Tsonev proti Bulharsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 45063/99

Datum: 13. 4. 2006

Složení senátu: C. Rozakis, předseda senátu (Řecko), P. Lorenzen (Dánsko), N. Vajić (Chorvatsko), S. Botoucharova (Bulharsko), A. Kovler (Rusko), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Ázerbájdžán).

Stěžovatel, pan Anguel Tsonev Anguelov, je bulharským státním občanem. Narodil se v roce 1958 a žije v Sofii. V roce 1990 stěžovatel založil Bulharskou revoluční stranu mládeže a stal se jejím předsedou. V roce 1990 a několika následujících volbách kandidoval za tuto stranu neúspěšně do parlamentu. Na tajném hlasování této strany byl rovněž v následujících volebních obdobích zvolen prezidentským kandidátem strany.

A. Založení Komunistické strany Bulharska

Na zakládajícím sjezdu, který se konal 10. 11. 1996 ve Varně, stěžovatel spolu s 49 dalšími osobami založil novou stranu pojmenovanou Komunistická strana Bulharska. Přítomní členové přijali rovněž stanovy strany a zvolili své stranické orgány. Stěžovatel byl zvolen předsedou strany. Cíle strany uvedené v preambuli stanov zněly následovně:

„…Hlavním účelem Komunistické strany bude revoluční změna bulharské společnosti – demokratizace společnosti jako cesta k opravdové moci lidu. Prvořadým programovým cílem strany bude praktické zdokonalení sociální demokracie – rozšíření přímé účasti lidu na řízení státu; ekonomická svoboda podniků v rámci ekonomiky, která bude změněna a vyzbrojena novou filozofií centrálního plánování; aktivní posun směrem k posílení pravomocí samosprávných celků a ekonomických jednotek sloužící pro přechod k samosprávným společenstvím v rámci sociálně homogenní společnosti.

(…)


Komunistická strana je přesvědčena o potřebě sloučit všechny politické strany, hnutí a význačné osobnosti do jediné politické koalice – Unie pro národní spolupráci,Občanské Fórum‘ – a tento krok považuje za nejvhodnější cestu ven z antagonismů a rozdílů ve společnosti.

(…)


Strana bude prosazovat politiku sblížení mezi lidmi, kteří jsou v rozdílném stádiu společensko-politického rozvoje; a prohloubení hospodářských, politických a kulturních vazeb mezi nimi. Hlavním cílem Komunistické strany je,neustálé zdokonalování společnosti‘.

Komunistická strana je stranou nového typu. Bude usilovat o politickou moc a bude oddaně pracovat na triumfu komunistického ideálu – vytvoření občanské společnosti, jejíž ekonomická stránka bude řízena principy vědeckého socialismu a jejíž politická stránka bude osvobozena od třídních rozdílů, politických stran a hnutí; společnost, ve které bude nositelem rozvoje člověk – všeobecně rozvinutá a harmonická osobnost.“

Články 1 až 8 stanov Komunistické strany Bulharska se týkaly členství ve straně a práv a povinností členů, přičemž čl. 8 stanov obsahoval mj. výčet důvodů pro vyloučení ze strany. Články 9 až 26 upravovaly organizační strukturu strany a pravomoc jednotlivých stranických orgánů. Čl. 28, který popisoval symboly strany, uváděl mj., že strana bojuje za „myšlenku revolučního společenského a politického řádu“.

B. Řízení o registraci Komunistické strany Bulharska

Dne 3. 12. 1996 stěžovatel z titulu funkce předsedy strany podal k Městskému soudu v Sofii návrh na registraci strany. Městský soud projednal návrh dne 18. 12. 1996. Poznamenal, že ve stanovách strany nebyl upraven způsob likvidace v případě zrušení strany, že prohlášení předložená zakládajícími členy byla neúplná a že zde byly další nesrovnalosti. Z výše uvedených důvodů městský soud odložil případ na 26. 2. 1997, aby umožnil straně napravit nedostatky, které jí vytkl.

Stěžovatel a další zakládající členové za účelem odstranění vad vytknutých městským soudem svolali na 26. 1. 1997 schůzi, na které přijali dodatek ke stanovám své strany. Dne 17. 2. 1997 předložili dodatek ke stranickým stanovám a doplněné programové prohlášení Městskému soudu v Sofii, který tyto dokumenty zařadil mezi důkazní materiál.

