© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

DRUHÁ SEKCE

VĚC THON proti ČeskÉ republiCE

(stížnost č. 14044/04)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

13. prosince 2005

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Thon proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající v senátu ve složení:

pánové A. B. Baka, předseda, K. Jungwiert, V. Butkevych, M. Ugrekhelidze, paní A. Mularoni, D. Jočienė, pan D. Popović, soudci, a paní S. Dollé, tajemnice sekce,

po poradě konané dne 22. listopadu 2005,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 14044/04) směřující proti České republice, kterou dne 13. dubna 2004 podal u Soudu český občan pan Tomáš Thon („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje pan R. Tomis, advokát zapsaný u České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec pan V. A. Schorm.

3. Dne 19. listopadu 2004 Soud rozhodl o podané stížnosti uvědomit vládu a na základě článku 29 odst. 3 Úmluvy vyslovit se současně k přijatelnosti i odůvodněnosti stížnosti.

SKUTKOVÝ STAV

OKOLNOSTI PŘÍPADU

4. Stěžovatel se narodil v roce 1962, trvalé bydliště má v Opavě.

5. V roce 1995 se z manželství stěžovatele a M. T. narodila dcera.

6. V září roku 1998 opustila stěžovatelova manželka společnou domácnost a dítě si odvedla s sebou.

7. Dne 6. října 1998 podala manželka stěžovatele u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na svěření nezletilé dcery do své výchovy a za tímto účelem také požádala o vydání předběžného opatření. Stěžovatel reagoval vzájemným návrhem ze dne 29. října 1998. V průběhu celého řízení pak předkládal soudům důkazní návrhy, požadoval výslechy účastníků řízení a zakládal listiny do spisu. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že okresní soud ztratil či zatajil jeho faxovou zprávu ze dne 4. listopadu 1998.

8. Soud následně dítěti ustanovil opatrovníka a počal shromažďovat listinné důkazy.

9. Předběžným opatřením vydaným na závěr ústního jednání konaného dne 5. listopadu 1998 bylo dítě svěřeno do výchovy matce. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí dne 1. února 1999 zrušeno Krajským soudem v Ústí nad Labem, který návrh M. T. zamítl.

10. Soud následně vyzval stěžovatele k předložení důkazních návrhů a obdržel písemné posudky.

11. V dubnu a červnu roku 1999 byl soudní spis na několik týdnů zapůjčen Krajskému soudu v Ostravě a Okresnímu soudu v Opavě.

12. Námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Litoměřicích, kterou stěžovatel vznesl dne 7. května 1999, byla dne 2. června 1999 zamítnuta. Stěžovatel se odvolal a dne 3. července 1999 vznesl námitku podjatosti.

13. Dne 5. července 1999 stěžovatel svou dceru proti vůli její matky odvedl k sobě, kde až dosud pobývá.

14. Dne 28. července 1999 podala M. T. okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, aby stěžovatel byl povinen odevzdat nezletilou do její péče, a namítala, že jí stěžovatel znemožňuje styk s dítětem.

15. Dne 9. srpna 1999 byla věc předložena krajskému soudu, aby rozhodl o odvolání stěžovatele ve věci místní příslušnosti. Dne 1. listopadu 1999 bylo rozhodnutí ze dne 2. června 1999 potvrzeno a o týden později byl spis vrácen okresnímu soudu.

16. Dne 17. února 2000 byl spis opět předložen krajskému soudu, aby rozhodl o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem. Soud dne 28. března 2000 rozhodl, že příslušná soudkyně není vyloučena z projednávání věci.

17. Dne 14. dubna 2000 stěžovatel sdělil soudu, že podal Nejvyššímu soudu žádost o delegaci věci Okresnímu soudu v Opavě, v jehož územním obvodu nezletilá pobývá. Nejvyšší soud shromáždil vyjádření stran a poté dne 11. července 2000 návrh stěžovatele zamítl.

18. Dne 31. července 2000 podal stěžovatel žádost o přenesení místní příslušnosti k Okresnímu soudu v Opavě.

19. Dne 21. září 2000 požádal opatrovník soud o úpravu styku matky s dítětem alespoň předběžným opatřením.

20. Dne 2. října 2000 nařídil soud jednání na 26. října 2000. Stěžovatel požádal o přeložení termínu z důvodu své nepřítomnosti. Dle jeho tvrzení soud dne 23. října 2000 jeho právní zástupkyni sdělil, že ústní jednání se přesouvá na 24. listopadu 2000. Konalo se však již dne 26. října 2000 a ústní jednání nařízené na 24. listopad 2000 bylo odročeno na neurčito.

