© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

BÝVALÁ DRUHÁ SEKCE

VĚC BALŠÁN proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 1993/02)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

18. července 2006

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Balšán proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (bývalá druhá sekce), zasedající v senátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,

A. B. Baka,

R. Türmen,

K. Jungwiert,

M. Ugrekhelidze,

paní D. Jočienė,

pan D. Popović, soudci,

a paní S. Dollé, tajemnice sekce,

po poradě konané ve dnech 13. září 2005 a 27. června 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat (posledně) uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 1993/02) směřující proti České republice, kterou dne 10. prosince 2001 podal Soudu občan České republiky pan Radan Balšán („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatel je zastoupen panem M. Kačmaříkem, advokátem zapsaným u České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec pan V. A. Schorm.

3. Stěžovatel tvrdil, že jeho práva na obhajobu byla omezena způsobem, který se neslučuje s Úmluvou, neboť byl odsouzen pouze na základě prohlášení učiněných jeho spoluobviněným, kterého neměl možnost sám vyslechnout.

4. Stížnost byla přidělena druhé sekci Soudu (článek 52 odst. 1 Jednacího řádu Soudu). V souladu s článkem 26 odst. 1 Jednacího řádu byl v rámci této sekce ustaven senát (článek 27 odst. 1 Úmluvy) k projednání případu.

5. Rozhodnutím ze dne 13. září 2005 prohlásil Soud stížnost za přijatelnou.

6. Vláda předložila své písemné stanovisko k věci samé, stěžovatel tak neučinil (článek 59 odst. 1 Jednacího řádu).

7. Soud dne 1. dubna 2006 pozměnil složení svých sekcí (článek 25 odst. 1 Jednacího řádu). Tuto stížnost však nadále projednával senát bývalé druhé sekce v podobě existující před tímto datem.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

8. Stěžovatel se narodil v roce 1969, bydliště má v Havířově.

9. L. Š., budoucí spoluobviněný stěžovatele, byl dne 12. června 2000 vyslýchán vyšetřovatelem. Jeho první výpověď byla pořízena mezi 7.55 hodin a 9.00 hodin bez přítomnosti jeho právní zástupkyně, která se omluvila z důvodu pracovní vytíženosti. L. Š. tedy souhlasil s výslechem v nepřítomnosti právní zástupkyně. O něco později se rozhodl výše uvedenou výpověď doplnit. Tvrdil, že lhal, a mezi 10.15 hodin a 10.45 hodin učinil druhé prohlášení. Vyšetřovatel usoudil, že se nejedná o novou výpověď, nýbrž o pokračování výpovědi první, učiněné z iniciativy obviněného; z toho důvodu o tom nebyla právní zástupkyně L. Š. informována a úkon proběhl v její nepřítomnosti. Zatímco v prvním prohlášení se L. Š. o osobě stěžovatele nezmiňoval, v druhém jej označil za spolupachatele domnělého trestného činu. Obě výpovědi byly učiněny předtím, než byl stěžovatel obviněn, a tedy v nepřítomnosti jeho právního zástupce.

10. Dne 13. června 2000 byl stěžovatel obviněn z trestného činu podvodu spáchaného společně s L. Š. Na žádost stěžovatelova obhájce se měl L. Š. dne 13. července 2000 podrobit dalšímu výslechu, L. Š. však využil svého práva nevypovídat. Rovněž stěžovatel odmítl vypovídat, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem.

11. Vzhledem k tomu, že L. Š., který měl být vyslechnut jako obžalovaný, nevypovídal ani před nalézacím soudem, nařídil tento soud při hlavním líčení konaném dne 10. října 2000 čtení výpovědí L. Š. učiněných před vyšetřovatelem. Stěžovatel se z tohoto hlavního líčení omluvil a souhlasil s tím, aby se konalo v jeho nepřítomnosti; jeho právní zástupce nepožádal o doplnění dokazování.