Druhé jednání městského soudu se konalo dne 26. 2. 1997. Rozhodnutím ze dne 6. 3. 1997 Městský soud v Sofii zamítl registraci strany a uvedl následující:

„V průběhu řízení soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nesplnili požadavky § 7, 8 a 9 odst. 2 zákona o politických stranách z roku 1990, jež jsou potřebné k tomu, aby bylo možné stranu zaregistrovat. [Soudní spis obsahuje] zápis ze schůze [strany] konané dne 26. 1. 1997, který není náležitě podepsán. Úvod stanov strany obsahuje cíle, které jsou totožné s cíli řady jiných, již zaregistrovaných stran. Organizační struktura strany není [ve stanovách] plně a jasně určena; pravomoci jednotlivých orgánů nejsou jednoznačně popsány, opakují se v různých ustanoveních stranických stanov, a pravomoci [jednotlivých orgánů strany] tudíž nejsou jasně stanoveny. Stanovy strany dále nespecifikují způsob ukončení členství ve straně.“

Dne 14. 3. 1997 podal stěžovatel odvolání k tříčlennému senátu Nejvyššího soudu. Jednání Nejvyššího soudu se konalo 4. 6. 1997. O pět dní později, dne 9. 6. 1997, tříčlenný senát Nejvyššího soudu potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance, přičemž konstatoval:

„Název Komunistická strana Bulharska sice zatím formálně v registru politických stran zapsán není, ale neliší se od již zaregistrované politické strany – [Bulharské komunistické strany], jak požaduje § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990, neboť obsahuje ve skutečnosti stejná slova; jejich přeskupení nic nemění na významu a podstatě této politické strany. Tento název není individualizovaný a výrazně se neliší od jiné, již registrované politické strany.

Cíle [strany] uvedené v části I stanov… jsou v rozporu s § 3 odst. 2 zákona o politických stranách z roku 1990.

V rozporu s § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990 není [ve stanovách strany] upraven způsob ukončení členství ve straně.“

Dne 1. 8. 1997 stěžovatel podal žádost o přezkum pětičlennému senátu Nejvyššího soudu. Jednání se konalo 4. 3. 1998. V konečném rozhodnutí ze dne 19. 3. 1998 pětičlenný senát Nejvyššího soudu žádost zamítl, a to z následujících důvodů:

„Napadená rozhodnutí by neměla být zrušena v prvé řadě kvůli skutečnosti, že název strany –,Komunistická strana Bulharska‘ – ji neodlišuje od jiných stran, což je v rozporu s § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990, jak správně konstatovaly oba soudy nižší instance. Název je individualizujícím znakem strany a z tohoto důvodu nemůže duplikovat [názvy] jiných stran, organizací a hnutí, které se mohou… angažovat v politických aktivitách. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona [o politických stranách z roku 1990] upravující název strany stanoví omezení pro autonomii a iniciativu zakladatelů strany ve volbě jejího názvu. [Zakladatelé] strany musí dbát na to, aby z gramatického a logického úhlu pohledu nedošlo k duplikaci významu a podstaty [jejího názvu] s názvem jiné strany.

I když v projednávaném případě samostatná slova, ze kterých se název strany skládá, na straně jedné, a konkrétní použitá formulace, na straně druhé, nejsou identické s těmi, jež jsou užity v názvech jiných politických stran, přesto obsahují podobné poselství. Název „Komunistická strana Bulharska“ používá ideologický pojem „komunistická“, který vnímán v historickém kontextu připomíná stranu z nepříliš vzdálené minulosti – Bulharskou komunistickou stranu – a to i přesto, že jsou jednotlivá slova přeskupena…

Vzhledem k obsahu stanov strany, jejichž náležitosti jsou uvedeny v § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990, nižší soudy správně konstatovaly, že stanovy neobsahují způsob ukončení členství ve straně. [Stanovy stanoví] pravidla pro přijímání [nových členů], práva a povinnosti členů strany a tresty, které jim mohou být uděleny, ale nejsou zde žádná pravidla ohledně ukončení členství ve straně. Rovněž pravomoci jednotlivých orgánů [strany] a jejich organizační struktura jsou chaoticky rozptýleny po celých stanovách.

Nižší soudy správně konstatovaly, že cíle strany jsou v rozporu s § 3 odst. 2 [zákona o politických stranách z roku 1990]. Část I stanov dává najevo, že hlavním cílem strany je,revoluční změna bulharské společnosti‘ a podpora myšlenky revolučního společensko-politického řádu – část V stanov.“

C. Další relevantní údaje

Zdá se, že v Bulharsku je registrováno nejméně osm dalších politických stran, které mají ve svém názvu slovo „komunistická“. Jedná se např. o Bulharskou jednotnou komunistickou stranu, Bulharskou bolševickou komunistickou stranu, Obnovenou bulharskou komunistickou stranu, Bulharskou komunistickou stranu „Georgi Dimitrov“ a Bulharskou komunistickou stranu „Otčina“.

