Campagnano proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 77955/01

Datum: 23. 3. 2006

Složení senátu: B. M. Zupančič, předseda senátu (Slovinsko), L. Caflisch (Lichtenštejnsko), M. Tsatsa-Nikolovska (Makedonie), V. Zagrebelsky (Itálie), E. Myjer (Nizozemí), D. Thór Björgvinsson (Island), I. Ziemele (Lotyšsko).

[§ 1. – 7. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

8. Stěžovatelka se narodila v roce 1933 a žije v Amorosi (Bénévent).

9. Rozhodnutím vydaným dne 30. 6. 1997 rozhodl soud v Bénéventu o úpadku její společnosti, obchodu s nápoji, a dále rozhodl o stěžovatelčině osobním úpadku.

10. Dne 15. 10. téhož roku předložil insolvenční správce soupis majetkové podstaty.

11. Dne 9. 4. 1998 přezkoumal insolvenční soudce majetkovou podstatu a dne 7. 6. téhož roku ji prohlásil za právně zjištěnou (esecutivo).

12. Ve dnech 1. 7., 5. 7., respektive 9. 7., 1999 podaly společnosti C. D. O., C. C. C. a F. C. odpůrčí žaloby ve věci stavu majetkové podstaty.

13. Během veřejného jednání dne 14. 4. 2000 insolvenční soudce žalobu podanou společností F. C. odmítl pro opožděnost.

14. Dne 18. 12. 2000 požádal insolvenční správce věřitelský výbor, aby se vyjádřil k možnosti prodat dva kamiony velmi špatného technického stavu, které figurovaly v majetkové podstatě dlužníka.

15. Aby bylo možné uzavřít insolvenční řízení, požádal dne 8. 1. 2001 soudce insolvenčního správce o prohlášení, že kamiony jsou neprodejné (illiquidabili).

16. Dne 5. 2. 2001 předložil insolvenční správce konečnou zprávu, kterou soudce dne 12. 3. téhož roku potvrdil.

17. Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2001 soudce ukončil insolvenční řízení pro nedostatek majetku dlužníka.

18. Toto rozhodnutí bylo vyvěšeno na úřední desce insolvenčního soudu dne 23. 3. 2001, právní moci nabylo dne 7. 4. téhož roku.

II. Relevantní právní úprava a vnitrostátní právní praxe

[§ 19. Insolvenční zákon (královský dekret č. 267 ze dne 16. 3. 1945)]

20. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 223 ze dne 30. 3. 1967, ve znění zákona č. 15 ze dne 16. 1. 1992, zejména předpokládá pozastavení volebních práv dlužníka v období insolvenčního řízení a za všech okolností v období nepřesahujícím pět let od oznámení o zahájení insolvenčního řízení.

[§ 21. Zákonodárný dekret (decreto legislativo) č. 5 ze dne 9. 1. 2006 o reformě insolvenčního zákona]

22. Podle právní nauky má institut úpadku své kořeny v pozdním středověku (XIII. století), tedy v období, kdy kupec (tedy v širším slova smyslu obchodník, podnikatel a bankéř) byl středem nové sociální třídy. V tomto kontextu, kde veřejný zájem někdy splýval se zájmem kupecké třídy, byl úpadek určený k ukládání tvrdých opatření obchodníku v úpadku. Tak se úpadek stal předmětem sankcí trestních (jako vyhoštění, vězení, mučení nebo trest smrti) nebo občanskoprávních, jako zápis svého jména do rejstříku, užívání potupných označení (např. nošení zeleného baretu), ztráta občanství a další nezpůsobilosti (A. Jorio, La crisi d'impresa, il fallimento, ed. Giuffré, 2000, str. 364; S. Bonfatti a P. F. Censoni, Manuale di diritto fallimentare, ed. Cedam, 2004, str. 1 – 2 a 72 – 73; L. Guglielmucci, Lezioni di diritto fallimentare, ed. G. Giappichelli Torino, 2004, str. 122).