21. V závěru ústního jednání konaného dne 26. října 2000 v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právní zástupkyně soud zamítl návrh na přenesení místní příslušnosti a vydal předběžné opatření, jímž stěžovateli uložil, aby nezletilou předal M. T. Soud uvedl, že pobytem dítěte u matky není nijak ohroženo právo otce na styk s dítětem, zatímco současný stav mohl vyvolat odcizení dítěte v nízkém věku a matky. Ze zprávy opatrovníka ze dne 5. října 2000 dále vyplývalo, že častější styk s matkou je v zájmu dítěte.

22. Stěžovatel se proti oběma rozhodnutím odvolal a vznesl další námitku podjatosti. Po zamítnutí svého odvolání dne 21. března 2001 podal stěžovatel dne 12. června 2001 dovolání.

23. Dne 27. června 2001 podala matka žádost o výkon předběžného opatření.

24. Dne 7. září 2001 stěžovatel podal předsedovi okresního soudu stížnost na průtahy v řízení, nedostal však na ni odpověď.

25. Dne 13. září 2001 nařídil soud výkon rozhodnutí odnětím nezletilé stěžovateli. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které však krajský soud dne 14. února 2002 zamítl. Spis byl následně zaslán Okresnímu soudu v Opavě se žádostí o spolupráci při výkonu rozhodnutí.

26. Ve dnech 23. září a 20. října 2001 stěžovatel opětovně a bezvýsledně poukazoval na nečinnost okresního soudu. Dne 11. listopadu 2001 podal stížnost Ministerstvu spravedlnosti, které ji předalo předsedovi dotyčného soudu. Ten odpověděl dopisem ze dne 20. prosince 2001, s jehož obsahem stěžovatel nesouhlasí. Ve dnech 30. listopadu 2001 a 25. dubna 2002 se stěžovatel opět obrátil na předsedu krajského soudu.

27. Dne 22. května 2002 okresní soud předal spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání stěžovatele ze dne 12. června 2001. Dovolání bylo dne 1. října 2002 zamítnuto a spis byl dne 29. října 2002 vrácen okresnímu soudu.

28. Dne 1. října 2002 byl proveden pokus o nucený výkon předběžného opatření. Nezletilá se však odmítla vrátit k matce a vyjádřila přání zůstat u stěžovatele.

29. V říjnu a listopadu roku 2002 zaslal stěžovatel předsedovi krajského soudu stížnost na průtahy v řízení.

30. Dne 8. října 2002 podal stěžovatel návrh na zrušení předběžného opatření s poukazem na změnu poměrů a na zájmy dítěte. Dne 15. října 2002 požádal o dočasné svěření dítěte do své péče. Jeho návrh byl dne 11. listopadu 2002 zamítnut, na což stěžovatel odpověděl dne 20. listopadu 2002 podáním odvolání. Toto odvolání bylo dne 17. listopadu 2002 krajským soudem zamítnuto.

31. V listopadu roku 2002 podal stěžovatel okresnímu soudu návrh na přerušení řízení o výkon rozhodnutí a na předložení věci Ústavnímu soudu s odůvodněním, že občanský soudní řád je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. Podal rovněž ústavní stížnost, v níž napadal nečinnost soudu.

32. Po zániku okresních úřadů k 31. prosinci 2002 zůstala nezletilá bez opatrovníka. Dne 22. ledna 2003 ustanovil soud opatrovníkem Městský úřad v Litoměřicích. Téhož dne byla věc přidělena jiné soudkyni poté, co předchozí soudkyně ukončila své působení u soudu.

Stěžovatel se však proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka odvolal a navrhl přenesení místní příslušnosti s odůvodněním, že je to v zájmu nezletilé.

33. Ve svém dopise ze dne 27. ledna 2003 místopředseda krajského soudu připustil, že projednávání věci samé nepostupuje kupředu, což ukazuje na nedostatky v organizaci ze strany soudkyně. Na tento dopis pak odkázal v odpovědi na další námitky stěžovatele ze dnů 17. a 27. února 2003.