Na začátku roku 1997 Městský soud v Sofii zaregistroval politickou stranu pod názvem Komunistická strana. Tato strana se dne 22. 4. 2000 přejmenovala na Komunistickou stranu Bulharska. Dne 16. 11. 2000 změnu názvu schválil Městský soud v Sofii a tato skutečnost byla následně dne 22. 11. 2000 publikována v Úředním věstníku.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel, pan Anguel Tsonev Anguelov, se obrátil na Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) dne 10. 9. 1998. Stěžovatel požádal Soud, aby ho v řízení označoval jeho druhým jménem – Tsonev – pod kterým je znám veřejnosti v Bulharsku. Soud dne 23. 3. 2006 této žádosti vyhověl. Stěžovatel namítal zejména, že bulharské soudy tím, že zamítly registrovat Komunistickou stranu Bulharska, jejímž byl předsedou, porušily jeho svobodu sdružování, chráněnou čl. 11 Úmluvy. Podle jeho názoru bylo toto zamítnutí nezákonné a nesplňovalo podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti. Stěžovatel dále namítal, že řízení o registraci jeho politické strany bylo nespravedlivé, neboť soudy ignorovaly předložené důkazy a argumenty.

Stížnost byla podle tehdejšího čl. 25 Úmluvy přidělena Evropské komisi pro lidská práva (dále jen „Komise“). Po nabytí účinnosti Protokolu č. 11 k Úmluvě byla stížnost dne 1. 11. 1998 postoupena Soudu. Stížnost byla posléze přidělena jeho 1. sekci. Dne 1. 11. 2004 došlo ke změně ve složení sekcí Soudu a stížnost byla přidělena nově vytvořené 1. sekci, která dne 14. 12. 2004 prohlásila stížnost za částečně přijatelnou. Ani stěžovatel, ani vláda nevyužili možnost předložit dodatečné vyjádření k meritu věci.

K tvrzenému porušení čl. 11 Úmluvy:

Stěžovatel napadá skutečnost, že bulharské soudy zamítly registraci Komunistické strany Bulharska. Dovolává se čl. 11 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo… na svobodu sdružovat se s jinými…

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných…“

A. Stanoviska stran

1. Stěžovatel

Stěžovatel uvádí, že právo sdružovat se a formovat politické strany je garantováno Ústavou a zákonem o politických stranách z roku 1990. Jedinou podmínkou je splnění formalit stanovených zákonem o politických stranách. Strana, jejíž registrace byla zamítnuta, nemohla podle něj znovu podat návrh na registraci, i když napravila údajné formální nedostatky ve svých dokumentech. Zamítnutí zápisu do příslušného registru ve skutečnosti představuje úplný zákaz existence politické strany složené z osob, které mají komunistické myšlenky a pokrokové cíle.

Podle vyjádření stěžovatele soudy, které zamítly zápis jeho politické strany, byly zaujaté a jimi vedené řízení bylo nespravedlivé, což je doloženo kolísavými důvody, kterých se dovolávaly, a rovněž skutečností, že v roce 2000 zaregistrovaly jinou stranu pod stejným názvem. Stěžovatel je toho názoru, že soudy byly politicky motivované. Jejich závěr, že stanovy strany mají jisté formální nedostatky, nemá oporu ve skutkovém stavu. Právě naopak, stanovy strany jasně stanovily orgány strany, jejich pravomoc a způsob ukončení členství ve straně.

