© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

DRUHÁ SEKCE

VĚC D. H. a ostatní proti ČeskÉ republiCE

(stížnost č. 57325/00)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

7. února 2006

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci D. H. a ostatní proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající v senátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,
A. B. Baka,

I. Cabral Barreto,

K. Jungwiert,

V. Butkevych,

paní A. Mularoni,

D. Jočienė, soudci,

paní S. Dollé, tajemnice sekce,

po poradě konané ve dnech 1. března 2005 a 10. ledna 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 57325/00) směřující proti České republice, kterou dne 18. dubna 2000 podalo k Soudu na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) osmnáct českých občanů, jejichž údaje jsou uvedeny v příloze („stěžovatelé“).

2. Stěžovatele před Soudem zastupuje Evropské středisko pro práva Romů se sídlem v Budapešti, dále Lord Lester of Herne Hill, Q. C., advokát, pan J. Goldston, člen advokátní komory v New Yorku, a pan D. Strupek, advokát zapsaný u České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec pan V. A. Schorm.

3. Stěžovatelé zejména tvrdili, že byli diskriminování v užívání svého práva na vzdělání z důvodu rasy, barvy pleti, příslušnosti k národnostní menšině a etnického původu.

4. Stížnost byla přidělena druhé sekci Soudu (článek 52 odst. 1 Jednacího řádu Soudu). V souladu s článkem 26 odst. 1 Jednacího řádu byl v rámci této sekce ustaven senát (člá­nek 27 odst. 1 Úmluvy) k projednání případu.

5. Dne 10. května 2004 povolil předseda senátu dvěma nevládním organizacím, Interights a Human Rights Watch, přistoupit do řízení jako vedlejší účastníci (článek 36 odst. 2 Úmluvy a článek 44 odst. 2 Jednacího řádu).

6. Po jednání věnovaném otázkám přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti (článek 54 odst. 3 Jednacího řádu) ji senát rozhodnutím ze dne 1. března 2005 prohlásil za částečně přijatelnou.

7. Stěžovatelé předložili svoje stanovisko k odůvodněnosti (článek 59 odst. 1 Jed­na­cího řádu); vláda tak neučinila.

SKUTKOVÝ STAV

I. okolnosti případu

8. Informace o stěžovatelích jsou uvedeny v příloze.

9. Stěžovatelé byli v letech 1996 až 1999 přímo zařazeni nebo po určité době strávené na základních školách přeřazeni[] do zvláštních škol v Ostravě. Ty se řadí do kategorie speciál­ních škol určených pro děti s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspě­chem vzdělávat na „běžné“ základní škole ani na speciální základní škole. V souladu se záko­nem rozhoduje o tomto zařazení ředitel školy na základě výsledků testu rozumových schop­ností dítěte provedeného pedagogicko-psychologickou poradnou, přičemž s rozhod­nu­tím musí vyslovit souhlas jeden z rodičů nebo zákonný zástupce dítěte.

10. Ze spisu vyplývá, že rodiče stěžovatelů souhlasili či dokonce v některých přípa­dech výslovně požádali o zařazení svých dětí do zvláštní školy. Příslušné písemné rozhodnutí bylo vydáno řediteli dotčených škol a doručeno rodičům stěžovatelů. Obsahovalo také pouče­ní o možnosti podat odvolání, které však nikdo z dotčených nepodal.

11. Stěžovatelé dále dne 29. června 1999 obdrželi od školských orgánů dopis, v němž byli informováni o možnosti přeřazení ze zvláštní školy do základní školy. Čtyři z nich (stě­žo­vatelé č. 5, 6, 11 a 16) zřejmě uspěli ve vědomostních testech a nyní navštěvují běžné ško­ly.

12. V řízení o níže uvedených návrzích byli stěžovatelé zastoupeni advokátem na základě plné moci podepsané jejich rodiči.

A. Přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení

13. Dne 15. června 1999 zaslali stěžovatelé, s výjimkou těch, kteří jsou v příloze uvedeni pod čísly 1, 2, 10 a 12, Školskému úřadu v Ostravě návrh na přezkoumání mimo odvolací řízení týkající se správních rozhodnutí o jejich zařazení do zvláštních škol. Stěžo­vatelé tvrdili, že jejich rozumové schopnosti nebyly testovány spolehlivě a že jejich zástupci nebyli dostatečně informováni o důsledcích svého souhlasu se zařazením do zvláštní školy; požado­vali proto zrušení napadených rozhodnutí, jelikož nebyla v souladu se zákonnými po­žadavky a porušovala jejich právo na vzdělávání bez diskriminace.

14. Dne 10. září 1999 sdělil školský úřad stěžovatelům, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s právními předpisy a že v tomto případě nejsou naplněny podmínky pro zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

B. Ústavní stížnost

15. Dne 15. června 1999 podali stěžovatelé uvedení v příloze pod čísly 1 až 12 ústavní stížnost, v níž zejména namítali, že byli z důvodu obecného fungování zvláštního školství fakticky diskriminováni. V této souvislosti se mimo jiné dovolávali článků 3 a 14 Úmluvy a článku 2 Protokolu č. 1. Připustili, že se proti svému zařazení do zvláštní školy sice neodvo­lali, na druhou stranu však tvrdili, že nebyli dostatečně informováni o důsledcích tako­vého zařazení a namítali (z hlediska podmínky vyčerpání všech prostředků nápravy), že v je­jich případě bylo porušování trvalé a že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůraznili, že byli do zvláštní školy zařazeni v souladu se zavedeným způsobem uplatňování příslušných právních norem, který podle nich ve svém důsledku fakticky vede k rasové segregaci a diskriminaci, neboť pro příslušníky různých rasových skupin existují dvě samostatné soustavy škol – zvláštní školy pro Romy a „běžné“ základní školy pro většinové obyvatelstvo. Tento rozdíl v zacházení nemá podle nich žádné objektivní a rozumné zdůvodnění a jedná se o ponižující zacházení, které jim upírá právo na vzdělání (z důvodu nižší kvality výuky na zvláštních školách a nemožnosti zpětného přestupu na základní školu a pokračování ve studiu na jiné střední škole než na učilišti). Stěžovatelé uváděli, že jim nebylo umožněno dostatečné vzdělání a že došlo k zásahu do jejich důstoj­nosti, a žádali proto Ústavní soud, aby uznal namítané porušení jejich práv, zrušil roz­hodnutí o jejich zařazení do zvláštní školy, zakázal žalované straně (příslušným zvláštním školám, Školskému úřadu v Ostravě a Ministerstvu školství), aby pokračovala v porušování jejich práv, a nařídil návrat ke statu quo ante prostřednictvím bezplatného náhradního vzdě­lání stěžovatelů.

16. Zvláštní školy ve svých stanoviscích předložených Ústavnímu soudu zdůraznily, že všichni stěžovatelé do nich byli zapsáni na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny a se souhlasem svých zástupců, kterým byla příslušná rozhodnutí řádně doručena, aniž se kdokoli z nich odvolal. Podle jejich názoru byli zástupci stěžovatelů informováni o rozdílech v osnovách zvláštních a základních škol a žáci byli hodnoceni na pravidelných pedagogických poradách (za účelem jejich případného přeřazení na základní školu). Dále se zde uvádělo, že někteří stěžovatelé (stěžovatelé uvedení v příloze pod čísly 5 až 11) byli upo­zorněni na možnost přeřazení na základní školu.