34. Dne 24. února 2003 byl nezletilé ustanoven opatrovník pro výkon rozhodnutí. Stěžovatel podal odvolání, k jehož doplnění byl vyzván dne 27. května 2003.

35. Ústavní soud dne 11. března 2003 prohlásil ústavní stížnost podanou stěžovatelem v listopadu 2002 za zjevně neopodstatněnou, když shledal, že okresní soud provedl v souvislosti s předběžným opatřením značné množství úkonů.

36. Dne 23. března 2003 se stěžovatel obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o posouzení způsobu, jímž byly vyřizovány jeho hierarchické stížnosti. Dne 16. května 2003 ministerstvo shledalo, že některé z jeho námitek jsou odůvodněné, odkázalo však současně na názor Ústavního soudu.

37. Dne 21. května 2003 byl spis přidělen jiné soudkyni.

38. Dne 11. července 2003 změnil krajský soud rozhodnutí ze dne 22. ledna 2003, které nabylo právní moci dne 3. října 2003, a zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 24. února 2003.

39. Dne 17. července 2003 podal stěžovatel novou ústavní stížnost, v níž poukazoval na délku a nespravedlivost řízení a žádal Ústavní soud, aby soudu nařídil nepokračovat ve výkonu předběžného opatření.

40. Dne 16. října 2003 provedl opatrovník na žádost soudu šetření v bytě stěžovatele, kde vyslechl nezletilou. Jelikož nezletilá uvedla, že je u svého otce šťastná a chce u něj zůstat, opatrovník doporučil, aby bylo předběžné opatření ze dne 26. října 2000 zrušeno.

41. Dne 29. října 2003 soud výše uvedené předběžné opatření zrušil a postoupil věc Okresnímu soudu v Opavě, který byl místně příslušný podle bydliště dítěte. Vzhledem k tomu, že nezletilá žila se svým otcem od července 1999, vycházel soud zejména z výsledků šetření provedeného opatrovníkem. Podle opatrovníka poskytoval otec dítěte kvalitní výchovu, dítě si přálo u něj zůstat a obávalo se jejich násilného odloučení (přes svůj kladný postoj k matce); za těchto podmínek by pro něj změna výchovného prostředí nebyla přínosná.

Toto rozhodnutí, které bylo napadeno odvoláním M. T., zamítnutým dne 28. června 2004, nabylo právní moci dne 16. srpna 2004.

42. Dne 30. října 2003 pozastavil soud výkon předběžného opatření nařízený dne 13. září 2001 do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí ze dne 29. října 2003. Odvolání M. T. bylo dne 28. června 2004 zamítnuto.

43. Ústavní soud dne 3. prosince 2003 odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost podanou stěžovatelem dne 17. července 2003. Soud odkázal zejména na závěry uvedené ve svém rozhodnutí ze dne 11. března 2003 a uvedl, že z posledního vývoje řízení nejsou patrny žádné průtahy.

44. Dne 12. prosince 2003 byla příslušnost pro rozhodnutí o návrhu M. T. ze dne 12. listopadu 2003 na úpravu poměrů nezletilé pro dobu po rozvodu přenesena na Okresní soud v Opavě. Toto rozhodnutí bylo dne 28. června 2004 potvrzeno krajským soudem.

45. Stěžovatel tvrdí, že dne 2. září 2004 vnikla do jeho bytu policie a pokusila se jej před zraky nezletilé násilím předvést na služebnu. Stěžovatel následně podal stížnost Ministerstvu vnitra.

46. Dne 2. září 2004 byl spis předán Okresnímu soudu v Opavě, který začal shromažďovat listinné důkazy.

47. Dne 6. října 2004 ustanovil soud soudní znalkyni z oboru psychologie, jejíž posudek byl předložen dne 13. prosince 2004. Stěžovatel vznesl k posudku námitky a odvolal se proti rozhodnutí o znalečném. Stěžovatel dále tvrdí, že proti autorce posudku vedla etická komise sdružení psychologů kárné řízení, po němž byla soudní znalkyně z tohoto sdružení vyloučena.

48. V odpovědi na dopis, v němž stěžovatel požadoval urychlené pokračování v řízení, mu předseda Okresního soudu v Opavě dne 7. prosince 2004 údajně sdělil, že nelze prokázat, zda došlo k průtahům, které by způsobil uvedený soud.

49. Stěžovatel tvrdí, že podle jeho informací není spis od 1. ledna 2005 přidělen žádnému soudci, což vyvolává další nedůvodné průtahy.

