© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

DRUHÁ SEKCE

ROZHODNUTÍ

O PŘIJATELNOSTI

stížnosti č. 25326/03
Luboš PATERA proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 10. ledna 2006 v senátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,
I. Cabral Barreto,

K. Jungwiert,

V. Butkevych
M. Ugrekhelidze,

paní A. Mularoni,
E. Fura-Sandström, soudci,

a paní S. Dollé, tajemnice sekce,

na základě výše uvedené stížnosti podané dne 4. srpna 2003,

s ohledem na rozhodnutí projednat stížnost na základě článku 41 Jednacího řádu Soudu přednostně

a s ohledem na stanoviska předložená žalovanou vládou a následná vyjádření stěžo­va­tele k těmto stanoviskům,

vynesl po poradě následující rozhodnutí:

SKUTKOVÝ STAV

Stěžovatel, pan Luboš Patera, narozený v roce 1963, bytem v Bělči, je českým občanem. Před Soudem jej zastupuje paní K. Veselá-Samková, advokátka zapsaná u České advokátní komory.

Žalovanou vládu zastupuje její zmocněnec, pan V. A. Schorm.

A. Okolnosti případu

Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stranami, lze shrnout následovně.

1. Události před 18. březnem 1992

V únoru 1989 se z manželství stěžovatele s R. P. narodil L. P. Zanedlouho poté R. P. stěžovatele opustila a odešla k rodičům.

Dne 8. června 1989 zahájil stěžovatel u Okresního soudu v Kladně řízení ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti a navrhoval svěření syna do své péče.

Soud návrhu stěžovatele dne 9. srpna 1989 vyhověl, když shledal, že R. P. dítěti nemůže poskytnout řádnou výchovu zejména pro konzumaci alkoholu a její nezralost. K odvolání R. P. byl tento rozsudek dne 26. října 1989 Krajským soudem v Praze zrušen.

Stěžovatel dne 20. listopadu 1989 odvedl dítě z místa bydliště matky bez jejího svolení.

Dne 15. prosince 1989 vydal soud předběžné opatření, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy matky především s ohledem na jeho nízký věk a na chování stěžovatele dne 20. listo­padu 1989. Stěžovatel však opatření, které napadl odvoláním, odmítl splnit či vydat dítě zpět matce. Proto byl únoru roku 1990 nařízen výkon tohoto rozhodnutí. Sledovaného cíle ale nebylo dosaženo a dle vyjádření vlády nebyla R. P. ve styku s dítětem až do listopadu 1990, a poté je mohla vídat jen za přítomnosti stěžovatele a jeho příbuzných. Stěžovatel však tvrdí, že R. P. navštěvovala dítě pravidelně.

Krajský soud dne 22. března 1990 rozhodl, že se předběžné opatření nenařizuje. Soud konstatoval, že péče, jakou stěžovatel nezletilému od 20. listopadu 1989 poskytuje, je bez závad a že otázka výchovného prostředí bude vyřešena rozhodnutím ve věci samé.

Dne 12. června 1990 byl soudu doručen znalecký posudek z oboru psychiatrie týkající se R. P., dle kterého byla tato schopna nezletilého vychovávat.

V době od července do prosince 1990 byly zamítnuty dvě námitky podjatosti vznesené stěžovatelem, které způsobily odklad dvou ústních jednání.

Po dvou ústních jednáních ve dnech 19. prosince 1990 a 30. ledna 1991 vynesl okresní soud dne 20. února 1991 rozsudek, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy R. P.

R. P. však nevyčkala právní moci tohoto rozsudku a spolu s dalšími třemi osobami dne 18. března 1991 vnikla do bydliště stěžovatele a dítě si odvezla. Její trestní stíhání pro poru­šování domovní svobody bylo zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 28. dubna 1994.

K odvolání stěžovatele byl rozsudek ze dne 20. února 1991 krajským soudem dne 14. listopadu 1991 zrušen. Krajský soud podle všeho zdůraznil nutnost upravit právo stěžova­tele na styk s dítětem.

Návrh stěžovatele, aby mu byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do výchovy, byl na dvou stupních soudní soustavy ve dnech 10. prosince 1991 a 19. února 1992 zamítnut.

2. Události po 18. březnu 1992

Dne 12. června 1992 bylo zrušeno jednak předběžné opatření ze dne 2. dubna 1992, jímž byla stěžovateli uložena povinnost platit výživné, jednak rozhodnutí o zamítnutí jeho nového návrhu na vydání předběžného opatření o svěření dítěte do výchovy.

V říjnu 1992 požádal soud místní orgán péče o dítě, aby vedl R. P. k respektování práva stěžovatele na styk s dítětem; ta přislíbila, že se podřídí.

Dne 23. listopadu 1992 byla věc přikázána Okresnímu soudu Praha – západ; vláda uvádí, že se tak stalo na základě četných námitek podjatosti vznesených stěžovatelem, ten naopak tvrdí, že se soudci obávali kárného postihu. Soud ustanovil znalce z oboru psychiatrie a psychologie, kteří vyšetřili nezletilého a rovněž oba rodiče a dne 11. května 1993 předložili znalecký posudek. Bylo zjištěno, že dítě o existenci svého otce neví a nemá možnost s ním navázat citové vztahy, jelikož je příliš závislé na matce; stěžovatel by měl přesto dobré předpoklady k výchově dítěte a rozuměl by jeho potřebám. Závěry znalců byly následující:

„V zájmu harmonického vývoje nezletilého je nezbytné, aby měl dostatečný kontakt s tím z rodičů, jemuž nebyl svěřen do výchovy, aby se tak mohly rozvíjet citové vazby dítěte s oběma rodiči a byla dostatečně zastoupena výchovná role matky a otce“.

Z tohoto hlediska se doporučuje, aby bylo právo na styk s dítětem široce upraveno; kontakt však nebude pro dítě přínosným, pakliže rodiče nebudou při jeho výchově spolupracovat. Především matka by si měla uvědomit, že může prokázat své výchovné schopnosti zejména tím, když se pokusí navázat vztah mezi dítětem a jeho otcem“.

Při ústním jednání dne 14. června 1993 vyslechl soud jednoho ze zpracovatelů uve­de­ného posudku, který matce vytkl, že dítě neinformovala o existenci otce a brání jim ve styku. Dále konstatoval, že je v zájmu dítěte, aby se s ním otec mohl scházet.

Dne 12. července 1993 vydal okresní soud předběžné opatření, kterým bylo dítě svě­ře­no do výchovy matce a stěžovateli bylo přiznáno právo na styk se synem každý druhý ví­kend, dále jeden týden v srpnu a 25. prosince; byla mu rovněž stanovena povinnost platit vý­živné. Soud mimo jiné konstatoval, že v zájmu dítěte je obnovení vztahů s otcem, které matka zpřetrhala.

Soud vyzval R. P. ve dnech 17. září 1993 a 16. února 1994 k respektování práva stěžovatele na styk s dítětem.

Po dalších dvou ústních jednáních vynesl soud dne 20. října 1993 rozsudek, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy matce, a současně rozhodl o právech a povinnostech stěžovatele. Zároveň bylo předběžné opatření ze dne 12. července 1993 nahrazeno jiným předběžným opatřením, jež mělo zůstat v platnosti až do okamžiku nabytí právní moci rozsudku. Stěžovateli bylo na základě tohoto předběžného opatření přiznáno právo stýkat se se synem první čtyři soboty ráno v přítomnosti R. P. a po skončení tohoto adaptačního období pak každý druhý víkend a jeden týden v srpnu bez přítomnosti matky. Rodiče se proti rozsudku a také proti předběžnému opatření odvolali; stěžovatel nicméně až do 31. května 1994 podal celkem třináct návrhů na výkon uvedeného opatření.