Školský úřad ve svém vyjádření uvedl, že zvláštní školy mají právní subjektivitu, že napadená rozhodnutí obsahovala poučení o možnosti podání odvolání a že stěžovatelé se nikdy neobrátili na orgány školské inspekce.

Ministerstvo školství jakoukoli diskriminaci odmítlo a připomnělo, že rodiče rom­ských dětí mají ke školní výuce spíše negativní postoj. Dále uvedlo, že zařazení každého žáka do zvláštní školy předchází posouzení jeho rozumových schopností, přičemž souhlas rodičů má rozhodující význam. Poukázalo také na to, že na ostravských školách působí osmnáct romských pedagogických asistentů.

17. Stěžovatelé ve svém závěrečném stanovisku uvedli, že nic v jejich školních spisech nesvědčí o průběžném sledování za účelem případného přeřazení na základní školu, že zprávy pedagogicko-psychologických poraden neobsahovaly žádné údaje o používaných testech a že doporučení ohledně jejich zařazení do zvláštní školy byla založena na takových důvodech, jako je nedostatečné zvládnutí českého jazyka, příliš povolný postoj rodičů, nev­hodné sociální prostředí atd. Dále tvrdili, že jim vzdělávací deficit téměř znemožnil přestup na základní školu a že sociální nebo kulturní rozdíly nemohou ospravedlnit tvrzený rozdíl v zacházení.

18. Ústavní soud dne 20. října 1999 odmítl stížnost stěžovatelů, zčásti proto, že ji shledal zjevně neopodstatněnou, a zčásti proto, že dospěl k závěru o své nepříslušnosti k je­jímu projednání. Zároveň však vyzval příslušné správní orgány, aby se podrobně a efektivně zabývaly návrhy stěžovatelů.

a) V souvislosti s námitkou porušení práva stěžovatelů jejich zařazením do zvláštních škol Ústavní soud poznamenal, že ústavní stížnost směřovala konkrétně pouze proti pěti rozhodnutím, a proto není příslušný k rozhodování ve věci stěžovatelů, kteří tato rozhodnutí nenapadli.

Pokud se jedná o pět stěžovatelů (uvedených v příloze pod čísly 1, 2, 3, 5 a 9), kteří napadli rozhodnutí o svém zařazení do zvláštních škol, Ústavní soud se rozhodl nepřihlížet ke skutečnosti, že se proti těmto rozhodnutím neodvolali, neboť byl toho názoru, že ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Podle soudu však ze spisu nevyplýva­lo, že by platné právní předpisy byly vykládány nebo uplatňovány neústavním způsobem, neboť jednotlivá rozhodnutí vždy přijali příslušní ředitelé na základě doporučení pedago­gic­ko-psychologických poraden a se souhlasem zástupců stěžovatelů.

b) Pokud jde o námitku nedostatečného pedagogického sledování a rasové diskrimi­nace, Ústavní soud poukázal na to, že mu nepřísluší hodnotit celkový společenský kontext, a konstatoval, že stěžovatelé svá tvrzení nepodložili konkrétními důkazy. Dále uvedl, že proti rozhodnutí o zařazení do zvláštní školy bylo možné podat odvolání, ale stěžovatelé této možnosti nevyužili. Pokud jde o námitku nedostatečné informovanosti o důsledcích zařazení do zvláštní školy, soud uvedl, že zástupci stěžovatelů si tyto údaje mohli opatřit v součinnosti s příslušnými školami a že spis nedokládá jejich zájem na případném přestupu na základní školu. Tuto část ústavní stížnosti proto zamítl jako zjevně neopodstatněnou.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO

A. Zákon č. 29/1984 Sb. (tzv. školský zákon), zrušený zákonem č. 561/2004 Sb. s účinností od 1. ledna 2005

19. Ve znění platném před 18. únorem 2000 § 19 odst. 1 stanovil, že ke studiu na středních školách se přijímají žáci, kteří úspěšně ukončili základní školu.

Po novelizaci provedené zákonem č. 19/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 18. února 2000, změněný § 19 odst. 1 stanovil, že ke studiu na středních školách se přijímají žáci, kteří splnili povinnou školní docházku a při přijímacím řízení splnili podmínky pro přijetí poža­dované pro zvolený obor vzdělání.

20. Ve zvláštní škole se podle § 31 odst. 1 vzdělávají žáci s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole ani ve speciální základní škole, určené pro smyslově postižené, nemocné nebo tělesně postižené děti.

B. Vyhláška č. 127/1997 Sb., o speciálních školách, zrušená vyhláškou č. 73/2005 Sb. s účinností od 17. února 2005

21. Podle § 2 odst. 4 jsou pro mentálně postižené děti a žáky určeny speciální ma­teřské školy, zvláštní školy, pomocné školy, odborná učiliště a praktické školy.

22. Podle § 6 odst. 2 jestliže nastane v průběhu docházky změna charakteru postižení dítěte nebo žáka nebo speciální škola přestane odpovídat stupni postižení, je ředitel speciální školy, do které je dítě nebo žák zařazen, povinen podat po projednání se zástupcem žáka návrh na přeřazení dítěte nebo žáka do jiné speciální školy nebo do běžné školy.

23. Podle § 7 o zařazování a přeřazení dětí a žáků mj. do zvláštních škol rozhoduje ředitel školy, a to se souhlasem rodiče nebo zákonného zástupce dítěte nebo žáka. Příslušný návrh může řediteli této školy podat zástupce žáka, škola, kterou žák navštěvuje, pedago­gic­ko-psychologická poradna, zdravotnické zařízení, orgány péče o rodinu a dítě, ústav sociální péče atd. Pedagogicko-psychologická poradna shromáždí všechny podklady potřebné k roz­hodnutí a navrhne řediteli školy zařazení do příslušného typu školy.

III. PRAMENY RADY EVROPY

A. Evropská komise proti rasismu a intoleranci (ECRI)

1. Zpráva o České republice zveřejněná v září 1997

24. V části týkající se politických aspektů vzdělávání a odborné přípravy si zpráva všímá skutečnosti, že veřejné mínění zastává podle všeho v některých případech poměrně negativní postoj k jistým skupinám, zejména k romské komunitě, a navrhuje přijmout další opatření s cílem upozornit veřejné mínění na otázky rasismu a intolerance a posílit ovzduší tolerance ke všem společenským skupinám. Zpráva dodává, že je třeba přijmout zvláštní opatření v oblasti vzdělávání a odborné přípravy příslušníků menšin, zejména příslušníků romské komunity.