K tvrzenému porušení čl. 8 (pokud jde o právo na respektování korespondence), čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy:

23. S odkazem na články 8 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy stěžovatelka namítá vzájemné porušení práva na respektování její korespondence, jejího majetku a prohlašuje, že její svoboda pohybu, zejména z důvodu délky řízení, byla omezena.

24. Namítaná ustanovení zní takto:

Čl. 8 Úmluvy

„1. Každý má právo na respektování své … korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Čl. 1 Protokolu č. 1

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku s výjimkou veřejného majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

Čl. 2 Protokolu č. 4

„1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.

2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.

3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

25. Vláda nejprve tvrdí, že stěžovatelka nevyčerpala vnitrostátní právní prostředky nápravy. Stížnosti, jež stěžovatelka podala, se týkaly délky řízení, a proto podle vlády měla v souladu se „zákonem Pinto“ podat opravný prostředek k příslušnému odvolacímu soudu.

26. Vláda mimoto poznamenává, že Kasační soud v rozsudku č. 362 z roku 2003 potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu v Benátkách ve věci opravného prostředku založeného na „zákoně Pinto“ týkajícího se délky insolvenčního řízení potvrdil, že „nemajetková škoda je výsledkem tíživé situace dlužníka zapříčiněná ponecháním statutu dlužníka nad rámec rozumné délky řízení a omezeními z toho vyplývajícími v oblasti svobody pohybu, volebních práv a možnosti výkonu svobodných povolání. Náhradu této škody lze poskytnout pouze po spravedlivém posouzení, jež bere v úvahu nejen délku řízení, ale i zvláštní povahu práv osob zcela či zčásti poškozených“.

27. Stěžovatelka tvrdí, že připomínky vlády byly ve smyslu čl. 38 jednacího řádu Soudu předloženy opožděně.

28. Soud nejprve zdůrazňuje, že stanovil na 9. 8. 2004 první lhůtu pro předložení připomínek vlády. Dále na žádost posledně jmenované tuto lhůtu prodloužil až do 17. 9. téhož roku, tedy do dne, kdy byly odeslány připomínky vlády.

29. Dále zdůrazňuje, že ve svém rozsudku č. 362 z roku 2003 předloženém soudní kanceláři dne 14. 1. 2003 Kasační soud poprvé uznal, že náhrada nemajetkové škody zaviněná délkou insolvenčního řízení musí mimo jiné přihlížet k prodlužování případů nezpůsobilosti vyplývajících z postavení dlužníka.

30. Jinak pokud jde o stížnost týkající se čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, Soud připomíná, že ve věci Mascolo proti Itálii usoudil, že porušení vlastnického práva bylo „striktně spojeno s délkou řízení, jež tvořila nepřímý důsledek“, a že tedy „bezpochyby v rámci stejného právního prostředku nápravy předpokládaného ,zákonem Pinto´ mohli stěžovatelé uplatnit svá tvrzení týkající se finančních dopadů, která měla nadměrná délka řízení na jejich vlastnické právo“. Navíc ve věci Provvedi proti Itálii Soud uvedl, že „žaloba založená na ,zákoně Pinto´ je právním prostředkem nápravy, který musí stěžovatelé využít … pro splnění požadavku čl. 35 odst. 1 Úmluvy nejen pro tvrzení týkající se čl. 6 odst. 1, ale i pro ta týkající se čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy“.

31. Soud připomíná svůj úsudek, že ode dne 14. 7. 2003 nemohl být rozsudek č. 362 z roku 2003 již veřejností ignorován a že počínaje tímto dnem bylo třeba po stěžovatelích vyžadovat využití tohoto právního prostředku k dosažení cílů č. 35 odst. 1 Úmluvy (Sgattoni proti Itálii, § 48).

32. Soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o ukončení insolvenčního řízení se stalo konečným dne 7. 4. 2001, to je patnáct dní po jeho vyvěšení na úřední desce insolvenčního soudu v souladu s § 119 insolvenčního zákona. Stěžovatelka měla možnost podat opravný prostředek založený na „zákoně Pinto“ nejpozději ve lhůtě šesti měsíců, tedy do 7. 10. 2001.