Opatrovník dne 8. února 1994 vyzval R. P. k dodržování práva stěžovatele na styk s dítětem, tak jak bylo upraveno předběžným opatřením ze dne 20. října 1993. V době od 30. dubna 1994 do 20. září 1996 se uskutečnilo devět setkání stěžovatele se synem; některá z nich proběhla za přítomnosti sociálních pracovnic a pravděpodobně také příslušníků bez­pečnostních agentur, které najala R. P. K poslednímu setkání matka uvedla, že dítěti chy­běla pozitivní motivace. Další dva pokusy o styk se uskutečnily ve dnech 11. a 21. ledna 1997.

Dne 16. června 1994 Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o předběžných opatřeních. Nejprve zrušil předběžné opatření ze dne 20. října 1993 a poté změnil opatření ze dne 12. července 1993, přičemž rozhodl, že stěžovatel má právo stýkat se se synem každou druhou sobotu a R. P. má povinnost tento kontakt usnadnit. Soud konstatoval, že předběžné opatření musí zohlednit současný stav (i když byl vyvolán matkou), a dále uvedl, že by tedy nebylo vhodné vystavovat dítě radikálním změnám (například ponechat je přes noc u otce v neznámém prostředí) a že nová úprava práva na styk s dítětem je dostačující k výkonu rodičovských práv a k postupnému rozvoji obvyklého vztahu mezi dítětem a otcem. Soud v tomto ohledu zdůraznil význam rozumného a kooperativního přístupu obou rodičů.

Soud ve dnech 3. a 11. srpna 1994 vyzval R. P., aby se podrobila rozhodnutí ze dne 16. června 1994. Následně požádal o pomoc opatrovníka.

Ústavní soud dne 26. října 1994 odmítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí ze dne 16. června 1994, které mělo být v rozporu s článkem 5 Protokolu č. 7.

V květnu 1995 a v dubnu 1997 požádal stěžovatel znalce V. F., aby se na základě písemných materiálů a zvukových záznamů vyjádřil k jeho kontaktu s dítětem. V. F. uvedl, že matka připravuje dítě nedostatečným a nevhodným způsobem a snaží se řešit problematický vztah se stěžovatelem prostřednictvím nezletilého, kterého tím neurotizuje. Přehnaně ochra­nářský postoj ze strany matky a její snaha podporovat u něj dětinskost dle názoru znalce škodí zájmům dítěte; současně konstatoval, že snaha R. P. postavit nezletilého proti otci vyústila v daném případě v syndrom zavrženého rodiče.

Vrchní soud v Praze dne 28. července 1995 vyhověl námitce podjatosti vznesené stěžovatelem dne 27. června 1994 vůči třem soudcům krajského soudu.

Dne 2. října 1995 okresní soud změnil rozhodnutí z 12. července 1993 a 16. června 1994, když novým předběžným opatřením stanovil, že stěžovatel je oprávněn strávit se synem každý druhý víkend. Soud zejména uvedl:

„Ze spisu nesporně vyplývá, že nezletilý v současné době pobývá u matky, která již dlouhou dobu brání realizaci obvyklého kontaktu mezi ním a jeho otcem zejména tím, že zanedbává nezbytnou přípravu a ponechává rozhodnutí na vůli samotného nezletilého, a vytváří nepřijatelné podmínky pro předání dítěte otci, přičemž trvá na přítomnosti jiných osob, především zaměstnanců bezpečnostní agentury. Ačkoli je průběh setkání těmito okolnostmi negativně ovlivněn, otec se na ně pravidelně dostavuje s dědečkem nezletilého, podařilo se mu se synem navázat kontakt a v rámci možností se jej pokouší rozvíjet. (...) i když ještě nebylo definitivně rozhodnuto ve věci samé, otec se s nezletilým pravidelně stýká a mluví s ním, dítě ho tedy dobře zná (...) a jejich vzájemné vztahy se pozitivně vyvíjejí.

(...) Soud prohlašuje, že nová úprava práva na styk je v zájmu dítěte a rozvoje jeho osobnosti narušené neustálými spory mezi rodiči, že odpovídá věku nezletilého a úrovni vývoje jeho vztahů s otcem, že usnadní jejich rozvoj a umožní otci ještě více přispívat k výchově dítěte (...).“

Ve dnech 10. listopadu a 1. prosince 1995 se u krajského soudu konala jednání o od­volání proti rozsudku ze dne 20. října 1993. Pro námitku podjatosti vznesenou stěžovatelem bylo jednání odročeno na neurčito. Po jistých peripetiích byla tato námitka dne 31. července 1996 vrchním soudem zamítnuta.

Dne 29. listopadu 1995 podniklo ve věci šetření Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ministerstvo poukázalo na nedostatky ve výchově R. P. a rovněž v práci orgánů péče o dítě, které údajně nejsou objektivní a zvýhodňují matku.

Na základě ustanovení § 272 odst. 2 občanského soudního řádu byly R. P. v době od 22. prosince 1995 do 21. února 1996 zaslány tři výzvy.

Dne 15. února 1996 orgán péče o dítě vyhověl návrhu stěžovatele a stanovil nad nezle­tilým dohled s odůvodněním, že jeho výchova je v důsledku nepřítomnosti otce ohrožena. Dne 10. ledna 1997 tentýž orgán zamítl návrh stěžovatele na udělení napomenutí R. P.; toto rozhodnutí bylo potvrzeno Ministerstvem práce a sociálních věcí, které uvedlo, že matka postupně mění svůj postoj a projevuje ochotu spolupracovat odborníky.

Ve dnech 13. ledna a 5. března 1997 byly R. P. uloženy pokuty ve výši 1 000 Kč[1] za každý zmařený styk stěžovatele s dítětem v době od 11. listopadu 1995 do 8. února 1997.

Dne 5. února 1997 bylo přerušeno řízení o návrhu stěžovatele ze dne 15. září 1995 na zbavení R. P. rodičovských práv.

Stěžovatel podal ve dnech 28. dubna, 19. května a 2. června 1997 soudu návrhy na pokračování řízení o výkon předběžného opatření ze dne 2. října 1995 uložením pokut R. P. a odebráním dítěte.

Okresní soud dne 3. června 1997 zamítl návrh stěžovatele na uložení pokuty R. P. za to, že odmítla respektovat jeho právo na styk s dítětem; soud při této příležitosti uvedl, že uve­dená setkání, na něž byl nezletilý matkou připraven, se neuskutečnila z důvodu nevhodného chování stěžovatele, jemuž se nepodařilo navázat s dítětem kontakt. Toto rozhodnutí bylo dne 30. září 1997 potvrzeno krajským soudem. Ústavní soud dne 6. května 1998 příslušnou ústav­ní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Ve dnech 30. září 1997 a 16. prosince 1997 uložil soud R. P. pokuty ve výši 300 Kč[2] za každý zmařený styk s dítětem v období od 22. března do 15. června 1997.

V odvolacím řízení se konalo ústní jednání dne 4. prosince 1996, na němž stěžovatel navrhl přikázání věci jinému soudu, a další dne 3. prosince 1997, kdy vznesl námitku pod­jatosti, o níž rozhodl vrchní soud dne 22. ledna 1998. V dubnu 1998 bylo odvolací řízení přeneseno před Městský soud v Praze, který dne 17. září 1998 rozhodl tak, že rozsudek ze dne 20. října 1993 zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně.

Dne 27. února 1998 byly R. P. uloženy pokuty ve výši 100 Kč[3] za každé zmařené setkání v době od 27. listopadu 1993 do 15. května 1994.

Ve dnech 25. května 1998[4] a 15. dubna 1999 byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty ústavní stížnosti, v nichž se stěžovatel dovolával svobody projevu ve snaze zpochybnit rozhodnutí, kterým mu byly za urážlivé výroky uloženy pořádkové pokuty. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl zbaven práva na spravedlivý proces a že polemiku s právními závěry soudů nižších stupňů, které se liší od názorů stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho práv a svobod.

Dne 21. dubna 1999 byla věc přikázána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem příslušnému podle místa bydliště nezletilého. Podle stěžovatele tuto změnu navrhla R. P. a sami soudci.