2. Zpráva o České republice zveřejněná v červnu 2004

25. ECRI se v otázce přístupu romských dětí ke vzdělání obává, že romské děti budou nadále zařazovány do zvláštních škol, které je nejen nadále oddělují od běžné společnosti, ale také je na celý život mimořádně znevýhodňují. ECRI poznamenává, že vzorový test hod­no­cení rozumové úrovně dětí vypracovaný Ministerstvem školství České republiky není povinný a představuje pouze část nástrojů a metod doporučovaných psychologickým poradnám. Pokud jde o souhlas jednoho z rodičů nebo zákonného zástupce, tj. další náležitost nutnou pro zařa­zení dítěte do zvláštní školy, ECRI poznamenává, že rodiče, kteří se takto rozhodují, nemají vždy informace o dlouhodobých negativních důsledcích zařazení svých dětí do těchto škol, které jsou jim často prezentovány jako příležitost, kde jejich dětem bude věnována zvláštní péče a kde se budou moci setkávat s dalšími romskými dětmi. ECRI bylo také sděleno, že běžné školy údajně odmítají s romskými rodiči jednat.

Zpráva také poukazuje na to, že v lednu 2000 nabyla účinnosti novela školského zá­ko­na, která umožňuje absolventům zvláštních škol žádat o přijetí na střední školu. Podle něko­lika různých zdrojů je tato možnost stále spíše hypotetická, neboť zvláštní školy uchazečům neposkytují nezbytné znalosti pro docházku na střední školu. Neexistuje přitom žádné opatření, které by těmto dětem umožňovalo navštěvovat doplňkovou výuku, kde by dosáhly úrovně přípravy postačující k nástupu na běžnou střední školu.

ECRI zaznamenala velmi kladné ohlasy ohledně tzv. „nultých ročníků“ (přípravných tříd) ještě před začátkem školní docházky, díky nimž se zvýšil počet romských dětí nav­ště­vujících běžné školy. Znepokojuje ji však nový trend, který zachovává systém oddě­le­ného vzdělávání v nové podobě zvláštních tříd na běžných školách. Některé dotčené osoby se v této souvislosti obávají, že nový návrh školského zákona umožní ještě výraznější segregaci Romů zavedením nové kategorie zvláštních programů pro „sociálně znevýhodněné osoby“.

ECRI rovněž poznamenává, že přes iniciativy Ministerstva školství (pedagogičtí asis­tenti na školách, vzdělávací programy pro vyučující, změna osnov základních škol) problém slabého zastoupení Romů ve středním a vysokém školství nadále přetrvává.

B. Zprávy předložené Českou republikou v souladu s článkem 25 odst. 1 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin

1. Zpráva předložená dne 1. dubna 1999

26. V tomto dokumentu se uvádí, že vláda na úseku školství přijala opatření s cílem zlepšit podmínky dětí ze sociálně a kulturně znevýhodněného prostředí, a to zejména z řad romské menšiny, zřízením přípravných tříd na základních a speciálních školách. Dále pouka­zuje na to, že „romské děti s průměrnou nebo nadprůměrnou inteligencí jsou často na základě psychologických testů (a vždy se souhlasem rodičů) zařazovány do speciálních škol určených pro děti s rozumovou nedostatečností. Tyto testy jsou vypracovány pro většinovou populaci a nepřihlížejí ke zvláštnostem Romů. V současné době se přepracovávají.“ Romské děti tak údajně tvoří 80 až 90 % žáků některých speciálních škol.

2. Zpráva předložená dne 2. července 2004

27. Česká republika připouští, že Romové se potýkají s diskriminací a sociálním vy­louče­ním, a hodlá proto přijmout opatření proti diskriminaci v rámci provedení evropské směrnice o rovném zacházení – příslušný zákon[1] by měl být přijat v roce 2004.

Na úseku vzdělávání Romů se zpráva zmiňuje o vysokém počtu pozitivních akcí státu, které mají změnit současnou situaci romských dětí, a poukazuje na to, že vláda pokládá za nepřijatelné zařazování velkého počtu těchto dětí do zvláštních škol. Tyto pozitivní akce jsou nutné nejen proto, že romské děti jsou sociálně a kulturně handicapovány, ale také z hlediska charakteru celého vzdělávacího systému, který dostatečně neodráží kulturní rozdíly. Návrh školského zákona by měl v této souvislosti změnit systém zvláštního školství (přeměnou „zvláštních škol“ na „speciální základní školy“), a poskytnout tak dětem cílenou podporu, díky níž budou moci překonat znevýhodnění způsobené jejich sociálně-kulturním prostředím. Jedná se zejména o přípravné třídy, individuální programy pro děti ze zvláštních škol, opatře­ní v oblasti předškolního vzdělávání, zvýšení počtu romských asistentů a specializované pro­gramy pro vyučující. Jelikož jedním z největších problémů romských žáků je nedostatečná znalost českého jazyka, považuje Ministerstvo školství za nejlepší (a jediné možné) řešení zřídit v předškolním období přípravné třídy určené pro děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí.

Zpráva rovněž uvádí několik projektů a programů, které jsou v této oblasti realizovány na celostátní úrovni (Podpora integrace Romů, Program integrace Romů – Reforma multi­kul­turního vzdělávání a Reintegrace romských žáků zvláštních škol do základních škol).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K PŘEDBĚŽNÉ NÁMITCE VLÁDY

28. Vláda uplatňuje námitku nevyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy s tvrzením, že stěžovatelé nevyužili všech prostředků umožňujících nápravu jejich situace. Podotýká, že stěžovatelé nevyužili možnosti podat odvolání proti rozhodnutí o svém zařazení do zvláštní školy, že šest z nich (nesoucí č. 13 až 18 v přiloženém seznamu) nepodalo ústavní stížnost a že ostatně pouze pět z těch (č. 1, 2, 3, 5 a 9), kteří ji podali, napadli konkrétní roz­hodnutí o svém zařazení do zvláštní školy. Stěžovatelé se navíc nepokusili zajistit si ochranu důstojnosti podáním žaloby na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku a jejich rodiče se neobrátili na školní inspekci ani na Ministerstvo školství.

29. Stěžovatelé v prvé řadě tvrdí, že v České republice neexistuje vhodný, účinný a dostatečný prostředek nápravy, pokud se jedná o námitku týkající se rasové diskriminace ve školství, neboť stát dosud nepřijal skutečně antidiskriminační zákony. Pokud jde o samu ústavní stížnost, její neúčinnost podle jejich názoru vyplývá z úvah, které si Ústavní soud osvojil, a ze skutečnosti, že odmítl přikládat význam obecné praxi, na niž stěžovatelé pouka­zovali. Těm, kteří ji nepodali, proto nelze vytýkat, že tak neučinili. Skutečnost, že ve stano­vené lhůtě nepodali odvolání ve správním řízení, vysvětlují tím, že rodiče neměli k dispozici potřebné informace, a ostatně ani Ústavní soud k tomuto opomenutí nepřihlížel. Žaloba na ochranu osobnosti dle jejich názoru není prostředek, jímž lze napadnout pravomocná správní rozhodnutí, a účinnost tohoto prostředku neprokázala ani vláda.

Stěžovatelé se dále domnívají, že i v případě, že by existoval účinný prostředek nápra­vy, není nutné jej využít, pokud trvající správní praxe umožňuje nebo podporuje rasismus, jako je tomu v případě systému zvláštního školství v České republice. Dále tvrdí, že poža­davek na vyčerpání prostředku nápravy by se neměl použít v jejich případě, v němž by striktní uplatnění tohoto pravidla mělo za následek opětovné porušování jejich práv.