Stěžovatel tvrdí, že pravým důvodem, proč soudy registraci zamítly, byl název strany – Komunistická strana Bulharska. Přestože v Bulharsku existuje řada stran, které mají v nějaké formě v názvu slovo „komunistická“, název jeho strany se neshoduje s názvem žádné z těchto stran. Městský soud v Sofii navíc v roce 2000 zaregistroval stranu s naprosto stejným názvem. Nebylo tudíž nezbytné předkládat jakékoliv argumenty, které by prokazovaly, že se název jeho strany ve skutečnosti nekryje s názvem bývalé vládnoucí Bulharské komunistické strany. Stěžovatel dále namítá, že závěr Městského soudu v Sofii, že cíle jeho strany představují překážku pro registraci, neboť se překrývají s cíli jiných stran, svědčí o nedostatku politického pluralismu v Bulharsku. Výrok Nejvyššího soudu, že cíle strany, konkrétně „revoluční změna bulharské společnosti“ a „podpora myšlenky revolučního společensko-politického řádu“, jsou v rozporu s Ústavou a zákonem, je nepodložený. Pouhá skutečnost, že strana usilovala o svoji registraci, svědčí o tom, že strana měla v úmyslu participovat na demokratickém politickém procesu a používat demokratické a nenásilné prostředky. Slovo „revoluční“ neznamená, že se strana pro uskutečnění svých cílů hodlá uchýlit k násilí. Pokud je toto slovo interpretováno řádně a v kontextu, má spíše historickou konotaci ve smyslu slova „pokrokový“. Strana stěžovatele usiluje o takový řád, ve kterém má být „nositelem rozvoje člověk – všeobecně rozvinutá a harmonická osobnost“. Je naprosto nelogické domnívat se, že revoluční společensko-politický řád bude řád politického násilí. Stěžovatel ve svém podání uvádí, že vláda nevzala v potaz rozdíl mezi cíli a prostředky k jejich dosažení. Stanovy strany neobsahují byť jen zmínku o násilí. Druhá strana, jejímž byl stěžovatel předsedou – Bulharská revoluční strana mládeže – má taktéž slovo „revoluční“ jak v názvu, tak ve svém programovém prohlášení. Přesto byla zaregistrována bez jediné překážky a zúčastnila se všech voleb od roku 1990, nikdy se při prosazovaní svých cílů neuchýlila k násilí a nikdy nebyla považována za stranu, která je nezákonná, nebo za stranu, jejíž cíle jsou v rozporu s Ústavou.

2. Vláda

Vláda namítá, že zásah do svobody sdružovaní stěžovatele byl stanoven zákony, a to čl. 44 Ústavy a zákonem o politických stranách z roku 1990. Dále zdůrazňuje, že sledovaným legitimním cílem byla národní bezpečnost, veřejná bezpečnost a ochrana práv a svobod druhých.

Ohledně nezbytnosti omezení je vláda toho názoru, že zamítnutí registrace stěžovatelovy politické strany odpovídalo naléhavým potřebám společnosti a bylo přiměřené sledovaným cílům. Zásah nešel tak daleko, že by představoval úplný zákaz, nýbrž spočíval pouze v zamítnutí registrace strany. Toto zamítnutí bylo nezbytné, neboť zakládající členové strany nesplnili formální náležitosti pro založení strany, což konstatovaly všechny tři soudní instance.

Za prvé, v souladu s § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990 se musí název nové politické strany lišit od názvu již existujících stran. Jediným rozdílem mezi názvem stěžovatelovy strany a již registrovanou Bulharskou komunistickou stranou bylo pořadí slov. Za druhé, stanovy strany neupravují způsob ukončení členství ve straně, a tudíž nesplňují náležitosti předvídané § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990. Za třetí, pravomoci jednotlivých stranických orgánů jsou roztroušeny po celých stanovách a nejsou jasně definovány. Právě pro tyto formální nedostatky, které soud zakladatelům vytknul a dal jim lhůtu k jejich nápravě, byla registrace zamítnuta.

Kromě těchto formálních nedostatků soudy vzaly v potaz obsah stanov strany a její program. Konkrétně soudy shledaly cíle strany – „revoluční změnu bulharské společnosti“ a „podporu myšlenky revolučního společensko-politického řádu“ – problematické a v rozporu s § 3 odst. 2 zákona o politických stranách z roku 1990. Tyto cíle svědčily o tom, že strana by se nesnažila dostat k moci pokojnými prostředky, ale cestou revoluce.

Řízení, ve kterém strana usilovala o svoji registraci, sloužilo k ochraně řady veřejných zájmů: kontrole legality politických stran, vyjasnění jejich vztahů k jiným stranám atd. Na druhé straně, rozhodnutí soudů v těchto řízeních nepředstavují res judicata, a tudíž stěžovateli a ostatním zakládajícím členům nebrání, aby poté, co napraví vytknuté nedostatky, znovu zažádali o registraci strany.

Jednou větou, vláda je toho názoru, že zásah do stěžovatelovy svobody sdružování byl způsoben tím, že nesplnil zákonem stanovené náležitosti pro registraci politických stran.

B. Posouzení Soudem

1. Zdali došlo k zásahu

Soud konstatuje, že zamítnutí registrace Komunistické strany Bulharska, jejímž předsedou je stěžovatel, představuje ze strany státních orgánů (tj. národních soudů) zásah do výkonu jeho práva na svobodu sdružování [viz, mutatis mutandis, Sidiropoulos a další proti Řecku, 1998, § 31; Gorzelik a další proti Polsku, 2004, § 52; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, 2005, § 27; a Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, 1998, § 36].