12. Právní zástupci L. Š. a stěžovatele ve svých závěrečných řečech, které přednesli na hlavním líčení konaném dne 7. listopadu 2000, namítali, že došlo k zásahu do práv jejich mandantů na obhajobu. Přitom uvedli, že s ohledem na čas uplynulý mezi oběma výpověďmi, které L. Š. učinil dne 12. června 2000, měl být jeho právní zástupce o druhé výpovědi informován. Podle názoru právního zástupce stěžovatele proto nebyl tento důkaz přípustný, a to tím spíše, že byl pořízen předtím, než byl jeho mandant obviněn; navíc vyvstala otázka, která z těchto dvou výpovědí je pravdivá.

13. Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000 shledal Okresní soud v Karviné L.Š a stěžovatele vinnými z trestného činu podvodu; posledně jmenovaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let, byl mu uložen peněžitý trest a rovněž zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Výrok se zakládal na druhém prohlášení L. Š., ve kterém tento přiznal svou vinu a obvinil též stěžovatele, a na několika písemných důkazech o aktivitách L. Š. Ke stěžovatelově námitce nepřípustnosti uvedené výpovědi (pořízené v nepřítomnosti právní zástupkyně L. Š. a ještě před obviněním stěžovatele) soud uvedl, že výslech obviněného je třeba považovat – ve vztahu k ostatním osobám, které byly obviněny později – za neodkladný úkon, pakliže se vztahuje k trestné činnosti spáchané společně s těmito osobami. Dotyčný obviněný měl být krom toho po obvinění spolupachatelů opětovně vyslechnut, a to nejpozději na hlavním líčení před soudem. Soud shledal, že v projednávané věci byly tyto podmínky splněny a že vzhledem k tomu, že L. Š. odmítl vypovídat jak 13. července 2000, tak před soudem, bylo čtení jeho výpovědi na hlavním líčení v souladu s trestním řádem.

14. Oba obžalovaní se odvolali. Stěžovatel se ohradil proti skutečnosti, že výrok o vině se zakládá na jediném osamoceném důkazu, totiž na druhé výpovědi L. Š., která by měla být nepřípustná a kterou zpochybnil, a popřel svoji vinu. S odkazem na judikaturu Soudu se také dovolával svého práva na výslech jediného svědka obžaloby a tvrdil, že zůstává otázkou, které z prohlášení L. Š. má být považováno za pravdivé. Podle jeho názoru bylo jediným způsobem, jak zpochybnit druhou výpověď posledně jmenovaného, klást mu otázky, což mu ovšem nebylo umožněno.

15. Na hlavním líčení konaném dne 4. ledna 2001, ze kterého se stěžovatel omluvil pro nemoc, bylo jeho odvolání vyloučeno k samostatnému řízení.

Dne 10. ledna 2001 bylo zamítnuto odvolání podané L. Š. i přes námitku jeho právní zástupkyně, která tvrdila, že jeho druhá výpověď je nepřípustná, neboť o ní nebyla informována.

16. Na hlavním líčení konaném dne 30. ledna 2001 navrhl právní zástupce stěžovatele výslech L. Š. Odvolával se přitom zejména na právo obviněného zpochybnit výpovědi učiněné v jeho neprospěch, a to prostřednictvím kladení otázek, a zopakoval argument, že druhou výpověď L. Š. nelze považovat za přípustnou.

17. Krajský soud v Ostravě na tomto hlavním líčení výše uvedenému návrhu nevyhověl a odvolání stěžovatele zamítl. Soud konstatoval, že soud prvního stupně zvážil všechny dostupné důkazy a správně je zhodnotil, a v tomto ohledu připustil, že výpověď L. Š. byla důležitá a rozhodující. Soud dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení nemohly přimět spoluobžalované ke vzájemné komunikaci, neboť právo nevypovídat je zakotveno v zákoně. Podle názoru soudu byla výpověď L. Š. prosta procesních vad, přípustná a věrohodná. Stěžovatel, který též využil svého práva nevypovídat, navíc nikdy nezpochybnil obsah ani věrohodnost tvrzení L. Š., a nepodal ani trestní oznámení pro křivé obvinění.

