Jäggi proti Švýcarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 58757/00

Datum: 13. 7. 2006

Složení senátu: B. M. Župančič, předseda senátu (Slovinsko), J. Hedigan (Irsko), L. Wildhaber (Švýcarsko), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), V. Zagrebelsky (Itálie), A. Gyulumyan (Arménie), E. Myjer (Nizozemí).

Stěžovatel, švýcarský státní příslušník pan Andrea Jäggi, se narodil roku 1939 a bydlí v Ženevě. Dne 14. 7. 1939, ještě před jeho narozením, podal státem ustanovený opatrovník proti panu A. H., domnělému biologickému otci stěžovatele, žalobu na určení otcovství a na placení výživného. Pan A. H. sice připustil intimní vztah s matkou stěžovatele, otcovství ovšem popřel.

Dne 26. 7. 1939, v den narození stěžovatele, označila jeho matka při zápisu do matriční knihy za otce dítěte jmenovaného pana A. H., s nímž udržovala intimní vztah v období početí. Dne 30. 1. 1948 zamítl soud prvního stupně v Ženevě žalobu na určení otcovství. Jelikož nebylo podáno odvolání, rozsudek nabyl právní moci.

V roce 1958 se stěžovatel, který byl umístěn do náhradní rodiny, setkal se svou matkou, jež mu prozradila identitu jeho otce, pana A. H. Stěžovatel tvrdí, že měl se svým otcem pravidelný kontakt a že od něj dostával dárky stejně jako měsíční částku ve výši 10 švýcarských franků (dále jen „CHF“) až do dosažení plnoletosti. Pan A. H. spolu se svou rodinou tato tvrzení popřeli.

Mimoto se pan A. H. stále vyhýbal provedení lékařských testů na určení otcovství. V roce 1976, krátce po jeho smrti, neumožnila analýza krevních skupin provedená na žádost stěžovatele vyloučit jeho otcovství.

V roce 1997 se stěžovatel bez výsledku obrátil na univerzitní institut soudního lékařství v Ženevě se žádostí o provedení soukromého posudku na určení otcovství.

Dne 3. 12. 1997 podal stěžovatel návrh na prodloužení smlouvy o nájmu hrobového místa pana A. H. a nájem prodloužil za cenu 2 600 CHF (přibližně 1 657 EUR) do roku 2016.

Dne 6. 5. 1999 podal stěžovatel k soudu prvního stupně Republiky a kantonu v Ženevě návrh na obnovu řízení ve věci rozsudku ze dne 30. 1. 1948. V rámci obnoveného řízení rovněž požádal o provedení analýzy DNA lidských ostatků pana A. H. Dne 25. 6. téhož roku soud prvního stupně žádost o provedení analýzy DNA zamítl.

Téhož roku dne 2. 9. zamítl soudní dvůr Republiky a kantonu v Ženevě odvolání stěžovatele z důvodu, že uznání otcovství nezávisle na provedení změn v matriční knize není možné.

Soudní dvůr dovodil, že stěžovatel nemohl dosáhnout takové změny v matriční knize, jelikož občanský zákoník novelizací z roku 1976 zrušil tzv. exceptio plurium constupratorum, tedy výjimku, podle níž domnělý biologický otec může popřít otcovství. Žalobou podanou k soudu prvního stupně však stěžovatel žádal přezkoumání rozsudku z roku 1948, jež exceptio plurium ve prospěch pana A. H. ponechával.

Soudní dvůr konstatoval, že před rokem 1978 (kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku) mělo nemanželské dítě ke dni 1. 1. 1978 mladší 10 let možnost změnit žalobní petit z určení výživného na určení otcovství v případě, že byla tzv. exceptio plurium zachována. Avšak takovou změnu již novelizovaný občanský zákoník nedovoloval.

Soudní dvůr tedy dovodil, že dokonce i za předpokladu, že stěžovateli bylo v roce 1948 přiznáno výživné, již nemohl usilovat o změnu v matriční knize jednak proto, že se změnila zákonná úprava, a jednak proto, že před uplynutím přechodného období mezi účinností původního a nového zákona dosáhl věku vyššího než 10 let.

