo je povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu s fyzickou osobou – členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o pře­vodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak.
46. V souladu s ustanovením § 24 odst. 1 jsou-li převáděny byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto družstev – fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.

III. PŘÍSLUŠNÁ VNITROSTÁTNÍ PRAXE

Rozsudek Nejvyššího soudu č. 33 Cdo 339/98 ze dne 29. června 2000
47. Nejvyšší soud zejména uvedl, že členství v družstvu, s nímž jsou spojena práva a povinnosti, má také majetkovou hodnotu. Při převodu práv a povinností člena na třetí osobu se majetková hodnota oceňuje tržně, tedy na základě vztahu poptávky a nabídky. Cena není regulována žádným cenovým předpisem.

Rozsudek Nejvyššího soudu č. 22 Cdo 2244/99 ze dne 22. února 2001
48. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po rozvodu se hodnota práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu určuje ke dni skončení společného členství bývalých manželů v družstvu.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 1 PROTOKOLU Č. 1

49. Stěžovatelé namítají, že v důsledku rozhodnutí vnitrostátních soudů, které nařídily vydání nemovitosti, došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich majetkových práv v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1, který zní:
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

A. Tvrzení účastníků řízení

1. Stěžovatelé

50. Stěžovatelé tvrdí, že přestože nebyli okamžitě vypuzeni z bytů, které užívali, jejich právní postavení se po restituci nemovitosti původním majitelům změnilo. Ve sku­teč­nosti se členové družstva stali pouhými nájemci bytů. Dále prohlašují, že rovněž pozbyli práva stát se vlastníky, jak o to žádali v souladu se zákonem o transformaci družstev, a dále práva dědit členský podíl a užívat družstevní byt.
51. Stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že český právní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by napravovalo důsledky závažné změny v postavení člena družstva, a neposkytuje jim žádnou právní ochranu. Nemohou si také pořídit nové bydlení, jelikož případné odškodnění by bylo naprosto nedostatečné. Původní hodnota členského podílu byla 70 000 Kč (2 476 €) za třípokojový byt a současná hodnota dosahuje 2 400 000 Kč (přibližně 84 874 €).
52. V doplňujícím stanovisku stěžovatelé podotýkají, že neměli žádnou možnost ochrany svých členských podílů uhrazených družstvu, tedy svých bytů. V průběhu resti­tuč­ní­ho řízení navrhovatelé neustále prohlašovali, že nejsou ochotni poskytnout jakoukoli náhra­du za znehodnocení. Pozn. překl.: Jedná o náhradu za zhodnocení nemovitosti. V každém případě by se tím nevyřešil základní problém. Stěžovatelé s pou­kazem zejména na řízení před Nejvyšším soudem, který se zabýval jejich dovoláním, zdůrazňují, že byli zbaveni možnosti poskytované zákonem o transformaci družstev stát se vlastníky svých bytů.
53. Stěžovatelé tvrdí, že bytové družstvo, jehož jsou nadále členy, jim nemůže pos­kytnout jiné bydlení. Nejsou také s to zakoupit si z vlastních zdrojů nové byty. Dodávají, že od podání jejich stížnosti vnitrostátní soudy vyžadují, aby byla hodnota družstevního bytu stanovena v okamžiku jeho převodu členem družstva na třetí osobu.
54. Stěžovatelé také nesouhlasí s tvrzením vlády, podle kterého se restituce nemo­vitosti přímo dotýkala pouze družstva a že sami utrpěli pouze nepřímou újmu. Tvrdí, že druž­stvo vymohlo kupní cenu, která neodpovídá skutečné ceně nemovitosti, nýbrž ve skutečnosti ceně pouhé poloviny jednoho bytu. Stěžovatelé tedy byli přímo dotčeni v okamžiku, kdy byla nemovitost vydána, a ztratili možnost stát se vlastníky družstevních bytů, jejichž tržní cena dosahuje až 2 400 000 Kč (84 874 €) za jeden byt.