18. Dne 12. února 2001 napadl stěžovatel výše uvedená rozhodnutí ústavní stížností. S odvoláním na práva zaručená článkem 6 odst. 1 a 3 písm. d) namítal, že neměl možnost L. Š. vyslechnout, a odvolacímu soudu vytýkal, že se nesnažil vyslechnout posledně jmenovaného jako svědka.

19. Ústavní soud dne 13. listopadu 2001 tuto stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť stěžovatel podle jeho názoru pouze zopakoval námitky, které již soudy nižších stupňů řádně zodpověděly, a polemizoval s jejich závěry. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že bez ohledu na rozhodnutí L. Š. dále nevypovídat měl stěžovatel možnost se k jeho původní výpovědi vyjádřit.

II. příslušné VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

Trestní řád (ve znění účinném v době, kdy došlo k předmětným událostem)

20. Podle ustanovení § 33 má obviněný mimo jiné právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení.

21. V souladu s ustanovením § 207 odst. 2 se protokol o výpovědi obžalovaného učiněné před předložením věci soudu přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho prohlášením při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením zákona.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 a 3 písm. d) ÚMLUVY

22. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen výlučně na základě výpovědi svědka, kterého v žádné fázi řízení neměl možnost vyslechnout ani dát vyslechnout. Dovolává se článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, jehož příslušné části znějí:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.“

23. Vláda připouští, že se odsouzení stěžovatele v rozhodující míře zakládalo na výpovědi, kterou L. Š. učinil před vyšetřovatelem během výslechu, jehož se nezúčastnil stěžovatel ani jeho právní zástupce, a že posléze stěžovatel i L. Š. využili svého práva nevypovídat. Vláda má nicméně za to, že se vnitrostátním soudům podařilo nalézt spravedlivou rovnováhu mezi třemi základními zájmy zastoupenými v projednávané věci, tedy zájmem stěžovatele na výslechu spoluobviněného-svědka, který vypovídá v jeho neprospěch, zájmem spoluobviněného-svědka neobviňovat sám sebe a zájmem společnosti na zjištění a potrestání pachatelů trestných činů. Skutečnost, že L. Š. odmítal vypovídat, je objektivní skutečností, kterou nelze přičítat státu. Soudy se nicméně pečlivě zabývaly věrohodností výpovědi, kterou L. Š. učinil v přípravném řízení (a kterou ostatně nikdy nezpochybnil), a pozorně zkoumaly námitky stěžovatele.

24. Vláda má za to, že výslech svědka obviněným nebo jeho právním zástupcem nelze považovat za jediný způsob, kterým lze zpochybnit výpověď svědka či jeho věrohodnost. Podle vlády může být zásada kontradiktornosti naplněna i tehdy, neměl-li obviněný možnost vyslechnout toho, kdo učinil výpověď, na níž je založeno jeho odsouzení, a to zejména v případě, že konfrontaci mezi obžalovaným a tímto svědkem brání objektivní překážky. V daném případě byli stěžovatel i jeho právní zástupce s výpovědí L. Š. podrobně seznámeni a měli několik příležitostí ji zpochybnit. O výslech posledně jmenovaného navíc žádali až v odvolání. Vláda tvrdí, že i když stěžovatel využil práva nevypovídat, mohl soudci sdělit skutečnosti, které by zpochybnily prohlášení učiněná jeho spoluobviněným, nebo otázky, které by mu chtěl položit. Podle judikatury Soudu má totiž obžalovaný podepřít svůj návrh na provedení výslechu svědků argumentací, v níž upřesní význam takového výslechu pro zjištění objektivní pravdy. V daném případě však obhajoba tuto povinnost zcela zanedbala, neboť během řízení stěžovatel nevznesl žádnou konkrétní námitku proti výpovědi L. Š. a zabýval se pouze otázkou přípustnosti tohoto důkazu. Nedal tedy vnitrostátním orgánům nijak najevo, že by jeho přímá konfrontace s L. Š. byla žádoucí. Stěžovatel navíc spoluobviněného velice dobře znal a nic mu nebránilo zpochybnit jeho věrohodnost. Skutečnost, že obsah výpovědi L. Š. nebyl stěžovatelem nijak zpochybněn, však její věrohodnost spíše posílila.