Žádost o provedení důkazu formou znaleckého posudku byla tedy zamítnuta. Dne 22. 12. 1999 vydal Spolkový soud rozsudek, kterým stěžovatelovo dovolání zamítl z následujících důvodů:

„Právo znát své příbuzné v přímé linii (dále jen „příbuzné“) by fakticky nemělo mít absolutní povahu, naopak musí být v rovnováze se zájmy spojenými s osobní ochranou třetích osob, v tomto případě právem zesnulého vyplývajícím z lidské důstojnosti chránící lidské pozůstatky před zásahy, jež jsou v rozporu s mravy a zvyklostmi a právem pozůstalých na úctu k zemřelému a na nedotknutelnost jeho těla. (…)

Právo znát své rodiče je obecně spjato s právem být jimi vychován. Ve věku šedesáti let mohl dovolatel zformovat svoji osobnost a vést velkou část svého života bez zásahů do fyzického nebo psychického zdraví, které lze lékařsky prokázat, vyplývajících z nejistoty ohledně znalosti svých příbuzných, a to i přes své nestálé dětství a dospívání. Na druhou stranu, chápeme-li důvody úcty k rodičům jako takové, jež se příčí exhumaci ostatků zesnulého [A. H.], odpůrci neuplatňují na podporu svého postoje žádný náboženský ani filozofický důvod; zvláště netvrdí, že by prodloužili nájem hrobového místa svých rodičů za předpokladu, že by jej neprodloužil dovolatel.

Nicméně při zvážení odlišných zájmů lze zamítnutí žádosti o znalecký posudek podpořit, jelikož tato neměla dopad na občanská práva dovolatele, ježto posledně jmenovaný na podporu provedení požadovaného důkazu neprokázal, že byl vystaven dostatečně závažnému zásahu do své psychické integrity chráněné osobní svobodou. Tato žádost se jeví být nadměrná s ohledem na zásadu proporcionality, bereme-li v úvahu osobní situaci dovolatele, která nedovoluje tvrdit, že by jeho osobnost nebo jeho psychická rovnováha byla vážně ohrožená nejistotou, jež může ohledně jeho příbuzných ještě přetrvávat přes všechny indicie, pro něž pokládá [A. H.] za svého pravděpodobného otce. Soudní dvůr takto mohl omezit osobní svobodu dovolatele tím, že přihlédl ke svobodě odpůrců s ohledem na absenci veřejného zájmu na vytvoření příbuzenského vztahu a nepoměrný charakter kroků nezbytných k jeho vytvoření.“

Spolkový soud nakonec poznamenal, že nedošlo k žádnému dopadu do občanského práva, který by mohl ospravedlnit provedení požadovaného opatření.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel se obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 27. 6. 2000.

Stížnost byla přidělena 3. sekci Soudu, která dne 26. 10. 2004 rozhodla oznámit švýcarské vládě důvody stížnosti týkající se práva na respektování soukromého a rodinného života. Zároveň také rozhodla o přijatelnosti a opodstatněnosti této stížnosti.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy:

Stěžovatel namítá nemožnost provedení analýzy DNA na zesnulém s cílem zjistit, zda se jednalo o jeho biologického otce. Dovolává se porušení svých práv plynoucích z čl. 8 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

S odkazem na rozhodnutí ve věci Haas proti Nizozemí (2004, § 43), vláda jako stěžejní argument uvádí, že čl. 8 by v tomto případě neměl být aplikován s ohledem na fakt, že cíl této kauzy je pouze získání důkazních prostředků.

Stěžovatel se opírá o rozsudky ve věci Van Kück proti Německu (2003, § 69), Pretty proti Spojenému království (2002, § 61), Mikulić proti Chorvatsku (2002, § 54) a Bensaid proti Spojenému království (2001, § 47) s tvrzením, že právo znát své příbuzné se nachází v samém jádru práva na respektování soukromého a rodinného života.

Soud musí určit, zda právo uplatňované stěžovatelem spadá do rámce pojmu „respektování soukromého a rodinného života“ obsaženého v čl. 8.

Jak již Soud mnohokrát uvedl, řízení skutkově se týkající otcovství spadají pod čl. 8 (Mikulić, cit. výše, § 51). V dané věci není Soud povolán ke zjištění, zda řízení ve věci zjištění příbuzenského vztahu mezi stěžovatelem a jeho domnělým otcem vychází z výrazu „rodinný život“ ve smyslu čl. 8, když právo znát své příbuzné se v každém případě nachází v poli působnosti pojmu „soukromý život“, který zahrnuje důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří její součást (Odičvre proti Francii, 2003, § 29; a Mikulić, cit. výše, § 53). Mimoto se zdá, že není žádný zásadní důvod, proč by pojem „soukromý život“ měl vylučovat vytvoření právní či biologické vazby mezi dítětem narozeným mimo manželství a jeho rodičem (viz, mutatis mutandis, Mikulić, ibidem ).

