HUSSEIN proti České republice, Albánii, Bulharsku, Chorvatsku, Dánsku, Estonsku, Irsku, Islandu, Itálii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, Slovensku, Slovinsku, Spojenému království, Turecku, Ukrajině

Typ rozhodnutí: rozhodnutí senátu o přijatelnosti stížnosti

Číslo stížnosti: 23276/04

Datum: 14. 3. 2006

Složení senátu: J. Casadevall, předseda senátu (Andorra), N. Bratza (Spojené království), M. Pellonpää (Finsko), R. Maruste (Estonsko), S. Pavlovschi (Moldávie), J. Borrego Borrego (Španělsko), J. Šikuta (Slovensko).

Stěžovatel, pan Saddám Husajn, je iráckým státním příslušníkem narozeným 28. 4. 1937. Jedná se o bývalého iráckého prezidenta, který je v současnosti držen ve vazbě v Iráku.

Okolnosti projednávaného případu

Stěžovatel předložil následující tvrzení. Dne 20. 3. 2003 zaútočily koaliční síly pod vedením Spojených států amerických (dále jen „USA“) na Irák. Zatímco větší část jednotek a prostředků pochází od USA a Spojeného království, pro účely stížnosti lze mít za to, že koaliční síly požívaly v dotčeném období podpory každé ze žalovaných smluvních stran. Koaliční síly se skládají z jednotlivých divizí, z nichž každá nese vojenskou odpovědnost za příslušnou část území (zónu) Iráku. Jednotky USA kontrolují Severní a Centrální zónu (přičemž druhá zmíněná zóna zahrnuje oblast Bagdádu a Tikrítu). Dvě mnohonárodnostní divize, jedna pod velením Spojeného království a druhá pod velením Polska, pak střeží Jižní a Jihocentrální zónu.

Na začátku dubna 2003 jednotky USA dobyly Bagdád. Dne 16. 4. 2003 velitel jednotek USA ohlásil vytvoření Prozatímní koaliční správy (Coalition Provisional Authority, CPA) – civilní správy, která byla pověřena dočasným výkonem suverénní moci v Iráku. Dne 13. 5. 2003 ministr obrany USA jmenoval civilním správcem Iráku Paula Bremera a dne 13. 7. 2003 byla vytvořena Irácká vládní rada. Civilní správce Prozatímní koaliční správy měl právo veta proti jakémukoli rozhodnutí Irácké vládní rady. Prozatímní koaliční správa měla za úkol koordinovat svoji činnost ve všech otázkách dočasné správy Iráku s Iráckou vládní radou.

Stěžovatel byl zatčen dne 13. 12. 2003 poblíž Tikrítu jednotkami USA (4. pěší divizí a komandem Task Force 121) během operace nazvané „Rudý úsvit“ (Red Dawn). Dne 8. 6. 2004 Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 1546 (2004), ve které podpořila vytvoření suverénní prozatímní vlády Iráku, která měla do 30. 6. 2004 převzít plnou odpovědnost a pravomoc nad správou Iráku; přivítala konec okupace a pozastavení činnosti Prozatímní koaliční správy (taktéž ke dni 30. 6. 2004), čímž Irák znovu obnoví plnou suverenitu nad svým územím; a potvrdila přítomnost mnohonárodnostních jednotek na základě žádosti prozatímní irácké vlády až do doby, než irácké bezpečnostní síly převezmou plnou odpovědnost za bezpečnost v zemi (čl. 1, 2, 8 a 9 rezoluce č. 1546).

O dva dny dříve oproti předpokládanému datu, dne 28. 6. 2004, byla veškerá pravomoc Prozatímní koaliční správy předána nové prozatímní irácké vládě. O další dva dny později, dne 30. 6. 2004, jednotky USA předaly stěžovatele irácké vládě k soudnímu procesu.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatel namítá, že jeho zatčení, vazba, předání a probíhající soudní proces je v rozporu s čl. 2, 3, 5 a 6 Úmluvy společně s čl. 1 Protokolu č. 6 a č. 13. Stěžovatel tvrdí, že bude popraven poté, co bude shledán viným v „monstrprocesu“ (show trial), ve kterém bude zbaven základních prostředků obhajoby.

