Zarb Adami proti Maltě

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 17209/02

Datum: 20. 6. 2006

Složení senátu: sir N. Bratza, předseda senátu (Spojené království), J. Casadevall (Andora), K. Traja (Albánie), L. Garlicki (Polsko), J. Borrego Borrego (Španělsko), L. Mijović (Bosna a Hercegovina) a J. Filletti (ad hoc soudce).

Stěžovatel je maltským občanem a žije ve městě Attard na Maltě. Stěžovatel je lékárníkem. Od roku 1971 bylo jeho jméno umístěno na seznam porotců a zůstalo na něm uvedeno do roku 2005.

Mezi lety 1971 a 1997 byl stěžovatel vyzván, aby sloužil jako porotce a rovněž jako hlavní porotce ve třech různých řízeních o trestní věci. V roce 1997 byl stěžovatel znovu předvolán trestním soudem, aby sloužil jako porotce. Tentokrát se nezúčastnil jednání v požadovaném datu a 14. 4. 1997 mu byla uložena pokuta 100 maltských lir (dále „Lm“ – přibližně 240 EUR).

Protože stěžovatel nezaplatil pokutu, tajemník soudů na Maltě podal návrh na trestní soud s žádostí, aby soud předvolal stěžovatele a/nebo přeměnil trest pokuty v trest odnětí svobody.

Na zasedání trestního soudu dne 26. 6. 1997 stěžovatel vznesl námitku, že uložená pokuta byla protiústavní a představovala porušení jeho základních práv. Tvrdil zejména, že tato sankce byla diskriminační ve smyslu čl. 45 Ústavy a čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy, protože jej vystavila břemenu a povinnostem, kterým nebyly vystaveny jiné osoby ve stejném postavení. Dále zákon anebo vnitrostátní praxe nebo obojí umožňovaly, aby osoby ženského pohlaví byly služby v porotě zproštěny, kdežto mužům nebyla taková možnost de facto dána.

Trestní soud dne 29. 9. 1997 postoupil posouzení této námitky civilnímu soudu (první občanskoprávní soud). Stěžovatel před civilním soudem tvrdil, že maltézský systém trestá muže a upřednostňuje ženy, jak potvrzují statistické údaje – během uplynulých pěti let sloužilo v porotě jen 3,05 % žen ve srovnání s 96,95 % mužů. Břemeno sloužit v porotě mimoto zatěžovalo velice malou část obyvatelstva a nebylo na něj rozloženo rovnoměrně: v roce 1997 seznam porotců představoval jen 3,4 % ze seznamu voličů. Ve skutečnosti ti, kteří byli jednou na seznam porotců umístěni, na něm zůstali až do doby, než pozbyli způsobilost, kdežto ostatní, kteří také splňovali všechny požadavky, byli z občanské povinnosti de facto vyňati.

V rozsudku ze dne 5. 2. 1999 civilní soud zamítl stěžovatelovy námitky s tím, že zákon nerozlišuje mezi muži a ženami, když stanoví, že každý Malťan, který dosáhl věku 21 let, je způsobilý sloužit jako porotce. Stěžovatel nepodložil žádnými důkazy své tvrzení, že existují další osoby oprávněné sloužit jako porotci, které se dokázaly vyhnout plnění svých povinností. Navíc se nepokusil o vynětí ze služby porotce podle vnitrostátního práva. Dále podle civilního soudu stěžovatel neprokázal, že by s ním bylo zacházeno natolik rozdílně, aby břímě a jemu uložené povinnosti byly větší než ty, které spočívají na jakékoliv jiné osobě. Zejména se neprokázalo, že by osoby uvedené na seznamech porotců po stejnou dobu jako stěžovatel z něho byly bez právoplatného důvodu odstraněny, nebo že by jiné osoby ve stejném postavení jako stěžovatel nebyly na seznamu uvedeny. Stěžovatel neprokázal, že rozdíly v počtu mužů a žen předvolaných do poroty vznikly s úmyslem diskriminovat pohlaví nebo s cílem neoprávněně zvýhodnit ženy ve srovnání s muži.

Proti rozsudku ze dne 5. 2. 1999 podal stěžovatel stížnost k Ústavnímu soudu, kde namítal, že diskriminace byla jasně prokázána jím předloženými statistikami. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo nutné prokazovat úmysl diskriminovat ze strany úřadů. Ve svém návrhu stěžovatel připomněl, že služba v porotě byla břemenem, protože vyžadovala, aby povinná osoba přerušovala svou práci, aby se mohla pravidelně účastnit soudních jednání; kromě toho jí ukládala morální závazek soudit nevinu nebo vinu jiné osoby. Podle Ústavy Malty a podle Úmluvy by mělo být společenské břemeno rozloženo na všechny rovnoměrně. Ovšem statistika ukázala, že seznamy hlavních porotců tvoří ze 0,74 % ženy a z 99,26 % muži a seznam porotců představuje jen 3,4 % seznamu voličů.

Rozsudkem z 2. 11. 2001 Ústavní soud zamítl stížnost stěžovatele a potvrdil rozsudek civilního soudu. Rozhodl, že ani zákon, ani podzákonné správní předpisy týkající se sestavování seznamů porotců nebyly nijak diskriminační. Ve skutečnosti statistika ukazovala, že počet žen na seznamech porotců v r. 1996 byl 145 (téměř dvojnásobek počtu z předešlého roku) a že tento počet žen se v r. 1997 zvýšil na 2 490. Byl tedy zahájen nezvratný administrativní proces, který měl srovnat počet žen na seznamech porotců s počtem mužů.

Ústavní soud ovšem uznal, že počet žen, které byly skutečně předvolány do poroty, byl velice nízký: během let 1995, 1996 a 1997 každý rok pět porotkyň. Nepochybně to byl důsledek postupu při výběru poroty, kde se hodnotily důvody mluvící pro a proti výběru konkrétní osoby za porotce. Výsledky závisely na mnoha faktorech, jako například na náhodě, na odmítnutí porotce obhajobou a na zproštění ze služby v porotě soudy. Je pravda, že ženy byly zprošťovány ze služby v porotě ze společenských, rodinných a kulturních důvodů; ale to bylo legitimní a v souladu se zákonem, pokud to bylo na základě žádosti obhajoby, státních zástupců nebo předsedajícího soudce.

Ústavní soud také připustil, že způsob, jakým je seznam porotců sestavován, zřejmě napomáhá tomu, aby porotce zůstal na seznamu, než dosáhne horní hranice věkového omezení. Proto by mohlo být oprávněné rozhořčení stěžovatele, že tento systém zřejmě trestá osoby, které jsou na seznam umístěny. Ústavní soud doporučil změnu systému tak, aby se seznamy pravidelně obměňovaly, a osoby, které již sloužily jako porotci, byly nadále z této povinnosti vyňaty.

Pokud jde o aplikaci čl. 14 Úmluvy, Ústavní soud poznamenal, že služba porotce by se měla pokládat za „běžnou občanskou povinnost“ ve smyslu čl. 4 Úmluvy, a proto bylo možné použít čl. 14. Ústavní soud ovšem neshledal, že by byl stěžovatel vystaven zatěžujícímu zacházení jen proto, že musel sloužit jako porotce třikrát v rozmezí sedmnácti let. Každopádně ho tato okolnost neopravňovala, aby vzal právo do svých rukou a aby se rozhodl ignorovat předvolání soudu. Místo toho měl využít běžné prostředky, které jsou mu k dispozici, jako například žádost o vynětí ze služby porotce na příslušném soudě. Kdyby tato jeho žádost byla zamítnuta, mohl se proti rozhodnutí odvolat. Ústavní soud také zamítl tvrzení stěžovatele, že jemu uložená pokuta byla diskriminační. Konstatoval, že každý, komu byla příslušným soudem uložena pokuta, měl zákonnou povinnost ji zaplatit a každý, kdo neuposlechl soudní příkaz, mohl být potrestán.

V roce 2003 se stěžovatel obrátil na tajemníka trestního soudu s písemnou žádostí, kde uvedl, že podle vládního věstníku ze dne 28. 8. 2003 bylo jeho jméno uvedeno na seznamu porotců i na seznamu speciálních porotců. Jako přednášející na Maltské univerzitě požádal o vynětí ze služby v porotě podle čl. 604 odst. 1 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) ²⁾. Tajemník trestního soudu jeho žádost rozhodnutím ze dne 23. 10. 2003 zamítl.

Když byl v roce 2004 stěžovatel znovu předvolán, aby sloužil v porotě, požádal o vynětí ze služby v porotě podle čl. 607 tr. zák. ³⁾ Tato žádost byla příslušným vnitrostátním soudem zamítnuta.

Dne 18. 4. 2005 stěžovatel znovu požádal, aby byl vyňat ze služby v porotě. Svou žádost opřel o čl. 604 odst. 1 tr. zák., podle něhož budou vyňati přednášející na univerzitě, zaměstnaní na plný úvazek. Dne 25. 4. 2005 bylo jeho žádosti vyhověno.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Občan Malty, p. Maurice Zarb Adami (dále jen „stěžovatel“), se obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 22. 4. 2002. Stěžovatel namítal, že byl diskriminován na základě pohlaví při výkonu své povinnosti vůči společnosti sloužit v porotě (čl. 14 Úmluvy ve spojení s články 4 odst. 3 a 6). Stížnost byla přidělena čtvrté sekci Soudu. Soudce zvolený za Maltu, Giovanni Bonello, se nezúčastnil projednávání případu (čl. 28 Jednacího řádu Soudu). Vláda nato ustanovila pana J. Fillettiho jako soudce ad hoc.

Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2005 Soud prohlásil stížnost za přijatelnou.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy:

Stěžovatel se domnívá, že způsob, jakým mu byla stanovena povinnost sloužit v porotě, ho diskriminoval. Namítá porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d).

Příslušná část ustanovení čl. 4 zní:

„1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.

2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.

3. Za „nucenou nebo povinnou práci“ se pro účely tohoto článku nepovažuje: [...] d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.“

Čl. 14 Úmluvy zní:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Aplikace čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy

A. Stanoviska stran

1. Vláda

Vláda se domnívá, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) není použitelný pro skutkový stav tohoto případu.

Podle vlády je služba v porotě nepochybně „běžnou občanskou povinností“, založenou na solidaritě společnosti, ke které jsou povinni občané proto, aby zajistili, že postupy při výkonu trestní spravedlnosti budou demokratizovány a jedinec bude souzen jemu rovnocenným jedincem. To stěžovatel nepopírá. Proto služba v porotě nemůže být kvalifikována jako „nucené nebo povinné práce“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 Úmluvy. Aplikace tohoto ustanovení je vyloučena jeho odstavcem 3 písm. d).

Vláda dále poznamenala, že stěžovatel, který byl předvolán k účasti na porotě jenom třikrát v rozmezí 17 let, si stěžoval jenom na postup sestavování seznamů lidí vhodných ke službě v porotě, a ne na následný postup výběru osob, které pak skutečně vykonávaly službu v porotě. Ovšem sestavování seznamů nemohlo být „nucenou prací“, protože ze samotné skutečnosti, že jméno osoby je uvedené na seznamu, nevyplývá žádná povinnost. Ve skutečnosti mohla být osobě udělena výjimka, mohla ji odmítnout obhajoba nebo její jméno nemuselo být ze seznamu vybráno. Proto skutečnosti, na nichž je stížnost stěžovatele založena, nespadají pod čl. 4 Úmluvy, a čl. 14 tudíž nemůže být použit.

2. Stěžovatel

Stěžovatel zdůraznil, že Ústavní soud jednoznačně uznal, že služba v porotě je „běžnou občanskou povinností“. Tento názor potvrzují i zásady, které Soud zformuloval v rozsudcích Karlheinz Schmidt a Van Der Mussele (viz Karlheinz Schmidt proti Německu, 1994, a Van Der Mussele proti Belgii, 1983). V posledním z uvedených rozsudků Soud rozhodl, že koncept „běžné občanské povinnosti“ znamená „veškerou práci nebo službu, která je požadována od jakéhokoliv jedince pod hrozbou trestu a k níž se tento jedinec nenabídl sám dobrovolně“. Stěžovatel zdůraznil, že se ke službě v porotě nenabídl dobrovolně. Naopak, k této službě byl donucen pod postihem pokuty, která mohla být změněna na trest odnětí svobody. Stěžovatel odkázal na rozsudky (Smith v. State of Texas, 1940, Thiel v. Southern Pac. Co., 1946, a Brown v. Allen, 1953), kde se Nejvyšší soud Spojených států zabýval otázkami spojenými se službou v porotě a diskriminací ve výběru porotců. Nejvyšší soud USA rozhodl, že služba v porotě je občanskou povinností a že systém poroty hraje politickou funkci ve výkonu práva a je nezbytný pro to, aby byl systém spravedlnosti demokratický.

Podle názoru stěžovatele, jelikož je služba v porotě zahrnuta v odst. 3 písm. d) článku 4, jediným logickým závěrem je, že skutkové okolnosti případu spadají do působnosti čl. 4. Tím pádem je použitelný i čl. 14 – ustanovení, které vyžaduje, aby bylo dotčeno jiné hmotné ustanovení Úmluvy, ale nevyžaduje jeho porušení.

B. Posouzení Soudem

Soud ve svých rozhodnutích důsledně zastává názor, že čl. 14 doplňuje zbývající hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů. Nepůsobí samostatně, ale jen ve vztahu k „užívání práv a svobod“ přiznaných zbývajícími ustanoveními. I když aplikace čl. 14 nepředpokládá porušení těchto zbývajících ustanovení – a do této míry je čl. 14 autonomní – není prostor pro jeho aplikaci, když se předmětné skutkové okolnosti nedotýkají jednoho nebo více zbývajících hmotných ustanovení (viz, z mnoha dalších, Van Raalte proti Nizozemí, 1997, § 33; a Petrovic proti Rakousku, 1998, § 22).

Soud znovu opakuje, že druhý odstavec čl. 4, který zakazuje „nucenou nebo povinnou práci“, zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratických společností. Na rozdíl od většiny hmotněprávních ustanovení Úmluvy a Protokolů č. 1 a 4, čl. 4 nestanoví žádné výjimky a podle čl. 15 odst. 2 nelze od něj odstoupit, dokonce ani v případě veřejného ohrožení státní existence (Siliadin proti Francii, 2005, § 112). Ovšem odst. 3 tohoto ustanovení uvádí, že termín „nucená nebo povinná práce“ nebude zahrnovat mimo jiné „žádnou práci nebo službu, která tvoří součást běžných občanských povinností“.

V případu Karlheinz Schmidt proti Německu, kde měli povinnost sloužit v hasičském sboru nebo platit finanční příspěvek namísto služby jen muži (cit. výše, § 22), Soud shledal, že čl. 14 se na případ vztahoval a uvedl:

„...třetí odstavec čl. 4 nemá za cíl, omezit užívání práva, přiznaného odstavcem druhým, ale, vymezit obsah tohoto práva, protože tvoří s odstavcem druhým celek a udává, co,termín "nucené nebo povinné práce" nebude zahrnovat‘ (ce qui,n’est pas considéré comme "travail forcé ou obligatoire"; what,the term "forced or compulsory labour" shall not include‘). Z tohoto důvodu třetí odstavec slouží jako pomůcka při interpretaci odstavce druhého. Všechna čtyři písmena třetího odstavce, i když mají rozdílný obsah, jsou založena na vůdčích idejích veřejného zájmu, solidarity společnosti a na tom, co je pokládáno za běžné za normálních okolností.“

Soud také vyzdvihl, že „kritéria, která mají vymezit koncept povinné práce, zahrnují definování toho, co to znamená za normálních okolností. Práce nebo služba, která je sama normální, se může ve skutečnosti stát nenormální, pokud výběr skupin nebo jedinců, kteří jsou zavázáni ji vykonávat, bude založen na diskriminačních kritériích. Přesně to tvrdil stěžovatel v tomto případě“ (Van Der Mussele, cit. výše, § 43).

V tomto případu Soud nevidí důvod, proč by se odkláněl od svého závěru v těchto dvou citovaných rozsudcích. Proto samotná skutečnost, že v této situaci šlo o běžnou občanskou povinnost ve smyslu odst. 3, není na překážku použití čl. 4 Úmluvy ve spojení s čl. 14.

Soud se stejně jako účastníci řízení domnívá, že povinná služba v porotě tak, jak existuje na Maltě, je jednou z „běžných občanských povinností“ tak, jak je chápe čl. 4 odst. 3 písm. d). Dále podotýká, že stěžovatel se nenabídl dobrovolně, že bude sloužit v porotě, a že jeho nedostavení se k soudu mělo za následek uvalení pokuty, která mohla být změněna na trest odnětí svobody. Protože je povinnost zaplatit pokutu úzce spjata s povinností sloužit v porotě, spadá také do působnosti čl. 4 odst. 3 písm. d) (viz, mutatis mutandis, Karlheinz Schmidt, cit. výše, § 23).

Je pravda, že stěžovatel kritizoval zejména postupy sestavování seznamů porotců, jak to zdůraznila vláda. Ovšem to neznamená, že jeho stížnost není směřována proti výsledku těchto postupů, tedy proti skutečnosti, že se od něho požadoval výkon občanské povinnosti sloužit v porotě.

Z toho vyplývá, že dané skutkové okolnosti spadají pod čl. 4. Proto je použitelný i čl. 14 Úmluvy.

Soulad s čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy

A. Stanoviska stran

1. Vláda

Vláda podotýká, že stěžovatel uznal, že příslušná národní ustanovení nerozlišují mezi muži a ženami. Jeho stížnosti tedy jsou patrně směrovány proti správním postupům, které se uplatňují při výběru osob do služby v porotě.

Ovšem čl. 14 Úmluvy nemůže být použit, pokud jde o tvrzení stěžovatele, že osoba jednou umístěna na seznam z něho nebývá odstraněna až do doby, než zemře nebo je vyňata kvůli svému věku. Tento postup se ve skutečnosti vztahuje na ženy ve stejné míře jako na muže. Stížnosti stěžovatele by proto měly být vykládány v tom smyslu, že on jako muž bude pravděpodobně v důsledku různých faktorů předvolán do poroty častěji než žena.

Vláda poznamenává, že původně byly ze služby v porotě vyňaty všechny ženy. Právo se změnilo a ženy mohly požádat o umístění svých jmen na seznam porotců. Dnes je stejně pravděpodobné, že budou předvolány sloužit v porotě ženy jako muži nebo že budou jedni nebo druzí vyňati z této povinnosti vůči společnosti. Proto zpočátku byl seznam porotců čistě mužským seznamem a jen postupně v něm přibývalo a nadále přibývá žen.

Pokud jde o statistiky předložené stěžovatelem, vláda poznamenává, že mezi lety 1996 a 1997 se zvýšil počet mužských porotců o míň než 74 % (z 4 298 na 7 503), zatímco počet ženských porotkyň stoupl o 1 596 % (z 147 na 2 494). V každém případě musíme mít na paměti, že většina porotců byla vybrána z ekonomicky a profesně aktivního obyvatelstva. U takových lidí je nižší pravděpodobnost, že mají rodinu nebo jiné důvody požádat o výjimku.

Vláda zdůraznila, že Ústavní soud správně poznamenal, že „byl zahájen nevratný administrativní proces, který měl srovnat počet žen na seznamech porotců s počtem mužů“. Od roku 1997, kdy byly seznamy porotců revidovány, se policejní prezident snažil obsadit ženami místa mužů, kteří pozbyli způsobilost sloužit v porotě, a měl na paměti cíl zajistit rovnoměrnější rozdělení pozic porotců mezi obě pohlaví při přidávání dalších porotců. Jedno z přijatých opatření bylo přidání zaměstnanců vlády a bank do seznamů porotců, protože v těchto institucích jsou značně zastoupeny ženy. Také byli na seznam přidáni absolventi vysokých škol, kde je počet mužů a žen vyrovnaný. Vláda poznamenala, že výsledkem tohoto nepřetržitého procesu bylo 6 344 žen a 10 195 mužů uvedených na seznamu porotců ve věstníku ze dne 15. 11. 2004. Také vysvětlila, že i když neexistuje omezení maximálního počtu osob, které mohou být uvedeny na seznamu porotců, počet zapsaných porotců závisí od dozoru policejního prezidenta a od praxe přidávat na seznamy jen ty oprávněné jedince (ať to byli muži, nebo ženy), kteří pravděpodobně nebudou mít nárok na výjimku.

Vláda také připomněla, že podle čl. 604 odst. 3 tr. zák. může být výjimka udělena, když je porotce osobou pečující o rodinu nebo o osobu trpící fyzickou nebo psychickou poruchou. Jelikož o svoji rodinu pečuje více žen než mužů, větší počet žen byl diskvalifikován z tohoto důvodu. Ovšem to byl spíše důsledek sociokulturních faktorů než fungování práva.

Vláda dále zdůraznila, že státní zástupce i obhájce mají právo odmítnout určitý počet porotců. Z důvodu kulturních stereotypů mají obhájci sklon odmítat porotkyně, ale tohle je diskriminace ne ve prospěch žen, ale v jejich neprospěch.

Ve světle uvedeného Vláda uzavírá, že výběr a vynětí ze služby porotce probíhá v praxi podle práva v souladu s čl. 4 odst. 3 Úmluvy zvlášť nebo ve spojení s čl. 14.

2. Stěžovatel

Stěžovatel napadá dvojí diskriminační zacházení. Za prvé tvrdí, že se s ním zacházelo jinak než se ženami, které, i když splňovaly právní požadavky na předvolání do poroty, byly ve srovnání s muži předvolávány minimálně.

Takže břemeno služby v porotě bylo uvaleno převážně na muže, kdežto ženy byly de facto vyňaty z této sociální povinnosti. Stěžovatel se v tomto bodu odvolává na statistiky, které předložil ve vnitrostátním řízení. Poznamenal, že v roce 1996 bylo na seznamu voličů zapsáno 140 975 žen a 135 527 mužů; ovšem na seznam porotců bylo umístěno jen 147 žen (z nichž 5 skutečně sloužilo jako porotkyně) ve srovnání se 4 298 muži (z nichž v porotě skutečně sloužilo 174).

Tato diskriminace byla zapříčiněna způsobem sestavování seznamů porotců a nemohla být ospravedlněna společenskými nebo kulturními stereotypy nebo výběrem, který na začátku řízení provedl státní zástupce nebo obhajoba. Podstata problému nebyla ve skutečnosti v počtu žen, které musely skutečně sloužit jako porotkyně, ale v nízkém počtu žen, které byly zapsány na seznamu porotců.

Stěžovatel se domnívá, že když po roce 1994 ženám vznikla povinnost sloužit v porotě na stejné úrovni jako muži, podle práva již nic neodůvodňovalo dále trvající rozdíl mezi oběma pohlavími. Jak muži, tak ženy teoreticky podléhali ve stejné míře povinnosti sloužit jako porotci a mohli jí být ve stejné míře zproštěni. Když ale naprostá většina lidí zapsaných na seznamu byli muži, jediným vysvětlením bylo uplatnění diskriminačního správního postupu.

Stěžovatel nebyl schopen vysvětlit nárůst v počtu žen registrovaných jako porotkyně mezi lety 1996 a 1997, ale zdůraznil, že nárůst nastal až po třech letech od novely v roce 1994. Skutečnost, že počet žen vybraných na místo porotce soustavně rostl, může být vysvětlena také rozsudkem Ústavního soudu v jeho věci, v němž byla doporučena změna systému sestavování seznamů. V každém případě diskriminace, na kterou si stěžoval, trvala nejmíň 26 let včetně roku, kdy stěžovatel podal žalobu k vnitrostátnímu soudu.

Pokud jde o argument vlády, že převažující počet mužů byl důsledkem toho, že ženy jsou ve veřejném životě a ve svých profesích méně aktivní, stěžovatel poznamenal, že zákon nevyžaduje, aby osoba byla v těchto oblastech aktivní na to, aby byla způsobilá být porotcem. Argument vlády může být dokonce vnímán jako diskriminační vůči lidem, kteří se rozhodnou studovat na univerzitě nebo stát se ženami v domácnosti. Stěžovatel také tvrdí, že sociokulturní faktory, na které poukázala vláda, nemohly ospravedlnit rozdílné zacházení, zejména když novela zákona měla odstranit jeho diskriminační znění.

Stěžovatel se domnívá, že rozdílné zacházení, na něž si stěžoval, postrádalo jakýkoliv objektivní a rozumný důvod. Muži neměli žádné zvláštní schopnosti, které by je předurčovaly pro službu v porotě víc než ženy. Cílem systému porot by mělo být, aby obviněný byl souzen vzorkem společnosti. Porota složena převážně z mužů by vytvořila nevyvážený systém trestní spravedlnosti, pokud půjde o řízení, kde budou ženy obžalovanými, oběťmi nebo svědkyněmi.

Stěžovatel se dále domnívá, že byl diskriminován ve srovnání s jinými muži, kteří, ač byli způsobilí sloužit v porotě, nikdy nebyli do poroty předvoláni.

Stěžovatel tvrdí, že způsob aplikace zákonů, které upravují službu v porotě, vedl k situaci, kdy jen malé procento obyvatelstva je do poroty předvoláváno. Ze stovek tisíců osob způsobilých sloužit v porotě jich bylo předvoláno ve skutečnosti jen několik stovek. Seznamy porotců nebyly sestavovány ročně a zůstávala na nich stejná jména. I když právo jasně požaduje, aby byly sestavovány nové seznamy, praxe byla, jak do značné míry přiznala i vláda, jenom jednou ročně zkontrolovat, zda některé z osob mezitím nepozbyly způsobilost sloužit v porotě nebo nezemřely v průběhu posledních 12 měsíců.

V tomto ohledu stěžovatel poznamenal, že počet lidí zapsaných do seznamu voličů v letech 1996 a 1997 byl 276 502 a 279 487 v uvedeném pořadí, kdežto počet osob zapsaných na seznamu porotců ve stejných letech byl 4 445 a 9 997. Z toho vyplývá, že břemeno služby v porotě bylo omezeno v roce 1996 na 1,6 % a v roce 1997 na 3,57 % způsobilých osob. Mimoto v roce 1997 byl počet registrovaných voličů, mužů, 137 090; ovšem jenom 392 mužů bylo předvoláno do služby hlavního porotce a 7 111 bylo předvoláno do služby porotce. I když stěžovatel připouští, že je ročně potřeba jen nízký počet porotců, zdůraznil, že břemeno služby v porotě leželo na stejných lidech, kteří představovali jen nepatrnou část obyvatelstva po mnoho let. V této souvislosti podtrhl, že on byl umístěn na seznam poprvé v roce 1971 a že jeho jméno od té doby nebylo ze seznamu vyňato.

Podle názoru stěžovatele je situace stále velice neuspokojivá. Dokonce i po novelizaci v roce 2002 nebyly seznamy sestaveny de novo. Úřady se spokojily s tím, že nahradily ty lidi, kteří ztratili způsobilost být v porotě. Důsledkem toho je, že jen 6 % obyvatelstva je na seznamu (3,5 % mužů a 2,5 % žen). Stěžovatel podotýká, že vláda nepředložila žádné ospravedlnění, aby vysvětlila rozdílné zacházení s ním ve srovnání s dalšími muži.

Podle názoru stěžovatele je občanská povinnost běžnou povinností, když je vykonávána a uvalována spravedlivým a nestranným způsobem a když ji sdílejí způsobilí příslušníci společnosti. Spravedlivý průřez společností je nevyhnutelný pro správný a spravedlivý systém poroty. Naopak, když taková povinnost uvaluje nadměrné a nepoměrné břemeno na jediného člověka, jako v tomto případě, je to diskriminace v rozporu s Úmluvou. Stěžovatel odkazuje na výše uvedené rozsudky, v nichž Nejvyšší soud Spojených států kritizuje praxi zatěžování jen části obyvatelstva službou v porotě a vyloučení etnické nebo rasové skupiny z této služby. Mimoto se případ Taylor v. Louisiana, 419 U.S. 522 (1975), zabývá situací, kdy ženy nemohou být vybrány do služby v porotě, pokud předtím písemně neprohlásily, že chtějí sloužit jako porotkyně. Nejvyšší soud shledal, že „pokud byly někdy časy, že ženy nebyly způsobilé sedět v porotě nebo byly v takovém postavení, že se od žádné z nich nepožadoval výkon služby v porotě, ty časy již dávno uplynuly“. Stěžovatel tvrdí, že situace na Maltě je obdobná situaci ve státě Louisiana v čase případu Taylor.

B. Posouzení Soudem

1. Obecné principy

Podle ustálené judikatury Soudu diskriminace znamená rozdílné zacházení bez objektivního a rozumného ospravedlnění s osobami, jejichž situace je v relevantních věcech podobná (Willis proti Velké Británii, 2002, § 48). Ovšem ne každý rozdíl v zacházení bude znamenat porušení čl. 14. Musí být zjištěno, že jiné osoby v obdobné situaci nebo v situaci, která je v relevantních věcech podobná, jsou zvýhodněny a že toto rozlišování je diskriminační (Unal Tekeli proti Turecku, 2004, § 49).

Rozdíl v zacházení je podle čl. 14 diskriminační tehdy, když nemá objektivní a rozumné ospravedlnění. Zdali existuje takové ospravedlnění, musí být posouzeno ve vztahu k principům všeobecně uznávaným v demokratické společnosti. Nestačí, že rozdílné zacházení při výkonu práva zaručeného Úmluvou má legitimní cíl: čl. 14 může být porušen, i když bude jasně zjištěno, že neexistuje „rozumná míra proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“ (viz, například, Petrovic proti Rakousku, cit. výše, § 30; a Lithgow a další proti Velké Británii, 1986, § 177).

Jinými slovy, pojem diskriminace obecně zahrnuje případy, kdy se s osobou nebo skupinou zachází bez řádného ospravedlnění méně příznivě než s jinou, i když Úmluva nevyžaduje příznivější zacházení (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Velké Británii, 1985, § 82). Článek 14 nezakazuje různé zacházení, založené na objektivním posouzení zásadně rozdílných skutkových okolností, které, jelikož je založeno na veřejném zájmu, nachází spravedlivou rovnováhu mezi ochranou zájmů společnosti a respektováním práv a svobod chráněných Úmluvou (viz, z řady dalších, G. M. B. a K. M. proti Švýcarsku, 2001).

Smluvní státy disponují určitou mírou uvážení (margin of appreciation), když posuzují, zda a do jaké míry ospravedlňují rozdíly v jinak podobných situacích rozdílné zacházení (Gaygusuz proti Rakousku, 1996, § 42). Rozsah míry uvážení se bude lišit podle konkrétních okolností případu, předmětu sporu a jeho pozadí. (Rasmussen proti Dánsku, 1984, § 40; a Inze proti Rakousku, 1987, § 41), ale konečné rozhodnutí o dodržování závazků stanovených Úmluvou zůstává na Soudu. Jelikož Úmluva představuje hlavně a především systém pro ochranu lidských práv, Soud musí vzít ohled na měnící se podmínky ve smluvních státech a reagovat například na jejich rodící se konsenzus ohledně vytyčených standardů (Unal Tekeli, cit. výše, § 54; a, mutatis mutandis, Stafford proti Velké Británii, 2002, § 68).

2. Zda v tomto případě bylo zacházení s osobami v podobné situaci rozdílné

Soud má za to, že stěžovatel souhlasí s tím, že rozdílné zacházení, na něž si stěžuje, není založeno na znění vnitrostátních ustanovení. Maltské právo, platné v relevantním čase, nečiní žádný rozdíl mezi pohlavími a jak muži, tak ženy jsou stejně způsobilí pro službu v porotě (viz čl. 603 odst. 1 tr. zák.). Namítaná diskriminace byla naopak založena na tom, co stěžovatel nazval ustálenou praxí, kterou charakterizuje množství činitelů, jako například způsob sestavování seznamů porotců a kritéria pro zproštění ze služby v porotě. V důsledku toho bylo jen zanedbatelné procento žen předvoláno do služby v porotě.

Soud rozhodl v předchozích případech, že sama statistika nestačí na to, aby odhalila, že určitá praxe může být pokládána za diskriminační (Hugh Jordan proti Velké Británii, 2001, § 154). Zároveň se Soud domnívá, že diskriminace, která by mohla být v rozporu s Úmluvou, nemusí vyvstávat jen ze zákonného opatření (viz, v oblasti sociálních povinností, Karlheinz Schmidt, cit. výše, § 24 – 29), ale také z faktické situace.

Soud poznamenává, že ze statistik předložených stranami je patrné, že v roce 1997, kdy byl stěžovatel předvolán ke službě v porotě a kdy se jednání soudu nezúčastnil, byl počet mužů (7 503) na seznamech porotců třikrát vyšší než počet žen (2 494). Předchozí rok byl tento rozdíl ještě významnější, protože na seznamech porotců bylo zapsáno jen 147 žen ve srovnání s 4 298 muži. Soud také zaráží skutečnost, že v roce 1996 sloužilo v porotě 5 žen a 174 mužů.

Soud se domnívá, že tato čísla ukazují, že občanská povinnost sloužit v porotě ležela především na mužích. Proto bylo se dvěma skupinami (s muži a ženami), které byly v podobném postavení ve vztahu k této povinnosti, zacházeno rozdílně.

Je pravda, že od roku 1997 byl zahájen proces srovnávání počtu žen registrovaných jako porotkyň s počtem mužů, jak to zdůrazňuje vláda. Důsledkem toho bylo, že v roce 2004 bylo na seznam porotců zapsáno 6 344 žen a 10 195 mužů, což poukazuje na výrazný nárůst počtu žen, které jsou způsobilé být vybrány do poroty. To ovšem nezpochybňuje zjištění, že v relevantním čase, když byl stěžovatel předvolán do služby v porotě a nedostavil se, bylo na seznamech porotců zapsáno a o výkon služby v porotě skutečně požádáno jen zanedbatelné procento žen.

3. Zda existuje objektivní a rozumné ospravedlnění

Soud připomíná, že když politika nebo obecné opatření nepřiměřeně a nepříznivě ovlivňují skupinu lidí, nemůže být vyloučena možnost, že budou pokládány za diskriminační, i kdyby nebyly zaměřeny nebo cíleny proti této skupině (McShane proti Velké Británii, 2002, § 135). Nadto by musely být předestřeny závažné důvody, aby rozdíl v zacházení založený pouze na pohlaví mohl být shledán v souladu s Úmluvou (Willis proti Velké Británii, cit. výše, § 39; a Schuler-Zgraggen proti Švýcarsku, 1993, § 67).

V tomto případě Vláda argumentovala tím, že rozdíl v zacházení spočíval v mnoha činitelích. V první řadě byli porotci vybráni z části ekonomicky a profesně aktivního obyvatelstva. Kromě toho, podle čl. 604 odst. 3 tr. zák. může být osobám, které pečují o rodinu, udělena výjimka ze služby v porotě. Toto ustanovení mohlo s úspěchem uplatnit více žen než mužů. Konečně, „z důvodů kulturních stereotypů“ mohou mít obhájci sklon odmítat ženy porotkyně.

Soud má pochyby o tom, zda vládou uváděné faktory stačí na vysvětlení značného nesouladu v přerozdělení služby v porotě. Dále poznamenává, že druhý a třetí uvedený faktor se vztahují jenom na počet žen, které skutečně vykonávaly službu v porotě, ale nevysvětlují velmi nízký počet žen na seznamech porotců. V každém případě, vládou zdůrazněné faktory jsou jen vysvětlením mechanismů, které vedly k vytýkanému rozdílnému zacházení. Soudu nebyl předložen žádný pádný argument, který by poskytl řádné ospravedlnění. Zejména se neprokázalo, že by rozdílné zacházení mělo legitimní cíl a že by byl dán rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a zamýšleným cílem.

Ve světle výše uvedeného Soud shledal, že byl porušen čl. 14 ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Tento závěr osvobozuje Soud od zkoumání, zda byl stěžovatel diskriminován i vůči dalším mužům, kteří, ač způsobilí sloužit v porotě, nebyli nikdy jako porotci předvoláni.

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6:

Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k občanské povinnosti, která mu byla uložena, musel čelit trestnímu stíhání, bylo mu nařízeno zaplacení pokuty, a nezaplatí-li, hrozilo mu odnětí svobody. Opřel se o čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6. Relevantní část posléze uvedeného ustanovení zní:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě [...] projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

A. Stanoviska stran

1. Vláda

Vláda podotýká, že stěžovateli vznikla povinnost zaplatit pokutu, protože se rozhodl ignorovat předvolání do služby v porotě. Nestěžoval si na nespravedlivé řízení nebo na nesplnění podmínky nezávislosti nebo nestrannosti vnitrostátního soudu. Také si nestěžoval na to, že by se jeho situace lišila, kdyby byl býval ženou. Proto nebyla žádná diskriminace z důvodu pohlaví odhalena.

Podle názoru vlády by mohla být stížnost stěžovatele chápána v tom smyslu, že když bylo víc porotců mužů, bylo pravděpodobnější, že muži porotci vznikne povinnost zaplatit pokutu, když opomene své povinnosti. Kdybychom připustili tento argument, bylo by to stejné jako rozhodnout, že zákony o prostituci jsou v rozporu s čl. 14 ve spojení s čl. 6 jenom proto, že je více žen prostitutek než mužů prostitutů. Každopádně stěžovatel tvrdil, že oběťmi tvrzeného porušení by mohly být další osoby, a nikoliv, že by byl obětí on sám.

Vláda je toho názoru, že stížnost podle čl. 6 se opírala o stejné skutečnosti jako ty, které byly uvedené v souvislosti s články 14 a 4 odst. 3 písm. d). Ve skutečnosti zde byla nezbytná vazba trestního stíhání vedeného proti stěžovateli na pokutu uloženou mu za to, že neuposlechl předvolání soudu do služby v porotě.

2. Stěžovatel

Stěžovatel se domnívá, že řízení, v němž byl trestní soud požádán, aby změnil pokutu na trest odnětí svobody, spadá do rámce čl. 6 Úmluvy. Dále tvrdí, že otázka porušení posléze jmenovaného ustanovení ve spojení s čl. 14 Úmluvy „nezbytně vyvstává jako důsledek stížnosti vznesené pro porušení článků 14 a 4 odst. 3 písm. d) “. V tomto ohledu stěžovatel konstatuje, že existuje silná vazba mezi službou v porotě a řízením proti němu. Sestavování seznamů porotců, předvolání stěžovatele, pokuta, která mu byla uložena, a řízení o změně pokuty byly vzájemně závislé a silně propojené události.

B. Posouzení Soudem

Soud pozoruje, že stěžovatel nenamítal, že by řízení proti němu bylo jakkoli nespravedlivé nebo že by jeho práva zaručená čl. 6 byla porušena. V každém případě poznamenává, že trestní stíhání byla pouhým následkem toho, že existovala diskriminační občanská povinnost. S ohledem na závěr, že byl porušen čl. 14 ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d), Soud nepokládá za nezbytné zkoumat, zda došlo také k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 6 (viz, mutatis mutandis, Karlheinz Schmidt, cit. výše, § 30).

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel požadoval kompenzaci materiální škody ve výši 100 Lm (přibližně 240 EUR) jako náhradu za pokutu, kterou musel zaplatit v přímém důsledku diskriminace. Pokud jde o morální újmu, stěžovatel ponechal její posouzení na Soudu, přičemž zdůraznil, že jeho jméno bylo v roce 2005 stále uvedeno na seznamech porotců a hlavních porotců. Vláda se nevyjádřila k žádosti stěžovatele o odškodnění.

Pokud jde o náhradu pokuty ve výši 240 EUR, Soud podotýká, že nebylo prokázáno, že by tato pokuta byla přímo spojena s praxí, která je v rozporu s Úmluvou – tato pokuta byla uvalena za nedostavení se před trestní soud. Soud dále zastává názor, že konstatování porušení Úmluvy je dostatečným spravedlivým zadostiučiněním za morální újmu utrpěnou stěžovatelem.

Pokud jde o náklady a výdaje řízení, stěžovatel se domáhal 723,33 Lm (přibližně 1 736 EUR) za náklady, které mu vznikly při řízení před vnitrostátními soudy. Dále se domáhal celkové sumy 2 353,04 Lm (přibližně 5 648 EUR), zvýšenou o 368 EUR za řízení před Soudem, což zahrnuje jak odměnu jeho právníků, tak náklady na účast na ústním jednání dne 24. 5. 2005. Celková částka dožadovaných nákladů a výdajů je tedy 7 752 EUR. Vláda se k žádosti stěžovatele nevyjádřila.

Podle ustálené judikatury Soudu může být přiznána náhrada za náklady a výdaje, které stěžovateli vznikly, jen když tyto byly skutečně vynaložené, nezbytné a přiměřené, co se týče jejich výše (viz mj. Belziuk proti Polsku, 1998, § 49; a Craxi proti Itálii, 2002, § 115).

V tomto případě Soud pokládá celkovou požadovanou částku za přiměřenou. Proto přiznává stěžovateli 7 752 EUR zvýšenou o jakékoliv daně, které mohou být z této částky sraženy. Úroky z prodlení budou stanoveny podle marginální úrokové sazby Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. šesti hlasy proti jednomu, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) je pro tento případ použitelný;

2. šesti hlasy proti jednomu, že čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) byl porušen;

3. jednomyslně, že není nutné zkoumat, zda byl porušen čl. 14 ve spojení s čl. 6 Úmluvy;

4. jednomyslně, že žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, vyplatit stěžovateli 7 752 EUR za náklady řízení a jakoukoliv daň, kterou lze srazit z této částky; tato částka bude převedena na národní měnu v kurzu platném ke dni vyplacení a navýšena o prostý úrok rovnající se marginální úrokové sazbě Evropské centrální banky zvýšené o tři procentní body za období od vypršení uvedené lhůty do zaplacení;

5. jednomyslně, že ostatní nároky stěžovatele o spravedlivé zadostiučinění se zamítají.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.