V daném případě je stěžovatel dítětem narozeným mimo manželství, které se soudní cestou snaží s jistotou vypátrat svého rodiče (biologického otce). V rozporu se skutečnostmi v již výše zmíněné věci Haas vede řízení zahájené na návrh stěžovatele výhradně ke zjištění biologických vazeb mezi ním a jeho domnělým otcem a netýká se v žádném případě dědických nároků. V důsledku toho existuje přímá vazba mezi určením příbuzenství a soukromým životem stěžovatele. Z toho plyne, že tento případ spadá do působnosti čl. 8 Úmluvy.

Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále zdůrazňuje, že nenaráží na žádný jiný důvod nepřijatelnosti, a proto ji prohlašuje za přijatelnou.

B. Meritum věci

Stěžovatel uvádí, že zamítnutím jeho žádosti o znalecký posudek za účelem zjištění existence příbuzenského vztahu ke svému domnělému otci došlo k porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 8 Úmluvy. Díky vědeckému pokroku, který do budoucna dovoluje za pomoci analýzy DNA určit pozitivní důkaz otcovství (zatímco v době rozhodnutí z roku 1948 krevní testy dovolovaly pouze otcovství vyloučit), stát měl provedení takové analýzy povolit. Ve skutečnosti se stěžovatel domnívá, že zájem poznat svého biologického otce byl silnější než zájem legitimní rodiny zesnulého spočívající v zabránění odběru vzorku DNA.

Vláda připomíná, že stěžovatel měl možnost uplatnit svůj nárok na zjištění svého původu prostřednictvím řízení, které bylo pravomocně skončeno dne 30. 1. 1948. Vláda mimoto zdůrazňuje, že k zásahu by nedošlo, kdyby čl. 8 neobsahoval pro stát pozitivní absolutní závazek. V dané věci by zpochybnění soudního rozhodnutí, jež nabylo právní moci před rokem 1948, bylo v rozporu s principem právní jistoty a poškodilo by legitimní očekávání, jež účastníci řízení vkládali do justice.

Co se týče legitimního cíle a nezbytnosti případného zásahu, zájem stěžovatele na získání informací o svých předcích měl podle vlády menší váhu než zájem zesnulého na respektování své zřetelně vyjádřené vůle a svého práva za respektování soukromého a rodinného života obsahujícího na straně jedné nedotknutelnost svého těla a na straně druhé zájem na ochranu svých ostatků proti zásahům, jež jsou v rozporu s mravy a zvyklostmi. Mimoto vláda zmiňuje zájem blízkých zesnulého na respektování jejich vlastního rodinného života a obecný zájem společenství na právní jistotě. Vláda upozorňuje na fakt, že stěžovatel jako dospělý ukončil formování své osobnosti, že na rozdíl od případu Gaskin proti Spojenému království disponoval informacemi o svém otci a že konečně neprokázal, že utrpěl újmu z přetrvávající nejistoty ohledně identity svého rodiče.

Vláda uzavírá, že vnitrostátní orgány při rozhodovaní sporu, ve kterém se střetává vícero konkurujících zájmů, nepřekročily míru uvážení spojeného s čl. 8 Úmluvy.

Soud připomíná, že pokud je hlavním cílem čl. 8 předem uchránit jednotlivce před svévolnými zásahy veřejné moci, neupírá to možnost nařídit státu, aby se podobných zásahů zdržel: k tomuto negativnímu závazku lze přidat pozitivní závazek spojený s efektivním respektováním soukromého nebo rodinného života. Tyto v sobě mohou zahrnovat opatření vedoucí k respektování soukromého života až do roviny vztahů mezi jednotlivci navzájem. Hranice mezi pozitivními a negativními závazky státu vyplývajícími z čl. 8 není přesně definována. Používané zásady jsou nicméně srovnatelné. Pro určení, zda určitý závazek existuje, je třeba dbát na přesné vyvážení mezi obecným zájmem a zájmy jednotlivců; u těchto dvou předpokladů má stát jistou míru uvážení (Mikulić, cit. výše, § 57 – 58, a Odičvre, cit. výše, § 40).

Soud konstatuje, že švýcarské orgány v dané věci nepovolily provést analýzu DNA, jež by stěžovateli umožnila získat jistotu, že pan A. H., jeho domnělý otec, byl skutečně jeho rodičem. Toto zamítnutí zasáhlo stěžovatelův soukromý život.