Tento zásah bude ospravedlnitelný v souladu s čl. 11 Úmluvy pouze tehdy, pokud je „stanoven zákony“, sleduje jeden nebo více legitimních cílů uvedených v druhém odstavci čl. 11 a je pro dosažení těchto cílů „v demokratické společnosti nezbytný“.

2. Zdali byl tento zásah „stanoven zákony“

Soud poznamenává, že důvody, které národní soudy uváděly jako odůvodnění pro zamítnutí registrace, jsou v projednávaném případě proměnlivé. Dochází však k závěru, že jejich rozhodnutí mají oporu v ustanoveních Ústavy a zákona o politických stranách z roku 1990. Za těchto okolností a s ohledem na skutečnost, že je primárně na národních soudech, aby interpretovaly a aplikovaly národní právo, je Soud ochoten akceptovat, že předmětný zásah byl stanoven zákony (viz Metropolitan Church of Bessarabia a další proti Moldávii, 2001, § 107 – 110; a, mutatis mutandis, Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, 2001, § 81 – 82).

Co se týče námitek stěžovatele, ve kterých napadá rozumnost hodnocení skutkového stavu bulharskými soudy a kvalitu jejich argumentace, tyto skutečnosti budou předmětem zkoumání v souvislosti s otázkou, zdali byl či nebyl zásah do jeho svobody sdružování v demokratické společnosti nezbytný, což představuje, jak se zdá, ústřední aspekt tohoto sporu [viz výše cit. Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 34].

3. Zdali tento zásah sledoval legitimní cíl

Soud připomíná, že výjimky ze svobody sdružování musí být interpretovány úzce. Jejich výčet je tudíž taxativní a jejich definice nutně restriktivní (viz výše cit. Sidiropoulos a další proti Řecku, § 38).

Soud však poznamenává, že důvodem, kterého se národní soudy při zamítnutí registrace dovolávají, je nesplnění určitých formálních náležitostí stanovených zákonem a cíl strany dosáhnout revoluční změny bulharské společnosti. Na základě těchto skutečností je Soud ochoten akceptovat stanovisko vlády, že zásah měl za cíl chránit práva a svobody druhých a národní bezpečnost.

4. Zdali byl tento zásah „nezbytný v demokratické společnosti“

a) Obecné principy v judikatuře Soudu

Soud opakuje, že bez ohledu na své autonomní postavení a specifickou oblast aplikace musí být čl. 11 posuzován rovněž ve světle čl. 10 Úmluvy. Ochrana názorů a svobody jejich projevu je jedním z cílů svobody shromažďování a sdružování zaručené čl. 11. Toto tvrzení platí tím spíše v souvislosti s politickými stranami, neboť ty hrají zásadní roli v zajišťování plurality a správného fungování demokracie [viz výše cit. rozsudky Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 42 – 43; a Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 44].

Vzhledem k tomu, že realizace principu pluralismu je nemožná bez toho, aniž by politická strana mohla volně vyjadřovat své myšlenky a názory, Soud již rovněž konstatoval, že ochrana názorů a svoboda projevu ve smyslu čl. 10 Úmluvy je jedním z cílů svobody sdružování (viz výše cit. Gorzelik a další, § 91). Tato spojitost hraje zásadní roli zejména v případech, jako je tento, kdy zásah ze strany státních orgánů vůči politické straně je, alespoň zčásti, reakcí na její postoje a stanoviska (viz výše cit. Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, § 85 in fine ).

Politická strana smí usilovat o změnu právního a ústavního pořádku státu za předpokladu splnění dvou podmínek: 1) použité prostředky musí být po všech stránkách zákonné a demokratické, a 2) musí být navrhovaná změna sama o sobě slučitelná se základními principy demokracie [viz Yazar a další proti Turecku, 2002, § 49; a Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku, 2003, § 98].

Vzhledem k zásadní roli, kterou hrají politické strany v řádně fungující demokracii (viz výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 25), musí být výjimky uvedené v druhém odstavci čl. 11 v případě politických stran vykládány restriktivně; pouze přesvědčivé a závažné důvody mohou ospravedlnit omezení jejich svobody sdružování [Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku, 1999, § 44]. Při rozhodování, zdali byla naplněna podmínka nezbytnosti ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy, mají smluvní strany pouze omezenou míru posuzovací volnosti, která jde ruku v ruce s pečlivým evropským dohledem, jenž pokrývá nejen zákony, ale i rozhodnutí, jež tyto zákony aplikují, a dokonce i ta, jež byla vydána nezávislými soudy (viz výše cit. rozsudky Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 46; a Sidiropoulos a další proti Řecku, § 40).