50. Dne 1. března 2005 byl navíc spis údajně předán policii na její žádost, ačkoli stěžovatel není trestně stíhán (rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí bylo dne 13. ledna 2005 zrušeno jako nedůvodné); jeho stížnost týkající se těchto skutečností byla označena za oprávněnou.

51. V dubnu roku 2005 stěžovatel namítal nečinnost soudu u Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo se zavázalo, že na průběh řízení dohlédne.

52. Dne 19. července 2005 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Ostravě nový návrh (který byl v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zaveden dne 1. července 2004) na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a sice ústního jednání, výslechu rodičů a vydání rozhodnutí ve věci samé. Soud tento návrh dne 14. září 2005 zamítl s tím, že v řízení nenastaly průtahy.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY stran DÉLKY ŘÍZENÍ

53. Stěžovatel tvrdí, že délka řízení o výkon rodičovské odpovědnosti ve vztahu k jeho dceři nebyla v souladu se zásadou „přiměřené lhůty“ zakotvenou v článku 6 odst. 1 Úmluvy, jenž zní:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) v přiměřené lhůtě projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...).“

54. Vláda se s tímto tvrzením neztotožňuje.

55. Předmětné řízení, které bylo zahájeno 6. října 1998 a dosud nebylo ukončeno, probíhá v jednom stupni již více než sedm let.

A. K přijatelnosti

56. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy. Soud neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti.

B. K odůvodněnosti

57. Vláda poznamenává, že posuzované řízení je svou povahou značně složité. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti může mít zásadní vliv na život zúčastněných, a zejména nezletilé, lze je vydat teprve po svědomitém zvážení často protikladných zájmů dotčených osob.

V daném případě byla celková délka řízení způsobena v prvé řadě vzájemně nepřátelskými a nesmiřitelnými postoji rodičů, které se projevují především od července roku 1999, kdy si stěžovatel odvedl nezletilou k sobě. V důsledku toho podávali rodiče značné množství nejrůznějších procesních návrhů a opravných prostředků a rovněž vyvstala potřeba vyjasnit vztahy mezi účastníky pomocí znaleckých posudků. V tomto ohledu vláda uvádí, že stěžovatel nejevil známky ochoty nebo vůli podrobit se soudním rozhodnutím a že z důvodu jeho četných opravných prostředků musel být spis často předáván nadřízeným soudům. Vláda nemá v úmyslu zpochybnit právo účastníků řízení využít dostupných právních prostředků nápravy, tvrdí však, že nadměrné využívání těchto nástrojů nutně vede k prodloužení délky řízení.

Podle vlády není konečně pochyb o tom, že soudy postupovaly s maximální možnou rychlostí, přičemž si byly vědomy významu řízení pro stěžovatele. Navzdory obtížím způsobeným změnami soudců, kteří se museli seznámit s rozsáhlým soudním spisem, a přes značnou procesní aktivitu účastníků se snažili věc projednat přednostně, a vyhovět tak požadavku na „přiměřenou lhůtu“.

58. Podle stěžovatele stanovisko vlády obchází zásadní otázky této věci, skrývá některé skutečnosti a obsahuje informace, které neodpovídají pravdě. Stěžovatel tvrdí, že jej rodičovská odpovědnost nutila hájit vyšší zájem nezletilé podáváním různých opravných prostředků.

Stěžovatel zejména tvrdí, že Okresní soud v Litoměřicích nepřihlížel k právům dítěte, k výzvám krajského soudu k urychlení řízení ani k zákonem stanoveným lhůtám; navíc řádně neposoudil otázku místní příslušnosti. Stěžovatel uvádí, že ústní jednání nařízené na 24. listopadu 2000 a odročené bez udání důvodu na neurčito se dosud nekonalo a že jeho dovolání ze dne 12. června 2001 bylo Nejvyššímu soudu postoupeno až dne 22. května 2002. Kvůli nečinnosti soudů nebyl nezletilé v období od ledna do října roku 2003 ustanoven opatrovník a spis podle všeho nebyl od 1. ledna 2005 přidělen žádnému soudci. Proto také dosud nebyly námitky, které vznesl proti znaleckému posudku ze dne 13. prosince 2004, sděleny dotčeným osobám.