Stěžovatelé rovněž připomínají, že článek 35 je třeba uplatňovat s jistou pružností a bez nadměrného formalismu, s přihlédnutím k právním a politickým souvislostem, do nichž jsou prostředky nápravy zasazeny, a také k osobní situaci stěžovatelů. Ti v této souvislosti upozorňují Soud na rasovou nesnášenlivost, na případy násilí namířené v České republice proti Romům a na nedostatečné tresty udělované v případě rasově a xenofobně motivovaných trestných činů.

30. Ve svém rozhodnutí ze dne 1. března 2005 Soud uvedl, že otázka, zda byl splněn požadavek vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, je poměrně složitá a souvisí zejména s tvrzením stěžovatelů o diskriminační správní praxi a kontextu rasové nesná­šenli­vosti. Rozhodl proto tuto předběžnou námitku vlády spojit s věcným posouzením části stíž­nosti, která se týká článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1.

31. Soud prozatím nemůže než zopakovat, že argumenty účastníků řízení ohledně vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy nastolují otázky, které jsou těsně spjaty s meritorní stránkou věci. Stejně jako Ústavní soud České republiky je i Soud toho názoru, že stížnost je značného významu a že se dotýká závažných témat.

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nebylo shledáno porušení Úmluvy z důvodů, které jsou uvedeny níže, tedy Soud nepovažuje za nutné zabývat se otázkou, zda stěžovatelé tuto podmínku splnili.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 14 ÚMLUVY
VE SPOJENÍ S ČLÁNKEM 2 PROTOKOLU Č. 1

32. Stěžovatelé tvrdí, že se stali obětí diskriminace při užívání svého práva na vzdělání z důvodu rasy, barvy pleti, příslušnosti k národnostní menšině a etnického původu. Dovolávají se přitom článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1, které zní:

Článek 14 Úmluvy

„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Článek 2 Protokolu č. 1

„Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filosofickým přesvědčením.“

A. Tvrzení stran

1. Vláda

33. Vláda ve svém stanovisku uvádí, že je na stěžovatelích, aby prokázali nerovné zacházení; v tomto případě však nepředložili žádný důkaz, na jehož základě by „mimo rozumnou pochybnost“ bylo možné tvrdit, že jednání státních orgánů bylo motivováno rasovým původem stěžovatelů. Vláda také popírá tvrzení, že český stát nepřijímá dostatečná opatření k potírání rasové nesnášenlivosti, a zdůrazňuje, že zvláštní školy nebyly nikdy zamýšleny jako školy zřízené pro romské děti.

34. Zařazení stěžovatelů do zvláštní školy nebylo v tomto případě svévolné ani se nezakládalo na rasovém původu, neboť probíhalo standardním postupem, bylo založeno na legitimních důvodech předvídaných právními předpisy a vyslovili s ním souhlas rodiče. Žádné úřední rozhodnutí také nezmiňuje romský původ stěžovatelů ani nebylo přijato bez souhlasu rodičů stěžovatelů. Takovému zařazení vždy předchází psychologické vyšetření prováděné odborníky, při němž se klade důraz na zjištění skutečných rozumových schopností a osobních vlastností. Vláda s odkazem na příslušné spisy zdůrazňuje, že s výjimkou devátého stěžovatele, který byl zařazen do zvláštní školy kvůli sociálně-kulturnímu prostředí, z něhož pocházel, a kvůli poruchám chování, tato vyšetření u všech uchazečů prokázala jisté mentální postižení.

Vláda dále při ústním jednání vyjádřila podiv nad tím, že zástupci stěžovatelů, kteří dnes zpochyb­ňují spolehlivost diagnostických nástrojů použitých v tomto případě, nedali podnět k novému vyšetření stěžovatelů v jiné poradně a nesdělili svůj nesouhlas přímo při vyšetření.

35. Vláda nakonec uvedla, že podle údajů shromážděných Ústavem pro informace ve vzdělávání počet dětí zařazených do zvláštních škol od roku 1994 značně poklesl.

2. Stěžovatelé

36. Stěžovatelé tvrdí, že s romskými dětmi je v oblasti vzdělávání zacházeno jinak než s neromskými. Rozdílné zacházení spočívá v tom, že se stěžovatelům zařazeným bez­důvodně do zvláštní školy dostalo podstatně méně kvalitního vzdělání než na základní škole, což jim brání v získání středoškolského vzdělání s výjimkou učilišť. Stali se oběťmi rasové segregace, čímž utrpěli psychickou újmu, neboť byli označeni za „hloupé“ či „retardované“.

37. Stěžovatelé dále tvrdí, že plně vyhověli požadavku, který Soud uplatňuje v pří­pa­dě tvrzené diskriminace, a poskytli důkaz „mimo rozumnou pochybnost“. Nicméně se domní­vají, že takový důkazní standard se uplatňuje spíše v trestním právu než v oblasti lidských práv. S odvoláním na judikaturu Soudu (Natchova a další proti Bulharsku, č. 43577/98 a 43579/98, § 167, ESLP 2004) a dalších mezinárodních institucí stěžovatelé tvrdí, že diskriminace nevyžaduje úmysl a není vyloučeno, že určité opatření může být považováno za diskriminační na základě důkazních prostředků týkajících se jeho dopadu (neúměrně škodlivé účinky pro vymezenou skupinu osob), ačkoli na danou skupinu není přímo zaměřeno. Na roz­díl od názoru vlády tedy stěžovatelé tvrdí, že nemají zapotřebí dokazovat, že postup vnitro­státních orgánů ve vztahu k nim byl motivován jejich rasovým původem.

38. Stěžovatelé tvrdí, že pokud určitý stěžovatel v dané věci prokáže zjevnou diskri­minaci (například pomocí průkazných statistik), nebo ji odhalí nejnovější zprávy meziná­rodních organizací, jako je tomu v tomto případě, přesouvá se důkazní břemeno na žalovanou vládu, která musí prokázat, že rozdíl v zacházení je odůvodněný. Stěžovatelé v tomto ohledu odkazují na názor Soudu, podle něhož za určitých okolností „je třeba mít ve skutečnosti za to, že důkazní břemeno leží na úřadech, které musejí podat uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení“ (Anguelova proti Bulharsku, č. 38361/97, § 111, ESLP 2002-IV). Jelikož přiměřená a objek­tivní vysvětlení nemohou být dle jejich názoru založena na nedostatečném zvládnutí českého jazyka, na odlišném sociálně-ekonomickém postavení ani na souhlasu rodičů těchto dětí, ne­podařilo se státním orgánům takové vysvětlení podat. I za předpokladu, že by zařazení stě­žo­vatelů do zvláštní školy bylo vedeno legitimním cílem, s čímž však zásadně nesouhlasí, nelze toto opatření v žádném případě považovat za tomuto cíli přiměřené.

39. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich zařazení do zvláštní školy bylo v rozporu se standardy Úmluvy a že v daném případě nelze nalézt žádné „rasově neutrální“ vysvětlení pro statistické rozdíly v počtu romských dětí zařazených do zvláštních škol, které jsou způsobeny spíše mnohaletou rasovou segregací a přetrvávajícími předsudky vůči Romům. Popírají, že neúměrně vysoký počet romských dětí zařazených do zvláštních škol lze vysvětlit výsledky testů rozumových schopností prováděných v pedagogicko-psychologických poradnách, neboť tyto testy jsou přizpůsobeny českému jazyku a českému kulturnímu prostře­dí, což romské děti znevýhodňuje a vede k chybám, které činí jejich výsledky nevěrohod­ný­mi, protože většina těchto dětí není mentálně postižená. Provádění těchto testů a interpretaci jejich výsledků navíc neupravuje žádný jednotný předpis, což ponechává široký prostor pro vlastní uvážení psycho­logů, pro rasové předsudky a pro necitlivost ke kulturním rozdílům. V tomto ohledu poukazují stěžovatelé na to, že v počtech dětí zařazených do speciálních škol podobný statistický nepoměr neexistuje, neboť těžké tělesné postižení lze diagnostikovat s větší objektivitou.

40. Pokud se týká argumentu vlády, že rodiče stěžovatelů dali souhlas s jejich zařazením do zvláštních škol, stěžovatelé zdůrazňují, že právo dítěte nebýt vystaveno rasové diskriminaci nemůže záviset na souhlasu rodičů. Kromě toho přinejmenším u dvou stěžova­telů (č. 12 a 16) panují pochybnosti o existenci souhlasu, neboť v obou těchto případech vyšlo najevo, že souhlasy byly antedatovány. Stěžovatelé konečně zdůrazňují význam souhlasu učiněného svobodně a na základě dostatečných informací. Tvrdí, že jejich rodiče nebyli o následcích souhlasu informováni a často jednali pod nátlakem školy či lékařů.

41. Stěžovatelé konečně uvádějí, že nepožadují zvláštní formu vzdělávání. Pokud však stát rozhodl, že zvláštní školy jsou určeny pro rozumově postižené děti, je pak také povinen se ujistit, že zařazování žáků do těchto škol není narušováno určitou formou diskri­minace. Podle nich není v projednávané věci relevantní zjišťovat, zda se v poslední době po­čet romských dětí zařazených do zvláštních škol snížil, a to tím spíše že k tomu mohlo dojít v důsledku uplatňování nového zákona č. 561/2004 Sb., který odstranil nálepku „zvláštní škola“, aniž však vyřešil problém rasové segregace.

42. Stěžovatelé dopisem ze dne 3. listopadu 2005 upozornili Soud na rozhodnutí sofijského okresního soudu (Bulharsko) ze dne 25. října 2005, podle něhož romské děti, které navštěvovaly „segregovanou školu“, jejímiž žáky byli pouze Romové, byly obětí rasové segregace a nerovného zacházení.

3. Vedlejší účastníci

43. Stanoviska vedlejších účastníků, tj. nevládních organizací Human Rights Watch a Interights, se týkají pojmu „nepřímé diskriminace“, který zahrnuje případy diskriminačních nebo nepřiměřených účinků způsobených rasově neutrálními ustanoveními právních předpisů, obecnou politikou či opatřením, jakož i otázkou důkazního břemene v takových případech. Vedlejší účastníci kladou důraz na význam hodnověrných statistických údajů, které jsou v daném případě nepřímým důkazem ve prospěch stěžovatelů, a mělo by tedy dojít k přene­sení důkazního břemene na žalovaného.

Vedlejší účastníci se v této souvislosti mimo jiné odvolávají na antidiskriminační směrnice Evropských společenství i na různé příklady soudní praxe v jednotlivých státech a vybízejí Soud, aby vymezil právní rámec zákazu nepřímé diskriminace v rámci Rady Evropy.

B. Hodnocení Soudu

44. Podle ustálené judikatury Soudu spočívá diskriminace v rozdílném zacházení s osobami nacházejícími se obdobných v situacích, a to bez objektivního a rozumného zdů­vodnění (Willis proti Spojenému království, stížnost č. 36042/97, § 48, ESLP 2002-IV). Vyso­ké smluvní strany mají při rozhodování o tom, zda a do jaké míry rozdíly v jinak obdobných situacích odůvodňují odlišné zacházení, určitý prostor pro uvážení (Gaygusuz proti Rakousku, rozsudek ze dne 16. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 42), avšak konečné rozhodnutí o tom, zda byly dodrženy požadavky Úmluvy, přísluší Soudu.

45. Soud konstatuje, že námitka stěžovatelů týkající se článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 se opírá o řadu závažných argumentů. Dále poznamenává, že řada organizací, včetně orgánů Rady Evropy, vyjádřila znepokojení nad způsobem zařazování romských dětí v České Republice do zvláštních škol a nad obtížemi, s jakými se potýkají v přístupu do běžných škol. Soud však zdůrazňuje, že jeho role je odlišná od role výše uve­dených orgánů a že jeho úkolem, stejně jako úkolem Ústavního soudu České republiky, není posuzovat celkový sociální kontext. Jediným úkolem Soudu v projednávaném případě je posoudit jemu podané individuální stížnosti a na základě relevantních skutečností rozhodnout, zda důvodem pro zařazení stěžovatelů do zvláštních škol byl jejich etnický či rasový původ.

46. Soud se v této souvislosti domnívá, že má-li určitá obecná politika nebo opatření nepoměrně škodlivý dopad na určitou skupinu osob, nelze vyloučit možnost, že budou považovány za diskriminační, i kdyby nebyly konkrétně proti takové skupině osob zaměřeny. Statistické údaje však samy o sobě nepostačují k tomu, aby bylo možno určitou praxi označit za diskriminační (Hugh Jordan proti Spojenému království, stížnost č. 24746/94, § 154).

47. V rozhodnutí o přijatelnosti vydaném v projednávaném případě Soud rovněž zopakoval, že sestavení a rozvržení učebních osnov v zásadě spadá do působnosti Vysokých smluvních stran. Do značné míry se jedná o problém vhodnosti, k němuž se Soud nemůže vyjadřovat a jehož řešení se může zcela legitimně v různých státech a dobách lišit (Valsamis proti Řecku, rozsudek ze dne 18. prosince 1996, Sbírka 1996-VI, § 28).

Co se týče žáků se zvláštními potřebami, Soud připouští, že není snadné zvolit mezi koncepcí jediného typu školy pro všechny, vysoce specializovaných zařízení, či jednotného typu zařízení se specializovanými třídami, a že ideální řešení zřejmě neexistuje. Takové řešení vyžaduje obtížné hledání rovnováhy mezi různými protichůdnými zájmy. Pokud se jedná o prostor pro uvážení Vysokých smluvních stran v oblasti vzdělávání, Soud připomíná, že Vy­sokým smluvním stranám nelze zakázat zřizování různých typů škol pro děti s problémy či zavádění zvláštních učebních osnov odpovídajících sociálním potřebám.