Vláda ospravedlňuje zamítnutí povolení provést analýzu DNA potřebou chránit zaprvé právní jistotu a zadruhé zájmy třetích osob.

Soud připomíná, že výběr opatření schopných zaručit dodržování čl. 8 Úmluvy v mezilidských vztazích v zásadě vychází z míry posouzení smluvních států. V tomto ohledu existují rozdílné způsoby zajištění respektování soukromého života a povaha závazku státu závisí na povaze soukromého života, o který v daném případě jde (Odičvre, cit. výše, § 46).

Rozsah této míry posouzení státu však nezávisí pouze na právu či právech, o nichž je v dané věci řeč, ale také dokonce na povaze takového práva. Soud se domnívá, že právo na znalost identity, z něhož vyplývá i právo znát své příbuzné, tvoří nedílnou část pojmu soukromý a rodinný život. V takovém případě je k posouzení daných zájmů nutné o to důkladnější posouzení.

Soud bere v úvahu, že osoby snažící se zjistit své příbuzné, mají živý Úmluvou chráněný zájem na získání informací nezbytných pro odhalení pravdy týkající se důležitých aspektů jejich osobní identity. Zároveň je nutné mít stále na mysli, že nezbytnost chránit třetí osoby může vyloučit možnost donutit je podrobit se určité lékařské expertize, jmenovitě analýze DNA (viz Mikulić, cit. výše, § 64). Soud musí prověřit, zda v dané věci byla při zvažování konkurujících si zájmů nastavena správná rovnováha.

Při zvažování zájmů v dané věci je na místě vážit na jedné straně právo stěžovatele znát své příbuzné a na druhé straně právo třetích osob na nedotknutelnost těla zesnulého, právo na úctu k zesnulým a rovněž veřejný zájem na ochraně právní jistoty.

Pokud je pravda, jak uvedl Spolkový soud ve svém rozsudku, že stěžovatel nyní ve věku 67 let mohl zformovat svou osobnost i přes nedostatek jistoty ohledně identity svého biologického otce, tak je třeba připustit, že zájem, jenž může mít jednotlivec na poznání svých příbuzných, nikterak věkem neustává, spíše naopak. Stěžovatel mimoto prokázal hodnověrný zájem poznat identitu svého otce, poněvadž se během celého života pokoušel získat v tomto ohledu jistotu. Takové jednání předpokládá morální i psychické útrapy, byť nejsou lékařsky prokázány.

Soud poznamenává, že Spolkový soud konstatoval, že rodina zesnulého se nedovolávala žádného náboženského ani filozofického důvodu, který by podpořil jejich odpor proti spornému opatření. Toto opatření ve formě odebrání vzorku DNA mimoto představuje zásah, jenž je relativně málo invazivní. Navíc je vhodné zdůraznit, že díky stěžovateli byla v roce 1997 prodloužena smlouva na nájem hrobového místo zesnulého. Jinak by posmrtný klid a nedotknutelnost pozůstatků zesnulého byly zasaženy již v této době. Za všech okolností budou ostatky zesnulého exhumovány po skončení současného nájmu v roce 2016; právo na posmrtný klid tedy požívá pouze dočasné ochrany.

Co se týče respektování soukromého a rodinného života samotného zesnulého, Soud odkazuje na rozhodnutí ve věci Pozůstalost po Krestenu Filtenborg Mortensenovi proti Dánsku (15. 5. 2006), v němž konstatoval, že právo na soukromý a rodinný život zesnulého, z jehož ostatků měl být vzorek DNA odebrán, nemohlo být zasaženo žádostí o vzorek DNA vznesenou po jeho smrti.

Soud konstatuje, že ochrana právní jistoty by nemohla sama o sobě obstát jako argument bránící stěžovatelovu právu poznat své příbuzné, jelikož přípustnost žaloby na určení otcovství představuje výjimku z přechodného práva z doby šedesátých let a zasáhla pouze stěžovatele. Vláda mimoto sama tvrdila, že uznání biologického otcovství by nezpůsobilo žádný účinek v zápisech do matričních knih.

Zdá se, že s ohledem na okolnosti daného případu a zájem převažující ve prospěch stěžovatele nezaručily švýcarské orgány stěžovateli respektování jeho práva na soukromý a rodinný život garantovaného Úmluvou.