Dne 31. ledna 2000 byl v rámci trestního stíhání R. P. vyhotoven znalecký posudek z oboru psychologie. Vyplývá z něj, že dítě kontakt s otcem odmítá, nedůvěřuje mu a uvádí, že jej otec nemá rád. Pokud jde o stěžovatele, znalkyně jej označila za člověka egocen­trického, neschopného kompromisu a prosazujícího spíše naplňování svých vlastních práv než spokojenost dítěte. Stěžovatel reagoval podáním trestního oznámení na znalkyni, přičemž tvrdil, že závěry týkající se jeho osoby se neopíraly o žádný psychologický test. Naopak, podle psychologického vyšetření provedeného dne 30. března 2000 znalcem, kterého si stěžovatel sám zvolil, neprojevuje stěžovatel žádné psychopatologické příznaky, má klidnou, mírnou povahu a dobrou schopnost navazovat sociální vztahy, je stabilní a z citového hlediska vyrovnaný, jeho sebekritika, psychická aktivita a výchovné schopnosti jsou na velmi dobré úrovni.

Návrhy R. P. na vydání nového předběžného opatření o zúžení práva stěžovatele na styk s dítětem byly ve dnech 22. září 2000 a 6. března 2001 zamítnuty.

Dne 2. října 2001 uložil okresní soud R. P. pokutu ve výši 500 Kč[5] za neuskutečnění styku stěžovatele se synem v červnu 2001.

Ústavní soud dne 17. října 2001 prohlásil ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítal nečinnost Okresního soudu v Ústí nad Labem v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústní jednání nařízené na 29. října 2001 bylo odročeno a dne 26. listopadu 2001[6] se pak konalo další jednání, na němž byl proveden výslech nezletilého, který však byl touto zkušeností traumatizován. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti, jež byla dle názoru vlády odůvodněna urážlivým způsobem; rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2002 byla soudkyně z projednávání věci vyloučena. Dne 20. února 2002 byl tudíž spis přidělen jinému soudci.

Dne 26. března 2002 byla R. P. uložena pokuta ve výši 500 Kč[7] za neuskutečnění kontaktu stěžovatele s dítětem.

Nezletilému byl ve dnech 24. ledna a 4. února 2003 ustanoven nový opatrovník pro nalézací a pro exekučním řízení. Dne 6. května 2003 bylo k odvolání stěžovatele rozhodnutí ze dne 24. ledna 2003 zrušeno. Jiný opatrovník byl s konečnou platností ustanoven dne 11. března 2004.

Dne 11. září 2003 uložil soud R. P. pokutu ve výši 30 800 Kč[8] za maření práva stěžovatele na styk s dítětem v době od 30. června 2001 do 7. září 2003. Krajský soud toto rozhodnutí dne 13. listopadu 2003 potvrdil. R. P. byla povolena úhrada této částky v měsíč­ních splátkách. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. srpna 2004, jímž byla ústavní stížnost R. P. prohlášena za zjevně neopodstatněnou, poukázal na trvající neplnění pravo­moc­ných soudních rozhodnutí ze strany R. P. a uvedl, že názor nezletilého je formován zejména jejím chováním. Ústavní soud dále uvedl, že s ohledem na zjevnou neúčinnost ukládaných pokut se naskýtá otázka, proč soudy nenařídily výkon rozhodnutí předáním dítěte stěžovateli.

Ve dnech 16. října a 16. prosince 2003 vyzýval stěžovatel soud, aby ve vykonávacím řízení pokračoval.

Dne 21. října 2003 se uskutečnil pohovor sociální pracovnice s nezletilým, který dů­razně odmítl setkání s otcem.

Okresní soud dne 22. prosince 2003 zamítl návrh R. P. na zúžení práva stěžovatele na styk s dítětem. Toto rozhodnutí bylo dne 28. dubna 2004 potvrzeno krajským soudem, který zdůraznil význam prozatímní úpravy z roku 1995, jejímž smyslem bylo zabránit před vynesením rozsudku ve věci samé odcizení nezletilého, které by mohlo vést k nenapra­vi­telnému narušení jeho vztahu s otcem. Dle názoru soudu ze zpráv psychologů nevyplývalo, že by kontakt s otcem byl v rozporu se zájmy nezletilého a měl by být přerušen, a rovněž nedošlo ke změně v situaci dotčených osob, jež by takové opatření vyžadovala.

Opatrovník dítěte ve zprávě ze dne 16. června 2004 vyjádřil přesvědčení, že se matka snaží připravit dítě na styk se stěžovatelem, avšak nezletilý se tomu brání a uvádí, že se o něj otec ve skutečnosti nezajímá a chce především působit problémy R. P. Během společných setkání prý stěžovatel verbálně napadá R. P., ponižuje syna (který negativně vnímá mediali­zaci případu stěžovatelem) a mluví do diktafonu.

K návrhu stěžovatele bylo ústní jednání nařízené na 29. června 2004 odloženo na 17. září 2004.

Okresní soud dne 8. července 2004 vyhověl návrhu R. P. na vydání předběžného opatření za účelem zvýšení výživného placeného stěžovatelem.

Dne 29. července 2004 zrušil soud předběžné opatření ze dne 2. října 1995 upravující právo stěžovatele na styk se synem. S odvoláním zejména na zprávu opatrovníka ze dne 16. června 2004 soud konstatoval, že došlo ke změně okolností a že zanikly důvody vedoucí k přijetí uvedeného opatření, jehož účelu nebylo dosaženo. Soud také zamítl návrh R. P. na předběžný zákaz styku nezletilého s otcem. Stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím se soud­kyně chtěla pomstít za kárné řízení zahájené vůči ní ministrem spravedlnosti dne 15. června 2004 na žádost stěžovatele.

Dle znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného dne 15. srpna 2004 na žádost stěžovatele trpí nezletilý vážnou formou syndromu zavrženého rodiče způsobeného jeho naprogramováním ze strany R. P. a nikoli chováním stěžovatele, a je nutné dítě alespoň dočasně vyjmout ze současného výchovného prostředí.

Na základě podnětu stěžovatele ze dne 2. října 2002 vypracoval veřejný ochránce práv dne 16. srpna 2004 zprávu o provedeném šetření. Konstatoval, že přes jisté průtahy pokračovalo řízení o výkon rozhodnutí o právu na styk s dítětem efektivně (ukládáním pokut), což přimělo R. P. ke změně postoje a spolupráci s úřady. K činnosti opatrovníka dítěte však veřejný ochránce práv uvedl, že nevyužil všech prostředků vhodných k působení na chování rodičů a že toleroval nevhodný přístup matky, která stěžovateli bránila v právu na styk s dí­tětem (což zákon o rodině považuje za projev výchovné nezpůsobilosti), namísto aby ji upo­zornil na zákonné důsledky takového počínání anebo dal podnět k zahájení řízení o změně výchovného prostředí. Veřejný ochránce práv zároveň uvedl, že při hodnocení váhy, jaká má být přiznána názoru nezletilého, bylo třeba určit, zda jeho postoj není důsledkem manipu­la­tivního jednání matky, a tudíž syndromu zavrženého rodiče.

Soudkyně, jíž byla věc přidělena, vyslovila dne 7. září 2004 svou podjatost. Dle ná­zoru vlády bylo důvodem jejího postupu trestní oznámení, které na ni podal stěžovatel; podle stěžovatele tak soudkyně učinila v reakci na kárné řízení, které proti ní na základě jeho stížnosti zahájil ministr spravedlnosti. Dne 23. září 2004 byla věc přidělena jiné soudkyni.

Ústavní soud dne 7. prosince 2004 rozhodl o ústavní stížnosti R. P. tak, že došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zároveň však uvedl, že sama R. P. bránila otci v kontaktu s dítětem, a z tohoto hlediska jí nečinnost soudů vyhovovala.