48. Soud je toho názoru, že vládě se přesto podařilo prokázat, že systém zvláštních škol nebyl v České republice zaveden výlučně pro romské děti a že v těchto školách je vyví­jeno značné úsilí napomoci určitým kategoriím žáků získat základní vědomosti. Vláda totiž uvedla, že kritériem pro výběr stěžovatelů není jejich rasový či etnický původ, nýbrž ne­dostatky, které u nich byly zjištěny psychologickými testy.

49. Soud podotýká, že právní úprava podmínek zařazování dětí do zvláštních škol se neřídí etnickým původem žáků, nýbrž sleduje legitimní cíl, jímž je přizpůsobení školského systému potřebám a schopnostem či nedostatkům dětí. Jelikož se nejedná o kategorie právní, není nijak zvláštní, že jejich zjišťování je svěřeno odborníkům v oblasti pedagogické psy­chologie.

K argumentu stěžovatelů o neexistenci jednotné právní úpravy pro výběr testů použí­vaných těmito odborníky a pro hodnocení jejich výsledků Soud poznamenává, že účastníci řízení nezpochybnili, že v daném případě byly testy prováděny kvalifikovanými odborníky, u nichž se očekává, že se budou řídit pravidly svého oboru a že budou schopni zvolit odpovídající metody. Pro Soud by bylo obtížné jít za rámec tohoto zjištění a požadovat od vlády důkazy o tom, že psychologové, kteří prováděli vyšetření stěžovatelů, k nim nezaujali jistým způsobem subjektivní přístup. Právním zástupcům stěžovatelů se mimoto nepodařilo vyvrátit závěry těchto odborníků o tom, že rozumové nedostatky stěžovatelů jim bránily v absolvování učebního plánu navrženého pro běžné základní školy.

Například ze spisu stěžovatele č. 9 Soud zjistil, že na žádost běžné školy, do níž docházel, se dne 23. listopadu 1998 podrobil testu za účelem případného přeřazení do zvláštní školy; na doporučení psychologa, aby pokračoval v běžné výuce, neboť jeho špatné výsledky byly zapříčiněny častými absencemi, nedostatkem motivace a nedostatečnou pod­po­rou ze strany rodiny, však zůstal tento stěžovatel zařazen v běžné škole. O přeřazení do zvláštní školy požádala sama stěžovatelova matka a stejně tak učinil i stěžovatel při psycholo­gickém vyšetření dne 26. února 1999.

50. Je třeba mít též na paměti, že rodiče stěžovatelů nepodnikli jakožto jejich zákonní zástupci žádné kroky, přestože obdrželi srozumitelné písemné rozhodnutí o zařazení svých dětí do zvláštní školy, a v některých případech dokonce sami vyjádřili přání, aby jejich děti byly zařazeny či zůstaly ve zvláštní škole. V opačných případech, například v případě stěžovatelky č. 10, jejíž rodiče žádali o přeřazení do běžné školy, bylo jejich žádosti vyho­věno, přestože stěžovatelka v psychologických testech neuspěla. Rovněž stěžovatelka č. 11 byla přeřazena do běžné základní školy, jakmile její matka vzala zpět svůj souhlas se zařa­zením do zvláštní školy. V případe stěžovatelky č. 16 dala naopak podnět k přeřazení do běžné školy příslušná zvláštní škola, v níž stěžovatelka dosahovala dobrých výsledků. Obdob­né přeřazení, které bylo nabídnuto stěžovatelce č. 17, bylo odmítnuto její matkou.

Skutečnost, že někteří ze stěžovatelů byli přeřazeni do běžných škol, dle názoru Soudu dokazuje, že jejich situace není nezvratná, jak to tvrdili stěžovatelé.

51. K argumentu stěžovatelů, že souhlas jejich rodičů nebyl učiněn „na základě dostatečných informací“ a že v případě dvou stěžovatelů (č. 12 a 16) byl zjevně antedatován, Soud poznamenává, že je zejména na rodičích, kteří mají přirozenou povinnost zajistit svým dětem vzdělání, aby se informovali, jaké možnosti vzdělání stát nabízí, aby věděli, k jakému datu dali souhlas se zařazením svých dětí do určité školy, a je-li to nutné, aby patřičnými prostředky napadli rozhodnutí o zařazení, pokud bylo vydáno bez jejich souhlasu.

52. Soud proto sice uznává, že statistiky vykazují znepokojivé údaje a že celková situace ohledně vzdělávání romských dětí v České republice není nikterak dokonalá, nemůže však za daných okolností říci, že by opatření učiněná vůči stěžovatelům byla diskriminační. Ačkoli se stěžovatelé možná potýkali s nedostatkem informací o vnitrostátním školském systému nebo s panující nedůvěrou, konkrétní skutečnosti, které byly Soudu v této věci předloženy, mu nedovolují učinit závěr, že jejich přeřazení, nebo v některých případech trvávající zařazení do zvláštních škol bylo důsledkem rasové předpojatosti, jak to tvrdili stěžovatelé.

53. Z výše uvedeného vyplývá, že žádné porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 nebylo prokázáno.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1. rozhoduje jednomyslně, že není nutné, aby se vyslovoval k předběžné námitce vlády;

2. rozhoduje poměrem šesti hlasů proti jednomu, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1.

Vyhotoveno ve francouzském a anglickém jazyce a sděleno písemně dne 7. února 2006 v soula­du s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.

V souladu s článkem 45 odst. 2 Úmluvy a článkem 74 odst. 2 Jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno souhlasné stanovisko soudce Costy a odlišné stanovisko soudce Cabral Barreta.

J.-P. C.

S. D.

SOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE COSTY

1. V této věci jsem hlasoval stejně jako většina, dospěl jsem tedy k závěru, že Česká republika neporušila na úkor stěžovatelů článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1. K tomuto řešení jsem dospěl po jistém váhání a dodávám, že některé argumenty obsažené v odlišném stanovisku mého kolegy soudce Cabral Barreta považuji za velmi závažné.

2. Obecně vzato, situace Romů ve státech střední Evropy, kde je jejich populace početnější než jinde, je nepochybně problematická. Přes úsilí, které jednotlivé vlády, a dle mého soudu zejména česká vláda, vynakládají se silnou podporou institucí Rady Evropy a Evropské unie s cílem zlepšit tuto situaci, zlepšení je pomalé a obtížné. Soud již měl příle­žitost zjistit, že romská komunita je terčem násilí a diskriminace například na Slovensku (Čonka proti Belgii, stížnost č. 51564/99, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 13. března 2001). V nedávné době se tak stalo ve věci Nachova a ostatní proti Bulharsku, kdy Soud despěl k podezření, že na pozadí násilí, jež mělo za následek smrt dvou osob romského původu, stály rasistické názory; proto rozhodl, že došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 2 (v jeho procesní části), neboť úřady nepřijaly všechna možná opatření, aby zjistily, zda se na daných událostech mohlo podílet diskriminační chování (viz rozsudek velkého senátu ze dne 5. čer­vence 2005, bude publikován ve Sbírce). Proto je nezbytná mimořádná obezřetnost. V § 52 rozsudku se mimo jiné uvádí, že celková situace ohledně vzdě­lávání romských dětí v České republice není nikterak dokonalá. To je zcela zřejmé.