Když Soud provádí svůj přezkum, jeho úlohou není nahradit svým názorem názor příslušných národních orgánů, ale spíše z pohledu čl. 11 přezkoumat rozhodnutí, které tyto orgány vynesly v rámci výkonu svojí diskrece. To neznamená, že se musí omezit pouze na zjištění, zdali žalovaný stát postupoval při výkonu své diskreční pravomoci rozumně, pečlivě a v dobré víře; napadené opatření musí prozkoumat ve světle případu jako celku a určit, zdali bylo toto opatření „přiměřené sledovaným cílům“ a zdali důvody uváděné národními orgány pro ospravedlnění tohoto opatření jsou „relevantní a dostatečné“. Aby Soud mohl dojít k tomuto závěru, musí se ujistit, že národní orgány aplikovaly standardy, které jsou v souladu s principy obsaženými v čl. 11, a navíc, že svoje rozhodnutí opřely o přijatelné posouzení skutkového stavu [viz výše cit. rozsudky Sidiropoulos a další proti Řecku, § 40; Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 47; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 49].

b) Aplikace uvedených principů na projednávaný případ

Nyní musí Soud ve světle principů uvedených výše přezkoumat jednotlivé důvody, kterých se pro ospravedlnění svého zásahu vláda dovolává, a dopad toho zásahu.

i) Důvody uváděné pro ospravedlnění omezení

Soud konstatuje, že jak národní soudy ve svých rozhodnutích, tak vláda v průběhu řízení se pro ospravedlnění svého zásahu spoléhaly na dvě skupiny argumentů. Soud je tedy podrobí přezkumu jeden po druhém.

a) Údajné formální nedostatky v registračních dokumentech strany

Národní soudy i vláda nejprve poukazovaly na určité formální nedostatky ve stanovách strany a dalších registračních dokumentech. Soud akceptuje, že zpočátku mohly být v dokumentech předložených Městskému soudu v Sofii určité nedostatky. Poté, co byly tyto nedostatky stěžovateli během prvního jednání vytknuty, stěžovatel a ostatní zakládající členové předložili nové dokumenty, které měly tyto nedostatky napravit. Z následných závěrů vnitrostátních soudů (že zápis ze schůze přípravného výboru z 26. 1. 1997 nebyl náležitě podepsán, pravomoc jednotlivých stranických orgánů a jejich organizační struktura nebyla ve stanovách jasně upravena a stanovy neobsahovaly způsob ukončení členství ve straně) však není jasné – což je patrné i z použitých formulací –, jaký přesně mají tyto formální náležitosti význam pro povolení registrace. V této souvislosti je nutné poznamenat, že § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990 přesně nespecifikuje, jak mají stanovy politické strany vypadat. Stejně tak blíže neurčuje, jak by měly být ve stanovách popsány jednotlivé orgány a jejich pravomoci ani jak by měl být upraven postup při ukončování členství či důvody pro jeho ukončení. Stanovuje pouze, že ve stanovách musí být uvedeny orgány strany a způsob ukončení členství v ní. V podobném duchu, § 7 tohoto zákona neupravuje, jak mají být technicky registrační dokumenty podepsány; pouze stanoví, že politická strana je založena na zakládající schůzi na základě souhlasu nejméně padesáti občanů, kteří dosáhli plnoletosti, a po přijetí stanov a zvolení stranických orgánů. Bylo na národních soudech, aby objasnily pravý obsah těchto ustanovení, a daly tak zakládajícím členům jasně najevo, jak mají příslušné dokumenty vypracovat, aby mohli získat registraci. S ohledem na tuto skutečnost a nedostatečnou srozumitelnost výroků národních soudů v otázce formálních nedostatků, jež byly shledány v registračních dokumentech strany, Soud konstatuje, že tento důvod pro zamítnutí registrace není opodstatněný.