Trestní stíhání

Dne 18. listopadu 1994 byla R. P. obžalována z trestného činu maření výkonu úřed­ního rozhodnutí, kterého se měla dopustit tím, že v době od 5. února do 14. června 1994 bránila styku stěžovatele se synem. Tato věc dosud nebyla skončena. V dopise ze dne 27. září 2004 adresovaném stěžovateli vrchní státní zastupitelství připustilo, že nečinnost soudu přispěla k neplnění rozhodnutí o právu na styk s dítětem ze strany R. P.

Policie dne 30. června 1995 odložila trestní oznámení stěžovatele ve věci jednání R. P., která mařila výkon soudního rozhodnutí o právu na styk s dítětem. Okresní státní zás­tupce v Ústí nad Labem dne 20. září 1995 zamítl stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou. Ústavní soud dne 1. února 1996 odmítl jeho ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

Dne 11. ledna 1999 byla R. P. obžalována z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí o právu stěžovatele na styk s dítětem v době od 27. prosince 1997 do 22. srpna 1998. Dne 5. dubna 2001 bylo trestní stíhání v dané věci zastaveno.

Při kontrole provedené Vrchním státním zastupitelstvím v Praze ve věci sedmi trestních oznámení podaných stěžovatelem na R. P. bylo zjištěno pochybení při vyřizování jednoho (odloženého) oznámení týkajícího se neuskutečněného styku v termínu od 16. do 17. června 2001. Proti R. P. bylo proto zahájeno trestní stíhání a dne 2. září 2004 byla obžalována.

Dne 16. srpna 2004 podal stěžovatel trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zločinného spolčení na právní zástupkyni R. P. a na některé úřední osoby, které údajně R. P. zvýhodňovaly.

Rozhodnutí jiného mezinárodního orgánu

Dne 19. srpna 2002 zveřejnil Výbor pro lidská práva v Ženevě svůj názor ze dne 25. července 2002 týkající se oznámení stěžovatele č. 946/2000. S odvoláním na článek 2 odst. 3 a článek 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stěžovatel na­mítal, že bylo porušeno jeho právo na ochranu rodinného života a zároveň tvrdil, že české orgány odmítly plnit soudní rozhodnutí umožňující mu pravidelný styk s jeho synem. Výbor ve svém názoru zejména uvedl:

„7.3. Výbor je toho názoru, že článek 17 obecně zahrnuje účinnou ochranu práva rodiče na pravidelný styk s jeho nezletilými dětmi. I když mohou existovat výjimečné okolnosti, za nichž je odepření kontaktu v zájmu dítěte nutné a nemůže být považováno za nezákonné či svévolné, v tomto případě však vnitrostátní soudy Vysoké smluvní strany rozhodly, že takovýto styk má být realizován. Proto je Výbor postaven před otázku, zda-li Vysoká smluvní strana v souladu s rozhodnutími svých soudů zajistila účinnou ochranu právům [stěžovatele] na styk s jeho synem.

7.4 Přestože soudy opakovaně uložily [stěžovatelově] manželce za nerespektování předběžných opatření upravujících styk předkladatele s jeho synem pokutu, tyto pokuty nebyly ani plně vymáhány, ani nebyly nahrazeny jinými opatřeními, jež by zajistila práva [stěžovatele]. Za těchto okolností a s přihlédnutím k značným průtahům v různých stádiích řízení došel Výbor k názoru, že právům [stěžovatele] nebyla ve smyslu článku 17 Paktu ve spojení s článkem 2 odst. 1 a 2 Paktu poskytnuta účinná ochrana. V důsledku toho se Výbor domnívá, že jemu předložené skutečnosti prokazují porušení článku 17 ve spojení s článkem 2 Paktu.“

Vláda upozorňuje na odchylné stanovisko dvou členů Výboru, podle kterého je třeba přihlédnout k přání nezletilého dítěte.

B. Příslušné vnitrostátní právo a rozhodovací praxe

Příslušné vnitrostátní právo a praxe jsou popsány v rozhodnutí Choc proti České republice (č. 25213/03, 29. listopadu 2005).

C. Příslušné mezinárodní právo

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Článek 2 Paktu zní:

„1. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

2. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje, pokud tak již nestanoví existující zákonodárná nebo jiná opatření, že podnikne nutné kroky v souladu se svými ústavními postupy a ustanoveními tohoto Paktu k tomu, aby schválil taková zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v Paktu.

3. Každý stát, který je smluvní stranou paktu, se zavazuje:

a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci;

b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany;

c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta.“

Článek 17 stanoví:

„1. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.

2. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.“

PŘEDMĚT STÍŽNOSTI

1. S odvoláním na článek 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatel namítá, že jeho záležitost nebyla projednána spravedlivě, nezávisle a v přiměřené lhůtě. Zároveň se domnívá, že v trest­ních řízeních zahájených proti R. P. na základě jeho trestních oznámeních je porušováno jeho právo na soudní ochranu.

Ve svém vyjádření ze dne 11. ledna 2005 stěžovatel rovněž namítá neexistenci účinného právního prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, jehož se dovolává ve spojení s námitkou týkající se spravedlivosti řízení.

2. Na poli článku 8 Úmluvy stěžovatel tvrdí, že dochází k zásahu do jeho práva na respektování rodinného života, neboť vnitrostátní orgány navzdory odporu matky nevyvíjejí dostatečné úsilí k zajištění výkonu jeho práva na styk se synem. V této souvislosti uvádí, že po několika setkáních v letech 1994 a 1995 mu R. P. soustavně brání v kontaktu se synem; v roce 2002 s ním údajně strávil celkem devět a půl minuty. V důsledku toho dítě trpí syn­dromem zavrženého rodiče.

3. Stěžovatel dále tvrdí, že je vystaven diskriminaci na základě pohlaví a z důvodu svých občanských aktivit a členství ve sdružení, což zakazuje článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8. V tomto ohledu se rovněž dovolává článku 5 Protokolu č. 7 a tvrdí, že v ro­din­ných věcech se české soudy dopouštějí systematické diskriminace vůči otcům dětí (děti jsou svěřovány do výchovy matek v 92 % případů); to dokládá různými články a rozhovory uveřejněnými v domácím tisku a také analýzou vypracovanou psychologem.

4. Ve svém vyjádření ze dne 11. ledna 2005 stěžovatel rovněž spojuje článek 14 Úmluvy s článkem 10 Úmluvy.

5. Stěžovatel konečně uvádí, že je vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, jelikož stát neposkytuje ochranu jeho právům a osobnosti.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

1. K námitkám opírajícím se o článek 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel uplatňuje několik námitek na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) a v přiměřené lhůtě projednána (...) nestranným soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“

1.1. Stěžovatel na prvním místě namítá nepřiměřenou délku řízení.

Vláda uvádí, že řízení ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti bylo stěžovatelem zahájeno dne 8. června 1989 a dosud probíhá. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k České republice vstoupila Úmluva v platnost teprve dne 18. března 1992, vznáší vláda námitku neslučitelnosti ratione temporis pro období, které tomuto datu přecházelo.

Dále vláda poznamenává, že se Soud již k délce řízení v dané věci vyjádřil, a sice v ří­zení o stížnosti podané manželkou stěžovatele, které skončilo vynesením rozsudku Paterová proti České republice (č. 76250/1, 14. září 2004). Bez ohledu na jistou složitost věci, kterou Soud ve výše uvedeném rozsudku uznal (§ 44), vláda tvrdí, že délka tohoto řízení je způ­sobena chováním stěžovatele a jeho přílišnou procesní aktivitou, jejíž účinky lze stěží pova­žo­vat za produktivní. Vláda v tomto ohledu konstatuje, že stěžovatel vznesl devět námitek pod­jatosti, podával trestní oznámení na některé soudce a vystupoval vůči nim urážlivě. Plně také využíval svých procesních práv, když se odvolal takřka do všech soudních rozhodnutí, nejenom meritorních (například do rozhodnutí o ustanovení opatrovníka dítěte). Tyto kroky mu sice nelze vytýkat, objektivně však přispěly k prodloužení řízení a stát za ně nemůže být zodpovědný. Vláda navíc poukazuje na to, že stěžovatel, vědom si rizika, že jeho kontakt s dítětem může být zakázán, systematicky zneužíval svých procesních práv s cílem zabránit přijetí konečného rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdí, že těžištěm jeho námitky týkající se délky řízení je nečinnost soudů v řízení o jeho prozatímním právu na styk s dítětem; nemožnost dovést řízení ve věci rodi­čov­ské zodpovědnosti do konce je dle jeho mínění důsledkem nespravedlivosti vykonávacího řízení. Vláda nadto poukazuje na různé úkony soudů a účastníků řízení, k čemuž stěžovatel pozna­menává, že se ukázaly být neúčinné.