33. S ohledem na předešlé úvahy Soud podotýká, že od tohoto data stěžovatelka neměla možnost si účinně stěžovat na případy své nezpůsobilosti vyplývající z úpadku, jmenovitě z důvodu délky řízení (myšleno insolvenčního řízení – pozn. překladatele). Soud se tedy domnívá, že tato námitka vlády musí být odmítnuta (srov., výše zmíněný Sgattoni, § 44 – 49).

34. Soud tedy konstatuje, že tato část stížnosti není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy, a současně zdůrazňuje, že zde není ani jiný důvod jejího odmítnutí. Proto prohlašuje stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

35. Vláda se domnívá, že omezení práva na respektování majetku a korespondence stěžovatelky stejně jako její svobody pohybu jsou opatřeními přiměřenými nezbytnosti ochrany věřitelů.

36. Vláda podotýká, že za všech okolností trvalo insolvenční řízení tři roky a devět měsíců a že tuto délku nelze považovat za nadměrnou.

37. Stěžovatelka se domnívá, že stížnost se netýká délky řízení, nýbrž nedostatečné přiměřenosti zásahu státu do jejích práv na respektování její korespondence a majetku a do její svobody pohybu, jmenovitě z důvodu proběhnuvšího řízení.

38. Soud zdůrazňuje, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 30. 6. 1997 a bylo ukončeno dne 20. 3. 2001, což je den, kdy bylo na soudní kanceláři uloženo rozhodnutí o ukončení řízení. Trvalo tedy déle než tři roky a osm měsíců. Podle názoru Soudu tato délka nenarušila rovnováhu mezi veřejným zájmem dotýkajícím se odškodnění věřitelů a zájmu stěžovatelky spojený s respektováním její korespondence, majetku a svobody pohybu, obzvláště s ohledem na skutečnost, že nelze zjistit žádný průtah ze strany soudního orgánu při vedení dané věci (srov., mutatis mutandis, Luordo proti Itálii a výše zmíněný Sgattoni, § 63 – 65).

39. Nedošlo tedy k porušení čl. 8 Úmluvy (pokud jde o právo na respektování korespondence), čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 3 Protokolu č. 1 Úmluvy:

40. Stěžovatelka namítá, že byla omezena její volební práva. Argumentuje tím, že se jedná o opatření represivní a zastaralé zbavené zákonného odůvodnění a směřující k potrestání a marginalizování dlužníka. Dovolává se čl. 3 Protokolu č. 1, který zní takto:

„Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.“

A. K přijatelnosti

41. Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy, a současně zdůrazňuje, že zde není ani jiný důvod jejího odmítnutí. Proto prohlašuje stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

42. Vláda tvrdí, že státy požívají široké míry posuzovací volnosti při stanovení podmínek zahrnujících volební práva zaručená v čl. 3 Protokolu č. 1 a že v každém případě omezení v této věci má délku trvání pět let od oznámení o zahájení insolvenčního řízení.

43. Stěžovatelka je názoru, že omezení volebních práv dlužníka spočívá v myšlence, že posledně jmenovaný je trestně odpovědný za vlastní úpadek. Toto opatření, jehož jediným účelem je potrestat dlužníka, se zdá být v současné době nedemokratickým a představuje zásah do lidské důstojnosti dlužníka.