3. Všechny případy je však vždy nutno zkoumat z pohledu individuální stížnosti. V projednávané věci měl Soud za úkol určit, zda přeřazení či trvající zařazení 18 stěžovatelů do „zvláštních škol“ bylo důsledkem „rasistických“ postojů. Byli stěžovatelé v rozporu s člán­kem 14 obětí systematické segregace, a tudíž diskriminace z důvodu „rasy“ nebo (spíše) příslušnosti k národnostní menšině, či nikoli?

4. A právě zde zjevně vyvstávají pochybnosti a vznikají potíže. Hrozí totiž nebezpečí, že pod záštitou psychologických či rozumových testů prakticky celá sociálně znevýhodněná část žáků bude nucena docházet do škol nižší úrovně, bez kontaktu s dětmi odlišného původu a bez naděje na zajištění vzdělání, které by jim umožnilo další rozvoj. V minulosti se vyskytly případy, kdy v některých zemích měly „testy“ ve skutečnosti za cíl vyloučení určitých kategorií osob z všeobecného hlasovacího práva a tohoto cíle také dosáhly. Co platí pro hlasovací právo může platit i pro právo na vzdělání.

5. V projednávané věci však téměř není zpochybňována odborná úroveň a objektivita testů. Předmětem sporu rovněž nebyla skutečnost, že rodiče dětí s jejich zápisem do zvláštních škol souhlasili. Soud také v § 50 poznamenal, že nejméně ve dvou případech vedla absence takového souhlasu k přeřazení žáků do „běžné“ základní školy. Konečně, ačkoli „sta­tistiky vykazují znepokojivé údaje“ (§ 52), do zvláštních škol nedocházejí pouze děti rom­ského původu. Informace obsažené ve spisu proto hovoří spíše ve prospěch tvrzení vlády žalovaného státu.

6. I přesto jsem však váhal, neboť samotný princip těchto zvláštních škol je důvodem k obavám. V mnoha zemích se v této souvislosti vede dosti složitá debata. Zřízení systému s jednotné nižší střední školy (collège unique) ve Francii v roce 1975 mělo a stále má horlivé zastánce i rozhodné odpůrce. Zavedení „oblastí prioritního vzdělávání“ v roce 1982 mělo za cíl napravit, prostřednictvím pozitivní diskriminace po materiální stránce, nerovné příležitosti žáků žijících ve znevýhodněných oblastech, jejichž rodiče jsou nejhůře postiženi nedostatkem vzdělání a zdrojů a nezaměstnaností, a kde pro mnoho mladých lidí pocházejících z rodin přistěhovalců není francouzština rodným jazykem.

7. Je však nutné posuzovat vzdělávací politiku České republiky tak přísně a zejména z ní dovozovat, že stěžovatelé byli v těchto školách obětí porušování Úmluvy? Dospěl jsem k závěru, že by bylo obtížné zajít tak daleko, aniž by byla poněkud překroucena fakta a důkazy a aniž bychom se odchýlili od stávající judikatury (což podle Úmluvy přísluší spíše velkému senátu než senátu obyčejnému). Soud citoval (§ 47 rozsudku) rozsudek ve věci Valsamis proti Řecku ze dne 18. prosince 1996, Sbírka 1996-VI, v němž se připomíná, že rozhodování Vysokých smluvních stran v oblasti vzdělávání je spíše otázkou vhodnosti než souladu s Úmluvou. Co se týče pozitivní diskriminace, která by v dané věci vyžadovala zvýšené prostředky pro zvláštní školy, aby se z nich nestala školská „ghetta“, či přinejmenším zařízení k odstavení žáků „na druhou kolej“, než dokončí povinnou školní docházku, domnívám se, že Soud ji prozatím odmítá prohlásit za povinnost Vysokých smluvních stran (ohledně článku 8 viz rozsudek Chapman proti Spojenému království ze dne 18. ledna 2001 [velký senát], ESLP 2001-1). V této souvislosti rozsudky, které cituje soudce Cabral Barreto (Thlimmenos proti Řecku a Posti a Rahko proti Finsku), dle mého názoru nekritizují absenci pozitivní diskriminace (a soudce Cabral Barreto to ostatně ani netvrdí).

8. Závěrem lituji, že se nemohu ztotožnit se všemi argumenty svého kolegy obsaže­nými v jeho odlišném stanovisku, věřím však, že rozsudek senátu je opodstatněný. Proto jsem se nakonec překonal své pochybnosti a podle toho také hlasoval.

ODLIŠNÉ STANOVISKO SOUDCE CABRAL BARRETA

Ke své veliké lítosti nemohu souhlasit se závěrem většiny, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1.

Dospěl jsem ke zcela opačnému závěru, a to z důvodů, které uvádím níže.

Nejprve bych ale rád učinil dvě poznámky.

1. Zaprvé uznávám úsilí, které Česká republika vyvíjí k integraci Romů do společ­nosti, k zamezení další diskriminaci a vyloučení ze společnosti provedením evropské směr­nice o rovném zacházení (viz § 27 rozsudku).

Zadruhé nechci ani nemohu vynášet jakékoli hodnotící soudy o životních podmínkách Romů v České republice, nebo se vyjadřovat k otázce, zda jsou lepší či horší než v jiných členských státech.

Úlohou Soudu, a rovněž i mou úlohou v této souvislosti, je pouze posoudit a roz­hod­nout, zda v projednávaném případě došlo v důsledku zacházení žalovaného státu se stěžova­teli k porušení Úmluvy.

2. Skutkový stav věci je velmi jednoduchý: v letech 1996 až 1999 byli stěžovatelé zařazeni do „zvláštních škol“ v Ostravě.

K zařazení došlo po pedopsychologických testech a v některých případech se svolením či souhlasem rodičů.

Podle § 31 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. jsou zvláštní školy určeny pro žáky s ta­ko­vými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole ani ve speciální základní škole, určené pro smyslově postižené, nemocné nebo tělesně postižené děti (viz § 20 rozsudku).

Jak vláda výslovně uznala ve zprávě předložené dne 1. dubna 1999 na základě člán­ku 25 odst. 1 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin citované v odst. 26 rozsudku, v dané době (která se překrývá s rozhodným obdobím v této věci) „romské děti s průměrnou nebo nadprůměrnou inteligencí jsou často na základě psychologických testů (a vždy se souhlasem rodičů) zařazovány do speciálních škol určených pro děti s rozumovou nedosta­tečností. Tyto testy jsou vypracovány pro většinovou populaci a nepřihlížejí ke zvláštnostem Romů.“

V uvedené době tvořili romští žáci v některých „zvláštních školách“ 80 až 90 % celko­vého počtu žáků.

Podle mého názoru tak český stát výslovně uznal existenci diskriminačních praktik, na něž stěžovatelé poukazují.

V období let 1996 až 1999 nebyli stěžovatelé do škol pro mentálně postižené zařazo­váni proto, že by byli mentálně postižení; měli naopak „průměrnou nebo nadprůměrnou inte­ligenci“.

3. Rozsudek nastoluje především otázky, které zasluhují pečlivé posouzení: zařazení stěžovatelů předcházely testy a souhlas rodičů.

