SDRUŽENÍ JIHOČESKÉ MATKY proti České republice

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozhodnutí ze dne 10. července 2006 ve věci č. 19101/03 – Sdružení Jihočeské matky proti České republice

Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost, ve které stěžovatelka namítala jednak porušení svého práva na svobodu projevu, jednak porušení svého práva na spravedlivý proces a vnitrostátní prostředek nápravy.

(i) Skutkové okolnosti případu

Stěžovatelka předně poukazovala na vadný přístup státních orgánů v řízení o povolení technologických změn stavby pomocných služeb v Jaderné elektrárně Temelín, jež bylo zahájeno v květnu 1997. Stěžovatelka v únoru 1999 dosáhla zrušovacího rozsudku Vrchního soudu v Praze, který konstatoval, že vydání povolení nepředcházela povinná studie dopadů na životní prostředí. V další fázi však byly stěžovatelčiny námitky znovu zamítnuty a v pro­sin­ci 2001 vydal českobudějovický stavební úřad nové rozhodnutí o povolení stavby.

Stěžovatelka mezitím namítala, že neměla přístup k původnímu projektu elektrárny. Okresní úřad nicméně v březnu 2001 zamítl stěžovatelčinu žádost o informace, a to s odvoláním na ustanovení § 133 stavebního zákona, neboť projekt elektrárny je třeba považovat za utajený s ohledem na obchodní tajemství a bezpečnostní požadavky zakotvené v atomovém zákoně. Krajský úřad k tomu dodal, že projektová dokumentace se týkala již pravomocně skončeného správního řízení, přičemž v řízení novém šlo pouze o dílčí změny jedné z budov, nikoli o změnu celého projektu. Také krajský soud zaujal názor, že žádost stěžovatelky o přístup k projektové dokumentaci není důvodná a že stěžovatelka měla dostatečný přístup k doku­mentům týkajícím se řízení o povolení technologických změn. Ústavní soud prohlásil stížnost stěžovatelky v prosinci 2002 za zjevně neopodstatněnou mimo jiné s tím, že ustanovení § 133 stavebního zákona je lex specialis vůči zákonu o svobodném přístupu k informacím.

Stěžovatelka též v lednu 1995 požádala českobudějovický stavební úřad, aby ji informoval o veškerých správních řízeních týkajících se jaderné elektrárny způsobilých zasáhnout do ochrany přírody a krajiny. Stavební úřad následně vedl řadu řízení vztahujících se k elek­trárně (např. o odkladu dokončení stavby, změně stanice na sušení vzduchu atd.), o nichž se stěžovatelka domnívá, že měla značný vliv na bezpečnost provozu elektrárny, okolní krajinu i její práva. Stavební úřad však stěžovatelku o těchto řízeních neinformoval. Ta se proto obrátila v květnu 2000 na krajský soud se sérií žalob, ve kterých žádala o zrušení správních rozhodnutí vydaných v těchto řízeních. Krajský soud v říjnu a prosinci 2000 řízení o žalobách zastavil pro nedostatek právního zájmu na straně stěžovatelky, neboť řízení neměla vliv na ochranu přírody a krajiny. Tato rozhodnutí potvrdil v květnu 2003 i Ústavní soud.

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelka namítala jednak porušení svého práva na svobodu projevu, chráněného článkem 10 Úmluvy, jednak porušení svého práva na spravedlivý proces, jakož i práva na vnitrostátní prostředek nápravy (články 6 a 13 Úmluvy).

a) K právu na svobodu projevu

Stěžovatelka tvrdila, že k porušení článku 10 Úmluvy došlo tím, že neměla přístup k části dokumentace k jaderné elektrárně.

Soud předně poznamenal, že článek 10 chrání sice i svobodu přijímat informace, ale chrání ji především z hlediska přístupu k obecným zdrojům informací, tedy z hlediska těch, kdo chtějí informace sdělovat. Z Úmluvy nevyplývá obecné právo na přístup ke správním dokumentům.