44. Soud připomíná, že čl. 3 Protokolu č. 1 v sobě zahrnuje subjektivní práva volit a být volen (Mathieu-Mohin a Clerfayt proti Belgii, § 51), která považuje za rozhodná pro postavení a zachování základů opravdové demokracie ovládané zásadou právního státu [Hirst proti Spojenému království (č. 2), § 58]. Rovněž znovu opakuje, že přes veškerý význam nejsou tato práva absolutní. Smluvní státy ve svých příslušných právních řádech kladou právům volit a být volen podmínky, jimž čl. 3 v zásadě nečiní překážky. Požívají v této oblasti široké míry posuzovací volnosti, ale Soudu přísluší v posledním stupni rozhodnout o dodržování požadavků Protokolu č. 1; musí se ujistit, že uvedené podmínky nezasahují do samotné podstaty dotčených práv a nezbavují je jejich účinnosti, že sledují legitimní cíl a že použité prostředky se nejeví jako nepřiměřené (Gitonas a další proti Řecku, § 39; Aziz proti Kypru, § 25; a výše zmíněný Hirst, § 62).

45. V dané věci Soud zdůrazňuje, že sporné opatření je v souladu se zákonem, v tomto případě s § 2 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 223 ze dne 20. 3. 1967 – ve znění zákona č. 15 ze dne 16. 1. 1992, který zejména předpokládá pozastavení volebních práv dlužníka během insolvenčního řízení a za všech okolností v období ne delším než pět let ode dne oznámení o zahájení insolvenčního řízení.

46. Toto opatření zřejmě založilo zásah do volebních práv stěžovatelky zaručených čl. 3 Protokolu č. 1 Úmluvy.

Dále pak z omezení volebních práv plynou další případy osobní nezpůsobilosti, jako například nemožnost zastávat práci ve veřejné funkci.

47. Mimoto Soud poznamenává, že výkon stěžovatelčiných volebních práv byl pozastaven mezi dny 30. 6. 1997 a 30. 6. 2002 a že volby ze dne 13. 5. 2001 se konaly v tomto období.

48. Pokud jde o cíl sledovaný tímto opatřením, Soud připomíná, že v rozporu s ostatními ustanoveními Úmluvy článek 3 Protokolu č. 1 neupřesňuje ani nelimituje cíle, které musí dané omezení sledovat. Velmi rozdílné cíle tedy mohou být s tímto článkem v souladu (srov., výše zmíněný Hirst, § 74, a např. Podkolzina proti Lotyšsku, § 33).

Soud rovněž zdůrazňuje, že ve věci Hirst (výše zmíněný, § 74) velký senát konstatoval, že volebního práva vězňů je možné omezit, pokud je cílem tohoto omezení prevence kriminality, posílení občanského mínění a respektování právního státu.

Soud podtrhuje, že insolvenční řízení, o němž je zde řeč, má svůj základ v právu civilním, nikoli trestním. Z této skutečnosti vyplývá, že jakýkoli pojem úmyslu a podvodu spáchaného osobou prohlášenou za dlužníka je cizí skutečnostem v dané věci, jinak bychom dospěli k hypotéze spáchání trestného činu jednoduchého či podvodného bankrotu uvedeného v § 216 a 217 insolvenčního zákona. Soud mimo jiné zjišťuje, že omezení volebních práv dlužníka sleduje účelovost mající charakter zejména osobní s cílem snížit a potrestat stěžovatelku jakožto nedůstojného jednotlivce a staví ji do hanebného světla z jediného důvodu, a to, že je předmětem občanskoprávního insolvenčního řízení.

49. S ohledem na tyto úvahy se Soud domnívá, že opatření předvídané v § 2 dekretu prezidenta republiky č. 223 ze dne 20. 3. 1967 má za cíl pouze poškodit dlužníka a zakládá jeho morální odsouzení vyplývající z pouhé skutečnosti jeho nesolventnosti a nezávisle na jakékoli vině (srov., mutatis mutandis, Sabou a Pircalab proti Rumunsku, § 48). Toto opatření tedy nesleduje legitimní cíl. Dále pak Soud zdůrazňuje, že byť vzdáleno tomu, aby bylo privilegiem, právo volit je zaručeno Úmluvou (srov. výše zmíněný Hirst, § 75).

Tento závěr Soudu umožňuje v dané věci prověřit, zda se prostředky použité k dosažení sledovaného cíle ukazují být nepřiměřené.