Stěžovatel rovněž namítá, že navzdory mnoha jím podaným návrhům, důkazním návrhům i návrhům opatrovníka jej soud dosud nevyslechl a nebyl s to určit zájmy nezletilé. Sedm let po zahájení řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé a byla přijata pouze rozhodnutí o předběžných opatřeních, která byla po průtazích zrušena pro vady. Předběžné opatření ze dne 26. října 2000 tak bylo zrušeno až tři roky po jeho přijetí a odvolacímu soudu trvalo dalších deset měsíců, než toto potvrdil.

59. Soud připomíná, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem na kritéria zakotvená v jeho judikatuře, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a postup příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro dotčenou osobu. Případy týkající se péče o děti je tedy nezbytně nutné projednávat urychleně (Voleský proti České republice, č. 63267/00, § 102, 29. červen 2004).

60. Soud v daném případě připouští, že věc je do určité míry složitá, zejména z důvodu přetrvávajícího napětí mezi rodiči, jež vyžadovalo neustálé přehodnocování vyššího zájmu dítěte. Z tohoto hlediska lze chování stěžovatele do jisté míry podrobit kritice, neboť zejména nesplnil předběžné opatření ze dne 26. října 2000, které mu ukládalo předat dítě matce. Nelze mu však vytýkat, že využil různých právních prostředků, které mu vnitrostátní právo poskytuje na obranu svých zájmů. V tomto bodě Soud poznamenává, že stěžovatel od počátku řízení navrhoval, aby byla věc přidělena Okresnímu soudu v Opavě, v jehož územním obvodu s výjimkou období od září 1998 do července 1999 nezletilá trvale pobývala; jeho návrhu však bylo vyhověno teprve dne 29. října 2003.

Pokud jde o postup příslušných orgánů, Soud podotýká, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé a že se věc stále nachází před soudem prvního stupně. Soud dále poukazuje na jisté průtahy při předávání spisu mezi jednotlivými soudy a na skutečnost, že od 26. října 2000 se nekonalo žádné ústní jednání a že vyhotovení znaleckého posudku bylo zadáno až 6. října 2004. Tuto nečinnost nelze vysvětlovat snahou soudu o provedení výkonu předběžného rozhodnutí ze dne 26. října 2000, jelikož se uskutečnil pouze jediný pokus o jeho výkon, a to dne 1. října 2002.

61. Po posouzení všech předložených skutečností a s přihlédnutím ke své judikatuře v dané oblasti se Soud domnívá, že v tomto případě soudy nejednaly dostatečně rychle a že délka předmětného řízení nesplňuje požadavek „přiměřené lhůty“.

K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tedy došlo.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY V DŮSLEDKU DÉLKY ŘÍZENÍ

62. Stěžovatel s poukazem na článek 8 Úmluvy namítá porušení svého práva na respektování soukromého a rodinného života, jež mělo být způsobeno v prvé řadě délkou předmětného řízení.

63. Vláda se domnívá, že se tato námitka zakládá na stejných skutečnostech jako námitka týkající se článku 6 odst. 1, a že tedy není nutné ji posuzovat samostatně (viz, mutatis mutandis, shora uvedený rozsudek Voleský proti České republice, § 116).

64. Soud uvádí, že tato námitka souvisí s námitkou, která byla posouzena výše, a musí být tedy také prohlášena za přijatelnou.

65. S ohledem na závěr učiněný v souvislosti s článkem 6 odst. 1 (§ 61 výše) se Soud domnívá, že není třeba posuzovat, zda v daném případě došlo k porušení tohoto ustanovení (viz mimo jiné Laino proti Itálii [velký senát], č. 33158/96, § 25, ESLP 1999-I).

III. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 13 ÚMLUVY

66. Stěžovatel na poli článku 13 Úmluvy namítá, že nemá k dispozici účinný právní prostředek, jehož prostřednictvím by se mohl domoci nápravy délky předmětného řízení.

67. Vláda to nepopírá.

68. Soud uvádí, že tato námitka souvisí s námitkou, která byla posouzena výše, a musí být proto rovněž prohlášena za přijatelnou.

69. Soud již projednával věci, které nastolovaly podobné otázky jako v daném případě a v nichž dospěl k závěru o porušení článku 13 Úmluvy (Hartman proti České republice, č. 53341/99, § 81-84, ESLP 2003‑VIII (výňatky); Bartl proti České republice, č. 50262/99, § 55-59, 22. červen 2004).

Po posouzení této věci Soud neshledal důvod, pro který byl v daném případě dospěl k odlišnému závěru.

70. Soud se proto domnívá, že k porušení článku 13 Úmluvy došlo, neboť ve vnitrostátním právu chybí prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by se stěžovatel mohl domoci nápravy v případě své námitky ohledně délky řízení uplatněné na základě článku 6 § 1 Úmluvy.

IV. K OSTATNÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM

71. Stěžovatel s poukazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy poukazuje na nespravedlivost řízení, zejména na skutečnost, že soud nijak nereagoval na jeho důkazní návrhy a že ústní jednání konané dne 26. října 2000 proběhlo v jeho nepřítomnosti (viz § 20 a 21 výše).

Soud konstatuje, že námitky stěžovatele týkající se nespravedlivosti řízení jsou předčasné, neboť řízení nadále probíhá před soudem prvního stupně. Pokud se jedná o ústní jednání konané dne 26. října 2000, ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku vznesl před Ústavním soudem. Jediné rozhodnutí Ústavního soudu, které může být s ohledem na pravidlo šesti měsíců přezkoumáno Soudem, tj. rozhodnutí ze dne 3. prosince 2003, se týká ústavní stížnosti ze dne 17. července 2003, která takovou námitku neobsahuje.

Nebyly tak vyčerpány vnitrostátní právní prostředky nápravy, jak to požaduje článek 35 odst. 1 Úmluvy. Z toho se podává, že tyto námitky musejí být odmítnuty na základě článku 35 odst. 4.

72. Stěžovatel na poli článku 8 Úmluvy opakuje svůj argument, že soudy nerespektují zájmy nezletilé, jaké prokázala stanoviska jím oslovených znalců. Vystavují ji tak špatnému zacházení, jako tomu bylo v případě nuceného výkonu předběžného rozhodnutí dne 1. října 2002, který je nutno považovat za nepřípustný zásah. K narušení soukromého a rodinného života stěžovatele došlo i v důsledku kriminalizace jeho chování ze strany vnitrostátních orgánů, kdy byl obviněn z maření výkonu předběžného rozhodnutí, přestože bylo zrušeno, a kdy se jej policie dne 2. září 2004 pokusila nedůvodně a násilím předvést na služebnu a soudu pak předložila nepravdivé informace o jeho trestním stíhání. Podle stěžovatele z toho vyplývá, že stát nehledě na své pozitivní povinnosti v této oblasti nezajistil účinné respektování jeho soukromého a rodinného života.

V souvislosti se sporem, v němž proti sobě stojí stěžovatel a jeho manželka, vláda poznamenává, že odpovědnost za svůj soukromý a rodinný život mají v prvé řadě dotčené osoby. Připomíná také, že řízení o rodičovské zodpovědnosti dosud probíhá a že dceru má ve své péči od července 1999 stěžovatel.

Soud poznamenává, že námitky o tom, jak vnitrostátní soudy ve věci rozhodují a jak respektují zájmy chráněné článkem 8, jsou předčasné, neboť předmětné řízení dosud neskončilo. Pokud jde o jeho námitky týkající se předběžného opatření z 26. října 2000 a pokusu o výkon rozhodnutí ze dne 1. října 2002, ze spisu nevyplývá, že by je stěžovatel uplatnil před Ústavním soudem. Jediné rozhodnutí Ústavního soudu, které může být s ohledem na pravidlo šesti měsíců přezkoumáno Soudem, tj. rozhodnutí z 3. prosince 2003, se týká ústavní stížnosti ze dne 17. července 2003, která o tom neobsahuje žádnou zmínku.

Pokud jde o události ze dne 2. září 2004, je třeba poznamenat, že stěžovatel podal stížnost inspekci Ministerstva vnitra, její výsledek však nebyl Soudu sdělen. Stěžovatel Soudu naopak oznámil, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti němu bylo zrušeno a že jeho stížnost na chování policie ve vztahu k soudu byla uznána jako důvodná (§ 50 výše). Je třeba konstatovat, že nepovažuje-li stěžovatel takovou nápravu za dostatečnou, měl využít právní prostředky nápravy, které mu poskytuje vnitrostátní právo, a zejména ústavní stížnost. Soud konečně podotýká, že stěžovatel se svou dcerou žije od července 1999, a že tedy nic nebrání rozvoji jejich rodinných vztahů.