Národní soudy rovněž věnovaly pozornost názvu strany. Ačkoliv připustily, že se úplně neshoduje s názvem jiné existující strany, byly toho názoru, že podobnost jejího názvu (Komunistická strana Bulharska) s názvem jiné strany (Bulharská komunistická strana) představuje dostatečný důvod pro zamítnutí registrace v souladu s § 8 odst. 1 zákona o politických stranách z roku 1990, jenž požaduje, aby se název strany odlišoval od názvu jiných politických stran. Nicméně se zdá, že v Bulharsku existuje několik politických stran, které mají v názvu slovo „komunistická“, a že později, roku 2000, Městský soud v Sofii souhlasil s registrací změny názvu (Komunistické strany) na Komunistickou stranu Bulharska – názvu, který je totožný s tím, který navrhoval pro svou stranu stěžovatel. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Soud nemůže ztotožnit se závěrem národních soudů, že název stěžovatelovy strany byl skutečnou překážkou pro její registraci z důvodu jeho podobnosti s názvem jiné již existující strany a s názvem dříve vládnoucí Bulharské komunistické strany [k druhému bodu viz výše cit. Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 55 in fine].

Soud není na základě materiálů obsažených v soudním spise přesvědčen, že závěry národních soudů v otázce údajných formálních nedostatků v dokumentech předložených zakládajícími členy strany představují za těchto okolností dostatečný důvod pro zamítnutí registrace.

b) Údajné hrozby plynoucí z programových cílů a prohlášení strany

Národní soudy viděly problém ve skutečnosti, že programové cíle strany byly totožné s cíli jiných stran. Soud nechápe, jak může tento argument sloužit jako zdůvodnění pro zamítnutí registrace politické strany v pluralistické a demokratické společnosti.

Soudy rovněž opíraly zamítnutí registrace strany o její programové cíle, jež byly podle jejich názoru v rozporu s článkem 44 odst. 2 Ústavy a § 3 odst. 2 zákona o politických stranách z roku 1990. Článek 44 odst. 2 Ústavy zakazuje organizace, jejichž „činnost je namířena proti suverenitě [nebo] teritoriální integritě státu a jednotě národa, jež podněcují rasové, národnostní nebo náboženské nepřátelství, a organizace, které hodlají dosáhnout svých cílů pomocí násilí“. § 3 odst. 2 zákona o politických stranách z roku 1990 zakazuje strany, které jsou namířeny proti suverenitě a teritoriální integritě státu nebo proti právům a svobodám jeho občanů, nebo strany, jejichž cíle jsou v rozporu s Ústavou a zákony země, nebo strany, které propagují fašistickou ideologii nebo se snaží dosáhnout svých cílů prostřednictvím násilí nebo jiných nezákonných prostředků. Podle Nejvyššího soudu bylo slovo „revoluční“ ve stanovách strany samo o sobě dostatečné pro to, aby se mohl domnívat, že její cíle spadají pod rámec výše uvedených zákazů. Pokud jde o Soud, ten neshledává nic, kromě názvu strany, co by nasvědčovalo tomu, že hodlala vytvořit vládu jedné společenské třídy nad ostatními (viz výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 54). Stejně tak neexistuje žádný důkaz o tom, že se vložením tohoto slova do preambule svých stanov rozhodla pro politiku, která představuje reálnou hrozbu pro bulharskou společnost nebo bulharský stát (tamtéž). Nadto je v Bulharsku řada stran, které užívají stejné slovo ve svých názvech a programových prohlášeních a u nichž očividně není toto slovo vykládáno v tom smyslu, že se tyto strany pravděpodobně uchýlí k násilí, pokud jim bude umožněna jejich existence a účast na politickém procesu. Rovněž v programovém prohlášení strany obsaženém v preambuli stanov není nic, co by mohlo vést k závěru, že její cíle jsou nedemokratické nebo že hodlá použít násilí k jejich dosažení.

Politická zkušenost smluvních stran nepochybně ukázala, že politické strany, jejichž cíle jsou v rozporu se základními principy demokracie, neodhalují tyto cíle ve svých oficiálních dokumentech dříve než po převzetí moci. Politický program strany může skrývat cíle a záměry, které se liší od těch proklamovaných. Aby bylo možné ověřit, že tomu tak není, obsah programu musí být porovnán s jednáním vedoucích představitelů této strany a stanovisky, která zastávají [viz výše cit. rozsudky Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku, § 101; a Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 56]. V projednávaném případě však sotva mohl být program strany v rozporu s jeho praktickou realizací, neboť její návrh na registraci byl zamítnut, a tudíž neměla dokonce ani možnost jakkoliv se projevit. Byla proto potrestána za jednání související s výkonem svobody projevu [viz výše cit. Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 57].

Na závěr je nutné zmínit, že v případě, že by se strana následně uchýlila k jakékoliv násilné nebo protidemokratické činnosti, státní orgány by nezůstaly bezmocné; v souladu s dřívějším zněním § 22 a 23 zákona o politických stranách z roku 1990, s dřívějším zněním § 12 zákona o politických stranách z roku 2001 a v souladu s § 40 zákona o politických stranách z roku 2005 je příslušný soud oprávněn rozpustit politickou stranu, jejíž jednání je prokazatelně v rozporu s Ústavou nebo zákonem (viz výše cit. Sidiropoulos a další, § 46; a jako příklad opaku viz Gorzelik a další, § 101).