Došlo tedy k porušení čl. 3 Protokolu č. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy (pokud jde o respektování soukromého života):

50. Stěžovatelka se dovolává čl. 8 Úmluvy tím, že namítá, že došlo k zásahu do jejího práva na respektování soukromého života do té míry, že z důvodu zápisu jejího jména do insolvenčního rejstříku nemůže vykonávat žádnou profesní ani obchodní činnost. Mimoto poukazuje na skutečnost, že podle § 143 insolvenčního zákona může o rehabilitaci ukončující její osobní nezpůsobilost k takovým činnostem požádat teprve pět let po ukončení insolvenčního řízení.

51. Článek 8 Úmluvy zní takto:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého života …

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

52. Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy, a současně zdůrazňuje, že zde není ani jiný důvod jejího odmítnutí. Proto prohlašuje stížnost za přijatelnou.

B. Meritum věci

1. Použitelnost čl. 8 Úmluvy

53. Soud upozorňuje, že soukromý život „zahrnuje právo jednotlivce navazovat a rozvíjet vztahy s podobnými osobami včetně oblasti profesní i obchodní“ (C. proti Belgii). Domnívá se rovněž, že čl. 8 Úmluvy „chrání … právo na osobní rozvoj a právo na založení a udržení vztahů s ostatními lidskými bytostmi a vnějším světem“ (Pretty proti Spojenému království, § 61) a že pojem „soukromý život“ v zásadě nevylučuje aktivity profesní a obchodní povahy. Ostatně přes všechno je to pracovní prostředí, kde lidé navazují velký počet vztahů s vnějším světem (Niemietz proti Německu, § 29). Soud konečně připomíná své nedávné prohlášení, že obecný zákaz zastávat práci v soukromém sektoru poškozuje „soukromý život“ (Sidabras a Džiautas proti Litvě, § 47) s přihlédnutím k čl. 1 odst. 2 Evropské sociální charty účinné pro Itálii od 1. 9. 1999, podle níž „pro zajištění efektivního výkonu pracovního práva se smluvní strany zavazují … účinně chránit právo pracovníků uživit se svobodně zvolenou prací“.

54. V dané věci Soud zdůrazňuje, že zapsání jména určité osoby do insolvenčního rejstříku v sobě zahrnuje sérii případů osobní nezpůsobilosti předpokládaných zákonem, jako je nemožnost být jmenován opatrovníkem (§ 350 občanského zákoníku), zákaz být jmenován správcem nebo právním zástupcem obchodní společnosti či družstva (§ 2382, 2399, 2417 a 2516 občanského zákoníku), vyloučení ex lege z řad společníků určité společnosti (§ 2288, 2293 a 2318 občanského zákoníku), nezpůsobilost výkonu profese správce konkurzní podstaty (§ 393 občanského zákoníku), burzovního makléře (§ 57 zákona č. 272 z roku 1913), auditora (§ 5 královského dekretu č. 228 z roku 1937), rozhodce (§ 812 občanského soudního řádu). Další nezpůsobilosti vyplývají ze skutečnosti, že dlužník, jenž nepožívá plně svých občanských práv, nemůže být zapsán na seznam určitých profesních komor (např. advokátní, notářské či obchodního poradenství). Podle názoru Soudu taková nezpůsobilost ovlivňující možnost stěžovatelky rozvíjet své vztahy s vnějším světem souvisí bez pochybností se sférou soukromého života posledně jmenované (srov., výše uvedený, mutatis mutandis, Sidabras a Džiautas, § 48). Čl. 8 Úmluvy je tedy v dané věci použitelný.

2. Posouzení čl. 8 Úmluvy

55. Vláda tvrdí, že nezpůsobilost plynoucí ze zápisu jména dlužníka do insolvenčního rejstříku se týká pouze výkonu funkce opatrovníka, správce společnosti a některých veřejných funkcí. Je skutečně žádoucí, aby osoba, jež nebyla rehabilitována, a není tedy toho hodna (meritevole), si vzala na starost správu majetku druhých. V tomto duchu je rehabilitace insolvenčním soudcem přiznána pouze za podmínky, že informace získané justiční policií byly kladné a že zde není konečné rozhodnutí či neprobíhá řízení proti dlužníku.