Čl. 8 byl tedy porušen.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy:

Stěžovatel tvrdí, že neměl přístup k účinnému právnímu prostředku nápravy, jenž by mu umožnil využít svého práva na respektovaní soukromého a rodinného života. Namítá porušení čl. 13 Úmluvy, který zní takto:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané (…) Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

Soud připomíná, že toto ustanovení spočívá v požadavku na existenci vnitrostátního opravného prostředku, jenž by opravňoval kompetentní národní soudní instanci seznámit se s obsahem důvodů stížnosti založených na Úmluvě a poskytnout přiměřenou nápravu (Chahal proti Spojenému království, 1996, § 145).

Soud konstatuje, že stěžovatel mohl vznést své stížnosti ke třem soudním instancím, jež ve svých rozhodnutích podané námitky náležitě odůvodnily. Z toho důvodu stížnost na porušení čl. 13 musí být prohlášena za nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8:

Dovolávajíce se čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8 stěžovatel namítá, že byl podroben diskriminaci, jež se nezakládala na objektivních důvodech z toho důvodu, že Spolkový soud považoval jeho zdravotní stav stejně jako pokročilý věk za důvody odůvodňující zamítnutí provedení analýzy DNA.

Podle čl. 14:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

A. K přijatelnosti

Soud konstatuje, že tyto důvody stížnosti jsou úzce spjaté s těmi vznesenými na základě čl. 8. Lze ji tedy prohlásit za přijatelnou.

B. Meritum věci

S ohledem na posouzení Soudu ohledně pole působnosti čl. 8 tento nepovažuje za nezbytné prošetřit tuto stížnost samostatně.

Spravedlivé zadostiučinění

A. Materiální a morální újma

Stěžovatel požaduje částku 100 000 CHF (64 842,40 EUR) za morální újmu. Na návrh vlády se Soud domnívá, že konstatování porušení čl. 8 Úmluvy poskytuje dostatečné zadostiučinění za způsobenou morální újmu.

B. Náklady a výdaje

Stěžovatel rovněž požaduje 46 370,80 CHF (30 068 EUR) za náklady a výdaje vzniklé během řízení před vnitrostátními soudy stejně jako 23 778,10 CHF (15 418,30 EUR) za řízení před Soudem.

Vláda se domnívá, že částka 3 000 CHF (1 939,86 EUR) by měla pokrýt celkové náklady a výdaje vztahující se k vnitrostátnímu soudnímu řízení a řízení před Soudem.

Podle judikatury Soudu stěžovatel může obdržet náhradu nákladů a výdajů ve výši, která odpovídá jejich skutečnosti, potřebnosti a rozumné výši. V dané věci a s ohledem na to, že stěžovatel využil právního zastoupení za řízení před Soudem, Soud považuje za přiměřené přiznat stěžovateli částku ve výši 5 000 EUR za všechny vynaložené náklady dohromady. Od ní bude odečtena částka 701 EUR, kterou již stěžovatel obdržel z titulu právního zastoupení.

C. Ostatní opatření požadované stěžovatelem

Stěžovatel po Soudu požaduje, aby konstatoval, že má právo zahájit obnovu řízení před švýcarskými kompetentními soudy s cílem zajistit respektování jeho práva znát své příbuzné.

Soud konstatuje, že žalovaný stát má pod dohledem Výboru ministrů volné uvážení při výběru prostředků ke splnění jeho právního závazku vzhledem k čl. 46 Úmluvy, pokud jím zvolené prostředky budou v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Soudu (Sejdovic proti Itálii, 2004, § 119).

D. Úroky z prodlení

Soud považuje za vhodné použít pro výši úroků z prodlení úrokovou sazbu užívanou pro marginální úrokové sazby Evropské centrální banky navýšenou o tři procentní body.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že stížnost je přijatelná, pokud jde o důvody vyplývající z čl. 8 a 14 a ve zbytku nepřijatelná;

2. pěti hlasy proti dvěma, že čl. 8 Úmluvy byl porušen;

3. jednomyslně, že není vznesena žádná odlišná otázka ve věci zjištění, zda byl porušen čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 8;

4. pěti hlasy proti dvěma, že:

žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, zaplatit stěžovateli 4 299 EUR za náklady řízení a jakoukoliv daň, kterou lze srazit z výše uvedených částek; tato částka bude převedena na švýcarské franky podle kursu platného v den úhrady; tyto částky budou navýšeny o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky navýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

5. Žádost o spravedlivé zadostiučinění se v dalším zamítá.

K rozsudku bylo připojeno nesouhlasné stanovisko soudce Hedigana, ke kterému se připojila soudkyně Gyulumyanová.


© Wolters Kluwer ČR, a. s.