Stěžovatel je toho názoru, že spadá pod jurisdikci žalovaných smluvních stran, které podle něj v Iráku stále vykonávají de facto suverénní moc i po předání moci v červnu 2004:

a) jelikož státy zastoupené v koaličních silách byly a stále jsou okupačními silami, tyto státy byly a stále jsou odpovědné za dodržování lidských práv v Iráku;

b) jelikož stěžovatel byl zatčen, vzat do vazby a je stále držen ve vazbě, stěžovatel byl a stále je v plné pravomoci a pod kontrolou koaličních států;

c) neboť vojenské jednotky odpovědné za napadané zacházení byly a stále jsou pod kontrolou žalovaných stran. Rozhodnutí velkého senátu ve věci Banković a další proti členským státům NATO (2001) je podle stěžovatele nesprávné a mělo by být přehodnoceno.

K právnímu posouzení projednávaného případu:

Stěžovatel napadá svoje zatčení, vazbu, předání iráckým úřadům a svůj probíhající proces a jeho výsledek. Tvrdí, že spadá pod jurisdikci všech žalovaných smluvních stran, neboť 1) se jedná o okupační síly v Iráku, 2) neboť spadá pod jejich přímou pravomoc a kontrolu, nebo alternativně 3) tyto státy jsou odpovědné za jednání osob zmocněných k výkonu vládní moci v zahraničí. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že zůstal v jejich jurisdikci i po předání suverénní moci a jeho osoby do rukou iráckých úřadů v červnu roku 2004, neboť žalované státy nadále vykonávají de facto kontrolu nad Irákem.

Soud považuje tyto argumenty týkající se jurisdikce za založené na tvrzeních, která jsou nepodložená. Stěžovatel sice odkazuje na určité dokumenty OSN, tiskové zprávy a akademické statě, nicméně tyto dokumenty odkazují bez dalšího na koaliční partnery jednající společně. Stěžovatel neurčil roli a odpovědnost každého ze žalovaných států ani rozdělení pravomocí a úkolů mezi USA a žalované státy. Neuvádí žádné údaje nebo rozsah vojenské odpovědnosti každé z divizí odpovědné za zóny jim přidělené. Dále podrobně nevylíčil rozdělení velitelských funkcí mezi americké a neamerické jednotky vyjma uvedení vrchního velitele koaličních sil, kterým je po celou dobu generál armády USA. V poslední řadě stěžovatel neuvedl, který ze žalovaných států (kromě USA) nějakým způsobem (a pokud ano, tak jakým) ovlivnil nebo se podílel na jeho zatčení, vazbě a následném předání. Přes formální předání suverénní moci iráckým úřadům v červnu 2004 a volby v lednu 2005 stěžovatel stále bez dalšího tvrdí, že koaliční síly nadále v Iráku vykonávají de facto suverénní moc.

Za těchto okolností je Soud toho názoru, že stěžovatel neprokázal, že spadá pod jurisdikci žalovaných států, a to na základě žádného z jím předkládaných důvodů. Soud konstatuje, že stěžovatel neprokázal, že tyto státy mají jurisdikci na základě kontroly území, kde k údajnému porušení Úmluvy došlo (Loizidou proti Turecku, 1996; a Kypr proti Turecku, 2001). A i za předpokladu, že by stěžovatel spadal pod jurisdikci jednoho ze žalovaných států z toho důvodu, že byl jeho orgány držen ve vazbě, nepodařilo se mu prokázat, že by kterýkoliv ze žalovaných států nesl jakoukoliv odpovědnost nebo se jakýmkoliv způsobem podílel na jeho zatčení a následné vazbě (Issa a další proti Turecku, 2004, § 71 – 82; a Öcalan proti Turecku, 2005, § 91). Neschopnost prokázat jakýkoliv podíl žalovaných smluvních stran navíc představuje odpověď i na poslední argument stěžovatele ohledně odpovědnosti těchto států za jednání svých vojenských jednotek v zahraničí. V judikatuře Soudu navíc nelze najít žádný argument a stěžovatel neuvedl žádnou obecnou zásadu mezinárodního práva, které by vedly k závěru, že stěžovatel spadá pod jurisdikci žalovaných stran pouze z důvodu, že tyto státy údajně tvoří součást (v rozdílné blíže nespecifikované míře) koalice s USA, za předpokladu, že napadené jednání bylo provedeno jednotkami USA, že k němu došlo v bezpečnostní zóně přidělené jednotkám USA a že celkové velení koalice bylo svěřeno USA.

Soud je tak nucen konstatovat, že v otázce jurisdikce nebyla prokázána žádná spojitost mezi stěžovatelem a žalovanými státy, a stěžovatel tudíž nespadá pod jurisdikci těchto států ve smyslu čl. 1 Úmluvy.


Soud proto jednomyslně prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.