2. Vláda

55. Vláda připomíná, že stěžovatelé nezahájili žádné soudní řízení za účelem zhod­nocení rozsahu břemene, které na ně bylo uloženo v důsledku restituce nemovitosti, ani za účelem posouzení možnosti zmírnění tohoto břemene. Stěžovatelé nebyli účastníky restituč­ního řízení a jejich práva a povinnosti nebyly předmětem tohoto řízení. Družstvo navíc nepožádalo soud o vypracování znaleckého posudku k ocenění nemovitosti. Družstvo rovněž nevyužilo možnosti nabízené § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích ani nepo­žá­dalo navrhovatele o úhradu rozdílu mezi hodnotou nemovitosti v době koupě a její hodnotou v době uplatnění restitučního nároku. Kdyby tak učinilo, mohlo by poté uspokojit finanční potřeby svých členů v souladu s § 236 obchodního zákoníku, který upravuje podmínky roz­dělení zisku.
56. Vláda dále zdůrazňuje, že stěžovatelé nepřestali být nájemci bytů, které užívají. Změnil se pouze status bytů – již se nejedná o byty družstevní. Vláda k tomu podotýká, že občanský zákoník prakticky nerozlišuje mezi družstevními a ostatními byty. Je pravdou, že právo k užívání družstevního bytu mohlo být předmětem dědictví. Občanský zákoník však zná převod práva nájmu „nedružstevního“ bytu v případě smrti nájemníka.
57. Vláda také poznamenává, že stěžovatelé jsou i nadále členy bytového družstva. Dále připouští, že tržní hodnota členských podílů stěžovatelů v okamžiku restituce nemo­vitosti klesla (stejně jako ve věci Agrotexim). Jinými slovy, je-li právo převést druž­stevní byt na jinou osobu právem nabytým, pak je zapotřebí správně určit jeho povahu. Podle vlády si stěžovatelé ponechali pouze právo převést své členské podíly. Ztráta poměrně velké části majetku družstva měla dopad na hodnotu členských podílů, jejichž převod však není ve skutečnosti nijak svázán s převodem nájemního práva k bytu.
58. Vláda také připomíná, že zákon o transformaci družstev nabyl účinnosti teprve po zákonu o mimosoudních rehabilitacích. Pokud tedy možnost nabýt družstevní byt zanikla po restituci nemovitosti, právo stěžovatelů na získání bytů nikdy neexistovalo. Nejedná se tedy o nabyté právo. Vláda každopádně trvá na tom, že stěžovatelé utrpěli pouze nepřímou újmu.
59. Vláda konečně podotýká, že ustanovení § 22 zákona o transformaci družstev výslovně vylučuje použití § 3 odst. 1 téhož zákona v případě bytových družstev. Stát tedy ne­může nahradit rozdíl mezi kupní cenou majetku a cenou v okamžiku uplatnění restitučního nároku ve smyslu § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích namísto osob domá­ha­jících se vydání věci.
60. Vláda ve svém doplňujícím stanovisku tvrdí, že na bytové družstvo, jehož jsou stěžovatelé členy, se nevztahují ustanovení zákona o vlastnictví bytů týkající se povinného bezplatného převodu bytů (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 uvedeného zákona). Když družstvo nemovitost získalo od státu, provedlo její rekonstrukci a modernizaci. Byty nacházející se v domě byly pronajaty stěžovatelům jakožto členům družstva. Vzhledem k tomu, že družstvo nemovitost samo nepostavilo, nemůže být dle názoru vlády považováno za družstvo, kterému byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc od státu ve smyslu vyhlášky č. 136/1985 Sb. Pouze bytová družstva, která obdržela tuto finanční podporu na výstavbu nových bytů, měla dle ustanovení § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů povinnost bezplatně převést byty svým členům do vlastnictví.

B. Hodnocení Soudu

1. Obecné zásady

61. Soud připomíná, že z článku 1 Protokolu č. 1, jehož hlavním smyslem je ochrana jednotlivce proti jakémukoli zásahu státu do pokojného užívání majetku, mohou pro stát vyplývat též pozitivní povinnosti k přijetí jistých opatření nezbytných k ochraně vlastnického práva (Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 143, ESLP 2004-V).
62. V každé věci, kde se jedná o údajné porušení tohoto ustanovení, musí Soud ověřit, zda v důsledku činnosti nebo nečinnosti státu byla zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce a zda dotčená osoba byla nucena nést neúměrné a nadměrné břemeno (Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozsudek ze dne 23. září 1982, série A č. 52, § 69).
63. Při posuzování otázky, zda stát postupuje v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1, musí Soud podrobit celkovému zkoumání různé zájmy, o něž se jedná, a mít přitom na zřeteli, že smyslem Úmluvy je ochrana „konkrétních a skutečných“ práv. Nemůže vycházet pouze z náznaků, ale musí se dopátrat pravdy ve sporné situaci. Je-li ve hře otázka obecného zájmu, orgány veřejné moci jsou povinny jednat včas, řádně a zcela konzistentně (Vasilescu proti Rumunsku, rozsudek ze dne 22. května 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-III, s. 1078, § 51).