Stěžovatel dále tvrdí, že věc není složitá a že napětí mezi rodiči je důsledkem neschop­nosti českých soudů zajistit výkon svých vlastních rozhodnutí. K tomu poznamenává, že od přikázání věci Okresnímu soudu v Ústí nad Labem v roce 1999 do prvního jednání konaného tímto soudem dne 29. června 2004 uplynulo pět let. Stěžovatel zároveň tvrdí, že byl nucen využít všech dostupných prostředků nápravy, aby se mohl bránit proti nesprávnému a nezákonnému chování orgánů, a že jeho výroky, které byly shledány urážlivými, byly objek­tivní a pravdivé.

1.1.1. Soud připomíná svoji vlastní judikaturu, podle níž má-li posoudit délku řízení, ve kterém již bylo přijato konečné rozhodnutí, pak platí, že období posuzované z hlediska „přiměřené lhůty“ dle článku 6 odst. 1 zahrnuje i následné řízení směřující k výkonu tohoto rozhodnutí (Di Pede proti Itálii, rozsudek ze dne 26. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 24 a 26). Soud však podotýká, že v jiné věci podobné projednávanému případu [Kříž proti České republice (rozh.), č. 26634/03, 29. listopad 2005] nepovažoval za vhodné zaujímat tento přístup v případě vykonávacího řízení o právu na styk s dítětem a omezil se na přezkoumání délky a průběhu takového řízení výhradně na poli článku 8 Úmluvy. S ohledem na odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí Soud neshledal důvod, pro který by měl v tomto případě dospět k odlišnému závěru.

1.1.2. Co se týče délky řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti zahájeného dne 8. června 1989, Soud konstatuje, že Česká republika je vázána Úmluvou teprve od 18. března 1992, kdy Úmluva vstoupila vůči bývalému Československu v platnost. Soud proto není příslušný zkoumat námitky týkající se skutkových okolností a rozhodnutí předcházejících tomuto datu. K tomu však Soud dodává, že v případech, kdy je nepříslušný ratione temporis zabývat se určitou částí řízení, zkoumá stav, ve kterém se takové řízení nacházelo k 18. březnu 1992 (viz, mutatis mutandis, Proszak proti Polsku, rozsudek ze dne 16. prosince 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997-VIII, § 32). Z toho plyne, že do působnosti Soudu patří pouze skutkové okolnosti, ke kterým došlo po 18. březnu 1992 s ohledem na stav, v jakém se řízení nacházelo k tomuto datu. Soudem posuzované relevantní období tedy trvá od 18. března 1992 do dneška.

Soud se s ohledem na předložené skutečnosti a na kritéria vyvozená ze své judikatury ve věci „přiměřené délky“ domnívá, že o této námitce je třeba rozhodnout v rámci meri­tor­ního projednání věci.

1.2. Stěžovatel na druhém místě namítá, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, poněvadž soudy nerespektují zásadu rovnosti stran, a poukazuje na nedostatek jejich nestran­nosti. Tato pochybení dle jeho názoru vyplývají ze skutečnosti, že soudy nepřijaly rychlá a účinná opatření vůči druhé straně, která brání ve výkonu jeho práva na styk s dítětem.

Soud poznamenává, že za situace, kdy řízení ve věci výkonu rodičovské zodpo­věd­nosti před vnitrostátními soudy stále probíhá, jeví se tato část stížnosti jako předčasná. Má-li stěžovatel v úmyslu zpochybňovat způsob, jakým soudy projednávaly jeho návrhy na před­běžná opatření, nezbývá Soudu než konstatovat, že stěžovatel tuto námitku nevznesl před Ústavním soudem; stěžovatel sice ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ze dne 16. červ­na 1994 podal, avšak tato byla dne 26. října 1994, tedy více než šest měsíců před po­dáním jeho stížnosti Soudu, odmítnuta. Z toho vyplývá, že námitky týkající se nedodržení požadavků na spravedlivost a nestrannost v rámci výše uvedených řízení musejí být v souladu s člán­kem 35 odst. 1 a 4 Úmluvy zamítnuty.

Pokud se jedná o výkon rozhodnutí o právu na styk s dítětem, postup vnitrostátních soudů je předmětem zkoumání na poli článku 8 Úmluvy a není nutné se jím zabývat odděleně z hlediska článku 6. Třebaže článek 8 neklade žádný výslovný požadavek na příslušné řízení, je nezbytné, aby byl rozhodovací proces vedoucí k zásahu do práv spravedlivý a respektoval zájmy, jejichž ochranu článek 8 ukládá (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, § 56, ESLP 2002-I).

1.3. Stěžovatel zároveň uvádí, že je porušováno jeho právo na soudní ochranu, neboť orgány řádně neprošetřují jeho trestní oznámení na R. P. a podporují její chování tím, že řízení zastavují nebo trestní oznámení odkládají. Tato trestná činnost jeho manželky mu však brání v kontaktu s jeho dítětem.

Soud konstatuje, že tato tvrzení se zčásti překrývají s argumentací předloženou v souvislosti s dodržováním článku 8 Úmluvy, a že je tudíž vhodné zabývat se jimi z hlediska tohoto ustanovení.

Soud mimo jiné připomíná, že Úmluva nepřiznává právo na zahájení trestního stíhání vůči třetím osobám. Pakliže stěžovatel namítá, že trestních oznámení proti R. P. nevedla k žádnému výsledku, musí být tato námitka v souladu s článkem 35 odst. 3 a 4 zamítnuta jako neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.

1.4. Ve svém vyjádření ze dne 11. ledna 2005 stěžovatel rovněž namítá porušení práva na spravedlivé řízení ve spojení s článkem 13 Úmluvy, přičemž tvrdí, že jelikož nemůže před českými soudy dosáhnout ochrany svého práva na styk s dítětem, „vychází existence či neexistence soudů nastejno“. Tvrdí, že tak byl de facto zbaven přístupu k soudům.

V rozsahu, v jakém se tato námitka týká nerealizace výkonu práva stěžovatele na styk s dítětem, vláda uvádí, že zdržení při výkonu rozhodnutí může být ospravedlněno zvláštními okolnostmi případu (viz, mutatis mutandis, Koltsov proti Rusku, č. 41304/02, § 22, 24. únor 2005). Dle vlády tomu tak bylo i v projednávané věci, protože vnitrostátní orgány přijaly veškerá opatření (výzvy, pokuty, trestní stíhání vůči matce), která bylo možné od nich rozumně očekávat pro účely zajištění výkonu práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že právo stěžovatele na přístup k soudu porušeno nebylo a článek 6 v sobě obsahuje požadavky člán­ku 13, námitka týkající se tohoto posledně uvedeného ustanovení je neopodstatněná.

Pokud se jedná o tvrzenou neexistenci účinného prostředku nápravy z pohledu spravedlivosti řízení, která měla spočívat ve skutečnosti, že soudy nejsou schopny zajistit stěžovateli ochranu jeho práv a nepostupují v souladu se zákonem, vláda poukazuje na ne­jas­nost této námitky a na její předčasnost, protože řízení ve věci výkonu rodičovské zodpo­vědnosti dosud probíhá. Vláda pak subsidiárně tvrdí, že ústavní stížnost představuje, pokud jde o námitku týkající se spravedlivosti řízení, účinný a vhodný prostředek nápravy.