Soud s přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem a v rozsahu, v jakém je příslušný se zabývat uvedenými tvrzeními, neshledal žádný náznak porušení práv zaručených Úmluvou.

Z výše uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být podle článku 35 odst. 3 a 4 Úmluvy odmítnuta.

73. Stěžovatel s poukazem na článek 13 Úmluvy konečně poukazuje na neexistenci účinného právního prostředku nápravy v souvislosti s námitkami zmíněnými v § 71 a 72.

Soud poznamenává, že článek 13 vždy vykládal v tom smyslu, že požaduje existenci právního prostředku nápravy pouze pro takové námitky, které lze považovat za „hájitelné“ z hlediska Úmluvy. Vzhledem k výše uvedeným úvahám a závěrům se však Soud domnívá, že za takové nelze považovat námitky týkající se nespravedlivosti řízení a porušení práva stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život. Ze spisu v každém případě nevyplývá, že by se stěžovatel nemohl domoci projednání právního prostředku orgánem příslušným k posouzení odůvodněnosti těchto námitek.

Z výše uvedeného vyplývá, že tato námitka musí být podle článku 35 odst. 3 a 4 Úmluvy odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

V. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

74. Článek 41 Úmluvy stanoví:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Újma

75. Stěžovatel požaduje náhradu materiální škody ve výši 581 508 Kč, tedy přibližně 19 600 €, jež má odpovídat ušlému zisku stěžovatele, který pracuje na částečný úvazek, aby se mohl věnovat své dceři, nákladům na dopravu dcery do speciální školy a výživnému, které měly soudy dítěti přiznat. Dále požaduje 9 000 EUR za utrpěnou morální újmu.

76. Vláda namítá, že mezi způsobenou materiální škodou a tvrzeným porušením Úmluvy není dán žádný vztah příčinné souvislosti, vzhledem k tomu, že důvody uváděné stěžovatelem nesouvisejí s odůvodněností stížnosti. Vláda se domnívá, že částka, která by mu mohla být případně přiznána z titulu náhrady morální újmy, by neměla přesáhnout 4 000 €.

77. S přihlédnutím k významu sporu pro stěžovatele, ale také ke skutečnosti, že sám stěžovatel do jisté míry přispěl k délce řízení, Soud na spravedlivém základě podle článku 41 Úmluvy dospěl k závěru, že je na místě mu přiznat částku 6 000 € za veškerou tvrzenou újmu dohromady.

B. Náklady řízení

78. Stěžovatel požaduje částku 38 500 Kč (1 298 €) jako náhradu nákladů řízení vynaložených před vnitrostátními soudy a 8 000 Kč (270 €) jako náhradu nákladů řízení vynaložených před Soudem.

79. Vláda považuje za přiměřenou částku 500 €.

80. Soud připomíná, že dospěje-li k závěru o porušení Úmluvy, může stěžovatelům přiznat náhradu nákladů řízení vynaložených před vnitrostátními soudy za tím účelem, aby se tomuto porušení předešlo, anebo aby se zjednala jeho náprava (Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku, rozsudek ze 13. července 1983, série A č. 66, § 36; Hertel proti Švýcarsku, rozsudek z 25. srpna 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-VI, § 63). Je také nutné, aby se prokázala reálnost, nezbytnost a přiměřenost jejich výše (Bottazzi proti Itálii [velký senát], č. 34884/97, § 30, ESLP 1999-V).

S ohledem na dostupné informace a výše zmíněná kritéria Soud považuje za přiměřené přiznat stěžovateli z tohoto titulu částku 1 000 €.

C. Úroky z prodlení

81. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud se jedná o námitky týkající se nepřiměřené délky řízení, jejího dopadu na soukromý a rodinný život stěžovatele a neexistence účinného právního prostředku nápravy v souvislosti s délkou řízení, a ve zbytku za nepřijatelnou,

2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy,

3. rozhoduje, že není nutné posuzovat zvlášť námitku týkající se článku 8 Úmluvy,

4. rozhoduje, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy,

5. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle článku 44 odst. 2 Úmluvy, částku 6 000 € (šest tisíc euro) z titulu veškeré způsobené újmy dohromady a částku 1 000 € (tisíc euro) jako náhradu nákladů řízení a dále případnou částku daně; tyto částky budou převedeny na národní měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení,

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body,

6. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 13. prosince 2005 v souladu s článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.