2. K existenci zásahu do vlastnického práva stěžovatelů

64. Úkolem Soudu je prvé řadě rozhodnout, zda právo, jehož se stěžovatelé domá­hají, lze považovat za „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. V tomto ohledu připo­míná svoji ustálenou judikaturu, podle níž má pojem „majetek“ autonomní rozsah, takže se neome­zuje na vlastnictví hmotných statků a je nezávislý na formálním vymezení ve vnitro­státním právu: některá jiná práva a zájmy představující aktiva mohou také patřit mezi „majet­ková práva“, a představovat tedy „majetek“ ve smyslu tohoto ustanovení. Při pro­jed­návání každého případu je třeba zkoumat, zda se stěžovatel za daných okolností, posu­zo­vaných v jejich souhrnu, stal nositelem opodstatněného zájmu chráněného článkem 1 Proto­kolu č. 1 (Beyeler proti Itálii [velký senát], č. 33202/96, § 100, ESLP 2000-I; Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 129, ESLP 2004-V).
65. Soud poznamenává, že stěžovatelé jakožto členové družstva užívali práv majet­ko­vé povahy, a to konkrétně práva převádět členská práva a povinnosti ve smyslu § 230 obchodního zákoníku, práva na dědění členství v družstvu dle § 232 uvedeného zákoníku a § 706 odst. 2 občanského zákoníku a rovněž práva nabýt převodem vlastnické právo k bytu dle § 24 zákona o transformaci družstev. Skutečnost, že vnitrostátní soudy, či přinejmenším Ústavní soud, připustily vedlejší účastenství stěžovatelů v řízení zahájeném družstvem, navíc podle Soudu dokazuje existenci jejich „majetkového zájmu“ na výsledku řízení, jako by byli skutečnými vlastníky (viz mutatis mutandis výše uvedený rozsudek Beyeler proti Itálii, § 104).
66. Dle názoru Soudu z těchto skutečností nepopiratelně vyplývá existence majet­ko­vého zájmu stěžovatelů, který lze pro účely článku 1 Protokolu č. 1 pokládat za „majetek“.
67. Připustil-li Soud skutečnost, že před restitucí patřila předmětná nemovitost druž­stvu, kde jsou stěžovatelé členy, jimž svědčí nabytá práva, a do jehož finančních fondů vložili své členské podíly, pak se tedy domnívá, že restitucí došlo k zásahu do jejich práv na pokojné užívání majetku, který je „zbavením“ majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce člán­ku 1 Protokolu č. 1.

3. K odůvodněnosti zásahu do vlastnického práva

(i) K dodržení zásady zákonnosti
68. Článek 1 Protokolu č. 1 vyžaduje především a hlavně, aby zásah orgánu veřejné moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Princip právního státu jako jeden ze základních principů každé demokratické společnosti je obsažen ve všech článcích Úmluvy (Iatridis proti Řecku [velký senát], č. 31107/96, § 58, ESLP 1999-II; Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97, § 45, ESLP 2002-VIII; Zvolský a Zvolská proti České re­publi­ce, č. 46129/99, § 65, ESLP 2002-IX). Zásada zákonnosti znamená existenci snadno dostup­ných, přesných a předvídatelných norem vnitrostátního práva (Hentrich proti Francii, rozsu­dek ze dne 22. září 1994, série A č. 296-A, s. 19-20, § 42, a Lithgow a ostatní proti Spo­jenému království, rozsudek ze dne 8. července 1986, série A č. 102, s. 47, § 110).
69. Soud poznamenává, že k zásahu došlo na základě zákona o mimosoudních reha­bi­litacích, který oprávněným osobám umožňoval domáhat se vydání svého bývalého majetku převedeného za mimořádných okolností na stát. Byl tedy „stanoven zákonem“, jak to poža­duje článek 1 Protokolu č. 1.