Stěžovatel zdůrazňuje, že je nezbytné posuzovat věc jako celek. Popírá existenci zvláštních okolností, ledaže by byly spatřovány v silném odporu matky, a uvádí, že od soudů se má rozumně očekávat, že nerezignují a přistoupí k výkonu vlastních rozhodnutí. Stěžovatel se na rozdíl od vlády domnívá, že v porovnání s článkem 6 se článek 13 vztahuje na situace, kdy má plynutí času nevratné důsledky. Pokud jde o argument týkající se předčasnosti stíž­nosti, stěžovatel zdůrazňuje, že samotná délka řízení ukazuje na neexistenci účinného pro­středku nápravy. Stěžovatel v tomto ohledu připomíná, že Soud v rozsudku Hartman proti České republice [č. 53341/99, ESLP 2003-VIII (výňatky)] dospěl k závěru, že ústavní stížnost není účinným prostředkem nápravy ve vztahu ke spravedlivosti řízení.

Jak se již Soud mnohokrát vyjádřil, článek 13 Úmluvy zaručuje ve vnitrostátním právu existenci právního prostředku nápravy, jehož prostřednictvím se lze dovolat práv a svobod zakotvených v Úmluvě. Toto ustanovení ve svém důsledku vyžaduje vnitrostátní právní prostředek nápravy umožňující posouzení obsahu „obhájitelné námitky“ opírající se o Úmlu­vu a poskytnout odpovídající nápravu. „Účinnost“ „právního prostředku nápravy“ ve smyslu článku 13 nezávisí na jistotě pro stěžovatele příznivého výsledku řízení (Kudla proti Polsku, [velký senát], č. 30210/96, § 157, ESLP 2000-XI).

Soud v daném případě poznamenává, že stěžovateli nebylo v České republice bráněno v přístupu k soudům. Ostatně postup těchto soudů v řízeních vedených v rámci projed­ná­vaného případu, stejně tak jako nevykonávání stěžovatelova práva na styk s dítětem, zkoumá Soud z pohledu článků 6 a 8 Úmluvy.

Co se týče tvrzení o údajné neúčinnosti ústavní stížnosti ve vztahu ke spravedlivosti řízení, Soud podotýká, že podobnou námitku zamítl ve výše uvedené stížnosti Choc proti České republice. Soud se domnívá, že úvahy vyslovené v tomto rozhodnutí v plném rozsahu platí i pro posuzovanou stížnost a že v projednávané věci není důvod vyslovit odchylný závěr.

Tuto námitku je proto třeba zamítnout jako zjevně neopodstatněnou v souladu s článkem 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

2. K námitce opírající se o článek 8 Úmluvy

Stěžovatel poukazuje zejména na nemožnost domoci se ochrany a výkonu práva na styk s dítětem, které mu soudy předběžně přiznaly, a podílet se tak navzdory odporu ze strany matky na výchově svého dítěte. Přitom se dovolává článku 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého (...) rodinného života (...).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Vláda na základě článku 35 odst. 2 písm. b) nejprve vznáší námitku nepřijatelnosti této části stížnosti s tím, že před podáním stížnosti se stěžovatel obrátil na Výbor OSN pro lidská práva, jemuž předložil oznámení o porušení svého práva na ochranu rodinného života; to mělo spočívat v odmítání orgánů zajistit mu realizaci jeho práva na styk. Vzhledem ke sku­tečnosti, že Výbor svůj názor přijal dne 25. července 2002, je vláda toho názoru, že v zájmu zamezení dvojího projednání stejných skutkových okolností dvěma mezinárodními orgány není Soud k projednávání sporných skutečností předcházejících tomuto datu příslušný.

Vláda pak podpůrně uvádí, že námitka nastoluje otázku, zda stát dostál pozitivním povinnostem, které mu ukládá článek 8. Vláda poznamenává, že právo stěžovatele na styk se synem bylo nejdříve upraveno předběžným opatřením ze dne 12. července 1993, změněným dne 16. června 1994, a dále pak předběžným opatřením ze dne 2. října 1995. To bylo zrušeno dne 29. června 2004 poté, co soud konstatoval změnu situace; řízení o odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí stále probíhá. Vláda připouští, že soudu trvalo přehodnocení okol­ností případu devět let; v soudních spisech dále zjistila, že vzhledem k možnému trestnímu stíhání, které matce hrozilo, probíhala v posledních letech setkání následujícím způsobem: nezletilý vyšel se svými věcmi před dům, stěžovateli řekl, že s ním nechce odejít, a vrátil se do domu.

Vláda nesouhlasí s tím, že soudy zůstaly v případě více než třiceti návrhů na výkon rozhodnutí podaných stěžovatelem nečinné. Uvádí, že v době od 13. ledna 1997 do 11. září 2003 bylo matce uloženo několik pokut, kterým předcházely výzvy ve smyslu § 272 odst. 2 občanského soudního řádu; jeden návrh na výkon rozhodnutí pak byl dne 3. června 1997 zejména z důvodu nevhodného chování stěžovatele zamítnut. Vláda rovněž poukazuje na činnost orgánů péče o dítě, které se situací v rodině pravidelně zabývaly, předkládaly soudům zprávy a setkávaly se s dotčenými osobami.

Závěrem vláda připouští, že vnitrostátní orgány nedokázaly včas a účinným způsobem zabránit, aby se věc dostala do současné extremní polohy. Dovoluje si však poznamenat, že vedení sporu představuje pro stěžovatele smysl jeho života bez ohledu na zájem jeho syna. Jedině změna jeho postoje může dle názoru vlády v současné době vést k navázání normál­ního vztahu mezi ním a stěžovatelem; takové změny však nelze docílit donucením ze strany veřejné moci. Vláda proto ponechává na posouzení Soudu, zda vnitrostátní orgány přijaly veškerá možná pozitivní opatření.

K námitce vlády stěžovatel uvádí, že oznámení podané Výboru pro lidská práva před­stavovalo způsob, jak dosáhnout realizace svých práv, aniž by byla ohrožena pověst České republiky před Soudem. Vzhledem k tomu, že tato iniciativa nebyla úspěšná a že Česká republika nevyvodila z kritického názoru Výboru, který není vykonatelný, důsledky, nezbývá stěžovateli než se obrátit na Soud.

Stěžovatel zdůrazňuje, že první předběžné opatření bylo vydáno až dva roky po jeho násilném odloučení od dítěte a že od roku 1993 nemá žádnou možnost prokázat své výchovné schopnosti a rozvíjet rodinné vztahy s dítětem. To vše bez ohledu na skutečnost, že znalci a soudy opakovaně prohlásili, že obnovení vztahů s otcem je v zájmu zdravého psychického vývoje nezletilého; tito rovněž dospěli k závěru (naposledy Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. srpna 2004), že v daném případě vyplývají stávající problémy z chování R. P., která zanedbává přípravu dítěte.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že navzdory četným návrhům na pokračování v exekučním řízení, z nichž většina zůstala bez odpovědi, soudy, zejména pak Okresní soud v Ústí nad Labem, setrvávaly ve své nečinnosti. Navíc několik pokut uložených R. P. mělo spíš symbolickou povahu a účinek donucení byl zmírněn úhradou v měsíčních splátkách. Ústavní soud ostatně konstatoval jejich neúčinnost ve svém rozhodnutí ze dne 3. srpna 2004. K tomu všemu soudy tyto pokuty vymáhaly nedbale a nenahrazovaly je jinými opatřeními. Dokonce projednávání jeho návrhu na zbavení R. P. rodičovských práv bylo dne 5. února 1997 přerušeno, což představuje pasivní podporu matky. Stěžovatel v tomto ohledu uvádí, že odloučení dítěte od rodiče, který nerespektuje soudní rozhodnutí (a nemůže tak zajistit vhodnou výchovu) znamená menší zlo v porovnání s manipulativním jednáním, kterému je toto dítě vystaveno; ani trestní stíhání chybujícího rodiče nepostihují zájmy dítěte. Judikatura podle něj dokazuje, že pokud jsou tyto sankční prostředky použity rychle a efektivně, mohou nezodpovědného rodiče přimět ke splnění povinností. České soudy se však odmítají k tako­vým opatřením uchýlit a chránit tak oprávněné osoby, zejména otce dětí.