25. Vláda se konečně ohrazuje proti argumentu stěžovatele, podle kterého mohl být L. Š. předvolán před odvolací soud jako svědek bez práva na odepření výpovědi; podle vlády by právo nevypovídat, které L. Š. využíval po celou dobu trvání řízení, ztratilo svůj smysl v případě, že by jej mohl být zbaven na základě pouhé procesní situace vyvolané vyloučením odvolání stěžovatele k samostatnému řízení. L. Š. by navíc mohl tvrdit, že kdyby vypovídal a jeho prohlášení ze dne 12. června 2000 by se ukázalo jako nepravdivé, vystavoval by se nebezpečí stíhání pro křivé obvinění.

26. Podle mínění vlády je tedy třeba mít za to, že by předvolání L. Š. k výslechu nezvýšilo stěžovatelovu možnost zpochybnit jeho výpověď nebo věrohodnost.

27. Podle názoru stěžovatele vláda jen potvrzuje, že výpověď L. Š. byla jediným důkazem v jeho neprospěch, že neměl možnost jej vyslechnout a že požadoval jeho výslech před odvolacím soudem. Soud nicméně nemůže souhlasit se zúženým výkladem článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, tak jak jej provedla vláda, neboť takový výklad je v rozporu s jeho judikaturou (Lucà proti Itálii, č. 33354/96, ESLP 2001‑II).

28. Stěžovatel také zdůrazňuje, že vždy popíral svou vinu na spáchání skutků, ze kterých byl obžalován, z čehož vyplývá i jeho postoj k výpovědi L. Š. Dále tvrdí, že v době projednávání jeho odvolání v samostatném řízení byl již L. Š. pravomocně odsouzen, a mohl tedy být předvolán jako svědek, aniž by měl právo svědeckou výpověď odepřít.

29. Vzhledem k tomu, že požadavky odstavce 3 článku 6 představují zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces zaručeného v odstavci 1, bude se Soud touto námitkou zabývat z hlediska obou těchto ustanovení (viz z mnoha dalších Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 23. dubna 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997‑III, § 49).

30. Soud připomíná, že důkazy mají být v zásadě prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Existují přitom výjimky z této zásady, které však lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu; ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (Lüdi proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 15. června 1992, série A č. 238, § 49). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, viz výše, § 55; A. M. proti Itálii, č. 37019/97, § 25, ESLP 1999‑IX). Článek 6 totiž soudům umožňuje založit odsouzení na výpovědích svědka obžaloby, kterého „obžalovaný“ ani jeho právní zástupce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout, pouze za splnění následujících podmínek: zaprvé, pokud konfrontace neproběhla z důvodu nemožnosti nalézt svědka, musí být prokázáno, že příslušné orgány tohoto svědka aktivně hledaly, aby tuto konfrontaci umožnily; zadruhé, sporné svědectví nesmí být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsouzení zakládá (Rachdad proti Francii, č. 1846/01, § 24, 13. listopad 2003). S ohledem na zvláštní význam respektování práv obhajoby v trestním řízení nelze s odkazem na skutečnost, že podle vnitrostátního práva žalovaného státu je možné pro rozhodnutí o oprávněnosti obvinění použít prohlášení učiněná před soudním projednáním případu spoluobviněnými, kteří následně využili svého práva nevypovídat, odepřít obviněnému právo, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d), tedy právo přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem jakýkoli zásadní důkaz proti sobě [Fausciana proti Itálii (rozh.), č. 4541/02, 1. duben 2004].