Soud dále uvedl, že odmítnutím přístupu ke správním dokumentům došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na přístup k informacím. Podle ustanovení § 133 stavebního zákona se ovšem nejednalo o informace obecně přístupné, nýbrž o takové, na přístupu k nimž bylo třeba osvědčit právní zájem. Mimoto měly úřady povinnost zabránit prozrazení státního nebo obchodního tajemství. Úřady s odvoláním na uvedené ustanovení odmítly umožnit přístup k dokumentaci z řady důvodů: stěžovatelka měla tak jako tak dostatek informací relevantních pro dané řízení, přičemž údaje o projektu elektrárny nejsou obecně přístupné a bylo třeba chránit obchodní tajemství a zohlednit požadavky na bezpečnost zařízení. Podle Soudu byla rozhodnutí českých úřadů obšírně a relevantně odůvodněna a požadovaný přístup k infor­macím ani nebyl zjevně nezbytný z hlediska zjišťování dopadů stavby a provozu elektrárny na životní prostředí. Státy požívají jistého prostoru pro uvážení při aplikaci článku 10 Úmluvy, který dle Soudu nebyl překročen. Tuto část stížnosti proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

b) K právu na spravedlivý proces a prostředky nápravy

Stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že se nemohla zúčastnit některých správních řízení, a tudíž ani požadovat přezkum rozhodnutí v nich vydaných před soudem plné jurisdikce. Tvrdila, že hájí nejenom obecný zájem na ochraně životního prostředí, ale i soukromé zájmy svých členů, kteří bydlí v okolí elektrárny, jako je právo na ochranu majetku, zdraví a života.

Soud k tomu uvedl, že stěžovatelka usilovala o účast na správních řízeních, aby mohla upozornit na vady elektrárny a nebezpečí z nich vyplývající pro obyvatelstvo a životní prostředí. Stěžovatelka sama je ovšem právnickou osobou, jež se těžko může dovolávat práv pojmově spjatých s fyzickými osobami, jako je třeba právo na ochranu zdraví nebo života. Neprokázala, že by se sama mohla domáhat ochrany majetku před účinky provozu elektrárny. Soud nicméně připustil, že stěžovatelka usilovala o ochranu práv svých členů.

Soud však nakonec neřešil otázku, zda stěžovatelka sama mohla tvrdit, že je obětí porušení Úmluvy, jelikož dospěl k závěru, že tato část stížnosti je neslučitelná s Úmluvou ratione materiae. Soud totiž nepřijal argument stěžovatelky, podle níž byl výsledek napadených správních řízení přímo určující pro práva členů sdružení. České úřady, byť to bylo kritizováno ministerstvem životního prostředí, nezjistily, že by schvalované změny měly vliv na životní prostředí a podle Soudu nelze z předložených dokumentů dovodit, že by tyto změny představovaly vážné, konkrétní a hlavně bezprostřední nebezpečí. Stěžovatelka tedy nedoložila, že by schválené podmínky provozu elektrárny byly natolik nedostatečné, že by představovaly výrazný zásah do principu opatrnosti nebo že by ze správních rozhodnutí vyplývala pravděpodobná nebo alespoň rozumně předvídatelná rizika pro práva členů, která stěžovatelka hájila. Za této situaci zůstávaly dopady předmětných správních rozhodnutí na obyvatelstvo pouze hypotetické. Soud také podotkl, že stěžovatelka především poukazuje na obecná nebezpečí spjatá s využitím jaderné energie, čímž se její stížnost blíží actio popularis. Svým požadavkem, aby každý měl možnost dosáhnout soudního přezkumu správních rozhodnutí o základních podmínkách provozu jaderné elektrárny, se snaží dovodit z článku 6 Úmluvy povinnost přesunout rozhodování v těchto technických otázkách z orgánů moci výkonné na soudy; státům však přísluší, aby demokraticky rozhodly, jak bude upraveno využití jaderné energie.

Soud měl tudíž za to, že výsledek napadených správních řízení, jichž se stěžovatelka nemohla účastnit, nebyl přímo určující pro občanská práva – jako je právo na život, zdraví, zdravé životní prostředí nebo pokojné užívání majetku –, jež by český právní řád přiznával jí samotné nebo jejím členům.

Ostatní námitky na poli článků 6 a 13 Úmluvy prohlásil Soud za nepřijatelné pro opožděnost nebo pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou.