© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC HESKÁ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 43772/02)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

23. května 2006

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Heská proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

pan P. Lorenzen, předseda,

paní S. Botoucharova,

pánové K. Jungwiert,

V. Butkevych,

paní M. Tsatsa-Nikolovska,

pánové R. Maruste,

J. Borrego Borrego, soudci,

a paní C. Westerdiek, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 2. května 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 43772/02) směřující proti České republice, kterou dne 9. prosince 2002 podala Soudu občanka České republiky paní Jiřina Heská („stěžo­va­tel­ka“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatelku zastupuje pan L. Rösch, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.

3. Soud dne 15. března 2005 rozhodl oznámit stížnost vládě a na základě článku 29 odst. 3 Úmluvy projednat přijatelnost a odůvodněnost stížnosti současně.

4. Dne 1. dubna 2006 byla stížnost přidělena nově ustavené páté sekci (článek 25 odst. 5 a článek 52 odst. 1 Jednacího řádu Soudu).

SKUTKOVÝ STAV

OKOLNOSTI PŘÍPADU

4. Stěžovatelka se narodila v roce 1949, bydliště má v Plzni.

5. Stěžovatelka, zaměstnankyně podniku Š. P. („zaměstnavatel“), utrpěla v roce 1987 dva pracovní úrazy. V březnu roku 1988 podala odborové rozhodčí komisi návrh na odškod­nění způsobené újmy.

6. Dne 25. října 1988 byla věc postoupena Okresnímu soudu v Plzni.

7. Dne 9. ledna 1991 okresní soud zaměstnavateli nařídil, aby stěžovatelce uhradil odškodnění a vyplácel jí měsíční důchod. Dne 13. srpna 1991 Krajský soud v Plzni tento rozsudek částečně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

8. Rozhodnutím ze dne 3. června 1993, k němuž bylo dne 23. června 1993 vydáno opravné rozhodnutí, nařídil okresní soud zaměstnavateli, aby stěžovatelce uhradil odškodnění, vyplácel jí měsíční důchod a nahradil jí náklady. Oba účastníci řízení se odvolali.

9. Krajský soud dne 6. října 1994 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že upravil částky, jež měly být stěžovatelce vyplaceny. Oba účastníci řízení podali dovolání.

10. Nejvyšší soud dne 15. října 1996 dovolání zaměstnavatele proti části rozhodnutí odvolacího soudu odmítl, ve zbývající části toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu.

11. Krajský soud dne 22. prosince 1997 změnil rozsudek okresního soudu ze dne 3. června 1993 a určil částky, jež byl zaměstnavatel povinen stěžovatelce za jednotlivá období vyplatit.

12. Dne 28. dubna 1998 podala stěžovatelka proti výše uvedenému rozhodnutí dovolání. Dne 4. listopadu 1999 jí byl ustanoven advokát k zastupování před Nejvyšším soudem.

13. Dne 10. října 2000 prohlásil Nejvyšší soud toto dovolání za nepřípustné v části týkající se rozsudku vydaného v odvolacím řízení a ve zbývající části věc vrátil krajskému soudu.

14. Česká advokátní komora dne 24. května 2001 určila stěžovatelce advokáta k zastupování před krajským soudem a před Ústavním soudem.

15. Dne 12. září 2001 prohlásil krajský soud na majetek zaměstnavatele konkurs. V důsledku toho bylo řízení o návrhu stěžovatelky, vedené u téhož soudu, přerušeno.

16. Ve dnech 31. října a 7. listopadu 2001 podala stěžovatelka krajskému soudu stížnost na průtahy v řízení a dále návrh na ustanovení jiného právního zástupce ex offo. Ten byl ustanoven dne 8. ledna 2002.

17. Dne 21. března 2002 přihlásila stěžovatelka v rámci konkursního řízení pohledávku za zaměstnavatelem ve výši 3 576 678 Kč, tj. 124 314 €.

18. Dne 12. dubna 2002 podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítala nepřiměřenou délku konkursního řízení mimo jiné s odvoláním na článek 6 odst. 1 Úmluvy.

19. Ústavní soud dne 3. července 2002 její ústavní stížnost odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních procesních prostředků.

20. Správce konkursní podstaty dne 18. listopadu 2003 informoval stěžovatelku o popření její pohledávky z důvodu probíhajícího soudního sporu a vyzval ji k podání žaloby o určení, že její pohledávka je pravá.

21. Dne 22. prosince 2003 podala stěžovatelka proti správci konkursní podstaty žalobu o určení, že její pohledávka je pravá. Krajský soud dne 25. května 2005 žalobě stěžovatelky částečně vyhověl a přiznal jí nárok na částku ve výši 1 040 159 Kč (36 152 €).

22. Ze spisu vyplývá, že konkursní řízení vedené proti zaměstnavateli, a tudíž i řízení o návrhu stěžovatelky ve věci rozdílu mezi pohledávkou přihlášenou v konkursním řízení a částkou, která jí byla přiznána rozhodnutím soudu ze dne 25. května 2005, nadále probíhají.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY

23. Stěžovatelka namítá, že délka řízení je v rozporu se zásadou „přiměřené lhůty“ zakotvenou v článku 6 odst. 1 Úmluvy, který zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“

24. Vláda ponechává posouzení přiměřenosti délky řízení na uvážení Soudu.

25. Relevantní období začalo dne 18. března 1992, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku. K posouzení přiměřenosti doby uplynulé od tohoto dne je nicméně zapotřebí vzít do úvahy stav, v jakém se řízení zahájené stěžovatelkou dne 25. října 1988 nacházelo k tomuto datu. Dále je třeba podotknout, že řízení bylo dne 12. září 2001 přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek protistrany. Toto řízení dosud neskončilo a trvá již více než čtrnáct let pro tři stupně soudní soustavy, přičemž na každém stupni byla věc projednávána opakovaně.

A. K přijatelnosti

26. Soud prohlašuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud dále nezjistil žádný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou.

B. K odůvodněnosti

27. Vláda poukazuje na složitost věci a tvrdí, že je mimořádně obtížná po právní stránce. V této souvislosti upozorňuje na změnu zákoníku práce v průběhu předmětného řízení, na komplikovanost podstatných náležitostí konkursního řízení a rovněž na značné množství pohledávek přihlášených do tohoto řízení.

Vláda je dále přesvědčena o tom, že chování stěžovatelky na počátku řízení a postoj jejích jednotlivých právních zástupců částečně přispěly k jistým průtahům v projednávané věci.

Co se týče postupu soudů, ty dle názoru vlády zpočátku postupovaly plynule, situace se však posléze zkomplikovala v důsledku zahájeného konkursního řízení na majetek proti­strany.

Vláda závěrem vyzývá Soud, aby nepřecenil význam sporu pro stěžovatelku ve srov­nání se skutkovými okolnostmi daného případu.

28. Stěžovatelka s argumenty vlády nesouhlasí a považuje je za účelové. Dle jejího názoru věc není složitá, svědčí však o neschopnosti soudů jednat plynule a v souladu s plat­ným právem.

Dle názoru stěžovatelky jsou průtahy v řízení způsobeny hlavně nesprávným postu­pem vnitrostátních soudů, jež od počátku řízení porušují zásady spravedlivosti.

29. Soud připomíná, že přiměřenost délky řízení se posuzuje na základě okolností da­ného případu a s ohledem na kritéria plynoucí z jeho vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatelů a postup příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro dotčené osoby {viz z mnoha dalších Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII; Hartman proti České republice, č. 53341/99, § 73, ESLP 2003-VIII (výňatky)}. Soud dále podotýká, že i v právních systémech spočívajících na zásadě, podle níž řízení vedou samotné strany sporu, chování účastníků řízení nezbavuje soudce povinnosti zajistit rychlost řízení v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy (Karasová proti České republice, č. 71545/01, § 29, 30. listopadu 2004).

30. Soud se opakovaně zabýval případy, v nichž byly řešeny obdobné otázky jako v tomto případě a kde konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz z mnoha dalších Hartman proti České republice, viz výše, Konečný proti České republice, č. 47269/99, 64656/01 a 65002/01, 26. října 2004).

