Přehled
Anotace
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 10. července 2006 ve věci č. 23673/03 – Folkman a ostatní proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost, ve které stěžovatelé namítali především porušení svého práva na spravedlivý proces a vnitrostátní prostředek nápravy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli jsou jednak dva čeští občané, kteří bydlí v havarijní zóně Jaderné elektrárny Temelín, jednak občanské sdružení V havarijní zóně Jaderné elektrárny Temelín, jež má v této zóně své sídlo. Tvrdí, že jsou bezprostředně dotčeni nebezpečím jaderné havárie.
V březnu 2002 Státní úřad pro jadernou bezpečnost povolil, aby ČEZ přistoupil k aktivní zkušební fázi druhého bloku zmíněné jaderné elektrárny. Ve své ústavní stížnosti z dubna 2002 stěžovatelé poukazovali na hrozbu, kterou elektrárna představuje pro životní prostředí, zdraví a životy lidí, přičemž spuštění elektrárny, jež bylo povoleno v řízení, v němž nemohli vystupovat jako účastníci, představovalo přímý zásah do jejich práv zaručených články 6 a 13 Úmluvy, jakož i článku 1 Protokolu č. 1, stejně jako do jejich práva na zdravé životní prostředí. Žádali také o zrušení ustanovení § 14 odst. 1 atomového zákona, podle něhož je účastníkem řízení pouze žadatel o vydání povolení, což vylučuje jakýkoli soudní přezkum, přičemž je naopak žádoucí podrobit činnosti spjaté s využíváním jaderné energie kontrole veřejnosti. Ústavní soud stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, a to mimo jiné s tím, že spuštění elektrárny předcházel dlouhý rozhodovací proces, při němž byly vzaty v úvahu veškeré námitky, a rozhodnutí z března 2002 bylo jedním ze stovek rozhodnutí, jimiž byly stanoveny různé podmínky výstavby a provozu elektrárny. Tyto podmínky, jejichž dodržování se sleduje, pak představují limity pro výkon činností způsobilých ohrozit životní prostředí a Ústavní soud ani sám není oprávněn posuzovat, zda tyto limity odpovídají bezpečnostním parametrům.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali jednak porušení svého práva na spravedlivý proces a na prostředek nápravy, jednak porušení svých práv na život, na respektování svého soukromého života a obydlí a na pokojné užívání vlastnictví.
a) K tvrzenému porušení článků 6 a 13 Úmluvy
Stěžovatelé tvrdili, že jim nebyl umožněn přístup k soudu k projednání jejich námitek vůči nebezpečí, jaké představuje využívání jaderné energie v blízkosti jejich obydlí, a požadovali možnost být účastníky řízení o povolování činností spjatých s využíváním jaderné energie.
Soud se zabýval aplikovatelností článku 6 odst. 1 Úmluvy na daný případ. Podle Soudu vstupuje článek 6 odst. 1 ve své civilní části do hry, je-li občanské právo nebo závazek, chráněné vnitrostátním právem, předmětem vážného a opravdového sporu; výsledek řízení musí být přímo určující pro dané občanské právo.
Třetí stěžovatelka, jež je právnickou osobou, se nemůže dovolávat porušení práv vlastních pouze fyzickým osobám. Soud dále neřešil otázku, zda přesto může třetí stěžovatelka tvrdit, že jako představitelka zájmů svých členů je obětí porušení Úmluvy, neboť je podle jeho názoru především třeba zjistit, zda byl výsledek řízení o vydání povolení přímo určující pro práva prvních dvou stěžovatelů nebo členů třetí stěžovatelky. Stěžovatelé ovšem nedoložili, že by schválené podmínky provozu elektrárny byly natolik nedostatečné, že by představovaly výrazný zásah do principu opatrnosti nebo že by ze správních rozhodnutí vyplývala pravděpodobná nebo alespoň rozumně předvídatelná rizika, jimž by byli stěžovatelé osobně a bezprostředně vystaveni, aby to ohrozilo jejich životy, zdraví nebo majetek.
Provoz jaderné elektrárny může zajisté představovat určitá běžná negativa, která mají dopad do soukromého života či na hodnotu nemovitostí; první a druhý stěžovatel však v tomto směru neposkytli žádné konkrétní informace.
Stěžovatelé především poukazovali na obecná nebezpečí spjatá s využitím jaderné energie, čímž se její stížnost blíží actio popularis. Jejich požadavkem, aby každý měl možnost dosáhnout soudního přezkumu správních rozhodnutí o základních podmínkách provozu jaderné elektrárny, se snaží dovodit z článku 6 Úmluvy povinnost přesunout rozhodování v těchto technických otázkách z orgánů moci výkonné na soudy; státům však přísluší, aby demokraticky rozhodly, jak bude upraveno využití jaderné energie.
Soud měl tudíž za to, že výsledek napadených správních řízení, jichž se stěžovatelé nemohli účastnit, nebyl přímo určující pro občanská práva – jako je právo na život, zdraví, zdravé životní prostředí nebo pokojné užívání majetku –, jež by jim český právní řád přiznával.
Námitky na poli článků 6 a 13 Úmluvy proto Soud prohlásil za nepřijatelné pro neslučitelnost ratione materiae s Úmluvou.
b) K tvrzenému porušení článků 2 a 8 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1
Soud konstatoval, že rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a Ústavního soudu nebyla způsobilá zasáhnout do práv chráněných předmětnými články, a proto se ani na poli těchto článků nekladou odlišné otázky od těch, které byly zkoumány na poli článku 6 Úmluvy.