56. Stěžovatelka tvrdí, že zápis jejího jména do insolvenčního rejstříku a překážky poskytnutí její rehabilitace jsou opatřeními nepřiměřenými cíli, kterým je ochrana věřitelů. Ve skutečnosti tento zápis a četné případy nezpůsobilosti z toho vyplývající mají své kořeny v renesanci, tedy v době, kdy prohlášení úpadku mělo zejména charakter trestní.

57. Soud zdůrazňuje, že pro uvedení do souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy musí být zásah do výkonu práva jím zaručeného „v souladu se zákonem“ inspirován jedním či více legitimními cíly dle tohoto článku a musí být „nezbytný v demokratické společnosti“ při naplňování tohoto či těchto cílů (Dudgeon proti Spojenému království, § 43).

58. S přihlédnutím k předešlým úvahám Soud zjišťuje, že dané případy nezpůsobilosti evidentně zakládají zásah do práva na respektování soukromého života stěžovatelky, a konstatuje, že tento zásah je v souladu se zákonem, a to s ustanovením § 50 insolvenčního zákona, stejně jako speciální právní úpravou, jejíž část je uvedená výše.

59. Pokud jde o sledovaný cíl, Soud vyjadřuje pochybnosti, pokud jde o zákonnost této speciální právní úpravy, jelikož většina výše uvedených případů nezpůsobilosti má charakter morálních sankcí, jak to vláda výslovně připustila.

60. Zároveň Soud uznává, že určité případy nezpůsobilosti sledují cíl spočívající v ochraně práv druhých. To je například případ vyloučení ex lege z řad společníků určité společnosti, tedy opatření, jehož cílem je ochrana společnosti in bonis od účinků osobní platební neschopnosti společníka (srov. rozsudek Kasačního soudu č. 75 z roku 1991).

61. Soud se domnívá, že široký záběr speciální právní úpravy v dané věci znesnadňuje vyčerpávající analýzu cílů každé nezpůsobilosti.

62. Dokonce i za předpokladu, že cíle § 50 insolvenčního zákona a speciální právní úpravy v této oblasti nejsou nelegitimní, je třeba, aby zkoumaný zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

63. Soud poznamenává, že zkoumané případy nezpůsobilosti nejsou výsledkem soudního rozhodnutí, ale automatickým důsledkem úpadku.

Navíc na rozdíl od určitých případů nezpůsobilosti směřujících k ochraně věřitelů při úpadku (jako např. omezení práva na respektování majetku, korespondence či svobody pohybu), které začínají v momentě oznámení o zahájení insolvenčního řízení a končí ukončením tohoto řízení, případy nezpůsobilosti vyplývající ze zápisu jména dlužníka do insolvenčního rejstříku jsou ukončeny až v momentě, kdy je dosaženo zrušení tohoto zápisu.

64. K tomuto zrušení dojde v případě občanskoprávní rehabilitace, o niž nad rámec předpokladů úplného uhrazení pohledávek a řádného výkonu konkurzního vyrovnání může požádat pouze dlužník, který osvědčil „účinné a trvalé dobré chování“ během nejméně pěti let od ukončení insolvenčního řízení (§ 143 insolvenčního zákona).

Za splnění tohoto posledního předpokladu, jež odpovídá případu stěžovatelky, se nejedná o ochranu věřitelů při úpadku, ale spíše o náhradu škody způsobené zásahem dlužníka do veřejného blaha. Ve skutečnosti je pod pojmem „dobré chování“ třeba vidět morálně korektní chování dlužníka vůči společnosti (srov. La crisi d'impresa, il fallimento, str. 748).

Znovunabytí osobní způsobilosti stěžovatelky tedy závisí hlavně na morálním posouzení důstojnosti této osoby.