31. Soud konstatuje, že v daném případě neměl stěžovatel možnost vyslechnout svého spoluobviněného, který využil práva nevypovídat, a že výpovědi, které posledně jmenovaný učinil před obviněním stěžovatele pouze v přítomnosti vyšetřovatele, byly jediným důkazem, na kterém soudy založily odsouzení stěžovatele. Návrh na provedení výslechu spoluobviněného, který stěžovatel podal odvolacímu soudu v době, kdy již byl spoluobviněný pravomocně odsouzen, byl zamítnut.

32. Z toho vyplývá, že neprovedení konfrontace nebylo způsobeno nemožností nalézt toho, kdo stěžovatele obvinil, neboť se jednalo o jeho spoluobviněného L. Š., který byl souzen zároveň s ním a jehož odsouzení nabylo právní moci dříve než odsouzení stěžovatele. Mezi účastníky řízení navíc není sporu o tom, že při rozhodování o stěžovatelově vině se vnitrostátní soudy opíraly výlučně o prohlášení L. Š., jehož stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout [viz, a contrario, Gauthier proti Francii (rozh.), č. 61178/00, 24. červen 2003; Fausciana proti Itálii (viz výše)].

33. Pravdou je, že stěžovatel nemohl být konfrontován s L. Š. z důvodu objektivní překážky, tj. že využil práva nevypovídat, jak to také uvádí vláda. Soud nicméně připomíná, že připouští-li vnitrostátní právo v případě, kdy spoluobviněný odmítne svědčit, možnost přečíst a použít u soudu výpověď, jež učinil v průběhu přípravného řízení, není tato skutečnost důvodem pro to, aby byl obviněný zbaven práva, které mu zaručuje článek 6 odst 3 písm. d), tedy přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem veškeré zásadní důkazy proti sobě (viz výše, mutatis mutandis, Lucà proti Itálii, § 42). Soud se domnívá, že v daném případě nic nebránilo odvolacímu soudu, aby vyhověl žádosti stěžovatele na předvolání L. Š., vyslovené poté, co rozsudek, jímž byl posledně jmenovaný odsouzen, nabyl právní moci. Nelze ostatně, jako to činí vláda, spekulovat o možném postoji L. Š. k takovému předvolání.

34. Co se týče poznámky vlády, že stěžovatel nevznesl žádnou konkrétní námitku k obsahu výpovědi L.Š ani nezdůvodnil návrh na jeho výslech, je Soud toho názoru, že na rozdíl od případů, kdy obžalovaní namítají, že nedosáhli provedení určitých důkazů, například předvolání některých svědků obhajoby, a kdy je úlohou soudů rozhodnout o účelnosti takového návrhu, jedná se v daném případě o právo obžalovaného vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky proti sobě, které zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d) a jehož výkon v zásadě nepodléhá uvážení soudů. Odstavec 3 písm. d) článku 6 ve spojení s odstavcem 1 totiž nařizuje smluvním státům přijmout pozitivní opatření; taková opatření souvisejí s „náležitou péčí“, jakou jsou smluvní státy povinny vynaložit, aby zajistily účinný výkon práv zaručených článkem 6 (Sadak a ostatní proti Turecku, č. 29900/96, 29901/96, 29902/96 a 29903/96, § 67, ESLP 2001‑VIII).

Výpověď L. Š., kterou měl stěžovatel v úmyslu zpochybnit, byla navíc jediným podkladem pro jeho odsouzení. O relevantnosti výslechu L. Š. tedy nelze pochybovat. Rovněž je třeba poznamenat, že stěžovatel popíral svou vinu a zpochybňoval věrohodnost výpovědi L. Š. Ve svém odvolání posléze namítal, že byl odsouzen na základě nepřípustného důkazu, z čehož pramení jeho zájem na opětovném výslechu L. Š.

Umožnit stěžovateli výslech jeho spoluobviněného tedy bylo v daném případě nezbytné, aby bylo zajištěno respektování práv obhajoby a aby řízení splňovalo požadavky spravedlivosti.