Závěrem Soud konstatuje, že programové cíle a prohlášení stěžovatelovy strany rovněž nepředstavují dostatečný důvod pro zamítnutí registrace.

ii) Dopad omezení

Soud poznamenává, že napadené opatření mělo pro stranu radikální dopad: šlo tak daleko, že jí zabránilo dokonce v zahájení jakékoliv činnosti (viz, mutatis mutandis, Sjednocená komunistická strana Turecka a další, § 54; a Gorzelik a další, § 105).

iii) Závěr Soudu

Ve světle výše uvedených skutečností Soud dospěl k závěru, že důvody, kterých se státní orgány dovolávaly při zamítnutí registrace strany, nebyly relevantní a dostatečné. Zásah do stěžovatelovy svobody sdružování tedy nelze považovat za nezbytný v demokratické společnosti. Čl. 11 Úmluvy byl tedy porušen.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Stěžovatel dále namítal, že se vnitrostátní soudy nevypořádaly s předloženými důkazy a argumenty, a tudíž jejich rozhodnutí obsahovala prvky svévole. Stěžovatel spoléhal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zní takto:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě… projednána… nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích…“

Soud poznamenává, že námitky stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou z velké části totožné s těmi, které byly uvedeny v souvislosti se stížností podle čl. 11. S ohledem na rozhodnutí v otázce namítaného porušení čl. 11 Úmluvy Soud tudíž nepovažuje za nutné zkoumat stížnost i pod úhlem čl. 6 odst. 1 (viz výše cit. Sidiropoulos a další, § 50; a, mutatis mutandis, Socialistická strana a další proti Turecku, § 60).

Spravedlivé zadostiučinění

Stěžovatel požaduje zadostiučinění za morální újmu, aniž by specifikoval přesnou částku. Vyzývá Soud, aby rozhodl na základě principu spravedlnosti se zřetelem na měsíční příjem určitých profesí, ceny zboží a služeb v Bulharsku a rovněž výši peněžité náhrady škody v případě porušení vnitrostátního práva. Dále zdůrazňuje, že zamítnutí registrace jeho strany mu znemožnilo zúčastnit se voleb. Vláda se k těmto nárokům nevyjádřila.

Soud nemůže spekulovat o tom, zda by se stěžovatelova strana, za předpokladu, že by byla řádně registrována, mohla ve skutečnosti zúčastnit voleb. Tato část nároku musí být tedy zamítnuta, neboť zde chybí příčinná souvislost mezi porušením Úmluvy a tvrzenou újmou (viz výše cit. Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti Turecku, § 69). Pokud jde o zbývající nároky, Soud souhlasí s tím, že stěžovatel utrpěl morální újmu. Konstatuje však, že shledání porušení čl. 11 Úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění [viz tamtéž, § 73; a Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku, § 70].

Pokud jde o náklady řízení, stěžovatel požaduje částku 2 240 EUR za právní zastoupení před Soudem, 60 EUR za právní zastoupení před vnitrostátními soudy, 120 EUR za telefon, poštovné a kopírování a 235 EUR za výdaje za překladatelské služby. Vláda se k těmto nárokům nevyjádřila.

Soud připomíná, že v souladu s čl. 60 odst. 2 Jednacího řádu Soudu „musí být učiněné nároky předloženy v členění na jednotlivé položky a doloženy příslušnými dokumenty či stvrzenkami, jinak může senát tento nárok jako celek nebo zčásti zamítnout“. Ačkoliv byl stěžovatel s touto skutečností seznámen, kromě smlouvy na překladatelské služby nepředložil smlouvu o právním zastoupení se svým advokátem ani jiný dokument prokazující, že jím nárokované náklady skutečně vynaložil. S ohledem na tuto skutečnost a vzhledem k tomu, že stěžovatel obdržel od Rady Evropy 701 EUR v rámci právní pomoci, Soud za náklady řízení nepřiznává žádnou částku.

Výrok rozsudku

Soud rozhodl:

1. pěti hlasy proti dvěma, že čl. 11 Úmluvy byl porušen;

2. jednomyslně, že není nutné se zabývat namítaným porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

3. pěti hlasy proti dvěma, že konstatování porušení Úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl;

4. jednomyslně, že ostatní nároky stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění se zamítají.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.