65. S připomenutím toho, že insolvenční řízení, jež je předmětem této stížnosti, nevychází z práva trestního, ale občanského, Soud poznamenává, že již konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy, pokud jde o respektování rodinného života z důvodu automatického a absolutního použití vedlejšího trestu – a to zákazu výkonu rodičovských práv – u každé osoby, jíž byl zahlazen trest odnětí svobody bez jakékoli kontroly soudů (srov., výše uvedený, Sabou a Pircalab, § 48).

Mimoto ve věci Hirst (výše uvedený, § 82) Soud odsoudil opatření spočívající v odnětí volebního práva uvězněným osobám z důvodu, že zakládalo celkové, automatické a nerozlišující omezení práva chráněného Úmluvou.

Konečně Soud připomíná případ P. G. proti Itálii týkající se úpadku společnosti z důvodu existujícího mezi otcem a jeho v dané době nezletilým synem. Ve své zprávě dospěla Komise k závěru, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, pokud jde o respektování soukromého života dítěte. Domnívala se, že skutečnost, že soud odmítl jeho žádost o rehabilitaci pouze z důvodu, že období pěti let od ukončení insolvenčního řízení ještě neuběhlo, zakládá nepřiměřený zásah do účelu, kterým je ochrana věřitelů. Komise se domnívala, že soud měl vzít do úvahy jednotlivé okolnosti případu, zejména skutečnost, že stěžovatel byl nezletilý a že jeho otec podnik řídil po oznámení o zahájení insolvenčního řízení.

66. Soud je toho názoru, že z důvodu automatického zápisu jména dlužníka do insolvenčního rejstříku a z nedostatku posouzení a soudní kontroly, pokud jde o uplatňování případů nezpůsobilosti z toho vyplývajících, stejně jako lhůty k získání rehabilitace, zásah předvídaný § 50 zákona o úpadku do práva na respektování soukromého života není „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Došlo tedy k porušení článku 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy:

67. Stěžovatelka se dovolává čl. 13 Úmluvy tím, že namítá, že neměla k dispozici účinný právní prostředek nápravy k namítnutí majetkové a osobní nezpůsobilosti, jíž byla stižena během celého insolvenčního řízení a které zůstalo účinné až do rozhodnutí o její rehabilitaci. Článek 13 zní takto:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané … Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

A. K přijatelnosti

68. Podle vlády měla stěžovatelka na základě § 18 insolvenčního zákona podat odpůrčí žalobu proti rozhodnutí o úpadku a takto popřít osobní a majetkovou nezpůsobilost z toho vyplývající. Měla rovněž podat opravný prostředek založený na ustanovení § 26, respektive § 36 insolvenčního zákona.

69. Stěžovatelka tvrdí, že odpůrčí žaloba nepředstavuje účinný právní prostředek nápravy k namítnutí dlouhodobého omezování osobní a majetkové způsobilosti dlužníka.

70. Soud připomíná, že podle ustálené judikatury čl. 13 Úmluvy vyžaduje vnitrostátní opravný prostředek pro takové stížnosti, jež je možno považovat za „hájitelné“ ve smyslu Úmluvy. Zaručuje ve vnitrostátním právu existenci právního prostředku nápravy dovolujícího samotné prosazování práv a svobod chráněných Úmluvou. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní právní prostředek nápravy opravňující „příslušné vnitrostátní instance“ k zjištění obsahu stížnosti založené na Úmluvě a poskytnutí vhodné nápravy. Prostředek nápravy musí být „účinný“ jak v právní teorii, tak i v praxi (srov., Soering proti Spojenému království, § 120; Rotaru proti Rumunsku, § 67).