Pokud se konkrétně jedná o rozhodnutí ze dne 29. července 2004, stěžovatel má za to, že jde o osobní pomstu soudkyně vystavené riziku kárného řízení zahájeného na základě jedné z jeho stížností. Dále upozorňuje na rozpory mezi odůvodněním tohoto rozhodnutí a úvahami obsaženými v rozhodnutí soudu vyššího stupně vyneseného dne 28. dubna 2004, tedy o pouhé tři měsíce dříve. Stěžovatel konečně namítá, že o jeho odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo dosud rozhodnuto, přičemž považuje za logické, aby rozhodnutí o odvolání podléhalo stejné lhůtě (sedm dní), jakou má soud prvního stupně k rozhodnutí o předběžném opatření.

Dle názoru stěžovatele tak v důsledku nečinnosti soudů došlo k neodvratnému odci­zení mezi ním a jeho synem, stavu, kdy dnes chlapec trpí neurózou a syndromem zavrženého rodiče, a rovněž k nenapravitelnému zásahu do jeho rodinného života. To dokazuje, že český stát otevřeně opovrhuje jeho právy, stejně tak jako právy jeho dítěte. Stěžovatel se v tomto směru ohrazuje a cítí pohoršen tvrzením vlády, že pokračování sporu pro něj představuje smysl života. Ve skutečnosti mu není lhostejný osud vlastního dítěte, navázání jejich vztahů a respektování práva.

Stěžovatel konečně vládě vytýká, že se zaměřila na právo dítěte vyjádřit vlastní názor a nezmínila se o jeho právu na svobodu projevu bez jakékoli manipulace. Cílem předběžného opatření týkající se práva na styk s dítětem bylo mimo jiné umožnit dítěti poopravit si tvrzení matky na základě vlastních zkušeností. Ve střetu mezi jeho právem na výchovu syna a právem manipulovaného dítěte nenávidět svého otce je nezbytné upřednostnit právo, které je pro společnost nejdůležitější, tedy právo rodiče napravit jednání dítěte a vést ho k tomu, aby neopakovalo záporné příklady chování svých rodičů, nýbrž je mělo v úctě a vážilo si jich. Protože Ústava České republiky a také Úmluva zaručují rovnost všem, a to jak rodičům, tak jejich dětem, nelze považovat děti za nadřazené rodičům, které nenávidí.

2.1. K námitce nepřijatelnosti vznesené vládou Soud připomíná znění článku 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy:

„Soud se nebude zabývat žádnou individuální stížností předloženou podle článku 34, která je (...)

b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná Soudem anebo již předložená jinému mezinárodnímu vyšetřovacímu nebo smírčímu orgánu a pokud neobsahuje žádné nové důležité informace.“

Z tohoto ustanovení je zřejmé, že Úmluva ve snaze zabránit vedení několika meziná­rodních řízení o stejných případech vylučuje možnost, aby Soud přijal k projednání stížnost, která již byla předmětem přezkumu jiného mezinárodního orgánu [Calcerrada Fornieles a Cabeza Mato proti Španělsku, č. 17512/90, rozhodnutí Komise ze dne 6. července 1992; mutatis mutandis, Smirnova a Smirnova proti Rusku (rozh.), číslo 46133/99 a 48183/99, 3. října 2002].

V projednávané věci není pochyb o tom, že v době podání stížnosti Soudu bylo již Výboru pro lidská práva zřízenému Mezinárodním paktem o občanských a politických prá­vech předloženo oznámení stěžovatele o porušení jeho práva na ochranu rodinného života, jež spočívalo v nevykonání jeho práva na styk s dítětem. Dne 25. července 2002 přijal výše uvedený orgán názor, uveřejněný dne 19. srpna 2002.

Z toho se podává, že námitka týkající se článku 8 Úmluvy je v případě událostí nastalých před 25. červencem 2002 v podstatě shodná s námitkou, která vedla k přijetí výše uvedeného názoru Výborem pro lidská práva.

Tuto část stížnosti je proto třeba v souladu s článkem 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy zamítnout.

2.2. Naproti tomu vzhledem ke skutečnosti, že situace, na niž stěžovatel poukazuje, nadále trvá a od 25. července 2002 došlo k novým skutečnostem, Soud se domnívá, že je příslušný k posouzení námitky stěžovatele, která se vztahuje k období následujícímu po tomto datu.

Soud je ve světle všech argumentů předložených účastníky řízení toho názoru, že uvedená část stížnosti nastoluje závažné skutkové i právní otázky, které nelze vyřešit v této fázi projednávání stížnosti a které vyžadují meritorní posouzení. Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti nelze považovat za zjevně neopodstatněnou ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Žádný další důvod nepřijatelnosti Soud neshledal.

3. K námitce opírající se o článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
a článek 5 Protokolu č. 7

Stěžovatel s poukazem na tato ustanovení namítá, že se stal obětí diskriminace z důvodu pohlaví a svých občanských aktivit a členství ve sdružení. Na základě výňatků z vnitrostátního tisku a analýzy vypracované psychologem stěžovatel tvrdí, že rozvedení otco­vé trpí soustavnou diskriminací ze strany českých soudů, které automaticky svěřují děti do výchovy matkám, a těmto tolerují nerespektování rozhodnutí o právu otců na styk, čímž ohrožují jejich duševní zdraví.

Článek 14 Úmluvy zní:

„Užívání práv a svobod přiznaných (...) Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, jazyku, náboženství, politickém nebo jiném smýšlení, národnostním nebo sociálním původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiném postavení.“

Článek 5 Protokolu č. 7 zní:

„Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.“

Vláda namítá nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy s poukazem na skutečnost, že jediná ústavní stížnost, ve které se stěžovatel dovolával článku 5 Protokolu č. 7. (ve věci rozhodnutí ze dne 16. června 1994), byla Ústavním soudem České republiky dne 26. říj­na 1994 odmítnuta. Zároveň uvádí, že jelikož článek 14 Úmluvy obsahuje zákaz jaké­koli diskriminace v rámci respektování rodinného života, není třeba se tvrzeními stěžovatele na poli článku 5 Protokolu č. 7 zabývat odděleně.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda nepopírá, že dle statistických údajů pro Českou republiku, které má k dispozici, bývá v okamžiku prvého rozhodování o této otázce svěřována péče o nezletilé děti většinou matce[1]. Právo na styk s dítětem je tudíž obvykle přiznáváno otcům, což objasňuje, proč se tito mohou při výkonu svého práva častěji setkat s obtížemi. Nicméně původ těchto obtíží nespočívá ve skutečnosti, že návrhy na výkon práva na styk s dítětem podávají otcové; nejedná se tedy o diskriminaci na základě pohlaví nebo nerovnosti manželů. Nelze totiž tvrdit, že soudy tolerují odmítání podrobit se rozhodnutí, jestliže tak činí matky. Vláda dále zdůrazňuje nutnost vykládat statistiky v kontextu dalších skutečností. Tyto údaje především neumožňují zjistit, který z rodičů o svěření do výchovy skutečně požádal. V tomto ohledu vláda uvádí jako příklad částečný místní průzkum provedený v roce 1999 u jednoho z okresních soudů, z něhož vyplývá, že zatímco pouze 16 % otců požadovalo svěření dětí do výchovy, 34 % z nich mělo úspěch ve věci a ve 23 % případů byly děti svěřeny do střídavé nebo společné výchovy. Ze sociologických studií pak jedno­značně vyplývá, že ačkoliv tradiční rozdělení rodičovských rolí v České republice pomalu směřuje k překonání rozdílů, výchova dětí se stále soustřeďuje v rukou žen. Takto lze ko­nečně pochopit, že děti nízkého věku jsou v prvé řadě svěřovány do výchovy matkám.