35. V daném případě se Soud domnívá, že v situaci, kdy L. Š. využil svého práva nevypovídat, měly vnitrostátní orgány ke splnění výše uvedeného požadavku na „náležitou péči“ hledat další důkazy, které by potvrdily výrok o stěžovatelově vině. Vnitrostátní soudy se však spokojily s jediným důkazem obžaloby, aniž měl stěžovatel přiměřenou a dostačující možnost jej zpochybnit, a odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na opětovný výslech toho, kdo toto svědectví učinil. Soud se proto domnívá, že právo stěžovatele na obhajobu bylo porušeno do takové míry, že mu byl upřen spravedlivý proces.

K porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tedy došlo.

II. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

36. Článek 41 Úmluvy stanoví:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

37. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku porušení Úmluvy utrpěl morální újmu, kterou české právo neumožňuje napravit, a požaduje z tohoto titulu částku 5 milionů Kč, tedy přibližně 177 182 €.

38. Vláda se domnívá, že samotné konstatování porušení Úmluvy představuje přiměřené a dostačující zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatel údajně utrpěl.

39. V projednávané věci dospěl Soud k závěru, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, neboť odsouzení stěžovatele bylo založeno pouze na výpovědi jednoho svědka, kterého stěžovatel neměl příležitost vyslechnout. Soud nicméně nemůže spekulovat, jak by řízení dopadlo, kdyby probíhalo v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

S ohledem na okolnosti případu se Soud domnívá, že konstatování porušení Úmluvy poskytuje samo o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za případnou morální újmu způsobenou stěžovateli.

40. Soud nicméně připomíná, že dospěje-li k závěru, že k odsouzení stěžovatele došlo navzdory možnému rozporu s požadavkem na spravedlivý proces, je přiměřeným prostředkem pro zhojení zjištěného porušení Úmluvy nové řízení nebo obnova řízení na návrh stěžovatele (viz, mutatis mutandis, Somogyi proti Itálii, č. 67972/01, § 86, ESLP 2004‑IV; Krasniki proti České republice, č. 51277/99, § 93, 28. únor 2006).

V tomto ohledu Soud připomíná, že změna zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, provedená zákonem č. 83/2004 Sb. přiznává tomu, kdo byl účastníkem vnitrostátního trestního řízení a v jehož případě mezinárodní soud vyslovil závěr, že došlo k porušení jeho lidských práv či základních svobod ze strany orgánů veřejné moci, možnost požádat o obnovu řízení před Ústavním soudem.

B. Náklady řízení

41. Stěžovatel dále požaduje částku 52 509,90 Kč (1 852 €) z titulu náhrady nákladů vynaložených v řízení před Soudem.

42. Vláda je toho názoru, že částka požadovaná stěžovatelem je přemrštěná, a žádá Soud, aby mu přiznal částku nepřesahující 500 €.

43. Soud s odkazem na kritéria stanovená jeho judikaturou (viz například Öztürk proti Turecku [velký senát], č. 22479/93, § 83, ESLP 1999-VI; Baranowski proti Polsku, rozsudek ze dne 28. března 2000, Sbírka 2000-III, § 85) považuje za přiměřené přiznat stěžovateli na spravedlivém základě z titulu náhrady nákladů řízení částku 1 500 €, zvýšenou o případnou částku daně z přidané hodnoty.

C. Úrok z prodlení

44. Soud považuje za vhodné, aby se úrok z prodlení zakládal na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně

1. rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy;

2. rozhoduje, že konstatování porušení Úmluvy je samo o sobě dostačujícím spravedlivým zadostiučiněním za morální újmu utrpěnou stěžovatelem;

3. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle článku 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, z titulu náhrady nákladů řízení 1 500 € (tisíc pět set eur) a dále případnou částku daně; tyto částky budou převedeny na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budě stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 18. července 2006 v souladu se článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.