(ii) „Veřejný zájem“
70. Soud usuzuje, že díky přímé znalosti společnosti a jejích potřeb jsou vnitrostátní orgány v zásadě lépe povolané než mezinárodní soud k posouzení toho, co je ve „veřejném zájmu“. V systému ochrany vytvořeném Úmluvou přísluší v prvé řadě jim zabývat se existen­cí problému obecného zájmu, jenž by ospravedlňoval zbavení majetku. Z tohoto důvodu se jim zde dostává jistého prostoru k volné úvaze, stejně jako v jiných oblastech, na které se vztahují záruky Úmluvy.
71. Navíc je pojem „veřejného zájmu“ velice široký již svojí podstatou. Zvláště roz­hodnutí přijmout zákony týkající se zbavení majetku s sebou přináší obvykle zkoumání politických, ekonomických a sociálních otázek. Soud považuje za normální, že zákonodárce disponuje volností při rozhodování o ekonomické a sociální politice, a respektuje způsob, ja­kým koncipuje imperativy „veřejného zájmu“, vyjma případů, kdy jeho rozhodnutí zjevně postrádá racionální základ (Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, rozsudek ze dne 20. listopadu 1995, série A č. 332, § 37-38; Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 149, ESLP 2004-V).
72. Co se projednávaného případu týče, Soud již připustil, že obecný cíl restitučních zákonů, tedy zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, představuje legitimní cíl a prostředek ochrany zákonnosti právních vztahů a socioekono­mic­kého vývoje země (Pincová a Pinc, viz výše, § 58). Soud nemá důvod pochybovat o tom, že záměr českého zákonodárce sloužil „veřejnému zájmu“. Otázkou však zůstává, zda měl tento cíl obecného zájmu dostatečnou váhu při posuzování přiměřenosti zásahu.

(iii) Přiměřenost zásahu
73. Jakýkoli zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce (viz mezi jinými Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozsudek ze dne 23. září 1982, série A č. 52, § 69). Snaha o zachování takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého článku 1 Protokolu č. 1 a tedy i v jeho větě druhé, kterou je nutno interpretovat ve světle principu obsaženého ve větě první. Musí zejména existovat vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem sledovaným jakýmkoli opatřením zbavujícím člověka jeho vlastnického práva (Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní, viz výše, § 38).
74. Soud připomíná, že ve shora uvedené věci Pincová a Pinc vyjádřil nutnost postupovat tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Za tímto účelem by měla právní úprava umožňovat brát ohled na zvláštní okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval.
75. V projednávaném případě Soud sdílí názor stěžovatelů, že družstvo nabylo nemo­vitost v dobré víře, aniž vědělo, že se jedná o majetek převedený bývalými vlastníky na stát v tísni a za cenu stanovenou podle zákona.
76. Při posuzování břemene, jež v projednávaném případě stěžovatelé nesli, si Soud všímá skutečnosti, že na základě § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích mělo družstvo, jehož jsou stěžovatelé členy, nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatilo státu v roce 1981. Družstvo sice bylo podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněno žádat bývalé vlastníky, kterým byla nemovitost vrácena, o úhradu rozdílu mezi kupní cenou nemo­vitosti a cenou v době podání návrhu na restituci, Soud nicméně nepovažuje tento právní prostředek za zcela jednoznačný. Nejvyšší soud totiž družstvo a stěžovatele odkázal na § 3 odst. 1 zákona o transformaci družstev, který stanoví, že „stát a družstvo mají právo na vzájemné vypořádání finančních náhrad za nemovitosti, popřípadě jejich zhodnocení nebo znehodnocení, za živý a mrtvý inventář“, a nezohlednil přitom ustanovení § 22 téhož zákona, který vylučuje použití § 3 na bytová družstva. Žaloba družstva proti státu byla mimoto za­mítnuta z toho důvodu, že kupní cena byla vrácena a že družstvo nemá žádný nárok na další vyrovnání (viz § 28 výše).
77. I za předpokladu, že by družstvo učinilo žádost ve smyslu § 7 odst. 4, není Soud přesvědčen o tom, že by tento právní nástroj mohl vynahradit ztrátu reálně existujícího práva stěžovatelů žádat družstvo o převedení vlastnického práva k bytům, které užívali (viz § 14 výše), což byla možnost daná zákonem o transformaci družstev (viz § 41-43 výše). Především pak rozdíl mezi kupní cenou nemovitosti v roce 1981 a cenou platnou v době podání návrhu na restituci v roce 1991 by byl vypočítán dle příslušných zákonných ustanovení platných ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. dubnu 1991, ačkoli nemovitost byla v projednávaném případě vydána o několik let poz­ději, a sice v roce 1996.
78. Soud shledává pravděpodobným tvrzení stěžovatelů, že náhrada, jež by jim byla poskytnuta bývalými vlastníky, by nedosáhla hodnoty jednoho členského podílu, kterou by stěžovatelé mohli uplatnit při převodu členských práv a povinností na třetí osobu. Stěžovatelé by mohli požadovat stejnou cenu při prodeji bytů poté, co by se stali jejich vlastníky za použití ustanovení § 24 zákona o transformaci družstev. Soud v této souvislosti nesdílí názor vlády, že jelikož zákon o transformaci družstev nabyl účinnosti později než zákon o mimo­soudních rehabilitacích, nevztahují se na stěžovatele práva zaručená posledně uvedeným zákonem, který jim umožňoval žádat družstvo o převedení vlastnického práva k příslušným bytům ještě před pravomocným skončením restitučního řízení.
79. Přestože lze stěžovatelům vrátit pouze jejich příslušné členské podíly a nikoli jejich finanční přispění na modernizaci a rekonstrukci nemovitosti a bytů, Soud si je vědom toho, že své byty po skončení modernizačních a rekonstrukčních pracích užívali, a využili tak zvýšené úrovně pohodlí svého bydlení, a že jim zůstalo zachováno právo užívat své byty jako řádní nájemci (viz § 26 výše). Nicméně je nesporné, že postavení pouhého nájemce není rovnocenné s postavením člena bytového družstva, který užívá družstevní byt (viz § 65 výše).
80. S ohledem na všechny tyto okolnosti Soud konstatuje, že stěžovatelé nesli „mimořádné a tíživé břemeno“ a že vnitrostátní orgány při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích nepřihlédly k okolnosti, za kterých restituce nemovitosti proběhla, především pak k okolnostem odškodnění, jež mělo zmírnit břemeno uvalené na stěžovatele. K porušení článku 1 Protokolu č. 1 tedy došlo.

II. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

81. Článek 41 Úmluvy stanoví:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Materiální škoda

82. Stěžovatelé tvrdí, že utrpěli materiální škodu odpovídající hodnotě jejich jed­notlivých bytů, které po restituci nemovitosti ztratily charakter bytů družstevních. Na podporu svých požadavků předkládají znalecké posudky vypracované na jejich žádost a požadují tyto částky:
– 1 803 000 Kč pro pana Františka Zicha,
– 1 779 437 Kč pro pana Petra Housu,
– 1 186 000 Kč pro pana Luboše Macha,
– 1 215 000 Kč pro pana Tomáše Čubu,
– 2 415 000 Kč pro pana Miroslava Havláka,
– 1 993 000 Kč pro paní Danielu Hajzlerovou,
– 1 201 000 Kč pro pana Zdeňka Diviše a
– 1 202 000 Kč pro paní Alenu Novákovou. Opraveno Soudem dne 24. října 2006.
83. Vláda trvá na tom, že obětí porušení článku 1 Protokolu č. 1 mohlo být družstvo a nikoliv stěžovatelé. Pakliže by Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé utrpěli škodu, vláda k tomu uvádí, že základem pro stanovení její výše nemůže být obvyklá cena bytů odpovídající ceně tržní, neboť stěžovatelé nejsou a nikdy nebyli vlastníky bytů; ve skutečnosti jim patří pouze členský podíl na jmění družstva, který jim náleží i nadále. Vláda v tomto ohledu poznamenává, že stěžovatelé nemají právo na bezplatný převod jednotlivých bytů do svého vlastnictví v souladu s § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
84. Vláda nepopírá, že v důsledku restituce nemovitosti hodnota těchto členských po­dílů mohla poklesnout, jelikož s nimi nadále není spojeno právo užívat družstevní byty, což může pro stěžovatele představovat škodu. Ke stanovení její výše by bylo třeba vzít do úvahy kupní cenu, tedy částku ve výši 1 512 000 Kč, kterou stát družstvu uhradil, a případně částku, kterou družstvo mohlo ve smyslu § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích poža­do­vat po osobách oprávněných k restituci. V tomto ohledu vláda zdůrazňuje, že stát nemůže nést odpovědnost za to, že družstvo této možnosti nevyužilo.
85. Přestože vláda nemá k dispozici podklady pro výpočet výše uvedeného rozdílu mezi členskými podíly, nepředpokládá, že by tento rozdíl mohl překročit výši původních podílů; v daném případě tedy 70 000 Kč.
86. Vláda rovněž nesouhlasí se způsoby výpočtu hodnoty bytů užívaných stěžovateli, jež byly použity ve znaleckých posudcích. Zároveň poznamenává, že pan Tomáš Čuba nedo­ložil výši částky požadované z titulu materiální škody znaleckým posudkem.
87. Vláda proto navrhuje, aby Soud každému stěžovateli přiznal částku 70 000 Kč odpovídající nominální hodnotě jednotlivých členských podílů.
88. Za tohoto stavu má Soud za to, že o otázce náhrady hmotné škody prozatím nelze rozhodnout. Posouzení této otázky proto odkládá a následující postup stanoví s ohledem na možnost, že žalovaný stát a stěžovatelé dosáhnou dohody (článek 75 odst. 1 Jednacího řádu Soudu), a s ohledem na veškerá opatření individuální či obecné povahy.