31. Po posouzení všech předložených podkladů Soud neshledal důvod, pro který by měl v tomto případě učinit odlišný závěr. V průběhu řízení sice došlo k některým změnám zákoníku práce, Soud se však s přihlédnutím k jisté složitosti následného konkursního řízení domnívá, že tyto okolnosti nemohou nikterak omlouvat vládu za průtahy vzniklé v před­mět­ném řízení. Soud v této souvislosti připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy ukládá smluvním státům povinnost uspořádat soudní soustavu tak, aby byla schopna vyhovět požadavkům tohoto ustanovení (Bottazzi proti Itálii [velký senát], č. 34884/97, § 22, ESLP 1999-V). Stě­žovatelce navíc nelze vytýkat průtahy způsobené tím, že soudy vyšších stupňů postupně rušily rozhodnutí vydávaná soudy nižších stupňů.

32. S ohledem na svou judikaturu v dané oblasti, na okolnosti případu a na celkový průběh řízení Soud dospěl k závěru, že délka řízení je v projednávané věci nepřiměřená, a nesplňuje tak požadavek na „přiměřenou lhůtu“.

K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tudíž došlo.

II. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

33. Článek 41 Úmluvy stanoví:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

34. Stěžovatelka požaduje náhradu materiální škody ve výši 3 682 670 Kč (128 239 €), odpovídající částce 1 040 159 Kč (36 220 €), která jí byla přiznána rozhodnutím krajského soudu ze dne 25. května 2005, a ztrátě na výdělku vyčíslené na 2 642 511 Kč (92 018 €) za období od 12. září 2001, tj. od data prohlášení konkursu na majetek protistrany, do 31. července 2014, kdy stěžovatelka dosáhne věku 65 let.

Stěžovatelka rovněž požaduje částku ve výši 18 000 000 Kč (644 210 €) z titulu mo­rální újmy, přičemž tvrdí, že nepřiměřená délka řízení značnou měrou přispěla ke zhoršení je­jího zdravotního stavu.

35. Vláda s těmito požadavky nesouhlasí a nespatřuje žádnou příčinnou souvislost mezi částkami požadovanými stěžovatelkou z titulu náhrady materiální škody a tvrzeným porušením Úmluvy. Vzhledem k tomu, že konkursní řízení dosud neskončilo, považuje vláda tento návrh za neopodstatněný.

Vláda pak nevidí žádnou spojitost mezi lékařskými potvrzeními předloženými stěžo­vatelkou a délkou předmětného řízení. Požadovanou částku považuje vláda za přemrštěnou a ponechává na Soudu, aby určil výši náhrady morální újmy.

36. Soud v daném případě neshledává příčinnou souvislost mezi konstatovaným porušením Úmluvy a tvrzenou materiální škodou a návrh zamítá. Na druhou stranu se však Soud domnívá, že délka řízení stěžovatelce zcela jistě přivodila morální újmu.

S ohledem na všechny okolnosti případu a na skutečnost, že délku daného řízení lze do značné míry přičíst na vrub vnitrostátním soudům, Soud považuje za vhodné přiznat stěžo­vatelce z titulu morální újmy částku 13 000 €.

B. Náklady řízení

37. Stěžovatelka dále požaduje částku 219 650 Kč (7 648 €) z titulu náhrady nákladů řízení vynaložených před vnitrostátními soudy a před zdejším Soudem.

38. Vláda s těmito nároky nesouhlasí. Připomíná, že pouze náklady související s ří­ze­ním před Soudem lze považovat za náklady vynaložené ve snaze zabránit porušení Úmluvy nebo takové porušení napravit. Částku požadovanou stěžovatelkou však pokládá za přemr­štěnou a navrhuje, aby jí z tohoto titulu byla přiznána částka nepřevyšující 400 €.

39. V souladu s judikaturou Soudu lze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení pouze tehdy, pokud se prokáže reálnost, nezbytnost a účelnost vynaložené částky (viz zej­ména Bottazzi proti Itálii [velký senát], č. 34884/97, § 30, ESLP, 1999-V).

V projednávaném případě Soud s ohledem na předložené skutečnosti a na výše uve­dená kritéria zamítá návrh na náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy. Pokud jde o náklady řízení před Soudem, považuje Soud za přiměřené přiznat stěžovatelce z tohoto titulu částku ve výši 500 €.

C. Úroky z prodlení

40. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy;

3. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy, částku 13 000 € (třináct tisíc eur) z titulu morální újmy a dále částku 500 € (pět set eur) z titulu náhrady nákladů řízení, a případnou částku daně; tyto částky budou převedeny na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

4. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 23. května 2006 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.