71. Pokud jde o část stížnosti týkající se prodlouženého omezení práva na respektování korespondence (čl. 8 Úmluvy), práva na respektování majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) a svobody pohybu (čl. 2 Protokolu č. 4), Soud připomíná, že v těchto případech dospěl k závěru o neporušení Úmluvy. Na základě toho se domnívá, že poněvadž se nejedná o „hájitelnou“ stížnost podle Úmluvy, tato část stížnosti musí být odmítnuta pro zjevnou nepodloženost dle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

72. Pokud jde o část stížnosti týkající se osobní nezpůsobilosti vyplývající ze zápisu dlužníkova jména do insolvenčního rejstříku trvajícího až do rozhodnutí o občanskoprávní rehabilitaci dlužníka, Soud konstatuje, že není zjevně nepodložená ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Jinak zdůrazňuje, že zde není žádný jiný důvod nepřijatelnosti, a proto ji považuje za přijatelnou.

B. Meritum věci

73. Soud připomíná svůj závěr, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, pokud jde o právo na respektování soukromého života stěžovatelky z důvodu omezení její osobní způsobilosti vyplývající ze zápisu jejího jména do insolvenčního rejstříku a přetrvávající až do získání občanskoprávní rehabilitace. Tato stížnost tedy beze sporu má „hájitelný“ charakter ve smyslu Úmluvy. Stěžovatelka tedy měla právo využít účinného vnitrostátního právního prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

74. Soud zdůrazňuje, že odvolání proti rozhodnutí o úpadku upravený § 18 insolvenčního zákona předpokládá pro dlužníka možnost obrátit se v patnáctidenní lhůtě poté, co se o tomto rozhodnutí účinně dozvěděl, na soud s tím, aby zpochybnil zákonnost a dosáhl jeho zrušení. Podle názoru Soudu tento opravný prostředek nezakládá účinný právní prostředek nápravy způsobilý žalovat omezení osobní způsobilosti, jež přetrvává až do dosažení občanskoprávní rehabilitace, zejména s ohledem na lhůtu předpokládanou k jeho podání (srov., Neroni proti Itálii, § 35).

75. Mimoto Soud podotýká, že § 26 insolvenčního zákona ovšem předpokládá pro dlužníka možnost podat opravný prostředek k soudu; nicméně takový opravný prostředek může směřovat pouze proti rozhodnutí insolvenčního soudce a nemůže na základě této skutečnosti zakládat účinný právní prostředek nápravy proti ponechání nezpůsobilosti dlužníka, což není přímý důsledek rozhodnutí insolvenčního soudce, ale rozhodnutí o úpadku či zápisu jména dlužníka do insolvenčního rejstříku.

Pokud jde o § 36 insolvenčního zákona, ten předpokládá možnost obrátit se na insolvenčního soudce se stížností na akty správní povahy insolvenčního správce. Soud nicméně podotýká, že tento právní prostředek nápravy se týká správních aktivit týkajících se majetku dlužníka provedených insolvenčním správcem až do doby prodeje věcí a uspokojení věřitelů. Nemůže tedy v žádném případě zabránit prodloužení nezpůsobilosti dlužníka (Bottaro proti Itálii, § 45; Ceteroni a Magri proti Itálii).

76. Dále Soud připomíná svůj závěr, že došlo k porušení čl. 13 Úmluvy z důvodu nedostatku účinného právního prostředku nápravy ve vnitrostátním právu způsobilého stěžovat si na prodlouženou kontrolu korespondence dlužníka (srov., výše uvedený, Bottaro, § 41 – 46).

77. S ohledem na výše uvedené Soud uzavírá, že došlo k porušení čl. 13 Úmluvy.

[§ 78. – 85. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná, pokud jde o stížnosti týkající se porušení čl. 8 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1, čl. 2 Protokolu č. 4, čl. 3 Protokolu č. 1 Úmluvy, pokud jde o osobní nezpůsobilost vyplývající ze zápisu jména dlužníka do insolvenčního rejstříku, čl. 13 Úmluvy a nepřijatelná v ostatních případech;

2. čl. 8 Úmluvy (pokud jde o právo na respektování korespondence), čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 2 Protokolu č. 4 Úmluvy nebyly porušeny;

3. čl. 8 Úmluvy (pokud jde o právo na respektování soukromého života), čl. 3 Protokolu č. 1 a čl. 13 Úmluvy byly porušeny.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.