B. Morální újma

89. Stěžovatelé rovněž požadují náhradu morální újmy způsobené tím, že je řízení vedené před vnitrostátními soudy zklamalo a že jejich rozhodnutí byla údajně nesprávná. Výši tohoto požadavku však nevyčíslili.
90. Vláda ponechává na uvážení Soudu, zda stěžovatelům přizná případnou náhradu morální újmy. Nesouhlasí však s tvrzením stěžovatelů, že rozhodnutí vnitrostátních soudů jsou nesprávná.
91. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé utrpěli určitou morální újmu, a domnívá se, že pouhý závěr o porušení k nápravě nestačí. V souladu s článkem 41 Úmluvy Soud na spra­vedlivém základě přiznává stěžovatelům z titulu morální újmy společně částku 6 000 €.

C. Náklady řízení

92. Každý ze stěžovatelů požaduje částku 15 000 Kč (530 €) jako náhradu odměn advokáta za zastupování v řízení před Soudem. S výjimkou pana Tomáše Čuby dále požadují 3 000 Kč (106 €), které uhradili za vypracování znaleckých posudků. Pan František Zich také požaduje 15 802,50 Kč a 21 200 Kč jako náhradu nákladů vynaložených v řízení, které vůči němu zahájili noví vlastníci nemovitosti ve snaze dosáhnout toho, aby soud přivolil k ukon­če­ní nájemní smlouvy na byt, který užívá.
93. Vláda oponuje, že výše nákladů řízení musí být stanovena na základě kritérií sta­novených v judikatuře Soudu a že se tyto náklady musejí vztahovat ke zjištěnému porušení Úmluvy. Nesouhlasí tedy s individuálním návrhem pana Františka Zicha, pokud jde o řízení, které vůči němu bylo zahájeno. Vláda dále poznamenává, že kromě pana Zdeňka Diviše stě­žovatelé nedoložili žádné potvrzení prokazující, že skutečně zaplatili požadované částky. Do­dává, že znalecké posudky předložené stěžovateli s danou věcí nesouvisejí a byly vypra­co­vány zbytečně.
94. Soud opakovaně uvádí, že z titulu článku 41 Úmluvy přizná náhradu nákladů řízení pouze tehdy, pokud se prokáže jejich reálnost a nezbytnost a přiměřenost jejich výše (viz mimo jiné Nikolova proti Bulharsku [velký senát], č. 31195/96, § 79, ESLP 1999-II). Co se týče nákladů vynaložených v řízení před Soudem, Soud s přihlédnutím k dostupným údajům a s ohledem na svou judikaturu v dané oblasti považuje za přiměřené přiznat všem stěžovatelům společně částku 1 000 €.

D. Úroky z prodlení

95. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně

1. rozhoduje, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy;

2. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má všem stěžovatelům společně zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle článku 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, z titulu morální újmy částku 6 000 € (šest tisíc eur), z titulu náhrady nákladů řízení 1 000 € (jeden tisíc eur) a dále případnou částku daně; tyto částky budou převedeny na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navy­šovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

3. rozhoduje, že za daného stavu nelze prozatím rozhodnout o otázce použití článku 41 Úmluvy v souvislosti s náhradou, která má být stěžovatelům přiznána z titulu materiál­ní újmy, a proto
a) její projednání odkládá;
b) vyzývá vládu a stěžovatele, aby mu ve lhůtě tří měsíců předložili k této otázce písemná stanoviska a zejména jej seznámili s případně uzavřenou dohodou;
c) odkládá další postup ve věci a pověřuje předsedu sekce, aby podle potřeby další postup stanovil.

4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 18. července 2006 v souladu se článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.

S. Dollé	J.-P. Costa
tajemnice	předseda