Pokud se jedná o projednávaný případ, vláda uvádí, že stěžovatel nikterak neupřesňuje domnělé diskriminační zacházení, jehož se měl stát obětí. Došlo-li k nějakému rozdílu v zacházení s oběma rodiči, vypovídá to dle názoru vlády pouze o snaze soudu jednat v zájmu dítěte a již více ho netraumatizovat.

Stěžovatel poukazuje na to, že i když orgány otevřeně nepřiznaly, že jeho práva nechránily z důvodu jeho pohlaví, tento postoj jednoznačně vyplývá z výsledků jejich činnosti. Je rovněž přesvědčen, že mu orgány škodí také z důvodu jeho občanských aktivit, kterými se snaží dosáhnout změny soudní praxe v rodinných věcech. Diskriminační zacházení dle jeho názoru spočívá v tom, že v průběhu řízení, kde stojí v opozici vůči své manželce, nemá možnost prokázat své výchovné schopnosti, ani realizovat právo na styk s dítětem.

Stěžovatel dále popírá, že svěřování dětí do výchovy matek lze vysvětlit nezájmem ze strany otců. Zdůrazňuje, že ve věcech nezletilých jsou soudy povinny jednat bez návrhu a musí tedy děti svěřovat do výchovy toho rodiče, který má lepší výchovné schopnosti, a to nezávisle na návrzích účastníků řízení. Vládou uváděný výzkum pak podle stěžovatele neobsahuje důvody, pro které otcové nežádají svěření dětí do vlastní výchovy; dle názoru stěžovatele, který se odvolává na písemnou práci studentky sociálních věd, jsou k tomu často donuceni pod nátlakem ze strany matky, soudu a sociálních orgánů. I průzkumy veřejného mínění uskutečněné od roku 2002 do roku 2004 ukazují, že podle 75 % českých občanů mají ženy větší vyhlídky na svěření dítěte do výchovy, a nedostatky v této oblasti byly přiznány i některými vnitrostátními orgány. V České republice tedy existuje systém „diskriminace otců a mužů“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na dva konkrétní případy, ve kterých bylo ne­dodržení soudních rozhodnutí ze strany otců záhy sankcionováno především nuceným pře­dáním dětí jejich matkám. Naopak ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí Kotan proti České republice (č. 26136/03, 29. listopad 2005), vedlo rychlé přijetí účinných opatření vůči matce k obnovení vztahů mezi otcem a jeho dítětem. Stěžovatel se domnívá, že v projednávaném případě mohly orgány v zájmu ochrany vztahů, které ho pojí k synovi, postupovat stejným způsobem.

Soud předně bere na vědomí argumenty vlády týkající se podmínky vyčerpání vnitro­státních prostředků nápravy. Nepovažuje však za nutné zabývat se v daném případě otázkou, zdali stěžovatel této podmínce vyhověl, neboť i za předpokladu, že by tak učinil, jsou jeho námitky nepřijatelné z jiných dále uvedených důvodů.

Soud připomíná, že na poli článku 14 Úmluvy může být nastolena sporná otázka pouze tehdy, jedná-li se o neodůvodněné rozdíly v zacházení s některými osobami oproti jiným osobám, které se nacházejí v obdobných situacích. Stěžovatel však v daném případě jednak předkládá obecná tvrzení podepřená výňatky z domácího tisku, jednak opakuje argu­menty o neschopnosti orgánů zajistit mu efektivní účast na výchově dítěte, mimo jiné výko­nem jeho práva na styk. Tyto argumenty se však shodují s argumenty, které byly předloženy na poli článku 8 a které jsou nadále předmětem zkoumání ze strany Soudu. Stěžovatel ostatně netvrdil, že diskriminace otců je důsledkem příslušných právních předpisů nebo rozdílů v řízení viz, a contrario, Sommerfeld proti Německu [velký senát], č. 31871/96, § 94 a 98, ESLP 2003-VIII (výňatky).

Mimoto nic z obsahu spisu nenasvědčuje tomu, že by na postup soudů mělo vliv pohlaví stěžovatele nebo jeho občanské aktivity. Rozhodnutí přijatá v průběhu celého řízení vedeného v projednávané věci dostatečně prokazují, že soudci se při rozhodování řídili takovými skutečnostmi, jako jsou rodinná situace a postoj rodičů a dítěte.

Soud se tudíž domnívá, že na základě skutečností předložených stěžovatelem nelze odhalit žádný náznak diskriminace z důvodu pohlaví a již vůbec ne pro jeho občanské aktivity či aktivity spojené s členstvím ve sdružení.

Pakliže stěžovatel namítá porušení článku 5 Protokolu č. 7, Soud konstatuje, že tato námitka se překrývá s námitkami, o nichž bylo pojednáno výše. Za těchto okolností nespatřuje žádný důvod, aby se jí zabýval odděleně viz, mutatis mutandis, Tiemann proti Francii a Německu (rozh.), č. 47457/99 a 47458/99, ESLP 2000-IV.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

4. Ve svém vyjádření ze dne 11. ledna 2005 stěžovatel rovněž vznáší námitku opíra­jící se o článek 10 Úmluvy ve spojení s článkem 14.

Vláda uvádí, že ústavní stížnosti, v nichž stěžovatel poukazoval na porušení svobody projevu, které mělo spočívat v rozhodnutích o uložení pořádkových pokut za urážlivé výroky, byly dne 25. května 1998 a 15. dubna 1999 prohlášeny za zjevně neopodstatněné, stalo se tak tedy více než šest měsíců před podáním této stížnosti.

Pokud jde o odůvodněnost námitky, vláda konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádný konkrétní případ údajné perzekuce či diskriminace ze strany orgánů pro své aktivity ve sdružení „Spravedlnost dětem“ nebo pro své názory, postoje či publikace. Rozhodnutí o uložení pořádkových pokut měla zajistit vážnost a nestrannost soudu a byla přiměřená tomuto účelu.

Soud nejprve poznamenává, že rozhodnutí o uložení pořádkových pokut stěžovateli byla stejně jako příslušná rozhodnutí Ústavního soudu přijata více než šest měsíců před podáním této stížnosti. Soud proto není k jejich projednání příslušný. Ve zbytku je nutno konstatovat, že stěžovatel svoji námitku neodůvodnil a ani ji nikterak nepodepřel. Soud každopádně ve světle všech argumentů předložených účastníky řízení neshledal žádný náznak porušení práv a svobod zaručených ustanoveními, na něž je poukazováno.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

5. Stěžovatel konečně vznáší námitku na poli článku 3 Úmluvy, přičemž tvrdí, že nemožnost naplnit svůj rodinný život a nedostatek ochrany ze strany státu představují nelidské a ponižující zacházení.

Přestože Soud uznává, že stěžovatel je v důsledku marných snah dosáhnout výkonu svého práva na styk s dítětem frustrován, nepovažuje za prokázané, že byl stěžovatel podro­ben zacházení spadajícímu do rozsahu působnosti článku 3 Úmluvy.

Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy zjevně neopodstatněná a je třeba ji v souladu s článkem 35 odst. 4 zamítnout.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

prohlašuje za přijatelné námitky stěžovatele vztahující se k délce řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti, jakož i zásahu do jeho práva na respektování rodinného života v období po 25. červenci 2002; tím není dotčeno rozhodování ve věci samé;

prohlašuje stížnost ve zbývajících částech za nepřijatelnou.

[1] Přibližně 34 €.

[2] Přibližně 10,2 €.

[3] Přibližně 3,4 €.

[4] Pozn. překl.: Rozhodnutí obsahuje chybné datum 28. května 1998.

[5] Přibližně 17 €.

[6] Pozn. překl.: Rozhodnutí obsahuje chybné datum 26. září 2001.

[7] Přibližně 17 €.

[8] Přibližně 1 048 €.

[1] V roce 2003 tomu tak bylo v 89,9 % případů oproti 7,1 % případů, ve kterých byly děti svěřeny do výchovy otcům.