Vláda však ve zprávě z roku 1999 citované v rozsudku přiznává, že tyto testy nepři­hlížely ke zvláštnostem Romů.

Co se týče souhlasu rodičů, odkazuji na třetí zprávu ECRI o České republice, zveřej­něnou dne 8. června 2004: „Pokud jde o souhlas jednoho z rodičů nebo zákonného zástupce, tj. další náležitost nutnou pro zařazení dítěte do zvláštní školy, rodiče, kteří se takto rozhodují, nemají vždy informace o dlouhodobých negativních důsledcích zařazení svých dětí do těchto škol.“ (viz § 108 této zprávy.)

V praxi jsou vyhlídky žáků navštěvujících „zvláštní školu“ na studium na střední škole téměř nulové.

4. Souhlasím s názorem většiny vyjádřeným v § 47, podle nějž „Pokud se jedná o prostor pro uvážení Vysokých smluvních stran v oblasti vzdělávání, ... Vysokým smluvním stranám nelze zakázat zřizování různých typů škol pro děti s problémy či zavádění zvláštních učebních osnov odpovídajících sociálním potřebám“.

Dokonce bych dodal, že stát by měl brát ohled na žáky, kteří vzhledem ke svým zvláštnostem vyžadují zvláštní formu vzdělávání.

Tito žáci, pro něž je z různých důvodů, ať kulturních, jazykových, nebo jiných, obtíž­né absolvovat běžnou školní docházku, musejí od státu očekávat, že přijme pozitivní opatření k vyrovnání jejich handicapu a poskytne jim prostředky k dokončení běžného učebního plánu.

Taková opatření by však nikdy neměla vyústit v rozšíření handicapu, k čemuž by došlo, pokud by byl žák umístěn do školy pro děti se sníženými rozumovými schopnostmi.

V rozsudku Thlimmenos proti Řecku ze dne 6. dubna 2000 (Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2000-IV, s. 317, § 44) Soud uvedl:

„Soud dosud zastával názor, že právo zaručené v článku 14 nebýt diskriminován při užívání práv uznaných Úmluvou je porušeno, pokud státy zacházejí rozdílně s osobami nacházejícími se v obdobné situaci, aniž by poskytly objektivní a rozumné zdůvodnění (...). Soud je však přesvědčen, že se nejedná o jediný aspekt zákazu diskriminace podle článku 14. Právo nebýt diskriminován při užívání práv zaručených Úmluvou je rovněž porušeno, pokud stát bez objektivního a rozumného odůvodnění neza­chází rozdílně s osobami, jejichž situace se podstatně liší“ (viz též rozsudek Posti a Rahko ze dne 24. září 2002, Sbírka 2000-VII, s. 351, § 82).

5. Dodržení článku 14 Úmluvy za situace, v níž se stěžovatelé nacházeli, vyžadovalo přijetí opatření k vyrovnání odlišností. „Rozdílné zacházení“ českého státu se stěžovateli však podle mého názoru vedlo k prohloubení rozdílů mezi nimi a žáky navštěvujícími běžné školy. Byla-li většina těchto žáků co do rozumových schopností ve srovnání s žáky běžných škol průměrná či nadprůměrná, připadá mi uvedené zacházení o to nespravedlivější a nepocho­pi­telnější. Jelikož tito žáci potřebné schopnosti měli, český stát jim upřel vědomostní a intelek­tuální rozvoj.

Nepřísluší mi vyjadřovat se k otázce, jaký druh pozitivních opatření situace stěžova­telů vyžadovala, jisté však je, že zapsat je do škol zřízených a určených pro žáky se sníženými rozumovými schopnostmi se nejeví jako vhodný způsob řešení jejich obtíží, neboť ty jsou zcela jiného druhu než rozumové nedostatky charakteristické pro žáky zvláštních škol.

Jsem si vědom, že český stát v současné době mění svůj postoj, připravuje přijetí antidiskriminačních předpisů a uznává „praxi zařazování velkého počtu romských dětí do zvláštních škol za neudržitelnou“.

Vláda hodlá nahradit „zvláštní školy“ „speciálními základními školami“, aby tak dětem poskytla cílenou podporu, díky níž budou moci překonat znevýhodnění způsobené jejich sociálně-kulturním prostředím (viz § 27 rozsudku).

Pevně doufám, že tento nový systém nabídne perspektivu občanské integrace a sociál­ního a intelektuálního rozvoje v souladu se zásadami, které mohou všechny děti i jejich rodiče v oblasti vzdělávání od státu očekávat. Rád bych však citoval jedno z doporučení ECRI obsažené ve výše uvedené zprávě: „ECRI českým úřadům doporučuje, aby dbaly na to, že nový školský zákon nevytvoří novou formu odděleného vzdělávání pro romské děti“.

6. Konečně slova „každý jiný, všichni rovni“ by měla zůstat vůdčím principem neustálého boje proti diskriminaci v souladu se všemi aspekty článku 14 Úmluvy, který se vztahuje na negativní diskriminaci, ale také jako v projednávaném případě na diskriminaci pozitivní.

PŘÍLOHA

SEZNAM STĚŽOVATELŮ

1. Slečna D. H. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1989,
bytem v Ostravě-Přívozu,

2. slečna S. H. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1991,
bytem v Ostravě-Přívozu,

3. pan L. B je český občan romského původu, narozený v roce 1985,
bytem v Ostravě-Fifejdách,

4. pan M. P. je český občan romského původu, narozený v roce 1991,
bytem v Ostravě-Přívozu,

5. pan J. M. je český občan romského původu, narozený v roce 1988,
bytem v Ostravě-Radvanicích,

6. slečna N. P. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1989,
bytem v Ostravě,

7. slečna D. B. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1988,
bytem v Ostravě-Heřmanicích,

8. slečna A. B. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1989,
bytem v Ostravě-Heřmanicích,

9. pan R. S. je český občan romského původu, narozený v roce 1985,
bytem v Ostravě-Kunčičkách,

10. slečna K. R. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1989,
bytem v Ostravě-Mariánských Horách,

11. slečna Z. V. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1990,
bytem v Ostravě-Hrušově,

12. slečna H. K. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1990,
bytem v Ostravě-Vítkovicích,

13. pan P. D. je český občan romského původu, narozený v roce 1991,
bytem v Ostravě,

14. slečna M. P. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1990,
bytem v Ostravě-Hrušově,

15. slečna D. M. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1991,
bytem v Ostravě-Hrušově,

16. slečna M. B. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1991,
bytem v Ostravě 1,

17. slečna K. D. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1991,
bytem v Ostravě-Hrušově,

18. slečna V. Š. je česká občanka romského původu, narozená v roce 1990,
bytem v Ostravě-Vítkovicích.

[] Pozn. překl.: V textu bude nadále užíván termín „zařazení“ do zvláštních škol, a to jak pro případy přímého zařazení do prvního ročníku zvláštní školy, tak pro případy, kdy bylo dítě umístěno do zvláštní školy poté, co nějakou dobu navštěvovalo školu základní. Právě uvedené se netýká citace právních předpisů.

[1] Tento zákon č. 561/2004 Sb. byl přijat dne 24. září 2004 a nabyl účinnosti dne 1. ledna 2005.